Co je opravdu důležité?

30. března 2011 v 22:23 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Jak jsem psala ten citát z Malého prince, uskutečnila jsem svůj plán a knihu si přečetla. Problém to nebyl, na internetu je velmi snadno k nalezení a zjistila jsem, že je i velmi krátká. Ale je to úžasné. Když si vezmete, kolik pravd a myšlenek je ukryto v tak malém počtu stránek - čistá, pravdivá slova bez zbytečné omáčky. A já už hodně dlouho říkám, že jen neviditelné je důležité. U této knihy je to myšlenka, stejně jako u tohoto blogu. Inetrnet je vlastně docela imaginární místo. Nemůžeme vidět internet, ale víme, že existuje. Máme o tom důkazy, stejně jako o tom, že dýcháme vzduch. Víme, že existuje láska, protože ji cítíme. Ale proč tedy lidé nevěří tomu, že existují andělé nebo víly nebo spousty dalších věcí? Přikládají příliš velkou váhu očím. Všichni se ohání tím, jak je důležitá realita. To vidím i na tématu týdne. Ale u toho pc, ze slov, která čteme, vidíme duši člověka. Proč je tak důležité vidět i schránku? Lhát nám může do očí kdokoli, i ten, kdo se prochází venku a dýchá stejný vzduch jako my. Já třeba před lidmi z očí do očí nemám odvahu být sama sebou, ikdyž se snažím. Lidé, ti, kteří mají funkční zrak jsou mnohem víc slepí než ti, kteří nic nevidí. Oni žijí vírou. Věří, že to, co cítí je hrnek na jejich kávu, cítí její chuť. Když se někoho zeptají, jakou barvu má ta či ona květina, věří jim, protože oni nedostanou důkazy. A co záleží na barvě, když krásně voní? Příliš se zabýváme nedůležitými maličkostmi a vymýšlíme hlouposti.



Přemýšlela jsem nad tím, jaký smysl mají ty věci, které každý den děláme.
Ráno vstaneme a vyčistíme si zuby, protože je chceme mít zdravé a nechceme, aby nám táhlo z pusy. Je to vlastně strach z bolesti (kazů) a pohrdání lidí. Pak se najíme, protože žijeme z živin, ale už nepřemýšlíme nad tím, co jíme. Prostě to jen chceme mít zasebou, je to nutnost, jako chození na záchod. Alespoň pro většinu. Oblečeme se. Původně jsme se oblékali, aby nám nebyla zima. Jak nepřemýšlíme nad tím, co do svého těla hážeme, dokážeme půl dne přemýšlet nad tím, do čeho ho zabalíme. Jako by to mělo na něj nějaký vliv. Pokud je oblečení dost teplé, vzhled je mnohem méně důležitý než obsah žaludku. Jenomže vnitřek těla nevidíme, zajímá nás jen to viditelné.
Já osobně pak strašně spěchám, vyřítím se ze dveří a utíkám na autobus, stihnu ho. Chvíli jsem ráda a říkám si: Jo, jsem dobrá, stihla jsem to. A pak mě napadne: Proč vlastně ta námaha když do té školy ani nechodím ráda, když mi nic nedává a já se tak stresuju abych stihla autobus a vlak? Jen proto, abych neměla neomluvené hodiny, když zaspat můžeme jen jednou? Ne, to proto, že nesnáším, když se na mě ti učitelé tak ošklivě dívají a nemůžu jim říct: Nemám omluvenku, noaco, prostě mi napiště neomluvenou.
Význam školy mi celý jaksi uniká. Pak do sebe nahážu oběd a jdu zase na vlak.
Hodně lidí prostě jde a okolí si nevšímá. Já často taky, ale ted na jaře to nedělám. Ne, rozhlížím se, usmívám se když vidím první květiny a srnky a zajíce na poli, když jedu vlakem. Nechávám vítr, aby si hrál s mými vlasy a užívám si tepla slunce.
A to je jediná významná a užitečná věc na každém z mých dní. Ne škola, ne cestování, ne jídlo, které ignoruju, ale ta radost z té krásy kolem. Není nic užitečnějšího na našich uspěchaných životech než skutečné žít. Smát se a radovat se a všímat si maličkostí, rozdávat pomoc a lásku a to všechno, co se považuje za sentimentalitu a kýč. Není nic užitečnějšího, než snění, protože sny a představy tvoří realitu.

Já jsem snílek. Někdy přemýšlím rozumně, to když jde o ostatní z těch slepých lidí. A pak, když jsem sama a můžu si to dovolit, nechávám se unést. A najednou je tam ta hvězda větší než ty ostatní a měsíc se na mě usmívá a osamělá srka třeba čeká na své mladé a svět má konečně barvy, které mu patří. Fantazie je umění, a kresby, hudba a to všechno ostatní je fantazie zhmotněná tak, aby ji mohli vidět i ostatní. Moje básně jsou pocity a fantazie stejně jako povídky, které někdy píšu.

Nakonec ještě musím zmínit, že mám velmi podivné myšlení. Popravdě, někdy to ostatní až děsí. Řekla jsem, že jsem hrdá na to, že jsem jiná. Bylo mi řečeno, že takové lidi zavírají do blázinců. Já na to: Tak ať mě třeba zavřou a nacpou prášky a udělají to vše, co dělají. Třeba budu šťastnější, třeba ne, ale jak to můžu vědět dopředu? Lidé se bojí toho, co je jiné. A já bych zatraceně nechtěla nebýt jiná.
Toužím po někom, komu bych mohla říct vše, po někom, kdo by měl stejný pohled na svět. Takový člověk neexistuje a já jsem z toho smutná. Na jedné straně je úžasné být jiná, na druhé je to osamělé, ale přesto to má kouzlo, které nic nenahradí...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ginger Ginger | Web | 1. dubna 2011 v 16:42 | Reagovat

nádhera :) taky ráda čtu Malého prince :) jen je mi vždycky smutno z toho konce.Ta prostota s jakou je to napsaný vystihuje všechno co je duležitý :) aneb jak řekla liška: řeč je pramenem nedorozumění

2 Keta Keta | Web | 1. dubna 2011 v 20:17 | Reagovat

Nechápeš význam školy? Hm, to je prosté :-D Škola je tu od toho, aby z nás udělala všechno možné, jenom ne někoho, kdo je "jiný" ;-)

3 Tammy Tammy | Web | 1. dubna 2011 v 21:03 | Reagovat

[2]: Což pro mě nemá význam, jelikož já nehodlám nebýt jiná :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama