Říjen 2013

Sebetrýznění vážně není cestou ke štěstí

28. října 2013 v 12:11 | Tammy |  Sebeláska
Znáte ten pocit, když si najednou něco uvědomíte, vyřešíte zapeklitý problém, se kterým se perete už nesmyslně dlouho... a najednou vás prostě odpověď praští mezi oči, nakopne do zadku a srazí k zemi? Zkrátka se vám rozsvítí? Mně se to dneska stalo. Už dávno jsem přišla na to, že naši bolest nezpůsobují ostatní, ale způsobujeme si ji sami. Oni jsou jen spouštěče. Přijdou do našeho života, dotknou se něčeho uvnitř, co už zdrojem bolesti je, a vynesou ji na povrch. Mě vždycky nejvíc bolela láska. Jako malá jsem ji od otce nedostávala, později ani od svých platonických lásek... a ta poslední mě rozsekala. Teď vím, že jsem si od začátku sprostě ubližovala. Jak? Bojovala jsem sama se sebou (a vlastně i s ním).

Nejdřív jsem se ujišťovala o tom, že by o mě nikdy nestál a potlačovala svoje pocity, bojovala s nimi, dusila je v sobě a tajila. Sotva se objevily náznaky toho, že by to poprvé mohlo dopadnout jinak, začala jsem se odtahovat, utíkat, bála jsem se a válčila se sebou dál. Jakmile to skončilo, bylo to ještě horší, protože jsem se prala střídavě s tím, že ho musím přestat milovat... a zároveň nechci a nedokážu to. Říkala jsem si, že přece nemůžu být taková naivní husa a blázen, abych trvala na tom, že zůstanu celý život sama a nešťastná jen kvůli jednomu nepovedenému vztahu. Jednoduše jsem potlačovala svoje pocity, protože mi přišly absurdní. Shazovala a urážela jsem tu "přecitlivělou" část sebe a chtěla ji umlčet, protože bych neměla truchlit tak dlouho po tak krátkém vztahu. Protože to není normální. A já bych měla být silná a "normální".

Není to ironické? Můžu pořád slýchat ze všech směrů, jak je nutné přijmout samu sebe se vším všudy. Dokonce jsem si myslela, že to umím, ale až dneska mi došlo, že jsem dělala nevědomky pravý opak. Opět jse se chytila do pasti sebeurážení kvůli tomu, že nedostačuji obrázku silné bytosti, jaký jsem si vybájila. A došlo mi, že to nebyl on, kdo mi ubližoval. Fackovala jsem sama sebe pořád dokola, zas a znova, protože jsem vždycky nesnášela tu svou milující, naivní a citlivou část, protože mi přišla jako pošetilá romantička, co se nechá využívat a zraňovat, a já ji už roky nenávidím. Po tom všem utrpení a sebeobelhávání jsem konečně dostala od života ránu tak silnou, až se mi konečně rozsvítilo a já pochopila, že pořád jednu svou část nenávidím a ubližuju si. Otřáslo to semnou, ale to je dobře. Bylo na čase, abych si to uvědomila. Jen mě mrzí, že to trvalo tak dlouho a musela jsem toho tolik prožít a zažít a zvrtat, abych si to uvědomila. Nevyčítám si to, to ne. Už nic nevyčítám ani jemu. Myslela jsem, že se mám konečně ráda, a někdo mi musel ukázat, jak se mýlím. Samozřejmě jsem to musela zjistit proto, abych to mohla napravit. Začít mít zase ráda tu svou část, se kterou jsem se rozešla ve stejnou chvíli, jako se svým dětstvím a růžovou barvou, která ji symbolizuje. Nenáviděla jsem tuhle barvu tak dlouho a nikdy mi neseplo, že to stejné někde uvnitř cítím k sobě. Život je šílený.

A tak je čas přestat soudit svou citlivou a romantickou dušičku, přestat ji osočovat ze slabosti a naopak se naučit ji mít ráda bránit ji. Neexistuje nic správného a normálního. Záleží jen na tom, co cítím, to je správné. Bez ohledu na to, co kdo říká. To musím mít na paměti, abych se mohla konečně vyléčit. Je čas si přestat ubližovat.

A tak se poprvé od svých jedenácti ptám: Proč se tak hrozně nenávidím? A co je vlastně špatného na tom, věřit na lásku?


Kdy mě začala faleš tak štvát?

20. října 2013 v 20:02 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Byly časy, kdy jsem byla dobrá lhářka a lhala v drobných věcech téměř bez přemýšlení. Nechtělo se mi někam jít s kamarádkou? Prostě jsem se na něco vymluvila, abych ji neranila, když jsem byla prostě líná. Styděla jsem se za něco? Proč si komplikovat život tím, že bych to přiznala a pak snášela urážky? Prostě jsem lhala, popírala, skrývala se. A chodit do školy bez lhaní je velmi těžké, protože musíte mít vždycky omluvenku, ať už máte důvod nepřítomnosti jakýkoli. Třeba jsem měla vzít sestru do školky, ale zaspala jsem a musela s ní zůstat doma, protože tak pozdě už děti nebrali. Co říct ve škole? Prostě jsem se vymluvila, že mi bylo špatně. No vážně, kdo v dnešní době nelže?

Já už nelžu, většinou. A ty výjimky jsou jen tam, kde si toho opravdu nevšimnu. Je to legrační, někdo má problém lhát a někdo má problém nelhat tam, kde to dřív dělal automaticky. Každopádně, lhaní mi začalo připadat prostě zbabělé. Např. si vemte fakt, že jsem si nechala změnit jméno. Bylo by úplně nejjednodušší tvrdit, že mi moje nové jméno dali už rodiče a nikdo by se na nic neptal a netvářili by se tak divně, ale bylo by zbabělé to tvrdit. Změnila jsem si jméno. Stojím si za tím a nelituji toho. Měla bych se za to snad stydět? A až by na to někdo přišel, tak co? A tak jsem o tom zalhala jednou a naposledy. Teď už si hodně dobře rozmýšlím, jestli mluvím pravdu, polopravdu nebo mlčím. Ano, pořád jsou chvíle, kdy mi přijde, že si někdo celou pravdu nezaslouží, protože se ani nenamáhá po ní pátrát nebo se neumí správně ptát. Krásným příkladem je třeba otázka: "Kdy jsi měla naposledy kluka?" A já vím, že se dotyčný neptá na vztah, ale je jeho chyba, že to neupřesnil. A tak protože nemám chuť mu sdělovat detaily, prostě odpovím "před pár měsící" (což je pravda, z mého pohledu) a je to. Pak jsem sice lehce otrávená tím, jak mi to prostě sežere, i když si to vykládá špatně... ale to je jeho chyba, mé svědomí mlčí.

Můj problém (anebo štěstí) je, že poznám faleš a neupřímné lichotky a neupřímné úsměvy a neupřímnost celkově. Nejspíš existuje pár výjimek, u kterých to nepoznám (o jedné to vím...), ale většinou si všimnu. Já si sice nechávám pro sebe, že na mě ty řeči neplatí a nevěřím jim, ale to neznamená, že jsem na ně skočila. No, dotyční oblbovači si to každopádně myslí. Teď jsem ve svém znechucení nad falší a hrami narazila na další krásný exemplář. Sedím s ním na angličtinu a po tom, jak bezcenná jsem se cítila poslední dobou, mě jeho zájem celkem potěšil, ALE řekla jsem si, že tomu dám čas a uvidím, jak se vybarví a rozhodně mu nic nedám zadarmo, budu opatrná. Přecejen si sebe pořád ještě vážím a nepůjdu do ničeho, čím si nebudu naprosto jistá. Teprve teď jsem si naprosto jistá, a to tím, že to nikam nepovede. Ačkoli není můj typ, dala jsem mu alespoň tu šanci, že si napíšeme a po propsaném večeru jsem se docela pobavila, jenomže... byl prostě falešný a nemohla jsem si toho nevšimnout. Možná, že na některé holky zabírají plané lichotky, ale na mě ne. Já svou cenu znám a vím, že jsem třeba inteligentní... a nepotřebuji to slýchat. Ano, je milé, když to někdo řekne, pokud to tak myslí upřímně, ale poznám, když mu jen o něco jde. A tohle byl ten případ a nemám to ráda a uráží mě, když si někdo myslí, že na takové oblbování skočím. Chválili mě i kluci, co to mysleli upřímně. Vážně v tom vždycky nehledám záměr, ale musela bych být pitomá, aby mi unikl, když tam je. Takže jsem si začala říkat, jestli to není jen nějaký sukničkář, co tohle zkouší na každou druhou. Nechtěla jsem ho předem soudit, tak jsem to nechala zatím být... druhý den sem se dozvěděla, jakou má ve škole pověst a že můj typ se sukničkářem byl přesný. Teď už bych věřila i tomu, že na mě půlku toho co říkal a psal jen hrál, aby mě dostal, a nemám absolutní chuť ho dál poznávat. Chvíli jsem uvažovala nad tím, že budu zlá a budu si s ním chvíli hrát a zkoušet, jak moc a jak vytrvale se bude snažit. Mám prostě v sobě tuhle škodolibou pomstychtivost, pro ty, kteří si to podle mého zaslouží. Nakonec jsem si řekla, že se nebudu namáhat a hrát hry. Já nebudu oplácet faleš falší.

