Červenec 2013

Způsoby přijímání informací

28. července 2013 v 0:58 | Tammy |  Věštění
Tuhle jsem se v anglických textech potkala s tvrzením, že existují 4 způsoby přijímání informací (od Boha, Vesmíru, Zdroje, jakkoli to chcete nazývat...), takové 4 způsoby věštění. Každý z nás dokáže využívat všechny čtyři, ale jeden máme primární, jde to s ním nejsnáze. A až si tento jaksi vyvineme, začnou se projevovat i ty další. A souhlasím, takže se podělím.

1. Fyzicky

Tito jsou mi největší záhadou, snad proto, že se jedná o můj nejméně rozvinutý způsob příjmu. Získávají informace skrz své tělo, své tělesné pocity. Hádám, že nejvíce trpí na drobné neduhy, které jim mají něco naznačit. Není pro ně dobré, aby brali prášky a jakkoli potlačovali symptomy. Jsou to ty největší ukazatele oblastí, kde je něco v nepořádku a proto by pro ně bylo dobré, kdyby se začali zajímat o duchovní příčiny nemocí a všímat si toho, jak se jejich tělo cítí v jaké situaci. Potřebují být se svým tělem v kontaktu. Také si potrpí na doteky. Mohou mít nadání k telekinezi. K práci s energiemi.


2. Emocionálně

Vaší branou k informacím jsou emoce. Vy věci prostě vycítíte. Jste citliví na atmosféru, na energie. Můžete vycítit, když vám někdo lže. Můžete vycítit, jak se cítí člověk, se kterým mluvíte. Jste nadpřirozeně empatičtí. Když něco není v pořádku, máte špatný pocit. Přečtete si text a začnete se cítit špatně. Což znamená, že v něm zkrátk nejsou informace, kterým byste měli naslouchat! Nebo, a tohle znám se zvířaty, se díváte na někoho, jak po něm někdo jiný křičí. Okamžitě se vžijete do "oběti" křiku a doslova cítíte, jak vám uniká energie a jak jste menší a cítíte se neschopní nebo špatní. Tohle je krásný dar, ale musíte si dávat pozor na to, abyste ho využívali záměrně, ne pořád nevědomky, protože vás přijímání cizí energie vyčerpává. Mívá s tím problém hodně léčitelů a poslů světla. Představte si kolem sebe světelný štít, naučte se techniky obrany a ochrany a bude vám líp. Je to pro vás prostě nutné.


3. Spirituálně

Tito jsou takoví největší magoři. Nic neví, nebo přesněji - ví všechno. Jen neví jak. Nemají žádné obrazy, neslyší zuvky, necítí pocity, nic tělesného, oni jen ví. Zeptáte se jich na otázku, nad kterou nikdy v životě nepřemýšleli. Bez rozmyšlení vám odpoví. Najednou přesně ví, co mají říct, co je pravda, ale netuší, jak na to přišli. Jediné, co cítí, je jistota. Takhle to je. Prostě to vím. Když vám někdo tohle řekne, asi máte chuť ho praštit, protože to zní značně nedůvěryhodně... ale ono už je to tak. Mají přímý kanál na Zdroj, jak tomu já říkám. Do téhle skupiny patřím, měla jsem to tak snad odjakživa. Takhle já odpovídám na vaše dotazy. Začnu se s někým bavit o tématu, které vyžaduje duchovnější znalosti a ne, že bych nečetla a nestudovala a nesnažila se nabrat informace i jinde, ale obvykle je nejlepší ta nepromyšlená odpověď. A tak ze sebe všechno vysypu, pak se na to zpětně dívám a říkám si: Páni, jak mě mohlo napadnout něco takového? Je to prostě zvláštní. A tak jsem narazila na tohle rozdělení a hned jsem jednoduše věděla, kam patřím. No a ještě bych se vrátila k tomu Zdroji. To je něco, co se objeví až časem. Je to schopnost záměrně vyhledávat informace. Dokážu se zaměřit na Zdroj, prostě na to "něco vyššího, co sesílá informace" a pokládám tomu otázky. Automaticky se tam připojuji pokaždé, když potřebuji někomu na něco odpovědět, ale časem jsem zjistila, že se tam dokážu napojit i záměrně. Podivné, že?


4. Mentálně

Využívají třetího oka. Dokáží vidět obrazy. Mají vize. Doslova vidí, co se stane, dělo se nebo právě děje. Vidí anděly, víly, duchy, démony. Vidí aury. Můžou být proto skvělí v diagnostice fyzických obtíží. Samozřejmě, když se plně rozvine. Nebudete všechno vidět hned. Možná nebudete vidět vůbec nic, dokud nezačnete pracovat na svých schopnostech přijímání vizí, meditacích k otevření třetího oka, vidění aur apod.

Tohle je můj druhý nejpřirozenější způsob příjmu informací, méně rozvinutý, takže přirozeně vídám tyhle věci jen občas a nemůžu to nijak ovládat. Sem tam něco vidím, je to podobné představám, ale jakoby jasnější - a obvykle vidím něco, co bych si nepředstavila, co mi třeba příjde neuvěřitelné, podivné nebo ne úplně příjemné. Třeba sebe v nějaké situaci v budoucnosti, která jsem nemyslela, že někdy nastane. A ono se to může změnit, budoucnost není daná, tak to neberu fatalisticky, že se určitě stane co vidím. No ale třeba jednou nebo dvakrát to vyšlo. Nebylo to přesné, bylo to spíš podobné snu, musíte to nejdříve zanalyzovat. Postupem času se to zlepšuje, občas se něco objeví i na přání. Chce to cvik.

Příběhy k zamyšlení

21. července 2013 v 20:28 | Tammy |  Pohádky a další milé počtení
Našla jsem skvělou stránku, kde jsou k nalezení inspirativní příběhy ze života k zamyšlení i rozveselení. Pracuji na překladu šedesáti z nich a tady je prozatím malá ochutnávka :)

Když jsem si dnes řekl dědovi o nějakou radu ohledně vztahů, řekl: "Upřímně, ve chvíli, kdy jsem přestal hledat tu správnou ženu a začal se snažit být tím správným mužem, tvá babička ke mně přišla a řekla: "Ahoj!" MMT (pozn. překl. Náhody neexistují.)

Dneska jsem se sesypal před svým otcem, frustrovaný z toho, jak poslední dobou nevycházím se svou rodinou. Začal jsem brečet a zakřičel: "Omlouvám se, ale jsem gay!" Vzal do rukou mou uplakanou tvář a nesmlouvavě řekl: "Nikdy se neomlouvej za to, kdo jsi. Miluju toho, kým jsi. A ten, kdo jsi, je nádherný." MMT

Dneska jsem dostal textovku od své snoubenky: "Chci to taky. Chci to všechno. Bezpředmětné hašteření, dlouhé procházky, pozdní noční hovory, zprávy na dobré ráno. Chci mít fotky s tebou, držet tě za ruku, vařit ti, říkat ti zlato. Vtipkování, zápasení, dlouhé "takhle se cítím" zprávy ve dny, kdy nejsme na stejné vlně. Chci patřit do jednoho z těch nerozlučných párů nejlepších přátel, kterým lidé říkají věci jako "Vy jste ještě pořád spolu?" Tohle chci. S tebou. MMT (pozn. překl. Není to hezké, když jsou lidé smíření i s tím špatným a přesto to chtějí... všechno? :D)

Dnes jsou to dva roky od chvíle, kdy má matka prohrála svůj boj s rakovinou. Bylo jí 40 a mně 13. Od té doby se o mě její nejlepší kamarádka Joy stará, jako bych byla její vlastní dcera. Vozí mě do školy třikrát týdně ráno, když můj otec musí být dřív v práci, chystá mi obědy, bere mě na lékařské prohlídky, mluví se mnou o holčičích věcech apod. Nedávno jsem jí řekla, jak si toho vážím a ona odpověděla: "Nemáš za co děkovat. Jak jen je to u přátel možné, tvá matka byla mou spřízněnou duší. A i když jsem se rozhodla nikdy nemít děti, jedno mám, tebe. A miluji tě jako vlastní dceru." MMT

Jak se vyrovnat s rozchodem?

21. července 2013 v 17:17 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Chcete znát zaručený návod? Chcete vědět, jak vyléčit svoje zlomené srdce a to co nejdříve?

Chtěla jsem sílu a dostala překážky, aby mě posílily

16. července 2013 v 20:43 | Tammy |  Duchovní cesta
Kdo z nás by si někdy nepřál být silný, odvážný a sebejistý? Jsou to kvality, které ulehčují život, řeknete si. Nehodlám to nijak vyvracet. To, co bych vyvrátila je, že se s tímhle člověk rodí. Hloupost. Možná někteří, ale nikomu není odepřeno získat odvahu, sebejistotu nebo vnitřní sílu v životě až později. Jenomže s těmito věcmi je to tak, že jsou vlastně takový... vedlejší produkt nízkého sebevědomí, zbabělosti a slabosti. Jak je to možné?

To se má tak. Odvážný není ten, kdo se nebojí, ale ten, kdo strach překoná. Jakmile ho jednou překonáte, příště je to snažší. Čím víc strachů překonáte, čím víc překážek zdoláte, tím odvážnější, silnější a sebejistější jste. Jiná cesta není. Takže nezbývá než skočit do vody a plavat. Můžete začít u menších skutků a vypracovat se postupně nebo když jste odhodlanější, začít rovnou "plavat v hloubce". Když se bojíte oslovit holku, běžte nějakou oslovit. Když se bojíte učit plavat, jděte do vody. Když se bojíte výšek, vylezte na rozhlednu. Když se bojíte říct svůj názor, udělejte to. Žádná jednodušší cesta prostě není. Nejlépe je udělat to ještě předtím, než o tom začnete přemýšlet a děsit se následků. Takto už jsem to musela sama udělat mockrát. Ostatně, málokdy šířím věci, které nemám ověřené. Kdysi jsem se bála seznamovat, bála jsem se lidí, bála jsem se být sama sebou, bála jsem se výšek a selhání a spousty věcí a doteď se některých pořád bojím. Jako jehel a bolesti. Dneska jsem byla na tetování. Kdysi by mě to ani nenapadlo, ze strachu. Teď jsem cítila předem jen lehkou nervozitu a ještě rozptylovala kamarádku, která se trochu bála i za mě. A jakmile to máte jednou za sebou, vždycky nakonec zjistíte, že jste se báli zbytečně. Protože mozek si pamatuje tyhle zkušenosti, časem prostě musí i on pochopit, že se není čeho bát. Jen mu musíte ty zkušenosti dopřát.

Takže jestli si někdy říkáte: Kdybych měl/a víc odvahy/síly/sebedůvěry tak bych...

Zapomeňte na to a zachovejte se tak, jako byste už tu sebedůvěru, sílu nebo odvahu měli. Čím víc strachů překonáte, tím odvážnější budete. Čím více překážek zdoláte, tím silnější budete. Čím víckrát uděláte něco, co jste si mysleli, že nedokážete, tím schopnější si budete připadat. A tak to prostě je. Proto jděte za svými sny, i když k tomu nemáte odvahu. Jen na cestě za svými sny ji totiž získáte. Ona k vám nikdy nepříjde sama. A pak už dokážete cokoli.

Vždycky jsem si v duchu naříkala, že jsem skoro dokonalá kozorožka, jen ta vytrvalost mi chybí. Skoro při první překážce se vzdávám. Pak jsem zjistila, že i tu vytrvalost si musím vybudovat. Teď už bych neřekla, že jsem na tom špatně. Jsem sakra hrdá kozorožka! A možná i proto to tetování... symbolu kozoroha. Až se pro něco příště zase rozhodnu, půjdu za tím stejně vytrvale a trpělivě, jako pro to tetování. Dotáhnu to do konce. Dosáhnu toho. Už jsem silná.


Dostáváme jen to, co sami dáváme - i ve vztazích

13. července 2013 v 22:10 | Tammy |  Mezilidské vztahy
A tak to chodí. Pokud sami něco nedokážeme, nemůžeme čekat, že nám to dají druzí. Stejně tak i v mezilidských vztazích. Krásně to shrnul článek jedné dámy, který jsem objevila na www.zenyzenam.cz, což je mimochodem úžasná stránka pro všechny ženy, aby si uvědomily, jakou mají hodnotu a že v tom nejsou samy a tak vůbec :) No ale tohle pravidlo platí samozřejmě stejně pro ženy i pro muže a tak si dovolím citovat část článku, který najdete ZDE.
Stojí za to ho přečíst celý, ale vím, jací jste někteří na čtení lenoši tak proto jen výňatek.

... Pochopila jsem, jak jsem na tom se vztahy a kde je zakopaný pes. Ještě než jsem došla k mému poznání, obviňovala jsem je, muže, že oni jsou příčinou rozpadu našeho vztahu, že oni jsou vinni. Já jsem přece bezchybná. Jenže -
Já se vztahu vlastně bojím. Bojím se milovat, cítím se nemilovaná.
Bojím se té šílené bolesti, kterou bych cítila, kdyby mě partner opustil. Paradoxně jsem vždy dělala vše pro to, abych byla opuštěna. Ve vztahu jsem totiž raději nebyla, emocionálně jsem si jej nedovolila. Svoje city jsem skrývala, nebyla jsem upřímná a neprojevovala lásku ženy. K mužům jsem se chovala spíš jako matka, s odstupem. Dávalo mi to moc a kontrolu. Nad vztahem a nad mojí případnou bolestí. Při každém sebemenším problému jsem balila kufry a odcházela. Odmítala jsem lásku, kterou mi moji partneři dávali, a ani jsem neviděla kolik mi ji dávali.
Až došlo k velkému poznání, že jsem se chovala jako rozmazlené děcko, čekající na velká gesta a projevy lásky, avšak sama zavřená v ulitě, nevystrčíc ani nos. Jako princezna, která čeká na prince na bílém koni a ještě ho pořádně zpéruje, jak přijel, co měl udělat a neudělal a pak se naštve, nemluví a nikdo neví proč. Docela tristní, že?
  • Když chci být chtěná, a jen dostávat. Mám muže, který mě nechce a ve vztahu jen bere.
  • Když odmítám lásku i vztah. Mám muže, který mě nechce.
  • Když nejsem rozhodnutá pro vztah. Nemám vztah.
  • Když nedávám lásku. Mám muže, který také neumí dávat.
  • Když ve vztahu dělám maminku. Mám syna místo muže.
  • Když neriskuju a mám strach. Mám muže, který se bojí.
  • Když se chovám jako malá holčička. Mám malého chlapce.
  • Když se chovám jako kráva. Mám vola.
...

Loučení s minulostí

13. července 2013 v 12:15 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Druhý ročník střední školy je za mnou a já vím, že už nebudu pokračovat dál. Chodit každý den do školy, zatímco jsem dospělá a mám spoustu jiných plánů, mě ubíjí. Ne, že bych nechtěla maturitu - ostatním na tom papíru až příliš záleží - ale nehodlám s tím strávit několik let svého života každý den. Nejpozději na konci prázdnin se stěhuji z Ostravy a budu studovat dálkově tam, kde budu bydlet. To znamená nechat všechno za sebou. Rodinu, kterou mám asi svým způsobem ráda, ale svým pesimistickým přístupem ke všemu mě sráží. Město, kde jsem vyrostla a znám ho dost na to, abych tady dokázala všechno nějak najít a vyřídit. Svůj pokoj, který jsem si zařídila podle svého. Svůj strom, na který se pořád ještě dívám z okna. I tenhle počítač.
Už teď vím, že mi nic z toho nebude chybět. Vím, že je čas jít dál. Jdu cestou, kterou pro mě moje duše vybrala.
A také tady musím nechat své přátele. Holky ze základky a střední školy, kde teď končím. Prožily jsme toho spolu spoustu, byly mi oporou, mohla jsem se jim svěřovat, smály jsme se spolu a zpříjemnili otravné školní dny a za to všechno jsem jim vděčná. A tak se s nimi pomalu loučím, protože ani nevím, jestli tady budu ještě týden, dva nebo tři. Kdo ví, jestli se ještě uvidíme. Holkám z veteriny a cesťáku jsem také slibovala, že se uvidíme - a ze všech jsem se znovu setkala jen s jednou. To je život. Minulost mizí v dáli a záleží jen na tom, co je teď.

V poslední červnový pátek jsem si udělala menší rozlučku s Barčou, jednou ze svých spolužaček a možná stejně nelidským šílencem jako jsem já :) Chtěla mi ukázat okolí svého bydliště, kde mají krásné lesy, dokud ještě bydlím poblíž.

Všechno je individuální

6. července 2013 v 23:12 | Tammy |  Duchovní cesta
Tento týden jsem se naučila takovou pěknou věc :) A to, že všechno je individuální. Každý z nás je originál. To není nic nového, že? Ale co to vlastně znamená? Tak především, každému slouží něco jiného. Co je v tuto chvíli dobré a nejlepší pro mě nemusí být a není nejlepší pro všechny ostatní. Neexistuje nic jako jediná pravda, všechno záleží na úhlu pohledu, na tom,o čem je váš životní příběh. A tak jestli já mám zrovna teď potřebu vyjít si ven na procházku a být v přírodě, někdo jiný naopak cítí, že je nejlepší chodit ven míň, zavřít se vklidu doma a třeba na něčem pracovat. Pro někoho je skvělé jíst mrkev, ale někdo ji nemá rád a tak pro něj zdravá zkrátka není. Dělejte, jezte, prožívejte,... to, co vám dělá radost, co ve vás vyvolává pozitivní odezvu. A tak jestli máte chuť na čokoládu, i když je podle všech nezdravá, fajn, dejte si ji. Vykašlete se na to co kdo říká. Já bych si třeba čokoládu nedala a to je taky správné, protože pro mě to nejlepší není.
A tak, chápete, nikdo vám nemůže říct, co je pro vás nejlepší. Čtěte si články ostatních, zkoumejte různá náboženství, styly stravování, oblékání, koníčky, společenská pravidla,... cokoli, ale vždycky si vybírejte jen to, s čím souhlasíte. S čím souhlasíte protože to ve vás vyvolává příjemné pocity. Vždycky si dokážete vybrat to, co je nejlepší. Nepotřebujete nikoho, aby vám to říkal. Věřte tomu :) Když se budete řídit tímhle jednoduchým pravidlem a naučíte se nespoléhat na ostatní a na jejich názory a nenecháte se jimi omezovat, určitě se váš život o hodně zlepší. Je to tak snadné, až je to neuvěřitelné, co? Zvyk je železná košile a tak to nepůjde hned, ale půjde to. Časem.

A další věc - to, co je pro vás zrovna nejlepší, se mění. Dlouho jsem se cítila provinile, když jsem něco změnila. Jako třeba... chodila jsem přes rok jen v černé barvě a máma pořád říkala: To tě přejde. A mně se to nelíbilo, protože to bylo jako by říkala: Je mi jedno, co si myslíš a jak se cítíš, bude po mém. A tak když jsem po čase přestala na černé rezonovat a řekla si: Hele, už se nepotřebuješ schovávat, už to nejsi ty, ta v černém. Byl tu pořád vzdorovitý hlásek, který říkal: Takže uděláš přesně to, co chtěla tvoje matka? Nedokážeš si za tím stát? Co řeknou lidi, že tak měníš názory? Správný člověk se přece drží svých přesvědčení.


(Co myslíte, přemýšlí zrovna nad tím, co by si přála? Co je pro ni dobré? .))


Vtip je v tom, že já se držela cizích přesvědčení. Věděla jsem, že už to pro mě není dobré, ale bála se, že mě budou mít ostatní za neschopnou. Samozřejmě jsem postupem času obměnila šatník a teď v něm mám jen několik černých kousků a černou mám pořád ráda, ale... miluju žlutou. Mám úžasné žluté tričko a mám ho prostě hrozně ráda. A tohle není jen o oblečení, ah, tak přízemní příklad při tak duchovním tématu... (jste pohoršeni, co?)

Třeba s jídlem. Já jako dítě milovala McDonald a čokoládu a horu nezdravých věcí. Prostě jsem každý den snědla celou tabulku čokolády a nedokázala si bez ní představit svůj den. Přišla jsem ze školy zdeptaná a měla pocit, že mi cukr pomáhá. A ano, cítila jsem se po ní líp, v krátkodobém horizontu. Časem, jak jsem se začala hrabat z depresí a nízkého sebevědomí a tak vůbec, jsem zjistila, že nechci jíst věci nadité chemií. Prostě jsem na tom přestala rezonovat. A tak jsem přestala jíst čokoládu, vyloženě ji odmítala a měla jsem skoro měsíc děsné abstinenční příznaky, byla protivná a tak vůbec a rodiče zase říkali: To nevydržíš. No a vydržela. Od října až do ledna jsem nevzala čokoládu do pusy a úplně si na ni odvykla. Připadá mi hrozně sladká. No ale někdy příjde blbá chvilka a my ženské to tak míváme, že mě někdo naštve nebo se zrovna nedaří den a tam mám ten děsně zakořeněný zvyk, že když je mi mizerně, mám si dát čokoládu. Tak jsem si jednou prostě s tímto přesvědčením koupila tabulku čokolády, bio čokolády, takže o žádné porušování mých zásad vlastně nešlo. Zjistila jsem, že mi nepomohla ani trochu a už to není, co to bývalo. Prostě už to ke mně nepatří, změnila jsem se. A změny jsou v pořádku. Není třeba se cítit provinile, změny jsou vždycky super, když je děláte tak, aby všechno souhlasilo s tím, jací jste zrovna v tu chvíli. Abyste se cítili dobře.

Ještě jedna věc. Když něco odmítáte, vytváříte v sobě vzdor, který toho přitahuje víc. A celkově cokoli odmítáte, tvoříte v sobě blok. Je rozdíl mezi tím něco nedělat, protože vám to neslouží, a něco vyloženě odmítat. Jak jsem zmínila, vyhýbám se éčkům. Prostě mi nedělá dobře pocit, že jím potraviny nadité umělými věcmi. A tak říkám, že nejím éčka a lidi to berou tak, že jsem zcela na bio potravě. A to nejsem, protože ke všemu se v bio kvalitě nedostanu, ale vždycky si snažím vybírat věci, co mají co nejméně těhle látek. A stejně jím třeba normální pečivo z obchodu, protože prostě pečivo jíst chci. Ha a o tom to celé je. Jakákoli máte pravidla, nebojte se je porušit. Ostatní řeknou, že je to na houby pravidlo, když ho porušujete, ale hele - jsou to vaše pravidla. Co je komu do toho, jestli je porušujete, když chcete? Vytvořili jste si je kvůli sobě nebo kvůli ostatním? Pokud kvůli ostatním, zahoďte je. Pokud kvůli sobě, můžete je kdykoli bez výčitek kvůli sobě porušit. Takže kdykoli chci, můžu si dát něco nezdravého a cítím se proto líp, protože i sama sobě dopřávám tu svobodu volby. Taky jsem striktní abstinent a všem to říkám a nic alkohlického nepiju, protože nechci. No a tuhle jsem si dala trochu vína s přítelem, protože jsem to prostě chtěla vyzkoušet. Nalila jsem si sklenku griotky, prostě proto, že jsem chtěla. A co je vlastně komu po tom? Dobrovolně abstinuju, můžu to i dobrovolně porušovat. Vždycky mám svobodu volby, dopřejte si ji taky. A to by snad bylo všechno, o co jsem se s vámi chtěla dneska podělit. Mějte se hezky.