Listopad 2011

Tak se ptám... kdo vlastně jsem a kým chci být?

24. listopadu 2011 v 21:58 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
V tomhle věku je to asi normální, ale stejně je to jaksi nervydrásající. Někdy si připadám jako chameleon, někdo, kdo střídá "pózu" podle situace nebo nálady nebo já nevím čeho. Cha, vždycky říkám, že chci být sama sebou nebo si alespoň vybrat kým budu, podle sebe, vykašlat se na ostatní, jenomže... to není tak jednoduché. Neřídím se ostatními, ale problémem je, že nevím, kdo jsem a kým chci být.

Nesnáším...

12. listopadu 2011 v 11:22 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Varování!!! Článek obsahuje nadměrné množství cynismu, pesimismu, znechucení, vzteku, nenávistí a celkově destruktivních emocí. Navíc není vhodný pro romantiky, snílky a lidi s iluzemi.

Myšlenky

3. listopadu 2011 v 21:33 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Je to zvláštní... ty lidské starosti a strasti, které mi někdy připadají tak vážné, že je neustále probírám v hlavě, dotěrné myšlenky, které utíkají rychlostí blesku, neovladatelné, ovládající... a jindy, jako třeba právě teď, to celé nechápu. Nechápu, proč řeším takové hlouposti, jaký mají význam, ikdyž si nemůžu pomoct a připadám si, jako by to snad ani nebyl můj život. Mám pocit, jako bych se na všechno dívala tak nějak z dálky. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně a nevím, co s tím mám dělat. Jako bych byla nějaká bytost zavřená v divném světě jiných bytostí, kterým nerozumí. Tak si připadám ve své vlastní hlavě. Podivné...

A přesto necítím strach, jsem ztracená, ale necítím nic špatného ani dobrého. Takové ticho... jako bych stála v bublině a všechno utíkalo kolem mě, nedotýkalo se mě to, jako bych byla jen nezúčastněný pozorovatel. Myslím, že to do zítřka přejde. Když ne, nic se neděje.

A proč... proč se chovám tak, jak se chovám? Když k tomu nemám důvod? Je to jen reakce, naučená, automatická nebo ve skutečnosti nechci být taková, jaká si připadám. A je to správné? Připadat si jako dospělá, rozumná, vážná holka... a pak to na chvíli zahodit a bláznit jako puberťačka, kterou bych měla být? Třeba je to tím, že moje tělo je tak mladé a duše stará. A nebo si prostě nechci přiznat, že svět je černobílý. A třeba... ne, jediné co vím je, že nic nevím.
Jak "neobvyklé" u mě. U někoho, kdo ví všechno, co potřebuje, krom toho, jak naložit se svým životem. Protože na to se odpovědi nikde neskrývají. Nepřečtu si je v mysli, knize, vesmíru, jen ve svém srdci, které neposlouchám. Už ani nechci. Nebo ano? Připadám si, jako bych byla vzhůru i spala. Možná se mi to celé zdá, kdo ví.
Smysl v tom nehledejte, jen jsem se musela vypsat)