Prosinec 2013

Střet se smrtí

28. prosince 2013 v 14:56 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Ač to tak podle názvu může vypadat, nehodlám psát o žádném svém sebevražedném pokusu ani vážné nehodě, ale o setkání mnohem méně blízkém. Nevím, jestli jsem to tady už zmiňovala, ale budou to asi dva nebo tři měsíce ode dne, co mi zemřela babička na rakovinu. Měla ji tajně už několik let, nezašla si k doktorovi, nikomu to neřekla a teprve, až se jí objevil obrovský nádor, nechala se odvézt do nemocnice. Já byla tou dobou v Brně, naše vztahy během letošního roku značně ochladly. Dříve mi byla z prarodičů nejbližší, jezdívali jsme k nim alespoň jednou měsíčně, každé Vánoce a jako dítě mě často hlídala. Přesto jsem z její smrti nebyla nijak smutná, spíš jsem si nemohla zvyknout na to, že už tu není a nezvykla jsem si na to doteď.

Moje matka to pochopitelně nesla mnohem hůř a protože jsem hodně empatická, svou bolest přenášela nevědomky i na mě a já měla chvílemi co dělat, abych se udržela na nohou. Doprovodila jsem ji na pohřeb a připadala si tam nemístně. Matka a teta sotva stály a třásly se a mně nedělalo dobře je tak vidět, jinak jsem byla v pořádku. Když nám pak šli vzdálení příbuzní vyjádřit upřímnou soustrast, vypadala jsem dostatečně zničeně na to, aby mě skoro utěšovali. No, jsem dobrá citová herečka. Vyvolám v sobě bez problémů skoro každou emoci na počkání, jen mám problém je na divadle vyjádřit, otevřít se, ale v reálném životě nikdo otevření nečeká. Stačí něco cítit (ačkoli nemám důvod) a nikoho nenapadne, že to hraju. A nebylo by zrovna vhodné se na pohřbu usmívat, to všichni uznáte. Ne, babičky mi není líto. Myslím si, že se teď má líp. Neměla o nic lehčí život než ostatní a někdy si říkám, že bych nejradši odešla za ní.

Přesto je na smrti něco smutného. Nejde o fakt, že lidé zemřou tělesně, ale o tu prázdnotu. Jejich těla už se sice nehýbou, ale se smrtí mizí také lidské sny. Všechny ty nesplněné sliby, neuskutečněné plány, nenaplněné touhy, to všechno po nich zůstává a to je moc smutné. Uvědomuji si to teď s odstupem času, když si na ni občas náhodou vzpomenu. Vzpomínám na to, že jsme ji už několik let chtěly s matkou vzít na náš ostravský hrad, protože vždycky milovala hrady a zámky a ráda je navštěvovala. A tak mě mrzí, že už žádný další hrad neuvidí. Už neoslaví padesátileté výročí s dědou, do kterého zbývaly asi tři roky a pořád nás odbývala s tím, že žádné velké oslavy neplánuje. Roky trpěla cukrovkou a držela se a nikoho z nás ani nenapadlo, že odejde tak brzy. Myslela jsem, že uvidí sestru vyrůstat a pokud se někdy (ač je to nepravěpodobné) vdám a budu mít děti, bude u toho. Ale už nebude. Už nikdy. Tohle je ta prázdnota, co po smrti zůstává. Nedokončené příběhy. Správně by mělo všechno v životě smrtí končit, ale spousta věcí tu prostě zůstane nedokončených v paměti pozůstalých. Jeden z důvodů, proč jsem si tu sebevraždu už párkrát rozmyslela byl fakt, že mě zajímalo, kudy se bude můj život ubírat dál, jak bude ten příběh pokračovat. Vždycky jsem měla ráda příběhy, ale teď vidím, že některé nikdy nemají konce. Jeden život skončí, ale přijde další a pak další a zase další a na ten původní se zapomene. Většinou.

A tak... každá duše je součástí nekonečného příběhu, který ani smrt neukončí. Ani na Zemi, ale ani mimo ni, tam kde teď duše zemřelých jsou a čekají... na další život, na další příběh.




Realita je velmi křehká

1. prosince 2013 v 22:22 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Uvědomila jsem si, že nic, co máme, není jisté. To všichni víme, ano, ale... jak velkou moc má doopravdy minulost? Jak velkou stopu v našem životě nechávají někteří lidé? Přemýšlím nad tím, jak moc jiný by byl můj život, kdybych úplnou náhodou nepotkala jednoho člověka. Stačilo by, aby mě jedna věc nenapadla a já se do toho nápadu nepustila a všechno by bylo úplně jiné. Dívám se kolem sebe a vidím všechny ty věci, které jsou teď běžnou součástí mého života a ještě před rokem nebyly. Sedím na židli v pokoji, který bych nikdy nespatřila. Píši na notebooku, který bych neměla, protože bych nedostala odvahu vybrat si ty peníze a odejít. Na krku mám přívěsek z Anglie, kam bych se možná nikdy nepodívala, kdybych nešla do Brna. A do Brna bych nešla, kdybych díky jednomu člověku město nepoznala a nepochopila, že mě sem srdce táhne. Na břiše tetování, které bych si také jinak nepořídila. Mám přátele, které bych nikdy nepoznala. Tarotové karty, které jsem začala vykládat, abych pochopila svou šílenou situaci - do které bych se nikdy nedostala. Jsem úplně jiný člověk, než bych byla, kdybych nikdy nepoznala jeho. Život je zvláštní. Mohli jsme se minout úplně snadno. Mohlo být všechno jinak, ale není a nedovedu si ani představit, že by bylo. Některé věci se asi stát musely. Ne nad vším mám v životě kontrolu. A možná je to dobře...