Co se o vílách říká vs. skutečnost

3. ledna 2015 v 13:40 | Neri |  Víly, bohyně a ostatní bytosti

Víly a jim podobné bytosti jsou mezi lidmi běžně považovány za kouzelné bytosti z pohádek a pověstí. Říká se o nich leccos, jak věci dobré, tak zlé.

Víly pohádkové

Taková klasická česká víla z pohádek je vysoká jako normální člověk a dost tak i vypadá. Má dlouhé vlasy (v nich věneček z květin) a jemné šaty, často bílé. Běhá po lese bosá, tančí při měsíčku, je dobrá a hodná, umí pár kouzel. Taktéž je nesmrtelná a obvykle žije "v houfu" dalších víl. Někdy mají vílí královnu. Existují různé pověry a pověsti o tom, co se s vílou stane, když se zamiluje do smrtelníka nebo chce žít mezi lidmi. Taková Malá mořská víla je přesným příkladem, ale lze se setkat i s pohádkami o vílách, které se vzdaly své nesmrtelnosti, když políbily člověka, vzal jim jejich šaty či závoj, apod. Pak tady máme bytosti zvané rusalky, které jsou naopak zlé a proradné a lidi topí podobně, jako vodníci. Bludičky zase, buď coby dívčiny nebo světýlka, svádějí chodce ze správné cesty a nechají ho zbloudit v noci v lese.







Víly zlé

Bludičky a rusalky, v moři pak sirény, jsou ve starých příbězích obávanými tvory, se kterými není radno si zahrávat. Symbolizují nebezpečí světa kouzel nebo chtíč a pokušení. Ano, krásné nadpřirozené ženy, metly všech dobrých křesťanů, kterým je radno se zdaleka vyhýbat. Podobně jako všechny příliš krásné (nebo ošklivé) ženy byly čarodějnice. Víly, bludičky, rusalky, sirény… všechno to jsou divoké ženy nesvázané společenskými konvencemi. Nejsou lidmi, neumí se zařadit do jejich společenství a nemají ani důvod. Domovem jsou jim lesy, volná příroda, kde pro pověrčivé lidi číhají mnohá nebezpečí. Lze v tom tedy vidět i strach z ženské síly - a to hlavně té sexuální, nespoutané.

V těchto pověrách naše luhy a háje snadno překonala Velká Británie a hlavně Irsko. Tamější víly jsou prý totiž prohnané, nezbedné a páchají samé nepravosti. Např. kradou děti a podstrkují místo nich ty své, tzv. podvržence (changelings). Podvrženci jsou bytosti podivné, nezkrotné a neveselé, dokud neprovedou nějakou rošťárnu. A nejen víly se řadí mezi "faeries" bytosti, ale mají třeba bezhlavého rytíře dullahan či dalšího nezbedníka jménem pooka (někdy černý kůň, jindy skřet, každopádně ničí cizí usedlosti a žádá si část úrody). Obáváné víly smrti banshee svým křikem prý přivolávají smrt anebo ji oznamují. Mohou prát zakrvácené oblečení a mohou vypadat jako mladé dívky i stařeny. Jsou jakousi obdobou naší bílé paní. A mají i své rusalky (merrows). Jedinými bytostmi, které z vílí říše Irové rádi vidí, jsou tedy leprikóni, jejichž chycení zaručuje hrnec zlaťáků.



Víla jako archetyp

Archetyp je slovo, jehož význam nejlépe pochopíte, když se dostanete do situací a k literatuře, ve které je toto slovo používáno. Archetyp je totiž cosi jako vzor, obecně platná představa něčeho typického, nejčastěji postavy. Archetypální ježibaba bydlí v chaloupce, je zlá a vaří v kotlíku nějaké lektvary (nebo děti). Jakákoli specifika pak archetyp přetváří na osobnost. Proč archetypy, proč to slovo vůbec používáme? Je za tím přirozená lidská potřeba škatulkování. Lidský mozek se už v zájmu přežití snaží porovnat nové věci s těmi, se kterými se už setkal (jak v příběhu, tak osobně) a tak i vymyslet, jak k nim přistupovat. Už malé děti ví, že ježibaby by se měly bát, zatímco dobrá víla je hodná. Máme dokonce i archetypální představu ohledně toho, jaká má být ta správná matka, babička, žena či muž, otec nebo manžel. Problém s archetypy je v tom, že se liší napříč kulturami i lidmi, záleží vždy na tom, jaké zkušenosti jedinec má. Pro již zmiňované Iry je archetypální víla malá a nezbedná, ale u nás jsou víly brány jinak. Proto když se snažíme dát dohromady archetyp, vždy se najde někdo, kdo nesdílí stejnou představu. Pro účel porovnání příběhů se skutečností je ale archetyp potřeba. Vezměme si tedy dva, ať je na výběr. Prvním je víla tradiční naše.

Archetypální česká víla: Je hodná, milá, pomáhá lidem, plachá, nesmělá, vyhýbá se lidem, nevinná, ráda tančí, má ráda přírodu, drobná a štíhlá, ne vždy maličká. Nosí dlouhé vlasy, šaty, věneček z květin.

Archetypální víla nezbednice: (např. Petr Pan, Irsko, …) Má ráda škodolibý humor, provádí naschvály, je malá, rozcuchaná, má třeba i roztrhané šaty, připomíná spíš skřítka než něžnou ženu. Může být i nemravná, ale přírodu miluje a pro její ochranu je ochotná lidem ublížit a někdy ubližuje jen pro zábavu.



Víly ve skutečnosti

Na každém šprochu pravdy trochu a tak nelze říct, že by tyto archetypy byly úplně špatné. Problém je v tom, že se (jak jste si jistě všimli) vzájemně vylučují. Těžko bude někdo zároveň hodný i zlý, nevinný i nemravný, malý i velký, upravený i rozcuchaný. Samozřejmě všechny víly také nejsou stejné. Co se vzhledu týče, jsou opravdu drobné a štíhlé, malé výšky, jako skřítci, ale vypadají jako ženy. Ovšem i víly upravují svůj vzhled dle toho, kde žijí a jaké lidi s jakými představami potkávají. Česká víla není stejná jako rumunská nebo snad čínská! Mají vlasy dlouhé i krátké, všech možných barev, a když se jim zlíbí, tak i značně neobvyklých, jako je zelená nebo modrá. Květinové víly svůj vzhled odvozují i od svých květin, neskrývají svou spřízněnost s nimi. Často mají jejich šaty barvu květiny nebo se podobají jejímu květu, ale opět, záleží na každé jednotlivé víle, co se jí zalíbí a jak se chce lidem ukázat. Většinou mají křídla.

Co se povahy týče, je nutno uvést na pravou míru, že víly nejsou nikdy zlé. Popravdě nemají na výběr stejně, jako lidé. Jsou bytosti světla a musí se dle toho chovat, neznají moc negativní emoce, a i když emoce mají a střídají se, tak jsou mnohem povrchnější, než u lidí. V jednu chvíli se víla k smrti urazí a za okamžik už o tom neví. V tomto se podobají lidem. Rády žertují, baví se a hrají si. Pořádají jakési večírky, hrají improvizované divadlo, tvoří hudbu a tančí. Ano, sdružují se do skupin. Vždyť i v přírodě jsou samostatné rostliny velmi vzácné, všechno je provázané. Každá víla ví, kde je její místo a toho se drží, netrpí stejnými problémy jako my. Neví, co to je neznat svůj smysl života nebo mít hlad. Víly nemají fyzická těla ani tělesné potřeby. Smyslem jejich existence je příroda, jejich rostlina, jejich zvíře či jiná práce, kterou dostanou do vínku. A nikdy neumírají, protože jakožto energie jsou nesmrtelné. Když jim svěřenec zemře, prostě se přemění a přesunou, ale ony samy nezanikají. Podobně jako lidské duše. Je také nemožné je o jejich nesmrtelnost připravit, ačkoli občas si vyzkouší i žít jako člověk a pak stejně jako člověk umírají (a po smrti dál plní své předchozí poslání, zatímco duše lidí se, až přijde čas, znovu rodí do nového těla).

Představa zcela něžné, křehké a nevinné víly je značně zcestná. Ano, nejsou zlé, ale škodolibé jsou. Jejich vlastní smysl pro humor často stojí na utahování si z ostatních, ač to nemyslí nijak zle a obvykle tím nikomu neublíží (víla pochopí vílí legrácku). U víl, které se často baví s lidmi lze vypozorovat i vtipy lehce sprosté nebo černý humor (a co teprve ty víly, které vyrůstají v lidském těle a žijí zde!). Samy nemají těla a neznají umírání nebo rozmnožování po lidském způsobu, ale znají tyto věci z doslechu a odpozorování a to by nebyly víly, aby si z toho nedělaly legraci (asi jako ze všeho). Když se víla rozohní (a to ona umí), tak dokáže svou výřečností a zlobou překonat kdejakého člověka. Tolik k té nevinnosti a něžnosti. Hledejte ji spíše u andělů.

Na závěr lze říct, že pokud si kvůli něčemu víly dělají starosti, je to příroda. Hlavně ty větší, vílám podobné bytosti řek, moří, vzduchu a země jsou často smutné a podrážděné a nemají lidi moc v lásce, protože jsou spojeny se Zemí tak pevně, že de facto jsou Zemí a cítí všechnu bolest, kterou jí lidé způsobují. Víly nelze oklamat, poznají, kdo to s jejich domovem myslí dobře a kdo ne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama