Únor 2016

(Bez)nadějné vyhlídky

26. února 2016 v 21:36 | Neri |  Mezilidské vztahy
Předchozí článek byl zaměřený hlavně na uprchlíka, co cítí on a jak trvá, než se vyrovná se svými pocity. Jenomže u dvojpaprsků, stejně jako v každém jiném vztahu, tvoří pár DVA. A tím druhým je pronásledovatel.

Na první pohled je on tím, kdo nejvíc trpí, kdo dostal největší ránu a zcela nespravedlivě. Pronásledovatel si uvědomuje, že toho druhého miluje, že jsou spojeni navždy neviditelným poutem a chce zpátky všechny ty krásné pocity, co vedle druhého má. Chce svůj domov, chce svou lásku, chce splnit plán vyšších sil. Správně cítí, že mají být s tím druhým spolu. Jenom neví, jak to má udělat.

Lze jen těžko popsat, jak se pronásledovatel cítí. Snaží se toho druhého pronásledovat, kontaktovat ho, psát mu zprávy, přesvědčit ho, že opravdu patří k sobě. Snaží se pochopit, co udělal špatně, proč vztah nevyšel. Má tuny otázek, na které nezná odpovědi. Chce vědět, co uprchlík cítí, proč utíká, proč řekl to, co řekl a proč neřekl tamto a proč jej kontaktuje, když se pak nechce vídat. Je zmatený a raněný v hloubi duše. Zoufalý. Zdevastovaný. Umírá uvnitř.


Zkusí na uprchlíka zapomenout. Řekne si, že přátelé mají pravdu, když říkají, že se mýlil. Přesvědčí sám sebe, že ho ten druhý nemiluje, že to on je ten hloupý a naivní, co si jen něco nalhává. Vidí, že ten druhý jde dál, tak to zkouší taky. Vrhá se do nových koníčků, dobrodružství, někdy i milostných, ale svého dvojpaprsku se nemůže zbavit. Všude vidí připomínky toho druhého, jejich vztahu. V obchodech hraje jejich oblíbená píseň. Potkává jemu podobné lidi. Všechny knihy, co čte a filmy, co vidí, jakoby určitým způsobem zrcadlili jeho nešťastnou lásku. Má pocit, že se z toho zblázní. A upadá znovu do deprese.

Utíkat jako o život

26. února 2016 v 20:37 | Neri |  Mezilidské vztahy
Asi to nejhorší, co můžete udělat, ale vy to stejně uděláte. Alespoň jeden z vás. Když se setkají dva dvojpaprsky, je to nádherné, silné, plné lásky a nejrůznějších jiných emocí. Problém je v tom, že mezi ty jiné emoce patří také ty negativní. Strach, především. Utíkáme ze strachu, správně? Pokud nás pronásleduje lev, dá se to pochopit. Pokud nás děsí nějaké pocity, utíkáme před nimi také, ale vnitřně. Vyhýbáme se jim. A také tomu, kdo je způsobuje.

Pokud byste četli zahraniční články o dvojpaprscích, brzy byste narazili na fáze vývoje vztahu dvou dvojpaprsků. První fáze je setkání. Po ní často následuje určitý vztah, začnete se vídat, lépe poznávat, jste si blízcí, vše vypadá skvěle. Pak přijde propad. To je fáze v originálu nazývaná "runner and chaser", přeložit by to šlo zhruba jako "uprchlík a pronásledovatel". Jeden ve vztahu (častěji žena) si uvědomuje, že našel toho pravého, chce svůj strach překonat a pracovat na vzájemné lásce, budovat vztah, zkrátka, je si jistý, že o toho druhého stojí. Někdy ne hned, nejprve může také utíkat (to záleží na povaze, zkušenostech, jaké bolístky v člověku zůstaly), ale dříve či později si uvědomí, že bez toho druhého nechce žít. Problém je v tom, že ten druhý (častěji muž) je k smrti vyděšený celým tím vztahem, blízkostí, pocity. Není si jistý, co cítí, nechce se zaplétat, chce zpátky svůj jednoduchý, klidný život, předtím, než přišel ten druhý a obrátil mu ho naruby. A tak začne utíkat.

Jak poznat svůj dvojpaprsek

25. února 2016 v 23:19 | Neri |  Mezilidské vztahy
Pokud jste jej ještě nepoznali, chápu, že se bojíte. Říkáte si: Co když ho přehlédnu? Co když ho nepoznám? Co když jen tak projdu kolem svého štěstí? Můžu na to říct jen jedno: To se nestane. Máte-li se potkat, nepovede se vám jen tak projít kolem. Jakmile se setkáte, pořád vám bude ten druhý připomínán, budou vás potkávat náhody, vše vás bude dávat dohromady (kromě vašich obav). Takže, nebojte se. Nemůžete to zmeškat a na 99% toho druhého bezpečně poznáte. Opravdu, je to tak jedinečné a silné, že si to nelze s ničím splést. Budou časy, kdy budete pochybovat. Těžké fáze. Ale pochybuje mozek, srdce a duše ví. Budou vědět. Věřte mi. Ale dobrá, existuje spousta znaků, věcí, které spolu dvojpaprsky zažívají, potkávají je. Každý to má individuální, přesto vám dám tip. Pokud s tím člověkem zažíváte něco jedinečného, něco, co s nikým jiným nebylo ani MOŽNÉ, tak existuje pravděpodobnost, že jste dvojpaprsky. A teď ty větší, jasnější znaky. Pokud jste toho pravého už poznali, budete se smát nebo plakat (true story). Pokud ne, víte, co čekat a na co se těšit.

Existuje mezi vámi neviditelné (někdy třetím okem viditelné) pouto, které vnímáte, aniž byste si dokázali rozumem vysvětlit, jak to vlastně víte. Cítíte se s druhou osobou spřízněni, jako byste se znali věky. Když jste spolu, mluvíte, píšete si nebo jen sedíte vedle sebe, cítíte v srdci určitý pocit klidu a míru, důvěry, blízkosti. Je to okamžik, kdy je vše prostě v pořádku. Nevíte proč, ale jste náhle doma, už nikam nemusíte, nic nemusíte, vše je pocitově dokonalé. Můžete mít spory, roztržky, ale jakmile vše ztichne, cítíte v srdci pořád ten mír, i když rozum má důvod se zlobit. Můžete mít dokonce pocit, že čas plyne nějak divně, zrychleně nebo zpomaleně, anebo úplně přestal existovat. Jakmile se rozejdete, zjišťujete, že jste v jistém stavu zvýšené pozornosti, vědomí a že čas opravdu nedokážete vnímat, protože vaše pouto místo a čas přesahuje, zastavuje. Hodiny bohužel ne. Platí to ovšem jen pro osobní setkání, třeba při psaní po internetu čas většinou plyne normálně.

Fyzický kontakt je neuvěřitelně přirozený (skoro jako dotýkat se sám sebe, jen možná víc vzrušující ;-)), vzájemná důvěra obrovská. Řeknete tomu druhému věci, které byste nikomu jinému neřekli, jen proto, že vnitřně cítíte, že on to pochopí. Že vás nikdy neodsoudí, že vás přijme se všemi chybami a špatnými vlastnostmi, se vším, co na sobě nesnášíte. A opravdu to tak je.

Setkání na křižovatkách života

25. února 2016 v 23:17 | Neri |  Mezilidské vztahy
Možná, že patříte mezi ty romantické, duchovní a kdovíjaké všemožné duše, které touží po "dokonalém" partnerovi, který k vám bude přesně sedět a udělá vás konečně šťastnými. Odpustím si pro tentokrát své poznámky o tom, že šťastnými vás nikdo jiný neudělá a hledat v tom druhém řešení je k ničemu a půjdu rovnou k věci. Ačkoli i k tomu štěstí se ještě později dostaneme. Ano, dá se říct, že existuje dokonalý partner. Pro některé. A pro jiné ne. A ta dokonalost není v tom, že by neměl žádné chyby, ale že i přes jeho chyby s ním toužíte strávit zbytek života, cítíte se s ním naprosto skvěle a sami sebou a předchozí prázdné vztahy už vám připadají jen jako směšnou pohádkou z dětství. Obrazně řečeno. Ano, někdo, kdo se dokonale hodí k vám, může existovat. Ale jak zjistíte, jestli tam někde opravdu, ale OPRAVDU je a můžete ho potkat? Jak zjistíte, jestli nebudete čekat na něco, co se nikdy nestane? Dám vám dvě rady. Za prvé, pokud po něčem toužíte, vždy existuje možnost, že se vám to splní. Není tak úplně možné toužit po nemožném, nemožnými věci dělá jen naše mysl, strach, atd. Za druhé, čekat není k ničemu, protože tím se ke svému cíli nepřiblížíte ani o krok. Hledat? To také není úplně ideální. Protože…

Svůj dvojpaprsek potkáte jedině na cestě, někde tam venku, zatímco budete žít svůj život, následovat své sny, cíle, ideály a hledat sami sebe. A to je klíčové, protože váš dvojpaprsek je vlastně verze vás a vy jste jeho verzí. Jste zrcadla. V něčem stejná, v něčem odlišná, ale pořád jste duchovní dvojčata. Stejná duše. Jste to VY. A tady se dostáváme k obecným pravidlům těchto vztahů.


Zrcadlení

Nejprve byste měli mít v sobě to, co chcete najít v druhém. Vím, že to není vůbec potěšující zpráva. Vztahy s dvojpaprsky jsou plné paradoxů. Většinou váš příběh začíná nějak takto: Cítím se špatně, svůj život nemám moc v lásce, sebe už vůbec ne a nejhorší je velká osamělost, které se nedokážu zbavit. Chci najít partnera, který mě bude milovat (protože necítím lásku, nemyslím si ani, že si ji zasloužím - proto ji nemám). Někoho, kdo bude dokonalý (protože se nedokážu vyrovnat ani se svými chybami, natož chybami druhých, příp. žiju v iluzi, že opravdu najdu někoho bez chyb - nemožné). Někoho, kdo mě zachrání. Kdo mi ukáže, že mám cenu. Kdo mě vysvobodí z mého hrozného života a osamělosti. No a přesně to se nestane. Tato realita není pohádka, kde budete sedět ve věži, vyšívat a čekat, až někdo přijde, skolí draka a zachrání vás. Nikdy se nedočkáte.

Budete muset zahodit vyšívání (nebo ho sbalit do tašky, pokud vás opravdu baví) a utéct z věže sami. Je jedno, jestli draka zabijete, obejdete nebo osedláte, každopádně musíte pracovat sami na sobě. Jinak se to ani říct nedá. Musíte se vyvíjet, jít za tím, co milujete a hádejte co - ve chvíli, kdy to uděláte a ten druhý to udělá také, někde tam, na křižovatce svých snů, se setkáte. TAK to funguje.



Tři okolnosti setkání

Četla jsem hodně článků a příběhů na téma dvojpaprsků, plus mám ještě ukecanou intuici, takže mohu říci, co všechna tato setkání spojuje. Jsou to obvykle tři hlavní okolnosti.

Jako bychom se znali odjakživa

25. února 2016 v 23:14 | Neri |  Mezilidské vztahy
Nejprve si pojďme udělat stručný úvod do problematiky své druhé poloviny duše, té pravé/toho pravého, jak jen chcete, ale já budu používat pojem dvojpaprsek (v originále tzv. twinsoul nebo twinflame). Proč dvojpaprsek? Proč ne třeba druhá polovička? Tento pojem užívám proto, že pod jinými slovy si lze představit leccos, obvykle spoustu fám a polopravd šířených neznalými romantiky. Snad mi odpustíte tu drsnou pravdu, ale člověk není poloviční entita, která potřebuje najít svůj zbytek. Proto je termín "druhá polovina duše" poněkud zavádějící. Spřízněná duše pak označuje vztah v mnoha věcech odlišný od vztahu dvou dvojpaprsků. Když už tedy víme, co dvojpaprsek není, pojďme si říct, co tedy JE.

Duše je v zásadě celistvá, ale lze jen těžko říct, že by byla z pevného materiálu. Duše se liší od fyzické schránky snad všemi myslitelnými způsoby. Není z fyzického světa. Není pouhým okem viditelná. Nemůže zemřít, nemůže se trvale rozdělit, nemá pevný tvar a podobu. Pro člověka je nesmírně těžké si duši představit, podobně jako Universum (Boha, chcete-li), neboť se s ničím podobným nikde nesetkal. Duše a vesmír jsou jemnohmotné entity a dohromady se podobají oceánu. Oceán je tvořen vodou, která je ohraničena pevninou, a voda je tvořena kapkami. Kapky jsou tvořeny molekulami. Molekuly vody jsou tvořeny chemickými prvky vodíkem a kyslíkem. Tyto prvky jsou tvořeny atomy. A teď si představte, že Universum je oceán a duše je takovou kapkou. Vy jste součást té kapky a zároveň součástí oceánu.


Vtip je v tom, že ten druhý, váš dvojpaprsek (a opravdu bývá jen a pouze jeden, i když vaše duše může mít vícero vyjádření, které třeba budou nejlepšími přáteli anebo je nikdy ani nepotkáte) je také součástí té stejné duše, stejné kapky. Jste jako kyslík a vodík. Spolu jste něco většího, ale i jako každý sám máte svou hodnotu, vlastnosti, jste samostatná jednotka. A můžete jako kyslík vytvořit s někým jiným třeba oxid, ale už to nebude ono, nebudete oceán. Zjednodušeně řečeno. Je pro mě vždy těžké najít nějaké ekvivalenty, připodobnění, vysvětlení vhodná pro omezený lidský rozum, když mluvím o něčem, v čem funguji na bázi intuice. Pardon, rozume čtenáře, ale některé věci jsou nad tvé síly a můj rozum na tom není o moc lépe :-)

Zmínila jsem, že vaše duše nemusí mít jen dvě vyjádření. Přesto, v rámci nekomplikování a díky vesmírné moudrosti, máme takový dvojpaprsek jen jeden. Pokud je "nás" na zemi víc, buď se nepotkáme, nebo nepoznáme, zkrátka, není nám to souzeno. A pořád je to docela vzácné, neboť ne každý má svůj dvojpaprsek. Pokud ho máte, obvykle to víte. Anebo po něm upřímně toužíte. To jsou známky toho, že na vás někde někdo čeká. Či spíše že je vám souzeno někoho potkat, až přijde správný čas, někoho, ke komu přirozeně patříte. Je to jako osud. I když na něj nevěříte a víte, že máte život ve svých rukou, jakmile to přijde, nemůžete si pomoct. Vše je jako předurčené. Stačilo by nějakou maličkost udělat jinak a nic by se nestalo. Celý život by zůstal ve starých kolejích. Dvojpaprsky život toho druhého k nepoznání mění.
Prvním znamením, že jste potkali svůj dvojpaprsek, je pocit nevysvětlitelné blízkosti, důvěry, pocit, že se znáte odjakživa. Cítíte se s tím druhým na jisté úrovni naprosto volně, sami sebou, v hloubi duše víte, že nemá smysl před tím druhým něco skrývat, ale pak přijdou na řadu obavy, stará zranění a rozum, který se v tomto moc rád plete do cesty. Ale k tomu se ještě dostaneme. Předpokládejme, že zatím svůj dvojpaprsek neznáte a chcete se setkat. Další článek bude právě o tomto.

Vílí speciál - Dvojpaprsky

25. února 2016 v 23:11 | Neri |  Čísla




Tento díl bude kratší a půjde o speciál, neboť bude celý věnován pouze jednomu a to velmi specifickému tématu a tím jsou dvojpaprsky. Co to je? Zjednodušeně řečeno, dvojpaprsek je ten pravý/ta pravá partner/partnerka pro vás, nejen na fyzické, ale i na duchovní úrovni. Je to osudové setkání, které člověku dokáže změnit život. Láska, po jaké mnozí touží a další se jí i podvědomě obávají. Pro všechny, které toto téma zajímá, kteří svého vyvoleného nebo svou vyvolenou teprve hledají, či už ji našli a chtějí vědět, jestli mají pravdu anebo se mýlí… případně jim to stále nějak nevychází a jsou z toho zoufalí… je tento speciál, kde si objasníme, jak to tedy s dvojpaprsky je, jak je hledat (a máme je vůbec hledat?) a co si s nimi počít a také si zodpovíme otázku - jsme normální, když nejsme zázračně šťastní?



Články:




Cesta nahoru - únor 2016

21. února 2016 v 15:29 | Neri |  Čísla


Vážení čtenáři,

jsem si jistá, že toto číslo magazínu je pro vás velkým překvapením! Aby také ne, když se tu objevilo téměř rok po tom posledním. Tenkrát jsem vám oznámila, že další čísla už pravděpodobně nebudou. A přece, jedno tady máme. Nechci vám slibovat, že teď začnu opět psát a vydávat nová čísla pravidelně. Moje chuť ke psaní vstává z popela velmi pomalu a nejsem si jistá, jestli se jí to ještě někdy podaří úplně. Třeba je toto číslo jen takový výkřik do tmy, než přijde další rok ničeho. A třeba ne. Pokud budu mít chuť, nějaká další čísla se mohou objevit, ale slibovat nic nechci a nebudu.

Ať už tak či onak, toto číslo bude jen málo vílí, zato dost transformační. Je určené především pro ty, kteří trpí - ať už depresemi, nenávistí ke svému životu, či jakýmkoli jiným typem psychické bolesti. Nemůžu pomoci všem a nemám patent na rozum, ale pokud alespoň jeden člověk najde alespoň jednu věc, která mu pomůže, budu velmi ráda.

Tato cesta nahoru není o stoupání na rozhledny, nýbrž spíše o cestě ke světlejším zítřkům. Od hlubin zoufalství až na povrch, k novým začátkům. Možná se cítíte skvěle a nemáte tuto cestu zapotřebí. Pak gratuluji a navrhuji, abyste si vybrali články, které se zabývají obecnějšími věcmi, třeba dalším dílem astrologických znamení.

Pro vás trpící: Nevím, jestli se na tuto cestu vydáte se mnou, ale pokud ano, přeji hodně štěstí, odhodlání a pevné nervy - neboť vykročit není nikdy snadné!


Obsah

Energický beran - série Zvěrokruh, charakteristika znamení

Bonusy

(články, které vyšly před magazínem)

Proč si píšu deník - a proč byste si ho měli psát i vy!
Příčiny a prevence deprese - maturitní práce
Je možné vyléčit osamělost? - tentokrát jen úvaha, žádné návody
Povídka, aneb definuje nás to, co děláme?

Energický beran (21. března - 20. dubna)

21. února 2016 v 15:29 | Neri |  Astrologie
Série horoskopy, Beran, 21. března - 20. dubna

Znamení berana je řízeno živlem ohně a užádného jiného ohnivého znamení to nebude tak patrné, jako právě u něj. Chcete-li si s ním hrát, nezapomeňte ani na jeho ostré rohy. A že chce mít vždy pravdu. Berani jsou tvrdohlaví svým vlastním způsobem, který občas připomíná dokonce ignorantství. Věří, že to, co si myslí oni je to správné a nezajímají se příliš o názory ostatních, což z nich dělá sebejisté, ale někdy i bezohledné nadřízené. V hádkách jsou velmi ostří, vzplanou jako suché chrastí a do krve budou ostatním vnucovat svou vůli. Beran je panovačný. Myslete na to, než se s ním začnete více sbližovat. Je zvyklý si jít přímo za svým. Když ho urazíte, dá vám nepokrytě najevo, co si o vás myslí. Naštěstí jeho vztek není příliš trvalý. Jistě, že mají i své světlé stránky.

Stejně jako své názory jsou ochotni hájit jakýkoli ideál, kterému skutečně věří.

Mají odvahu a schopnost překonávat překážky. Zde jim jejich zatvrzelost slouží ke cti. Půjdou za svými sny a nezastaví se na první větvičce položené přes cestu. Prostě ji odkopnou stranou (i kdyby to byla zatraceně velká větev). Mají problémy s diplomacií. Rozhodně se větve nezeptají, jestli ji smí laskavě odsunout. Naštěstí je chrání jejich velký optimismus. Málokdy trpí malomyslností a pocity beznaděje, a když už, musí je předtím potkat velká životní rána. V mládí ale k pesimismu sklony nemají.

Muži zrozeni v beranu jsou aktivní, ctižádostiví, rychle jim to myslí a rychle a bezhlavě konají, což se může a nemusí vyplácet. Umí být velmi štědří. V lásce jsou idealisté. Hledají dokonalý vztah a krásnou princeznu, kterou zahrnou vášní, láskou a romantikou, budou dojemně věrní a ochotni vztah zachraňovat, dokud s konečnou platností neumře. Pak se posunou dál a na svou starou lásku zase rychle zapomenou. Hledají přece novou, teď už tu skutečnou a pravou, a opět do vztahu spadnou po hlavě, aniž by se ohlíželi na cokoli. Dokáží milovat, jako by nikdy nebyli zraněni a zapomenout, jako by nikdy nemilovali.

Žena v beranu je… jiná. Ne, že by nesnila o skvělém muži a neuměla být dojemně oddaná, ale docela dobře se bez něj obejde. Vlastně asi nejlépe ze všech žen všech znamení. Je rázná, cílevědomá a umí se o sebe postarat. A tím "umí se o sebe postarat" myslím naprosto ve všem. Sama si navlékne kabát, zaváže boty, sedne si za volant auta a pojede třeba na túru. Proč ne? Nestojí o muže, který by na ní příliš visel. Naopak, její srdce si většinou získá muž, který o ni nejeví zájem. Nevadí jí převzít iniciativu. Ráda ve vztahu vede. A ráda je také vedena. Konflikt? Ano a sama neví, jak jej vyřešit, proto často zůstává sama a sní o rytíři, který bude dokonalý, aniž by si uvědomila, že takový neexistuje.

Když už nechceš žít

21. února 2016 v 15:27 | Neri |  Sebeláska
"O život můžeme přijít různě. Smrt je jen jednou z možností." Robert Fulghum

Může se zdát, že největší tragédií je smrt. Dřevěná rakev, kovová urna, prach a ostatky, nic, co by z člověka zůstalo, krom vzpomínek v myslích jeho známých, rodiny a přátel, deska na hrobě a toť vše. Epitaf. Tato civilizace se naučila smrt považovat za tabu. Mluvíme o ní, píšeme o ní, bojíme se jí a litujeme těch, kteří už přešli na druhou stranu, přitom k politování jsme jen my - vyděšení, že jednou zemřeme. Smutní, že naši drazí odcházejí. Žijící s vědomím, že každý den může být posledním. Většinou si to neuvědomujeme a přitom je to jedna z nejdůležitějších životních pravd. Nemá smysl nic odkládat na zítřek.

Znám spoustu lidí, kteří chodí s hlavou v oblacích nebo někde při zemi, ale ignorují konečnost svého bytí. Mají ze smrti takový strach, že si radši nikdy nepřipouští, že by mohli zemřít. "Jiným se to stane, ale mně ne, mně se to stát nemůže." A pak přijde ten okamžik, uvědomění, smrtelná nemoc či úmrtí někoho blízkého a ona je tady, klepe na dveře držíc kosu a přesýpací hodiny. "Příště půjdeš ty." A znám také spoustu lidí, kteří tvrdí, že člověk udělá vše, aby si zachránil svůj život. Že je jako zvíře bez vlastní volby, klidně v extrémních situacích sežere krajana, zůstanou-li spolu na stejné lodi na oceánu bez jídla a vody, bez vidiny záchrany. To je dle mnohých morálně ospravedlnitelné. Podle mě ne. Znám i lidi, kteří nechtějí žít a spousta jiných věcí je pro ně cennější, než vlastní život. Takoví by se pravděpodobně nechali sežrat. Toliko k oné teorii přežití.




Volba, která vše změní

21. února 2016 v 15:26 | Neri |  Sebeláska
Musím to napsat a vím, že to nebude snadné. Vím, že spousta lidí, kteří zrovna trpí, mě bude chtít za ty "nesmysly", co napíši, zlynčovat nebo mi alespoň vynadat - a já to chápu. Ještě před chvílí bych sama něco podobného odsoudila jako nehorázný blábol. Jenomže jsem zjistila, že je to pravda, ačkoli mě to samotnou děsí, pobuřuje a nutí se bránit. Já, která vždy byla pro pravdu a naprosté si uvědomění všeho, já, která se vždy snažila všemu podívat přímo do očí, jsem naprosto selhala při pohledu na své vlastní problémy a svou bolest. Hledala jsem výmluvy, příčiny a řešení, ale nenacházela. Protože mi pořád to nejdůležitější unikalo. A teď jsem si konečně dovolila to spatřit a ne, nebylo to lehké a nelíbilo se mi to. Objevit něco takového je těžké. Dát to do slov ještě těžší, proto se pořád jen motám v náznacích. Možná chci říci věc, kterou lidstvo ještě nepochopí. Ale jsem ochotná to risknout.

Mezi bolestí a spokojeností nestojí rovnítko, ale rozcestník a ten se nazývá VOLBA. Můžete si zvolit, jestli budete spokojení anebo budete trpět bolestí. Tento princip je ve své podstatě naprosto, zcela, až dětsky jednoduchý. Není na něm zdánlivě co pokazit nebo nechápat. Kdyby existovala dvě tlačítka, věděli byste, které zmáčknout. Ale život takto nefunguje a to je důvod, proč to teď začne být o mnoho složitější.

Proč a jak si vybíráme bolest

21. února 2016 v 15:25 | Neri |  Sebeláska
Zdá se tedy, že vás předchozí článek neodradil a chcete vědět víc o tom, jak a proč si vybíráte bolest. Pokud nevíte, o čem mluvím, doporučuji vám, abyste si přečetli dva předchozí články, neboť články v tomto čísle na sebe z většiny přímo navazují. Víte-li, o čem mluvím a chcete číst dál, skončíme už s úvodem a půjdeme přímo na věc. Níže najdete cvičení. Nabídnu vám několik otázek, na které si potřebujete najít své vlastní odpovědi. Doporučuji vám, abyste si všechny otázky někam opsali a na každou zvlášť co nejupřímněji odpověděli. Piště, co vás napadá, moc nad tím nepřemýšlejte. Pokud vás nic nenapadá, zkuste tedy přemýšlet, ale necenzurujte se. Nic není špatně. Účelem je zkrátka najít SVÉ vlastní odpovědi - nikdo jiný než vy neví, jaké jsou, a nikdo nemá právo je soudit. Dokonce ani vy nesmíte. Piště, co vás napadá a pak to třeba učesejte do něčeho (pro vás) srozumitelného. Vypíchněte to nejdůležitější. Až skončíte s otázkami, čtěte, prosím, dále.

Cvičení:

Nyní si představte, že žijete život, po jakém toužíte. Že jste šťastní a spokojení, máte vše, nač si jen vzpomenete, vaše zdraví je skvělé, vaše vztahy jsou harmonické, děláte práci, kterou jste vždy chtěli dělat a plníte si všechny své sny. Představte si to do naprostých detailů. Kde žijete? Co děláte? Jakými lidmi jste obklopeni? Dosud to bylo snadné, snít o krásných věcech, ale teď se musíte podívat na temnou stránku toho všeho, na důvod, proč jste se rozhodli tyto věci nemít a být místo toho nešťastní.

  • Co hrozného by se mohlo stát, kdyby se mi tohle všechno splnilo?
  • Čeho se bojím? Co mě nejvíce děsí na životě, jaký chci?
  • Co mě odrazuje od provádění změn?
  • Bojím se nesouhlasu okolí? Bojím se, že budu divný/divná?
  • Myslím si, že přijdu o věci, které mám rád teď? Mám strach, že mě opustí lidé, na kterých mi záleží?
  • Bojím se, že se nenávratně změním, že už nebudu sám sebou a stanu se horším člověkem?
  • Zasloužím si splnění všech svých snů?
  • Zůstanou mi všechny věci a lidé, které k sobě přitáhnu?
  • Bojím se, že když zažiju štěstí, zase mě opustí a pak mi bude hůř, než předtím?
  • Mám strach ze zklamání? Bojím se, že jsem si vše krásně vysnil/a, ale realita bude nedostačující?
  • Bojím se, že když vše dostanu, můj život ztratí smysl, protože nebude kam dál jít?
  • Jaké nevýhody s sebou nese splnění mých snů?
  • Jaká je podle mě cena za spokojenost?
  • Stanu se bezcitným/bezcitnou k utrpení druhých, když už ho sám/sama nebudu zažívat? Bojím se toho?
  • Mám něco proti šťastným lidem? Připadají mi otravní, divní, naivní, že nežijí v kontaktu s realitou?
  • Bojím se, že ztratím inspiraci pro svou uměleckou tvorbu, když budu spokojený/spokojená?
  • Čeho dalšího se bojím? Co mě děsí? Co opravdu nechci zažít a pravděpodobně mě to potká, když začnu žít život, po jakém toužím, když najdu vysněnou spokojenost?

Z těchto otázek už jste nejspíš pochopili, kam celým tím cvičením i předchozími články mířím. I když po něčem toužíme, žije v nás takový malý pesimista (nebo chcete-li realista), který hledá na všem to špatné. Neustále nás podvědomě ovládají strachy, které si mnohdy ani neuvědomujeme a brání nám v dosažení toho, co chceme. Brání nám ve změně, protože změna je děsivá. Teď je vám mizerně, ale už jste si na to zvykli. Rozhodnout se pro změnu znamená vystavit se všem svým obavám. Vynést je z podvědomí na světlo a učinit volbu, že navzdory jim půjdete za svým. Nepomůže si je pouze uvědomit. Musíte si také uvědomit, že jsou oprávněné. Ano, je to tak. Ve vašich očích jsou pravdivé a na ničem jiném nezáleží. Vysvětlím to na příkladu. Chcete být bohatí, ale bojíte se, že se stanete nafoukanými, bezohlednými, přestanete soucítit s chudými, opustí vás vaši blízcí přátelé nebo vás začnou využívat (a vy tak zjistíte, že nebyli moc dobří přátele a přijdete o spoustu iluzí, ve kterých je vám teď docela dobře), lidé vám budou závidět, někteří vás budou chtít okrást a vy budete žít ve strachu, že o svůj majetek přijdete. Krom toho jsou s penězi jisté starosti, věci, nad kterými jste doteď nemuseli přemýšlet. Kam je uložíte? Jak je využijete? Nepromrháte je? Bojíte se, že s penězi neumíte dost dobře zacházet a finanční poradci vás podvedou a vy to ani nepoznáte. To je spousta obav a jsou naprosto oprávněné. Vlastně je zde velké riziko, že všechno toto potkáte, budete-li bohatí. Ale vy to chcete a trápí vás, že jste chudí. Tak co s tím??

Pokud vás jako první napadlo, že se těch obav musíte zbavit, gratuluji, jste mezi většinou lidí, kteří nikdy nebudou bohatí, a pořád je to bude trápit, protože jim nikdy nedojde, že jdou proti svému podvědomí a to zcela podvědomě. Budete si myslet, že bohatství chcete a budete se o něj snažit, ale nepřijde. Nepřijde, protože jste zametli pod kobereček své skutečné a oprávněné obavy a odmítáte je vidět, i když tam pořád jsou. Tak dobrá, tudy cesta nevede. Tak kudy ano?


Dávej si pozor na to, co si přeješ, protože se ti to může splnit. Je to tak. Všechny vaše obavy jsou oprávněné. Jediná otázka, kterou si musíte položit, volba, kterou musíte udělat, zní: Pokud se naplní všechny mé obavy naprosto stejně, jako moje touhy a přání, jsem pořád ochotný/ochotná to, co chci, přijmout do svého života? Dokud své obavy přehlížíte, ukecáváte se, že to třeba nebude až tak hrozné a chcete jen polovinu, jen tu jasnou, krásnou a šťastnou polovinu svého snu, bez všech jeho nevýhod. Jdete proti svému snu. Nesplní se. Pokud něco chcete, musíte být ochotni to přijmout i se všemi riziky, nevýhodami a odvrácenými stránkami. Jistě, že můžete hledat pozitiva na problémech. Je dobré se zbavit falešných přátel a pracovat s penězi se přece naučíte. Ale tato řešení přichází sama teprve tehdy, když se vzdáte potřeby je mít. Pokud by řešení neexistovala a vše zlé se mělo naplnit stejně jako dobré, chcete pořád svůj sen? Pokud ano, pokud se pro to vědomě rozhodnete, zbavíte se odporu proti svému snu. A když už v sobě nemáte odpor, může se splnit. Cesta je volná. Pokud se rozhodnete, že vám to vlastně nestojí za to, opět, cesta je volná. Ale ne cesta k vašemu snu, ale k osvobození se od něj a bolesti z toho, že se neplní. Upřímně se rozhodněte, jestli vám to za to stojí anebo ne. Pokud stojí, věřte mi, přijde to. Teď už ano. Pokud nestojí, věřte mi, přestanete se tím trápit.

Nesplněné sny nám působí tu největší bolest. A jedním z nesplněných snů je i touha být spokojený. Pokud chcete být spokojení, ale někde hluboko uvnitř zároveň nechcete, protože se bojíte, že vás to změní/že to přejde/že vás to zklame/cokoli dalšího, tak nebudete spokojení. Musíte do toho jít se všemi klady i zápory, s příležitostmi i riziky. Jen tak se opravdu vydáte na cestu. A jak jsem již psala, cesta je děsivá. Cesta znamená jít ruku v ruce se všemi vašimi obavami a riskovat jejich naplnění. Co víc, počítat s tím, že se naplní. Cesta znamená zbavit se odporu k tomu, čeho se nejvíc bojíte. Proto je to cesta peklem. A proto na jejím konci čeká světlo. Světlo vedoucí nad zem, pryč ze zoufalství, vstříc další cestě. Cestě vědomého spokojenějšího života.

Nejčastější obavy, které musíme risknout

21. února 2016 v 15:22 | Neri |  Sebeláska
V minulém článku jsem psala, že je nutné své obavy přijmout a smířit se s tím, že se naplní. Nikdo netvrdí, že se naplnit musí a to vždy a stoprocentně, některé obavy opravdu nejsou racionální, ale jsou spíše důsledkem špatných zkušeností v dětství a špatného výkladu některých událostí. Je možné se pár obav zbavit, to nepopírám. Problém je, že když se zaměříte na boj se svými strachy, zabere vám to tolik času a energie, že na sny už nic nezbude. Dokud budete se svými sny smlouvat a klást jim podmínky (chci tě, ale jen pokud se zároveň nenaplní mé obavy), nesplní se. Je lehčí a rychlejší se strachu postavit tak, že ho přijmete jako součást svého snu. Přesto považuji za nutné popsat pár nejčastějších obav a strachů a ukázat je z více stránek, stejně, jako si musíte z více stránek prohlédnout své sny. Na všem zlém je něco dobrého, a naopak. Někdy se nehnete z místa, dokud na některém strachu trochu nezapracujete. Jen se tím nezdržujte zbytečně dlouho. Pokud to nefunguje, prostě běžte a riskněte to, strach ne-strach.


Strach, že se změním k horšímu

Jedním z nejčastějších důvodů, proč něco nechceme, je strach, že se staneme horším člověkem. Bojíme se, že budeme nafoukaní a bezohlední a nechceme takoví být. Bojíme se, že ztratíme sami sebe, to, kým nyní jsme. Bojíme se, že už to pak nebudeme my. A není divu. Pokud žijete celý život jako nešťastný člověk, jistě, že se budete muset hodně změnit, abyste začal/a žít jinak. Bez toho to nejde. Jaká ta změna bude? Doopravdy to nevíte. Můžete si slíbit, že nebudete bezohlední a nafoukaní, ale doopravdy to nevíte, že? Vždy tam budou ty obavy. Co když… Svěřujete svůj příští život do cizích rukou, do rukou vašeho budoucího já, které ještě neznáte. Je to děsivé a máte plné právo mít strach. Je to naprosto a zcela normální a pochopitelné. Téměř všichni se bojí negativní změny sebe sama. Někteří už mají pocit, že takovou změnu prodělali a nedokáží se s tím smířit. Tím horší je představa, že by mohlo být ještě hůř.

Možná dokonce tvoříte, píšete či malujete, podobně, jako někteří slavní umělci, kteří trpěli a ve své bolesti psali nádherná díla. Představa, že o svůj dar přijdete, že nebudete mít nadále o čem psát a co kreslit, je pochopitelně hrozná. A narovinu vám říkám, že se může naplnit. Můžu vás utěšovat tím, že vaše budoucí já se bez umění obejde, ale to váš strach ze ztráty talentu a identity nezmírní. Jednu věc však pro váš klid uvést můžu. V tomto životě neexistuje trvalé a naprosté štěstí, nekonečná extáze, ne. I když budete svůj život milovat a budete v něm šťastní, občas přijdou špatné dny. Někdy vám bude zle a budete smutní a nebudete tak pozitivní, jako obvykle. A tehdy zase budete moci tvořit. A pokud budete chtít, ten stav jistě dovedete navodit i sami - smutnou hudbou, vzpomínkou,… můžete se záměrně uvést zpátky do svého starého nastavení, na chvíli. Jen nezapomínejte, že je to jen dočasně, a vraťte se zpátky do oblak. Je v pořádku občas cítit negativní emoce. Je zdravé si je prožít a nepotlačovat. Ale není zdravé se v nich rochnit po zbytečně dlouhou dobu.

Výmluva jako zabiják pokroku

21. února 2016 v 15:20 | Neri |  Duchovní cesta
Věřte nebo ne, ale existuje otázka, kterou když položíte, vždy dostanete stejnou odpověď. Ta otázka zní: A proč jsi ještě nezačal? A odpověď, kterou na ni dostaneme, je vždycky výmluva. Možná je to určité zjednodušení, uznávám, ale obvykle to takto funguje. Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod. Pokud tvrdíme, že něco chceme, ale nic pro to neděláme, tak to nechceme. Ne dost. Vše je to o motivaci. Máme-li dostatečnou motivaci, nic nás neodradí od toho začít jít za svými sny. Alespoň se pokusíme. Pokud něco chceme udělat, pokusíme se. Pokud říkáme, že chceme, ale ani jsme to nezkusili, pak se jen a jen vymlouváme. Pokud jsme to zkusili a neuspěli, dobrá, pak máme své důvody. Ale nic nám nebrání to zkusit znovu a jinak!

Spousta věcí se nepovede napoprvé a s tím je třeba počítat, ale nenechat se tím rovnou odradit. Řeknete si, mně se to mluví. Buď jsem přirozeně vytrvalá anebo se tím sama neřídím, kážu vodu a piji víno. A já uznávám, že nejsem neomylná, že také chybuji, padám a zas vstávám a často vůbec, ale vůbec nevyhrávám. Jsou věci, které jsem vzdala. A vytrvalost jsem se musela naučit. Pořád ještě se učím. Jednou z věcí, kterou jsem se naučila, je právě psychologie výmluv. Pokud něco chci udělat a neudělám to, protože… tak se jen vymlouvám. Vím to. Uvědomuji si, že se vymlouvám, všichni to občas děláme, ale narozdíl od mnoha jiných lidí, já si to přiznám. Horší, než se vymlouvat, je nalhávat si, že to neděláme. Čas od času to dělá snad každý. Pak ale nesmí tvrdit, že za jeho neúspěch mohou ostatní. Ne, může si za ně sám, protože hledá výmluvy místo způsobů. A tak je to se vším.



Jak si vybrat spokojenost

21. února 2016 v 15:19 | Neri |  Sebeláska
Může se nám zdát, že vybrat si štěstí je snadné. Není. Co tomu brání již bylo vysvětleno v předchozích článcích. Teď je na čase zjistit JAK to udělat. Vtip je v tom, že my většinou víme, jak být spokojenější. Víme, co nás dělá nešťastnými, co nám vadí, co nechceme a jak nemáme přemýšlet. Jenomže mezi vědět a udělat je mezera, kterou neumíme překlenout. Hlavní důvod, proč nám to nejde, jsem již zmiňovala. Nejsme pro to plně rozhodnutí. Bojíme se. Jakmile se přestaneme bát a rozhodneme se, začne to být mnohem jednodušší, než jste si kdy představovali. Přesto, pro jistotu, zmíním pár bodů, které by vám mohly pomoci. A hlavně poukážu na možné jámy a výmoly na cestě ke spokojenosti.


Všímání si pozitiv a vděčnost

Pokud jste se dostali do deprese, zoufalství, sebevražedných myšlenek a podobně nepříznivých duševních a emočních stavů, přesně víte, co je to ignorování pozitiv. Naučili jste se hledat na životě jen to negativní, všímat si jen špatných věcí a nenacházíte už nic, co by vám přinášelo radost. Možná, že objektivně víte, že jste na tom ještě docela dobře (máte kde bydlet, co jíst, máte přátele, rodinu,…), ale nedokážete z toho mít radost. Připadá vám to naprosto bezvýznamné oproti špatným věcem, které zažíváte. Zaměřujete se na nedostatek. Možná vás trápí nedostatek peněz, možná nešťastná láska, možná někdo zemřel - a to jsou samozřejmě závažné problémy a nechci je zlehčovat. Je v pořádku, že se cítíte špatně, je v pořádku, pokud si potřebujete občas poplakat nebo máte chuť křičet, ale pokud jste v těch emocích uvízli natrvalo, okrádáte se o svůj vlastní život. Zeptejte se sami sebe, PROČ máte potřebu pořád truchlit? Máte dojem, že radovat se, když jsou věci špatné, je znevažování situace? Že musíte truchlit, protože je amorální netruchlit? Tímto přístupem si způsobujete mnoho bolesti. Vím, o čem mluvím. Je na čase se zamyslet na svými proč a rozhodnout se, jestli opravdu chcete být napořád nešťastní jen proto, abyste se zavděčili svému svědomí, společnosti nebo vnitřním sklonům k pesimismu, dramatu a tragédii. O vděčnosti pojednává samostatný článek.

Síla vděčnosti a lásky

21. února 2016 v 15:18 | Neri |  Duchovní cesta
Dokážu si představit, s jakou nechutí otevíráte tento článek. Možná mezi vámi je pár vlaštovek, které jsou nadšené, ale nemyslím, že je to většina. Proč? Protože aktuálně jsou články o vděčnosti úplně všude. Je to technika, která je nám duchovními učitele k nesnesení vnucovaná, tak moc, až nám vyloženě leze krkem. Tedy alespoň já to tak cítila (a přiznám se, že ještě pořád někdy cítím :-)). Proč tedy, i když ji tak nemám v oblibě, o vděčnosti píšu? Je to snadné. Je nám tak vnucovaná, že to zkrátka musí mít důvod a tím je - vděčnost je důležitá a (skoro si troufám až říct) nezbytná. Neoblíbené dveře vděčnosti a lásky naneštěstí předchází i těm dveřím viny.

Vděčnost je neoblíbená proto, že je většině z nás vrcholně nepřirozená. Koho tady v České republice, a kdekoli jinde ve škole, učili rodiče vděčnosti? Možná bychom tyto lidi spočítali i na prstech jedné ruky. Přiznejme si to, téměř nikdo z nás neumí být vděčný. Někdy si myslíme, že jsme vděční, když se spokojíme s málem, ale být vděčný a spokojit se s málem není to samé. Schválně, kolikrát jste dneska poděkovali za to, co máte? Kolikrát jste poděkovali za své přátele, střechu nad hlavou, jídlo na stole, pitnou vodu, oblečení, které nosíte,… a tak můžu pokračovat hodiny. Kolikrát jste poděkovali za peníze? Za lásku? A kdy jste naposledy poděkovali SOBĚ, za vše, co jste zvládli? Co vaše tělo? Máte nohy, ruce, žaludek,… dokážete si představit svůj život bez nich? Nejspíš ne. A jste za ně vděční? A dámy, jste vděčné za svou dělohu, možnost mít děti, za svá prsa a zadek… anebo si jen stěžujete, že chcete větší, menší, že vás menstruace bolí a rozčiluje? Chcete vypadat jinak? Pak nejste vděční, ani, co by se za nehet vešlo a vaše tělo vám to pravděpodobně oplácí. Pardon, že to říkám tak otevřeně, ale je to tak. Kolikrát si lidé mohou říkat: Co ona má za důvody být nespokojená, taková hubená? A je pravda, že jsem hubená a že jsem spokojená a že slyším občas i hnusné komentáře na svou postavu (jako, že jsem příliš hubená a beztak nejím) a dříve jsem se trápila tím, že bych měla přibrat a být víc normální, atd. Přešlo mě to. A v momentě, kdy jsem začala své tělo oceňovat takové, jaké je, ubylo komentářů a přibylo pochval a dokonce i moje proporce se trochu (v mých očích) "vylepšily". Samy od sebe.


Ale to jsem psala již v samostatném článku. Radši se vraťme k oné vděčnosti. Už jsem vám ukázala, že vděční nejsme a řekla, že vděčnost je nám obvykle nepřirozená. Co s tím? No, musíme se ji pracně učit, překonat svůj odpor a bez ohledu na něj to zkoušet. Jak? Pro začátek si zkuste najít každý den 10 věcí, za které jste vděční, a upřímně za ně poděkovat. Nevadí, pokud vděčnost hned necítíte. Zkoušejte to, poctivě každý den, dokud vděčnost opravdu cítit nezačnete. Nenuťte se být vděční hned za všechno, hledejte to, co vám dělá OPRAVDOVOU a silnou radost. Kolikrát je snazší být vděčný za nové šaty/elektroniku/dobré jídlo, než za střechu nad hlavou, která už je pro nás samozřejmostí. Naučíte se být vděční i za ni, ale chvíli to potrvá. Je to nové, nezvyklé a nepohodlné. Nebuďte na sebe tvrdí, nevyčítejte si, když to hned nepůjde dle vašich představ, ale snažte se. Časem se naučíte být vděční. Jen to nesmíte vzdát.

K tomuto opravdu mohu doporučit knihu Kouzlo od Rhondy Byrne (ano, autorka Tajemství). Je tam kolem 30 cvičení na vděčnost na každý den a kdysi mi to už pomohlo v těžkém období. Dokonce jsem si přitáhla jednu věc, které jsem ani za bohy do té chvíle nemohla dosáhnout. Za zkoušku to stojí. Doporučuji z vlastní zkušenosti. A dobrá kniha k přečtení je také Moc, od stejné autorky. Ta se spíše než na vděčnost zaměřuje na sílu lásky. Nejen lásky k bližnímu svému, ale hlavně lásky ke všem věcem. Hledejte to, za co jste vděční a také to, co milujete. Myslím, že tam bylo hezké cvičení - všímat si každý den věcí, které milujeme, a jsou kolem nás. Ať už jde o auta, oblečení, přírodní scenérii, hezké slečny nebo pány, zkrátka, cokoli. Vidíte roztomilého pejska? Fajn, řekněte si v duchu: Miluji toho pejska. Všímat si hezkých věcí vede k pozitivnějšímu myšlení. A opět, myslím, že je to hezké cvičení pro všechny, ať už jsou na tom psychicky jakkoli. Každý najde něco, co má rád. Kdo se dívá, najde. Tak hledejte.

Setkání, která mění život

21. února 2016 v 15:16 | Neri |  Mezilidské vztahy
Cesta nahoru je především o nás, ale jaký by to byl život, kdybychom zapomínali na lidi, které máme kolem sebe? O kolik těžší by byl bez všech, kteří nám radí, pomáhají, podávají ruku, když to potřebujeme, jsou našimi zrcadly, když něco odmítáme vidět, učí nás, podporují a někdy zraňují, abychom pochopili, že bolest je v nás a jsme za sebe zodpovědní? Ať už jsou naše vztahy příliš závislé nebo příliš nezávislé anebo zcela v pořádku, ostatní lidé jsou nezbytnou součástí našeho života. A vztahy tímpádem také. Které vztahy, která setkání nás ovlivňují nejvíce na naší "cestě nahoru"? Kdo nás nutí k největšímu vývoji, vyzývá nás, zkouší a utěšuje, když se nedaří? Obvykle jsou to naše spřízněné duše a náš dvojpaprsek.


Spřízněné duše

Často používáme slovo "spřízněná duše" pro svého "dokonalého partnera", ale to není úplně správné označení. Spřízněné duše jsou mnohem větší skupina, komplexnější a (s trochou nadsázky) je mnohem snazší s nimi vycházet. Oni "dokonalí partneři" jsou dvojpaprsky, nikoli spřízněné duše, ale k těm se ještě vrátím později. Spřízněné duše jsou tady od toho, aby nám pomáhaly, provázely nás a podporovaly. Dvojpaprsky nás vyzývají, učí a nutí k vývoji tak velkému a překotnému, až je to děsivé. Navíc se názory na ně velmi různí, každý vám řekne něco jiného a kolikrát se informace i navzájem vylučují. U spřízněných duší se většina tak nějak shoduje.

Spřízněné duše jsou tedy duše, které jsou s námi nějak spřízněny a to ne fyzicky, ale duchovně. Jsou to obvykle osoby, se kterými jsme sdíleli své minulé životy a někdy bývají i ze stejné skupiny duší (pakliže jsme lidé, jsou lidé, pakliže máme jiný druh duše - opět jsou stejného typu anebo alespoň nejsou lidmi, takže chápou naši odlišnost). Spřízněnou duši není až tak obtížné poznat. Je to někdo, koho potkáte, chvíli se s ním bavíte a máte pocit, že se znáte věky a můžete mu všechno říct. Vztah mezi vámi je poměrně snadný, příjemný, přátelský. Jste si oddaní, můžete si říkat cokoli a víte, že to ten druhý pochopí. Je to idylka, přístav na rozbouřeném moři. Zatímco ostatní lidé vám nerozumí, spřízněná duše ano. A pokud ne, má alespoň pochopení pro vaši odlišnost. Pokud se cítíme osamělí a hledáme přátele, obvykle toužíme (alespoň podvědomě) právě po přátelství se spřízněnou duší, protože taková přátelství jsou skutečně hluboká, naplňující a zahání osamělost. Především pokud naše duše nejsou lidské (několik takových mezi námi skutečně je), potřebujeme někoho, kdo nevidí svět lidskýma očima.

Vztahy se spřízněnými dušemi nejsou nutně navždy. Některé přichází jen na okamžik, obvykle proto, aby nám ukázaly, že jsme skvělé bytosti, že nejsme sami a tam venku jsou další lidé, nám podobní, kteří nás chápou. Pak se mohou naše cesty rozejít anebo můžeme být přáteli až do konce života, ale klid, pochopení a pocit, že se dlouho známe, provází celý takový vztah. Občas potkáme někoho, s kým se také cítíme dobře a jsme přátelé, ale přitom nejsme spřízněné duše. Občas je těžké to rozeznat. Pokud však máme konflikty, máme obavy některé věci s tím druhým sdílet a chybí ten pocit "znám tě odjakživa", o spřízněnou duši nejde.



Dvojpaprsky

Existuje-li v tomto vesmíru nějaké setkání, které vás zvedne ze židle, srazí k zemi, shodí do vodopádu a pak vás nechá plavat ve zdivočelé řece, je to setkání s dvojpaprskem. Neberte si to špatně, je to krásné setkání plné pozitivních emocí a je to nejlepší věc, co vás může potkat, ale je to taková… nejlepší věc jen pro odvážné. Dvojpaprsek je ta vaše "druhá polovina", řečeno s nadsázkou, neboť nejste rozpůlená, nýbrž celistvá duše. Je to někdo, kdo se vám v tolika ohledech podobá a v tolika jiných vás doplňuje, že je zkrátka dokonalý partner. Je to jako když jste vidlička a on je nůž, každý sám jste důležitý (jen vidličkou lze sníst salát a jen nožem ukrojit chleba), ale spolu jste příbor a zvládnete zpracovat cokoli :-) Ne každý potká svůj dvojpaprsek v tomto životě, ne každému je to souzeno. Někoho čekají vztahy se spřízněnými dušemi, někoho manželství s někým úplně cizím, no pokud máte potkat svůj dvojpaprsek, obvykle to víte anebo vám to život alespoň nenápadně naznačuje. Vztahy nevychází, nic není to "ono". A je to tento pocit, to podivné "není to ono", co vás nutí pořád hledat "víc", tedy váš dvojpaprsek. Na rovinu říkám, že jakmile ho najdete, už nikdy nebudete stejní a na 99% už nebudete ani schopni mít plnohodnotný vztah s kýmkoli jiným. Musím vás trochu postrašit :-)

Pokud vás toto téma zajímá a chcete slyšet více, nezoufejte. Chci tento článek udržet krátký a to nejen proto, abych vás neunudila, ale hlavně - mám plán na celý speciál na toto téma. Dostanete tolik článků o dvojpaprscích, že budete záplavou informací zcela vyčerpaní a budete prosit: Už dost, už dost! Takže teď budu trochu zanedbávat čtenáře se zájmem o jiná témata. Mám zkrátka takovou osobní potřebu sepsat vlastní články na téma dvojpaprsků, poté, co jsem přečetla stovky zahraničních, vyslechla si protikladné názory a vše porovnala s vlastními zkušenostmi. Z toho všeho tedy budu čerpat.

Nikdo po vás nejde a proč nevěřím na karmu

21. února 2016 v 15:14 | Neri |  Věci mezi nebem a zemí
Možná už jste pochopili, že svůj život máte ve vlastních rukou. Možná ještě pořád čekáte, že vás zachrání někdo jiný. A možná máte dokonce pocit, že po vás jde nějaká vyšší moc, která vám ničí život. Ať už tu vyšší moc nazýváte Bůh, Universum, osud nebo karma, můžu vás ujistit, že se mýlíte. Nikdo po vás nejde. Nevím, jaká je vaše víra, jestli jste zapřisáhlí křesťané, buddhisté, ateisté nebo třeba pohané. Nevím, jestli věříte v reinkarnaci, karmu nebo v osud. Nevím nic. Ale nemyslím si, že existuje bůh, který by neměl nic lepšího na práci, než vám osobně házet klacky pod nohy. To se na mě nezlobte.

Katolická církev má mnoho chybiček, kvůli kterým ji odjakživa nemám v lásce a nehodlám si příliš brát servítky ani kvůli vám, katolickým čtenářům, pokud mezi vámi nějací jsou (ale myslím si, že ne, neboť to by možná byly mé články považovány za kacířství a který věřící by četl "kacířské nesmysly"?). Hlavním problémem je koncepce, že Bůh trestá hříchy a hříšníci jdou do pekla. Je samozřejmě hezké dodržovat desatero, ale žít celý život ve strachu z plamenů pekelných je - peklo. Takže ano, peklo existuje. Existuje tady a teď, když mu to dovolíte.

Na druhou stranu, i pokud nevyznáváte nic tak omezujícího jako je určité náboženství, církev, apod. a věříte v Boha nebo Universum sami a vycházíte ze svých vlastních názorů, můžete mít pocit, že po vás jde. Vidíte kolem sebe špatné věci, které se dějí, a nechápete, jak to může ta milující bytost "tam nahoře" dovolit anebo proč se to děje zrovna vám, když jste neudělali nic špatného. Můžete mít pocit, že vám něco vyššího ubližuje jen pro své zvrácené potěšení. Ať už Bůh nebo osud, cítíte se bezmocní. To je strašný stav bytí. Velmi bolestivý. Když dáváte svou moc, svůj život, do rukou něčeho vyššího a přitom věříte, že vás to nenávidí, jak můžete očekávat od života cokoli dobrého? Já vím, že nemůžete.


Jak z toho ven? Uvědomte si, že není nic "vyššího nad vámi", vy jste součástí toho vyššího, jakkoli to nazýváte. Vy JSTE Bůh, Universum, vy jste svůj osud. Neexistuje žádné oddělení. Pokud budeme pracovat s principem víry v Universum, samým základem této víry je přesvědčení, že tato "bytost" je VŠÍM a ve VŠEM. Tedy i ve vás. Z mého pohledu nejde o oddělenou entitu, ale o obrovské puzzle, poušť či oceán, tvořený nepředstavitelným a neuchopitelným množstvím dílků, zrnek písku či kapek, chcete-li. Ano, Universum je jako oceán. Oceán je tvořen kapkami a vy jste tou kapkou. Vy, váš anděl, stůl, za kterým sedíte i vítr za okny. Vše je vším. A vy jste toho neoddělitelnou součástí. Jak můžete být nenáviděn tím, čím jste? Ano, můžete nenávidět sami sebe. Takže jediná podoba vesmíru, která vás nenávidí, jste vy. A opět jste to jen vy, kdo to může změnit. Je snadné být oběť, je těžší být zodpovědný. Druhá věc, která by vám mohla pomoci, je hledat důkazy, že vás má vyšší moc vlastně ráda. Co dobrého vás potkalo? Co se vám povedlo? Nepřehlížejte tyto věci. Jaký skutečně silný a nevyvratitelný důkaz máte, že vás něco vyššího nenávidí? Je nenávist jediné vysvětlení pro to, co se vám děje?

Věřím na zákony vesmíru, ale nevěřím na karmu. Lépe řečeno, nevěřím na karmu z minulých životů. Nemyslím si, že dostáváme tresty za něco, co jsme provedli v životě, který už si ani nepamatujeme. Bůh/Vesmír/vyšší moc není idiot. A nebojím se to říct otevřeně: Je naprosto idiotské být trestán za něco, co už si nepamatuji, za něco, co udělal člověk, kterým už dnes NEJSEM. Minulé životy mají svůj význam. Není vyloučeno, že se naše duše učí více životů za sebou stejnou věc anebo potkává stejné lidi. To se stává. Ale nemyslím si, že máme nedořešené účty. Pokud něco udělám v jednom životě, zůstává to v něm a končí to smrtí. Další život, další nepopsaná deska. Zákony vesmíru říkají, že vše dobré i zlé se nám vrátí, ale já si myslím, že záležitosti z aktuálního života se vrací v aktuálním životě, a dále už to nejde. Nevím, co jsem komu udělala v minulých životech, které si nepamatuji. Kdybych za to měla být trestána, jistě bych věděla za co. Ano, Universum není hlupák. Karma je pro mě jen výmluva a docela hezký byznys pro některé lidi. Netvrdím, že to dělají ze špatných úmyslů. Nepochybně tomu spousta lidí věří, ale já ne. Minulé životy nás mohou poučit, pokud si na ně vzpomeneme, ale nejsou zdrojem našeho aktuálního neštěstí.

Proč si píšu deník

18. února 2016 v 19:00 | Neri |  Duchovní cesta
Tentokrát skutečně nemám na mysli deník internetový, rozhodně ne pak tento blog (i když byly časy, kdy jsem občas sdílela i své větší denní starosti), ale pravý, papírový sešitek. U mě je to vyloženě sešit 560, do kterého píšu a občas trochu čmárám, ale hlavně píšu. Nyní už šestý. První jsem založila nějak před třemi lety a pokud se ptáte, co mě k tomu vedlo, už si nejspíš nevzpomenu. Byl to jeden z těch nápadů, které přišly odnikud, snadno se uskutečnily a staly se zvykem. Takže si píšu deník.

Dá se říct, že mám svůj svérázný styl psaní deníku. Nejsou to zápisy typu: Milý deníčku, dnes jsem měla k obědu rýži. Od toho je přece facebook (haha, jistě, že žertuji, proč bych to tam psala? btw ano, mám ho, mainstreeeaaaaam). Aby bylo jasno, je to studnice mých nejtemnějších tajemství, nejzvrhlejších sexuálních dobrodružství, nejdepresivnějších sebevražedných myšlenek a vůbec příjemné počtení pro každého senzacechtivého Čecha. Až jednou umřu a ty deníky někdo najde, to se bude setsakra divit, co všechno o mně nevěděl. Tím někým myslím hlavně rodiče. Ale třeba budu (budou) mít tu smůlu (štěstí) a umřou dřív a nikdy si je nepřečtou. A ruku na srdce, myslím, že nic z toho vědět ani nechtějí. Byli by zdrceni.

Každopádně, abych se vrátila k podstatě článku, která už se mezitím vytratila kamsi na dovolenou do teplých krajin, hlavní důvody, proč si píšu deník, jsou tyto:

  • příhodný sešit pro všechna seberozvojová cvičení, zapisování odpovědí typu 2B u psychotestů, psaní seznamů, co na sobě miluji a co na sobě nesnáším a co oceňuji na předchozím dni (když mám zrovna náladu přesvědčovat se, že život není až tak zlý a zkouším pracovat na svém sebevědomí a optimismu)
  • výborné místo k vypsání se ze všech svých temných myšlenek, které nikdo jiný slyšet nechce, nesmí nebo už stokrát slyšel a má toho tak akorát plné zuby (mám chuť se zabít - po tisíc tři sta padesáté osmé)
  • ujasňování si svých pocitů - a to je opravdu nutné, protože žena nikdy neví, jestli někoho miluje, dokud to neprobere s deníčkem (příp. nejlepší kamarádkou, příp. ji neopustí a pak ji na lásku v zrcadle upozorní zarudlé ubrečené oči s neodolatelným pohledem zhuleného angoráka)
  • je skvělé si po letech přečíst, jak jsem nahlížela na různé věci, co jsem cítila a zažívala, atd. (jeden z důvodů, proč jsem psala také na blog)

Abych pravdu řekla, píší dost nepravidelně, většinou opravdu jen ona různá cvičení, ujasňování si pocitů, rozebírání záležitostí, které už rozebírám s kamarádkou, ale nikam to nevede, atd. V zásadě po deníku sáhnu jen, když je mi psychicky zle anebo se snažím něco dělat s tím, že mi tak zle je. Což je fajn. Závěrem tedy chci říct, že deníky nejsou pouze pro malé holky, které se potřebují vypsat z toho, co kdy dělaly, ale mají v určité formě i své opodstatnění pro dospělé, rozumné a leckdy i duchovní bytosti a jsou cenným nástrojem sebepoznání a seberozvoje.

Příčiny a prevence deprese - práce

18. února 2016 v 18:00 | Neri |  Psychologie
Vážení a milí čtenáři,

především tedy ti, kteří jste mi pomáhali vyplněním dotazníku :-) Jak jsem slíbila, dávám k dispozici svou maturitní práci na téma Příčiny a prevence deprese. Možná se dozvíte něco nového, možná ne, každopádně v práci najdete tabulku s výsledky dotazníku, takže se můžete alespoň podívat, jak odpovídali ostatní a co jsem z toho vyvodila. Je to první větší práce v odborném stylu, tak jsem se s tím chvílemi trochu prala, ale - je na světě. Už i svázaná ve třech kopiích, které v pondělí musím odevzdat ve škole. Naštěstí to stihnu včas :-) První dva listy s čestným prohlášením a hlavičkou školy jsem odstranila, nejsou pro vás až tak významné a chtěla jsem zachovat alespoň trošku (zdání) té anonymity, když jsme na internetu. Tak snad mi to odpustíte.

Heslo: 789tu

INFJ paradox, vztahy a další zvláštnosti

6. února 2016 v 12:46 | Neri |  Psychologie
Posledních pár dní jsem se zase věnovala MBTI typologii a svému typu. Našla jsem spoustu zajímavých, krásných informací a jelikož vím, že u článku o INFJ jsem měla dost komentářů od lidí tohoto typu, rozhodla jsem se o některé ze svých nových poznatků podělit. Pro případ, že by sem ještě někdy zabloudili :-)


INFJ paradox & vztahy

První a asi nejzajímavější věc, o které budu mluvit, se nazývá paradox INFJ (alespoň tedy v zahraničí :-)). Proč paradox? Je to jednoduše proto, že INFJ v sobě jako osobnosti mívají hodně protikladů, které sami nechápou, natož, aby je mohl chápat ještě někdo jiný. Já osobně jsem měla celý život problém s tím, že díky mé zálibě v sebepoznání a přemýšlení jsem se snažila nějak omezit, zaškatulkovat, zkrátka si ze svých protichůdných stránek vybrat jednu, že to jsem já. Problém nastává, když jste obojí a zamítnout jedno znamená zamítnout část sebe. Další problém je vysvětlit lidem, že vy opravdu JSTE protikladní. A kde se tato protikladnost např. projevuje?

INFJ jsou velmi pečující osobnosti. Zajímají se o druhé a chápou je, někdy až příliš. Kolikrát se jim stává, že přebírají jejich emoce a energii a pokud se nenaučí si vůči tomu vybudovat hradby, jsou neustále vyčerpaní z poslouchání problémů ostatních a udílení rad, i když si prostě nemohou pomoct a toho člověka odmítnout. INFJ vidí do lidí. Vidí jejich kladné stránky i ty záporné a i když se mohou některým lidem záměrně vyhýbat, je pro ně těžké někoho nesnášet, protože nedokáží člověka vidět černobíle. Vždy je něco, co vzbuzuje lítost, pochopení, smutek... i když se ten jedinec v jiných věcech chová hrozně a povahově si třeba nesednou. Kolikrát INFJ zůstávají i ve špatných vztazích, protože pořád nechtějí udělat ten poslední krok.

Problém je, že i když INFJ v zásadě nedokáží nesnášet lidi a když chtějí, vyjdou téměř s každým (jejich pochopení lidi přitahuje - kdo by nechtěl být chápán, dostat možnost být sám sebou, aniž by ho někdo soudil?), i když velmi, VELMI touží po blízkých intimních vztazích, mají tendence udržovat si od lidí odstup. Alespoň navenek a někdy i uvnitř. Dělají to proto, že jsou tak zranitelní a jiní, než ostatní. Bojí se, že by je ten druhý v jejich komplexnosti, složitosti a zvláštnosti nikdy nepřijal, že je nikdo nedokáže pochopit, že je zbytečné budovat vztahy, že budou pouze zraněni. Potřebují společnost lidí, ale potřebují také mnoho času o samotě a často se setkávají s tím, že tyto dvě jejich potřeby jsou v rozporu. Když jsou sami, chtějí společnost, a naopak. Dokáží působit jako extroverti, hlavně pro ty, kdo je moc neznají, ale jsou velcí introverti. Kolikrát někoho překvapí, když prostě řeknou, že budou radši doma a číst si knihu, než se jít bavit s ostatními. Žijí ve svém světě, ve své mysli, které nikdo jiný nerozumí. A cítí se tam kolikrát sami.

INFJ se cítí rozervaní i co se týče vztahu k lidstvu, společnosti a planetě jako takové. Cítí velký soucit nejen k lidem, ale také k planetě Zemi a když vidí, čeho jsou lidé schopni, jak ubližují sobě navzájem i světu kolem, často se uzavřou do schránky cynismu, znechucení, jsou sakrkastičtí, až protivní, někdo by si mohl myslet, že ta laskavost a soucit, o kterém píši výše, v nich vůbec není. Opak je pravdou. Je to pouze způsob, jak se bránit. Samotné je někdy rozčiluje, že vidí, jak jsou lidé hrozní a zároveň vidí jejich slabosti a bolesti a nemohou je nenávidět. Někdy je ten protiklad téměř drásá zevnitř. Sami neví, jestli lidstvo milují nebo nenávidí.


"Sundej si masku, předemnou se nemusíš přetvařovat. Já tě budu brát takového, jaký jsi."