Asi jsem prostě depresivní

13. října 2013 v 17:03 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Žiju na okraji šílenství, jinak se to asi říct nedá. Jednou jsi nahoře, jednou jsi dole. Já jsem z těch, u kterých se to pořád střídá jako na houpačce, co se nálad týče. Jednou to třeba dotáhnu až na maniodepresivní psychózu. Vzniká kolem dvacítky, mně bude v lednu devatenáct, takže na to mám i věk. Já vím, zní to hrozně depresivně, ale to bude asi tím, že jsem teď právě v té depresivní fázi. Nechápu to. Ať dělám cokoli, snažím se jakkoli být šťastná, vydrží to jen pár týdnů a pak zase následuje propad. Z období, kdy mám pocit, že všechno bude dobré a všechno zvládnu, věnuji se svým koníčkům, vidím svět krásný a budoucnost optimisticky a mám pocit, že je všechno v pořádku a že tohle jsem já, se pak náhle "probouzím" zpátky do deprese a zjišťuji, že nic nemá smysl, všechno je těžké, nikam to nedotáhnu a vše, co jsem v předchozím období udělala, není dost dobré, aby to šlo někde nějak použít. Jsem zničená, nešťastná a mám chuť se zabít. A tak to prostě je.




Teď jsem postupným vývojem událostí spadla zpátky do zasmušilosti. Letos na jaře jsem byla psychicky zdeptaná tím, jak jen chodím do školy v zatrolené Ostravě, kde se mi ani nelíbí a bydlím u rodičů a přišla jsem o pro mě nejdůležitějšího člověka. Měla jsem chuť se zabít už při pouhém pomyšlení na to, jak musím jít durhý den zase do školy. Musela jsem z toho života utéct, abych se nezbláznila. Začala jsem podnikat změny, s odporem dochodila ročník a o prázdninách se přestěhovala do Brna. Po prvních pár hektických dnech jsem se začala konečně cítit dobře. Poznávala jsem město, užívala si svobodu a samotu a všechny pocity, že můj život nemá smysl, zmizely. Jedla jsem hlavně ovoce a zeleninu a cítila se skvěle. Pak jsem se dozvěděla něco, co mnou otřáslo. Týden jsem nebyla schopná skoro ničeho, utápěla se ve zmatených a smutných myšlenkách a když se to táhlo durhý týden, nevydržela jsem už ani u toho zdravého jídla a vrátila se postupně k jogurtům a koláčům a vařenému, protože jsem měla pocit, že se bez toho neobejdu. Jídlo trochu zahnalo vnitřní bolest, ale potlačování moc nepomáhalo. A tak jsem se z toho zkoušela vyhrabat, meditovala, odpočívala a zase se mi začalo dařit líp.

Nakonec jsem zjistila, že se to prostě utáhnout nedá. Nedařilo se mi najít pořádnou brigádu, peníze docházely a prošla jsem si obdobím, kdy bylo sotva na jídlo, o jízdenkách nemluvě, takže jsem musela chodit třeba hodinu pěšky. Začala jsem to opět vidět černě, opět jsem se chtěla zabít, neviděla jsem východisko a čím zdeptanější jsem byla, tím víc to šlo všechno do háje. A tak mi nezbylo než sáhnout po jediném řešení, které bylo, a začít zase studovat. Přihlásila jsem se na internát, rodiče mi poslali nějaké peníze, začala jsem chodit do školy, ale zmizely tím jen existenční problémy. Zase začínám mít ten starý známý nervydrásající pocit, že to nezvládnu, že je můj život o ničem, nic nemá smysl a nikomu bych nechyběla. Snažím se z toho vyhrabat, ale nedaří se. Nemám kde zpívat, nemám kdy chodit ven, nemám nikoho, s kým bych si mohla zajít ven, popovídat si a rozptýlit se. Vídám sice každý den známé ze školy a intru a tak, ale chybí mi tam to porozumění. Zkrátka nejsou z těch lidí, ke kterým bych cítila jakousi... sounáležitost, důvěru, spříznění.

Jednou za dva týdny jezdím k rodičům. Mám tady svého králíčka, pohodlnou postel a dost jídla, kterým tak nějak zaháním hlad uvnitř. Což je ironie. Nikdy jsem neměla moc chuť k jídlu, považovala jsem jídlo za nutnost, ale teď je to jen jeden ze způsobů jak se nechtěně vyrovnávám se svou depresivní náladou. Už nevím, jak si s tím poradit, nic nezabírá. Vždycky hledám něco, co tu vnitřní bolest utiší, ale jsou to jen dočasná řešení. Někdy prostě mlátím do polštáře, abych se zbavila vzteku z pocitu bezmoci. Někdy píšu básničky nebo se vypisuju jinak. Někdy zpívám, když si najdu místo, kde jsem sama a nikdo mě neslyší. Někdy tančím, u toho nemusím myslet. Někdy otevřu okno nebo vyjdu ven co nejméně oblečená, abych skrz chlad cítila, že ještě žiju. Někdy se až bojím, co přijde příště. Začnu utápět žal v pití? Zabiju se? Nevím. Nevím kam tohle všechno povede a jak mám najít chuť k životu, když se pořád cítím tak zmatená, zničená a spoutaná...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lost-strength lost-strength | Web | 13. října 2013 v 17:25 | Reagovat

úplně přesně vím, o čem mluvíš

2 Nemesis Nemesis | 14. října 2013 v 13:20 | Reagovat

Moc dobře vím, co jsou to deprese, časem to přejde, věř  tomu

3 Ked21 Ked21 | 14. října 2013 v 19:12 | Reagovat

To mám úplně stejné jednou nahoře jednou dole. :-?  Někdy je to hned pryč, pár dní, jindy přes půl roku, občas se člověk diví že se z toho ještě vyhrabal. Co ale můžu říct, tak nejvíc mi pomáhají procházky po lese, přemýšlení nad spoustou nedůležitých a zbytečných myšlenek, hraní her, zkrátka cokoliv co mě tak nějak vytrhne z reality.

4 Tammy Tammy | Web | 15. října 2013 v 16:00 | Reagovat

[3]: To já se zase snažím na sebe být hodná. Nestresovat se, dělat jen to nejnutnější, chodit ven, poslouchat hudbu, odpočívat a tak.

5 Keta Keta | Web | 1. listopadu 2013 v 21:36 | Reagovat

Asi jsou erupce na Slunci*, taky mám teď nějaké depresivní období... (I když moje problémy jsou očividně méně závažné než ty tvoje... O to horší, že mám deprese kvůli hloupostem! Pak mám deprese, že mám deprese! :D)

* = nemělo by být bráno vážně, nemám tušení, o čem mluvím. Jen to prostě znělo hezky... ^^

6 Tammy Tammy | Web | 4. listopadu 2013 v 22:35 | Reagovat

[5]: Možná je to podzimem, vždycky na podzim mám trochu smutnější náladu, poslouchám depresivní písničky a tak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama