Srpen 2013

Návštěva království

31. srpna 2013 v 12:01 | Tammy |  Mé duchovní zážitky
Včera večer jsem se zase po dlouhé době rozhodla podniknout výlet za svým totemovým zvířetem. Už delší dobu vím, že je to lvice, ale pořád o tom občas pochybuji a říkám si: Zrovna já, a lvice? Tak vznešené, společenské, hrdé zvíře? A tak jsem si řekla, že to zkusím znovu jako od začátku, jako bych nic nevěděla. Uklidnila jsem se a představila si své silové místo, svoji mýtinu s pramenem, který vyvěrá do malé tůňky. Tak jsem tam přišla a říkala si, že chci jít za svým totemovým zvířetem. Objevil se nějaký pták, snad jestřáb. Podíval se na mě a já věděla, že ho mám následovat. Letěl nízko a já šla za ním. Z mýtinky do lesa a pak ke skalám, kde vedla úzká skalní cestička. Vyšla jsem po ní až na takový skalní výčnělek, na kterém stála nádherná lvice. Byla ke mně zády, shlížela dolů na krajinu, ale nebylo tam skoro nic vidět, jen oblaka, jako bychom byly strašně vysoko nad zemí. Jestřáb už byl pryč, když jsem na ni promluvila.
"Vypadá to tady jako ve Lvím králi. To místo, kde ukazoval Mufasa Simbovi jejich království."
Lvice neodpověděla, ale vytočila se hlavou a trupem ke mně, aby na mě viděla. Jako by se ohlédla.
"Takže jsi opravdu lvice. Proč lvice?" zeptala jsem se při vzpomínce na článek o podobné meditaci jiné blogerky.
"Protože lvice je královna."
"Copak já jsem nějaká královna?"
"Pojď sem," řekla a já přistoupila blíž k okraji, postavila se vedle jejích předních tlap a zadívala se na mraky dole.
"Nic tam nevidím."
"Protože se nedíváš."

Nikdy nic nedotáhnu do konce

31. srpna 2013 v 10:05 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
"Nikdy nic nedotáhnu do konce," řekl mi jeden kamarád, když jsme stáli na hradbách a shlíželi na noční město, ozářené umělým osvětlením. Krátce jsem se zamyslela a zavzpomínala na všechny své nedotažené záležitosti. Kolikrát jsem jako mladší něco vzdala jen proto, že se objevily překážky a strach. Vždycky jsem tvrdila ostatním to samé. Jsem kozorožka, ale nejsem vytrvalá. Nikdy nic nedotáhnu do konce. Jenomže ten kamarád to nevěděl. Věděl, že jsem se odstěhovala z města, kde jsem nechtěla žít, postavila se na vlastní nohy a začala být tou zodpovědnou, která prostě musí všechno zařídit a dotáhnout do konce, jinak skončí někde na dlažbě nebo kdovíkde. Vůbec jsem neměla čas uvažovat nad tím, jestli něco vzdám. Nemohla jsem si to dovolit. A tak jsme tam stáli a já začala skoro automaticky mluvit o tom, že ho chápu, ale někdy je prostě třeba se překonat, zahodit strach, mít před sebou jen svůj cíl a nenechat se ničím zastavit. "S tím mám právě problém," řekl.

Ani nevím proč jsem si na to vzpomněla právě dnes a zamyslela se nad tím znovu. Vždy jsem tvrdila, že nic nedotáhnu do konce a rodiče mi to s radostí předhazovali taky. Vzhledem ke svému věku a době ukončení základky jsem teď měla jít do čtvrťáku a brzy i maturovat. Ze všech škol jsem ani jednu nedotáhla do úspěšného konce. Teď jsem skončila s třetí a dělám zkoušky, abych dálkově mohla studovat další. A to teprve od druháku. Pokud to dotáhnu do konce, jsou předemnou ještě tři roky studia. Na prstech jedné ruky bych spočítala všechny, kteří věří, že tu školu dodělám. Roky jsem měla problém dopsat knihu. Skončila jsem po max. 60 stranách a pak se mi nechtělo pokračovat. Nápady došly. Byla to pro mě dostatečná překážka, abych své sny o spisovatelské kariéře odložila. Stejně jako sny o zpívání a dalších věcech. Nikdy nic nedotáhnu do konce. Dobrá, to tvrdím. Ale je to pravda?

Vzpomínám na věci, které jsem dotáhla až do konce za poslední dva roky. Jela jsem na larp, všechno kolem zařídila, byla tam a odjela teprve, až to skončilo. Hrála jsem v divadle a zůstala až do brzkého letního rána na oslavě derniéry. Na konci léta jsem měla brigádu v zahradnictví, která mi lezla krkem, ale chodila jsem tam každý den až do posledního. Pak jsem si za vydělané peníze koupila kytaru (na kterou stále ještě hraju) a zaplatila deset lekcí zpěvu a byla na všech, i když to bylo těžké a pachtila jsem se se svou nervozitou a strachy a někdy z toho měla nervy v kýblu. Na podzim minulého roku jsem rozehrála ve hře postavu zlé čarodějnice a je to postava, u které jsem vydržela historicky nejdéle. Před několika dny jsem její hraní dotáhla do konce, kdy zemřela rukou svého bratra. Minulou zimu jsem o ní navíc začala psát knihu a před týdnem jsem ji dokončila. Samozřejmě chce ještě úpravy a někam ji poslat, což zatím dotažené do konce nemám. A tento blog také ne, ale píšu ho už šestým rokem. To je slušná statistika, ne? A to není všechno. Na začátku letošního roku jsem si změnila jméno. Bylo kolem toho lítání k zbláznění, ale já to skutečně chtěla a měla z toho radost a dotáhla jsem to do konce, včetně změny údajů všude, kde jsem nějakým způsobem zaregistrovaná. Celou první půlku tohoto roku jsem se plánovala přestěhovat se, začít nový život v Brně, změnit školu, najít si brigádu. Nyní jsem přestěhovaná, píšu vám z vlastního nového notebooku, ve staré škole včera dostali žádost o ukončení studia, příští týden mě čekají hned dvě školení na dvě brigády a příští sobotu mám úvodní setkání v té nové škole, kde budu studovat dálkově. Možná jsem nedokončila školu, kterou jsem studovat nechtěla. Možná jsem nedotáhla do konce životní epizodu, kterou pro mě vymysleli rodiče a společnost, ale nedá se říct, že bych věci nedotahovala do konce a vzdávala se na překážkách. Už ne. A nejspíš to tak má být. Není uměním pokračovat v něčem, co nás nebaví a nedělá nám dobře. Odvahu vyžaduje jít za svými sny a tuhle cestu dotáhnout do konce. A tak jsem se, konečně, vyrovnala se svým tvrzením, že nic nedotáhnu do konce. Dotáhnu do konce všechno, co chci. Jen nechci to samé, co po mně chtějí ostatní a v tom je rozdíl.

Pět jazyků lásky

24. srpna 2013 v 20:34 | Tammy |  Mezilidské vztahy
Už dříve jsem tady dávala výňatek z článku o vztazích od Teal Scott. Byla v něm zmínka o pěti jazycích lásky, tedy způsobech, jakými si lidé projevují své city. A to nejen manželé, ale také rodiče s dětmi, přátelé, apod. Možná dokonce nevědomky jedním ze způsobů ukazujete lásku i svému domácímu mazlíčkovi.

Žádný vztah nefunguje, když si lidé navzájem nedávají najevo, jak jim na tom druhém záleží. Často se naneštěstí stává, že dvojice v projevování lásky mluví jinými jazyky a tady přichází problém. Každý máme totiž jeden hlavní jazyk, kterým lásku přijímáme i projevujeme. Podle manželského poradce Gary Chapmena (který o tom mimochodem napsal skvělou knihu) existuje těchto jazyků lásky pět a jsou to:


1, Slova ujišťení

Ten, kdo touží po slovech ujištění, potřebuje od lidí ve svém okolí slyšet lichotky, povzbuzení, slovní vyjádření náklonosti apod. Jak ho poznáte? Sám takto projevuje svou lásku. Je to člověk, který řekne dětem, že je podporuje, manželce, že ji miluje a matce, že je ta nejlepší žena na světě a dala mu skvělé dětství. Jenomže když od ostatních slýchá kritiku, urážky a stížnosti, cítí se nemilovaný, ublížený a ukřivděný. V tomto případě platí, že jen laskavá slova smažou ta kritická.

Máte-li kamaráda, rodinného příslušníka nebo partnera, který vyjadřuje svou lásku slovy, mluvte na něj hezky. Řekněte mu, jak si ho vážíte a jak oceňujete, co dělá. Pochvalte jeho vzhled, práci, chování. Když bude smutný, rád si poslechne, že bude zase dobře a stojíte při něm. Stačí na něj prostě mluvit - s láskou.


2, Pozornost, společně strávený čas

Potrpí si na kvalitně strávený společný čas a plnou pozornost. Rádi se svými milovanými chodí do divadla, věnují se společným koníčkům, vedou dlouhé rozhovory a vyžadují to samé od nich, aby se cítili milováni. Pokud od někoho často slýcháte věty jako: "Nikdy si na mě neuděláš čas. Jsi pořád jen v práci. Vůbec mě neposloucháš. Vůbec si mě nevšímáš. Nikdy nikam nechodíme. Nevěnuješ se mi." pravděpodobně jste narazili na člověka toužícího po pozornosti. Pokud chcete potěšit takového člověka, udělejte si na něj čas. Vezměte ho do divadla, na koncert, do restaurace nebo kamkoli jinam, kam rád chodí. Nebo si spolu sedněte na gauč, dívejte se na něj a vyslechněte si, o čem si s vámi chce popovídat. Nevěnujte se žádné jiné činnosti. Odložte televizní ovladač, časopis i mytí nádobí a prostě s ním buďte. Uvidíte, jak bude hned šťastnější a třeba konečně ustanou všechny výčitky.


3, Dárky

Někteří lidé milují dárky. Zní to příšerně povrchně, ale tak to není. Nepotřebují nutně drahé dary, stačí jim vědomí, že jste si na ně vzpomněli. Potěší je kytička natrhaná po cestě, oblíbená čokoláda, ručně vyrobená drobnost a jen čas od času něco většího, po čem víte, že už dlouho touží.


4, Služby

Tito lidé si potrpí na domácí práce a jakoukoli pomoc ostatním. Nejšťastnější jsou, když jim pomůžete umýt nádobí, uvaříte, vyluxujete, vynesete koš, pohlídáte děti nebo uděláte jakoukoli maličkost, která jim ušetří práci. Ke štěstí jim stačí vědomí, že je máte natolik rádi, že jim chcete pomoci. Oni to zase dělají pro vás. Všechny nadšené kuchařky a hospodyňky si prostě myslí, že vám svým úsilím prokazují lásku - ať už je to vaše matka nebo partnerka... a nebo otec či manžel, který rád opravuje dům a ochotně chodí nakoupit.


5, Fyzický kontakt

Tito lidé jsou veskrze dotykoví. Citově strádají a nevěří vám, že je máte rádi, pokud se jich nedotýkáte. Potřebují pohlazení, objetí, polibky, sex. Problém nastává, když navíc vyrostli v prostředí, kde není dotýkání obvyklé, "povolené". Můžou mít pocit, že o jejich doteky nikdo nestojí a tak se cítí hrozně nejen proto, že sami svou lásku neumí ("nesmí") projevovat, ale také mohou být zmatení a mít pocit, že si doteky (lásku) nezaslouží, když jim byly dlouho odpírány. Všímejte si, která kamarádka vás místo slov útěchy jen pohladí po ruce nebo vezme kolem ramen a obejměte ji, když sama vypadá smutně.

Jak jsem už psala, každý máme jeden primární jazyk, který využíváme nejčastěji (až na pár výjimek, které mají hlavní jazyky hned dva), ale čas od času používáme i jiné. Můžete se zamyslet nad tím, jak projevujete a přijímáte lásku nejčastěji vy a seřadit si je podle důležitosti. U mě by to asi bylo v pořadí: fyzický kontakt, pozornost, slova ujištění, služby, dárky. Když jsem si přečetla tu knihu od Chapmena, uvědomila jsem si, jak velká pravda je v tom, co tvrdí. Vzpomněla jsem si na desítky případů, kdy nastaly hádky a problémy v mých vlastních vztazích s lidmi kolem jen kvůli vzájemnému nepochopení našich jazyků lásky. A abyste mi věřili, že si nevymýšlím, hned bych pár příkladů uvedla.


Tančit po střepech

17. srpna 2013 v 20:16 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Ptát se karet na radu v důležitých životních situacích je ošidné. Někdy jejich významy nedávají smysl. Někdy jen říkají věci, které si nepřejeme slyšet. I karty s těmi nejmírumilovnějšími poselstvími v sobě mohou ukrývat bolest, když se ta jejich poselství dotknou bolestivých míst v nás. A já si připadám jako fénix. Narodím se s každou novou nadějí, žiju jí a pak v bolestech umírám spolu s ní. Znovu a znovu. Rodím se z popela jen abych se v něj znovu proměnila a ptám se: Jaký to má smysl? Jak se z toho mám poučit? Jak mám jít dál? Ptám se karet a ty mi tvrdí, že mám důvěřovat. Že se mám poradit se svými anděly. A že mám hledat útěchu v umění, hudbě - a v psaní. Málokdy se blogu svěřuji s osobními věcmi. Většinou si ty nejchmurnější myšlenky nechávám pro svůj deník stejně, jako všechno, co by neměl nikdo jiný číst. Ať už známý nebo neznámý. Přitom si občas říkám, že by bylo jednodušší, kdyby některé věci věděli ti, jechž se týkají. Či spíše ten, jehož se týkají. A možná je ví a nebere na ně ohled, přehlíží je a nestará se.
Já, která si nakonec se vším vždycky nějak poradím, vůbec nevím, co mám dělat. Nápady došly. Zkoušela jsem snad všechno, ale prostě jsem to nezvládla. Nenacházím řešení. Nedokážu zapomenout, nedokážu přerušit kontakty, nedokážu se přestat topit v slzách a stesku kdykoli to zkusím nebo na to jen pomyslím. A mezitím umírám, pomalu a bolestivě. S každou novou nadějí. Je to začarovaný kruh. Tolikrát jsem si říkala, že bych to měla prostě utnout. Vytrvat u toho rozhodnutí, vymazat všechno, co bylo, z hlavy, ale nakonec se zase vrátím na začátek. Možná jen potřebuji mít jistotu. Zabránit těm nadějím, aby znova ožívaly. Rozhodnout se a vyrvat to zlaté světýlko ze svého srdce, i kdyby mě to mělo zabít rychleji, než to pomalé umírání. Zůstat mrtvá a žít tak znovu. V beznaději, ale žít, ne umírat. Možná to jednou dokážu.
Snadno se říká: Poslouchej své srdce. Jenomže moje srdce tvrdohlavě lpí na věcech, které jsou minulostí a už se nevrátí. Je to jako šílenství bez konce. Tančím po střepech a neumím se zastavit. Když se zastavím, projedou mi nohama, ale i bez nohou se dá žít. Jen tomu nerozumím. Vím, že si zasloužím víc než být napořád chromá...
A vy byste zasloužili víc než hádanky a metafory, ale ani já sama odpovědi nemám.

Tanec s nahou bohyní

7. srpna 2013 v 18:54 | Tammy |  Posvátné ženství
Našla jsem moc hezký článek, především pro muže, ale některé věty v něm by mohly potěšit i ženy. Třeba v tom, že lépe pochopí své mužské protějšky. Musíte se prokousat přes prvních pár ne tak záživných odstavců, ale ta druhá polovina je opravdu moc zajímavá.


TANEC S NAHOU BOHYNÍ

(Pohled na Ženu od Muže pro Muže)

Revoluce, která přichází je revolucí LÁSKY - nemám teď na mysli sexuální revoluci šedesátých let, i když právě ta byla jednou z fází projevu manifestující se Bohyně, která se začala probouzet už v hlubokém středověku, tedy před mnoha staletími. Středověk, který potlačil ženskou sílu svým příslovečným "temným" způsobem, nemohl trvat věčně - tak, jako ani žádné z následujících období, během nichž tato síla rostla a postupně bortila vše, co ji brzdilo a blokovalo. Je to především způsob masového ovládnutí mysli, které přináší ono "potlačení". ŹENSKÁ ENERGIE reprezentuje takzvanou "ženskou část Boha" - nazýváme ji často i Bohyní, Marií Magdalenou, Isis a podobně ...

Všude je stejně a domov je v srdci

5. srpna 2013 v 20:22 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Před třemi dny jsem si sbalila kufry a vypadla z rodné Ostravy do bytu na druhé straně moravy, tedy do Brna. Po měsíčním shánění vhodného pronájmu, vyřizování, ježdění tam a zpátky a podobným příjemnostem se mi konečně splnilo přání. Odstěhovala jsem se od rodičů, žít si svůj vlastní život. Nejřív to na mě trochu padlo, jako, že jsem teď na všechno sama a nikdo mi s ničím nepomůže, protože tu zatím nemám ani přátele ani nikoho jiného, na koho bych se mohla příležitostně spolehnout. Pak jsem se odhodlala k vybalování, abych trochu přišla na jiné myšlenky, a ten klid se mi začínal pomalu líbit. A můj velký pokoj je krásný. Mám vlastní postel, gauč, skříň, dva stoly, umyvadlo, ledničku, takovou polici s nádobím a koupelnu sdílím s dcerou majitelky rodinného domku. Naštěstí tam ani jedna nebýváme zas tak často. Už se cítím o dost líp. Silnější, vyrovnanější. Vím, že to nějak zvládnu. Holt to chce užívat si svého splněného přání a nemyslet na tu horu dalších věcí, co je třeba zařídit. Teda nemyslet na to moc, protože samo se to stejně neudělá. A tak jsem si včera udělala výlet do obchoďáku, který je tady skoro stejný jako v Ostravě. Hledat na internetu umím, takže bez problémů najdu skoro všechno, co potřebuji a dopravit se tam MHDčkem už je maličkost. Tedy jen co vyřídím měsíčník (šalinkarta, heh). Přitáhla jsem si domů samé drobné nezbytnosti (které kupují všichni, ale málokdy takhle najednou) a měla dobrý pocit i přes celkem dlouhou cestu vedrem s taškama. No co, jsem ráda, že žiju sama. Má to spoustu pozitiv.