Iluze? A co to je?

1. března 2011 v 14:19 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Když jsem si včera všimla, jaké je nové téma týdne začala jsem se smát. Ne radostí nebo pobavením, byl to čistě cynický smích. Ano, jsem pesimista, který už svoje iluze dávno ztratil. Pokud jsem nějaké vůbec někdy měla. Možná ano, když jsem byla dítě...mám pocit, jako by to už bylo strašně dávno. A přesto chci svoje iluze zpátky. Vlastně chci, aby svět nebyl tak krutý. Aby lidé nebyli tak krutí a všechno neničili. Poslední dobou si přeji jedinou věc - být zase dítě.



Je pravda, že jako dítě jsem na tom byla ještě hůř než teď. To už je co říct, když si vezmu kolik starostí mám teď. Nebo spíš jaké velikosti. Tenkrát jsem zase neměla přátele. Ne skutečné. Moje dětství bylo o navazování vztahů, které nefungovaly. Nemohly fungovat. Věřila jsem lidem... a oni mě zradili. Naučili mě, že nesmím nikomu věřit, že nesmím brečet nebo projevovat jinou emoci, které by mohli využít. Naučili mě, co je to výsměch a deprese. Naučili mě přetvařovat se, za každou cenu si zachovat tvář. Doteď mě ti, co mě neznají, považují za chladnou. Jsem prostě odtažitá a chvíli trvá, než někomu začnu důvěřovat a přestanu s tou sebekontrolou. Legrační je, že právě ti přátelští, kteří všechno vyžvaní každému to mají v životě jednodušší.
V hloubi duše, pod tím vším cynismem, jsem až příliš velká romantička. Tak velká, až jsem získala pocit, že něco takového, jako jsem si vysnila neexistuje. Pokaždé když jsem se zamilovala, bylo to jen neštěstí. Buď do někoho, kdo byl daleko nebo ke mě nic necítil. Když se zamiloval někdo do mě, nedokázala jsem k němu nic cítit. Takové vztahy dokáží všechny ty romantické představy rozmetat na padrť. Kdysi jsem věřila v lásku... a ta mě zklamala.
Tak jsem začala žít v přestupní stanici. Jednoduše - pořád jen čekat na budoucnost. Bláhově jsem si myslela, že se něco změní a pak bude všechno zase dobré. Kdysi jsem věřila, že bude líp... a všechno se jen zhoršilo.
Pokusila jsem se být šťastná jen tak. Přestat čekat a začít trochu žít. Jenomže jsem zjistila, že na to nemám odvahu. Bojím se dělat věci, které mě dělají šťastnou. Bojím se změn a zároveň nesnáším věci tak, jak jsou. Štěstí je stav bytí, který necítím a který jsem necítila asi nikdy. Ne po delší dobu, možná na jeden den nebo hodinu. Nakonec vždycky připluje mrak a zakryje slunce. Věřila jsem, že dokážu být šťastná. Teď už si tím nejsem tak jistá.
Tak mi řekněte, kde mám ty ztracené iluze hledat?
Mám se zahloubat do krásných příběhů v knihách nebo se ztratit ve své fantazii? Protože to jsou jediná místa, kde všechny ty naivity dokážou přežít. Ne, já už dávno nejsem naivní. Jsem cynická a zapšklá jako stará ježibaba. Ten občasný smích nic nemění. V hloubi duše jsem prostě nešťastná melancholička bez jakýchkoliv iluzí. Ale ještě hlouběji, tam, kam ani nedohlédnu, pořád přežívá naděje.
Jediná iluze, která mi ještě zbyla.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Keta Keta | Web | 1. března 2011 v 16:04 | Reagovat

Věřila jsem lidem... a oni mě zradili. - tahle věta se mi z celého článku líbí nejvíc x)
I když všechny ty věty jsou velmi silné...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama