Červen 2012

Pravda umí šokovat

29. června 2012 v 12:13 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Tak si říkám, jak legračně si s námi někdy hraje pravda s uvědoměním. Neznám lepší způsob, jak zjistit, co je pravda, než je takové to prosté uvědomění si, že "to do sebe naprosto dokonale zapadá. Jak je možné, že jsem to dřív neviděl/a?!".
S postupujícími roky se mi to stává stále častěji. Někdy prostě v sobě mám jasno, aniž bych hledala důvody. Řídím se hlavně srdcem, pocity, intuicí. Ale pak po mně chce někdo vysvětlení. Já řeknu, že to prostě vím.
Jenomže oni se pak ptají: Proč je to tak? Předtím jsem nad tím nepřemýšlela. Ale zvláštní je, že vždycky vím, co odpovědět. Odpověď se totiž skrývá uvnitř mě a je zcela prostá. Ikdyž jsem ji dřív neznala, příjde sama a dává dokonalý smysl. A tak vím, že je to pravda, protože vymyslet si lež tak rychle a tak důvěryhodnou... navíc s nulovou snahou... nevím, jak vy, ale to já neumím. Ovšem občas něco zjistím tak, že to někde přečtu nebo od někoho slyším. Hned cítím, že je to pravda, zaraduji se a přidám ten fakt do svého katalogu "důležitých pravd". Tak se mi něco takového stalo zrovna dneska. Čtu takhle článek o sebelásce, na který jsem náhodou narazila. No a něco mě tam zarazilo, možná rovnou šokovalo. Dovolím si citovat:

Zklamání

3. června 2012 v 23:29 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Nejsem naštvaná, nejsem uražená, smutná ani cynická... jsem jen zklamaná. Zklamání je už od dětství mým nejvěrnějším společníkem a nikdy mě neopouští, ikdyž se ho snažím zahnat všemi způsoby. Zklamaná jsem pořád, ikdyž si zakazuji dělat naděje. Zklamání, touha, smutek... všechno je to jako těžká deka, která mě neustále přikrývá... a nebo spíš pohřební rubáš. Kdoví. Nakonec, můžu se špetkou cynismu říct, že alespoň někdo, přesněji něco, mě nikdy neopustí. Zklamání. Ani smutek, ne, dokonce ani vztek. Protože jakmile přejde zklamání a změní se ve smutek... hned vzápětí se smutek změní ve zlost, která je tím jediným co mě ještě drží na nohou. Vztek, odhodlání a síla vůle. Heh, možná je nakonec zklamání přecejen k něčemu dobré. Měla to být je jedna věta o tom, jak mě tento vtíravý pocit nikdy neopouští a chodí ruku v ruce s mlhavou nadějí. A tak jsem to roztáhla, no, nevadí, stejně tomu zase nikdo nebude rozumět.
A já budu zklamaná, zase. Zklamání, zklamání, být či nebýt zklamán... to je oč tu běží?
Ne. V životě jde o něco víc, něco, co mi zcela uniká...

Starosti víly se rozplynou... ale kdy?!