No tak chlapi, vážně, to máte tak nízké sebevědomí, že musíte holku oblbovat hezkými neupřímnými řečičkami? To vás ani nenapadne, že kdybyste byli prostě upřímní a takoví, jací jste, mohli byste ty holky taky zajímat? Uznávám, jsou takové holky, které na to skočí a touží po těch řečičkách, ale takové si neváží zase samy sebe. Takové chcete? Chcete si pořád na něco hrát, dokud na to nepřijde a rozčarovaná od vás neodejde? Jo, pokud vám jde zrovna jen o sex, pochopitelně je vám to celkem jedno. Mně tedy není. Když už někoho k sobě pustím tak blízko, chci, aby to byl on a ne jeho maska.
A mezi námi... holka s nízkým sebevědomím se pravděpodobně ani v té posteli moc projevovat nebude ;)

A tak jsem si říkala, jak by bylo fajn, kdyby se o mě někdo vážně zajímal, až jsem si přitáhla do života tohohle. Jediné fajn na tom je, že jsem si ujasnila, že doopravdy nechci takovýhle zájem. Což je každopádně dobré vědět.

PS: Přijde mi, že tenhle obrázek téma dokonale vystihuje (film Casanova).


Mám novou kamarádku, jmenuje se úzkost

20. října 2013 v 19:13 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
V posledních dnech mě napadá spousta věcí, když mám zrovna čas přemýšlet. Příliš toho času není (naštěstí či naneštěstí?), ale každopádně nemám moc veselých myšlenek. Připadám si hrozně osamělá, vystresovaná, nesvobodná a teď k tomu všemu ještě vyděšená. Možná už jsem se konečně zbláznila a nedivila bych se tomu po tom, co všechno mě potkalo za tento rok. Celý říjen se mě drží podrážděnost. Vyšiluju kvůli maličkostem a zhoršuje se to. Teď už to dosáhlo té míry, že se k podráždění přidala nesnesitelná, vracející se úzkost. Časem jsem se dostala do bodu, že jsem neměla skoro z ničeho strach. Tma, lidé, konfliktní situace, vystupování, jakékoli zvuky... nic z toho se mnou ani nehlo. Občas jsem měla obavy jak se nějaká věc vyřeší, ale nebylo to moc silné. Začala jsem být ta odvážná. Cha, ironií je, že teď jsem se najednou stala vyklepanou troskou. Asi za to může ten permanentí stres, bezmoc, strach z toho, jak udělám zkoušky, jak všechno zaplatíme a do toho neustálé konflikty (je tady kupa pravidel, o kterých se obvykle dozvím až po tom, co je poruším, a už mi z těch vyčítavých pohledů a přednášek vychovatelek jde hlava kolem...). A víte co? Celý týden jsem se těšila na volný víkend, až budu po dlouhé době úplně sama a budu si moct zpívat a budu mít klid na svoje věci a dodělám si resty a tak vůbec. Samozřejmě to zase dopadlo zcela jinak.

V sobotu jsem vstala, nasdnídala se a pustila si jednu ze svých oblíbených meditací, abych trochu ulevila svým napjatým nervům. Sotva skončila, usnula jsem, aniž bych věděla jak. Pak jsem se najednou vzbudila. Nic jsem neslyšela, ale když jsem se pak podívala na mobil, byl tam nepřijatý hovor. Divné. Jaktože jsem to neslyšela a přesto se vzbudila? Ale co, řekla jsem si, že to probuzení musí mít důvod a stejně je čas zajít na oběd. Najednou jsem měla silný pocit, že potřebuji jít ven. Tak jsem se oblékla a šla na ten oběd a pak na nákup. Nakonec mě intuice dovedla na jedno hezké místo, které mi připomínalo louku, na jaké by klidně v noci mohly být vílí reje :) Poseděla jsem tam, načerpala energii a hned se cítila líp. Pak jsem zas měla pocit, že je čas jít, tak jsem vyrazila na trolejbus a samozřejmě mi všechno zrovna navazovalo, takže jsem se na internát vrátila vcelku rychle. Do té chvíle to vypadalo jako úspěšný odpočinkový den a měla jsem v plánu se pustit do práce.

Jenomže sotva jsem prošla dveřmi, zase mě odchytla ženská z vrátnice a dotazovala se, co tam dělám a jaktože jsem se v pátek nezapsala, že zůstávám na víkend (a zase mi nikdo neřekl, že se mám zapsat!) a tvářila se, jako bych někoho zabila. Pořád s tím povýšeným výrazem a protivným tónem mi vysvětlila, že příště to mám udělat a konečně jsem mohla jít na pokoj. Normálně bych asi byla naštvaná a teď, když na to vzpomínám, taky jsem, ale ten den jsem byla tak unavená a posmutnělá, že jsem se na pokoji hrozně rozbrečela. Měla jsem z toho všeho strašný pocit. Pořád mě někdo kritizoval, pořád po mně někdo něco chtěl, pořád jsem něco dělala špatně - a já se tak snažila dodržovat pravidla. Nesnáším totiž, když mi pak někdo to porušení vyčítá. No a pak jsem si zas vzpomněla na všechny svoje starosti a zmocnila se mě příšerná úzkost. Zamkla jsem dveře, i když bylo vysoce nepravděpodobné, že by mě zrovna o víkendu tady někdo hledal, ale měla jsem prostě strach z toho, se ještě s někým vidět. A i tak jsem se cítila děsně.

Špatně se mi dýchalo, trochu jsem se třásla, nemohla jsem nic dělat a byla tak nějak celkově mimo. Vzpomněla jsem si na jedno video, kde s mluvilo o zvládání úzkosti, tak jsem si ho pustila. Trochu mi pomohlo až když jsem začala pochodovat po místnosti a snědla pár banánů, ale stejně mi bylo pořád hrozně. Řekla jsem si, že prostě půjdu spát, když jsem stejně tak unavená, že jsem usnula i odpoledne. No a nemohla jsem usnout. Z nepochopitelných důvodů mě znervózňovalo ticho a samota a každý nepatrný zvuk a myšlenky a tak vůbec. Uvažovala jsem nad tím, že zkusím zase nějakou meditaci, ale i pomyšlení na to mě spíš znervózňovalo víc než uklidňovalo. Pomohla mi až hudba a když jsem pak zavolala víly. Až tyhle dvě věci mě z té hrozné úzkosti vytáhly, dokonce jsem se začala cítit dobře a vesele a usnula.

Ráno jsem byla zase docela klidná, ale pak jsem se šla osprchovat, někde se ozvala rána a zcela iracionálně jsem zase začala mít strach. Nenašla jsem nic, co by spadlo, a samozřejmě na patře nikdo krom mě nebyl, ale stačilo to, aby se mi vrátil ten děsný stav z předchozího dne. Otevřela jsem si okno dokořán, aby se mi lépe dýchalo a to trochu pomohlo, ale nijak výrazně. Opět jsem odpoledne usla, ale tentokrát jsem mobil schválně vypla. Zbytek odpoledne jsem strávila hraním. Jakékoli pokusy o záslužnější činnost jsem předem vzdala, protože při pomyšlení na úkoly do školy nebo chystání věcí na zítra se mi sevřel žaludek a začala na mě zase útočit úzkost. Čeká mě hraní v divadelním představení, což by nebylo tak hrozné, ale musím se dostat na místo srazu už ve tři. Takže nezbývá než napsat omluvenku do školy a nahlásit vychovatelce vycházky a možná požádat holky, aby mi vzaly večeři... což by normálně nebyl problém, ale teď mě to všechno vyloženě děsí. Tak se pomyšlení na tohle zbaběle vyhýbám a radši se vypisuju sem, jak vidíte. Děsí mě to. Děsí mě, jak ve mně každá maličkost náhle vyvolává iracionální strach a chuť utéct někam hodně daleko. Jak jsem se stala z dospělé skoro dítětem, vyděšenou troskou. Jen doufám, že to přejde, když si odpočinu nebo tak. A jestli ne, no, lituju předem sebe i své okolí. Jako bych už tak neměla problémy všechno zvládnout. Možná je na čase uznat, že potřebuji pomoc. Ale od koho? Poslední dobou jsem na všechno úplně sama. Nikdo tu není, nikdo mi nepomůže, jen Kazmiel a víly se mnou zůstávají. Nevím, co bych si bez nich počala a jsem strašně vděčná za to, že je mám a že je slyším. Drží mě nad vodou...

Asi jsem prostě depresivní

13. října 2013 v 17:03 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Žiju na okraji šílenství, jinak se to asi říct nedá. Jednou jsi nahoře, jednou jsi dole. Já jsem z těch, u kterých se to pořád střídá jako na houpačce, co se nálad týče. Jednou to třeba dotáhnu až na maniodepresivní psychózu. Vzniká kolem dvacítky, mně bude v lednu devatenáct, takže na to mám i věk. Já vím, zní to hrozně depresivně, ale to bude asi tím, že jsem teď právě v té depresivní fázi. Nechápu to. Ať dělám cokoli, snažím se jakkoli být šťastná, vydrží to jen pár týdnů a pak zase následuje propad. Z období, kdy mám pocit, že všechno bude dobré a všechno zvládnu, věnuji se svým koníčkům, vidím svět krásný a budoucnost optimisticky a mám pocit, že je všechno v pořádku a že tohle jsem já, se pak náhle "probouzím" zpátky do deprese a zjišťuji, že nic nemá smysl, všechno je těžké, nikam to nedotáhnu a vše, co jsem v předchozím období udělala, není dost dobré, aby to šlo někde nějak použít. Jsem zničená, nešťastná a mám chuť se zabít. A tak to prostě je.