Prosinec 2012

Ze dne na den

21. prosince 2012 v 11:39 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Snažím se to nějak popsat, ale nenacházím slova. Snažím se to vysvětlit, ale je to tak prosté a přirozené, že jako by to vysvětlení ani nemělo. Změnila jsem se a přesto jsem to já. Nebo spíš proto, teprve teď jsem to doopravdy já.

Stalo se to v sobotu. Šla jsem do školy pomáhat na vánoční trhy, díky tomu jsem den předtím mohla zůstat doma. Všechno bylo jako normálně, nestalo se nic zvláštního, nic zásadního jsem si neuvědomila, prostě nic. Jela jsem v autobuse, poslouchala písničky a koukala z okna jako vždycky. Najednou jsem měla dobrou náladu, takovou klidnou, bezstarostnou. To u mě není tak moc časté, obvykle sice mívám dobrou náladu když koukám z okna na stromy a takhle, jenomže hned zase vyprchá až vystoupím a dojdu do té školy. Jsou to jen krátkodobé radosti.
A pak se ve mě ustálil takový pocit. Těžko se to popisuje, prostě nevím, jak na to. Kdo to nezažil nepochopí. Nejen, že jsem měla skvělou náladu, cítila se dobře, já se cítila jako... JÁ. Skutečná, opravdová, původní já. To dvojče Severky, veselá víla, které žádná starost dlouho nevydrží. Která věří, miluje a tvoří. Která není zatížená všemi těmi lidskými bolestmi, strachy, nedůvěrou, zlostí. Měla jsem na sobě hodně bloků, špatných věcí a pocitů nastřádaných za ty roky na Zemi. Měla jsem pocit, že se chovám falešně, že se přetvařuju, že to jinak neumím. Že vlastně lžu sama sobě, že ta depresivní bytost nejsem já. A celý ten pocit, ta tíha, to závaží, celé to zmizelo. Byla jsem volná, najednou, z ničeho nic. Ze dne na den.
Měla jsem trochu strach, maličký hlásek zasunutý někde v podvědomí, který říkal, že to přejde. Přejde jako každá dobrá nálada. Jenomže ono to nepřešlo. Pořád ten stav trvá, trvá i teď a já si začínám pomalu zvykat na myšlenku, že už to tak zůstane. A jsem šťastná, protože už dlouho jsem nechtěla nic víc, než být zase sama sebou.

Jen některé věci jsou teď hodně nezvyklé. Mám občas problémy vcítit se do ostatních, jako by mi chyběla část původní empatie. Dokážu je chápat, snažím se, ale je to zvláštní. Vím, jaká jsem byla. Vím, že jsem se taky vztekala nad maličkostmi, viděla věci černě a trápila se. Ale teď je to podivně vzdálené. Moje matka se začne rozčilovat nad protivnými sousedy a já na ni hledím a nevím co říct. Přiznávám, sem z toho trochu otrávená, když začne. Nerozumím tomu. Proč se rozčiluje nad sousedy? Je to jejich věc, že jsou na ni protivní, oni mají zkrátka své problémy, neumí se ještě povznést nad ně, ubližují ostatním. Ale ona se nechá rozčílit. Prostě se zlobí a připadá jí to správné, ale já to nechápu.
Teď když se zlobím tak to za chvíli přejde a ještě se většinou i v tom vzteku směju. Vím, jaké to bylo, ale už je to vzdálené. A tak si připadám trochu divná, že to nechápu. Musím se držet, abych jim neřekla, že to nemají řešit, protože oni stejně asi neví jak. Já taky nevím, jak se stalo to, že už je to zamnou.
Už nepotřebuju tolik společnosti. Když mám náladu, klidně se s někým pobavím, ale nechce se mi mluvit hodiny a hodiny o svých problémech jako dřív. Moc jich nemám, jen pár běžných záležitostí, už žádné vleklé stresy a deprese, radši mám svůj klid a ticho než něco řešit. Dřív jsem měla potřebu se svěřovat, teď nějak vymizela. Dřív jsem mlčela, protože jsem se tím chránila před lidmi, ze strachu, co udělají stím, když jim odhalím nějakou "slabinu". Teď mlčím, protože mi nepřipadá důležité mluvit. Když je něco třeba říct, řeknu. Když se pro něco nadchnu. Jinak mlčím. Co je důležitého na tom, kde jsem byla a co jsem dělala? Pro mě to důležité je, ovšem, vystačím si sama se sebou. Teď doopravdy, dřív jsem na ostatní spíš jen nechtěla spoléhat.

A tak nevím, snažím si zvyknout na ten stav a ikdyž bych to neměnila zpátky, trochu to asi potrvá. Že bych už prošla tou omílanou transformací? :D
No ale chuť k psaní se mi moc nevrátila, jen o tohle se nešlo nepodělit :)

A stále není o čem psát

7. prosince 2012 v 20:58 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Ikdyž možná by i bylo, kdybych na to měla čas a náladu. Stále ještě řeším jiné věci. Nebo neřeším, jak se to vezme. Zase mám pro jednou chuť se na všechno vykašlat, věci postrádají smysl a všechno se mění, postupně, neustále. Možná je to blížící se transformací. Stále se věnuji své milované hudbě, zpěvu a kytaře, hraju rpgčko, protože mě to baví a stejně nemám celé dny na nic náladu. Tak to bývá každý podzim a zimu, melancholie spojená s nedostatkem slunce a spící přírodou, která mi chybí. Zas si projednou "užívám" nešťastné lásky, ale už jsem se z toho skoro dostala. Už na lásku zase kašlu.
Mám jiné starosti, jiné cíle, pořád zbývá pár věcí, za kterými chci jít. Ať už je to moje biofarma nebo přání hrát na tu kytaru co nejlíp a stavět se za dobré věci a přírodu. Přesto jsem tak trochu abdikovala... na dost věcí. Cítím se trochu prázdně, ale docela dobře, narozdíl od minulých týdnů. Tady se to ovšem asi nijak nepromítne :) Blog rušit nechci a nebudu, jen má neaktivita bude nadále pokračovat. Ostatně, jednou musel přijít ten den, kdy mě přejde potřeba se o všechno dělit. Občas si na vás ale vzpomenu, až zase objevím nějaký zajímavý článek nebo video, které byste měli vidět. A to je tak asi vše.

Vaše nepřítomná Tammy