Únor 2011

Kuriozitka: Slavné i neslavné latinské výroky

26. února 2011 v 23:10 | Tammy |  Zábava, vtipy
Většinu už jste je někde slyšeli - v hodinách dějepisu, literatury či jen tak mezi lidmi. Slavné výroky starých římanů, kteří někdy něco řekli (nebo někdo vymyslel, že to řekli) a pamatují si to generace dodnes. A pak jsou tady jen takové "hlášky", které zní jen zajímavě a pomůžou vám umocnit dojem nechutně chytrého člověka. No řekněte, kterého prostého občana by neohromila latinská větička, kterou se samozřejmou elegancí doplníte situaci a pak ji dotyčnému shovívavě vysvětlíte? Je mi to jasné. S těmito větami žádný ani nezapochybuje o vaší inteligenci. Ale peníze nevracíme, je to jasné?

Pár obrázků od Nolme

20. února 2011 v 0:46 | Tammy |  Tvorba čtenářů
Jelikož mám pár kamarádek, které taky kreslí, tvoří a vyvádějí všelijaké podobné blbiny a nemají svůj blog, občas mi příjde žádost o zveřejnění tvorby. Takže jsem zase založila novou rubriku, speciálně k tomuto účelu, a všechny věci zveřejněné zde jsou zveřejňovány se souhlasem autorů.

Dnešní umělkyně je Nolme (Bea) (a jestli na ni nebudete hodní, hodí si mašli) a copatá potvůrka na obrázku je Pucca.

Lidé jako ty jsou důvod, proč máme prostředníčky.


My life is the biggest trouble

18. února 2011 v 18:45 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
   Je to zkrátka pravda. Můj život je jeden velký problém. Nebo spíše moje duše...moje lži...moje masky, pochybnosti, nespokojenost a to všechno, co mě dělá nešťastnou. A protože štěstí není ve věcech, ale v nás, netuším, jak to všechno napravit. Ono se to těm lidem z Tajemství řekne - buď veselý a šťastný a všechno ostatní příjde. Jenomže já pořád věřím, že mi něco ke štěstí chybí. Že bych byla šťastnější kdybych byla na jiné škole, kdybych se mohla starat o přírodu, kdybych dělala to či ono...ale  kčemu všechna ta kdyby? Kdyby byly v řiti ryby...

   Nic z toho by stejně nepomohlo.
Jedna věc mě ale děsí... já vůbec nevím, kdo ve skutečnosti jsem. Znám všechny svoje části, svoje masky, svoje vzorce chování, které jsem se naučila. Znám a mám je zažité tak dobře, že ani nevím, co je pro mě přirozené. Jako očarovaný tvor zaslepený kouzlem. Kouzlem, které na mě uvrhl tento svět a lidé v něm.

   Možná vím, kdo jsem, ale neumím být sama sebou.
Všechny ty role, které jsem se tak pracně naučila... Ano, to je správný výraz. Jsem herečka, která se ztotožnila se svými rolemi. Naučila jsem se potlačovat věci, které pro mě byly přirozené do té míry, že jsem na něj skoro zapoměla.
   Včera večer jsem ale měla pocit, že vykoukla moje pravá tvář.
Byla veselá. Tak veselá, že mi to připadalo zvláštní...a důvěrně známé. Taková jsem, když mi "hrábne". Nedělám si z ničeho hlavu, směju se, poskakuju, tancuju a provádím hlouposti. Je to moje vílí část, tak jí říkám. Ta část, která se projevuje nejméně.

   Ráno byla zase pryč a já ji neumím přivolat. Vždycky zase spadnu zpátky do té melancholické, pesimistické nálady a začnou mě trápit všechny ty starosti. Jako škola, která mě teď děsí nejvíc. Nebaví mě a to jsem si myslela, že bude. Pche. Jenomže jak bych mohla přestoupit podruhé??
Táhne mě to do přírody. Uvažovala jsem o zahradnické. Vím, že bych s tím nenašla práci (proto jsem tam hlavně nešla), ale hrabání se v hlíně mi zní lépe než pracovat s lidmi v cestovním ruchu. Měla bych to blízko domu, takže bych měla zpátky svůj čas, který tak nutně potřebuju.
Jenomže ikdyž je to myšlenka až bolestně nádherná, je to jen představa, která se nesplní.

   I tak se ale odpoutávám od té své depresivní podstaty a snažím se být víc sama sebou. Víc jako ta víla, která se netrápí. Dokonce si pohrávám s myšlenkou, že nechám toho chození v černé. Byly doby, kdy jsem si to nedovedla představit. Byla jsem depresivní, černá mě uklidňovala, vystihovala mou povahu...ale měním se. Bylo to v pořádku, ale teď už jsem jiná. Samozřejmě podstata zůstává. Jak bych mohla zapomenout na krásu temnoty? Jak bych zapoměla na gothic rock a metal?

Stejně, toužím po změnách. A touha se rovná něčemu, co máme následovat. Alespoň ty nevinné touhy. A touha být sama sebou je správná, nebo ne?

Jenomže té moji pragmatické části se do změn nechce.
Té masce, které se tak moc chci zbavit...


Jak to tenkrát bylo s křesťanstvím

10. února 2011 v 17:40 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
  Je to už dlouho, co jsem začala zavrhovat křesťanství. Proto, že válčili, pálili čarodějnice, šli jen za majetkem, dělali si z lidí nemyslící otroky a dodnes je děsí. Když uděláš to a to, půjdeš do pekla...musíš chodit do kostela a dělat to a to, aby tě bůh měl rád... Hromada keců. Universum nás miluje všechny stejně, ať uděláme cokoliv. Žádné peklo není, jen se nám všechno dobré i zlé vrací. To je hlavní zákon, to není o tom, že by nás někdo neměl rád. To se hned pozná, co za hnusné a špinavé existence tu církev vede.
  Nemám ráda křížky, koledy ani betlémy, protože to všechno si vymyslela církev. Ale tak nějak jsem změnila názor na Ježíše Krista (ikdyž i to jméno je tak pošpiněné, že radši budu používat zkratku JK). Došlo mi, že on není ten, kdo to všechno způsobil.


Život už mě nebaví...

7. února 2011 v 21:42 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Pořád jen dokola to samé - nudné, únavné, otravné. Ráno do školy, tam do odpoledne trpět, pak psát úkoly,. chvíli k počítači a jít spát. Pořád dokola. Bloumání bez cíle...bez víry...bez toho, abych se měla na co těšit.
Nemám na to sílu...chci umřít a nesmím.
Prostě už nemůžu dál a nevím co s tím...všechno mě to tak nějak ubíjí.
Zlepší se to - jako vždycky - ale dokud věci zůstanou jak jsou, nedokážu být šťastná.
Prostě se mi to nedaří.
Mám chuť se vším seknout...