Říjen 2011

Dva světy

17. října 2011 v 20:23 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Když se tak dívám na téma týdne, napadá mě, že to docela souvisí s tím jak se poslední dobou, nebo spíš většinu času, cítím. Jako někdo z jiného světa. Někdy se utěšuji myšlenkou, že to tak musí připadat každému - že každý má svůj vlastní svět, který se skládá z toho co ví, co vídá, co zná, co si myslí, jak svůj život prožívá a trápí a ze všech těch milionů maličkostí, ze kterých se všechno skládá. Asi žádné dva světy nejsou stejné, což moje mysl odmítá pochopit a pořád hledá někoho, kdo žije v jejím - prázdném - světě. Jenomže někdy to nestačí.
Lidé přicházejí a odcházejí a snaží se dostat blíž k hranicím toho mého světa a já se také snažím, ale... tu hranici prostě nedokážu překročit. Tráva za mým plotem mi připadá zelenější než tam venku a nechápu, jak tam můžou žít a třeba být i šťastní. Jaká ironie, že já, ikdyž svůj svět tak miluji, se v něm šťastná necítím. Můj svět za to nemůže... možná za to prostě nikdo nemůže. Někdy mám chuť brečet a křičet a vztekat se nad tím, jak slepí mi ostatní lidé připadají... jak jiní, jak nechápaví, jak odlišní. Když se dva lidé dívají na stejnou věc, nevidí stejnou věc.

Když nebyla elektřina

9. října 2011 v 10:38 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Jak tak čtu, hodně lidí si nedokáže život bez elektřiny ani představit. Já ano, ikdyž je to zvláštní představa... ale docela lákavá. Což samozřejmě neznamená, že bych šla a vypla proud, na to dnešní svět není zavedený. Stačí se jen podívat, co všechno je na elektřinu. Počítač - který využíváme k zjišťování informací, komunikaci a zábavě, televize, u které někteří prosedí třeba celý den, topení, bez kterého bychom v zimě mrzli, světla, která jsou zapnutá celý večer a půlku noci, protože místo abychom šli dřív spát, snažíme se dohnat věci, které jsme nestihli za den když jsme byli v práci. Jsme jak stroje, které využívají elektřinu k tomu, aby mohly jet na plný výkon a všechno mít rychle a pak se ještě pobavit - protože na jinou zábavu nezbývá čas ani energie. Jak bychom se obešli bez televize a počítače je snad jasné, je to o zvyku a nalezení si jiné zábavy. Ale co ta trouba? V dnešní době většina ani neví, jak rozdělat oheň, natož aby si měli někde sehnat dřevo. Těžko bychom vařili na cihlových kamnech jako před objevením elektřiny. Neměli bychom nic z toho, co vyrábějí stroje... a možná by to tak bylo lepší. V dřívějších dobách sice byli lidé často chudí a nemocní a brzy umírali, ale taky si víc vážili toho co mají, uměli se o sebe postarat, žili v užším vztahu s přírodou, která pro ně byla celým zdrojem obživy a s ostatními, na které se mohli spoléhat. Na dřevo a houby chodili do lesa na čerstvý vzduch, místo aby se mačkali s vozíky v supermarketech. Místo dnešním divokých večírků s drogama a já nevím čím měli různé slavnosti a tancovačky. Nikdo netušil, co se děje v Číně, ale znali jménem celou vesnici. A taky znali své předky, prarodiče a praprarodiče, ze všemožných vyprávění, protože místo aby se dívali na televizi, poslouchali vyprávění ostatních v rodině. Vědění se přenášelo z generace na generaci, ne po internetu.

Musím uznat, že když k nám občas přijede babička a vyřeší s mámou všechno to svoje "jaké látky se mají objednat, co dělají děti od tety" a tak podobně, občas něco povypráví z dob, kdy byla mladá a já žasnu a říkám si: Téda, to mě nenapadlo, že tohle babička zažila. Skoro ji ani neznám.

Vzpomínám na to, jak jsem byla menší a občas jsem ukecala tatu, abychom vypli světla, zapálili pár svíček a hráli si na staré časy. Máma z nás byla na nervy, že jí něco podpálíme, ale mě to bavilo. Světlo svíček mi připadalo kouzelné a neskutečné... no a pak jsem vymýšlela pečení chleba. Nacpali jsme do mísy mouku a vodu a pár nějakých dalších věcí a hráli si, že pečeme chleba. Časem jsem z těch snů a her nějak vyrostla, tak už to bývá, a poddala se té nudné realitě, protože už nemám sílu jí vzdorovat a věřit, že by věci mohly být lepší.

Neříkám, že v dnešní době je všechno špatně, jistě, všechno je pohodlnější (a já jsem líný člověk), ale taky nelidštější a začínáme se podobat těm strojům na elektřinu, které každý den využíváme, abychom měli víc času k promarnění. Asi bych se chtěla vrátit do doby, kdy nebyla elektřina. A možná, kdybyste se zamysleli, byste taky změnili názor.

Co se mi zas honí hlavou

2. října 2011 v 22:25 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Přála bych si, aby dnešek nikdy neskončil... a přitom ten čas tak nemilosrdně ubíhá. Jako by mi proklouzával mezi prsty... a už zase se blíží zítřek. Ten víkend uběhl příliš rychle... a už je tady zase pondělí. Už nechodím do školy s takovou nechutí, jako minulý rok... nebo jsem si to doteď alespoň myslela. Co se dá dělat, žádná škola není ideální. A stejně mám chuť utéct někam daleko, do míst, kde mě nikdo nezná, kde nejsou žádní lidé ani zákony ani pravidla, jen svoboda. Ano, svoboda je to po čem toužím. Myslela jsem si, že jsem svobodná - znáte to, můžou mě zavřít do klece a stejně budu ve svém srdci pořád svobodná. Ale kdo ví, jestli to stačí...
Zase mám chmurnou náladu, ale na to jsem si u sebe už dávno zvykla. Není snadné být mnou, ikdyž na první pohled není jasné, v čem je ten můj život tak těžký. Všechny problémy a hlubiny jsou ve mně, v mojí duši... stejně si za ně můžu sama. Ale sebe nezměním. Přesto bych nechtěla být někým jiným. Už se znám dost dlouho, tolik práce mě stálo abych se naučila sama se sbeou vycházet, to by v tom byl čert abych začínala odznova, no ne?
Je těžké s někým vydržet 24 hod denně, 7 dní v týdnu, 365 dní v roce. Alespoň pro mě. Divíte se, že nechci svůj život sdílet s někým dalším? Někdy si přeju, abych mohla. Prostě se někomu vyzpovídat se vším, co mě trápí, být s někým, kdo cítí přesně to samé co já... ale nikdo takový neexistuje, přiznejme si to. A já už jsem unavená z toho hledání. Tak nevím, co je pro mě těžší - skrývat svoje pocity nebo se pořád snažit někoho, kdo je pochopí? Už jsem z obojího unavená.
Vážně. Někdy mám chuť si jen tak lehnout a spát... zapomenout na všechny starosti... ale ten pocit snad někdy zažil každý. I to, jak se snažíte oddalovat něco nepříjemného, jako já zítřek. Nechce se mi jít spát... nejradši bych byla vzhůru až do rána, čert vem to, že pak nevstanu. Ale já přece nejsem sama svým pánem... jaká ironie.

Jak chtěla bych se vrátit do časů šťastných vprostřed lesa...
jak chtěla bych jen zase plesat...
však radovat se dál mi není dáno, sen zas zmizel, je tu ráno.