Ještě blíž ke svému středu

23. června 2013 v 21:00 | Tammy |  Mé duchovní zážitky
Poslední dobou je můj život poněkud hektický, všechno se mění a já to nějak kočíruji. Změnila jsem se i já a posunula se ve svém vývoji dál, zas o další kousek. Mezi mnou a mou spřízněnou duší to skončilo. Těžko říct na čí straně je chyba, však také bývá obvykle na obou. Má se to tak, že jsem se asi spletla. Myslela jsem, že jsem našla svou druhou polovičku, svého duchovního partnera, ale to ne. Byla to osudová láska, která mě měla hodně naučit (a také naučila), ale zdá se, že pořád ještě nejsem na konci hledání. Žena prý musí být silná, aby vedle sebe mohla mít hodného muže. Musí najít sama sebe a přestat hledat oporu a pak se objeví ten, kdo je jí souzený. Zajímalo by mě, jestli je to pravda, ale docela tomu věřím. Myslela jsem, že už jsem dost silná, ale teď vidím, že jsem na tom zas tak dobře nebyla. Každopádně se teď cítím o dost silnější. Zase o něco klidnější, sebejistější a nezávislejší. Pochopila jsem, že jsem se pořád ještě spoléhala na ostatní, i když jsem tu skutečnost dovedně skrývala i sama před sebou. Ještě jsem si dost nevěřila.
Rozhodla jsem se spoléhat na sebe a na anděly, víly a své bohy. Udělala jsem si takovou boží schránku, krabičku, kam házím všechny své starosti a protože vím, jak je vděčnost důležitá, rovnou při vhazování děkuji za to, že jsou vyřešené. Na jednom z těch papírků byl napsán ten vztah, co teď skončil, protože jsem se s tím v prvních dnech pořád ještě nemohla srovnat. Vzpomínání na to, co bylo hezké a už se nevrátí je bolestivé a nemá to žádný smysl, ale přesvědčte hlavu, aby to nedělala...
A tak jsem se náhodou dostala k filmu 500 dní se Summer. Asi do poloviny to krásně vystihovalo ten náš vztah-nevztah, místy jsem se smála, místy téměř zahanbeně klopila oči, jak to sedělo. Dokonalé zrcadlo. A pak jsem čekala, jak to skončí. Už mi bylo jasné, že je to odpověď na moje otázky. Po filmu jsem si vzpomněla právě na ukázky z knihy Osudový partner, které jsou k nalezení na internetu. Tím zapadl do skládanky zbytek dílků. Smutek mě ještě tak úplně nepřešel, ale už všechno chápu. Vím, co bylo špatně a vím, že to muselo být. Také vím, že bude líp a že mi to opravdu pomohlo v mé životní cestě. Jako by se to promítlo i do ostatních oblastí mých vztahů. Už nelpím na nikom. Je mi to jedno. Ne, že bych pořád neměla ráda své přátele a tak, pořád jsem milá a přátelská, ale už se neohlížím na cizí názory a už se nestarám o cizí pomoc. Když mi ji někdo nabídne, příjmu, proč ne? Ale nespoléhám na to ani v nejmenším. Něco se ve mně sklidnilo, ztvrdlo či jak to jinak říct. Vím, že už nikoho nepotřebuji. Nakonec jsme všichni sami, ale tak to má být.
Přes víkend jsem byla zase v Nasavrkách pomáhat na keltském skanzenu a byla tam na programu keltská oslava slunovratu. Stručně: Potkala jsem zase jednou spoustu skvělých lidí. Potkala jsem hezkého charismatického kluka, přesně ten typ, do kterých jsem se vždycky zamilovávala. Uznávám, že mě to pokoušelo, ale držela jsem se při zemi. Snažila jsem se omezit svoje automatické vyhlédávání společnosti dotyčného, které obvykle pracovalo v takovém případě. Nedělala jsem si žádné iluze. A tak to bylo, párkrát jsme si popovídali, zahráli nějakou tu hru, rozloučili se a tím vše skončilo. Pak tam byl další kluk, s tím jsme se jen tak špičkovali, což mě teda bavilo. Rozloučil se se mnou pusou na tvář a to bylo vše. I s ostatníma jsem se tak bavila, hrála hry, povídali jsme si, škádlili se, prostě jsem si taky jednou užívala pozornost, na kterou jsem donedávna nebyla zvyklá se svým přesvědčením "jsem sice hezká, ale ne ten typ, co za ním běhají kluci". Zůstala jsem však celou dobu sama sebou, užívala si jen ty chvíle a snažila se nic neřešit. Nepřemýšlet nad tím, co bude dál. Nestarala jsem se, co si kdo myslí. Bylo to fajn, ale super lidi bývají na všech bronťárnách. Nejvíc na tom ale miluju, že všechny starosti z domova zůstaly doma a já na ně mohla zapomenout.
No a pak jsem zažila ještě pár zvláštních věcí, takových náhod co nejsou náhody, aneb náhoda je krycí jméno pro akce bohů, když chtějí zůstat anonymní. Zkrátka jsme měli večer takovou meditaci, měli jsme si sebe představit v domě se zrcadlem, kde se nejprve zjevují chvíle, na které nejsme hrdí a pak ty šťastné. To první mi nevadilo, už jsem tak nějak zvyklá hrabat se ve své špíně a učit se z toho. Dostaly mě ty šťastné, protože... na co asi tak dokáže holka myslet těsně po rozchodu s někým, koho považovala za svou druhou polovičku? Málem mě to rozbrečelo, samozřejmě jsem se držela, ale asi to nebylo zrovna to, co plánovali. Chci říct, mělo to být naopak, ne? Měla mě děsit moje temnota, ne pomíjivost štěstí.
Jak jsem byla po té meditaci v posmutnělé náladě, šli jsme k jezírku, kde jsme pouštěli svíčky na vodu a měli si přitom něco přát. Teď mám v zásadě všechno, co jsem chtěla a co nemám, bohové zařídí, ale napadla mě jedna věc, kterou jsem si chtěla extra přát. A tak jsem vyslala s lodičou přání šťastné lásky.
Mezi lidmi na víkendovce byla jedna moc milá paní, taková ta, ze které vyzařuje moudrost, jako by všechno věděla, byla se sebou už dokonale srovnaná a rozdávala lásku a štěstí ostatním. Opravdu úžasná osoba. Když jsem se loučila s touto paní, objala mě a řekla mi, že jsem úžasná a je ráda, že mě poznala a já zkrátka věděla, že to myslí upřímně. A pak mi ještě řekla: A přeji ti šťastnou lásku. A já se rozesmála a řekla jí, že děkuji, protože to zrovna docela potřebuju. Nevím, jak o mém přání věděla a jestli to věděla nebo ji to jen tak napadlo. Vím ale, že to bylo jedno z mnoha znamení pro mě. Protože náhody neexistují.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ked21 Ked21 | 25. června 2013 v 17:44 | Reagovat

Ty taky jezdíš do keltského skanzenu? Já se zrovna nedávno konečně odhodlal začít :-D Zrovna teď o víkendu jsme byli na akci. Jen doufám, že v tom budu moct pokračovat bez dalších námitek rodičů :-?

2 Tammy Tammy | Web | 25. června 2013 v 23:01 | Reagovat

[1]: Neviděli jsme se tam v tom případě? Byla by to dobrá náhoda :-D
Já si do toho teda kecat nenechám xD

3 Ked21 Ked21 | 26. června 2013 v 1:34 | Reagovat

[2]:To rozhodně ne, myslím že jsem tak trochu z druhého konce republiky, ale kelti jsou to taky :-D Tak já jsem počítal s tím že se jim to určitě nebude líbit, proto jsem to zvažoval dost dlouho, ale teď už si to rozmluvit nenechám :-)

4 Keta Keta | Web | 6. července 2013 v 19:21 | Reagovat

"Nakonec jsme všichni sami, ale tak to má být." - Nikdy nejsme sami, máme přece andílky a další bytosti. Ale to ty moc dobře víš, takže... pokračuj :-D

5 Tammy Tammy | Web | 6. července 2013 v 20:18 | Reagovat

[4]: Ano, máš andílky, ale oni za tebe nerozhodují a nikdy nebudou. Jsou tu od toho, aby ti pomáhali a podporovali tě v tom, pro co se rozhodneš - ale ve fyzické rovině jsi sama. Na nikoho se spoléhat nemůžeš, jen na sebe. Když si to uvědomíš, je na tom dobré to, že ostatním přestaneš vyčítat. Cokoli ti nedali, byla chyba očekávat opak. dávat může každý jen sobě. Snad mě chápeš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama