(Bez)nadějné vyhlídky

26. února 2016 v 21:36 | Neri |  Mezilidské vztahy
Předchozí článek byl zaměřený hlavně na uprchlíka, co cítí on a jak trvá, než se vyrovná se svými pocity. Jenomže u dvojpaprsků, stejně jako v každém jiném vztahu, tvoří pár DVA. A tím druhým je pronásledovatel.

Na první pohled je on tím, kdo nejvíc trpí, kdo dostal největší ránu a zcela nespravedlivě. Pronásledovatel si uvědomuje, že toho druhého miluje, že jsou spojeni navždy neviditelným poutem a chce zpátky všechny ty krásné pocity, co vedle druhého má. Chce svůj domov, chce svou lásku, chce splnit plán vyšších sil. Správně cítí, že mají být s tím druhým spolu. Jenom neví, jak to má udělat.

Lze jen těžko popsat, jak se pronásledovatel cítí. Snaží se toho druhého pronásledovat, kontaktovat ho, psát mu zprávy, přesvědčit ho, že opravdu patří k sobě. Snaží se pochopit, co udělal špatně, proč vztah nevyšel. Má tuny otázek, na které nezná odpovědi. Chce vědět, co uprchlík cítí, proč utíká, proč řekl to, co řekl a proč neřekl tamto a proč jej kontaktuje, když se pak nechce vídat. Je zmatený a raněný v hloubi duše. Zoufalý. Zdevastovaný. Umírá uvnitř.


Zkusí na uprchlíka zapomenout. Řekne si, že přátelé mají pravdu, když říkají, že se mýlil. Přesvědčí sám sebe, že ho ten druhý nemiluje, že to on je ten hloupý a naivní, co si jen něco nalhává. Vidí, že ten druhý jde dál, tak to zkouší taky. Vrhá se do nových koníčků, dobrodružství, někdy i milostných, ale svého dvojpaprsku se nemůže zbavit. Všude vidí připomínky toho druhého, jejich vztahu. V obchodech hraje jejich oblíbená píseň. Potkává jemu podobné lidi. Všechny knihy, co čte a filmy, co vidí, jakoby určitým způsobem zrcadlili jeho nešťastnou lásku. Má pocit, že se z toho zblázní. A upadá znovu do deprese.



Se svými bolestivými pocity se vyrovnává v různých fázích, které se někdy i opakují. Každý to má individuální. Např. fáze popírání ("O nic nešlo, byl to jen nevydařený vztah, spletla jsem se v něm."), fáze bezpodmínečné lásky a odpuštění ("Nemůžu se na něj zlobit, je to jako zlobit se sama na sebe. Chápu, že má strach, Odpouštím mu všechno."), fáze vzteku ("Jak mě mohl takhle opustit? Proč mi to udělal? Proč mi lhal, že mě miluje? Jak může jen tak přicházet a pak zase odcházet, zacházet se mnou jako s hadrem. To si přece nemůžu nechat líbit!"), vzdoru ("Však dokážu žít bez něj, najdu si někoho jiného."), sebeobviňování a sebenenávisti ("Beztak za to můžu já, kdo by mě chtěl, jsem nemožná. Určitě jsem ho něčím odradila. Najde si jinou, lepší.") a hluboké deprese ("Takový život nemá cenu, nikdy se nevrátí a nikdy se znovu nezamiluji. Chci umřít.").

Pronásledovatel také utíká. Utíká sám před sebou, svou bolestí a někdy i svým dvojpaprskem. Snaží se vše popřít a opustit, když vidí, že to nemá cenu, že ho ten druhý asi nemiluje. Nakonec dochází k pochopení, že čím více pronásleduje, tím rychleji uprchlík utíká a přestane s tím. Je to těžké, když vše v něm touží po spojení, ale drží se. Mlčí. Někdy si nalhává, že už je to za ním, i když není. Někdy uprchlíka rovnou pošle do háje a pak ho to mrzí. Zdá se, že neexistuje správné řešení. Nelze jen tak někomu přestat psát, ale reálně pořád cítit potřebu za ním běžet a vtlouct mu do hlavy trochu rozumu (jen s mírnou nadsázkou) a přitom tvrdit, že už to nechal být. Tedy, tvrdit to může, ale vztah dvojpaprsků funguje na energetické rovině a dvojpaprsek faleš cítí. Tak co dál? Nevím. Každý má jiný příběh, jiné problémy, jiné věci, které v sobě musí vyřešit.

Většinou je hlavním úkolem pronásledovatele, aby přestal běhat za uprchlíkem a místo toho se vydal do sebe. Aby začal řešit své vlastní problémy, osamělost, nízké sebevědomí, strachy a bolístky. Aby si plnil své sny, věnoval se svým koníčkům a učil se znovu žít a být šťastný i bez toho druhého. Aby se smířil s tím, že ho miluje a milovat i nadále bude, ale nemůže spojení nijak urychlit. Aby se vzdal touhy toho druhého hned přitáhnout k sobě. Aby vše vložil do rukou něčeho vyššího. A věřil, i když je tak těžké věřit, když se vše zdá ztracené.



Můj příběh

Myslím, že jsem si prošla všemi možnými i nemožnými fázemi. Byla tady fáze utíkání, pronásledování, sebenenávisti, nezávazných vztahů, depresí, víry, snaha zcela zapomenout (která vyústila v angínu - a skončila za dva dny, když jsem té snahy nechala), smíření, odpuštění, vzteku (hodněkrát), bezpodmínečné lásky, ukecávání sebe i okolí, že je mi to jedno. V zásadě byly všechny bolestivé. A ne, dodnes nemám řešení. Jsem teď sama, snažím se svůj život i nadále směřovat k lepším zítřkům, věnovat se tomu, co miluji, ale v zásadě se to moc neliší od toho, co jsem dělala předtím. Vždy jsem se musela věnovat sama sobě, svým problémům, cílům a životu, protože ten druhý tady byl a zase nebyl a častěji nebyl, takže se nedalo spoléhat na nic.

Náš propad byl hodně rychlý, dá se říct, že jsme měli od začátku problémy. Bála jsem se být upřímná, říkat, co chci, co mě trápí, tak dlouho, až to vyústilo ve výbuch výčitek a přesvědčení, že mi snad bude lépe s někým jiným. Byla jsem také uprchlík, od začátku. Bála jsem se, že do toho spadnu. Držela si odstup. Bylo to šílené. Chtěla jsem mu být co nejblíž a zároveň co nejdál. Ze dne na den jsem odjela, protože se mi zdálo, že jsem mu ukradená a ten pocit jsem nemohla snášet. Radši jsem byla první, co odchází, dřív, než odejde on. Nevěřila jsem tomu, že by mě mohl mít opravdu rád. Nikdo neměl. Všechny mé předchozí lásky byly katastrofou. Ne, muži o mě nestáli. Nevěřila jsem, že on o mě stát bude. Mé sebevědomí bylo v tomto docela chabé. A tak jsem utíkala. Až jsem utekla dost daleko, zjistila jsem, že takhle to nechci. Že on je ten pravý. A v tu chvíli utekl on. Otočila jsem se jen proto, abych zjistila, že už tam není. Z něčeho, co připomínalo vztah, se stalo přátelství. Trval na tom. A já si to nechala skoro tři roky líbit, i když mě to drtilo.

Byly chvíle, kdy jsem se snažila znovu utéct, odpoutat se, nějak se zbavit bolesti, která mě zaplavovala, když mi neodepisoval, schválně se vyhýbal otázce nás dvou, tvrdil, že o mě už nestojí a nepřitahuji ho. Léčila jsem si svoje komplexy nezávaznými vztahy. Potřebovala jsem ujištění, že pro jiné přitažlivá jsem. Ujištění se mi dostalo, dokázala jsem se postupně vyhrabat z nejhoršího, zase si začít vážit sama sebe, i přes to, že pro něj (jediného, kdo mě zatraceně měl milovat za všech okolností - aneb jak tě může nikdo milovat, když ani "ten pravý" tě nechce?) jsem zřejmě nic neznamenala. Byly dny, kdy jsme si psali a bylo to skvělé a zdálo se, že se blýská na lepší zítřky a dny, kdy mi přišlo, že jsem opravdu jenom rohožka. Chtěla jsem se setkat, ale dokázal se vymlouvat celé měsíce, že nemá čas. Pak jsme se sešli, bylo to skvělé. A další rok nic. A tak jsem utíkala také, vracela mu, co dělal on mě, s hořkým vědomím, že jemu je to zřejmě jedno. Ale potřebovala jsem cítit spojení, mít možnost mu říct věci, které nemohu, když se nebavíme. A proto jsem psala jakési dopisy, uložené v mém pc jen pro mě, s vědomím, že je nejspíš nikdy nebude číst (myslím, že ani můj blog momentálně nečte, ale jistá si tím být nemůžu), ale i tak můžu mít alespoň na chvíli pocit, že je na blízku.


Úryvky "dopisů" z perspektivy pronásledovatele

(sentiment alert :-))

Už jsou to celé měsíce, co jsme se nesetkali. Vzpomínám, jak jsem měla tenkrát špatnou náladu. Byla jsem unavená ze všeho toho stěhování a pořád ještě naštvaná na tebe, že jsi mě tak odkopl. Nechtěla jsem, abys věděl, jak moc mi chybíš a tak jsem se chovala možná záměrně trochu přezíravě. Jako bychom si poprvé v životě neměli co říct. Ale já ti toho chtěla říct strašně, strašně moc - jen jsem se bála. A tak to pokračovalo i ty další měsíce. Naučila jsem se v sobě hodně věcí dusit, abys nade mnou znovu nezískal moc… a přitom jsem si jen odmítala připustit, že jsi ji nikdy neztratil. Jen ty hradby mezi námi vyrostly příliš vysoko a teď už je pozdě věci napravovat. Odcizili jsme se a já to vím. Už mi nic neříkáš a já málokdy říkám něco tobě. Co se to s námi stalo?

***

Proto teď píšu tyhle dopisy. Ne kvůli tomu, abys věděl, jak se mám - kdyby tě to doopravdy zajímalo, tak se zeptáš - ale proto, že já potřebuji mít pocit, že jsi stále poblíž a můžu se ti svěřovat. Mám přátele, dokonce spoustu přátel, ale všechno je jen poloviční, když to nemůžu sdílet s tebou. Kvůli tomu píšu. Chci tady napsat všechno, co jsem ti chtěla říct, ale nikdy to neudělala. Co si myslím, co cítím, co prožívám ve svém životě (bez tebe). Pravděpodobně nebudeš tyhle dopisy nikdy číst, ale to nevadí. Mně stačí, když budu vědět, že ti je můžu kdykoli poslat a zaplnit tak ty měsíce (časem možná i roky) ticha. Víš, nikdy tě nepřestanu postrádat a nikdy nezmizí ani moje láska. Jsi součástí mé duše a já vím, že kdybych tě přestala milovat, už bych to ani nebyla já. Mrzí mě, že jsem tě ztratila. Ani nevíš, jak moc mě to mrzí.

***

Měla jsem chuť s tím mobilem někam třísknout. Proč jsem cizím klukům, o které nestojím, dost dobrá - a tobě ne? Teprve po tom zjištění jsem měla doopravdy zlomené srdce. Přestala jsem ti věřit a cítila se zrazená. Všechno mě přestalo těšit, chodila jsem jako v mrákotách a všechno mi padalo z ruky. Byla to taková bolest, že už jsem nemohla ani plakat. Všechno ve mně umřelo spolu s láskou k tobě. Nemohlo to trvat věčně - nemohla jsme věčně nenávidět samu sebe. Ty jsi byl vždycky tolik jako já, že ztratit víru v tebe bylo jako ztratit víru v sebe. Byla jsem příšerně zraněná, ale nedokázala tě nenávidět. Nikdy to nebylo v mé moci. A tak jsem prostě křičela, bouchala do polštářů, zpívala a brečela a přemýšlela víc, než bylo zdrávo. Moje sebevědomí kleslo na nulu, hledání zaměstnání se stalo ještě náročnějším a všechno se pomalu zastavilo. Večer jsem sedávala na své pohovce, poslouchala smutné písničky o rozchodech a zlomených srdcích a bezmyšlenkovitě kroužila prsty po tetování, které mělo vždy symbolizovat, že jsme nesmazatelně spojení.

***

Často se mi o tobě zdálo. Byly to výsměšné sny, protože jsme v nich většinou byli šťastní. Byli jsme zase pár, dokonce to zahrnovalo i společenské návštěvy u rodiny. V těch snech jsi mě držel v náručí a já se mnohokrát nechtěla vůbec probudit. Stál jsi o mě. Bojoval o mě. Ale byly to jen sny. Tolik jsem chtěla zapomenout, ale jako by mi v tom všechno kolem bránilo. Poznamenal jsi svou přítomností celý můj život a už to nešlo vrátit zpátky.

***

A tak jsem sama. Snažím se seznámit, zjišťuji, že je pro mě snadné zaujmout muže, kterého z těch všech píšících vyberu, že prostě některé typy přitahuju. Mohla bych jich mít několik, ale nač to? ... Připadám si rozbitá, ale smutným faktem je, že jsem taková i funkční. Rozumná, praktická, bezcitná. Podle čeho mám vybírat, když nemám city? Jak žít ve vztahu bez citů? Já nejsem ty, já to neumím.

***

Opustit tě bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí v mém životě. Bylo to těžší, než se sbalit a odjet žít do Brna. Těžší než změny všech škol. Bylo to jako nechat si uříznout nohu a pak žít dál. A to, že jsem byla chladná a krutá neznamená, že mě to nebolelo. Protože já musela. Musela jsem spálit mosty úplně a zcela, abych se už nemohla a nechtěla vrátit. Nešlo to už takhle dál, jak jsem to měla snášet?!

***

Neumím se vyjádřit. Jde jen o to, že se učím to celé přijmout, žít s tím, že už s nikým jiným nemůžu žít, protože to, co je mezi námi, nemá nikde srovnání. S žádným jiným prostě nedokážu být šťastná, nejde to, já se snažila, pořád se snažím, věř mi. Takže se v tom plácám a přemýšlím, jestli víš, jak se teď cítím, jestli nad tím taky někdy přemýšlíš… Zkrátka, chybíš mi. Doufám, že mé pocity se nemýlí a tohle se vyřeší co nejdřív. Někdy v září. Nejpozději.

***

Tak jsi prý odmaturoval. Ano, vyzvídala jsem, snad jsi nečekal, že je mi to úplně jedno? Měla jsem radost, velkou. Je to vtipné, že i když jsi na někoho naštvaný a někdy si namlouváš, že ho nenávidíš, protože ti rozbil život na kusy a pak tě v těch střepech nechal a odešel… tak ti na něm záleží natolik, že jeho úspěch v tobě vyvolá mnohem větší nadšení než úspěchy vlastní. Láska je slepá a pitomá a naivní a pořád nechce pochopit, že ty už se nevrátíš. Snažím se si na to zvyknout, ale dokonce i karty a andělé mě zrazují. Byla jsem u zubařky, zase dva kazy, nevím, proč zrovna já mám tu smůlu, že jsem na ně náchylná. Dlouho jsem nemluvila s Kazmielem (můj anděl), ale dneska jsem ho zavolala, jako vždycky, když tam jdu. Vtipné je, že ta bolest nebyla zase tak hrozná, jen chvilkama a pak byla fuč. Bolest, kterou cítím z našeho odloučení, je horší a trvalejší.

Nicméně, Kazmiel mě objímal a povídali jsme si. O tom, jak mě miluje, jak moc chce, abych se milovala stejně. A také říkal, že nejsem blázen, že my dva máme být spolu. Ale co na tom záleží, když ty to tak necítíš, že. Prý mám mít víru, ale té se mi žalostně nedostává. Řekla jsem mu, že bych si přála, abys také mluvil se svým andělem. Že až by ti bylo opravdu zle, mohl bys ho zavolat a nechat se obejmout a utěšit, protože každý to od času potřebuje. A nejsem u tebe já, abych ti pomohla. Tvůj anděl tě nikdy neopustí. Já tě taky neopustila… ale to ty nevíš.

***

Já prostě nejdu svou vlastní cestou. Pořád řeším, co by dělala žena, která si sebe váží. Řeším cizí návody a nápady. Tohle by dělala, tohle by nedělala, opět poslouchám vzorce společnosti, akorát jiné, než předtím. Čtu o sebelásce a podle toho určuji, co sebeláska je a co není a nevnímám, co mi říká moje srdce. Ignoruji, že jsem šťastná ve tvé blízkosti a pořád se reguluji uvažováním: Měla bych/ neměla bych dělat a říkat tohle, aby to vypadalo, že si sebe vážím, aby sis mě vážil i ty i ostatní… atd.

Jenomže já nejsem ostatní, nikdy jsem nebyla. A moje vztahy také nejsou zrovna normální. Nemůžu se řídit tím, jak by žila jiná žena, která si sebe váží, když pro mě štěstí znamenáš ty i přes své lži. Ne, že bych ti je hodlala tolerovat, jenom tě chci i přesto, co bylo v minulosti. Téměř každý by mi řekl, že jsem hloupá a naivní, že jsem se nepoučila, že budu nešťastná… a proto si to myslím také a vyčítám si své city a nevidím, že pro mě - vážit si sebe znamená být s tebou i tak. Nechápu proč a nedává to smysl, ale vážit si sebe je vážit si i svých citů, ať už směřují ke komukoli. Líp to říct neumím a pořád ještě to říkám hrozně špatně.

***

A to se mi prohání hlavou po večerech, že už mě nebaví, jak na tebe pořád myslím, že mě nebaví, že se musím držet, abych s přáteli nemluvila pořád o tobě a stejně je to i tak častěji, než by se mi (a asi i jim?) líbilo. Jsem dokonalá jen na oko, kdyby tak lidé věděli, čím si procházím… ne přátelé, ostatní. Všechno je to k ničemu. Nejradši bych se zabila, chci umřít, abych konečně porušila ten kruh bezmoci. Konečně bych se z té lásky dostala. Někdy je to jako prokletí, jed, co mi proudí žilami a mění mě v někoho, kým nejsem. Nevím.

***

Myslím, že jde o dokonalou ukázku oněch fází, myšlenkových a citových výkyvů a toho, jak se cítí reálný pronásledovatel, zatímco uprchlík utíká. Budiž toto všem odstrašujícím příkladem, když budou hledat svůj dvojpaprsek, utíkat či sami pronásledovat. Tak trochu vtipkuji. Nechci vás samozřejmě od lásky odrazovat, umí to být i skvělé :-) Když to vyjde. Ale také těžké, protože vám nikdo nemůže úspěch zaručit.

PS: Neztrácejte naději. I když se zdá, že je vše ztraceno, že se mýlíte, že jste se zbláznili, protože správný duchovní vztah musí být dokonalý a bezproblémový… nevěřte tomu. Víc slov útěchy pro vás bohužel nemám, doufám tedy, že ji časem najdete v sobě. Přeji vám to. A vlastně i sobě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama