Dostaneš tolik, kolik si dovolíš

2. února 2015 v 19:38 | Neri |  Sebeláska

Kdo četl Tajemství, zajisté ví, že může dostat vše, co si jen dokáže představit. Všichni máme velké sny a plány, toužíme je naplnit a doufáme, že díky zákonu přitažlivosti se nám to podaří. Začneme ho s chutí využívat ve svém životě a ono… se nic neděje. Tak to vzdáme a zahodíme s tím, že to nefunguje. Možná tohle není první článek na téma "co nebylo řečeno v Tajemství", který čtete, možná jste četli i jeden, co už byl v předchozím čísle magazínu, ale tentokrát se snad dovíte zase něco nového. Jedna z hlavních věcí, kterou mě čas naučil je ta, že všichni máme hranice a překonávat je musíme postupně. Jistě, to nezní jako novinka. A přesto, jakmile k tomu dojdete, pochopíte, jak je to myšleno, zažijete to… pak víte, že to vlastně je převratná novinka. Je to něco, o čem čtete a slýcháte, ale jakmile se to promítne do vaší reality, přijde takový ten "aha moment" a vše je náhle jasné.

Pokusím se vám to vysvětlit trochu lépe. Každý z nás už s něčím přišel, v něčem žije, ve své realitě. Pro někoho je realitou vila u moře, pro jiného domek na vesnici nebo dvoupokojový byt v paneláku. Cokoli máte právě teď, situace, ve které jste - ať už je vztahová, finanční, pracovní, zdravotní nebo jakákoli jiná - je váš výchozí bod, startovní čára na cestě k lepšímu životu. To, co vidíte v dáli, tu svou vysněnou a dokonalou realitu mít nemůžete. Teď ještě ne. Proč? Protože si to nedovolíte.

To, co si přejete, je pravděpodobně obrovsky vzdálené tomu, co právě teď máte! Je to tak odlišné a vzdálené, že zkrátka nemůžete pouhou silou svého myšlení onu vzdálenost překlenout. Představte si, že se ze dne na den přestěhujete z garsonky do vily. Nezvládnete to. Vaše mysl to nepřijme a brzy se dostanete zpátky tam, odkud jste přišli. To je proč výherci milionů často končí bez koruny. Ještě nejsou připraveni na tak velký skok. Vše je třeba dělat postupně. Každý z nás totiž má svou realitu a podvědomě žije s tím, že právě tohle si zaslouží. Nedovolí si víc.

A pak to postupně začne měnit a klíčem je právě to postupně. Pokaždé, když se z jednoho bodu posunete dál k něčemu lepšímu, znamená to, že jste si dovolili víc. Souvisí to se sebeláskou. Pokud se nemáte rádi, nemůžete mít víc. Nedovolíte si to, myslíte si, že toho nejste hodni. Můžete se proti tomu vědomě bouřit, ale podvědomě to tak je. A tak se musí změnit něco ve vašem myšlení, co vám umožní si ve svých očích zasloužit víc - a pak to můžete dostat. Můžete chtít úžasnou práci a každý den si představovat, jak ji máte, ale dokud se nepřesvědčíte, že si ji zasloužíte, že jste na ni dost chytří, dobří, atd., tak nepřijde. Nemůže přijít. Vaše podvědomí ji blokuje.

Jistě, že mluvím z vlastní zkušenosti a nejvíce je to viditelné na mém vztahu k mužům. Byla jsem holčička, na kterou rodiče neměli moc času, ta, co se už v raném dětství naučila být sama, hrát si sama, postarat se sama o sebe a hlavně nespoléhat na muže, nevěřit jim, atd. A jako starší jsem byla přesně ta, co nikoho nepotřebuje a o kterou vlastně ani nikdo nestojí. Neuměla jsem od mužů přijímat péči a pomoc, peníze, lásku. Tvrdila jsem, že to nepotřebuji, ale faktem bylo, že jsem nevěřila tomu, že si to zasloužím (co v dětství nedostáváš, máš pocit, že si nezasloužíš…). Nesmírně mi vadilo, když mě muž na něco pozval, něco mi daroval, pečoval o mě, zajímal se. A moc často to ani nedělali, prostě jsem si to "nezasloužila" a tak to do mého života nepatřilo. Ještě dva roky zpátky to tak bylo. Pak jsem i někoho našla, ale podmínky pro mě byly nepohodlné, musela jsem daleko dojíždět, skoro žádné soukromí… a teď nejezdím nikam, někdo jezdí pro mě a bydlí blízko a vyhovuje mi víc, než ten předchozí i v jiných věcech. Prostě je to lepší a lepší.

Teď mám kolem sebe muže, kteří mě klidně někam pozvou, kteří mi píší sami od sebe, lichotí mi, pečují o mě, zajímají se, respektují a dávají mi, o čem jsem snila, jen si to nikdy nedovolila. A není to tím, že bych byla nějaká potvora, co s nimi manipuluje. Jen se změnilo mé myšlení a tak se změnil i typ lidí, kteří se dostávají do mé společnosti. A protože si dovoluji přijímat, jsou tady lidé, kteří dávají. Dřív by mi to vadilo, cítila bych se provinile, že někoho "zneužívám". A to je právě ten stav nedovolení si. Dokud to, po čem vlastně toužíte, považujete za špatné… když mít u sebe pečující osobu je zneužívání, mít peníze je materialistické, mít dům je náročné na údržbu a vaše vysněná práce není pro vás… tak to jsou všechno znamení toho, že si to NEDOVOLÍTE a musíte změnit své myšlení, abyste se mohli mít líp. A teď, když to víte, můžete s tím pracovat a změnit to. Je snazší jít po malých krůčcích. Možná si ještě dle sebe nezasloužíte vydělávat třicet tisíc, ale můžete si zkusit vydělat o tisícovku víc, než máte teď. A když toho dosáhnete, zjistíte, že se vlastně nic strašného nestalo, že si to docela i zasloužíte a můžete chtít ještě víc. A čím víc si dovolíte, tím více dobrých věcí vám do života přichází. Lepší vztahy, více peněz, hezčí životní prostředí, zábavnější práce, lákavější příležitosti, atd.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama