Polární expres český osobáček

3. prosince 2014 v 10:55 | Neri |  Pohádky a další milé počtení
Letos měly dopravní podniky Vánoce už prvního prosince. Námrazou byly obdarovány vrchovatě, stejně tak prací. Záblesky na trolejích plně nahradily vánoční světýlka a rozhořčený hovor celých měst se jim stal vánoční koledou. Zato taxikáři si mnuli ruce nad tučnými výdělky a některé děti měly Vánoce z toho, že nemusí do školy. Mojí nadílkou se stala jakási hnusná nemoc, díky které jsem byla donucena opustit relativní bezpečí intru a vydat se na nebezpečnou výpravu zamrzlými cestami do Ostravy za rodiči. Ještě před opuštěním budovy se mě a mé spolubydlící dostalo instruktážního školení na téma "Jak funguje život" od jedné vyžilé vychovatelky. S gustem nám přednesla, že ona do práce musí, i kdyby se tam měla doklouzat a jen jakoby mimochodem dodala, že stejně jezdí autem. Poučení? Kdo má auto, tomu se to kecá!

Po desáté hodině jsem vyšla do ulic s úmyslem splašit nějakého zástupce brněnské MHD. Poučena předchozím dnem, a historkami mnohých jiných, jsem rovnou zavrhla možnost využití tramvajové dopravy. Nechtěla jsem zkoušet své štěstí a znalosti tetrisu ve snaze se nacpat do plné šaliny. Krom toho zde bylo reálné nebezpečí, že se zasekne po první zastávce a bude tam stát celý den. Zvolila jsem tedy bezpečnější možnost jet na nádraží oklikou autobusem. Toto bezchybné zhodnocení situace se mi vyplatilo a na místo určení jsem dorazila včas, stihla si koupit lístek a nacpat se do dalšího autobusu, tzv. náhradní dopravy za vlak. Není žádným překvapením, že vlaky přes Vyškov opět nejezdí, zažila jsem to už předtím a věděla, co a jak. Jízda z Brna do Přerova byla asi o půlhodiny delší, ale pořád jsem na tom byla ještě docela dobře.

V Přerově jsem naskočila do osobáku a zaposlouchala se do milého šveholení lidí kolem. Telefonovalo se o sto šest, každý musel příbuzným povykládat, kde a jak dlouho stojí, kde už stál, kam chce dojet, proč tam nedojede včas a že neví, zdali nemá na několik dní někam zalézt, než zase bude bezpečné jezdit. Jedna dívčina se svěřila dokonce s tím, že šest hodin strávila ve vlaku a byla by tam do rána, kdyby pro ni nepřijel odvoz. Zavolala jsem tedy mámě, abych měla alespoň výjimečně pocit, že na mě taky někdo čeká; a můžu se stejně jako ostatní svěřit s tím, jak mizerná dopravní situace tam venku je.

Osobáček se rozjel a statečně se držel. Pendolino nestálo u Polomi, ale v Hranicích na Moravě a společnost mu na protější koleji hrdě dělal slovenský expres Fatra. Náš starý český chcípáček, špinavý osobáček, projel mezi nimi a mašíroval si to vesele dál. Zasekli jsme se v Polomi. Náladu nám zpříjemňovala sněhová vichřice za oknem a kručení mého žaludku. Po dvaceti minutách se vláček statečně rozjel. Z vedlejšího vagónu se ozvalo bujaré "Hurá" na důkaz toho, že Češi ani v nejtužších situacích (a mrazech) neztrácí optimismus. Jízda stejně optimisticky pokračovala, vláček se držel a míjel své modernější příbuzné bezradně a prázdně stojící na všemožných zastávkách. V Ostravě chcípl.

Zato ostravská MHD, s kořínkem tuhým stejně jako místní obyvatelstvo, fungovala vesele dál jako by se nechumelilo (a naštěstí se zrovna nechumelilo). K rodičům jsem dorazila po třetí hodině odpolední, zmrzlá jak účastník polární expedice, ale šťastná, že to nejhorší mě minulo. A teď si jdu konečně udělat oběd.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama