Je možné vyléčit osamělost?

12. ledna 2016 v 20:17 | Neri |  Sebeláska
Opět se vracím k tématu, které jsem již rozebírala v článku Past jménem duchovno, jelikož si myslím, že se jen tak snadno nevyčerpá. V onom článku jsem obecně nastínila, jaké problémy s sebou nesou mnohé duchovní nauky, že na člověka kladou vysoké nároky, kterým mnohdy nemůže dostát - a to samozřejmě zmiňuji pouze jeden problém. Snad ani není třeba zmiňovat, že ne všemu, co "duchovní učitelé" povídají, se dá věřit. Ostatně, ani mně věřit nemusíte (ač nazývat se učitelem mi jaksi nepřísluší). Důvěřuj, ale prověřuj - nikoli ovšem logikou, ta je dobrá tak na luštění sudoku, ale srdcem. Pocity. A zkušeností. Je dobré něco zkusit, než to zavrhnete, je možné, že něco nemáte potřebu ani zkoušet a to je také dobré... a pak se může stát, že něco vyzkoušíte, ale čekáte výsledky moc rychle a moc brzy se vzdáte. Každopádně, v tomto článku se hodlám zaměřit na jeden, dle mého palčivý problém, na který se některá učení (hlavně o sebelásce, proto tato rubrika) snaží poskytnout řešení.

Jsem málo duchovní, když se cítím osamělá?

Sebeláska prý řeší všechny problémy a její nedostatek způsobuje i osamělost. Tak v tom případě jsem asi selhala, jelikož nemám pocit, že jsem na tom (aktuálně) se sebeláskou špatně a přesto cítím osamělost. Tak to se buď mýlím a nesnáším se nebo... nevím. Něco je se mnou asi špatně, když se tak cítím? Jsem málo duchovní? Asi. A tak tedy nejsem duchovní učitel žijící v páté dimenzi, ale léta se zajímám o psychologii a odjakživa se velmi ráda hrabu ve své vlastní psychice a také sleduji a poslouchám lidi kolem sebe. Některé věci prostě nejde přehlížet. Takže osamělost. O S A M Ě L O S T. Děsivé slovo, že? Nebudu se pozastavovat nad léčivou samotou s vlastními myšlenkami a nad tím, že být aktuálně bez člověka po svém boku nutně neznamená cítit se osaměle. Jde mi o tu skutečnou osamělost, která lidem ztrpčuje život a neumí si s ní poradit. Mám skoro chuť najít a ocitovat jakýsi odborný článek z webu o psychologii (deformace z psaní maturitní práce), ale jako obvykle si vystačím s tím, co mám aktuálně ve své hlavě a co jsem již četla, slyšela a zažila. Osamělost je vážný problém současné společnosti. I když máme elektroniku, která nás dokáže spojit na tisíce kilometrů, zapomínáme na to, jak se spojovat duševně a citově. Víme, co se děje v Africe, ale nevíme, co se stalo ve vedlejším domě. Tak se to říká. Já bych řekla, že bych nechtěla, aby celé sídliště vědělo, jak trávím svůj volný čas. Možná je to tím, že jsem odchovaná ve velkém městě, možná je to přirozené pro introverta, který je navíc pro společnost divný a netouží po tom, aby o něm každý vše věděl a využíval to proti němu. Nemyslím si, že vědět o všech všechno a pořád se s někým bavit je záruka toho nebýt osamělý.


Stačí se obklopit lidmi, aby člověk nebyl osamělý? Ovšem, že... ne.




Osamělost může mít dvě formy. Buď jsme osamělí proto, že nemáme dost kontaktu s lidmi, nemáme rodinu či přátele, nemají na nás skoro čas, např. ve starším věku nebo po přestěhování je to docela běžné. V tomto případě nezbývá, než hledat, být tím, kdo aktivně usiluje o přátelství s lidmi, ať už na ně natrefí v parku, na nějakém koníčku anebo vzdělávacím kurzu. O tuto formu osamělosti mi teď nejde, protože ta se dá řešit praktickými, nikoli duchovními či psychologickými postupy. Takže si definujeme tu formu, kterou volně nazvu "osamělost bez příčiny". Poznáte ji tak, že se cítíte osaměle pořád, jen síla tohoto pocitu kolísá. Jsou chvíle, kdy na ni prostě nemyslíte, ale nelze se jí zbavit. Máte milující rodinu, máte přátele, možná i partnera a děti, přesto pořád něco chybí... pořád se cítíte sami a nedokážete s tím nic dělat.

Tady začíná ten závažný problém, na který většina chytrých citátů říká něco ve smyslu, že "pokud se cítíš opuštěný, je to tím, že jsi opustil sám sebe". Dobře a jak tuto hypotézu ověřit, když snad neexistuje nikdo, kdo by se miloval natolik, že díky tomu přestane být osamělý? Neberte si mě špatně, já nepopírám, že někteří lidé se osaměle nikdy necítí, i když jsou třeba úplně sami, vyhovuje jim být poustevníky a na nic si nestěžují. Ale řekněme, že tito mohou psát chytré citáty, ale nebudou číst tento článek. Co by tady zatraceně dělali, když je osamělost netrápí? Ale ještě jsem nepotkala člověka, který by trpěl osamělostí odjakživa, pak se začal milovat a přešlo to. Pokud je někdo z vás tou vzácnou výjimkou, napiště do komentářů, ráda si opravím mínění.

A další problém, který s tvrzením "sebeláska = pá pá osamělosti" mám je ten, že naprosto netuším JAK se tedy k sobě vrátit, když jsem se údajně opustila. A co s tím, když jsem byla osamělá i v dobách, kdy jsem byla dítě a rozhodně se neopouštěla? To se nikde nepíše. Jsou kurzy sebelásky a knihy o ní, ale neučí, jak řešit osamělost. Jako by se měla vyřešit sama, jako vedlejší efekt. Simsala bim! Miluješ se a osamělost je pryč! Hm no to tedy nevím, řekla bych, že jsem se někam posunula za posledních pár let a chovám se k sobě mnohem lépe než dřív, ale osamělost se ne a ne umenšit. A protože ráda mluvím ze zkušenosti, snad mi odpustíte, když napíši, proč mám vůbec zapotřebí toto téma řešit a jak osobně se mnou souvisí.

Osamělost je můj problém číslo jedna už od ranného dětství. Těžko říct, jestli jsem vůbec někdy zažila, jaké to je, necítit se osaměle. A nejspíš tady takové chvíle byly, kdy jsem měla pocit spojení s někým nebo něčím, ale vždy trvaly jen po určitou dobu a pak bác, prázdno, tma, bolest. Celý život, bez ohledu na to, jaké jsem měla přátele, jaký vztah měla k sobě, a podobně. A celý život bylo takovým mým... snem... přestat se cítit osaměle. Z části je to dáno dnešní dobou, z části tím, že vlastně vůbec nejsem uzpůsobená k životu mezi lidmi. Jako hodně málé dítě jsem neměla přátele žádné, pak taková ta podmínková přátelství (když budeš dělat, co chci), ale v zásadě jsem byla sama, divná, odstrkovaná. Vždycky jsem se bránila, takže jsem většinu základky nebyla terčem šikany a měla jakýsi respekt, ale přátelství? Pár jich bylo, ovšem i přes ně (a přes to, že nebyla v zásadě špatná) jsem pořád cítila tu osamělost. A ano, dle psychologie by to šlo hodit na moje rodiče, kteří na mě neměli čas a získat jejich pozornost byl svátek a otce, který mi často sliboval, ale nic neplnil, ovšem já nerada říkám, že vliv rodičů v dětství je neměnný, protože jsem dost stará na to, abych si tyhle věci uvědomila a něco s nimi dělala.


Ne, co chci říct je, že ta osamělost nikdy nemizela. Měla jsem kamarádku, která dokonce věřila ve víly a věděla, co jsem zač. S ní jsem se cítila alespoň chápaná. Tenkrát někdy jsem si uvědomila, že jednou najdu svou spřízněnou duši, muže, který bude jako já a... co od toho víc čekat, nevím. Byla to moje naděje, jak jednou přestat být osamělá, ale nešlo jen o to, nebyl to jen výmysl zoufalé dětské mysli. Už tehdy jsem věděla, že je v tom něco víc než představa, že někdo vyřeší mé problémy. Nejsem naivní, nemyslím si, že to někdo dokáže. Čímž se věci ještě komplikují, protože když nedokážu svou osamělost vyléčit já sama a nedokáže to ani nikdo jiný, co pak? Je pochopitelné, že je sám, kdo nemá přátele. Nebo někdo, kdo ke svým přátelům nemůže být upřímný. Dokonce i někdo, kdo upřímný být může, ale přesto se cítí jako nepochopený mimozemšťan, protože jemu věří, ale nevěří tomu, čemu věří on. Složité? Možná. Už jsem byla ve všech myslitelných typech osamělosti a ani krok ke změně. Mám nejlepší kamarádku, která nejen vše ví, ale i skoro vše chápe a pořád v sobě nedokážu vykořenit ten pocit osamělosti a prázdnoty. Pocit, že jsem na světě úplně sama a bez ohledu na to, co udělám, mě nikdy nikdo nebude dostatečně chápat. A možná je chyba ve mně, možná se neumím k lidem citově přiblížit, protože jsem byla hodněkrát raněná a dělá mi problém se na někoho vázat. A možná se opravdu dostatečně nemám ráda a možná jsem se opustila, jak tvrdí ta duchovní učení. Zatím jsem se vážně snažila to napravit, ale i když se cítím dobře sama se sebou a ve své společnosti, pořád mi chybí to "něco", "někdo", co bude domov, pochopení, přijetí. Naprosté pochopení, heh, možná hledám svatý grál, který ani neexistuje. To by bylo u mě dost dobře možné. Melancholik, enneagram 4, věčně nespokojený romantik, který stále hledá víc a víc a nic mu není dost dobré...

Tak si říkám, je to k něčemu? Všechny ty hezké řeči o tom, že osamělost jde vyléčit sebeláskou? Cokoli jsem zkusila, nefungovalo. Mám se mnohem radši než dřív. A také jsem mnohem osamělejší. Říkám si, že někteří lidé se prostě nikdy nevyléčí, tak, jako někomu bez končetiny nedoroste nová. Myslím, že osamělost je moje useknutá končetina. Proč pořád usiluji o něco, co není možné? Možná je to tím, že ve mně hlodá vzpomínka na časy, kdy jsem nebyla osamělá, kdy jsem byla součástí všeho, propojená s přírodou a sestrami, aniž by existovalo něco jako oddělení. Možná to je ten problém. Nejvíc chybí něco, co jsme zažili a pak o to přišli, protože víme, jak krásné to bylo. A ten pocit, pocit spojení se vším se nedá asi ničím v oddělené lidské existenci nahradit. Také pocit domova, který jsem našla se svou teď už nalezenou blízkou dušičkou, nedokáže nic jiného nahradit. Stačilo to zažít párkrát a od té doby mi příšerně chybí.


Takže promiňte, duchovní komunito, ale nemyslím si, že mě sebeláska spasí. Nemyslím si, že je to univerzální řešení na všechno a nemyslím si, že je možné si přičarovat uříznutou nohu. Nemyslím si, že můžu nalézt spřízněnost a pocit, že někam patřím, mezi lidmi, když mezi lidi napůl nepatřím. A vzhledem k tomu, že jsem byla vždycky divná, vždycky jinde na své cestě životem, než lidé kolem mě, vždycky moudřejší a přitom smutnější... začínám si myslet, že osamělost nejde vyléčit. Že někteří musí být osamělí, protože došli někam, kam je ostatní nemohou následovat. A vrátit se zpátky není možnost... už proto, že jakmile věci vidíte z výšky, připadá vám rozhled zespoda příliš omezený. Tak omezený, že byste tam už stejně nikdy nezapadli. Nemluvě už o tom, že orel a sýkorka mají na svět rozdílný pohled i přes to, že oba mohou létat.

Znáte Platónovo podobenství o jeskyni? Předpokládám, že ne, proto vám jej zlehka nastíním. Spočívá zhruba v tom, že lidé jsou připoutáni v temné jeskyni, kde je jen pár zdrojů světla a místo skutečných věcí vidí jen jejich stíny a slyší zvuky, které nevydávají věci, ale lidé, kteří je nosí. Jednoduše řečeno, nikdy nevidí skutečnost, celý život žijí v iluzi. No a dále si představte, že někdo je zbaven pout a vyvlečen ven z jeskyně, kde vidí slunce, trávu, zkrátka, skutečný svět. Když se pak vrátí dolů mezi připoutané a vypráví jim o tom, nikdo mu nevěří, mají ho za blázna, co víc, připadá jim nešikovný a slepý, protože si odvykl tmě a už nedokáže žít jako oni. Jakmile jednou vidíte svět z jiné perspektivy než lidé kolem vás, už nikdy vás nemohou pochopit a vy nemůžete pochopit je. Platón nazývá onoho "vidoucího" člověka filozofem. Já bych mohla říct, že je to duchovní člověk, ale neřeknu to tak, ne. Nechť se člověk, který viděl okolí jeskyně, jmenuje Osamělý a nechť je tedy osamělým, dokud se i další lidé nevymaní z pout. Nejspíš se nikdy nedočká. Tak, jako já.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Frog Frog | Web | 10. července 2016 v 13:36 | Reagovat

Zajímavý článek. A souhlasím, to o sebelásce je kravina. Já jsem egoista dostatečně velkej, mám se rád a přesto... Osobně si myslím, že je to dobou. Že ač máš třeba přátele, tak jsou vytížení ať reálně nebo jen duševně a prostě nevěnují se ti tolik, jak by sis představovala. A abych pokryl veškeré chvíle osamělosti, musel bych těch opravdových přátel mít stovku a ne pár:D

2 Nerisa Nerisa | E-mail | Web | 11. července 2016 v 10:37 | Reagovat

[1]: Nemyslím, že je problém ve vytíženosti. Spíš že ani s těmi přáteli, i když jsem si jistá, že jsme si dostatečně blízcí... se necítím o moc méně sama než bez nich. Jsou chvíle, kdy mám pocit, že mi nerozumí vůbec nikdo. Zkrátka proto, že nikdo nemůže být 100% stejný jako já.

3 Darja Darja | 27. srpna 2016 v 20:17 | Reagovat

Mám stejnou povahu jako ty. Jak říkáš - rozervaná duše romantika, kterého okolí nepochopí. Když se svěřím rodičům, že nejsem šťastná, říkají, že se neumím radovat z obyčejných věcí a chmury si vytvářím sama. Snažím se, ale vevnitř cítím prázdnotu. Můj problém zhoršuje i to, že nemám zrovna moc přátel. A nebaví mě pořád někomu psát a být odmítnuta s tím, že nemá čas. :-( Snažím se ve volném čase dělat činnosti, které mě baví, ale není to ono, když to dělám sama.

4 Nerisa Nerisa | E-mail | Web | 28. srpna 2016 v 1:43 | Reagovat

[3]: No s tím stejnou bych byla opatrná, jsem originál :-D Ale chápu, jak to myslíš. A něco na tom je, co říkají rodiče. Naneštěstí to někteří máme v povaze, že si tvoříme chmury a neumíme se radovat. Není to tak úplně věc volby a těžko se to mění. Přeju hodně síly a odvahy tvoje chmury a osamělost zvládat, všichni ji pořebujeme, a doufám, že se naučíš si více věcí užívat i sama a třeba najdeš i ty přátele :-) Mně osobně pomohlo si přát, rozhodnout se, mít blízkou kamarádku a pak už to neřešit a moc nad tím nepřemýšlet a našla jsem ji, prostě se stalo. Často však pak zjistíš, že ti ostatní osamělost stejně nevyléčí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama