Smrtelní (Ironside) - Prolog

1. května 2012 v 23:39 | Tammy |  Pohádky a další milé počtení
Třetí díl série Holly Blackové o plivnici Kaye, pokračuje tam, kde skončil první díl.
Přemýšlela jsem nad tím, jak přeložit název. Iron= železo, side=strana, ale strana železa zní divně a vzhledem k ději knihy i nevhodně. Ale když se nad tím trochu zamyslíme - železo je pro Neviditelné zhoubné. Takže kdo je stranou železa? Lidé, smrtelníci. A proto Smrtelní. Tak tedy konečně k překladu...




Úvod

Prostřednictvím holých mechů,
trnité stromy vysázeli
pro radost a pro potěchu.
Pokud se však kdo odváží
vykopat je navzdory,
může najít ostré trny
v noci ve své posteli.
-WILLIAM ALLINGHAM, "VÍLY"

Roiben stále miloval paní Silariel a to navzdory tomu, kolikrát jej znovu a znovu přivolávala na toto místo, i když měl spoustu čerstvých modřin a krev za nehty. Navzdory hladovým očím dvora Prokletých, hrůzným úkolům a tomu, jak ho jeho královna Nicnevin vychovala. Navzdory mnoha způsobům, jakými byl ponížen a věcí, nad kterými si zakázal přemýšlet, zatímco stál strnule za jejím trůnem. Pokud se pořádně soustředil, mohl si vzpomenout na plamen měděných vlasů jeho královny, její nečitelné zelené oči a zvláštní úsměv, který mu darovala, když mu před třemi měsíci sdělila jeho budoucnost. Volba učinit z něj služebníka dvoru Prokletých byla čest, řekl si znovu. On sám svou královnu miloval natolik, aby zůstal poslušný. Věřila mu více než všem ostatním. Jedině jeho láska byla dost skutečná, aby to všechno vydržel. A on ji miloval tak dlouho, jak jen si pamatoval.

"Roibene," řekla královna Prokletých. Zrovna večeřela na zádech skřeta, jehož zelené vlasy byly tak dlouhé, že mohly sloužit jako ubrus. Teď se podívala na Roibena s jistým druhem nebezpečného úsměvu.
"Ano, má paní," řekl automaticky, neutrálně. Snažil se skrýt, jak moc ji nenávidí. Ne proto, že by se jí potom znelíbil. Naopak, myslel si, že by ji to až příliš pobavilo.
"Ten stůl se příliš třese. Obávám se, že se mé víno vylije."
Dutý kopec byl téměř prázdný. Ti dvořané, kteří se stále ještě bavili pod girlandami z chlupatých kořenů, byli tak tiší, jako si jejich královna vychutnávala své občerstvení. Pouze její služebníci byli blízko, všichni v ponurém tichu, jako duchové. Její komorník si odkašlal. Roiben na ni tupě zíral.
"Zpevni to," poručila.

Udělal krok vpřed, ale nebyl si jistý, co chtěla, aby udělal. Skřetův scvrklý obličej se na něj podíval, bledý hrůzou. Roiben se pokusil konejšivě usmát, ale zdálo se, že se malý mužíček začal třást ještě víc. Napadlo ho, jestli by svázáním neučinil skřeta stabilnějším, ale pak byl sám znechucený tou myšlenkou.

"Usekni mu nohy tak, aby byly v jedné rovině s rukama," ozval se nějaký hlas a Roiben vzhlédl. Jiný rytíř, s vlasy stejně temnými jako byl jeho kabát, vykročil směrem k trůnu Nicnevin. Široce se ušklíbl. Předtím ho Roiben viděl jen jednou. Byl to ten rytíř, kterého dvůr Prokletých poslal Požehnaným jako symbol míru. Roibenovo dvojče v otroctví, ačkoli mohl předpokládat, že rytířova služba byla snažší, než jeho vlastní. Při pohledu na něj Roibenovo srdce poskočilo nadějí v nemožné. Mohla by být provedena výměna? Mohl by být konečně poslán domů?

"Nephamaeli," řekla královna, "To jsi Silarial tak rychle unavil?"
Odfrkl si. "Vyslala mě jako poslíčka, ale jedná se o nepodstatnou zprávu. Spíše si myslím, že mě nemá v lásce. Avšak zdá se, že Vy jste s obchodem spokojenější."
"Nějak se nemohu shodnout se svým novým rytířem," řekla Nicnevin a Roiben sklonil hlavu. "Uděláš, co Nephamael navrhuje?"

Roiben se zhluboka nadechl, bojující o klid, který necítil. Pokaždé, když promluvil, měl strach, že vybuchne a řekne to, co si doopravdy myslí. "Pochybuji, že je jeho plán účinný. Dovolte mi zaujmout skřetovo místo. Já vaše víno nevyliji, má paní."
Její úsměv se rozšířil radostí. Obrátila se na Nephamaela. "Ptá se tak hezky, nemyslíš?"
Nephamael přikývl, ačkoli nevypadal tak pobaveně, jako ona. Zdálo se, že jeho žluté oči Roibena poprvé skutečně hodnotí. "A žádné obavy o důstojnost. Musíš to shledávat osvěžujícím."

Smála se, smíchem, který zněl tak překvapivě z jejího krku a tak chladně, jako led lámající se na hlubokém jezeře. Někde v šeré jeskyni začala hrát harfa. Roiben se otřásl při pomyšlení, s čím by to mohlo být spojeno.
"Pak buď mým stolem, Roibene. Uvidíme, jestli se nebudeš třást. A ten skřet, ten bude trpět za každou tvou chybu."
Roiben snadno zaujal místo malého skřítka, ale stěží mohl počítat s tím, jak ponižující bude snížit se na kolena, sklonit hlavu a nechat stříbrné nádobí a teplá jídla opatrně usazená na svých zádech. Neuhnul. Zůstal tak pořád, i když se Nephamael usadil na podlahu vedle trůnu a zanechal ještě jeden pohár na křivce jeho páteře. Mužská ruka spočívala na jeho pozadí a Roiben se kousl do rtu, aby potlačil překvapené zamrkání. Zápach železa byl ohromující. Přemýšlel, jak to mohla Nicnevin snést.

"Směřuji k tomu, unudit se k smrti," řekl Nephamael. "Přestože je dvůr Požehnaných určitě překrásný."
"A není tam nic, co by tě dokázalo zabavit? Tomu dokážu jen stěží uvěřit."
"Ano, to je." Roiben si pomyslel, že v těch slovech cítil úsměv. Ruka sklouzla přes prohlubeň na jeho zadku. Ztuhl, než si stihl sám pomoct a zároveň s pohybem uslyšel cinkání pohárů. "Ale mé potěšení je v hledání slabostí."
Nicnevin Roibena ani příliš nenapomínala. Pochyboval, že to bylo způsobeno nějakou šlechetností na její straně.
"Zajímalo by mě, jestli vůbec hovoříš se mnou," řekla.
"Hovořím s Vámi," řekl Nephamael. "Ale ne o Vás. Vaše slabosti mi nejsou známy."
"Jak okouzlující a půvabná odpověď."
"Ale vezměte si tady toho svého rytíře, Roibena. Jeho nedostatky mi známy jsou."
"Opravdu? Myslím si, že to už nemůže být více zřejmé. Jeho láska k osamělé potvůrce ho dostala na kolena dokonce i teď."
Roiben se obrnil před jakýmkoli pokusem o pohyb. To, že o něm královna špíny mluvila jako by byl zvíře ho nepřekvapilo, ale zjistil, že se víc obává toho, co by mohl říct Nephamael. Ve způsobu jakým mluvil bylo něco hladového a Roiben nevěděl, co by mohlo takový hlad ukojit.
"Miluje Silarial. Odevzdal se jí. A úkol, který mu dala byl tohle - stát se vaším služebníkem výměnou za mír."
Královna dvora Prokletých neřekla nic. Ucítil, jak se jeden pohár zvedl z jeho zad a pak byl nahrazen dalším.
"Je to nádherně kruté, opravdu. Tady je, stále loajální a statečný pro ženu, která ho jen uboze využívá. Nikdy ho nemilovala. Už na něj zapoměla."
"To není pravda," řekl Roiben a pohnul se, takže stříbrné nádobí popadalo kolem něj. Vyskočil na nohy, lhostejný k zírajícím dvořanům, rozlitému vínu, skřítku i vyděšenému křiku. Teď se nestaral o nic správného, jen o Nephamaela, který mu ukradl jeho místo - jeho domov - a ted´se opovážil vysmívat se mu svou škodolibou radostí.
"Dost!" Nicnevin zakřičela. "Přikazuji ti, Roibene, mocí tvého jména, aby ses přestal hýbat."
Proti své vůli okamžitě ztuhl jako manekýn a jen ztěžka dýchal.
Nephamael se mu klidil z cesty, ale jeho úšklebek byl poloviční, než od něj čekal.
"Zabij skřeta," přikázala královna dvora Prokletých. "Ty, můj rytíř, budeš pít jeho krev jako víno a tentokrát nepříjde na zmar ani jediná kapka."

Roiben se pokusil otevřít ústa, aby řekl cokoli, ale její příkaz zakazoval všechno, co zahrnovalo pohyb. Byl tak hloupý. Nephamael ho dráždil v naději, že udělá nějakou podobnou chybu. Dokonce i královnin dřívější nedostatek kárání byl pravděpodobně plánovaný. Teď ze sebe udělal neobyčejného hlupáka a nevinné stvoření to stálo život. Vina ho sžírala zevnitř. Už nikdy víc, řekl sám sobě. Nezáleží na tom co řeknou, udělají nebo ho donutí udělat, on na to nebude reagovat. Bude stejně tak lhostejný jako kámen. Ponuří sluhové byli rychlí a efektivní. Během několika okamžiků měli připravený horký pohár a zvedli jej k jeho nehybným rtům. Tělo už bylo odklizeno, vytřeštěné oči zíraly na Roibena i po smrti, usvědčující ho za jeho pýchu. Roiben nemohl přestat s hltáním teplé, slané tekutiny. Nemohl sám od sebe zavřít ústa. O chvíli později se vyzvracel na stupínek.

Chuť té krve s ním zůstala po dlouhé roky jeho služby. Dokonce i když se skřítci osvobodili, i když vyhrál korunu dvora Prokletých. Ale pak už si nemohl vzpomenout na to, čí krev to byla. Věděl jen, že si zvykl na její chuť.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Keta Keta | Web | 5. května 2012 v 14:21 | Reagovat

Tvá dedukce názvu je geniální :D Myslím, že překladatelné by měli ke knihám psát zrovna takhle své myšlenkové pochody, protože mě většinou rozzlobí, když vidím název knihy, který se ani v nejmenším neshoduje s originálem :D

2 Tammy Tammy | Web | 5. května 2012 v 17:55 | Reagovat

[1]: Já teď píšu něco, co ještě název ani nemá. Vyjímečně. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama