Duben 2013

Tvořit pro ostatní

21. dubna 2013 v 22:11 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Když chcete dělat umění, je důležité si uvědomit jednu věc. Všechno co děláte je dobré jen tehdy, když to něco přinese ostatním. Jinak to nemá smysl. Zní to hrozně jednoduše, ale jednoduché to vůbec není. Od začátku jsem všechno dělala čistě pro své potěšení. Když jsem jako malá začala s kreslením, neplánovala jsem své obrázky nikomu ukazovat a když už, tak abych si vysloužila pochvalu pro sebe. U kreslení jsem nezůstala, i když i teď se pořád zlepšuju a občas něco nakreslím. Pořád ještě ale kreslím jen pro sebe. Stejně je to s básněmi. Když se potřebuji vypsat z nějakých emocí, sepíšu obvykle báseň. Někdy píšu básničky s naznačeným příběhem a ty prostě píšu proto, že mě napadly a připadá mi škoda to nesepsat.
Podobně je to s příběhy a knihami, ale ty mají často ještě jiný účel - upozornit na něco, poučit, sem tam i pobavit. A to je to hlavní, pobavit. Nemusí být zrovna vtipné. Stačí, když čtení nějakým způsobem potěší.
Tohle je něco, co si nikdy neuvědomíte, dokud se neocitnete v roli diváka, čtenáře,... zkrátka toho, komu je umění určeno. Poprvé přemýšlím nad tím, proč vlastně čtu. Čtu pořád něco snad odjakživa. Sem tam potřebuji zjistit nějaké informace, ale častěji čtu prostě beletrie pro zábavu. Chci si prožít prostřednictvím knižního hrdiny něco, co sama nezažiju? Možná mám prostě ráda příběhy. Každý má svým způsobem rád příběhy. Od toho jsou filmy, ne?
Mám doma od dětství knížku, na kterou nedám dopustit - Hra na Egypt. Jako malá jsem milovala Egypt a tahle miniaturní knížka o dětech, které si stvořily v dnešní době své vlastní Nilské království jen na dvorku s trochou fantazie, mi učarovala. Knihy tady jsou pro čtenáře. Hudba je pro posluchače. Divadlo je pro diváky.
Na to se v dnešní době často zapomíná. Každý chce dělat to, co ho baví, prostě proto, že to dělá rád. Na tom není nic špatného. Chce na tom také vydělat, takže myslí v prvé řadě na to, aby se kniha prodávala. Stejně je to i s ostatními druhy umění a já si říkám, kolika lidem dochází, že to není tak úplně správné. Teprve když to děláte pro publikum, pro čtenáře, zkrátka pro ostatní, můžete to dělat dobře. Musíte se naučit odložit svou ctižádost a zbytek příjde sám. Já to ještě pořád neumím a dokud se to nenaučím, nejspíš nikdy nebudu doopravdy úspěšná. Ještě na sobě musím hodně pracovat.

Tak se teď cítím...

19. dubna 2013 v 14:59 | Tammy |  Mé deníkové zápisky


Jsem na cestě zničených snů
a potřebuji vědět proč
Pátrám po pravdě v krajině lží, aby mi byla vedením
Jsem ve světě pochyb a důvěry

To nemůžu popřít
Ztratila jsem svou cestu při tomto úkolu, nemůžu lhát
Nevěřím tomu, co se děje, nevím co říct
Nemůžu uvěřit tomu, že jsem odešla, abych se dočkala dneška

Nechci žít tímhle způsobem, straší to mou mysl
A chci to prostě brát narovinu, přestat ztrácet čas
A nechci žít a cítit, že nemůžu změnit, co je špatně
Ale vím, že budeme žít ve lži

Budu viset na kříži, když do něj zabiju hřebíky
Je čas si vybrat cestu, které věříme
Říkáš, že všemu rozumíš, snažíš se usmát
Kdybych tak jen dokázala vidět, že je to nějakým způsobem pravda

Nemůžu uvěřit tomu, co se děje
Nevím co říct
A dala bych všechno za možnost změnit náš osud

