Duben 2011

Ať je jak vítr!

30. dubna 2011 v 12:41 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Delší dobu přemýšlím nad tím, jaký by asi měl být ten můj "pan dokonalý". No, a vzpoměla jsem si na tu písničku od Vondráčkové, která to docela trefně vystihuje. Jinak je to podle původního I need a hero (což znám ze Shreka). Snad si alespoň uděláte obrázek ;)

Příběhy

26. dubna 2011 v 23:06 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Někdy mám lidí plné zuby - (ne)obyčejných lidí s jejich starostmi a strastmi a tím, jak si je vybíjejí na ostatních. A někdy s nimi chtě nechtě soucítím. Víte, jsou chvíle, kdy mi dojde, že každý má svůj příběh. Každý má své problémy a řeší je po svém. Všechno špatné, co dělají sobě i ostatním vychází z nich, z jejich problémů a má důvod. I tak to ale bolí.

Nejzajímavější jsou právě ty příběhy, to, co není vidět, ta tajemství, které lidé ukrývají uvnitř sebe. Na blogu je hodně lidí, kteří potřebují ta svá tajemství ze sebe dostat a tak když náhodou jen tak prolézám články se zajímavými nadpisy (třeba z autorského klubu), dozvídám se věci, které o těch lidech třeba ani nevědí jejich známí.

Možná, že kdybychom se za své příběhy tak nestyděli, za své chyby, tak bychom se měli navzájem radši.
Ano, je snadné být naštvaná na někoho, kdo se chová namyšleně a pomlouvá a dělá kdovíco. Jenomže když se podíváte pod to - pod tu slupku - zjistíte, že to všechno je jen štít před světem. Ta holka, která se tváří jako mistrně světa třeba doma brečí do zrcadla a trápí se svými nedostatky, které ostatní nevidí a myslí si, že je ošklivá. Ta holka má třeba rozvedené rodiče nebo rodiče, kteří po sobě pořád křičí. Trápí ji problémy s láskou, přáteli a okolním světem stejně jako všechny ostatní.

Vidím holku, která nikdy nepoznala svoji mámu a touží se s ní setkat. Vidím holku, která jedním dechem napíše, že je hezká a pochválí se a o dva řádky níž o sobě pochybuje, protože se naučila, že sebechvála není v pořádku. Vidím různé lidi, každý je jiný a přece stejný jako ostatní. Ne, nemůžu říct, že bych je doopravdy všechny nesnášela - není to správné ani pravdivé. Všichni mají své sny, touhy, starosti, příběhy a za to je nelze odsuzovat. Jen by se měli naučit lépe ovládat, lépe řešit své potíže. Ale to už je věc každého z nás.

Jen jsem najednou měla pocit, že vám to všechno musím sdělit :)


Povinnosti

23. dubna 2011 v 14:27 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Nesnáším vynucené povinnosti. Ani je neuznávám.

Existence ničeho

22. dubna 2011 v 10:16 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Když jsem byla večer u babičky, ležela v posteli a nemohla usnout, zase jsem přemýšlela. Až na lampičku byla všude kolem tma a já přemýšlela nad tím, co to vlastně tma je. Černý závoj nad světem? Malilinké černé tečičky, body, které zakrývají světlo? Tma je prostě nedostatek světla. Zlo je nedostatek dobra. Všechno má svůj opak a to špatné je prostě nedostatek dobrého. Ikdyž, já mám třeba tmu ráda stejně jako světlo.
Zkoušela jsem si představit, jaké by to bylo stát v prostoru, kde není nic. Vůbec nic.
Jenomže mi došlo, že to nejde. Nemohla bych stát na zemi - podlaha je něco.
Ten svět by nemohl mít konec - konec je něco. Nemohl by mít ani oblohu ani bych se nemohla vznášet ve vzduchu.
Vždyť vzduch je také něco. I já jsem něco (či někdo), ale představit si nic nejde.
Když otevřeme skříň a ta je prázdná, řekneme, že tam nic není. Ale je to hloupost.
Je tam vzduch, jsou tam stěny a podlaha a vnitřek té skříňky. Nikdy nikde není nic. Víte proč?
Nic prostě neexistuje.
Svět ve své dokonalosti má vždycky všude něco.


Malé moudro od andělů

17. dubna 2011 v 10:44 | Tammy |  Mé duchovní zážitky
"Vaše tělo je chrám vaší duše."

Jak tomu máte rozumět?
Přirovnejte si to třeba k bohům star. Řecka. Bohové se zlobili, když někdo ničil jejich chrámy, protože to byly jejich příbytky a zničením chrámu jako by ničili i jejich důstojnost. Čím více chrámu bůh měl, tím váženější byl.
Vidíte to, my máme jen jeden a ničíme si ho ještě sami.

Proč by naše duše měla být v rozbitém chrámu? To si jí tak málo vážíme? Málo si vážíme svého těla?
Ano, tak to je. Je pravda, že tělo nás svým způsobem omezuje, ale naopak nám pomáhá k tomu, abychom ovlivnili fyzický svět. Je to nástroj, takový "dopravní prostředek" pro naši dušičku.

Svoje auto si taky schválně nenaperete do stromu, aby mělo škrábance. Každý by pak viděl, že o něj nedbáte.
Už chápete, co tím chci říct?

Já ta slova od Kazmiela pochopila, ale není tak lehké vysvětlit je ostatním :)

Takže nakonec: Mějte své tělo rádi, ať je jakékoli. A podle toho se k němu také chovejte...jinak vám to vrátí.


Život=peklo

9. dubna 2011 v 16:00 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Musím uznat, že vzhledem k tomu, co poslední dny zažívám je peklo dost výstižné téma týdne. Už na mě zase leze depka, takže celý víkend trávím následovně - chvíli dělám něco, co mě baví, nemyslím na ty špatné věci a... zbytek dne hystericky brečím za zavřenými dveřmi svého pokoje. Krása.

Kdo za to všechno může? Já a jenom já. Pořád se trápím hloupostmi, které nejsou důležité, ale nemůžu si pomoct. Všechny ty menší i větší bolístky se nashromáždily a mně teď život připomíná peklo, do kterého jsem se sama uvrhla.
Připadám si jako v kleci. Sedím doma a chci jít ven, ale nejdu. Proč? Asi se jen bojím. Že zase potkám hromadu lidí, které vůbec potkávat nechci, že si to stejně neužiju, protože si sama nesednu ani na kořeny svého oblíbeného stromu bez strachu z toho, že mě někdo uvidí a bude se mi smát. Bojím se lidí. To bude ten hlavní důvod proč mi život připadá tak zlý.

Nikdo mě zatím nezmlátil, neznásilnil (největší noční můra), jen párkrát ponížil a zesměšnil, ale to je v životě normální. Tak proč mě to tak děsí?

Brečím, protože jsem zavřená v kleci a mám strach z příštího týdne.
Mám šílený strach z mluvení na veřejnosti. V úterý mám mít referát do dějepisu, ve středu jdu k zubaři, ve čtvrtek mám 10ti minutový projev na téma pyramidy do rétoriky. Mám z toho hrůzu už měsíc.
Školu nenávidím a trpím už představou, že tam zase pozítří půjdu. Sedět tam je pro mě nesnesitelné, dělat úkoly, mluvit a to všechno. Prostě je to pro mě největší peklo, ze kterého nevím jak ven.
Jsem naštvaná, protože musím zase do školy. Jsem naštvaná, protože toho musím tolik udělat a chtěla bych jen umřít. Jsem naštvaná na sebe, že mám strach a chci všechno vzdát. Prostě už to nemůžu vydržet a mám pocit, že se zblázním.
Život je peklo...alespoň poslední dny.


I must escape from hell, but I have no idea how to do it...

Velikonoce? No a co?

2. dubna 2011 v 13:58 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Nikdy jsem pořádně nechápala, proč bychom vlastně měli slavit Velikonoce. Vánoce i Velikonoce jsou křesťanské svátky a já křesťanka nejsem. Křesťanství a hlavně katolíky nemám v lásce, tím se nijak netajím.
Tak proč tedy? Nebudu přece slavit to, že nějaký J.K. vstal z mrtvých, pro mě to vůbec není důležité. Nenechám se přece bít (ikdyž jen symbolicky) nebo nedej bohyně házet proti své vůli do vody, jen proto, že pak budu "zdravá", to je nesmysl. Vymysleli si to chlapi a náramně se baví. Mám jim za to děkovat, dávat chlast, vajíčka nebo peníze? To jste uhodli. K nám nikdo koledovat nechodí a to mají štěstí, co se týče takových necivilizovaných a ponižujících tradic, jsem dost nekompromisní, takže jediné vajíčko, které by obdrželi, by bylo syrové a nešlo by do košíku, ale do ksichtu. Tak.

Jediné, co na Velikonoce děláme, je pečení beránka. Tohle máma dodržuje a mě je to docela jedno. Alespoń si dám něco dobrého, no ne? Jinak Velikonoce neslavíme. Táta se dřív snažil, ale já mu to vytrvale bojkotovala (jednou jsem karabáč zlomila, podruhé schovala) a malování vajíček jsem přetrpěla jen ve škole.
Jednoduše, pro mě to nejsou vůbec důležité svátky. Vánoce mají zvláštní atmosféru, dávají se dárky, rodina je pohromadě, ale Velikonoce jsou pro mě beze smyslu a proto žádný důvod je brát na vědomí. Ikdyž jedno dobré na tom je - velikonoční prázdniny!