Duben 2014

Dítě s nosem v knihách

18. dubna 2014 v 16:32 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
"Ty jsi ale knihomol," pronesla jednou matka se smíchem, když jsem přišla z knihovny. Nejspíš to bylo tím, že jsem si nesla tašku, ve které bylo těch knih skoro deset a už mi z té tašky i vyčuhovaly. Což u mě byla docela běžná praxe když mi bylo tak 14. Od doby, co jsem se stala členkou knihovny, jsem tam chodila docela pravidelně. Nejprve vítězily knihy o přírodě a historii, pak se objevil regál zaměřený na fantasy - a byla jsem ztracená. Od té doby jsem nedočkavě vyhlížela každou novou knihu tohoto žánru a později, když už jich bylo opravdu hodně, jsem si prostě vybírala ty, co mě nejvíc zaujaly. Tak to mám dodnes, i když chodím do jiné knihovny a už vůbec nemám tolik času na čtení. Už s kamarádkami nechodíme do knihovny obden po škole a paní knihovnice nám neschovává nové knihy. Tedy, kamarádkám ještě asi ano, ale mně už ne.

Teď jsem na knihkupecké škole, takže mě knihy provází pořád. Nevadí mi to. Stejně bych si nedokázala život bez nich představit. Trochu mě mrzí, že mé oblíbené žánry ustupují povinné četbě, knihám, na které píšu recenze atd. Esoterickým knihám stejně obvykle neodolám a tak povinná četba na chvíli ustoupí. Krom beletrie studuji knihy o psychologii. Někdy bych si přála, aby měl den více hodin a můj mozek čtení tak neunavovalo. Pár hodin číst vydržím, ale celý den, jako v těch 14, už ne. Tak nějak už nejsem ten správný knihomol. Rozhodně nemám na spolužačku, co nosí do školy každý den 3 knihy.

Každopádně jsem neskutečně ráda za to, že jsou knihy součástí mého života. Díky nim jsem dobrá v gramatice a samozřejmě mi poskytly bezpočet výhod při psaní mých vlastních textů. A miluji příběhy. V každém z nich si najdu něco pro sebe, něco, co se mnou rezonuje, co mě potěší, rozesmutní, někdy znechutí. Knih si vážím, ale jedna mě znechutila natolik, že jsem s ní doslova práskla o zem. Nebudu říkat, která to byla. Některým lidem se nepochybně líbí, ale byly v ní věci, na které jsem vyloženě alergická. Je škoda, že spousta lidí nečte, ale s tím nic nenadělám. Každého baví něco jiného. Já jen doufám, že tady stále budou lidé, kteří budou číst. Co bych potom dělala, kdyby nebylo pro koho psát?

PS: Dne 23. 4. je den prodeje knih bez DPH. Asi to ničemu nepomůže, ale ta myšlenka levnějších knih se mi líbí.


Lidské tělo je vlastně zázrak

17. dubna 2014 v 13:40 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Napadá mě spousta věcí, které miluji, a chci o nich psát. Přemýšlela jsem nad tím, čím začít, a nakonec jsem si vybrala lidské tělo. To moje. Jej! Možná se mi budete divit, ale já svoje tělo doopravdy miluji. Každý máme tělo. I vy, kteří to zrovna čtete, jedno máte, protože - jinak byste to číst nemohli, nemít tělo s očima, že? A tělo je už samo o sobě úžasné. Úplně každé! Přemýšleli jste někdy nad tím? Podívali jste se na něj pořádně? Na všechny ty detaily, zbytečné i užitečné věci, pochody, které v těle probíhají. Dokonce ani lidé, kteří těla celý život studují (jako jsou doktoři) o nich ví sotva polovinu, možná ani to ne. Zázrak. Samozřejmě, některé tělesné pochody jsou nepříjemné. Pot, zima, horko, nemoci,... Nikdo to neví lépe než já. Trvalo mi celé dětství, než jsem se nějak srovnala s funkcemi svého těla a dodnes mi občas děsně leze na nervy. Ale mám ho ráda. Navíc odráží stav naší psychiky, naší duše. Když jdete proti své duši, na těle se to projeví. Ale teď nechci psát o nemocech a "poruchách". Jde mi o ty krásné věci.

Třeba takové vlasy. Není žádným tajemstvím, že miluji své dlouhé vlasy a fascinují mě už od dětství. K čemu to vlastně je, taková dlouhá srst na hlavě? Zvířata ji nemají. Mezi lidmi se říká, že vlasy jsou korunou krásy. O každém z nás něco vypovídají. Kdo se o sebe nestará, kdo má rád svobodu, kdo je pevně svázán pravidly, kdo chce vybočovat, kdo se nemůže najít a chce na lidi utvořit určitý dojem. Určitě na vás bude rozdílně působit žena, která má krátké červené vlasy, jiná s dlouhými přírodními, dredařka, punkerka, obarvená, atd. atd. Možná jsme vlasy dostali prostě pro radost, k sebevyjádření. Jiné praktické využití snad nemají. Ty dlouhé občas hřejí. Jindy zavazí. Ale neměnila bych. Miluji své vlasy i přesto, že se lámou a třepí a mají jakousi podivnou nahnědlou barvu, protože jsou moje. Jiné nedostanu. A už ani nechci. Kdysi mi má barva vadila, ale teď už ne. Nenechala bych se obarvit ani ostříhat. Líbí se mi přirozené. Co to o mně vypovídá?

Miluji svoje oči. Mám pocit, že jsem to s těmi zelenými přímo vyhrála v genetické loterii. Lidé mi často říkají, že jsou modré a v různých jiných barvách, ale to dělá jen světlo. Když se já podívám do zrcadla, tak jsou vždycky zelené. Tak je mi jedno, co ostatní říkají. Miluji své zelené oči. Miluji svoje řasy, jsou přirozeně docela dlouhé a nemám potřebu je vylepšovat řasenkou nebo podobnými nesmysly. Nemám ráda make-up. Je s tím práce a pokaždé mám pocit, že je to pro mě prostě moc výrazné. Jsem radši sama sebou. A mám docela ráda i svůj obličej. Je můj, nosím ho už tolik let, proč si stěžovat? Jiný nebude.

A svoji postavu miluji asi ze všeho nejvíc. Je mi jedno, co ostatní nazývají dokonalostí, pro mě už je dokonalá. Přímo pro mě. Jsem malá a hubená. No a co? Všude se vejdu, prolezu, protáhnu se. Nejspíš to má nějaký důvod, proč jsem taková. Čím méně hmoty, tím snazší je pro mě s ní žít. Jsem lehká a slabá, ale moc síly ani nepotřebuji, nechci být sportovkyní. Vidíte, každý dostaneme tělo přesně takové, jaké potřebujeme. Ale ne vždy jsem to tak brala.

A teď se dostáváme k mindrákům. Vždycky mě hrozně mrzí, když potkám někoho, kdo si svého těla neváží... což je tak 98% všech lidí v okolí. Spolubydlící si stěžují neustále. Velký zadek, škaredé nohy, malá prsa, kdovíjaký nos, mohla bych vypočítávat dál... a když se na ně podívám, vidím hezké mladé holky, které s postavou nemají absolutně žádný problém. Každá je jiná, ale svým způsobem krásná. Přece by nechtěly být stejné? Nebo ano? A proč, pro bohy? Jistě, někdo si může říct, že já mám co povídat, když jsem hubená a skoro se blížím modelkovským mírám. Ano, ale nejsem sama. Je spousta skutečných modelek, které nemají své tělo rády a pořád ho kritizují. Já tu úctu ke svému tělu získala, není to něco, co mám jen proto, že jsem třeba štíhlá.

Také jsem se svým tělem nebyla dlouhé roky spokojená a okolí to na mě odráželo. To bylo řečí, jak jsem chodící kostra, malá k zašlápnutí, plochá, mám velký zadek apod. Sama jsem jednu dobu odmítala nosit kraťasy, protože jsem měla pocit, že mám moc velká stehna. Vždycky jsem žehrala nad tím, že nemám co do většího výstřihu a děsně mě to štvalo, protože jsem zkrátka chtěla nosit jiné oblečení a být na svoje tělo hrdá. Časem se to nějak zlomilo. Začala jsem hledat věci, které se mi na sobě líbí a když jsem se hodně snažila, tak jsem je i nacházela. A mám pocit, že se mi za to moje tělo odvděčilo. Loni přes prázdniny jsem hodně zhubla a štvalo mě to, ale pak si to moje tělo všechno dohnalo a jsem na něj hrdá víc, než kdy dřív. Dokonce jsem méně hubená než v dobách, kdy jsem jedla maso a čokoládu! Teď jsem vážně šťastná za svůj "velký" zadek, na kterém se mi tím líp sedí a trička s výstřihem si klidně nosím a ráda :) Taky kraťasy, sukně, plavky, nemám s ničím problém. Vlastně se docela ráda předvádím. A to je vztah, který by měl mít ke svému tělu každý. Lidské tělo je totiž úžasné a zaslouží si lásku - a také se za lásku odvděčuje. Třeba tím, že se nečekaně přiblíží k ideálu. Možná ne tomu, co nosíme v hlavě, ale k tomu, co je pro nás nejlepší. Našemu ideálu... čert vem nějaké retušované časopisy.

Když se strach dá na ústup

7. dubna 2014 v 20:37 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
K této menší úvaze, či jak to nazvat, mě navedla kniha, kterou právě čtu. Zaměřuje se na řešení různých problémů pomocí metody EFT a dostala jsem ji k zrecenzování v naší škole. Teď jsem se dostala ke kapitole, která se zabývá fóbiemi a strachy celkově. A je to vtipné. Vlastně je to udivující. A zvláštní. Dívám se na seznam běžných strachů a vzpomínám na to, jak i tyto strachy patřily mezi mé problémy. A zjišťuji, že už to dávno není pravda. Ještě v pubertě jsem se bála děsné spousty věcí. Děsily mě ostré předměty, mluvení na veřejnosti, hluboká voda, výšky, jehly, bolest, krev, oslovování cizích lidí, podivní lidé, chození ven sama, telefonování (ačkoli ho nemám ráda dodnes) atd. atd. Postupně jsem se, ani nevím jak, všech těch strachů zbavila. A to mě právě udivuje.

Víte, já vždycky hrozně chtěla být odvážná. Chtěla jsem patřit mezi ty, kteří se nebojí nic sami zařídit a vyřídit, nerozhodí je očkování u doktorky, trocha bolesti, referát před třídou a tak podobně. Toužila jsem po odvaze a vyčítala si, že jsem zbabělec. Teď se tomu musím usmát. Akutní strach zažívám tak málokdy, že skoro přestal být součástí mého života. Lehká nervozita, to ano, ale jinak vzpomínám, že naposledy jsem byla opravdu hodně nervózní jen jednou, když jsem se chystala oslovit kluka, který se mi líbil. Stejně jsem to udělala, i přes ten strach. A od té doby mě zase nic nerozhodilo. Už to budou tak tři měsíce.

Pravdou je, že mě život zavál do tolika vyhraněných situací, že v těch chvílích na nějakém strachu vůbec nezáleželo. Strach z výšek mě přešel jako první, tak nějak sám od sebe. V pohodě jsem byla v lanovém centru a letěla desítky metrů nad zemí na tenkém laně a vůbec se nebála. S mluvením na veřejnosti mi to vydrželo déle. V 15/16 letech jsem měla tak hrozné obavy, že když jsem měla mluvit před lidmi (a to jsem studovala cestovní ruch, na průvodkyni!) chytila mě děsná nervozita, skoro jsem nevěděla, co říkám, polovinu toho zapomněla a ruce se mi třásly. Drželo se mě to ještě v sedmnácti a posun žádný. Zajímalo mě, kdy to vzniklo. Asi tenkrát u hereckých talentovek, kde jsem úplně vybouchla. Pak jsem se jednoho krásného dne zapojila do projektu hraní amatérů před stovkou lidí po tři dny. A tam jsem se nebála. Postupně se ten strach nějak obrousil a já se úplně přestala bát. Teď si do školy nachystám prezentaci, kdykoli ji odvykládám a nejsem vůbec nervózní. Všechno si pamatuji a klidně reaguji na otázky učitelky. Dokonce mě nerozhodí ani očividný nezájem spolužáků.

Přestala jsem se bát i chodit sama v noci po městě. Hlavně od té doby, co jsem v Brně. Nějak mi to tady připadá bezpečnější, ale jen v tom to není. Zkrátka jsem se dostala do situace, kdy jsem musela jít pěšky kolem jedenácté v noci přes celé město domů. Měla jsem tehdy fůru horších problémů. Neměla jsem peníze ani na dopravu a šla z brigády, kterou jsem nesnášela. Jediné, co jsem chtěla, bylo zapadnout do svého pokoje a jít v klidu spát. A to znamenalo absolvovat tu dlouhou cestu samotná nočním městem. Co k tomu říct, prostě jsem to zvládla. Většinu času jsem si tiše pobrukovala písničky, abych si dodala odvahy. Šla jsem takhle asi třikrát. A byla to chvíle, kdy musel strach prostě ustoupit.

Poslední, co zmíním, je právě ta bolest. Ostré věci. Jehly. Celý život to byla moje největší fóbie (hned po silné averzi vůči krvi, ale to vážně nevím, jestli už je za mnou). Abych to přiblížila... jako dítě jsem nenáviděla očkování. Před tím úkonem jsem dostala strašně silný strach, celá se třásla, odmítala tam jít, prala se s mámou a u doktorky jsem hrůzou tak zatínala svaly, že se bolest z píchnutí stala nesnesitelnou. Což jsem si příště pamatovala a horor začal nanovo. Šlo to tak celý můj život, co si jen pamatuji. V 17 už jsem se neprala, ale strašnou hrůzu a bolest cítila stále. Další rok nebyl o nic lepší. Rozčilovali mě spolužáci, kteří si pohrávali s noži na praxi, protože jsem byla v neustálém stresu a strachu, že mě říznou, trefí nebo mi jinak ublíží a já ucítím bolest a to je přece HROZNÉ! Všechno ve mně ječelo, abych byla co nejdál. A pak, pár měsíců po 18. narozeninách, se to zlomilo. Nejdřív jsem si to ani neuvědomila. Tou dobou jsem prožívala tak intenzivní a neustálou psychickou bolest, že všechno ostatní šlo stranou. Byly to děsné deprese. Pak jsem si našla cíl, na který jsem se mohla upnout, a to mě na čas dostalo trochu nad vodu. Tenkrát jsem se rozhodla, že si nechám udělat tetování. A pro ty, co by to náhodou nevěděli... tetování se dělá jehlou, bolí a krvácí. Byla to tak trochu i moje zkouška odvahy a obstála jsem na výbornou. Šla jsem s kamarádkou, která mě jen doprovázela, ale musela jsem ji utěšovat, protože byla nervóznější než já. Byla jsem v klidu a vtipkovala. Dokonce i během tetování bylo všechno v pohodě. Trochu to řezalo, ale mně to nijak nevadilo. Žádný strach. Žádná fobie. Uběhlo dalšího půl roku a opět jsem se dostala do děsného psychického stavu. Byly to nejhorší chvíle v mém životě a zoufalství tak obrovské, že se ta bolest nedala k ničemu přirovnat. Znovu jsem se z toho nějak dostala, alespoň z nejhoršího, a čekaly mě další nepříjemnosti. Odběry krve. Vrtání zubů. Už mi to nevadilo a nevadí. Zažila jsem tak příšernou psychickou bolest, že se s ní ta fyzická nedá srovnat. Vždyť ani netrvá tak dlouho.

A to je tajemství mojí odvahy. Zažila jsem tak děsné psychické utrpení, že pro mě většina strachů ve srovnání s ním bledne, až jsou úplně směšné, maličké a nedůležité. Ne, nepřeji nikomu, aby si něčím takovým prošel. Možná to pomůže od strachů, ale často se dostaví i zahořklost a jednoho to změní tak, že už není a nebude stejný jako dřív. V životě dostáváme různé zkoušky a pravou odvahu nelze získat jinak než tak, že jimi projdete. Kdo ví... třeba za to budu jednou ráda.


Nádherná a nedoceněná

2. dubna 2014 v 16:42 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Miluji tmu. Už od dětství k ní mám prazvláštní vztah. Jako mladší jsem se tmy bála, ale tenkrát jsem se bála spousty věcí. Bála jsem se cizích lidí a nikdy bych s nimi nepromluvila. Bála jsem se sdílet své názory se spolužáky. Bála jsem se být sama doma. Bála jsem se výšek a pavouků a hluboké vody a téměř nic mi z těch strachů nezůstalo. Ze všeho jsem vyrostla. Časem i z toho strachu ze tmy. Jenomže on to nebyl vždycky jen strach, byla to i prazvláštní úcta a fascinace. Bála jsem se být sama ve tmě a usínala při plném světle, ale když byli rodiče doma a vzhůru, jen na druhé straně bytu, tak jsem v obýváku schválně zhasla a nechala běžet jen televizi, která slabě osvětlovala místnost. To byla chvíle, kdy pracovala moje představivost. Ve tmě je všechno jiné, tajemnější, rozostřené, na hranici snů a reality. A tak jsem snila. Hrála jsem si, že jsem víla, která tančí při měsíčku nebo prolézala nejtemnější kouty a brala to jako krásné dobrodružství. Dětská fantazie je něco úžasného.

Stejně tak jsem se moc nebála tmy venku. Dokonce jsem se jí bála méně než tmy doma, protože jsem byla přesvědčena, že strašidlo žije u nás ve vodovodním potrubí a nechodí nikam ven. Bála jsem se strašidla víc než cizích lidí. Tmu venku jsem tedy milovala už jako dítě. Nejradši jsem se toulala venku s některou z kamarádek po setmění a pátrala po hvězdách a měsíci a tajemstvích skrytých ve stínech. Stezky odvahy, toulky po nocích, to mě vždycky nesmírně přitahovalo. Vždy jsem byla tvorem pasoucím po magii a tajemstvích. Tma mi byla hřištěm. Později, když jsem se jí přestala bát, se mi stala i útočištěm. Vítala jsem chvíle, kdy jsem se mohla skrýt pod jejím pláštěm. Ve tmě jsem mohla být sama sebou, protože nikdo nemohl číst v mojí tváři. Mohla jsem se usmívat i plakat - hlavně plakat, protože slzy jsem před lidmi vždy skrývala. Tma mě objala a zahalila a já se nebála. Byla jsem chráněná. Byla jsem svobodná. Ve tmě jsem vždycky ráda snila a přemýšlela. Ve tmě jsem se cítila nejblíž sama sobě, bez všech rozptylujících věcí. Navíc, jakožto krátkozraká, jsem ve tmě rovnocenná lidem, kteří vidí normálně. Vidí jen obrysy, stejně jako já. Nepotřebuji ani brýle.

A tak je to dodnes. Tma je mi spojencem a útočištěm, tajemnou družkou, se kterou můžu být sama sebou. Mění svět z ostré reality v mlžnou krajinu snů a já si ani nedokážu představit, že by bylo světlo pořád. Svět by byl o mnoho chudší.