Červen 2011

Na kopečku (v Africe?)

30. června 2011 v 1:05 | Tammy |  Mé duchovní zážitky
Té hodiny zveřejnění si nevšímejte, ehem :D

Jeden večer jsme si tak s Kazmielem povídali, už ani nevím přesně o čem, a pak jsem řekla, že bych si mohla vyjít ven, protože pořád sedím doma a venku je hezky...a navíc teď, když ještě ostatní prázdniny nemají, není ráno nikde nikdo. Samozřejmě se nedá říct, že by v Ostravě bylo nějak hodně přírody, nicméně před domem mám kopec (a o tom jsem se už jistě párkrát zmiňovala) a u něj stojí můj strom. Tak jsem si vzala svou oblíbenou dlouhou sukni, tričko a mikinu a vylezla si na kopeček. Sedla jsem si na kořeny jednoho ze stromů, které trčí nad zem a pozorovala okolí. Bylo tam krásně, moc lidí kolem nechodilo a najednou jsem si tam připadala tak...bezpečně. Napadlo mě, že za to asi můžou bytosti, které tam žijí. Tak jsem se s nimi dala do řeči. Pochopila jsem, že duch jednoho ze stromů na to místo jakoby dohlíží a řekl mi, že se tam můžu vždycky vrátit, že tam pro mě bude bezpečno...prostě že mě tam rádi uvidí a postarají se o mě. A já jim na oplátku slíbila, že se budu starat o to místo. No, tak jsem jeho stromeček rovnou objala, proč ne, že? :) Bylo tam docela dost odpadků, protože tam docela často spí opilci a bezdomovci (achjo), takže jsem slíbila, že je posbírám. No a tak jsem tam v úterý ráno zašla s Beátou (tedy tou malířkou, která má obrázky v sekci cizí tvorba:)) a posbírali jsme odpadky na kopci a trochu kolem něj. Vypadalo to hned o dost líp a mám z toho dobrý pocit. Jen kdyby ti lidi tak nekoukali, hlavně z domova důchodců vedle toho kopce :D
Tak, co ještě říct? Jen snad nové ekologické heslo: Sbírejte odpad, příroda bude mít radost xD


Hádky? Samota? Achjo.

26. června 2011 v 10:22 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Už zase se hádají. Zavřu dveře a nacpu si sluchátka do uší - nechci to slyšet. Někdy bych byla nejradši, kdyby se rozvedli. Ať už je moje máma jaká chce, tohle si nezaslouží. Jeho věčné obviňování, nadávky a to vše kvůli penězům. Jeho ubohé řeči o tom, že on má pravdu a my všichni lžeme. Chová se, jako bychom proti němu kuli pikle a on byl anděl. O andělech neví nic, jeho víra v cokoli vyššího nepřesahuje řeči jedněch internetových stránek. Je mi z něj na zvracení, nenávidím ho a mám chuť do něj bušit, dokud s těmi řečmi nepřestane. Proto to nemůžu poslouchat, vytáčí mě k nepříčetnosti.
A přitom, on si žije ve svém malém vesmíru, ve kterém je to všechno zase naše chyba. Říká, že mě matka proti němu poštvala, jenomže to není pravda - to dokázal s přehledem sám. Ignorovat mě kvůli hrám, když jsem byla mladší, nadávat mámě, když mi něco koupila a mu neseděly výpočty na účtu...protože mu musela lhát o ceně, aby jí dal pokoj.
Dneska najednou se přišel lísat k mámě, když něco potřebuje, to je mu dobrá. Bohové, chová se nechutně a pak se oba diví: Ty jsi zase protivná, ses špatně vyspala?
Jo, mou náladu mi zničili hned po ránu, jen jsem je stačila 5 min slyšet mluvit.
Já vím, mluvím o něm, jako by to byl můj nevlastní otec, ale je vlastní až moc. Jsou věci, které mám po něm, naštěstí ne ty nejhorší. Možná, že zájem o nadpřirozeno...jenomže já nejsem tupec, který věří první věci, kterou čte. Peníze pro mě nejsou tak důležité, abych někomu ubližovala. A když mám něco udělat, netrvá mi půl hodiny, než si to promyslím.
Oba přisuzují moje řeči typu "Už se nemůžu dočkat, až vypadnu" pubertě. Možná zčásti, jenomže já chci jenom samotu, klid a svobodu. Do háje, copak já jsem rodinný typ? Zvlášť v takové rodině? Ano, jsou horší, ale to nic nemění na tom, že takhle žít nechci. Nejradši bych žila daleko od lidí, teď by mi stačil i byt, ve kterém bych byla sama. Zpívala bych si kdy bych chtěla, uklízela si po svém, vařila po svém, vybavila si byt po svém. Vydělávala bych si a někdy by mi nestačilo, ale nebyla bych závislá na někom, kdo by se choval takhle. Když bych chtěla být sama, neotvírala by mi máma dveře co 5 min, aby si vzala něco pro sestru. A především - už žádné ranní hádky, jediný hlas, který bych po ránu slyšela, by patřil andělům.

Jak je to s komunikací s jemnohmotnými bytostmi?

24. června 2011 v 19:18 | Tammy |  Víly, bohyně a ostatní bytosti
Alue dneska zveřejnila toto video a ačkoli jsou věci, ve kterých s ní nesouhlasím, v tomto videu žádné takové nejsou. Takže jsem se rozhodla ho směle rozšířit dál. Podívejte se, některým to možná dodá odpovědi na otázky, co je už dlouho trápí :)



Konce světa a skutečné dějiny

24. června 2011 v 11:39 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Včera jsem si takhle četla úryvek z knihy Anastasia, některé věci mě zaujaly, některé méně, ale dneska ráno mi přišla na mysl nová myšlenka: Když říká, že vždycky příjde konec světa, když už jsou lidé moc špatní, není tedy skutečně pravdou, že existovala Atlantida a byla zničená potopou, která je v mýtech většiny starověkých civilizací?

Rozhovor ve vlaku

3. června 2011 v 23:42 | Tammy |  Mé duchovní zážitky
Po delší době jsem si zase udělala čas na Severku a ona mi pověděla pár zajímavostí ze světa víl. Samozřejmě si to už nepamatuji slovo od slova tak přesně, jak to bylo, ale něco málo jsem ještě z paměti vydolovala. Jen si nevzpomínám, jak to vlastně celé začalo. Ale probíraly jsme toho dost. A ty osobnější věci tady stejně nedám :)

***
Dokonce jsem viděla knížku, která holčičkám radila, jak se stát vílami.
To je milé.
Myslíš? Připadá mi to trochu divné...holčičky se chtějí podobat vílám, ale většinou na ně nevěří. Chtějí být jenom jako ty "bytosti z pohádek", které nosí krásné šaty, věnečky z lučního kvítí a tančí při měsíčku. Neví, že jsou víly jemnohmotné a že mají radši chránit přírodu.
Ve své podstatě mají trochu pravdu. Můžeme mít šaty jaké chceme, zvolit si jakoukoli podobu i barvu vlasů a všechno ostatní. Samozřejmě, že je pro nás přirozenější nemít podobu a jen tak splynout s přírodou, světem, vesmírem, ale jsme přece jen maličko parádivé, tak míváme podobu. Třeba pro vás, kteří nás vidíte. Většinou si vybereme nějakou nejoblíbenější podobu a tu pak používáme. (Severka má hnědé vlasy asi po pás, modrý věneček ve vlasech a modré šaty.) Mohla bych vypadat i jako ta víla na tvém obrázku (Změnila se v modrou vílu s bílými křídly.)
Líbí se mi víc tvoje normální podoba. (Změnila se zpátky.)
Mě taky.
Stejně si nedovdeu představit, že bych neměla tělo. Už jsem si na něj až moc zvykla.
Vím, že by sis ten pocit zamilovala. Vlastně bys úplně zapoměla, že jsi kdy měla tělo.
Je to možné. Ale momentálně si to nedovedu představit.
Já si nedokážu představit, že bych tělo měla. A ne všechny děti si jen tak hrají. Ty jsi věřila.
Jo, já na víly věřím už douho, ale jim to dospělí vytloukli z hlavy.
Třeba na ně věří. To je na dětech úžasné. Když jsi byla malá, všichni ti říkali, že lidé nemůžou létat, ale ty jsi to stejně zkoušela.
To už je dávno. Když jsem byla malá, taky jsem obdivovala Ariel, ale věděla jsem, že neexistuje.
Chvíli jsi věřila těm návodům, které kolovaly po internetu.
Hmm...myslela jsem si, že by na tom něco mohlo být a bála jsem se. Co kdybych se opravdu stala mořskou pannou? Co bych asi tak dělala?
Potřebovala bys vodu a někoho, kdo by tě k ní dostal. A to rychle, protože bez vody nemůžou vodní bytosti být. Rozplynou se. Zmizí.
Jak můžou zmizet?
Já nevím. Vesmír nikdy nestvoří vílu, která by neměla svou rostlinu, člověka, vodu nebo něco jiného. Asi to ani není možné.
A když to její zanikne?
Nevím. Nestalo se mi to. Nemůžu znát všechno, co vesmír ve své dokonalosti stvořil. Jen mu prostě věřím.
Stejně není možné, aby se z člověka stala mořská panna. A ty to víš.
Vím, ale bylo by hezké, kdybys tomu věřila. Už jsi příliš jako dospělá. Přála bych si, aby ses častěji jen tak zasnila nad nemožnými věcmi. Prospělo by ti to.
Já vím. To ztracené dětství - děsí mě to.
Víš, že jsem tady, abych ti pomohla.
Jo, ale stejně si to musím nějak srovnat sama.
Zvládneš to.
Máš pravdu. Co bych to nezvládla.
Tak se mi líbíš.


Text od Xandrie a mé pocity

3. června 2011 v 22:32 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Save my life
(Zachraň mi život)
Save my life
Let these tears be our secret
(Ať jsou tyto slzy naším tajemstvím)
You and I
(Ty a já)
You and I
Once we were so close
(Jednou jsme byli tak blízko)
Save my life

My soul feels empty
(Má duše se cítí prázná)
I'm drowning in my tears
(Tonu ve svých slzách)
It's pain I'm learning
(Je to bolest...učím se)
My heart is aching
(Mé srdce bolí)
Got poison in my veins
(Jed se mi dostává do žil)
In hell I'm burning
(Hořím v pekle)

It's all or nothing
(Je to vše nebo nic)
I'm asking you to give
(Žádám tě abys)
Let live or die
(mě nechal žít nebo zemřít)
Everything is better
(Vše je lepší)
Than this silent lie
(než tichá lež)
Say that it's no lie!
(Řekni, že to není lež!)

I need you to save my life
(Potřebuju tě, abys zachránil můj život)

Save my life
Save my life
Let me feel you breathing
(Nech mě cítít tvůj dech)
In your hands
(Ve tvých rukou)
In your hands
Is the heart of mine
(je mé srdce)
Save my life
(Zachraň mi život)

Takhle nějak se teď cítím. Nemůžu sice říct, že bych byla nešťastná,
ale ani nějak moc šťastná...prostě...cítím se prázdná.
Vlastně bych i věděla, komu bych tu píseň věnovala, ale asi by neměl radost.
A navíc, stejně pochybuju, že by se to dozvěděl.
Nechám si to pro sebe...
...jako další sladké tajemství.

Někdy mám pocit, že se zblázním

2. června 2011 v 20:11 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Momentálně je to vlastně docela neodbytný pocit. Čtu si tak Vampýrskou akademii...a napadá mě, že jsem možná chameleon. Třeba na mě má vliv hlavní postava. Skoro vždycky, když si něco čtu nebo se dívám na film, vcítím se do hlavní postavy. Tak, že někdy ani nevím, jestli jsem to ještě já nebo už ne. Abych to zjistila, musela bych přece vědět kdo nebo co jsem. Ale já to nevím. Ještě ne.
Takže tady sedím, dívám se z otevřeného okna a snažím se zhluboka dýchat. Cítím neklid, nejistotu, zmatek, vztek, bezbranost a to všechno dohromady. Mám pochmurnou náladu. Tak zvláštně pochmurnou, jako moc často nemívám. Nevím co se semnou děje. Ale pitomé je, že se mi ta nálada nějakým způsobem líbí. Možná proto, že mám nejistotu ráda. Snad proto, že mi moje emoce někdy připadají moc jednotvárné a tiché...nebo jen potřebuju změnu. Nevím. Nechci nad tím přemýšlet. Nevím, proč to všechno píšu. Snad to jen ze sebe musím dostat.
Mám pocit, že se zblázním...nebo spíš, že jsem blázen. Otázkou je jen: Je to dobře nebo špatně?