Září 2013

Co všechno musí člověk udělat, aby získal sebeúctu?

15. září 2013 v 21:21 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Mám teď své přemýšlecí, kreativní a věštecké období, dalo by se říct. Otázkou je, jestli svým způsobem nemám takové období pořád, ale teď jasně vidím, že je to nejsilnější za celý měsíc. Ještě před pár dny jsem nosila v hlavě jen starosti, myšlenky na práci, placení nájmu a tak podobně, cítila se docela špatně a hodně odpočívala a zase jednou si mírně vyčítala, že skoro nic nedělám. Teď už jsem zase klidná a sebejistá a tyhle myšlenky odháním koštětem. Což mě vede k zamyšlení - kolik toho musí člověk udělat, aby se zavděčil sám sobě? Ptám se, protože si občas všímám, že na sebe mám přehnané nároky. Nejsem v tom sama, lze psát celé knihy o ženách, které se snaží být superženami, matkami, manželkami, podnikatelkami, služkami, vrbami a to tímto vším dohromady a přitom si ještě vyčítají, že pořád nedělají dost. Mužská orientace na výkonnost vládne celé společnosti a tak není divu, že přibývá lidí trpících syndromem vyhoření. Diáře přetékají a den jako by neměl dost hodin. Průměrný dospělý člověk toho od sebe často požaduje víc, než může zvládnout.
Chození do práce, odpovídající finanční ohodnocení, úspěšné ukončení studií, péče o sebe, nákupy, uklízení bytu, praní, starost se o děti, trávení času s přáteli, to jsou běžné každodenní činnosti... a to jsme se ještě nedostali ke koníčkům. Kolik lidí si pořád slibuje, že si přečtou dobrou knihu, zajdou si zaběhat, něco nakreslí,... skutek samozřejmě utek. Vtip je v tom, že mnoho lidí má pocit, že i když zvládají všechno výše psané plus koníčky, pořád nedělají dost a měli by dělat víc. Nejhorší je, když se srovnávají s ostatními anebo ve svém životě nedělají věci, které milují, ale jen ty, které si myslí, že dělat prostě musí. Tohle nevyhnutelně vede k depresi a ztrátě smyslu života. Jakmile máte pocit, že váš život nemá smysl, přestane vám samotná vaše existence připadat hodnotná. Já to vím, strávila jsem celé dětství úvahami na téma: "Kdybych umřela, co tu po mně zbude? Co jsem dokázala? K čemu to bylo? Vždyť trávím každý den zbytečnostma a nikam se neposunuju. Takhle se přece nedá žít." Možná něco bude na těch poznámkách některých lidí o mé předčasné vyspělosti. Kdo ve dvanácti přemýší nad tím, jestli měla jeho existence smysl? Škoda je, že mě tyhle úvahy ani v dospělosti nepustily. Až teď, když konečně bydlím sama, začínám mít pocit, že jsem tam, kde mám být a tím, co zrovna dělám, dělám dost.

Pro představu: Obvykle se každé ráno probouzím ve svém milovaném pokoji (takové 1+kk bez kk) kolem osmé, ačkoli nemám žádný budík a klidně si můžu přispat. Tělo už si tak nějak na tu osmou samo zvyklo. Mám tady docela chladno, takže se chvíli k tomu vstávání přemlouvám a přehrávám si v hlavě, co se mi zrovna zdálo. Každé ráno to bývají tak tři docela jasné sny, hlavně v těhle "věšteckých dnech". Často sáhnu po deníku a rovnou si ten nejzajímavější sen zapíšu. Pak je to taková ta běžná ranní nuda - osprchovat se, nakrmit králíka, posnídat (nebo se obléknout a zajet do obchodu pro něco k snídani). Co se úklidu týče, většinou uklízím tak nějak průběžně. Nádobí myju hned po jídle a pokud si vzpomenu, že bych měla vyprat, hodím věci do pračky (a pak je později pověsím, až si vzpomenu, že jsem prala). Pak zapínám notebook a mobil a dále to záleží na tom, co mám zrovna na ten den domluvené. Krom několikahodinové odpolední/večerní směny v callcentru (přes týden většinou každý den) mívám v sobotu školu a jednou za čas schůzku či spíše školení kvůli práci konzultantky zdravé výživy. To je samozřejmě jenom základ, jsem takový renesanční člověk, takže mezi mé další obvyklé aktivity patří psaní na blog, psaní knihy, básní a povídek, zpěv, skládání písniček, cvičení na kytaru, herecký soubor, kreslení (momentálně si tvořím takovu mapu cílů), čmárání do deníku, čtení (knihy, články o seberozvoji, zákonu přitažlivosti, úspěchu a psychologii), sledování videí a přednášek ke stejným tématům, učení na vyrovnávací zkoušky do knihkupecké školy, meditace, občasné hraní pc her a koukání na seriály k odreagování a samozřejmě odpočívání, které jsem si dříve vyčítala. Jeden by řekl, že ženská, která má tak dlouhý seznam prováděných činností a tak široké zájmy by na sebe měla být hrdá a považovat odpočinek za zasloužený. Je mi 18 a starám se o sebe úplně sama jak nejlépe umím. Je vtipné, že i přesto se mi pořád zdálo, že si nezasloužím odpočívat, protože toho prostě nedělám dost. Představovala jsem si, jak všechny ty činnosti místo v rámci jednoho týdne zvládám během jednoho dne.
Teď se na ten seznam dívám a říkám si: Sakra, ženská, vždyť toho zvládáš víc než dost, tak co si pořád vyčítáš?! Řekla bych, že je to docela hezké prozření a líbilo by se mi, kdyby mi vydrželo už napořád. Což je důvod, proč píšu tento článek. Je tady od toho, aby mi připomínal, že dělám dost a zasloužím si za to uznání místo výčitek. Sebeuznání je totiž důležité a vím to, a přesto, že to vím, se někdy přistihnu při myšlenkách typu "až uděláš to a to a to, tak si teprve můžeš říct, že za něco stojíš a dát si zaslouženou chvíli odpočinku". Nikdo není dokonalý. Pořád ještě nemám tak skvělé sebevědomí, jak bych si přála, ale už jsem ušla slušný kus cesty a když na sobě budu dál pracovat, udržím si sebeúctu i přesto, že každý den nelítám jako s vrtulkou v zadku. Berte to jako vzkaz i pro ostatní kozorohy a workoholiky a podobně náročné jedince. Dovolte si nebýt dokonalí a neustále výkonní a přestane vás štvát i ulejvačství ostatních, čímž si navíc ušetříte hodně nervů. Bude to znít jako otřepaná fráze, ale nejlepší je být spokojený s tím, co je. To znamená být spokojený i sami se sebou, takovými, jací zrovna jsme. Neznamená to, že se nemáme posunovat vpřed. Mít cíle je dobré, jen se sebou musíme mít trpělivost. Ale mně se to kecá, když to sama nedodržuji, co? Upřímně se snažím a od ostatních taky nečekám víc, než snahu. Kdybychom měli všechno hned, za chvíli by nebylo kam dál jít a co pak s vším tím volným časem?

Vaše Tammy :))

Dnešní datum nosí štěstí

13. září 2013 v 11:30 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Dnes je pátek třináctého roku 2013, což jsou hned dvě třináctky, a mně se jen potvrdilo, že je 13 moje šťastné číslo. Venku sice prší, ale já zažívám ten nejlepší den za celý tento měsíc. Po týdnu chození pěšky jsem konečně dostala peníze na měsíčník a na jídlo, takže jsem si to hned vyřídila. Déšť mě nezastavil, mám krásnný žlutý deštník s motýlky, který mě chytil za srdce už tenkrát v obchodě a každý deštivý den mi rozzáří. Navíc jsem měla k snídani opravdu božský linecký řez s tvarohem a když já říkám, že božský, tak už to je opravdu něco. Mám odjakživa děsně mlsný jazýček.
A krom toho dneska nejdu do práce, přehodila jsem si směnu na pondělí, takže mám před sebou nádherný volný den a ještě lepší víkend. Plánuji se učit, odpočívat a psát. Jednu knihu mám dopsanou, je potřeba ji ještě zeditovat a poupravit a rozhodnout se, co s ní. No a ta druhá mi leží v hlavě už skoro dva roky, pořád mě napadají nové a nové možnosti co tam psát a jak to psát, tak snad tentokrát už s tím konečně pohnu. No a zítra jdu odpoledne do školy (vlastně nejdu, jedu, ano!!), tak jsem hrozně zvědavá, jak to bude v praxi ta výuka s dálkaři vypadat. To se mi ještě nestalo, že bych se někdy dřív těšila do školy. Hned je vzácnější, když je jen jednou týdně. V neděli pak jedu s kamarádem na takový seminář o zdravé výživě, takže se ase můžu těšit na něco nového a zajímavého. Do dalšího týdne plného práce už pokračovat nebudu, hodlám si udržet tu dobrou náladu, co mám teď. Tak vám jen přeju, ať se vám dnešek vydaří stejně, jako mně.



Sláva není nedosažitelná, je jen těžko dosažitelná

11. září 2013 v 14:24 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
K této "úvaze" mě navedla spousta věcí, které poslední dobou čtu a slýchám kolem. Když pořád přemítáte nad tím, jak dosáhnout úspěchu a udržet si ho a jak se dostat k dobře placené, naplňující práci, tématu slávy se nevyhnete. Proslavit se dá v každém odvětví, ale ani v jednom to není snadné. Co se týče slávy, lidé se dělí na několik skupin. Někteří o slávu ani bohatství nestojí, je jim to ukradené. Někteří považují slávu za něco, čeho dosáhnou jen vyvolení géniové a klikaři a jich se nijak netýká, týkat nebude a ani nemůže, pro ty je sláva nedosažitelná. Pak jsou lidé, kteří mají víru, ale nemají žádné odhodlání, takže se slavnými nestanou - vzdají to. Nakonec tu máme ty, kteří věří a snaží se a dosáhnou svého cíle. Ti jediní mají šanci na úspěch. A vlastně i ti, kteří věří, protože když k víře přidají i ten zbytek (snahu), něco se stane.
Nejsou žádní vyvolení. Neobvyklý talent má každý z nás, jenže je třeba spící, nevyužitý anebo mu dotyčný dost nevěří a necvičí. Jsou lidé, kteří jsou skvělí kuchaři, mají vizi a dostali se s ní do televize (Jamie Olivier, Zdeněk Pohlreich). Jsou lidé, kteří milují módu, šití, navrhování a proslavili se tím (za všechny třeba Coco Chanel). Existují výborní podnikatelé a lídři, existují výborní učitelé a proslavení koučovové, existují určitě i velice úspěšní právníci, lékaři, esoterici, spisovatelé, umělci, vynálezci, cestovatelé, milovníci zvířat. Myslíte, že se nejde proslavit láskou k přírodě? Jako dítě jsem sledovala pořad o jednom australském cestovateli a nadšenci do chytání a ukazování zvířat veřejnosti, především miloval krokodýly. Řekla bych, že se svou slávou si nežil vůbec špatně a to svou práci bezpochyby miloval. Otázkou je, jak to tito úspěšní lidé udělali? Byli prostě vyvolení? Ne. Proslavit se není nemožné a jediní vyvolení jsou ti, kteří na sobě dokážou pracovat, dokážou vytrvat a dokážou udělat (téměř) všechno pro svůj cíl. Co je tedy pro dosažení slávy potřeba?

Mezi řádky - H.Ch. Andersen

4. září 2013 v 10:00 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Četla jsem po dlouhé době knihu pohádek od Hanse Christiana Andersena a došlo mi, kolik mouder je tam k nalezení. Jako dítě jsem to samozřejmě nevnímala. Nevěděla jsem spoustu věcí, které vím teď. A tak jsem se dívala na internet a hledala, jestli si toho ještě někdo jiný všiml, ale krom krátkého odstavce v angličtině jsem nenašla nic. Žádný rozbor. Možná hledám špatně, mám špatná klíčová slova, ale nenašla jsem, co jsem hledala. Když tedy neexistuje článek, který chci, tak ho napíšu. Povím vám, co nám říkají Andersenovy pohádky, co se nás snaží naučit a co je skryto mezi řádky.

Moc nad životem a smrtí

3. září 2013 v 18:32 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Vzpomínám na dobu, kdy mi bylo patnáct a já vedla blog druhým rokem. Tenkrát jsem měla jako puberťačka velkou potřebu ventilovat svoje názory a psala jsem o všem, s čím jsem se setkala. Za těch šest let existence blogu se tu však téma potratu nevyskytlo ani jednou, když tedy z této statistiky vynechám jednu svou povídku. Otázka potratu je jednou z celosvětově nejpalčivějších otázek a tak je docela zvláštní, že zrovna já, která mám na většinu světových problémů nějaký svůj názor, jsem se k tomuto ještě nevyjádřila. Samotnou mě to překvapilo. A tak přišel čas to změnit.

Víte, já chápu, že to matky nemají jednoduché. V dnešní době médií, informovanosti, nátlaku okolí, zkrátka celé společnosti, se může žena dočkat odsouzení za spoustu věcí. Neexistuje na to žádná norma. Ale jen se podívejte do svého okolí - na kom pomlouvači nechají nitku suchou? Na kom něco nenajdou? Pokud do tramvaje přistoupí mladé děvče s velkým břichem, může se dočkat hned několika reakcí. Záleží na tom, na kolik let vypadá. Pokud vypadá na 15-18, nedejbože míň, lidé ji odsoudí, protože si řeknou, že je nezodpovědná. Dnes je přece normální, aby mladé dívky vystudovaly a teprve pak měly děti. Pokud mají děti dřív, nejspíš selhala antikoncepce nebo byly tak hloupé, že ji nebraly. To si hodně lidí pomyslí. Kdysi zase mladé bezdětné dívky byly brány za staré panny, kterým ujede vlak, když honem svůj nedostatek nenapraví. A tak společnost svými poznámkami vždy tlačí na ty, kteří nezapadají do škatulek. A to byl jen první příklad. Pokud žena vypadá zase "příliš staře", dočká se málem lítosti, protože doktoři hojně straší tím, že s vyššm věkem je u dětí vyšší riziko nemocí a postižení. A to není všechno. Pokud má v dnešní době žena víc než tři děti, tak se na ni dívají skrz prsty, jak že ty děti uživí, a nezřídka je přirovnávána k líné ženské, která nic neumí, a tak si radši pořizuje děcka a žije ze sociálních dávek. Co ženy, které nemají partnera ani manžela a zůstaly na výchovu samy? Někteří je litují, někteří je obdivují, někteří do nich dloubou a doporučují, aby si někoho rychle našly, anebo tvrdí, že s dětmi už si nikoho ani nenajdou.

Jistě si dokážete představit, proč ženy chodí na potrat. Na nejčastějších důvodech se shodneme asi všichni:
1. Ještě se necítí na mateřství připraveny nebo děti vůbec nechtějí
2. Partner od nich odešel, rodina jim nepomůže
3. Nemají zázemí, třeba teprve studují
4. Bojí se ostudy (nízký věk, znásilnění, nejsou vdané)
5. Špatný zdravotní stav

Otázkou je: Je špatné jít na potrat? A odpověď zní: Neexistují dobrá ani špatná rozhodnutí.
Opravdu ne. V každé chvíli jednáte nejlépe, jak dokážete. Rozhodnete se podle dostupných informací, podle svého vnitřního pocitu, logických argumentů, podle čehokoli, co považujete za důležité, ale rozhodnete se nejlépe jak v tu chvíli dokážete. Odsuzovat zoufalou ženu, která jde na potrat, je to samé, jako odsoudit otce hladové rodiny, že šel krást. Činy, které nám nemusí připadat zrovna správné, někdy vypadají jako jediné anebo nejlepší možné řešení. Kdyby ta žena byla v jiné situaci, nejspíš by se nerozhodla své dítě zabít, ale kdyby jsou chyby. Já můžu říct, že bych to nikdy neudělala, ale nikdy neříkej nikdy, protože nevíš, co se může stát.