Srpen 2011

Nekonečný příběh, který stejně skončí... a pak znovu začne

31. srpna 2011 v 12:00 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Můj příběh, můj životní příběh, je velmi dlouhý a přitom krátký. Plný protikladů, stejně jako já. Kdybych měla napsat příběh pro ty, kterým nemůžu říct pravdu, kteří si ji nezaslouží... byl by krátký. Ikdyž možná zase až tak ne, ale pořád by byl mnohem kratší, než můj příběh zahrnující cestu mé duše, nejen těla. Ale já se podělím... od čeho mám tenhle blog?

Taky to cítíte?

31. srpna 2011 v 2:01 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Nevím, jestli to jsou energie nebo pocity nebo nějaký závan, něco, co vypovídá o tom, co se blíží. Atmosféra... to je asi to správné slovo. Nerozumím tomu, ale od kdy něčemu musíme rozumět abychom to cítili?
Cítíte to taky... ten závan jara ve vzduchu když se zima chýlí ke konci a vy se najednou cítíte, jako by bylo jaro blízko? Dokážete si představit, jak vypadá tráva bez sněhu a jak všechno kvete... jen se nadechnete a cítíte jaro ve vzduchu?

Cítíte taky to, když někdo začne mluvit, třeba o nějaké knize a dává do toho nevědomky tolik citu, že musíte poslouchat a ani nedutat, že přímo před vámi ožívají obrazy... lehké mrazení v zádech, pocit neskutečna, jako byste nevnímali nic krom těch slov? U lidí, kteří normálně tak dobře nemluví? Když mi moje matka vyprávěla o obsahu jedné knihy, přímo tohle jsem cítila. Když učitelka povídala o tom, jak byla na trzích a co všechno tam měli, zase jsem to cítila. Tak má asi vypadat správně, když člověk mluví a dává do toho srdce. Nevím, jestli taky tak někdy mluvím. Je to vzácné.

Procházím se po hradě a mám pocit, jako bych se vrátila v čase do dob, kdy tam žili šlechtici a po schodech chodily sem a tam služky, kdy byli všichni menší, neznali žádné mobily a měli jiné starosti, než my, moderní lidé. Jejich starosti a radosti, osudy... jako by se vznášely ve vzduchu. Dotknu se kamenné zdi a cítím se mimo tento svět. Všechno jako by se zastavilo.

A nyní, nyní cítím ve vzduchu Vánoce, ikdyž je sotva začátek podzimu. A taky zimu, cítím ji v kostech, už se blíží... možná takhle poznávají ptáci, kdy mají letět do teplých krajin. Ale dnes, když jsem stála u plotny jako bych cítila cukroví a tu atmosféru, zvláštní. Myslím si, že kvůli transformaci se pohybuje nějak čas a já cítím energie toho co bylo a bude a je najednou, ale vy to asi necítíte. Nevadí. Chtěla jsem jen říct, že je to úžasné. Cítit něco, co je tak povědomé a chvíli trvá, než to zařadíte, ke svému překvapení.

Jen další z nahlédutí do mého světa nepochopitelných citů, krásy, nadpřirozena. Světa, který je mnoha lidem uzavřený...

INFJ dle typologie MBTI

16. srpna 2011 v 0:33 | Tammy |  Psychologie

MBTI - INFJ

"Spisovatel, empat" (1%)
  • hledají smysl ve vztazích, myšlenkách a událostech s okem obráceným k porozumění sobě i druhým (a vskutku ostatní chápou, nejen že se tak snaží působit)
  • INFJ hledají vizi, "jak by se dalo žít lépe" (všem)
  • tiší, střežící si své soukromí, pohybují se "za scénou"
  • nezávislí, ale zajímající se o blaho a pocity druhých; své emoce však vyjadřují velmi opatrně a jen lidem, kterým důvěřují
  • dávají přednost diskuzi jeden na jednoho, než celé skupině
  • INFJ mají bohatý a pestrý vnitřní život, který nemusejí sdílet s každým
  • blízké vztahy navazují pomalu a dlouhodobě, potřebují získat důvěru, teprve pak vám svůj vnitřní svět pomalu otevřou
  • INFJ jsou snadno zranitelní, své zranění si však spíše v tichosti nechají pro sebe, místo aby jim dali průchod, což ostatní mate
  • senzitivní, klidní vůdcové s hlubokou duší
  • mohou působit tajuplně a složitě; dokonce i před sebou samými
  • kreativní a inspirující; ale daří se jim i ve vědě (skrze intuici)
  • ve vztahu k vnějšímu světu mají, zdá se, pořádek, avšak jejich vnitřní svět je vysoce komplexní a jen oni sami k němu mají (možná) klíč
  • jde o jeden z nejvzácnějších typů v populaci, zvláště pak u mužů (je v něm cosi tajuplně "ženského")
  • Slavní INFJ: J. W. Goethe, Gándhí, Ježíš
  • Fiktivní INFJ: Lisa Simpsonová, Mistr Yoda (Hvězdné války)


Vlčí písně pro Ikara od Nemesis Arcady

9. srpna 2011 v 23:49 | Tammy |  Tvorba čtenářů
Vlčí písně pro Ikara

Když anděl řekl nebi sbohem
a utrhl pár růží pro tebe,
co rostly podél cesty.
Nesl si svůj kříž a zničil čistá křídla,
v této zemi nepoznáš,
kde končí zpěv a začíná bída.

Ale on je Ikar, padne, aby mohl vstát,
gothickou duši nezlomíš,
čistě bílý sníh uspal tvoji zášť.
v tomto kraji ledovém sídlí vlčí klan,
tak hrdí, divocí, a přesto zničil je pán.
Jejich duši nezlomíš, v očích temná krása,
taky bolest, když pán řekl - ta vlčice je krásná.

A Ikar svou cestou šel si dál,
nic se neohlížel, zda půjdeš s ním či zůstaneš stát.
Tisíce mil od lidí, tak daleko od tebe
postavil svůj kříž a vzhlédl do nebe.
Jeho smrt provázely žalostné písně.
Vlčí písně pro tebe, pro tebe Ikare,
a pro vlky, jejichž krása zdobí pánův práh,
oni nemohli se bránit,
jejich duše tak krutě změnila se v prach

Co vlastně chtějí dospívající od svých rodičů?

3. srpna 2011 v 16:39 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Nemůžu si pomoct, abych někdy nepřemýšlela nad tím, co přesně mi na mých rodičích vadí. Přesněji tedy na matce, protože otec má chyb víc než dost a o mou výchovu se nestará. Rodiče si stěžují, že s námi není žádná řeč, nic jim neříkáme a děláme jim jen samé starosti. Stěžují si, že nám nemůžou uklidit ani v pokoji, protože si přísně střežíme své soukromí. Jako děti jsme to nedělali. Proč teď?