Březen 2014

Jste svou herní postavou

29. března 2014 v 12:24 | Tammy |  Sebeláska
Jestliže je život jen hra a vaše duše je hráč, tak co pak jste vy? Co je ta bytost z masa a kostí se svými radostmi a strastmi, kladnými i negativními vlastnostmi, city a minulostí? Je to herní postava. Ta, kterou si hráč (vaše duše) zvolila, aby mohla hrát, procházet tímto světem. Váš život je hra. Let´s play it.

Nevím jak vy, ale já hrála spoustu her. Snadv každé z nich jsem měla nějakou hlavní postavičku. V hodně z nich jsem si nemohla vybrat, ale přecejen tu byly i takové, kde jsem na výběr měla. A když nebylo na výběr, vždycky jsem mohla alespoň ovlivnit kam bude směřovat. Jestli uspěje či neuspěje, změní se apod. Na tohle jsou úžasné rpg hry. Nebo třeba takové The Sims. Vždyť to je dokonalá ukázka toho, jak by mohl fungovat náš život. Vytvoříte si postavu se vším všudy. Dáte jí určitý styl oblékání, určitý vzhled i vlastnosti. Stalo se vám někdy, že jste svoji postavu nenáviděli? Nejspíš ne. A když už se vám nezamlouvala, pořád existovaly možnosti, jak ji pozměnit. Když i tohle selhalo, co naplat, prostě jste hráli s tím, co bylo. Jednoduše jste hru přizpůsobili své postavě. Pokud nerada chodila ven, moc jste ji tam nenutili. Pokud milovala povalování u televize, tak co jste s tím nadělali? A takto nějak je asi nejlepší přistupovat i sami k sobě.

Nenuťte se do věcí, které nemáte rádi. Plňte své vlastní cíle, ne něco, co chtějí ostatní. Smiřte se s tím, že některé věci vám jdou a jiné ne. Dělejte co umíte a na to ostatní si sežeňte jiné lidi. Svět je veliký. Obklopujte se tím, co vám dělá radost a nevyčítejte si, že vás netěší něco "prospěšnějšího". Je to hra, ale má otevřený konec. Nemusíte ji vyhrát. Jednou každopádně skončí. Držte své skóre nahoře děláním toho, co vyhovuje vaší postavičce. Smiřte se s ní. Smiřte se sami se sebou. Klidně si sepiště všechno možné, co vás napadne, že o sobě víte. Klidně si to sepište s nadhledem, prostě jako kartu postavy nějaké hry nebo knihy. Napište svoje jméno a pak pokračujte, třeba že... XY miluje déšť, nenáší horory, touží po vlastní farmě, cokoli... buďte nestranní a upřímní a kdo ví... třeba vám to pomůže být k sobě shovívavější. Vy jste duše. Vy už jste dokonalí. A vaše fyzická existence? Prostě jen hra bez možnosti uložení a opětovného načtení. O důvod víc, proč se snažit vytěžit pro svou postavičku co nejvíc - co nejvíc toho, co ji těší. Buďte sami sebou, ale neberte se tak vážně.

Hezkou hru!

Zázraky potřebují prostor

22. března 2014 v 21:06 | Tammy |  Sebeláska
Naučil ses myslet pozitivně? Fajn. Teď se nauč, že myslet negativně je také v pořádku.

COŽE?!

No ano. Myslet negativně je v pořádku. Cítit se špatně je v pořádku. Není osvobozující tohle slyšet po všech těch řečech o pozitivním myšlení? Cítit se dobře je také v pořádku. Všechno je v pořádku. Právě teď.

Nech jít, co musí být propuštěno. Užívej si cokoli, co ti zrovna teď dělá radost. A když nemáš radost, prožij ten jiný pocit a nech ho jít. Nevzdoruj. Nepluj proti proudu. Nejdi proti sobě. Nejdi proti svým emocím. Nevyčítej si. Nevytvářej odpor.

Odevzdej se. Pak přijde zázrak. Protože zázraky potřebují prostor a jakmile pěstuješ odpor (k čemukoli) nemůže se nic zlepšit. Odpor zabírá veškerý prostor. Veškerý prostor potřebný pro řešení. Pro zázrak. Protože jakmile přijmeš tu situaci přesně takovou, jaká je, zastavíš se a necháš to být, něco se stane.

Vyzkoušej to a uvidíš. Něco se stane. A ten zázrak nemusí vypadat, jako by přišel od nějaké vyšší síly. Zázrak může přijít k tobě jako pocit nebo myšlenka, člověk, který ti přijde na pomoc nebo cokoli jiného. Vyžaduje to důvěru. Ale odpor nic nezmění. Zázraky potřebují prostor. Dopřej jim ho. Možná ti to změní život.

A teď si to celé přečti ještě jednou. Několikrát. Vstřebej každé slovo, vdechni ho a zase vydechni. Nech to jít.

Pochopíš.

Nový rozměr emocí?

2. března 2014 v 14:08 | Tammy |  Mé duchovní zážitky
V minulých letech jsem zde často psala o tom, co zrovna prožívám na své cestě "duchovního rozvoje". Přicházelo to postupně, různé věci, které jsem najednou dokázala a ani nevěděla jak a proč. Napojení na zdroj vědění. Vědět něco, aniž bych tušila, kde jsem se to dozvěděla. Komunikace s přírodou, živly, anděly, vílami... Vzpomínky na minulé životy. Vize o možné budoucnosti. Pár básní, které ji vystihovaly. Intuice - pocit, že něco má "prostě takhle být" anebo mám něco udělat, někam jít. To už je docela slušná sbírka a abych pravdu řekla, většina z těchto věcí se časem ještě zesiluje. Ta komunikace moc ne, přecejen se poslední dobou se svými průvodci moc nebavím, hlava plná jiných věcí, ale zase mi nezbývá než se nějak poprat s intuicí a emocemi, které na mě útočí neustále. Docela se to hodí při vykládání tarotu. Dost mi to leze na nervy, když jde o mezilidské vztahy.

Tak třeba jeden mladý muž. Na podzim jsme se "náhodou" sešli na stejné škole a od začátku mě k němu něco táhne. Zkusili jsme se bavit, jednou byli venku, a bylo to fajn, je mi sympatický a tak vůbec. Jen je to trochu zamotané, asi i díky tomu, že chodil s mou nejbližší kamarádkou ze stejné školy... a hádám, že ještě před dvěma týdny netušil, že jsme kamarádky. Mám takový dojem, že je na mě kvůli tomu naštvaný. Ok, já se nezblázním, ať si trucuje, stejně to nikam nevedlo, jenže... nemůžu se zbavit toho pocitu, že máme něco společného, že máme a budeme mít něco společného. A tím nemyslím hudební vkus. Je to takový otravný silný pocit, že mě nějakým způsobem potřebuje, a asi i já jeho, ale co s tím mám dělat, to už mi má intuice nesděluje. K naštvání. Skoro zvažuji, že na základě mé brutální upřímnosti k němu nakráčím a tohle mu sdělím. To už snad není možné, aby mě moje vnitřní vedení směřovalo někam do slepé uličky.

A poslední dobou se mi to stává často, že na mě ta moje intuice něco pořád volá. Skrz emoce a určité představy, například. Dokonce se mi nedávno stalo, že jsem zažila takové dva zvláštní stavy vědomí. Šla jsem o polední pauze na oběd, přemýšlela právě nad tímhle peripetiem s oním mladým mužem a intuicí a cítila najednou, jak se svět změnil. Tedy spíš můj náhled na něj. Jako by bylo něco ve vzduchu. Vnímala jsem energii kolem. Bylo to, jako bych kráčela skrz síť, síť nabitou magií nebo nevím čím, bylo to nepopsatelně zvláštní. Vzduch kolem byl prostě jiný, než obvykle. Rozostřila se hranice mezi hmotným a nehmotným. A takové nepopsatelné pocity mívám poslední dobou častěji, jako bych překonala hranici normálních emocí a začal vnímat ještě nějaké další, jemnější, doplňkové. Šílené.

Třeba bezčasí. Vracela jsem se z jedné moc příjemné návštěvy s někým, koho jsem dlouho neviděla, a ve vlaku jsem si uvědomila, že mám už celý den takový divný pocit. Chvíli trvalo, než se mi ho podařilo pojmenovat. Byla to absence času. Nevnímala jsem čas, byla jsem tak nějak nezvykle v přítomnosti, těžko se mi přemýšlelo, všechno bylo skutečnější, živé, zvláštní. Trochu mě to vyděsilo.

Jindy se mi stává, že moje jemnější emoce vyjadřují něco skrz mou fyzickou schránku. Z nezvyklých pocitů se mi až motá hlava nebo je mi trochu špatně, asi z toho, jak si tělo zvyká na přechod na... co já vím, vyšší vibrace? Nebo prostě jen na ty nové schopnosti, posuny ve vědomí. Každopádně občas nastane okamžik, kdy se cítím dobře a šťastná, ale není to všechno. Skoro můžu to štěstí definovat nějakou představou. Zcela nelogicky mi přichází na mysl záplavy květin a podobné nesmysly. Ještě o něco divnější, než moje "čichání" ročních období ve vzduchu. Každý rok cítím ten posun. Už někdy v listopadu cítím zimu ve vzduchu, od února tam cítím jaro. Nedá se to popsat jako přesný fyzický pocit, ale prostě cítím, že se něco změnilo. Stejně je to v pohodě. Připadá mi to přirozené. A proč taky ne, u víly.

Další věc, co je pro mě ještě pořád nová, je emoce lásky. Skutečné, ne ta zamilovanost. Takový ten pocit, jak vás pouhé pomyšlení doslova hřeje u srdce, cítíte se silnější a schopní se porvat s celým světem a nemůžou za to hormony, ale nepochopitelná, neuchopitelná, dříve nevídaná síla srdce, které bylo vždycky rozdrásané a teď je jako ze železa.

PS: Dneska jsem taky v nějakém zvláštním otupělém stavu mysli a jak píšu, všímám si periferním viděním, že mi kolem prstů levé ruky tančí záblesky mé fialové aury. Zvláštní... To už se mi dlouho nestalo. Vidím aury málokdy, neovládám to.