Březen 2011

Co je opravdu důležité?

30. března 2011 v 22:23 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Jak jsem psala ten citát z Malého prince, uskutečnila jsem svůj plán a knihu si přečetla. Problém to nebyl, na internetu je velmi snadno k nalezení a zjistila jsem, že je i velmi krátká. Ale je to úžasné. Když si vezmete, kolik pravd a myšlenek je ukryto v tak malém počtu stránek - čistá, pravdivá slova bez zbytečné omáčky. A já už hodně dlouho říkám, že jen neviditelné je důležité. U této knihy je to myšlenka, stejně jako u tohoto blogu. Inetrnet je vlastně docela imaginární místo. Nemůžeme vidět internet, ale víme, že existuje. Máme o tom důkazy, stejně jako o tom, že dýcháme vzduch. Víme, že existuje láska, protože ji cítíme. Ale proč tedy lidé nevěří tomu, že existují andělé nebo víly nebo spousty dalších věcí? Přikládají příliš velkou váhu očím. Všichni se ohání tím, jak je důležitá realita. To vidím i na tématu týdne. Ale u toho pc, ze slov, která čteme, vidíme duši člověka. Proč je tak důležité vidět i schránku? Lhát nám může do očí kdokoli, i ten, kdo se prochází venku a dýchá stejný vzduch jako my. Já třeba před lidmi z očí do očí nemám odvahu být sama sebou, ikdyž se snažím. Lidé, ti, kteří mají funkční zrak jsou mnohem víc slepí než ti, kteří nic nevidí. Oni žijí vírou. Věří, že to, co cítí je hrnek na jejich kávu, cítí její chuť. Když se někoho zeptají, jakou barvu má ta či ona květina, věří jim, protože oni nedostanou důkazy. A co záleží na barvě, když krásně voní? Příliš se zabýváme nedůležitými maličkostmi a vymýšlíme hlouposti.

Na netu to žije

29. března 2011 v 21:54 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Uvažovala jsem, jestli se mám k tématu také vyjádřit a nebo ne...jenomže se svými zkušenostmi bych se asi podělit měla. Tak tedy...

Ženy a jejich úloha ve společnosti

27. března 2011 v 20:56 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Nevěděla jsem, jak to přesně nadepsat. Chci napsat svůj názor na to, jak je na ženy nahlíženo. Že mají být slušné, milé, mají chtít děti a kdesi cosi a o tom, jak se to časem změnilo. A o mém názoru na tohle všechno co si lidé obecně myslí. Můj názor je (ostatně jako na hodně věcí) odlišný od tradic. Tak se na to podívejme...

Divoké sny maxipsa Fíka

20. března 2011 v 8:54 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Nevím, kolik z vás zná tu pohádku, která za měho dětství běžela v televizi jako večerníček. O štěněti, které rostlo a rostlo, až mu nestačila bouda a tatínek musel stavět větší. Pejskovi, který měl sny plné dobrodružství. Jediná chybka je v tom, že si tentokrát ty podivné sny vybraly za oběť mě.

Dvě noci se mi zdál skoro stejný sen.
Naše třídní byla v novinách, že ublížila nějakému studentovi. Dostala podmínku, ale nepropustili ji z práce.
Jeidná náplň snu tak byly vlastně jen pocity a novinové titulky.
Druhou noc se mi zdálo takové podivné pokračování: Udělala to zase a já nevěděla, jestli je pořád ve škole.

Pak se mi zdál další sen.
Byla jsem ve škole, ale vypadala úplně jinak, než normálně. Vlastně v tom snu jsem snad i chodila na jinou školu a měla jsem tam kamarádku, která měla ráda zvířata stejně jako já. No a na parapetu jsme našly klece a akvárka s nějakými zvířátky. V jednom byly vydry. Ve snu se jeden ani nepozastaví nad tím, že když ses podíval do malého akvárka, které se pohodlně vešlo na parapet, uvnitř to bylo velké jako...malá džungle? Měly tam vodu, keříky a byly tam dvě krásné vydry. Pak tam byla terárka s broučky a dalšími živočichy, ti mě už tolik nezaujali.
My (já a kamarádka) jsme měly ta zvířata někam odnést, aby se na ně kdosi mohl podívat. Zeptaly jsme se, jestli je pak můžeme pustit. Souhlasili.
Když jsme je donesly na místo, byl tam jeden chlap. Myslím, že v minulých snech jsem ho už viděla. Ve snu jsem to věděla určitě. Byl to takový nechutný člověk, který zvířatům ubližoval. Bála jsem se o ta zvířata víc než o vlastní život a tak jsem se mu stavěla do cesty k teráriím. Vypadal podivně - klobouk, dlouhý kabát, strniště.
Začal něco říkat. Už si to nepamatuju, bylo to něco jako: "Hmm, hezké vydřičky. Máte se jich pak zbavit, že?"
Popadl mě vztek a strach, zněl tak nějak...zabijácky. Kopla jsem ho mezi nohy a uskočila zpátky k teráriím.
Zlomil se v pase, zatvářil se překvapeně a chvíli jenom zíral než se tropchu sebral. "Proč?" Zašeptal.
"Chcete jim ublížit a já to nedovolím!" Kamarádka se postavila vedle mě a založila si ruce.
"Já?" Vypadal skutečně překvapeně, nehrál to.
"Proč bych to dělal?"
Už nevím přesně, jak to bylo dál, ale z toho magora se vyklubal docela hodný a citlivý chlap.
Takový hodný strýček. Vlastně mi teď došlo, že už vím, co byla na mě v tom snu jiné.
Byla jsem ještě malé dítě.

I ten další se svým způsobem týkal zvířat, ale už je méně jasný, než ty předchozí.
Stála jsem s mámou na louce. Opět jsem byla někdo jiný a ona taky. Byla to taková hodná, vyrovnaná žena, snad úplný opak té mojí :D Ikdyž zlá není, to zase ne.
No, každopádně, byly jsme na té velké louce a najednou přijel takový...přívěs. Byl plný lidí.
Už nevím proč nebo jak to udělali, ale chtěli, abychom postavili zoo. Asi neměli kam jít nebo co, vážně netuším.
Teda ne do klecí, ale jako personál. Máma byla zaskočená, sedla si na trávu, položila hlavu do dlaní a chvíli byla neschopná slova. Pak souhlasila a my se pustili do práce. Než jsem se probudila, stačili jsme jen naplánovat pár věcí a položit základy.

Byly to hold divné sny. Tak mě napadá, že za to mohl asi ten úplněk. Už týdny jsem si žádný sen nezapamatovala.


Ztracené dítě?! Jen jedno z mnoha

16. března 2011 v 16:33 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Už mě to štve a otravuje. Ne proto, že bych to té holce přála, ale proto, že ne všichni mají takové štěstí. Připadá mi to jako ironie a výsměch.
O kom mluvíme? No ano, Anička. Ztratí se jedna holka a celý stát se může zbláznit. Policie se najednou snaží, tisíce cizích lidí vyjadřují podporu...měsíce se snaží v marné naději.
A mě by zajímalo, proč?
Proč se najednou tak zajímají? Ztrácí se více dětí, dětí, které už nikdy nikdo nespatří. Dětí, o které se nikdo nestará, jejichž případ založí do složky "nevyřešen" a nechají zavát prachem.
Ptám se - co udělali oni rodiče, že se najednou všichni tolik snaží? Nesledovala jsem to, tak nevím, jestli to prostě vytáhli na do médií a ztropili humbuk. Pravděpodobně měli peníze a tak si všechno zařídili. Těm, co peníze nemají, nikdo takové divadlo nezahraje, nepublikuje jim nic v televizi ani nehledá.

Je to smutné. Je smutné, že někdo má podporu a pomoc a někdo ne. Je to nespravedlivé a ubohé.
Ztrácejí se a umírají tisíce lidí a dětí. Zemřou při velké autonehodě, spáchají sebevraždu, protože neunesou tenhle svět nebo je někdo chladnokrevně zavraždí. Pokud vraha chytí, je všude v televizi. Pokud ne, samozřejmě, že se tím policie chlubit nebude. A ty oběti?
Ani jméno, ani fotka, ani slovo, ani řádka, jenom věta: "Při tragické nehodě zemřelo 10 lidí."

Když zemře jeden člověk, je to tragédie. Když stovka, je to statistika.
Jak kruté, cynické a... pravdivé.


Řád nebo chaos?

12. března 2011 v 23:08 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Kdyby mi někdo položil tuhle otázku, zvolím si chaos.
Proč? Hodně mezilidských problémů pochází z řádu. Zní to divně, ale je to tak.
Lidé si zavádějí normy, zákony, pravidla, škatulky, všechno řadí, analyzují a netuší, že tím všechno jen dělají složitějším. Kamkoli příjdete, narazíte na pravidla, která musíte dodržovat. Škola, práce, rodina, ... však to sami znáte. Prvňáčci příjdou do školy a hned na ně vybalí spoustu omezení a pravidel. Musíte přijít v osm hodin, musíte si sednout do lavic, být zticha a poslouchat, v tolik a tolik zazvoní, pak je přestávka a když zazvoní znova, musíte si zase sednout. Řád.
Řád funguje bez ohledu na to, jestli to někomu vyhovuje nebo ne a kdo se vymyká řádu věcí, je odsuzován a vylučován ze společnosti. Následuje trest.
Nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlela, ale poslední dobou mi to příjde...k smíchu. Ta naše potřeba řádu ve věcech. Je to jen omezení, omezení, které by nebylo nutné, kdyby každý uměl přemýšlet správně sám za sebe. Jsou zákony, které zakazují zabíjení, krádeže apod. Kdyby nikoho nenapadlo krást ani zabíjet, byly by nutné? Ne. Ale ani zákony všemu nezabrání. Stačí se jen dívat na televizní noviny, tam se hrůzy prezentují každý den. Vlastně se stačí dívat kolem nás.
Je pravda, že nějaký ten řád je nezbytný. Je nezbytný, protože lidem chybí morálka a svědomí. Věci, které by měly být dány právě jimi se musí vynucovat zákony. Kdyby se lidé uměli chovat, nikdo by nemusel vymýšlet řády věcí.
Doprava má řád, kdyby neměla, řidiči by nemuseli dávat přednost tomu a tomu a nakonec by ani nemuseli skládat tak těžké zkoušky. Kdyby byli všichni lidé zodpovědní, nikdo by nejezdil opilý bez ohledu na to, jestli je to zakázané nebo ne. Jenomže lidé myslí jen na sebe.
Nebylo by potřeba vést záznamy, vydávat občanské průkazy apod., protože nikdo by nikomu nevzal dům ani by nelhal o svém jméně a věku.
Nakonec, řád je jen věc, která si vynucuje od lidí to, co má být přirozeností. Bohužel to tak není.
Doufám, že se dožiju dne, kdy to přirozeností bude a umělý řád zanikne, protože ztratí smysl. Snad zavládne přirozený nepsaný pořádek. Takový, jaký funguje mezi zvířaty a v přírodě. Tak je to totiž podle mě správně. Tak to má být.


Čas na změny?

5. března 2011 v 15:21 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Jo, mám za sebou hektické období. Trvá už asi tak od...předminulého podzimu? Co jsem začala běhat kolem středních škol atd. Bylo to podivné období plné rozhodnutí, změn a především starostí. Málem mě to zabilo, psychicky to bylo hrozně náročné. A teď je to konečně pryč...všechny ty starosti odvály pryč a tohle období se chýlí ke konci. Skoro jako bych už cítila závan svěžího vzduchu z nově otevřených dveří. Vím kdo jsem, teď už ano, a hodlám se chovat přesně jako . Teď přišel takový mezičas, doba, kdy se dokončují poslední změny v mém životě a kdy jsem konečně šťastná. Alespoň pro tuto chvíli. Líbí se mi to nové uspořádání, líbí se mi, že jsem dost silná a odvážná na to, abych si zařídila život podle sebe. Líbí se mi, že už se nemusím zmítat mezi začleněním a vyčleněním se ze společnosti. Teď jsem tam kde jsem - svobodná, volná a zcela nezávislá na tomto podivném světě. Ikdyž z něj nemůžu zmizet docela.

Nevím, jestli znáte ten pocit úlevy - když zmizí všechny starosti, ale ne tak, že byste na ně nemysleli, jako když se třeba opijete nějakým chlastem. Zmizely tak, že se vyřešily. Všechny do jednoho. Je to vážně zvláštní a nezvyklý pocit. A miluju ho. Teď se snažím ten stav udržet. Zjistila jsem, že nejlepší je řešit problémy rovnou, tak, jak příjdou, než se jimi dlouho trápit. Druhá důležitá věc je nevyčítat si. Vím to, ale občas se to těžko dodržuje. A třetí - vykašlat se na názor ostatních. A vůbec - udělala jsem to. Neptejte se co, ale mám z toho strašnou radost. Zbavila jsem se něčeho, co mě hrozně tížilo.

A druhá věc... Už nejsem úplně taková, jaká jsem bývala. Minulost, která tady byla, už neplatí. Ne celá. Cítím neodolatelnou potřebu se od ní odstřihnout, chci změny. První změna je ta, o ketré se nebudu zatím víc šířit. Druhá, že si asi v dohledné době zruším facebook. Začíná mi vadit ten nedostatek soukromí, který zahrnuje.

Za třetí, přestává mě držet ta potřeba chodit v černé. Určité části ve mě se líbí, že je na první pohled poznat, že jsem jiná a určitá část mě je melancholická a vždycky bude. Černá na mě pořád nepůsobí tak jako na ostatní, ale začínám si všímat nevýhod s ní spojených. Tak třeba - lidé trpí předsudky vůči metalistům apod. Nepůsobí to pro ně věrohodně. Je to smutné, ale je to fakt. Shánět černé věci je také občas kříž...a já jsem líná na to abych běhala po obchodech a prošmejdila je od základů kvůli jedinému hadříku. A přiznejme si to nebo ne - jsem víla a teď, když už nejsem tak uvězněná v tom kolotoči smutku, vnímám i to, že je pro mě přirozenější oblékat se do světlejších barev, rozevlátých sukní a kdoví čeho, jako když jsem byla menší. Taky mi barvy víc sluší. Černá byla taková náplast, něco, co mi pomáhalo se vyrovnat s tím, co se dělo. A nakonec - už na sebe nepotřebuji upozorňovat tím, že jsem celá v černém. Jsou i jiné způsoby jak nepůsobit komerčně...nebo jinak - proti módě se dá jít i jinými způsoby. Jiná než ostatní budu vždycky, ať mě tedy lidé nejdříve poznají, než to zjistí.

Samozřejmě, jsou tady stále věci, které se mnou půjdou do mého nového života. Je to tenhle blog, jsou to mé dvě nejlepší kamarádky, moje zatrolená rodina, kterou mám stejně trochu ráda, moji andělé a víla, moje dlouhé vlasy, hudební vkus, koníčky a názory. To se asi nikdy nezmění, protože to nechci. Je vlastně dost věcí, se kterými jsem spokojená tak, jak jsou a to je vlastně to nejlepší na každém životě. Věci, které člověk nechce měnit.
Věci, které má člověk rád.


Iluze? A co to je?

1. března 2011 v 14:19 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Když jsem si včera všimla, jaké je nové téma týdne začala jsem se smát. Ne radostí nebo pobavením, byl to čistě cynický smích. Ano, jsem pesimista, který už svoje iluze dávno ztratil. Pokud jsem nějaké vůbec někdy měla. Možná ano, když jsem byla dítě...mám pocit, jako by to už bylo strašně dávno. A přesto chci svoje iluze zpátky. Vlastně chci, aby svět nebyl tak krutý. Aby lidé nebyli tak krutí a všechno neničili. Poslední dobou si přeji jedinou věc - být zase dítě.