Nechci žít tímhle způsobem, straší to mou mysl
A chci to prostě brát narovinu, přestat ztrácet čas
A nechci žít a cítit, že nemůžu změnit, co je špatně
Ale vím, že budeme žít ve lži

Tak těžce jsem se snažila vytrvat
Ale pořád selhávám
A nezáleží na tom, jak rychle běžím
Pořád se vracím
A jsem tam, odkud jsem vyšla

Nechci žít tímhle způsobem, straší to mou mysl
A chci to prostě brát narovinu, přestat ztrácet čas
A nechci žít a cítit, že nemůžu změnit, co je špatně
Ale vím, že budeme žít ve lži

Muži a ženy

15. dubna 2013 v 18:55 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Říká se, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Není to tak úplně pravda. Nejvíce se podobají Slunci a Měsíci. Jeden na druhého působí, bez sebe se neobejdou. Všichni víme, že kdyby zůstalo jen jedno pohlaví, lidská rasa by nemohla pokračovat. Muži a ženy byli stvořeni pro sebe navzájem, ale začínají to přehlížet. Nejde jen o to, že na dělání dětí musí být dva. Dokonce ani o to, že by měli dva děti také vychovávat. Tím hlavním faktem je, že muži bez žen přestávají být muži a ženy bez mužů ženami. Nevěříte?

4 tváře ženy

5. dubna 2013 v 22:22 | Tammy |  Posvátné ženství
Ženy jsou bytosti složité, pro opačné pohlaví údajně nepochopitelné (jak se říká: Aby byl muž šťastný se ženou, musí ji málo chápat a hodně milovat. Aby byla žena šťastná s mužem, musí ho hodně chápat a málo milovat.) a přesto mají jedno všechny společné - 4 tváře, 4 povahy, které se u nich střídají spolu s 4 fázemi jejich měsíčního cyklu. Tyto fáze bývají srovnávány s fázemi měsíce, ročními obdobími i mytologickými archetypy. Ženy často nevědí o tomto střídání, ale to neznamená, že neexistuje. I proto se můžou cítit rozhozené a nechápou, proč jsou někdy plné energie a jindy by celé dny prospaly, proč jim občas perfektně jdou sporty a jindy zase třeba kreslení. Není divu, že se v sobě často nevyznají ani ony samy, jsou zmatené. Faktem je, že když si začnou plně uvědomovat tyhle své stránky, budou vědět, kdy jim co půjde, kdy bude na co vhodná doba. Ženy by měly respektovat svou přirozenost a orientovat se podle ní, ne se snažit být pořád stejně výkonné. To pro ně není přirozené a tak není divu, když jsou často přetažené. Obzvlášť když se marně snaží chovat jako muži, kterými nejsou.

Vlastně lásku docela snáším, někdy

2. dubna 2013 v 0:06 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Mám takový pocit, že by bylo jen fér, kdybych se svým drahým čtenářům svěřila s menší novinkou. Už nějakou dobu váhám, protože nechci přehánět nebo něco zakřiknout, ale... tohle by mohlo některé "pamětníky" udivit. Stačí vzpomenout na moje zahořklé, negativistické články a básně: http://tajemne.blog.cz/1112/snad-je-to-tak-lepsi, http://tajemne.blog.cz/1111/nesnasim (když teď čtu speciálně tento, musím se smát :D), http://tajemne.blog.cz/1111/par-vet. Asi nepůsobím zrovna dojmem romantičky, i když jsem jí kdysi byla (a možná někde tak hluboko, že už tam ani nevidím, jí pořád ještě jsem).
Přesto jsem před nějakou dobou potkala svou spřízněnou duši a jaksi to... vyšlo, dá-li se to tak říct :D
Sama v tom místy nemám zrovna jasno. Neřekla bych, že je to nějak růžové. Těžko říct, jestli jsem vlastně zamilovaná šťastně nebo nešťastně, ale snažím se. Není to zrovna lehké, když je někdo celý život zvyklý na samotu a najednou se musí vyrovnávat s novými situacemi a přesto mě udivují některá má dřívější slova, když se na ně dívám s odstupem.
Přiznávám, že když jeden zažívá jedno zklamání za druhým, má sklony k přehnanému negativismu. Ano, už si nestojím za tím, co jsem dříve napsala, ale nesmažu to. Je to vcelku zajímavé ohlédnutí za tím, jak jsem přemýšlela tenkrát.

Takže abych to trochu zaktualizovala...
Zamilovanost je chemie, proti tomu není co namítat. Láska... je o něco složitější. Nesobečtější. Vynechme z toho žárlivost, na tu stejně netrpím. Láska znamená chtít pro toho druhého to nejlepší, i kdybychom pro něj to nejlepší nebyli zrovna my. Znamená to vidět chyby toho druhého a přijmout ho i s nimi, vědět, jaký je a přesto mu přát jen to dobré. Můžeme se na něj zlobit, může nám lézt na nervy, můžeme odejít a stejně zůstane v našem srdci. Časem nejspíš zmizí, o něco pomaleji než zamilovanost, ale zmizí. Zato z paměti se jen tak neztratí.
Zamilovanost je krásná v tom, že stačí vlastně maličkost aby svou oběť uvrhla do skvělé, povznesené, šťastné nálady. Vidět toho druhého, slyšet, že mu na nás také záleží... Někdy dokáže chemie zamotat hlavu natolik, že máme pořád plno energie i po tom, co jsme celý týden spali tři hodiny denně.
Láska je klidnější, stabilnější, emoce jí způsobené trvalejší. Místo nadšení se objevuje spíš jen taková spokojenost.
Hlavní rozdíl však vidím v tom, že zamilovanost je slepá, zatímco láska tolerantní.
A také - šílené výkyvy zamilovanosti způsobují, že má člověk chuť si srdce vyrvat z těla (v těch chvílích beznaděje), kdežto s láskou už přichází spíš smíření a rezignace - obzvlášť když (náhle tolerantní) srdce tvrdí, že si ji ten druhý zaslouží i přes to, jak nás někdy neuvěřitelně štve.

Ještě bych se mohla vyjádřit ke svému tehdejšímu nadávání na to, jak vlastně chci nezávislost a zamilovanost mě jen hloupě zaslepuje. Proč mě to dneska tak rozesmálo. Ona je to totiž ironie... nezávislosti mám stále víc než dost. Navíc si čím dál tím víc uvědomuji, jak jsme my "silné ženy" vlastně málo ženami. Snažíme se ve všem vyrovnat mužům a ztrácíme tak své ženské kvality, v dnešní době už sice opomíjené, ale to opomíjení už podporujeme vlastně i my samy! Třeba slzy, původně přirozené, se změnily v tabu, něco, co patří jen do soukromí a k depresím. Bojíme se důvěřovat, bojíme se opřít, bojíme se být slabé a to je chyba. Je pro mě těžké tohle uznat, po všech těch letech, kdy jsem se snažila být co nejsilnější a všechno dokonale zvládat. Úplně jsem přitom přehlédla, že jsem jen herečka. Dokážu hrát, že se mě nic nedotýká, ale dotýká. Moje síla je jen v tom, že i přes to jsem se nikdy nevzdala. A to je možná ono. Možná by to šlo i bez těch divadel.
Každopádně, vrátím-li se k původnímu tématu, už nemám pocit, že by byla moje povinnost se ve vztahu omezovat, šlechtit, tulit, plýtvat svým časem a být otrokem. Vlastně ani nevím, jak mě to tenkrát napadlo. Sebeobranný mechanismus způsobený zoufalstvím mi zatemnil úsudek xD
To, co mě kdysi v mém jediném vážném vztahu bez lásky štvalo a obtěžovalo mi teď nevadí, naopak mám možná té svobody a prostoru víc, než potřebuju. Někdy mě to možná i trochu štve. Není to ironie?
Takže jsem byla nakonec donucena spolknout hrdost, sklonit hlavu a uznat, že jsem se před tím rokem a půl mýlila.
Asi vážně začínám dospívat :D