Banda víl

19. července 2012 v 23:05 | Tammy |  Mé duchovní zážitky
Věřte-nevěřte...


Občas mi bylo dost mizerně, připadalo mi, že nic nemá smysl a všechno jde kamsi do pr...čic. Lehší deprese, přiznávám, sem tam nějakou prožiju. Mám své dva anděly, mám Severku, svou vílu, ale někdy mi přišlo, že to nestačí. S anděly už skoro nemluvím, Sev mi byla vždy ze všech nejbližší.
Sev ale není jediná víla. Už před lety jsem zjistila, že mám s vílami jakési... telepatické spojení. stačilo na ně pomyslet, v duchu zavolat a hned jsem slyšela hlasy vícero víl. Bylo to volání, které jsem využívala jen, když bylo něco naléhavě třeba. Když jsem zavolala poprvé, pomohly mi vyřešit jeden zapeklitý osobní problém. Byl to přímo zázrak. Už předtím jsem nepochybovala o existenci víl a tím se mi to jen potvrdilo. Pak jsem je zase dlouho nevolala, nechtěla jsem jejich dobroty "zneužívat".
Až když mi bylo mizerně ani jsem nad tím nepřemýšlela a zavolala jsem je k sobě. Obklopila mě skupinka víl a já se hned cítila o něco lépe, jako bych byla doma. Takový pocit domova zažívám jen málokdy. Venku, když jsem sama v přírodě... a nebo s vílami. Což je vlastně jedno a to samé, když se to tak vezme.
Tenkrát mě nakonec utěšily a pak jsem je zavolala ještě dvakrát. Podruhé znovu, aby mi dodaly sílu. A pak, když jsem psala sem na blog dopis lidem od víl. Chtěla jsem, aby mi pomohly se slovy a nakonec jsem se jich zeptala na jména.
S jejich svolením jsem je pod dopis podepsala. O nějaký ten týden později jsem se k těm povědomým jménům vrátila. Znovu jsem víly zavolala. Pochopila jsem, že nějakým způsobem patří ke mně, jinak by neměly důvod za mnou poletovat kdykoli se mi zachce. Tentokrát mi konečně ukázaly svou podobu, předtím jsem je jen cítila. Zkrátka, jak já říkám, nadešel čas, abychom se zase mohly dát dohromady. A že jsme si měly hodně co říct.
Nejdřív se mi každá představila, abych si mohla spojit jména s jejich podobami a musím říct, že to ani nebylo tak těžké. Na každou z nich se její jméno dobře hodí. I povahově se liší, jak jsem poznala záhy. Celé to pro mě bylo jako rozpomínací setkání. Všechno, co mi říkaly mi bylo povědomé, známé, jako stará, zasunutá vzpomínka.
Ptala jsem se jich proto, jestli se známe z minulého života.
"To víš, že ano. Byly jsme taková skupina," řekla Taniel.
"Banda!" prohlásila Severka.
"Jsme rády, že jsi zpátky," dodala Naren.
"Kolik nás teda bylo? Sedm?" plácla jsem první číslo, co mě napadlo, protože jsem byla vždycky líná počítat.
"Přesně tak," řekla některá z nich, asi Severka.
"Já, Sev, Naren, Taniel, Maja, Tija,... To ale není sedm, kdo byl poslední?"
Najednou zavládlo ticho.
"Přece tvůj-" začala Taniel.
"Psst!" spustila vyčítavě Tija. "Nemusíš všechno hned vykecat."
Zamračila jsem se. "Od kdy máme tajnosti?"
"Od té doby, co musíš na některé věci přijít sama."
"Prostě mi to řekněte," byla jsem podrážděná, vždycky jsem nesnášela, když někdo o mně věděl víc než já a mlčel. Tentokrát jsem měla navíc tušení, které mě znepokojovalo.
"Kluk, elf, vílák nebo jak to říkáte. Tvoje spřízněná duše, spokojená?" Kupodivu to byla Tija, kdo nakonec promluvil.
"A proč tu není s vámi?"
Povzdechla si. "Protože je tady jako ty."
"On tady je? Někde tady? A vy se s ním bavíte?" Cítila jsem tak trochu šok a stejně chtěla vědět víc. Uznávám, v tu chvíli to na mě bylo trochu moc a právě proto se možná zdráhaly mluvit. Stejně už jsem to tušila, potřebovala jsem jen podobnou "ránu do hlavy" abych si přiznala, že mám pravdu.
"Ne, nebavíme," řekla Maja s odevzdáním. Asi se o to pokoušely nebo nepřišel čas... měla jsem hromadu otázek, ale ony mi o šestém z naší party víc neřekly. Nemohly, nebylo to správné a já zase jednou musela litovat existence zákonů vývoje nebo jak to jen nazvat. Všechno má svůj čas, nic se nemůže uspěchat, člověk musí na to hlavní přijít sám a jen když je to potřeba a kdesi cosi. Je to moudré, uznávám, otravné, tím si jsem jistá.
Naštěstí se alespoň rozpovídaly o starých dobrých časech.
"Vás všechny teda znám, ale se Severkou je to nějak... jiné. Proč ona jediná je se mnou od začátku?"
"No, to je tím, že jste něco jako dvojčata. Vlastně jste se měly narodit jako dvojčata," odvětila Maja. Severka o tom z nějakého důvodu moc mluvit nechtěla, nechala slovo ostatním. Podezírala jsem ji z toho, že zase jednou projevila svou dobrou stránku a jelikož jsme na vykecávání měly už pár let, chtěla, ať si užiju i ostatních... a ony mě.
"Chcete tím říct, že Sev tady mohla být se mnou? Že kdyby tenkrát... pro bohy," vydechla jsem zděšená tím zjištěním. Všechno to do sebe zapadalo. Proč je severka pořád se mnou a nemá žádnou rostlinu nebo jinou práci. Proč je mi nejbližší ze všech. A také jsem měla vztek, ano. Kdyby se tenkrát nestalo, že druhé dítě už v těhotenství zaniklo... nemusela jsem tady být sama. Mohla bych se Severkou sdílet celé dětství, měla bych si s kým hrát, s kým být a co víc - dokonale by mi rozuměla! Bylo mi tak trochu do pláče nad tím, o co jsem přišla, co mohlo být a nebylo... pozdě plakat nad rozlitým mlékem, stejně nebylo v mé moci to ovlivnit.
"Už jednou jsi tady byla a nevydržela jsi to ani do dospívání. Tak proč..." jako obvykle jsem nemusela ai dokončit myšlenku, aby věděla, co chci říct. Proč jsem si dřív nevšimla, že to zažívám z jemnohmotných jen s ní? Jediná propast mezi námi byl vždycky jen fyzický svět, lidské starosti, které nemohla pořádně chápat, ikdyž se snažila. Já si zase nevzpomínala na věci z minulosti. Vadilo jí to někdy, byla smutná? Ne, Sev nikdy neměla ve zvyku být smutná. Občas možná, když jsem byla smutná já, ale vydrželo to jen pár minut, než mě začala rozveselovat.
"Nikdy jsme nebyly rády odloučené. Ty bys udělala to samé na mém místě." Zdálo se mi to nebo byla ta věčně veselá, drzá, potrefená víla trochu na rozpacích? Já cítila jen vděčnost a dojetí. Musím uznat, že ten večer byl jedním z nejhezčích, nejdojemnějších věcí, co jsem zažila.
Povídaly jsme si dál, ale to už bylo spíš jen takové nezávazné tlachání, legrácky, sem tam poznámka z minulosti o tom, jaká jsem dřív bývala a jak jsme si se Sev byly vždycky podobné. Trochu jsme si zatančily, zazpívaly a zasmály se jako za starých časů. Pamatuji si jen malé útržky, ale přesto jsem cítila... že je vše jak má být. Že jsem doma. Po pár minutách jsem zjistila, že každou z nich znám jako svoje boty, ač nevím, odkud se to vědomí vzalo. Nestihla bych je tak dobře poznat tak rychle. A také bylo cítit, že jeden chybí. Tak snad jednou... budeme zase všichni pohromadě?
Mám zase chuť v to věřit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Taure Taure | Web | 20. července 2012 v 8:23 | Reagovat

Ach Tammy,to je tak krásné,že je všechny takhle vidíš a mluvíš s nimi bez problémů! :-)  Já na tom ještě tak skvěle nejsem...Ale jsem moc ráda,že máš kolem sebe takovou spoustu víl! :)

2 Tammy Tammy | Web | 20. července 2012 v 10:58 | Reagovat

[1]: Já jsem taky moc ráda :)

3 Keta Keta | Web | 23. července 2012 v 18:37 | Reagovat

To je nádherné! :-) Stačilo by málo a rozbrečela bych se u toho (upřímně, nedělám si srandu!)

4 Tammy Tammy | Web | 24. července 2012 v 9:41 | Reagovat

[3]: Já to vydržela a neupustila jsem slzu! Taky proto, že jsem střídavě byla zmatená, rozčarovaná a rozzlobená xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama