Září 2012

Ztratili lidé lidskost?

11. září 2012 v 21:57 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Ztratili lidé lidskost?
Zrovna dneska mi tak přišla na mysl tahle otázka. To mám z toho, že při práci přemýšlím. Jednotvárná činnost jako pletí a tak podobně je v mém oboru celkem častá a jak se jinak zabavit, než se toulat alespoň myslí, když bych se nejradši zrovna toulala někde úplně jinde i tělem?
Někde, kde nežijí lidé, kde bychom byli jen já, stromy a obloha. Ale kolik je takových míst? Lidé si nárokují všechno. Všechno. Tenhle trávník je můj, tamted kus země zase tvůj. Jeden by čekal, že v době, kdy můžeme mít zdánlivě všechno se nebudeme tolik rvát. Doba nic nemění, život je boj i bez mečů, tanků a pistolí.
A lidskost něco znamenala jen ve světě, kde byl člověk tvor údajně rozumný, laskavý a soucitný a zvěř tou krutou hrozbou skrývající se v lese. Ty časy už minuly. Lidskost zmizela.
Když je někdo hodný, řeknu o něm, že je anděl. Nebo dobrá víla. Dokonce i zvíře je pro mě spíš takové laškovné označení, z legrace, kdepak urážka. Lidskost, lidské, humánní... to si spojuji už jen s popravami.
Humánní poprava, hummání zabití, lidské to nepochybně je, ale proč byla kdysi lidskost synonymem pro soucit?
V dnešní době mi to příjde směšné, absurdní, divné. Když je někdo "lidský", znamená to pro mě, že ničí své okolí. Že je sebestředný a myslí si, že je pánem světa. Nebo-li krutovládcem, který na své poddané - přírodu - zcela kašle a vykořisťuje ji pro své potěšení.

A někdy jen prostě že je, jaký je. Že je stejný jako ostatní, ovečkou ve stádě žijící vzorcem batole-škola-práce-rodina-smrt, aniž by někdy chtěl cokoli jiného. Člověk, který zkrátka neumí být jiný než lidský a je těžké vysvětlit komukoli co přesně pro mě znamená být člověkem. Takové ty maličkosti, ty věci, které nejsou v zásadě špatné, možná tak trochu roztomilé, tak trochu pošetilé a podivné. Lidské.
Ano, pojem lidskost se u mě setkává nejčastěji s povzdechem a odevzdaností, sem tam mírným úsměvem, pokud jde o ten neškodný případ. A když mám zrovna svou občasnou bojovnou náladu, příjde zlost.
A snad jen skutečný anděl se dokáže nikdy nerozzlobit, když je svědkem toho, co se na tomto světě děje.

První LARP, 3. a 4. den

2. září 2012 v 20:34 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Ráno jsem opět vstala jako první a tak jsem se šla projít do lesa. Bylo tam krásně, když tam nepobíhaly žádné bestie a neotravovaly svým křikem :D Vylezla jsem si na strom, pak prolezla už známou část lesa, vyjímečně v klidu, zašla se trochu opláchnout... Den jsem pak strávila hlavně u stánku, usmívala se na zákazníky, kšeftovala, poslouchala drby z bitev. Už nevím, jestli to bylo třetí den nebo ten předchozí, ale náš svatý válečník, paladin, se rozhodl pátrat po čarodějnici. Předvolal si každou z té hrstky žen co nás tam byla a vyptával se. Prý: Co je pravdy na tom, že jsi včera v noci byla na ďáblových kamenech? Sousedé tě viděli. A pak otázky týkající se víry ve svatou dvanáctku (jestli nejsem kacířka). Tvářila jsem se tak zděšeně, zkormouceně a zbožně, že mě nechali :D To mi šlo hrát dobře. A rozhodně jsem na žádných kamenech v noci nebyla :D Zato jedna farmářka u sebe měla "ďáblův symbol" a tak ji po mučení a velkém křiku šli upálit za město (jenom jako, ovšemže). Já se podívat nebyla, hlídala jsem stánek a navíc - kdo by čekal od někoho, koho vyslýchali, že se půjde dívat jak upalují jinou? Má zvědavost musela ustoupit citům mé role...

Nevlastnit a neměnit, jen milovat

2. září 2012 v 19:51 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Kam se poděla ta skutečná, bezpodmínečná, nesobecká, nezištná láska? Je to snad právě ta, která je hlavním tématem romantických příběhů, básní a snů? A nebo jsme na pravou lásku dávno zapomněli?

Žárlivost, strach, majetnictví - všechno to spolu souvisí a ikdyž jsme si zvykli, že jdou ruku v ruce s láskou, tak tomu tak není. Pokud ovšem nepovažujete za lásku něco vzniklé na vzorci vlastnictví. Víte, v dnešní době je všechno tak trochu o tom mám/nemám, moje/tvoje. Zvykli jsme si lpět na věcech. Tohle je můj barák, moje konto, moje auto, moje známka, můj úspěch, můj majetek. Tohle je moje žena, moje přítelkyně, můj manžel, můj přítel...
Vidíte v tom rozdíl? Já ne. Pro mě je stejně majetnické říct moje auto a můj manžel. Věc jako věc, nebo ne?
Á ano, správně, lidé nejsou věci. A uvědomujete si to? Nesnažíte se občas ostatní předělat tak, aby se vám více líbili? Nesnažíte se diktovat svému partnerovi jak se má oblékat, česat, s kým se má nebo nemá bavit a dokonce co si má myslet? Nutíte ho souhlasit, zastávat se vás, trávit s vámi veškerý čas? Hádáte se o tom, jestli umyl nádobí, utratil moc peněz, znemožnil vás ve společnosti a tak dále. Ale dochází vám, že ho nezměníte? Popravdě - nemáte na to ani právo. Každý člověk se narodil se svobodnou vůli. A také vám řeknu novinku - může hrát, že jste ho změnil, přetvařovat se a potlačovat svou přirozenost. Ale nebude s vámi šťastný, protože to, po čem snad každý v hloubi touží je aby byl milován zkrátka takový jaký je. A když se vám jeho přirozenost nelíbí, dobrá - nemusíte s ním být. Nikdy nemusíte a je jedno, jestli považujete za dostatečný důvod strach z osamění. To jsou výmluvy. Ono není nikdy dobré se bát osamění. Na tom není nic strašidelného, je to přirozené, možná víc, než takový vztah. Naučte se být sami a nebudete muset být s někým ze strachu.

A když se nebudete bát toho, že vás opustí, nebudete muset být ani žárliví. Žárlivost je jed, ne důkaz lásky, ale důkaz nedostatku sebevědomí. A také důsledek touhy dotyčného vlastnit.

Berte každý den se svou láskou jako dar, nelpěte na ní, prostě užívejte dokud můžete, protože láska není věčná. A i přes to, že budete žárlit a budete k sobě toho druhého poutat, tak to nevydrží, když nemá. Jen se prodlužuje oboustranné utrpení, ať už si to uvědomujete nebo ne. Lidé stejně jako ptáci nepatří do klece. Nemají se okroužkovávat, opatřit cedulkami s majitelem a hlídat jako nějaký drahý šperk. Neschvaluji svatby, příjde mi to opravdu jako chomout. Jistě, když po tom někdo touží, je to jeho věc. Já do toho nikomu mluvit nebudu. Ale nedokázala bych slíbit věčnou lásku a věrnost jedinému člověku po pár letech známosti. Pro mě jsou dobrovolné sliby závazné.

Ale teď k věci - jak si tedy představuji zdravé, správné partnerství?

Partnerství je klíčové slovo. Jde o dva partnery, rovnoprávné bytosti, dvě samostatné jednotky, které se rozhodly trávit čas spolu, protože je jim spolu zkrátka dobře. Milují se, ale nelpí na tom druhém, nepovažují ho za svůj majetek a jsou smíření s tím, že takové partnerství může kdykoli skončit, když pro jednoho přestane být příjemné. Nehádají se kvůli tomu, jaký ten druhý je, protože ví, že ho buď budou respektovat se vším všudy nebo se zkrátka rozejdou. Nechtějí toho druhého omezovat, měnit ani vlastnit. Záleží jim na tom, aby byli oba spokojení. Protože nevlastní, tak ani nežárlí. Pokud jim partner nechce být věrný a nesnesou to, vztah ukončí. Zkrátka jsou spolu oba ze svobodné vůle, bez závazků, a proto se musí ve vztahu snažit ještě víc. Když je pohromadě nedrží strach, smlouva ani nic jiného, tak to musí udělat ta láska, tolerance, podpora a snaha.

A teď se přiznejte: Kdo by byl takového vztahu schopen?