Únor 2014

Ženy jsou jako jablka na stromech

17. února 2014 v 16:11 | Tammy |  Posvátné ženství
Ty nejlepší jsou na vrcholcích stromů...
Muži nechtějí přijít k těm nejlepším, protože se obávají, že spadnou a zraní se...
Místo toho sbírají jablka spadlá na zem, i přesto, že nejsou ani zdaleka tak dobrá, ale jsou snadno dostupná...
A jablka, které jsou na vrcholcích stromů si myslí, že mají nějaké chyby...
Ale ve skutečnosti jsou úžasná...
Jednoduše musí být trpělivá a čekat, stačí, když ten správný člověk přijde...ten, který bude mít odvahu vyškrábat se pro ně až na vrchol stromu....
Nesmíme padat, abychom byly dostupné, ten, který nás bude potřebovat a milovat nás, udělá všechno proto, aby nás získal.
Žena přišla na svět z mužovho žebra, ne z nohy, aby byla pošlapaná, ne z hlavy, aby byla nadřazená...
ale z boku, aby byla na stejné úrovni zespod ramena, aby byla chráněná a vedle srdce, aby byla milovaná.


Plout po řece života

4. února 2014 v 18:04 | Tammy |  Sebeláska
Dnes bych chtěla napsat pár řádků o sebelásce, pozitivním myšlení a životě. Věřím, že už toho jste přecpaní z jiných webů a neslibuji, že se dozvíte něco nového a převratného, protože moje zkušenosti ty cizí informace jen potvrzují. Nemám zaručený návod na to, jak se snadno a rychle stát optimistou (nebo možná mám, ale ten by na většinu lidí prostě vůbec nefungoval, musíte si najít vlastní). Chci se jen podělit o to, jak můj život vypadá, když se zrovna cítím dobře.

Já jakožto duchovní bytost mám v sobě takové "přepínače", které se pro mně nepochopitelným způsobem samy od sebe přepínají na základě okolností. Předloni v prosinci se mi stal zvláštní úkaz. Poprvé jsem se začal cítit celistvá, v pohodě, zkrátka výborně bez jakékoli zjevné příčiny. Tak to šlo pár měsíců a pak se vše pomalu vrátilo do pevných kolejí, které byly méně růžové, ale stále lepší, než předtím. Loni jsem se zase dostala do bahna negativních emocí, cítila se hrozně, nevěděla už pomalu, ani kdo jsem a teď asi před týdnem jsem se vlivem jedné události znovu sebrala a cítím se výborně. Letos jsem stihla zažít dny, kdy jsem byla na dně a teď už i dny, kdy jsem naopak nad vodou. Nezměnilo se nic, krom jedné osobní věci - a s ní i celého mého myšlení. Jaké to tedy je, být na dně a být nahoře? Jaké jsou hlavní rozdíly?

Když jsem byla negativistická, všechno bylo těžké a každý problém nepřekonatelný.
Teď chodím s vírou, že všechno bude v pořádku a problémy se řeší skoro samy.

Dřív se pokazilo během dne všechno, co se zkazit mohlo a snad i ještě něco navíc.
Teď se svět tak nějak sám mění, aby mi všechno vyšlo vstříc a já měla den dle svého gusta.

Dřív jsem si nevážila svého těla a byl ochotná ho propůjčit k věcem, které bych jindy neudělala.
Teď si ho vážím natolik, že ho nedám jen tak někomu a sama s ním zacházím líp.

Dřív jsem se cítila osamělá a snažila se tu ránu zacpat jídlem nebo utopit smutek v čemkoli jiném.
Teď jsem v pohodě a jím jen tolik, kolik potřebuji a nemám nutkání jít hlavou proti zdi.

Dřív jsem se neměla ráda a schválně jsem ubližovala lidem, aby mě opustili, protože jsem myslela, že si to zasloužím.
Teď se s lidmi stýkám ráda a jsem na ně přiměřeně hodná a vážím si jejich společnosti. Vím, že mě mají rádi.

Dřív jsem si sprostě nadávala a snažila se očernit i ve svých očích. Nic, co jsem udělala, nebylo dost.
Teď vím, že si zasloužím to nejlepší, i kdyby to měl být v tu chvíli zrovna den volna.

Dřív jsem se mořila ve svých emocích, ochromovaly mě a nebyla jsem schopná ničeho. Byla jsem pořád unavená.
Teď emoce prostě přichází a odchází, vypláču se, když to potřebuji, ale neužírám se a energie mám dost.

Dřív jsem byla obětí svých programů, bolístek z dětství a komplexu viny.
Teď si uvědomuji příčiny a následky a necítím se být ničí obětí, i když to pořád ještě nemám vyléčené.

Dřív jsem trpěla vícero drobnými zdravotními obtížemi z nejrůznějších oblastí a depresemi.
Teď se většinou cítím fyzicky i psychicky dobře.

Dřív jsem vstávala s nechutí a chodila spát se strachem z příštího dne.
Teď vstávám s lehkým úsměvem a na další den se těším.

Dřív jsem byla přímo zavalená úkoly, byla z nich zoufalá a nevěděla, kam dřív skočit.
Teď mám většinou jen jeden úkol na den a stíhám odpočívat a ještě mám volný čas. Dny jsou pořád stejně dlouhé.

Dřív jsem nevěděla, kudy jít, nic mě netěšilo a neměla jsem žádné cíle.
Teď se zase začínám radovat z maličkostí, snít a plánovat.

Dřív jsem hledala lásku jak žiznivý vodu, padala a pořád brečela a vztekala se.
Teď lásku cítím, i když jsem pořád stejně nezadaná... ale vrátila se mi blízkost milovaného člověka.

A tak bych mohla pokračovat ještě dlouho, byl to prostě krásný a rychlý skok z hlubin na světlo. Mě vyléčila láska, ale takovou, jakou mám já, má málokdo a proto ji nemohu nikomu jinému doporučit jako zaručenou metodu. Někdo se potřebuje dopracovat ke světlu postupně. Já tam potřebuju naskočit a udržovat oheň planoucí. Každý to má jinak.
Tak přeju, aby to vyšlo i vám, podle vašeho způsobu :)