Točila jsem se a tančila v rytmu hudby, kterou jsem slyšela jen já sama. Zněla mi v hlavě s neodbytnou ozvěnou. Bailamos! V tu chvíli mi to přišlo jako to nejlepší, co jsem mohla udělat. Myšlenky se mi proháněly v hlavě jako divocí býci v aréně. Bylo toho na mě trochu moc. Jen vypnout, nepřemýšlet, vybít tu příšernou frustraci, smutek a prázdnotu fyzickou činností. Pohybem. Tancem. Bailamos? Bailo. Jen já sama. Jako obvykle.
Často mi svět zcela neodbytně leze na mozek. Možná za to může moje vlastní chaotická povaha, skutečnost, že se moje nálady s ohledem na aktuální myšlenky a situace mění jako aprílové počasí. Čím jsem starší, tím víc tomu podléhám, když zrovna můžu. Neovládám se. Nepotlačuji. K čemu? Tohle jsem já. La chica loca, šílená holka.
Ostatně... mají snad být lidé klidní, spořádaní, stabilní? Kde je ta změna, vášeň, vývoj, spontánost, pohyb... tanec života?
Někdy je lepší náladám zkrátka podléhat. Je to osvobozující. Je to skutečné. Znamená to žít.
Život je pohyb. Tanec. Jakkoli šíleně to někdy může vypadat.
Takže...