Past jménem duchovno

3. března 2015 v 22:52 | Neri |  Sebeláska
Pamatuji si, že když jsem byla dítě, život byl v některých věcech o mnoho jednodušší. Ne proto, že bych neměla zodpovědnost a byla šťastná, to jsem nebyla. Věřila jsem, že v dospělosti budu, ale to byla hudba budoucnosti. Mým svatým grálem byla dospělost, možnost plnit si sny, dělat všechno, co jen budu chtít. Dětství skončí, ale touha plnit si sny a být šťastný lidské bytosti neopouští nikdy. Všichni chceme být svobodní, šťastní, milovaní a naplnění, žít život, který má smysl. Už nám nestačí náboženství a vidina nebe někdy po smrti, my chceme být šťastní HNED. A proto se začalo světem šířit tzv. duchovno, všechny ty dobře míněné nauky o štěstí a spokojenosti, dříve buddhismus a nirvána, nyní duchovno a nikdy nekončící štěstí. Ne pouhý klid, ale extáze! A protože po tom všichni toužíme, dříve či později se mnoho z nás chytí do pasti.

Najdeme nějakou duchovní nauku, třeba Tajemství nebo Čtyři dohody a řekneme si: "To je úžasné, vážně můžu mít všechno, co jen chci? Vážně můžu být šťastný?" A ty nauky křičí: "Ano, řiď se mými pravidly a všechno bude skvělé!" Takže naším svatým grálem se stává "být duchovní" což si pojíme s tím "být šťastný a dobrý" a následujeme veškerá pravidla oné nauky stejně, jako by to bylo náboženství. Vlastně jsme duchovno vyměnili za církev, poněkud rozporuplnou a nejasnou a neuvěřitelně obsáhlou, protože každý duchovní učitel tvrdí něco jiného, každá nauka se tváří jako ta správná a úžasná a každá má svá pravidla. Čím víc pátráme, zkoumáme a snažíme se najít další a další způsoby jak být šťastní a dobří (protože ty, co už jsme našli, obvykle nefungují dle našich představ), tím více se zamotáváme do sítí nadměrných očekávání vůči sobě sama. A to je právě ten problém, ten důvod, proč všechna duchovní učení často končí tím, že nejsme šťastní, ale v ještě větších depresích.



Abyste mi rozuměli… já nechci tvrdit, že duchovno samo o sobě je kořenem všeho zla. Jistě je chvályhodné, že se jako lidské bytosti snažíme rozvíjet, pracovat na sobě a být spokojenější. Problém je v tom, že na sebe máme šílené a nereálné nároky, které nemůžou vést jinam, než k naprostému odmítnutí sebe sama, výčitkám a pocitům selhání a neschopnosti. V každé z těch nauk je nějaká past. Ony jsou to totiž návody, kterými se musíme řídit, aby se dostavily očekávané výsledky, a když se výsledky nedostavují, pak je chyba automaticky v nás, protože to MY dostatečně neděláme to, co se po nás chce. A když si člověk něco moc přeje a zjistí, že se to nedaří proto, že se postavil sám sobě do cesty - že je všechno jeho vina, jeho zodpovědnost, že to ON si ničí život - začne se za to nesnášet. A to je začarovaný kruh. Nauky tvrdí, že musí být vděčný za to, co má - ale on vděčnost necítí a obviňuje se za to. Říká si: Nejsem vděčný, tak se mi stalo *tohle* a o *tamto* jsem přišel, jsem neschopný, proč jen nemůžu být trochu víc vděčný? Proč jsem tak nešťastný? Jsem vadný… Anebo má věřit ve své sny. A už je to tady zase: Nevěřím, tak se mi neplní, jsem neschopný… Anebo má milovat sám sebe a myslí si: Cítím se neschopný, vůbec se nemiluji, kazím si život tím, že nevěřím… já se vlastně nenávidím… kdybych se miloval, všechno je dobré, nenávidím se za to, že se nedokážu milovat, že je vše špatné…

Už chápete, co myslím těmi pastmi a nereálnými nároky na sebe? Tajemství učí, že za všechno dobré i zlé ve svém životě si můžeme sami, ale už neučí, jak se vyrovnat se sebeobviňováním, když najednou nemůžeme svalovat vinu na ostatní a musíme obviňovat sami sebe. Čtyři dohody učí, že si nemáme brát nic osobně, nemáme hřešit slovem, nemáme mít očekávání. Jenomže my tohle všechno máme. Mluvíme sprostě a lžeme. Bereme si osobně věci, které nás zraní, protože v sobě máme nezhojené rány a ostatní se do nich (i nechtěně) strefují. Máme mnohá očekávání, bez nich bychom se nemohli z věcí radovat předem, nemohli bychom se těšit, nevěděli bychom možná ani, co vlastně od života chceme. Vždycky něco očekáváme. Máme mozek a mozek se snaží předem vyhodnotit situaci, aby se na ni mohl připravit, jak prakticky tak psychicky. Čtyři dohody nás tak trochu nutí jít proti naší aktuální přirozenosti. Já netvrdím, že je nemožné nic necítit a nic si nemyslet, ale k čemu je pak takový život? To je štěstí? Naplněnost? To je získávání zkušeností? Ne. Není lepší očekávat déšť a vzít si deštník, než si říct: Nebudu nic očekávat. A zmoknout?

Málokterá duchovní nauka vám řekne, že je v pořádku být nešťastný, myslet negativně, cítit bolest a přesto mít smysluplný život a zanechat na světě nějakou stopu. Vím, že pokud už jste do pastí duchovních nauk spadli, budete se těžko zase osvobozovat. Už máte v mysli zasazené různé myšlenky (jak dobré tak špatné) a celý seznam věcí, které musíte a nesmíte dělat. Věřte mi, že některé uhodnu. Tak třeba: Musíte být vděční. Nesmíte myslet negativně. Musíte myslet jen pozitivně. Musíte cítit pozitivní emoce. Musíte věřit. Musíte milovat sami sebe. Nesmíte obviňovat ostatní ze svých problémů a špatných věcí, které se vám staly. Nesmíte ostatním nadávat a ubližovat. Musíte si hlídat své hranice. Zároveň musíte ostatním pomáhat a být na ně hodní. Nesmíte se příliš vázat na jednoho člověka. Nesmíte CHTÍT určitého člověka! Musíte chtít lásku jen z obecného hlediska. Musíte ostatním přát všechno dobré. Musíte i cizím lidem posílat lásku. Musíte mít rádi úplně všechny! Nesmíte lidem vyčítat jejich špatné vlastnosti, a že vám ublížili. Musíte odpouštět. Musíte mít pocit, že si vše zasloužíte. Musíte mít víru v něco vyššího nebo alespoň sami v sebe. Musíte… doplňte si dál.

A já vám, mí drazí čtenáři, chci říct, že VŮBEC NIC NEMUSÍTE! Čtete správně. NEMUSÍTE NIC. Můžete být nešťastní, můžete plakat, můžete myslet negativně, můžete být protivní na ostatní, můžete být nevděční a nemilující. Můžete být svobodní a šťastní i přesto. Můžete být šťastní právě teď, takoví, jací jste, tak nedokonalí, "nesprávní", prostě jen takoví. Ale nemusíte být šťastní. Není to úleva? Možná by stačila jen jedna nauka, která by lidem řekla, aby přijali věci takové, jaké jsou. Aby přijali, že se chovají někdy zle, že jsou prostě takoví. Aby přijali, že se cítí hrozně. Aby přijali, že život není vždy takový, jaký chtějí, a možná nikdy nebude. Aby přijali, že to nedokáží přijmout. Aby přijali, že JSOU LIDMI. A být člověkem neznamená být dokonalý, šťastný, stále usměvavý, hodný a přející. Být člověkem znamená jen BÝT. Být v tom, co právě je. Být sám sebou. Být svobodný. Být smířený. Být ochotný dělat změny nebo být ochotný nechat věci, jak jsou. Možná, že když opustíte všechna ta pravidla, kterými jste se doteď řídili a přestanete se obviňovat za všechno, co jste nezvládli a neudělali a co se nepovedlo, dosáhnete většího štěstí, než se všemi duchovními naukami dohromady. A možná taky ne. Možná bude stačit přijmout, že štěstí nemáte. Možná právě to vás rozveselí a osvobodí. Anebo ne? Nevadí. Jen se nad tím zamyslete. Představte si, jaké by to bylo vrátit se k přirozenosti, jen být a nic nemuset. A možná… to na chvíli i zkuste.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Luz Luz | 24. března 2015 v 16:30 | Reagovat

Skvělý článek! Věřím, že to opravdu je, že mnozí lidé po nějakém čase nadšení do duchovna ztroskotají právě na tomhle - zjištění, že není možné všechno dokonale dodržovat, a k tomu navíc to sebeobviňování a obavy, že sama sobě tak vytvářím špatnou budoucnost. Taky jsem často měla takový pocit, ale neuměla bych o tom tak dobře napsat. Ano, mám pocit, že řešení je v tom, přestat se tak usilovně snažit a přijmout to, co je. Náhodou jsem před pár týdny objevila jeden blog, kde teď zrovna v posledních příspěvcích autorka píše o něčem podobném. http://magic999.blog.cz/

2 Aisha Aisha | E-mail | 19. května 2015 v 18:40 | Reagovat

Dobře napsaný článek!Ale není duchovno jako duchovno:) Mnozí lidé se fakt potom obviňují a myslí o sobě špatně ale to už je v nich když nechci tak se neobviňuji když něco nejde tak to prostě nejde můžeme zkusit to třeba jak v 4 dohodách nehřešit slovem ale stejně se stane že budeme hřešit slovem.....Já tu knížku mám přečtenou a chtěla jsem se podle toho řídit ale nějak to nejde jako snažím se aspoň trošku ale nedávám tomu moc energie. Člověk prostě chtě nechtě i tak bude hřešit slovem ale jak píší můžeme se snažit chovat lépe potom ani hřešit nemusíme:)  Jen se za to člověk nemůže odsuzovat když mu to nejde jenž za to nemůže je takový jaký je a takový bude může se však chtít změnit ale nesmí od toho moc očekávat jenž když prostě se chováte k jiným špatně třeba tak to nezmění hned může to trvat třeba roky:-) :-D

3 Neri Neri | Web | 21. července 2015 v 14:19 | Reagovat

Ano, abych byla správně pochopena, já nemám nic proti duchovnu jako takovému. Jsou tam někdy dobré myšlenky, věci, bez kterých už asi ani nedokážu představit život... ale všeho s mírou. Je dobré rozlišovat, co je fajn, ale hlavně se za nesplněné položky, jak říkáte, netrestat :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama