Červen 2013

12 věcí, které byste měli být schopni o sobě říct

30. června 2013 v 15:12 | Tammy |  Sebepoznání
Našla jsem nádherný článěk a prostě se o něj s vámi musím podělit. Jako by bohové chtěli, abych ho našla a předala dál, anglicky nemluvícím čechům. Je v tom hodně pravdy a naštěstí to nebylo na překládání ani nijak těžké, dohromady jsem si musela vyhledat asi 10-15 slovíček., což nezabralo dlouho.


12 věcí, které byste měli být schopni o sobě říct


Pokud dokážeš přečíst každý z nadpisů a myslet to upřímně, víš, že jsi na správné cestě. (A když to nedokážeš, alespoň víš, na čem ještě zapracovat.)

1. Řídím se svým srdcem a intuicí

Nenech se do ničeho tlačit svými problémy. Nech se vést svými sny. Žij život, který chceš žít. Buď osobou, na kterou si vzpomeneš i za pár let. Dělej rozhodnutí a jednej podle nich. Dělej chyby, spadni a vstaň znovu. I kdybys spadl tisíckrát, alespoň nemusíš přemýšlet o tom, co mohlo být. Alespoň budeš ve svém srdci vědět, že jsi pro své sny udělal všechno, co jsi mohl.
Každý z nás má ve svém srdci plamen, který pro něco hoří. Je naší zodpovědností najít ho a udržovat. Je to tvůj život a je krátký. Nedovol ostatním hasit tvůj plamen. Zkus co chceš zkusit. Běž, kam chceš jít. Následuj svou vlastní intuici. Sni s otevřenýma očima, dokud nebudeš zcela přesně vědět, jaký pocit je mít to, co chceš. Pak udělej každý den alespoň jednu věc, abys to uskutečnil.

A když se snažíš dosáhnout svých cílů, můžeš cestou narazit na pár hodně nepříjemných zklamání. Nenech se zastrašit, cesta ke tvým snům nemusí být zrovna snadná. Smýšlej o těchto zklamáních jako o výzvách - testech vytrvalosti a odvahy. Na konci cesty často litujeme mnohem více toho, co jsme neudělali, než toho, co jsme udělali.


2. Jsem na sebe hrdý.

Jsi svým vlastním nejlepším přítelem a svým největším kritikem. Bez ohledu na názor ostatních, na konci dne ten jediný odraz, který na tebe zíra ze zrcadla, je tvůj. Přijmi na sobě všechno. VŠECHNO. Ty jsi ty a to od začátku až do konce - žádné omluvy, žádná lítost.
Lidé, kteří jsou na sebe hrdí, mají sklony k tomu mít v životě své vášně, cítí se spokojení a jdou ostatním příkladem. Vyžaduje to představit si osobu, kterou se chceš stát a udělat to nejlepší, co dokážeš, aby ses vyvíjel. Být hrdý není vychloubání se tím, jak skvělý jsi, je to spíš tiché přesvědčení, že máš svou velkou cenu. Není to o tom myslet si, že jsi perfektní - protože nikdo není - ale že si zasloužíš být milován a příjimán. Jediné co musíš udělat je být sami sebou a žít příběh, který nikdo jiný žít nemůže - ten tvůj vlastní jedinečný příběh tvého vlastního života. Buď hrdý, buď sebejistý, nikdy nevíš, kdo se na tebe díval a přál si být tebou.

Co bych udělala, kdybych byla milionářka?

24. června 2013 v 19:56 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Dokážu si to představit docela živě a plánů mám spoustu. Když si představím, že mám na účtě pár milionů, můj život pokračuje nějak takto...

Nejprve platím školné do dálkové školy, kde v září začínám studovat. Pak se stěhuji do pronájmu do Brna, kde hodlám zůstat jen pár měsíců, protože další položkou na seznamu je shánění pozemku a firmy k výstavbě vlastního nádherného ekodomku. Úplně ho vidím. Stojí ve velké zahradě, kde mám mimo jiné maličký ovocný sad, jezírko, svatyňku pro bohy a svého koně a psa. Ale k domu. Je celý vystavěný podle zásad ekobydlení, takže převážně z přírodních materiálů. Stěny jsou ze slámy omítnuté bílou vrstvou, okna a dveře ze dřeva, stejně tak nábytek. Střecha je buď ozeleněná nebo rovná, abych na ní mohla v létě spávat (ještě jsem se nerozhodla). U domu je přistavený skleník. Celý působí jako takový vílí domeček, takový můj vzor je tady. Ještě před odstěhováním jdu s kámoškou na tetování, pokud z toho nakonec nevycouvá, ale půjdu klidně i sama, jsem rozhodnutá. Rodičům dávám tak tři tisíce, za jeden dluh i s úroky. Dala bych jim víc, ale bylo by to zbytečné, protože oni si svým myšlením přitáhnou dluhy hned zase zpátky. Nemůžu je zachraňovat, musí to dokázat sami.
A tak si ještě kupuju notebook, platím řidičák a po něm auto. Lekce zpěvu, hraní na kytaru, španělštinu a ježdění na koni. Korespondenční studium na barda. Vzdělání v těch správných oborech není nikdy dost a napadá mě ještě víc skvělých kurzů. Každopádně mě ještě čeká dost cestování, vždycky jsem chtěla poznat svět. Ale nejprve na Bali, zaplavat s delfíny. Slíbila jsem si, že to udělám, jestli budu mít někdy na účtě pár milionů. Krom toho nakupuji výbavu na larp, konečně pořádný luk a kostým, aby to mělo atmosféru a přiznávám, i nějaké další oblečení jen tak pro dobrý pocit.
Po tomhle uspořádání svého života mám nápady na pár podniků. Především něco pro zvířata. Buď vybudovat nebo zafinancovat záchrannou stanici. Krom toho chci podpořit umělce a ráda bych vybudovala něco jako stabilní akrobatický cirkus, bez kočování. Určitě mě toho ještě napadne víc.
A tak... kdo říká, že ženy nevědí, co chtějí? :D

Ještě blíž ke svému středu

23. června 2013 v 21:00 | Tammy |  Mé duchovní zážitky
Poslední dobou je můj život poněkud hektický, všechno se mění a já to nějak kočíruji. Změnila jsem se i já a posunula se ve svém vývoji dál, zas o další kousek. Mezi mnou a mou spřízněnou duší to skončilo. Těžko říct na čí straně je chyba, však také bývá obvykle na obou. Má se to tak, že jsem se asi spletla. Myslela jsem, že jsem našla svou druhou polovičku, svého duchovního partnera, ale to ne. Byla to osudová láska, která mě měla hodně naučit (a také naučila), ale zdá se, že pořád ještě nejsem na konci hledání. Žena prý musí být silná, aby vedle sebe mohla mít hodného muže. Musí najít sama sebe a přestat hledat oporu a pak se objeví ten, kdo je jí souzený. Zajímalo by mě, jestli je to pravda, ale docela tomu věřím. Myslela jsem, že už jsem dost silná, ale teď vidím, že jsem na tom zas tak dobře nebyla. Každopádně se teď cítím o dost silnější. Zase o něco klidnější, sebejistější a nezávislejší. Pochopila jsem, že jsem se pořád ještě spoléhala na ostatní, i když jsem tu skutečnost dovedně skrývala i sama před sebou. Ještě jsem si dost nevěřila.
Rozhodla jsem se spoléhat na sebe a na anděly, víly a své bohy. Udělala jsem si takovou boží schránku, krabičku, kam házím všechny své starosti a protože vím, jak je vděčnost důležitá, rovnou při vhazování děkuji za to, že jsou vyřešené. Na jednom z těch papírků byl napsán ten vztah, co teď skončil, protože jsem se s tím v prvních dnech pořád ještě nemohla srovnat. Vzpomínání na to, co bylo hezké a už se nevrátí je bolestivé a nemá to žádný smysl, ale přesvědčte hlavu, aby to nedělala...
A tak jsem se náhodou dostala k filmu 500 dní se Summer. Asi do poloviny to krásně vystihovalo ten náš vztah-nevztah, místy jsem se smála, místy téměř zahanbeně klopila oči, jak to sedělo. Dokonalé zrcadlo. A pak jsem čekala, jak to skončí. Už mi bylo jasné, že je to odpověď na moje otázky. Po filmu jsem si vzpomněla právě na ukázky z knihy Osudový partner, které jsou k nalezení na internetu. Tím zapadl do skládanky zbytek dílků. Smutek mě ještě tak úplně nepřešel, ale už všechno chápu. Vím, co bylo špatně a vím, že to muselo být. Také vím, že bude líp a že mi to opravdu pomohlo v mé životní cestě. Jako by se to promítlo i do ostatních oblastí mých vztahů. Už nelpím na nikom. Je mi to jedno. Ne, že bych pořád neměla ráda své přátele a tak, pořád jsem milá a přátelská, ale už se neohlížím na cizí názory a už se nestarám o cizí pomoc. Když mi ji někdo nabídne, příjmu, proč ne? Ale nespoléhám na to ani v nejmenším. Něco se ve mně sklidnilo, ztvrdlo či jak to jinak říct. Vím, že už nikoho nepotřebuji. Nakonec jsme všichni sami, ale tak to má být.
Přes víkend jsem byla zase v Nasavrkách pomáhat na keltském skanzenu a byla tam na programu keltská oslava slunovratu. Stručně: Potkala jsem zase jednou spoustu skvělých lidí. Potkala jsem hezkého charismatického kluka, přesně ten typ, do kterých jsem se vždycky zamilovávala. Uznávám, že mě to pokoušelo, ale držela jsem se při zemi. Snažila jsem se omezit svoje automatické vyhlédávání společnosti dotyčného, které obvykle pracovalo v takovém případě. Nedělala jsem si žádné iluze. A tak to bylo, párkrát jsme si popovídali, zahráli nějakou tu hru, rozloučili se a tím vše skončilo. Pak tam byl další kluk, s tím jsme se jen tak špičkovali, což mě teda bavilo. Rozloučil se se mnou pusou na tvář a to bylo vše. I s ostatníma jsem se tak bavila, hrála hry, povídali jsme si, škádlili se, prostě jsem si taky jednou užívala pozornost, na kterou jsem donedávna nebyla zvyklá se svým přesvědčením "jsem sice hezká, ale ne ten typ, co za ním běhají kluci". Zůstala jsem však celou dobu sama sebou, užívala si jen ty chvíle a snažila se nic neřešit. Nepřemýšlet nad tím, co bude dál. Nestarala jsem se, co si kdo myslí. Bylo to fajn, ale super lidi bývají na všech bronťárnách. Nejvíc na tom ale miluju, že všechny starosti z domova zůstaly doma a já na ně mohla zapomenout.
No a pak jsem zažila ještě pár zvláštních věcí, takových náhod co nejsou náhody, aneb náhoda je krycí jméno pro akce bohů, když chtějí zůstat anonymní. Zkrátka jsme měli večer takovou meditaci, měli jsme si sebe představit v domě se zrcadlem, kde se nejprve zjevují chvíle, na které nejsme hrdí a pak ty šťastné. To první mi nevadilo, už jsem tak nějak zvyklá hrabat se ve své špíně a učit se z toho. Dostaly mě ty šťastné, protože... na co asi tak dokáže holka myslet těsně po rozchodu s někým, koho považovala za svou druhou polovičku? Málem mě to rozbrečelo, samozřejmě jsem se držela, ale asi to nebylo zrovna to, co plánovali. Chci říct, mělo to být naopak, ne? Měla mě děsit moje temnota, ne pomíjivost štěstí.
Jak jsem byla po té meditaci v posmutnělé náladě, šli jsme k jezírku, kde jsme pouštěli svíčky na vodu a měli si přitom něco přát. Teď mám v zásadě všechno, co jsem chtěla a co nemám, bohové zařídí, ale napadla mě jedna věc, kterou jsem si chtěla extra přát. A tak jsem vyslala s lodičou přání šťastné lásky.
Mezi lidmi na víkendovce byla jedna moc milá paní, taková ta, ze které vyzařuje moudrost, jako by všechno věděla, byla se sebou už dokonale srovnaná a rozdávala lásku a štěstí ostatním. Opravdu úžasná osoba. Když jsem se loučila s touto paní, objala mě a řekla mi, že jsem úžasná a je ráda, že mě poznala a já zkrátka věděla, že to myslí upřímně. A pak mi ještě řekla: A přeji ti šťastnou lásku. A já se rozesmála a řekla jí, že děkuji, protože to zrovna docela potřebuju. Nevím, jak o mém přání věděla a jestli to věděla nebo ji to jen tak napadlo. Vím ale, že to bylo jedno z mnoha znamení pro mě. Protože náhody neexistují.

Dospělost stojí zato

19. června 2013 v 14:52 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Dospělost je úžasná. Všechna ta poprvé, která jsou někdy trapná, jindy docela jednoduchá a často vyžadující pomoc, ač dospělí o pomoc obvykle nežádají. Ale je dobré se to naučit, mimo jiné.
Od svých osmnácti, které přišly letos v lednu, jsem už takových blbůstek zažila dost. První změna jména, první samostatné vyřizování dokladů na úřadech bez rodičů, první cestování aniž bych potřebovala jejich povolení, první vyzvednutí zásilky na poště, první poslání dopisu, první koupě losu, první sklenka alkoholu, první účet, první platba v obchodě, první zcela samostatná rozhodnutí bez ohledu na přání rodičů a především spousta a spousta podepisování sama za sebe. A zatím si to užívám, všechny ty věci, kterých už mají starší dospělí za celé ty roky plné zuby. Celé dětství jsem se na tu osmnáctku těšila a musím říct, že ani nezklamala. Vzala jsem otěže svého života pevně do svých rukou a nestěžuji si. Nevadí mi to papírování, vyřizování a další a další věci, protože vím, že to konečně dělám ze své vůle a pro sebe a rozhoduji o tom sama. Jsem šťastná a snažím se z toho vytěžit maximum. Mnoho lidí možná v dospělosti nadšení přejde, mně teprve začíná.
Být dospělá vážně stojí zato :D

Učební typy

17. června 2013 v 21:18 | Tammy |  Sebepoznání
Tentokrát se zaměřím na téma, které je vysoce praktické, ale s esoterikou nemá nic společného, ačkoli jakéhosi osobního rozvoje se svým způsobem týká. Jsou to učební typy. Každý z nás se nejlépe učí pomocí jedné metody, třeba doplněné ještě některou další. Když víte, jaké jsou vaše silné stránky co se paměti týče, můžete toho využít nejen při učení do školy nebo cizího jazyku, ale také abyste si zapamatovali cokoli jiného bude třeba. Ať už to bude seznam na nákup, jméno nového spolupracovníka nebo text písně či divadelní hry.

Existují tyto typy:

1. Vizuální

Tento typ je zaměřený na svůj zrak. Pamatuje si to, co vidí, tedy obrázky, barvy, tabulky a symboly. Člověk s tímto učebním typem vám pravděpodobně řekne, co má ten den kdo na sobě a co jeho kamarád nakreslil minulý týden. Vybaví si obrázek z knížky, ale bude pramálo vědět, co povídal lektor nebo učitel ve škole. Měl by tedy využívat při učení obrázků, barev a tabulek.

2. Čtení/psaní

Jak už název vypovídá, tento typ si nejlépe pamatuje to, co čte a co si sám napíše. Hledá slovíčka ve slovnících, listuje v seznamech, zná obsahy knih i článků zpaměti a když si na něco nemůže vzpomenout, radši si to napíše a... uvidí. Přepisuje si odbornou látku svými slovy, klidně desetkrát. Často se mu stává, že si napíše tahák, ale už ho vlastně nepotřebuje, protože se látku naučil... psaním taháku. Někteří tento typ řadí pod vizuální.

3. Auditivní

Tento typ je zaměřený na sluch. To jsem já. Ve škole si sice píšu poznámky, ale málokdy se z nich učím, protože si z jejich pročítání nepamatuji obvykle vůbec nic. Čtu knížky, ale jejich obsah si pamatuji jen zběžně, pokud jsem o té určité knize ovšem někomu nevyprávěla. Také pokud znám knihu i film si lépe vybavím obsah podle filmu. Pamatuji si to, co slyším od učitelů, od ostatních, ve filmech, v dokumentech. Anglická slovíčka znám po sluchu a podle toho, jak se čtou i odhaduji, jak se píšou. Proto obvykle nemívám problém s výslovností. Znám ji z písniček nebo filmů nebo jiných poslechových zdrojů a u nových slov ji obvykle odhadnu ze zkušenosti s ostatními slovy. Texty a melodie písniček jsou jedny z věcí, které si zapamatuji nejrychleji. Během jednoho dne se klidně naučím celou písničku, když si ji celý den poslouchám pořád dokola. U táboráku vím po dvou zopakováních skoro celý refrén. Když nějaký úsek textu nemůžu pochopit, automaticky si ho čtu tiše nahlas, aby význam slov vůbec dorazil do mé hlavy. Pokud někomu něco vysvětluji nebo vyprávím, pamatuji si to dlouho.

Netuším, co měla dneska naše učitelka dějepisu na sobě, ale vím, že nám pouštěla nějaký film s děsivou hudbou z koncentráku, na který jsem se radši ani nedívala. Vím, že ke mně mluvila kamarádka, povídala mi zase nějakou historku s jejím přítelem a pak se mě holky ptaly, jestli jsem neusnula. Nevím, co jsem měla k snídani, ale vím, že jsem si k obědu dala rybu s bramborem, protože jsem se matky ptala, jak ty brambory dělá, že se mi pořád nějak nedaří. Což je nádherný příklad toho, jak funguje jeden typ paměti. S ostatními nemám takovou zkušenost, snad až na ten následující, takže jsou popisy víc strohé, ale... tady na tom auditivním alespoň vidíte, jak to funguje a můžete si to už poupravit podle svého typu.

4. Kinestetický

Tento poslední typ využívá všechny smysly, hlavní a nejdůležitější věcí je pro něj vlastní zkušenost. Zná cesty, které sám mnohokrát prošel. Umí věci, které si vyzkoušel a díky tomu je pak dokáže popsat. Nejlepší pro něj je, když si všechno zkouší v laboratořích, využívá slovíčka při psaní i konverzaci, chodí na exkurze, tvoří projekty, ...

Z části využívám i tento typ paměti. Pokud se učím novou stolní nebo karetní hru, nechávám si vše vysvětlit v průběhu, abych to rovnou mohla i vyzkoušet. Pokud něco děláme na praxi, umím to pak popsat do testu i bez toho, že by mi to někdo vyprávěl, ale třeba z projektů jsem si nepamatovala nikdy nic.


A jak poznat, ke kterému typu patříte? Zavzpomínejte. Když se nad tím zamyslíte, určitě na to příjdete i bez dalších testů. Pomyslete na předchozí den a zauvažujte nad tím, co si z něj pamatujete. Obrazy a barvy? Zvuky a slova? Co jste cítili a dělali? Co jste četli nebo psali? Zeptejte se sami sebe v jakém předmětu jste měli nejlepší známky, jak učil ten učitel, zda-li jste se učili nějak sami a jak... Zkuste si přečíst nějaký text a za hodinku si vybavit, co jste četli. Poslechněte si písničku a zkuste si pak vybavit její melodii. Prohlédněte si obrázky a zkuste pak říct, co na nich bylo. Určitě na to příjdete. Snad vám článek alespoň trochu pomohl a dozvěděli jste se něco nového.

Teal Scott: 10 tipů pro úspěšný vztah

15. června 2013 v 16:53 | Tammy |  Mezilidské vztahy
V dnešní době se na internetu vynořuje stále více a více různých duchovních vůdců, pomocníků, pracovníků světla a tak podobně. Mnoho z nich šíří zajímavé a užitečné myšlenky a pomáhá ostatním a za všechny takové jsem nesmírně ráda a vždy se ráda i něco přiučím. Jedním z nich je Teal Scott. Pokud zapátráte třeba na youtube, najdete tam její videa s českými titulky a získáte lepší představu o tom, co je tato žena zač a co šíří. Mně třeba zaujalo její vyprávění o vztazích, které je v písemné podobě pod tímto odkazem. Obvykle nekopíruji a píšu články sama, ale tento si myslím zkopírovat zaslouží. Dám vám sem alespoň krátký výňatek, pod odkazem najdete všechny body rozespané.

Jsem lvice, slyš můj řev

9. června 2013 v 21:14 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Občas se pozastavím nad tím, jak prapodivnými cestami se můj život ubírá. Stokrát jsem sešla ze své cesty a stokrát se na ni zase vrátila. Když se ohlédnu, jasně vidím, kolik se toho už změnilo. Ještě je toho pořád mnoho předemnou, ale neděsí mě to. Už se nebojím. Důvěřuji si. Moje sebejistota stále roste, každou chvílí je o něco větší a nezlomnější. Já jsem já. Nikdo už nedokáže ovládat můj život. Nikdo neohrozí mou nezávislost. Mám všechno plně ve svých rukou, snad proto se nemusím bát. A mám odvahu. Mám odvahu čelit všem, kteří se snaží měnit má rozhodnutí. Mám odvahu říct ne, mám odvahu si stát za svým, mám odvahu nést svoji zodpovědnost a čelit všem nařčením, lžím a výčitkám, které na mě sypou ostatní. Nezáleží na tom, jestli po mně matka křičí, že jsem sobecká. Nemusím se jí zpovídat. Vím, že ona vidí svět kolem pouze svým omezeným úhlem pohledu. Vidí tak i mě. Vidí nezávislost jako sobectví a vůbec netuší, co je pod tím. Nemusím se proto cítit provinile. Ona sama je zodpovědná za to, jak mě vnímá. Cizí problémy nejsou mé.
A vím, že dokážu cokoli. stačí, když se budu řídit svým srdcem a nebudu si dělat starosti s tím, co bude potom. Pokaždé, když jsem šla za svým srdcem se všechny podružnosti nějak vyřešily. Když jsem sama sebou, bohové stojí při mně. Tak to je a tak to má být. Jsem královna. Jsem vládkyní svého života a nic už to nezmění.
Jsem lvice. Slyš můj řev.


Pozitivní myšlení

1. června 2013 v 10:57 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Cítím se úžasně. Po těch posledních letech snahy o pozitivní myšlení, čtení knih a článků a neustálé práci na sobě jsem to konečně pochopila. Konečně jsem si našla cestu. Nemůžu ani uvěřit tomu, jak to bylo prosté. Četla jsem knihu Moc od Rhondy Byrne. Takové pokračování Tajemství. Znala jsem Tajemství skrz naskrz a stejně to pořád nějak nefungovalo. Nedokázala sjem dost věřit, nedokázala jsem si udržet dobré rozpoložení a být šťastná. Všude jsem narážela na tvrzení, že jeden musí být šťastný bezpodmínečně, teprve potom příjde i všechno ostatní. Nevěděla jsem jak být šťastná. Četla jsem, jak důležitá je láska, ale nedokázala ji cítit dost na to, abych chápala, jak to všichni myslí. Věděla jsem o síle vděčnosti, ale nebyla vděčná.
A pak jsem si v knize přečetla o síle lásky a jednoduchém "cvičení". Stačilo se podívat kolem sebe a hledat věci, které mám ráda. Nezáleželo na tom, jestli je to oblíbené oblečení, nějaký užitečný přístroj, televizní pořad, barva, vlastnost osob nebo cokoli jiného. Prostě se jen podívat kolem a říct si: Miluji tuhle rostlinu. Tuhle barvu. Tohle pití. Miluji tuhle knihu. Prostě najít co nejvíc krásných věcí, věcí, které přinášejí radost. Nebylo třeba to ani procítit, to přišlo samo. Je neuvěřitelné, co s jedním udělá, když se opravdu podívá kolem a zjistí, kolik skvělých věcí má.
A pak už není problém cítit lásku. A není problém cítit vděčnost. Čím déle jsem hledala tyhle úžasné věci kolem sebe, tím víc jsem jich nacházela a uvědomila si, jak doopravdy dobře se mám. A šla jsem do školy a bavila se se svými skvělými přátely. A byla jsem na poště a ta paní na mě byla úžasně milá a já byla milá na ni, protože jsem neměla důvod být protivná. Během toho jediného dne zmizela většina problémů. Místo abych si stěžovala, automaticky jsem hledala to dobré a spousta věcí se mě ani nedotkla.
Neřešila jsem hádky rodičů, protože to nebyla moje věc. Nerozčilovala jsem se ve škole, ačkoli mě nezačala bavit o nic víc než předtím. Najednou jsem se vůbec nemusela snažit, abych se usmívala. Pořád jsem měla dobrou náladu. Ano, občas poklesla a okolí se mě snažilo zatáhnout do stěžování si na všemožné věci a problémy.
Buď jsem změnila téma nebo odešla nebo to prostě ignorovala. Přestala jsem si dělat starosti a začala věřit, že všechno dobře dopadne. Díky té jediné zdánlivé maličkosti se můj náhled na svět změnil o 180°. Už nejsem v nepřátelském světe, ale ve vesmíru přátelském. Změna uvažování dokáže změnit vše.
Teď si ten stav chci prostě udržet. Slyšela jsem, že je třeba asi měsíc, aby si tělo, mozek a vůbec všechno zvyklo na změnu, navíc tak velkou. Nemusím se už celou svou silou vůle držet u pozitivního myšlení, protože mi to jde samo a když nálada začne upadat, prostě se zase podívám kolem na všechno, za co můžu být vděčná a nedokážu se zlobit. Už se nezlobím na přítele. Nezlobím se na rodiče. Pořád chci odsud odejít, ze školy i bytu, ale prostě proto, že taková je moje cesta. A když jdu po své cestě, všechno se zařizuje samo a působí mi to radost. Tak to bylo se změnou mého jména, je to tak i se změnou bydliště. Věřím, že to zvládnu a cítím se výborně. To je skutečná síla lásky, vděčnosti a pozitivního myšlení.