Květen 2012

Triky obchodníků

26. května 2012 v 20:00 | Tammy |  Moudra ze života
Aneb co by měl každý nakupující vědět a znát.

Peníze hýbou světem, to víme všichni. Také víme, že každý se jich snaží vydělat co nejvíc, protože bez peněz se existence stává nemožná. Žádné jídlo, střecha nad hlavou,... Samozřejmě, že obchodníci se snaží stejně nebo možná víc než všichni ostatní. A nejsou to jenom podomní prodavači nabízející vysavače a pojištění i takové hypermarkety mají své osvědčené metody jak přilákat a obrat zákazníky. Takoví co si nedávají pozor pak kupují i zbytečnosti, kiteré nepotřebují. A proč? No protože je zmanipulovali, ovšemže. Slevy, stěhování zboží, výhodné nabídky, vychytralé umístění, reklamy,...
Podívejme se na ty nejobyčejnější, přesto docela účinné triky.

Dopis víl lidem

25. května 2012 v 14:22 | Tammy |  Příroda a ekologie
Milí lidé,

je na čase, abyste si vyslechli nás, kteří se staráme o tuto zemi, i když nás většina z vás nevidí, ani nevěří v naši existenci. Jsme tady a vidíme vše, co děláte. Vám, nejvyšším bytostem, byla dána moc dohlížet nad tímto světem, zvelebovat ho, starat se o něj a vládnout mu s moudrostí, která od vás byla očekávána. Kdysi dávno jste tento úkol plnili. Časem ale vaše touhy zvítězily nad moudrostí a začali jste svůj domov bezohledně ničit, abyste z něj vytěžili co nejvíce. Země vám vždy dala vše, co jste potřebovali, ale vám to nestačilo. Jak jen jsme mohli bojovat proti nenasytnosti těch, kteří nás měli chránit? Zvířata měla být vašimi společníky, působit vám radost a když už byla později lovena, vždy jen tak, jak to bylo v přírodě běžné mezi zvířaty samotnými. Dostali jste psy a kočky, kteří vás považovali za svou rodinu a byli neustále s vámi. A zase vám to nestačilo. Zneužili jste jejich důvěry... a kam to došlo? Nyní žije mnoho zvířat v neustálém utrpení, jsou odtržení od své domoviny a za celý život nevidí víc než mříže klecí a místo trávy zalité sluncem požívají stejně mrtvou potravu, jakou nutíte sobě. Přesto se na vás zvířata nemohou zlobit, nebyla k tomu uzpůsobena. Nikdo z celé přírody nebyl, ale i tak známe strach a smutek a nezbývá nám, než se podřídit a snažit se k vám alespoň promluvit s nadějí, že se začnete chovat lépe.

Myslíte si, že když budete bezohledně ničit bohaté přírodní zdroje a sami sebe navzájem, tak vám to přinese štěstí? Nepřinese. Jste součástí této planety stejně, jako všechno ostatní a když chřadne ona, budete chřadnout také. Vše nedobré, co jste vykonali, se vám vrátí zpátky, ač tomu možná zatím nevěříte. Znečištěný vzduch dýcháte vy. Špinavou vodu pijete vy. Chemikáliemi, kterými zamořujete zemi a potravu pro všechny bytosti, ničíte i svá těla. Cokoli uděláte Zemi uškodí i vám. A nejen to, všechny přírodní katastrofy, těžké nemoci a neštěstí jste si způsobili sami svou nezodpovědností. Vesmír nechtěl, abyste trpěli, to jste si vybrali vy sami. Ač jsme věřili ve vaši moudrost a sílu, pořád má tato planeta pojistky, které vám mají dát vědět, že jdete špatným směrem. Nechceme vám vyhrožovat, jen potřebujete slyšet pravdu.

Žádné jiné bytosti nedokáží tuto situaci změnit, vše je jen na vás. Ani sto víl nesvede svými myšlenkami tolik, jako jeden člověk. Několik z nás jsme poslali k vám, žijí v lidských tělech a snaží se pomáhat, jak jen to jde. Ale to nestačí. Je třeba, aby začali na změně pracovat lidé. Každý z vás je bohem, každý jednotlivec, dospělý i dítě, je zodpovědný za planetu na které žije. Je zbytečné se vymlouvat, protože tento fakt nelze nijak vyvrátit. Můžete jej pouze nadále ignorovat a nést následky. Toto všechno vám říkáme proto, že ve vás stále máme hlubokou důvěru a věříme v to, že se na Zemi vrátí ztracená harmonie. Sníme o společnosti, ve které lidé pečují o zvířata, rosltiny i své duše a příroda jim naoplátku poskytuje vše dobré, zdravé a potřebné, přesně tak, jak je to přirozené. Víme, že je to možné.

Je toho ještě tolik, co je potřeba říct, například upozornit na to, že stejně zle jako k přírodě se chováte k sobě navzájem a že vaše svoboda je ve vašich rukou stejně, jako vaše zdraví a spokojenost. To už ale ve svých srdcích víte, jen si musíte vzpomenout. Máte obrovskou moc, věřte tomu. My budeme nadále věřit ve vás. Nezklamte nás, prosím.


Za všechny víly, dryády, elfy, skřítky i další jemnohmotné bytosti,
stejně tak za přírodu, zvířata, rostliny, řeky i kameny a vše ostatní na Zemi -
Neri, Severka, Naren, Tija, Maja, Taniel a další.


Sdílet pouze v plném znění a se zdrojem, prosím.


Co když je dnes poslední den?

17. května 2012 v 18:45 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Koho z vás to nikdy nenapadlo? Častěji se podobné myšlenky honí hlavou těm, kteří jsou blíž smrti - přežijí dopravní nehodu, onemocní nevyléčitelnou chorobou nebo jsou už velmi staří. Nestalo se mi nic z toho a stejně přemýšlím, snad proto, že někdy se skutečně cítím, jako bych umírala. Alespoň zevnitř. Je vůbec možné zemřít na smutek?
Smrti se nebojím, už dávno jsem se s ní smířila. Kdybych měla rakovinu, nenechala bych do sebe řezat ani bych se nenechala ozařovat. Kdyby na mě někdo mířil pistolí, asi bych byla vyrovnaná, jako by se nic nedělo. Ale jedna věc mě pořád děsí - že po mně nic nezbude nebo přesněji, že můj život by byl zbytečný. Táhnout se sem zbytečně, aniž bych cokoli dokázala, to mi připadá hrozné. Zvlášť proto, že jsem tady jen na návštěvě.

A zatím jsem nic nedokázala. Napsala jsem pár článků pro pár lidí, kteří je čtou, ale čemu to pomohlo? Tento blog jsem vždycky nejvíc ze všeho vedla pro sebe. Básničky, povídky, články o něčem, co už jiní řekli třikrát, jen jinak... čemu to pomohlo? Ničemu. A upřímně, trochu mě to děsí.

Co kdybych zítra zemřela? Zůstalo by něco? Nic. Je mi jedno, že jsem ještě skoro nic nestihla. Poznala jsem věci, které byly krásné, poznala jsem to, co se mi už tolik nelíbilo. Letos pojedu v červenci na LARP, v září budu chodit do tanečních (obojí už plánuju dlouho a těším se), ale dál? Co je mi po zážitcích, až budu odsud pryč, bude úplně jedno, jestli jsem zkusila vše, co mě lákalo. Bude záležet jen na tom, k čemu těch 17 (nebo víc) let bylo. Jsou to neodbytné myšlenky, které okupují mou mysl a musím se s nimi nějak srovnat. Co chci dokázat? Co můžu udělat hned teď? co tady po mně zůstane? Něco, co by pomohlo lidem, nějaké myšlenky, knihy, ideály, nějaké vzpomínky ostatních, nějaká změna cizího života nebo společnosti? Asi ne. Ale jak to změnit?
Ještě nejsem ani plnoletá, ale už počítám s tím, že tady nebudu věčně. Asi si řeknete, že je to přinejmenším podivné. Ale proč? Nehody se stávají. Lidé umírají, tak to chodí, smrti na věku nesejde. Je čas začít jednat, splnit, co splnit mám, něco dokázat. Protože... co když je dnes poslední den? Nebo zítra? Bude vůbec nějaké pondělí?

Někdy pro zbytečnosti přehlížíme to důležité...

Polámal se mraveneček

14. května 2012 v 19:20 | Tammy |  Zábava, vtipy
Mám ráda takový ten humor, kdy si lidé dělají legraci z toho, co je hrozné, jinak by zblbli. Sama to čas od času praktikuji.


Někdy... chci jen utéct

13. května 2012 v 13:28 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Někdy se ráno vzbudím a už nechci vstát a postavím se na nohy jen z povinnosti, jako by se zastavil svět, když jednou nevstanu. Nezastaví.
Někdy nechci nic, než abych se nemusela znovu vrhnout do toho šíleného kolotoče marnosti, hrát si na hodnou ovečku ze společnosti a usmívat se, abych se nezbláznila. Předstírat sama před sebou, že je vše v pořádku, protože smutek nic nezmění. Neutopit se v lítosti nad krutou pravdou. Neumím žít ve lži. Ostatní se bojí hledat pravdu. Dá se to pochopit, nevědomost je klidná, snadná, ale nemá smysl. Pravda má smysl, když dává možnost ji změnit. Sama ji nezměním. Nevědomí ji měnit nemají důvod.
Někdy už nemám sílu jít dál, držím se stébla malinkaté naděje a slepé víry. Kdybych začala pochybovat, padnu, protože už nebude proč žít. Nemám jediný důvod tady být, krom přírody, kterou chci chránit, kromě naděje, že se společnost změní.
Někdy chci vše vzdát, přestat bojovat o každé nadechnutí, neignorovat bolest, marnost, únavu a všechny ty věci, kterými mi tělo dává najevo, že ho ničím svým potlačovaným zoufalstvím. Jsem jako špinavé jezero, která je schované pod vrstvou ledu, aby do něj nebylo vidět.
Toužím po tom, abych odsud mohla utéct tak palčivě, až se to nedá snést. Chci jen utéct hluboko do přírody, daleko od vší techniky, svinstev a manipulace a nikdy se nevrátit. Chci pryč! Ale copak můžu?!


Jak žít?

10. května 2012 v 21:21 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Snad každý by chtěl, aby jeho život byl uspokojivý, šťastný, užitečný, smysluplný. Já osobně mám pár zásad, kterými se snažím řídit.

1, Rozhoduji se podle otázky: Co mi způsobuje radost?

Zní to snadně, ale opravdu je to tak lehké? Je třeba se vyrovnat s odsuzováním některých lidí, zvlášť, pokud mám radost z něčeho nepříliš přijatelného ve společnosti. Je třeba vykašlat se na názor ostatních a zajímat se jen o ten svůj. Nicméně, mít na prvním místě vždy sebe není totéž, jako sobectví. Je jasné, že když mě baví nějaká činnost, není důvod, se jí nevěnovat. Ale co pomoc jinému v nouzi? Máme ohrozit svůj život nebo se starat jen o sebe?
To je jednoduché. Když někomu nepomůžeme, ikdyž snadno můžeme, máme špatný pocit. Alespoň lidé se svědomím, jako jsem já. Těší mě tedy někomu nepomoct, nechat to tak? Ne. Utéct v tuto chvíli je řízení se strachem, ne tím, co nám přináší radost. Vždycky je třeba se ptát, jestli budu spokojená, když udělám tohle či ono. Není lepšího rádce, než je srdce, ikdyž rozum je občas také dobrý konzultant.

2, Dělám to, co mi připadá hodnotné a užitečné.

Tohle je velmi důležitý bod. Mnoho lidí má pocit, že je jejich život k ničemu, nejsou nikomu užiteční a nikdo by je nepostrádal. Pokud tomu věříme, je to tak. Ikdyž nám 10 lidí řekne, jak jsme užiteční, dokud nebudeme mít sami pocit, že děláme něco užitečného, nic to nezmění. Proto krom toho, co nám dělá radost, bychom do života měli přinést i něco pro plnění svých snů nebo lépe řečeno ideálů. Každý máme nějaký ideál, představu, jak by mělo ve světě něco vypadat. Někdo si přeje, aby lidé neumírali hlady. Někdo chce léčit lidi. Někdo pomoct dětem nebo zvířatům. Jiní touží po svobodě pro všechny, aby lidé věřili v anděly, aby jsme navázali kontakt s mimozemšťany nebo třeba aby papírové knihy vždy zůstaly běžnější než internetové. A pro někoho může být životním cílem/ideálem jen možnost vynalézt čokoládu s nulovými kaloriemi. Tím chci říct, že každý má něco, ikdyž to v sobě třeba dusí a bude se cítit opravdu užitečný, když si za tím půjde, ikdyby věci změnil jen o kousíček. Najděte v sobě své ideály.
Např. já bych chtěla, aby se lidé chovali slušně k přírodě, neubližovali zvířatům, nepoužívali chemické postřiky, aby se přestali řídit strachem a míněním společnosti a byli šťastní a sebevědomí. Ideál až to bolí :D
Ale co, proč bych se nemohla pokusit? Ta příroda mi za to stojí a ikdyž jsem už někdy unavená z toho, kolik jsem toho na sebe naložila (s lidma je to někdy kříž), je to snad to jediné, co mě vždycky donutí ještě žít.

3, Všechno se nakonec vyřeší.

Je jedno, jestli to bude zvrtaná písemka z matiky, rozvod, ztráta všech dokladů nebo kdovíco ještě. Nakonec to všechno bude za námi. Nic není věčné, život není statický, pořád jde dál. Na to znám takový citát: Tohle je ten zítřek, kterého ses včera bál. Když promarníme příležitost, objeví se nová. Když skončí vztah, může vzniknout nový. Nikomu už asi nic neříkají ty řeči o tom, jak jedny zavřené dveře otevírají jiné, ale je to pravda. Přeberte si to jak chcete :)

Ještě jsem chtěla napsat něco, ale za bohy si nevpzomenu, co to bylo :D Takže nakonec bych si dovolila část pár dalších "osvědčených rad" do života. Připadají mi moc hezké a inspirativní :)

- Jez snídaně jako král, obědy jako princ a večeře jako žebrák
- Žij s třemi E - Energie, Entuziasmus, Empatie.
- Neporovnávej svůj život s druhými. Vůbec nemáš tušení, o čem je jejich cesta životem.
- Neber se tak vážně. Nikdo jiný tě tak nebere…
- Tím, co si o tobě myslí druzí, se nezabývej.
- Nezáleží na tom, jak se cítíš, vstaň, obleč se a ukaž se.
- Dělej správné a důležité věci.

To je jen takový výběr, zbytek ZDE.

Lze přežít bez sladkého?

5. května 2012 v 23:25 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Dříve jsem si myslela, že to prostě nejde. Odmalička miluju sladké a vždycky, když jsem přišla unavená ze školy a měla všeho plné zuby jsem si prostě musela dát pár proužků čokolády (někdy klidně celou), piškot s želém nebo ckoli jiného, co bylo napěchované cukrem. Nikdy jsem z toho neměla výčitky, moje váha byla spíš podprůměrná, nebyl důvod si cokoli odpírat. Vděla jsem, že jsou to svinstva, ale mávla jsem nad tím rukou jako většina populace a jedla je dál.
Hlavně, že mi chutnalo, ne?
Před asi rokem jsem začala mít neodbytný pocit, že takto to dál nejde a musím se víc starat, co do svého těla sypu. Ne tak co se týče pravidel zdravé výživy, ale hlavně složení. Nakonec jsem se odhodlala začít omezovat éčka, vyřadit gmo potraviny a co to jde dávat přednost tomu méně závadnému. Co si budeme nalhávat, i v chlebu je chemicky stříkaná pšenice, nehledě na to, co jiného do něj ještě cpou (bariva, látky upravující chuť, strukturu, trvanlivost,...) Nejhorší jsou umělá sladidla a těch je sladké plné. Hlavně takové ty věci "bez cukru" (místo cukru umělé sladidlo).
Začátky byly těžké, asi jako všechno omezování. Já a fantazie v jídle jsme se nikdy nepotkaly, takže jsem vůbec nevěděla čím nahradit své oblíbené potraviny. Doteď si nemůžu udělat svůj oblíbený salát, protože v omáčce je gmo, domácí žádnou neumím a z olivového oleje se mi dělá špatně. Co bylo ale jasné - sladké musí z jídelníčku téměř všechno pryč.
První dny jsem trpěla, přiznávám, závislost tu byla :D Byla jsem ve stresu a nemohla to řešit čokoládou jako obvykle, což znamenalo, že stres byl ještě větší. Matka mě zrovna nepodporovala, že prý zase "vymýšlím nesmysly" a pojídali předemnou oblíbené pochutiny, jako by se nic nedělo. První dva týdny - hrozné. Pak se ta chuť začala nějak otupovat a slábnout. Teď už to bude víc než měsíc a chuť na cukr mě téměř opustila. Když vidím regály plné sladkostí nebo sestru s čokoládou ani to se mnou nehne. Dopřávám si akorát jogurty a piškoty, ovoce a sem tam zákusek, když jsou nějaké ty narozeniny. Nevidím důvod, proč to hnát do krajností. Zjistila jsem, že už skoro nemám chuť ani na zmrzlinu, ikdyž si ji nezakazuju. Z dříve velkého jedlíka sladkého jsem se silou vůle dostala úplně někam jinam.
Možná za to může to, že jsem nikdy neměla moc chuť k jídlu a byla to spíš závislost než cokoli jiného. Jsem člověk, který jí, aby žil a nežije, aby jedl. Každopádně, bez sladkého se dá dost dobře žít. Já jsem toho živoucícm důkazem.
PS: Myslím jen ty klasické sladkosti, kdybych trpěla cukrovkou, bylo by to jistě mnohem těžší.


"Těžká lovestory" aneb Jak jsem se vlastně dostala k psaní básní

3. května 2012 v 22:48 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Ano, tohle je přesně ten typ článku, který by se dal nazvat slovem "zpověď".

Světe div se, pokud si to správně pamatuju, všechno začalo láskou. Asi to není zas tak překvapivé, většina básníků psala o lásce, jenomže kdo mě zná, musí být přinejmenším udivený. Protože já v lásku nevěřím. Jsem zahořklá. Ale vždycky jsem nebyla, ne, i já byla naivní dívkou. Jen mi to příjde moc dávno, jako v jiném životě...

Smrtelní - 1.kapitola

2. května 2012 v 11:12 | přeložila Tammy |  Pohádky a další milé počtení
Kapitola první

Dávám přednost zimě a podzimu,
kdy cítíš stavbu kostí krajiny -
-její osamělost-zimní pocit smrti.
Něco čeká pod tím vším
- a celý příběh není znám.

-ANDREWWYETH-

Smrtelní (Ironside) - Prolog

1. května 2012 v 23:39 | Tammy |  Pohádky a další milé počtení
Třetí díl série Holly Blackové o plivnici Kaye, pokračuje tam, kde skončil první díl.
Přemýšlela jsem nad tím, jak přeložit název. Iron= železo, side=strana, ale strana železa zní divně a vzhledem k ději knihy i nevhodně. Ale když se nad tím trochu zamyslíme - železo je pro Neviditelné zhoubné. Takže kdo je stranou železa? Lidé, smrtelníci. A proto Smrtelní. Tak tedy konečně k překladu...



Říše pozemských andělů,1.část

1. května 2012 v 23:13 | přeložila Tammy |  Pohádky a další milé počtení

Říše pozemských andělů - Doreen Virtue

- více informací pro vtělené anděly, elementály, moudré a další služebníky světla.

6. kapitola

(ostatní kapitoly jsou v knize Pozemští andělé, která v češtině již vyšla, pozn. překl.)


Promíchané říše a míšenci:

Mystičtí andělé, Rytíři, Leprikóni a Mořští lidé


Během mých certifikačních programů jsem poznala do hloubky mnoho říší. Požádala jsem posluchače, aby se setkali s členy své říše. Ti, kteří si nebyli jistí svou říší, byli navedeni, aby se zkusili připojit ke každé z říší a zjistili, ve které se cítí nejlépe. Lidé okamžitě vycítí, jestli patří do skupiny. Někteří posluchači cítili, že patří do dvou skupin duší. Například, několik se jich nemohlo rozhodnout, jestli patří mezi Vtělené anděly nebo Zasvěcence. Myslela jsem si, že tedy musí být duše, které přeskakují z jedné skupiny do druhé, takže jsem je poslala mezi Skokany.

Kupodivu, když byl můj syn Chase vedoucím registrace pro mé certifikační programy ve spojených státech, měli jsme mezi skupinami vždycky vysoké procento elementálů. Nikdy jsem se neptala na počty elementálů, dokud nepřišla duchovní poradkyně Betsy Brown a nepřevzala Chaseovo místo. Najednou se energie našich kurzů andělské terapie naprosto změnila.

Hned na prvním kurzu, který vedla se našlo 50 lidí, kteří se nemohli zařadit ani do jedné ze skupin! Všichni měli stejný problém: Patřili z poloviny do říše vtělených andělů a z poloviny do říše zasvěcených. Vlastně jsme ve skupině neměli žádné elementály, zatímco dříve jsme vždycky měli bandu hlučných víl a skřítků. Nová říše byla objevena tak snadno!

Noví studenti byli míšenci, které jsme prostě nazvali "Mystičtí andělé", přesně jako byla Betsy Brown. Pochopila jsem, že předchozí množství elementálů odráželo Chaseovu vlastní příslušnost k říši elementálů. Prostě jako by se přitahovali navzájem.


Mystičtí andělé


Když se podíváš do očí mystického anděla,
vidíš soucit.

Jak jsem zmiňovala výše, mystičtí andělé jsou poloviční andělé a poloviční zasvěcenci. Mystičtí andělé sdílejí většinu charakteristiky vtělených andělů - jsou milující, ochotní a starostliví. Jelikož doteď prožili na Zemi mnoho životů jako vtělení andělé, jsou také podráždění a zahořklí. Možná klejí, pijí alkohol a hrají hazardní hry... i tak jsou ale pořád anděly. Mystičtí andělé chápou pravidla, protože se jim hnusí chaos. Stejně jako vtělení andělé se budou pořád omlouvat. Jen říkají "omlouvám se" prostě proto, že je to rychlá cesta k urovnání sporu a ne proto, že by se cítili provinile.

Mají těžce vydobytou moudrost, kterou získali z mnoha životů strávených pomáháním v příkopech válek a konfliktů. I přesto, že to všechno viděli, stalé věří v božství lidskosti. Mystičtí andělé se nestydí před publikem tak, jako vtělení andělé. Se svým dědictvím zasvěcených dokážou být skvělými učiteli, lektory, mluvčími a pořadateli workshopů. Rádi učí ostatní léčit a žít šťastnější život.

Mystičtí andělé se nebojí poznat temnější stránky života. Jasně vidí projevy ega za lidskými dramaty. Zaměření a jazyk mystických andělů jsou o něco temnější a přízemnější než jejich andělských příbuzných (ti nechtějí vědět vůbec nic o temnotě a problémech).

Jeden mystický anděl popsal svou říši takto: "Rádi používáme jak andělské karty, tak tarotové karty. Jsme vševědoucí léčitelé. Protože v předchozích životech jsme byli často zavražděni, často se bojíme vystoupit ze své spirituální ulity. Ale když to uděláme, letíme rychle a vysoko, abychom splnili svůj cíl."


Rytíři - paladinové

Existence této říše byla odhalena mým synem Grantem. Jak si možná vzpomínáte, Grant byl tím, kdo mi poukázal na existenci říše Zasvěcených. Po tom, co jsme vymezili tuto říši, Grant zjistil, že patří do podkategorie Zasvěcených - k rytířům. Nicméně, tento výraz nebyl přesný, protože vyjadřuje čisté válečníky. Dva z této říše pak navrhli výraz Paladin. Paladin, vyslovován pal-AH-den je název svatého rytíře nebo rytíře, který využívá magii a je na tažení ve jménu dobroty, ušlechtilosti a povinnosti.

Historičtí paladini byli čarodějové, kteří sesílali kouzla pro splnění svých úkolů. Rytíři-paladinové sdílí mnoho kvalit s mystickými anděly, proto, že jsou také poloviční Andělé a z poloviny Zasvěcení. Mystičtí andělé ukazují svou andělskou stránku skrz léčení druhých pomocí jejich energie i vědomostí. Rytíři-paladinové reprezentují ochrannou stránku andělů.

Mystičtí andělé vyjadřují léčivou sílu archanděla Rafaela, zatímco paladinové Michaelovu moc vládnout mečem. Rytři jsou správci pořádku a ochránci pravdy, svatých tajemství a bezbranných. Jsou důvěryhodní, dokáží zachovat tajemství (ovšem pokud by vyzrazení tajemství nepomohlo spravedlnosti) a přehnaně nápomocní milovaným i podivínům.

Paladini se cítí nepříjemně ve společnosti, s výjímkou toho, když jsou tématem jejich osobní zájmy. Jsou galantní a slušní a také spolehliví a neústupní, pokud jsou ohroženy jejich hodnoty. Rytíři odmítají kompromisy, pokud jde o dobré mravy. Pamatujte na to, že vtělení andělé (z kterých jsou Rytíři "namícháni") respektují autority, řád a pravidla - obzvlášť, pokud s nimi souhlasí.

Členové této říše působili jako Templáři, Rytíři kulatého stolu, jedni z dvanácti chansons de geste ze středověké legendy nebo strážci veleknězů, velekněžek, svatých a mudrců. Rytíři tíhnou k tomu mít statná a svalnatá těla. Stojí rovně a s hrdostí, která nemá nic společného s egem. Jejich pohled je intenzivní a soustředěný jako u velmi ostražitých bodyguardů. Nic jim neunikne.

Jsou celoživotně fascinování rytíři, zbrojemi, příběhy o Rytířích kulatého stolu, dracích a turnajích. Milují filmy, hry a knihy pojednávající o válečných strategiích, soubojích s meči a spasení duše. Mezi slavné Rytíře patří Johanka z Arku, král Artuš, král David a sir Lancelot.

Mnozí Paladini pracují u policie, ochranky a v ozbrojených službách, což jsou vlastně moderní verze rytířských řádů. Také se často zapojují nebo alespoň čtou o spirituálních společenstvích, jako jsou Svobodní zednáři, Templáři a Rosikruciáni. V dnešní době jsou Rytíři obvykle nuceni plnit sólové úkoly k naplnění svého osudu. Místo poslouchání rozkazu králů musí dnešní Rytíři poslouchat své svědomí, takže připojení se k armádě nebo policii může překážet svobodě následování jejich vnitřního vedení nebo může překážet vedení samotnému.

Paladini mají také své protějšky ve východních zemích v Samurajích a Šaolinských mniších, kteří se zaměřují navíc na práci s dechem, držení těla, disciplínu a moudrost. Jsou to jejich kroky na cestě k uspořádání svého života. Rytíři jsou skvělí aktivisté a advokáti, kteří vynikají v kauzách, ve které věří. Daří se jim v oblastech práva, politiky, rétoriky, koučování, různých hnutí a vedení organizací. Rytíři, kteří jsou indigovými dětmi (generace přirozeně citlivých rozených vůdců a vizionářů) mohou být velkými a inspirativními vůdci. Vtělení draci jsou podkategorií této říše.



Leprikóni


Když pomyslíme na leprikóny na mysli nám vytane malý mužíček v zeleném oblečku. Nicméně, Leprikónská říše vtělených zahrnuje pestrou směsici tělesných tvarů, velikostí a způsobů oblékání. Mezi leprikóny jsou jak muži tak ženy a mnoho členů této říše opravdu vypadá jako přerostlí leprikóni. Tato říše je od ostatních odlišná spíš vnitřně, než navenek.

Leprikóni jsou z poloviny Moudří a z polovini Vtělení elementálové. Mají moudrost, která pochází ze spousty životů na Zemi, přízemní rozumný přístup k životu, hluboké spojení s přírodou a škodolibý smysl pro humor.


V prvním okamžiku, když hledíte Leprikónovi do očí,

má vážný intenzivní pohled moudrého učitele,

ačkoli v dalším okamžiku uvidíte darebácký pohled

sedmiletého chystajícího se k nějaké lumpárně.


Abyste pochopili leprikóní říši, podívejte se do jejich historie. Jedni z původních obyvatel Irska byli nazýváni Tuatha de Daanas, což znamená "Děti bohyně Dany" nebo "Danin lid". Dana byla keltská bohyně stvořitelka. Tuathas využívali magických schopností pro změnu podoby a cestování v čase a v některých kruzích byli považováni za polobohy. Bojovali za udržení Irska, ale nakonec byli poraženi nájezdnými Galy. Místo toho, aby opustili svůj ostrov, změnili svou podobu do jiné dimenze a staly se leprikóny. Dnes stále obývají Irsko, ale jsou viditelní jen pro ty, kteří otevřou svá srdce a mysl.

Takže pracovníci světla z říše leprikónů jsou poloviční Moudří a poloviční Elementálové. Vlastní dávné vědomosti o magii, léčení a projevují se jako moudří z jiných kultur. S elementály sdílejí interdimenzionální život s napojením na přírodu.

Tito členové říše leprikónů se projevují kvalitami obou - Moudrých i Elementálů. Kolísají mezi chováním vážných učitelů a hlučných šašků. Jednu chvíli vás poučují a v další vás zlechtají. Ikdyž na leprikóny pomýšlíme jako na rudovousé malé mužíčky s panděrem a v zeleném oblečku, členové říše leprikónů mohou vypadat jako nádherní modelové, ale hodně z nich bude mít alespoň stopu leprikónského vzhledu, ať už půjde o sklony k nošení zelených triček, nazrzlé vlasy, zdravě červenou pleť nebo nafouklé bříško.

Leprikóni se stávají zábavnými učiteli, kteří udržují u svých studentů fascinaci a zájem. Jsou skvělými vypravěči, přesto jejich příběhy vždy zahrnují důležité zprávy. Tak dlouho, jak vydržíte snášet jejich měnící se nálady a příležitostné flirtování budou leprikóni skvělými přáteli a romantickými partnery. Jedno je jisté - s členy této říše se nikdy nebudete nudit!