Smrtelní - 1.kapitola

2. května 2012 v 11:12 | přeložila Tammy |  Pohádky a další milé počtení
Kapitola první

Dávám přednost zimě a podzimu,
kdy cítíš stavbu kostí krajiny -
-její osamělost-zimní pocit smrti.
Něco čeká pod tím vším
- a celý příběh není znám.

-ANDREWWYETH-



Lidské dívky pláčou, když jsou smutné a smějí se, když jsou šťastné. Mají jeden pevný tvar, který nemění podle svého rozmaru, jako by to byl jen kouř. Mají své velmi vlastní rodiče, které milují. Nechodí kolem a nekradou matky jiným dívkám. Alespoň si myslela, že jsou lidské dívky takové. Ve skutečnosti to nevěděla. Ostatně, Kaye nebyla člověk.
Strčila prst do díry na levé straně svých silonek a dotkla se zelené kůže pod nimi, jak tak o sobě uvažovala před svým odrazem v zrcadle.

"Tvoje krysy taky chtějí jít," řekla Loutnička. Kaye se otočila k zakrytému akváriu, kde víla velikosti panenky měla své tenké bledé prsty přilepené na skle. Kayina hnědá krysa, Armagedon, zavětřila. Izák byl stočený do bílé koule v protějším rohu akvária. "Má rád korunovace."
"Opravdu dokážeš porozumět tomu, co říká?" Zeptala se Kaye a přetáhla si olivovou sukni přes hlavu.
"Je to jen krysa," řekla Loutnička a otočila se čelem ke Kaye. Jedno z jejích můřích křídel poprášilo stěnu akvária bledým práškem. "Každý může mluvit s krysou."
"Fajn, já nemůžu. Hm...nezdám se ti v tom moc jednobarevná?"
Loutnička přikývla. "Líbí se mi to."
Kaye uslyšela zvuk hlasu její babičky, který vycházel z přízemí. "Kde zase vězíš? Udělala jsem ti sendvič."
"Budu tam za minutku!" Kaye zakřičela v odpověď.
Loutnička políbila skleněnou stěnu nádrže. "Takže, může krysa jít nebo ne?"
"Myslím, že jo. Určitě. Myslím tím, jestli se postaráš o to, aby neutekl."

Kaye si zašněrovala jednu černou botu s tlustou podrážkou a kulhala po místnosti, jak hledala jejího kamaráda. Jen před dvěma měsící její pokoj tvořila dětská postel a police starobylých nemrkacích panenek. Nyní byla stará postel po kusech naskádaná v podkroví, panenky byly oblečené do punk-rockových oblečků a nad matrací na podlaze Kaye namalovala nástěnnou malbu tam, kde mohlo být čelo postele. Už byla napůl hotová - strom s dlouhými, složitými kořeny a pozlacenou kůrou. Ani přes to vyzdobení však stále neměla pocit, jako by ten pokoj byl její. Když uviděl malbu Roiben, poznamenal, že mohla pokoj přetvořit do jakékoli podoby chtěla, ale magické pozlátko - bez ohledu na to, jak krásné je - pro ni pořád nevypadalo dost skutečně. A nebo spíš naopak vypadalo příliš skutečně, příliš by jí připomínalo, proč do místnosti vlastně nepatří.

Strčila nohu do druhé boty, zapnula si bundu. Vlasi si nechala zelené, kouzlem zakryla svou kůži a obarvila ji. Ucítila mírné brnění, jak kouzlo obnovilo její známou lidskou tvář. Dívala se na sebe ještě o chvíli déle, pak si strčila Armagedona do kapsy, podrbala Izáka za ušima a zamířla ke dveřím. Loutnička ji následovala, vznášela se na svých můřích křídlech a držela se z dohledu, když Kaye utíkala dolů po schodech.

"Předtím na telefonu, to byla tvoje matka?" zeptala se její babička. "Slyšela jsem ho zvonit." Stála u kuchyňského pultu a lila horké sádlo do plechovky. Dva sendviče s arašídovým máslem a slaninou ležely na talířích. Kaye mohla vidět hnědé maso, které vykukovalo z pod okrajů bílého chleba.
Kaye se zakousla do svého sendviče, takže jí arašídové máslo ulpělo na zubech. "O svátcích jsem jí nechala zprávu, ale obtěžovala se mi zavolat zpátky? Ó ne, je příliš zaneprázdněná na to, aby se mnou prohodila pár slov. Večer se jí budeš muset zeptat, ačkoli nedokážu pochopit, proč nemůže přijít sem dolů a navštívit tě, místo toho, abys ty musela za ní do jejího špinavého bytu ve městě. Musí jí vážně připadat drzé, že ses rozhodla zůstat tady, místo toho, abys s ní běhala po světě jako malý stín."

Kaye žvýkala a přikývla, jako by souhlasila s babiččinými stížnostmi. V zrcadle vedle zadních dveří mohla pod kouzlem vidět dívku s trávově zelenou kůží, černé oči bez jakékoli bílé tečky a křídla tenká, jako plastový obal. Tvor stojící za milou starou dámou, který jí jídlo určené pro nějaké jiné dítě. Dítě ukradené vílami.

Podvrženci. Tak se říká mláďatům, které kukačky zanechají v cizím hnízdě. Parazitické včely zanechávají svůj potěr v cizích úlech taky. Kaye o nich četla v jedné z encyklopedií. Parazité se neobtěžují se staráním se o vlastní potomstvo.
Nechávají ostatní, aby je vychovali za ně - ptáky, kteří se nesnaží zjistit, proč jsou jejich mláďata tak velká a hladová, včely, které ignorují, že jejich mladí nesbírají pyl, matky a babičky, které neznají slovo podvrženec.
"Musím jít," vyhrkla Kaye z ničeho nic.
"Už jsi víc přemýšlela o škole?"
"Babi, já mám hotovou maturitu," řekla Kaye. "To víš. Zvládla jsem to. Udělala jsem ji."

Její babička si povzdechla a zadívala se směrem k lednici, na které byl pořád lístek přichycený magnetem. "Pořád je tady obecná vysoká škola. Představ si to - začít studovat předtím, než zbytek tvé třídy vůbec absolvuje."
"Půjdu zjistit, jestli už je Corny venku." Kaye zamířila ke dveřím. "Dík za sendvič."
Stará žena zavrtěla hlavou. "Venku je příliš chladno. Zůstaň na verandě. Měl by víc přemýšlet, než nechá mladou dámu čekat ve sněhu. Přísahám, že ten chlapec nemá žádné vychování."
Kaye ucítila závan vzduchu, když Loutnička proletěla za jejími zády. Její babička ani nevzhlédla. "Jasně, babi. Měj se, babi."
"Zůstaň v teple." Kaye přikývla a použila rukáv kabátu k otočení knoflíku, aby se nedotkla železa. Dokonce i jeho zápach ji pálil v nose, když se dostala příliš blízko. Prošla přes verandu, použila stejný trik k otevření venkovních dveří a šlápla do sněhu. Stromy na trávníku byly obalené ledem. Kroupy z toho rána byly přilepené všude, kam jen sáhla, ztuhlé do pevné třpytící se hradby, která zakryla větve a blýskala se proti šedé obloze. Sebemenší vánek přinutil vetvičky aby o sebe s drnčením narážely.

Corny nepříjde, ale její babička to nemusela vědět. Nebyla to lež. Ostatně, Neviditelní nemohli lhát. Mohli se jen pokusit ohnout pravdu natolik, aby nepraskla. Trn zabalený do zeleně značil dům jako chráněný dvorem Prokletých. Dárek od Roibena. Pokaždé, když se Kaye podívala na větev, zadoufala, že být chráněný dvorem Prokletých zahrnuje i to, být chráněný před dvorem Prokletých. Odvrátila se. Šla kolem farmářského domku s hliníkem na stěně, který se odlupoval v plátcích. Žena, která tam žila, chovala italské kachny, které snědly všechnu trávu v sousedství, ať už ji zasadil kdokoli. Kaye pomyslela na kachny a usmála se. Odpadkový koš se válel na ulici, narážející na plastové popelnice s láhvemi od piva určenými k recyklaci. Kaye přešla přes parkoviště bowlingové herny, na kterém v blízkosti chodníku spočívala pohovka s polštáři ztuhlými mrazem.

Plastový santa zářil na trávníku vedle soba zabaleného spolu se světýlky s optickými vlákny. 24hodinová samoobsluha troubila skřípavé koledy do ztichlé ulice. Robotický elf s růžovými tvářemi bez přestání mával několika sněhulákovým ponožkám, které vlály jako duchové. Kaye minula jesličky, které postrádaly malého Ježíška. Napadlo ji, jestli ho ukradly děti nebo ho jen rodina vzala domů na noc. Na půli cesty k hřbitovu se zastavila u telefoní budky za pizzérií, hodila do ní čtvrťák a vytočila Cornyho číslo. Zvedl to po prvním zazvonění.

"Hej," řekla Kaye. "Už ses rozhodl, co bude s tou korunovací? Chystám se sejít s Roibenem, než to začne."
"Nemyslím si, že tam můžu jít," řekl. "Ale jsem rád, že voláš - musím ti něco říct. Jel jsem kolem jednoho z těch skladovacích prostor. Víš, ten druh, kde jsou poutače s hesly jako "Podporujte naši armádu" nebo "Co chybí v K-mezera-mezera-tel? O-S."
"Jo," zmateně řekla Kaye.
"Dobře, tenhle říkal "Život je jako olizování medu z trnu." Co to jako do prdele má být?"
"Divný."
"Jo, do prdele, je to divný. Co to má znamenat?"
"Nic. Prostě se na to vykašli," řekla Kaye.
"Fajn. Kašli na to. To jsem já. Jsem fakt dobrej v kašlání na věci. Je to moje hlavní dovednost. Kdybych měl v plánu si udělat jeden z těch testů jako jaký povolání se ke mně hodí, stopro bych byl nejlepší pro "nezabejvání se sračkama". Co myslíš, v jaký práci bych to nejlíp uplatnil?"
"Manažer skladu," řekla Kaye. "Budeš jediný s těmahle kecama."
"Au, přímo mezi nohy." V jeho hlase mohla slyšet úsměv.

"Takže, opravdu nechceš večer přijít? Zdá se, že je vážně dobrý nápad, abys konečně čelil svým strachům a tak podobně."
Na druhém konci drátu bylo ticho nějak dlouho. Už se chystala něco říct, když řekl, "Problém s čelením mým strachům je v tom, že to jsou moje strachy. Nemluvě o tom, že je vážně těžký zbavit se strachu z megalomanských amorálních ďáblů." Zasmál se - divně, křehce zaskřehotal. "Jen jednou bych rád, aby se konečně vzdali svých tajemství - řekni mi jak se před nimi doopravdy ubránit. Jak být v bezpečí."

Kaye pomyslela na Nephamaela, posledního krále dvora Proletých, na to, jak se dusil železem a jak ho Corny stále bodal, znovu a znovu. "Nemyslím si, že je to tak snadný," řekla. "Myslím, že je téměř nemožný ochránit se před lidmi, nemluvě o vílách."
"Jo, taky myslím. Uvidíme se zítra," řekl.
"Dobře." Slyšela, jak zavěsil.

Kaye šla dál, kabát si přitáhla víc k tělu. Došla na hřbitov a začala šplhat na zasněžený, zablácený kopec se stopami od sáněk, které po něm předtím jezdily. Její zrak zabloudil k místu, o kterém věděla, že je tam pohřbená Janet, i když z místa kde stála vypadaly všechny leštěné žulové náhrobky úplně stejně, s těmi plastovými věnci a mokrými červenými mašlemi. Nepotřebovala vidět hrob, aby se její kroky zpomalily, zatížené vzpomínkou, stejně jako mokré šaty táhly Janet ke dnu.
Přemýšlela nad tím, co by se asi stalo, kdyby si mládě kukačky uvědomilo,že není jako jeho bratři a sestry. Možná by přemýšlelo nad tím, kdo je a odkud přišlo. Možná by jen předstíralo, že je všechno v pořádku a dál by se krmilo červy. Ale cokoli ptáče cítílo, nebylo dost, aby mu to zabránilo ve vyházení ostatních ptáčků z hnízda.

***

Cornelius Stone zavřel mobil o svůj hrudník a ještě okamžik stál, čekající na odliv lítosti. Chtěl jít na korunovaci, chtěl tančit s krásnými a strašnými tvory dvora Prokletých, chtěl spadnout do bezvědomí z vílího ovoce a vzbudit se po straně kopce, nasycen a zbičován. Kousal se do tváře, dokud neucítil krev, ale s bolestí se jen zvýšila jeho touha.

Posadil se na koberec v uličce knihovny, tak novém a čistém, cítil chemický smrad, který se pravděpodobně odpařoval z formaldehydu. Otevřel první z knih, podíval se na dřevoryty a otočil pár stran, takže přeskočil asi století. Uviděl kresby poníků s ploutvemi, které vůbec nevypadaly jako vodník, který zabil jeho sestru. Tenhle kůň vyletěl z kroužku malých andělských skřítků s červenými tvářemi a špičatými oušky, kteří tančili v kruhu. Žádný z nich se Kaye nepodobal ani v nejmenším. Každou stránku opatrně vytrhl z vazby. Tohle byly zatracené kecy.

Další kniha nebyla o nic lepší. Když začal trhat třetí, do uličky nahlédl nějaký starší muž. "To bys neměl dělat," řekl. V ruce držel tlustý western v pevné vazbě a zamžoural na Cornyho, jako by ani s brýlemi neviděl příliš ostře.
"Dělám tu," zalhal Corny. Muž se podíval na jeho odřenou motorkářskou bundu a jeho střapaté vlasy. "Tvoje práce je ničit knihy, které jsou naprosto v pořádku?"
Corny pokrčil rameny. "Národní bezpečnost."

Muž s mumláním odešel. Corny nastrkal zbytek knih do svého batohu a dveřmi vyšel ven. Zmatené informace byly mnohem horší, než nevědět vůbec nic. Alarm za ním začal pištět, ale nezajímalo ho to. Byl i v jiných knihovnách. Alarm nic neudělá, kromě pěkného zvuku, který zní jako kostelní zvony z budoucnosti. Vydal se směrem ke kopci, kde byla korunovace. Ne, nešel na večírek s Kaye a jejím přítelem "princem z temnot", ale to neznamenalo, že zůstane doma. Žádná z těch knih mu nemohla pomoci s tím, co plánoval, ale to čekal. Jestli chtěl odpovědi, prostě musel jít k správnému zdroji.

Sluhové Kaye jen neradi pustili do Paláce termitů. Mohla to poznat podle způsobu, jakým se na ni dívali, jako by si mysleli, že je jen ošoupanost své boty, špína za jejími nehty, zápach kávy a cigaret, který jí ulpěl na oblečení. Mluvili s nechutí, nikdy se jí nepodívali do očí a vedli ji chodbami, jako by jejich nohy byly z olova.

Tohle bylo místo, na které měla patřit, ale na tom ponurém a skvělém dvoře v studených halách s divokými obyvateli, se cítila nesvá. Thole všechno bylo sice krásné, ale cítila se rozpačitá a nesvá proti takovém pozadí. A jestli nepatřila sem a nepatřila ani k Ellen, pak nechtěla ani přemýšlet nad tím, kam vlastně patří.

Už to byly skoro dva měsíce od doby, kdy Roiben přijal titul krále dvora Prokletých, ale ke korunovaci mohlo dojít jen v nejtemnější den zimy. Dnes večer se stane skutečným králem dvora Prokletých a s tímto dnem příjde pokračování nekonečné války s Požehnanými. Před dvěma večery ji vzbudil, když šplhal na strom, aby se dostal k oknu její ložnice a vylákal ji ven k sezení na zmrzlém trávníku. "Zůstaň tady, se Smrtelníky, nějakou chvíli po tom, co budu korunován," řekl jí. "Nebo budeš vtažena do ještě většího nebezpečí. "Když se ho chtěla zeptat, na jak dlouho nebo jak hrozné si myslí,že to bude, tiše ji políbil. Zdálo se, že je neklidný, ale nechtěl říct proč. Ať už měl jakýkoli důvod, jeho neklid byl nakažlivý.
Následovala šoupání nohou hrbatého sluhy až ke dveřím Roibenovy komnaty.

"Za chvíli bude u tebe ," řekl, když otevřel těžké dveře a vstoupil dovnitř. Zapálil několik tlustých svíček na podlaze, než tiše ustoupil. Chomáčovitý ocas táhl zasebou.
Roibenovy komnaty byly z velké části nezařízeny, rozpínavost stěn z hladkého kamene byla narušena stohy knih a postelí přehozenou brokátem. Bylo tam pár dalších věcí, trochu dál - nefritová miska s vodou k mytí, skříň,stojan s jeho brněním. Komnata byla formální, strohá a zapovězená.

Kaye si svlékla kabát a hodila ho na konec postele. Pak se posadila vedle něj. Zkusila si představit jaké by to bylo, žít tady, s ním, ale selhala. Myšlenka na pověšení plakátu tady na stěnu byla... absurdní.

Víc nezvládla, jen vytáhla náramek z jedné z kapes kabátu a podržela jej v ruce. Tenký cop jejích zelených vlasů zabalený v stříbrném drátu. Doufala, že ho překvapí, než korunovace začne, doufala, že i když s ním chvíli nebude moct být, bude to mít s sebou. Jako rytíři z pohádkových knížek, kteří nosili zástavy svých vyvolených, když jezdili do bitvy. Loutnička a Armagedon dokonce šli do haly napřed, takže měla chvíli jen se sebou a svým dárkem. Vedle vznešenosti místnosti se jí její dar zdál ošklivý a obyčejný. Zcela nehodný krále.

Uslyšela zvuk připomínající klapot kopyt v hale, postavila se, nacpala náramek zpátky do kapsy kabátu, ale byl to jen další zamračený sluha. Tenhle nesl sklenici kořeněného vína, tak silného a rudého, jako krev. Kaye si vzala sklenici a způsobně se napila, pak ji vrátila na podlahu, kde ji sluha zanechal. V mihotavém světle knížek si prolistovala několik knih - vojenská strategie, Peasepodovy balady, Emma Bull paperback, který mu půjčila - čekala trochu víc. Vypila další doušek vína, natáhla se na postel, obalená brokátem, který byl kolem ní. Najednou se vzbudila, s rukou na rameni a Roibenovou úchvatnou tváří nad sebou. Stříbrné vlasy ji lechtaly na tváři.

V rozpacích se posadila a otřela si ústa hřbetem ruky. Spala neklidně, pokrývka byla z poloviny na podlaze, namočená do rozlitého vína a vosku z dohořelé svíčky. Nepamatovala si, že by vůbec zavřela oči. Šarlatově oděný sluha stál uprostřed místnosti a nesl dlouhý plášť s přezkami z černého opálu. Roibenův komorník, Ruddles, stál blízko dveří a ústa měl tak plná zubů, až se zdálo, že na nich má nepříjemný úsměv. Roiben se zamračil. "Nikdo mi neřekl, že jsi tady."

Nebyla si jistá, jestli by si přál, aby mu to někdo řekl nebo by byl radši, kdyby tady ani nebyla. Kaye si přehodila kabát přes ruku a vstala, tváře horké hanbou. "Měla bych jít." Zůstal sedět na troskách své postele, pochva na jeho boku se dotýkala podlahy. "Ne." Ukázal na sluhu a Ruddlese. "Nechte nás."
Zmizeli s lehkými úklonami. Kaye zůstala stát. "Je pozdě. Ta tvoje věc brzo začne."
"Kaye, netušíš, kolik je hodin."Vstal a vzal ji za ruku. "Usnula jsi si." Ustoupila, sevřela ruce, zatlačila nehty do svých dlaní, aby se uklidnila. Povzdechl si. "Zůstaň. Nech mě to napravit, at´už jsem udělal cokoli."
"Nech toho." Zavrtěla hlavou a mluvila rychleji, než myslela. "Oni nechtějí abychom byli spolu, nebo ano?"
Jeho ústa se zkřivila do hořkého úsměvu. "Já můžu všechno."
"Nikdo mě tady nechce. Nechtějí, abych ti byla blízko. Proč?"
Vypadal překvapeně, přejel si dlaní přes stříbrné vlasy. "Protože já jsem šlechtic a ty.. .ne," dokončil rozpačitě.
"Jsem z nízké třídy," řekla tupě. "Nic nového na světě."

Roibenovy boty klapaly na kameni, když šel k ní a přitiskl si ji na hruď. Jeho hlava spočívala na jejím rameni, cítila jeho dech, když mluvil a jeho rty se pohybovaly u její kůže. "Mám na to svůj vlastní názor. Nestarám se o ostatní."
Na okamžik se uvolnila pod jeho dotekem. Byl horký a jeho hlas byl velmi jemný. Bylo by tak snadné zalézt zpátky do přikrývku a zůstat. Jen zůstat. Ale místo toho se Kaye otočila v jeho náruči. "Takže co máš za problém v brlohu?"
Ušklíbl se, jedna z jeho rukou stále přetrvávala na jejím boku. Už se na ni nedíval, jeho zrak byl zaměřený na chladnou kamennou podlahu, stejně šedou, jako jeho oči. "Je to slabost. Moje náklonnost k tobě."
Otevřela ústa, aby mu položila jinou otázku, ale zase je zavřela, zjišťujíc, že jí odpověděl na víc, než se ptala. Možná to byl ten důvod, proč ji sluhové nemají rádi, možná to byl ten důvod, proč se na ni dvořané šklebí, ale bylo to také to, čemu věřil. Mohla to vidět v jeho tváři. "Vážně bych měla jít," řekla a odtáhla se. Ulevilo se jí, že nebylo tak těžké dostat svůj hlas zpět. "Uvidíme se tam. Zlom vaz."
Pustil ji z kolébky své náruče."Nemůžeš stát na stupínku během obřadu ani chodit v průvodu. Nechci, abys byla přijata za jednoho z dvora. Především nesmíš přísahat věrnost. Slib mi to, Kaye."
"Takže se mám chovat, jako bych tě neznala?" Dveře byly vzdálené jen pár kroků po podlaze, ale byla si vědoma každého z nich. "Jako bys neměl žádné slabosti?"
"Jistěže ne," řekl, příliš rychle. "Jsi jediná věc, která není ani povinnost ani nic nutného, to jediné, co jsem si vybral sám." Odmlčel se. "Jediná věc, kterou chci."
Nechala malý škádlivý úsměv, aby se jí rozlil na tváři. "Vážně?"
Odfrkl si a zavrtěl hlavou. "Musíš si myslet, že jsem nemožný. Nebo se mýlím?"
"Myslím, že se snažíš být milý," řekla Kaye. "Což je pěkně absurdní."
Zamířil k ní a políbil ji na usmívající se ústa. Zapoměla na jeho mrzuté sluhy a korunovaci a náramek, který mu nedala. Zapoměla na všechno, kromě doteku jeho rtů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Keta Keta | Web | 5. května 2012 v 14:29 | Reagovat

Fascinující, rozhodně velmi poutavé :-D

2 Tammy Tammy | Web | 5. května 2012 v 17:54 | Reagovat

[1]: A mnohem delší než všechny mé vlastní pokusy :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama