Sebetrýznění vážně není cestou ke štěstí

28. října 2013 v 12:11 | Tammy |  Sebeláska
Znáte ten pocit, když si najednou něco uvědomíte, vyřešíte zapeklitý problém, se kterým se perete už nesmyslně dlouho... a najednou vás prostě odpověď praští mezi oči, nakopne do zadku a srazí k zemi? Zkrátka se vám rozsvítí? Mně se to dneska stalo. Už dávno jsem přišla na to, že naši bolest nezpůsobují ostatní, ale způsobujeme si ji sami. Oni jsou jen spouštěče. Přijdou do našeho života, dotknou se něčeho uvnitř, co už zdrojem bolesti je, a vynesou ji na povrch. Mě vždycky nejvíc bolela láska. Jako malá jsem ji od otce nedostávala, později ani od svých platonických lásek... a ta poslední mě rozsekala. Teď vím, že jsem si od začátku sprostě ubližovala. Jak? Bojovala jsem sama se sebou (a vlastně i s ním).

Nejdřív jsem se ujišťovala o tom, že by o mě nikdy nestál a potlačovala svoje pocity, bojovala s nimi, dusila je v sobě a tajila. Sotva se objevily náznaky toho, že by to poprvé mohlo dopadnout jinak, začala jsem se odtahovat, utíkat, bála jsem se a válčila se sebou dál. Jakmile to skončilo, bylo to ještě horší, protože jsem se prala střídavě s tím, že ho musím přestat milovat... a zároveň nechci a nedokážu to. Říkala jsem si, že přece nemůžu být taková naivní husa a blázen, abych trvala na tom, že zůstanu celý život sama a nešťastná jen kvůli jednomu nepovedenému vztahu. Jednoduše jsem potlačovala svoje pocity, protože mi přišly absurdní. Shazovala a urážela jsem tu "přecitlivělou" část sebe a chtěla ji umlčet, protože bych neměla truchlit tak dlouho po tak krátkém vztahu. Protože to není normální. A já bych měla být silná a "normální".

Není to ironické? Můžu pořád slýchat ze všech směrů, jak je nutné přijmout samu sebe se vším všudy. Dokonce jsem si myslela, že to umím, ale až dneska mi došlo, že jsem dělala nevědomky pravý opak. Opět jse se chytila do pasti sebeurážení kvůli tomu, že nedostačuji obrázku silné bytosti, jaký jsem si vybájila. A došlo mi, že to nebyl on, kdo mi ubližoval. Fackovala jsem sama sebe pořád dokola, zas a znova, protože jsem vždycky nesnášela tu svou milující, naivní a citlivou část, protože mi přišla jako pošetilá romantička, co se nechá využívat a zraňovat, a já ji už roky nenávidím. Po tom všem utrpení a sebeobelhávání jsem konečně dostala od života ránu tak silnou, až se mi konečně rozsvítilo a já pochopila, že pořád jednu svou část nenávidím a ubližuju si. Otřáslo to semnou, ale to je dobře. Bylo na čase, abych si to uvědomila. Jen mě mrzí, že to trvalo tak dlouho a musela jsem toho tolik prožít a zažít a zvrtat, abych si to uvědomila. Nevyčítám si to, to ne. Už nic nevyčítám ani jemu. Myslela jsem, že se mám konečně ráda, a někdo mi musel ukázat, jak se mýlím. Samozřejmě jsem to musela zjistit proto, abych to mohla napravit. Začít mít zase ráda tu svou část, se kterou jsem se rozešla ve stejnou chvíli, jako se svým dětstvím a růžovou barvou, která ji symbolizuje. Nenáviděla jsem tuhle barvu tak dlouho a nikdy mi neseplo, že to stejné někde uvnitř cítím k sobě. Život je šílený.

A tak je čas přestat soudit svou citlivou a romantickou dušičku, přestat ji osočovat ze slabosti a naopak se naučit ji mít ráda bránit ji. Neexistuje nic správného a normálního. Záleží jen na tom, co cítím, to je správné. Bez ohledu na to, co kdo říká. To musím mít na paměti, abych se mohla konečně vyléčit. Je čas si přestat ubližovat.

A tak se poprvé od svých jedenácti ptám: Proč se tak hrozně nenávidím? A co je vlastně špatného na tom, věřit na lásku?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Keta Keta | Web | 1. listopadu 2013 v 22:08 | Reagovat

Růžová je nádherná barva. Taky jsem o tom jednu dobu pochybovala, ale teď to vím jistě: růžová je nádherná barva, stejně jako všechny ostatní :-D

(Nejsem si tak úplně jistá, co jiného říct :D)
Jsem ráda, že postupuješ, i když to zahrnuje takové bolestivé objevy. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama