Září 2011

Sama mezi lidmi

29. září 2011 v 22:58 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Procházela se po temném nočním nebi, nechala chladný vítr těch výšek, aby jí rozfoukal vlasy a usmála se. Stačilo jen natáhnout ruku a mohla se dotknout hvězd nad sebou... usoudila, že všechna ta krása ji nikdy neomrzí. Celé dny vydržela plout po nebi a když se jí zrovna nechtělo, mohla jít kamkoli se jí zachtělo. Procházela se po zelených loukách plných kvítí a cákala se v proudu nesčetných řek. Stačilo jen zavolat a přišla k ní zvířata, všechna krotká a vlídná a ona se jich nebála. Neviděla důvod. Jenomže jí chyběla společnost - byla tam sama. Milovala zvířata, uměla si s nimi hrát i povídat, ale přece jen byla trochu odlišná. chtěla najít někoho, kdo by byl jako ona a vzpoměla si na lidi.
Ano, to je ono! Určitě tady bude někdo jako já, stejně osamělý se stejnými pocity a konečně nebudu sama.
Vydala se tedy hledat společnost.

Procházka

28. září 2011 v 22:22 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Dneska na mě přišly zase divné myšlenky, neklid, touha po svobodě... otevřela jsem okno dokořán, protože bylo hezky a nechaly ty chmurné myšlenky a stesk, aby se dostal ven. Chvíli jsem jen tak hleděla z okna na to modré nebe a přála si být zase doma... nebo třeba pták a někam uletět. A pak jsem dostala chuť jít ven. Tak jsem si natáhla sukni, tílko, vzala boty a klíče a prostě šla. Bylo mi jedno, že vidím rozmazaně, čočky se mi brát nechtělo. Na chvíli jsem se zastavila na svém kopci a sedla si na svůj oblíbený strom. Protože je volno, nikde nikdo nebyl, takže jsem se mohla kochat přírodou a trochu se nadechnout, ikdyž vzduch v Ostravě není nic moc, což asi chápete. Ale táhlo mě to dál.

Za kopcem je ještě taková louka. Travnatý plácek kde někdy děcka hrají fotbal. Z jedné strany je ohraničený plotem školního hřiště, z druhé strany jsou paneláky, vepředu a vzadu stromy. Ale jakmile jsem sešla do sítnu těch stromů vpředu, měla jsem najednou pocit, jako bych byla daleko od civilizace. Přešla jsem ten plácek až na druhou stranu a cítila se nádherně, jako v jiném světě. Jako doma, na mé mýtině. Chvíli jsem se tam jen tak procházela a tiše si zpívala - nikde nikdo nebyl, kdo by mě mohl slyšet? Pak jsem si všimla, že někdo jde k tomu plotu přes školní hřiště. Tak jsem odešla, ještě dřív, než dorazil blíž. Ti lidé všechno tak pokazí... ale byl to krásný a silný zážitek. Asi tam budu chodit častěji - hlavně v zimě.

Jen lítost pro vás, slepí...

24. září 2011 v 20:21 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Vždycky mě zajímalo, jaké to je, když vás lidé uráží a s vámi to ani nehne. Pořád se všude píše, že je máte litovat a odpustit jim a ono to někdy nejde, ale... dneska jsem to zažila.
Jeden... kámoš? takhle docela rád uráží lidi, alespoň mám ten pocit. Už jsem se s ním dost hádala, protože má na všechno jiný pohled. Ten lidský, obyčejný, ubohý. Tuhle mi vyčítal, že nepiju a že sedím u pc a neumím se bavit. Protože nechodím do hospody a nemám deset kámošů. Vysvětlit extrovertovi, že pro mě je to otrava, ne zábava je nemožné. Však to asi znáte. A dneska, když s tím zase začal... nějak to semnou ani nehlo. Najednou mi ho bylo nefalšovaně, skutečně líto, aniž bych se nějak snažila. Musela jsem se i smát, protože kolem sebe tak uboze kopal, jako malé dítě, kterému sebrali hračku a které chce, aby bylo všechno po jeho.
Bylo mi líto jeho prázdného, obyčejného života každého z těch puberťáků, co nevidí víly, jen flašky a holky a kouření a já nevím co. Jak jsou zavření v té své nudné krabičce obyčejnosti a myslí si, že je to tak správně a že my ostatní jsme blázni.
Jo, bylo mi ho líto. A nedotklo se mě to. A je to docela fajn pocit... kéžby to tak bylo s každým. Ale třeba jednou... třeba jednou to tak bude. Už se na to těším.

O mém vnitřním světě, krajině mé mysli a dalších nadpřirozených jevech

22. září 2011 v 15:11 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Nevím jak vy, ale já si musím vždycky něco představit. Nezáleží na tom, jak přesná nebo podrobná ta představa je, ale jen na tom, že existuje. Ikdyž někdo řekne "nic", něco si představím. Dokonce mám představu i o tom, jak by mohla vypadat moje mysl. Nebo spíš je to takové přirovnání - metonymie, metafora? Kdo ví?

Když se zamyslím nad tím, jak vypadá moje hlava uvnitř, nemyslím tím mozek a jaké má části a takové podobné vědecké jevy, ne. Představím si něco z běžného života, co tomu odpovídá, mé mysli, myšlenkám... neumím to přesně popsat, ale zato vám můžu skoro přesně popsat, jak má mysl vypadá v mé představivosti. Takže...

Slavík a růže od Nemesis Arcady

18. září 2011 v 22:04 | Tammy |  Tvorba čtenářů
Další básnička a tentokrát obzvlášť povedená, však posuďte sami ;)


Minulé životy

7. září 2011 v 22:06 | Tammy |  Věci mezi nebem a zemí
Říká se tomu různě - převtělování, reinkarnace nebo jednoduše - minulé životy.
Ať už tomu věříte nebo ne, naše duše je nesmrtelná a tento život, který žijeme, není první ani poslední.

Co to ve zkratce všechno znamená?

Všichni víme, že máme nějaké fyzické tělo, vidíme své ruce, nohy, cítíme a vidíme jaký má naše tělo, když chceme, vliv na okolní prostředí atd. Všechno ostatní - naše naděje, sny, přání, myšlenky, aj. přiřazujeme k funkcím mozku, ale my se neskládáme jen ze své tělesné schránky. Každý máme ještě astrální tělo (to se pak od fyzického těla odděluje při astrálním cestování) a duši. Naše duše, to jsme my, ne to fyzické tělo, které máme pro tento život půjčené. Naše duše je nesmrtelná, dokonalá,... naše duše je ten, kdo si vybírá, kam se narodíme a jaký bude náš životní úkol, úděl, poslání... nazvěte si to jak chcete. A my jsme tady od toho, abychom ho plnili. K tomu nám pomáhají naše pocity, intuice a další věci... jenomže tohle nemá být náplní tohoto článku a tak pokud máte otázky, směřujte je do komentářů, nebudu to tady více rozvádět.

Takže, radši to vezmu od začátku. Představte si prostor... třeba nekonečný, jako vesmír nebo něco podobného. Tam jsou duše, které zrovna nemají žádné tělo a jsou tedy zcela svobodné. Ty duše ovšem neexisutjí jen kvůli tomu vznášení se někde v tom prostoru, ne, ony se mají učit a žít... A tu se nějaká duše rozhodne, že bude třeba... muž někde v Anglii a tak čeká, až si v Anglii nějaká ta rodina pořídí dítě a pak, když se tak stane, si tu rodinu jaksi prohlédne a rozhodne se, jestli se do ní narodí. Svou rodinu si vybíráte před narozením. Navíc je hodně duší, ale těl už tolik ne, takže některé čekají i hodně dlouho, než si najdou odpovídající tělo. Nechci moc zacházet do podrobností, protože bych se mohla v nějakých těch detailech splést a pak byste mi to omlátili o hlavu :D

Takže ta duše si vybrala, že se narodí jako chlapeček do té rodiny v Anglii a určí si nějaký cíl. Třeba, že bude jednou pracovat s postiženými dětmi nebo cokoli jiného ( nejsou dobré a špatné, malé a velké aj inak dělené cíle, každý má své msíto a všechna ta místa jsou si rovna). Vtělí se tedy do miminka a když se úspěšně narodí, začne žít svůj život a pokoušet se plnit své cíle s jedním handicapem a tím je, že si nepamatuje své minulé životy ani netuší nic o svém poslání krom toho, co mu říká srdce.

Ještě chci dodat dvě věci: Lidská duše se může vtělit jen do člověka. Na své minulé životy si můžeme vzpomenout, pokud je to nějakým způsobem pro nás a naše poslání důležité.

A teď skočíme do okamžiku, kdy čas této duše vyprší a její tělo zemře. Může to být, když je staré nebo mladé, prostě až nadejde jejich čas (A podle někoho, tuším, že knihy D. Virtue máme tři takové "termíny smrti" a dokonce je někde uvnitř známe, jen mít odvahu to chtít zjistit.). Tělo zemře, duše se od něj odpojí a co se stane? Odejde zpátky do toho prostoru a celé se to opakuje.

Tak takto funguje reinkarnace v praxi.