Leden 2016

Je možné vyléčit osamělost?

12. ledna 2016 v 20:17 | Neri |  Sebeláska
Opět se vracím k tématu, které jsem již rozebírala v článku Past jménem duchovno, jelikož si myslím, že se jen tak snadno nevyčerpá. V onom článku jsem obecně nastínila, jaké problémy s sebou nesou mnohé duchovní nauky, že na člověka kladou vysoké nároky, kterým mnohdy nemůže dostát - a to samozřejmě zmiňuji pouze jeden problém. Snad ani není třeba zmiňovat, že ne všemu, co "duchovní učitelé" povídají, se dá věřit. Ostatně, ani mně věřit nemusíte (ač nazývat se učitelem mi jaksi nepřísluší). Důvěřuj, ale prověřuj - nikoli ovšem logikou, ta je dobrá tak na luštění sudoku, ale srdcem. Pocity. A zkušeností. Je dobré něco zkusit, než to zavrhnete, je možné, že něco nemáte potřebu ani zkoušet a to je také dobré... a pak se může stát, že něco vyzkoušíte, ale čekáte výsledky moc rychle a moc brzy se vzdáte. Každopádně, v tomto článku se hodlám zaměřit na jeden, dle mého palčivý problém, na který se některá učení (hlavně o sebelásce, proto tato rubrika) snaží poskytnout řešení.

Jsem málo duchovní, když se cítím osamělá?

Sebeláska prý řeší všechny problémy a její nedostatek způsobuje i osamělost. Tak v tom případě jsem asi selhala, jelikož nemám pocit, že jsem na tom (aktuálně) se sebeláskou špatně a přesto cítím osamělost. Tak to se buď mýlím a nesnáším se nebo... nevím. Něco je se mnou asi špatně, když se tak cítím? Jsem málo duchovní? Asi. A tak tedy nejsem duchovní učitel žijící v páté dimenzi, ale léta se zajímám o psychologii a odjakživa se velmi ráda hrabu ve své vlastní psychice a také sleduji a poslouchám lidi kolem sebe. Některé věci prostě nejde přehlížet. Takže osamělost. O S A M Ě L O S T. Děsivé slovo, že? Nebudu se pozastavovat nad léčivou samotou s vlastními myšlenkami a nad tím, že být aktuálně bez člověka po svém boku nutně neznamená cítit se osaměle. Jde mi o tu skutečnou osamělost, která lidem ztrpčuje život a neumí si s ní poradit. Mám skoro chuť najít a ocitovat jakýsi odborný článek z webu o psychologii (deformace z psaní maturitní práce), ale jako obvykle si vystačím s tím, co mám aktuálně ve své hlavě a co jsem již četla, slyšela a zažila. Osamělost je vážný problém současné společnosti. I když máme elektroniku, která nás dokáže spojit na tisíce kilometrů, zapomínáme na to, jak se spojovat duševně a citově. Víme, co se děje v Africe, ale nevíme, co se stalo ve vedlejším domě. Tak se to říká. Já bych řekla, že bych nechtěla, aby celé sídliště vědělo, jak trávím svůj volný čas. Možná je to tím, že jsem odchovaná ve velkém městě, možná je to přirozené pro introverta, který je navíc pro společnost divný a netouží po tom, aby o něm každý vše věděl a využíval to proti němu. Nemyslím si, že vědět o všech všechno a pořád se s někým bavit je záruka toho nebýt osamělý.


Stačí se obklopit lidmi, aby člověk nebyl osamělý? Ovšem, že... ne.

Povídka o tom, jestli jsme tím, co děláme

7. ledna 2016 v 22:04 | Neri |  Pohádky a další milé počtení
Po dlouhé době se mi podařilo sepsat dílko, které je snad i hodné zveřejnění a tak trochu filozofické. Došla jsem k němu díky rozhovoru s kamarádkou, kde jsme řešily, jestli je důležité, akou nálepkou se označujeme anebo jsme něco víc. Snad někomu povídka poslouží k zamyšlení :-)


Kovář Pepa žil ve vesnici. Celý život byl kovářem, po svém otci. To mu šlo, uměl to a měl to rád. Všichni ve vesnici ho za to chválili, oceňovali jeho um a rádi kupovali jeho výrobky. A když se ho někdo ptal "Kdo jsi?", řekl "Jsem kovář." A tak to bylo a bylo to správně.

Jenomže pak vesnici napadli lapkové, mnoho lidí zemřelo a Pepu odtáhli do zajetí. Později ho prodali do otroctví a skončil v aréně. To se mu samozřejmě nelíbilo, byl zničený, žehral na svůj osud. Byl jsem skvělý kovář a teď tady mám bojovat a zabíjet? Teď jsem nikdo, jsem jen otrok, vzali mi všechno, čím jsem byl. Jenomže co Pepa cítí a necítí, bylo jeho majiteli jedno. Dal mu do ruky kladivo, kterým se Pepa uměl docela ohánět, a poslal ho do ringu... pokračování zde

Rok 2016

1. ledna 2016 v 0:03 | Neri |  Mé deníkové zápisky
Ještě stále jsem naživu. I když nepíšu a jaksi nemám důvod psát. Tak proč teď, proč se po tolika měsících ozývám? Sama nevím. Asi chci navázat na svou někdejší tradici. Loni jsem ji myslím kvůli magazínu vynechala, ale dříve, když zde byl ještě můj osobní deníček, jsem pokaždé na počátku nového roku psala článek o tom, co bylo a co snad bude. Takové malé shrnutí a zamyšlení. Tak letos tady opět článek najete. Pokud to vůbec ještě někdo čte. Ale to nevadí, když ne, také staré blogy nesleduji. Tohle píši pro sebe. Tak tomu ostatně bylo vždy, v dobách, kdy jsem ještě psala. Potřebovala jsem někde vybít svou duchovní stránku, své zážitky, které jsem nesměla nikomu říct, své úvahy, které mě potrápily nebo nadchly, dle toho, co bylo jejich obsahem. Teď už psát nepotřebuji. A většinou ani nepíšu.

Dnes to nebude příliš veselé, jssem v melancholické náladě. Myšlenky mi víří myslí podobně, jako každý den posledního roku, rok za rokem, jak pomalu stárnu. Duševně jsem stejně starší než fyzicky. Ale kdo by to mohl chápat? Takže šestnáctý rok tohoto tisíciletí a jednadvacátý rok mého života. Ještě stále žiju, díky vytrvalosti vlastní lednovým zrozencům - a z dalších důvodů, které pořádně nechápu, protože co si pamatuji, žít jsem nechtěla. Nikdy. Možná jako hodně malé dítě, ale to už si nepamatuji. Doufala jsem, že 2012 přijde konec, ale nepřišel. Místo toho jsem poznala svůj důvod žít. A moje naděje, že mi vydrží? Nevím, už tři roky se nějak drží, ačkoli nemají logické důvody. Nemám proč věřit, ale věřím. Jak je to hloupé, tak je to pravdivé. Takže ta největší naděje se zatím nenaplnila, jen o něco posílila.

Sluší se zrekapitulovat, co mě potkalo v roce minulém (neboť ve chvíli, kdy toto budete číst, už minulým zcela jistě bude). Nejprve jsem přestala psát, jak jste si jistě všimli při absenci magazínu, který hezky začal a neslavně skončil. Nebyla chuť psát, prostě mě spisovatelské nadání zcela opustilo. No, nadání možná ne, ale chuť zcela a pak už je nadání k ničemu. Tak nepíšu. Nenapsala jsem žádnou novou knihu, ač jednu mám již dlouho rozepsanou. Jinak jsem psala pouze školní slohovky, možná báseň či povídku na druhý blog, ale ty ani nestojí za řeč. Takže psaní pro mě definitivně skončilo. Konečně jsem se dobrala do čtvrťáku, který snad letos zdárně zakončím maturitou a má školní léta budou definitivně fuč. Díky bohům za to. Ale přecejen jsem něco napsala, pár článků, které se zabývají tématikou, jež tady nikdy neměla příliš místa. Najít je můžete na autencia.blog.cz

Minulý rok, hlavně jeho počátek, byl velmi depresivní. Před prázdninami jsem byla ve stavu, kdy jsem jela na autopilota a jen doufala, že se nějak dožiju příštího dne (dožít se, to bylo snadné, těžké je na tomto světě umřít, ještě těžší žít, snad umím jen přežívat...). Měla jsem plány na minulý rok, ne že ne. Chtěla jsem si najít blízkou kamarádku, někoho, kdo mě bude chápat a bude na tom podobně, co se týče víry v duchovno apod. Někoho, komu budu moci říct vše a bude mi věřit, ne, bude věřit v to, co říkám, protože věty jako "já ti věřím, ale prostě nevěřím na víly" už mě omrzely. A kamarádku proto, že s mým nejlepším kamarádem jsme měli hodně komplikovaný vztah, který díky jednostranné lásce a sebezničujícím tendencím na straně druhé byl utrpením pro oba (i když si to on možná pořád ještě neuvědomuje, teď, když se naše cesty definitivně rozešly... a mně se, přiznávám, velmi ulevilo). Chci jen říct, že tato touha se mi splnila a moje nejlepší kamarádka je vše, co jsem si mohla přát. Rozumíme si, jsme si tak podobné... obě zvláštní, obě s problémy důvěřovat a přesto touhou po blízkosti a opravdových vztazích, přátelství. Zkrátka, v tomto byl pro mě minulý rok pozitivní.

Samozřejmě jsem měla i další přání, krom konečného naplnění mé mnohaleté lásky také jednodušší, jako zkusit pokračovat v samostudiu španělštiny, navštívit pár míst a konečně si udělat pořádek v tom, jaká jsem a jak to odrazit v oblékání (což je teď pro mě velmi důležité, jakkoli to může někomu připadat neduchovní - když se vám to nelíbí, můžete si víte co... já chci být autentická ve všech oblastech svého života a oblečení pro mě bylo vždy důležité sebevyjádření). Díky této touze jsem naplnila i jednu další a to zjistit, co chci dále ve svém životě dělat. Čeká mě podnikatelská dráha a souvisí to s oblečením a také fantasy tematikou. Kdo si to spojí, má bludišťáka. Každopádně mám konečně plán, kterým jsem nadšená, něco, co chci skutečně dělat, ne jen "plán pro plán", abych něco měla, protože nějak fungovat a jít dál musím. Tohle opravdu chci.

Prázdniny jsem strávila šitím a zlepšováním se v něm (dokonce i tyto, vánoční, jsem něco dala dohromady, na intru bohůmžel šít nemůžu...). Jinak mě moc věcí nebaví. Nepíšu, nečtu, občas si zahraju nějakou hru, většinu dne jsem na internetu neb spím. Nebudu tvrdit, že trávím čas nějak efektivně, protože to tak není. Po škole jsem unavená a nic už se mi nechce. O víkendu nakupuji, dělám úkoly a co je potřeba. Plus rozhovory s kamarádkou. A to je teď celý můj život.

Určitě v něm plánuji nějaké změny. A také mám své cíle, tak, jako každý rok. Tak zaprvé chci dokončit školu. Momentálně je to můj hlavní zájem, přípravy na maturitu jsou prioritou před vším ostatním (vyjma odpočinku, ovšemže, ale když už mám sílu něco dělat, jsou to věci do školy). Pak mě čeká podnikání. Chci se dále zlepšovat v šití. Chci víc psát na ten jiný blog, na nějž byl odkaz výše, a chci víc chodit ven, což chci každý rok, ale nikdy to nesplním. Chci se přestěhovat. Pryč z internátu, ale i pryč od rodičů. Chci zůstat v Brně a mít konečně svobodu. A chci si splnit svůj největší životní sen s mužským jménem. Samozřejmě, to nemohu vynechat. Ale už brzy budu vědět, jak to dopadlo. A co se zbytkem roku? Asi ze mě bude workoholik. Když tak nad tím přemýšlím, chci konečně psa. Až budu bydlet ve vlastním, konečně si to budu moci dovolit. Tak tohle připíšu na svůj seznam cílů. A dál? Navštívit pár míst, znovu po letech alespoň na chvíli usendout na koně a to by asi tak stačilo. Stejně mě potká ještě spousta jiných věcí, nač je plánovat.

Vám přeju všechno nejlepší do toho nového roku, hodně úspěchů, štěstí, lásky, zdraví, radosti a takových těch věcí, co se vždycky přejí. Taky přeji sílu ustát všechny životní změny a sílu je dělat. Spravit, co je rozbité, opustit, co vám neslouží. Přeji pevné vedení shora, abyste vždy věděli, jaké kroky podniknout k naplnění svých snů (i když to někdy může vypadat, že nevedou nikam - cesty bohů jsou nevyzpytatelné a já sama nejlépe vím, kolikrát jsem ani nedoufala a přesto moje intuice věděla, co dělat - minulý rok víc než kdy dřív jsem se musela učit spoléhat na sebe a tak vám přeji, abyste se to naučili také). A přeji hromadu víry, lásky a SEBE-lásky, abyste si byli vždy oporou. A víc snad ani člověku k životu není třeba.

To jen my víly jsme nějak náročné.

Tak šťastný Nový rok :-)