Leden 2011

Jak jsem šla s Kazmielem k zubaři

29. ledna 2011 v 12:21 | Tammy |  Mé duchovní zážitky
  Ano, jednou bohužel příjde ten den, kdy musím poslechnout svoji matinku a jít si vytrhnout zub, kvůli kterému mi ten nad ním roste příliš vysoko, až vypadám jako převrácený upír s dvojchrupem. Vypadat jako upír by mi nevadilo, jenomže upíři mají zuby víc dole, ne víc nahoře.
Nemluvě o té hromadě kazů, kterou jsem si musela nechat vyspravit.

  Jenomže já absolutně nesnáším zubaře a zvlášť když tam musím jít sama. Chudák máma tam semnou šla dvakrát, ale potřetí už to nešlo. Jsem už velká holka, no ni?
A to je jedna z výhod toho, znát svého strážného andílka. Je snadné si sehnat jemnohmotný doprovod, když je s tebou stejně 24 hod denně.

  Ani byste nevěřili, jak umí být andělé vtipní. V čekárně jsem se dusila smíchy, páč Kazmiel si usmyslel, že mi bude zpívat upravenou verzi jedné z mých oblíbených písniček. Ale to byste museli slyšet, popsání těch slov tak legrační vážně není :D Pak jsme si - v mysli, ne nahlas - zazpívali Máš má ovečko dávno spát. Než mě tedy pozvali do ordinace.

   No, skončilo to tak, že jsme skoro cleý den vykecávali. Nejdřív mě utěšoval u vrtání tím, že si pak zajdeme koupit nějaký ten dobrý koláček do nedaleké pekárny a za dvě hodinky si dám do nosu :D Potom jsem si z něho spíš dělala legraci, že je otravnější než komár x).

   No co, my už máme odjakživa takový přátelský vztah a pošťuchujeme se stejně jako s Laren, Severkou nebo lidskými kamarádkami.
Krom toho mi občas zdržuje autobusy abych je stíhala o:-)


Jaké z toho plyne ponaučení?

Andělé jsou přátelé, ne vyšší mocnosti, kterým je třeba se klanět.
Andělé jsou vždy s vámi a jsou s vámi rádi. Vždyť vás bezpodmínečně milují.
Andělé vás nikdy neopustí a vždy, když mohou, vám pomůžou.
Nikdy nejste sami. A andělé nejsou tak vážní, jak se zdá :)


O předsevzetích, přátelství, zimě a všem, co jsem vám nestačila říct

15. ledna 2011 v 12:56 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Od 6.1. je mi oficiálně šestnáct. Necítím žádnou změnu, ale ani jsem to nečekala. Už dávno mi došlo, že změny jsou plynulé. Jenom jsem nějak považovala za nutné vám to oznámit :)
Normálně bych řekla, že se jinak nic neděje, ale ono se toho už od začátku roku děje tolik, že ikdyž jsou to maličkosti, je jich tolik, že si asi chvíli počtete. Tak dobrá, hodně dlouhou chvíli. Proto asi dám nějaké nadpisky, abyste mohli přeskakovat. Já vím, že jste určitě stejně líní jako já :)

Návštěva Brna, aneb za výstavou autobusem

15. ledna 2011 v 11:59 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Asi si všímáte, že poslední dobou moc nepíšu. ale znáte to - pololetí. Celý pdozim seu čitelé flákají, nic nepíšeme, neděláme, ale teď si vzpomenou, že nemají uzavřené známky a každý den píšeme. Kromě toho, od té doby, co se nám vrátil ředitel z nemocenské a začl nás učit matiku, už nemám volná odpoledne. Každý den 14 příkladů, když se vracím ze školy ve 4 odpoledne, to je fakt síla. A to nepočítám ostatní úkoly. Např. slohovky do češtiny - zájezd do Švýcarska.Takže jistě chápete, že jsem ráda vypadla alespoň na den. V rámci výuky totiž máme povinné "praxe". Uvozovky používám proto, že v tom nevidím moc smyslu. Chci říct - co se člověk naučí sbíráním letáků na výstavě? No, radši snad začnu od začátku.

Skutečné příčiny nemocí

9. ledna 2011 v 18:44 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
  Většině z vás už dávno došlo, že bakterie, viry a všechny tyhle breberky nejsou příčinou nemocí, jsou jenom takový důsledek, vysvětlení, pro ty "rozumné" a slepé lidi, kteří potřebují mít zjistitelnou příčinu. Pro ty, kteří dávno neposlouchají své srdce a radši dají na televizy, ostatní slepce apod. O tom se tedy bavit nebudeme. Ne, žádnou bioologii mi tady netahejte.
Jsou podstatnější věci - pocity.

Nemoc je způsob těla, jak nám říct, že něco není v pořádku.

  A my, místo toho, abychom se snažili přijít na to, co nám chce říct, si zajdeme k doktorovi a vyfasujeme balíček prášků. Čeho tím docílíme? Prostě tělo umlčíme, ale příčina se neodstraní.
Je to jako by dítě žádalo o jídlo a mi mu nacpali do pusy hadr, abychom nemuseli poslouchat jeho nepříjemný křik. Ale hlad bude mít pořád, ikdyž už nám to nebude moct říct.
Ale jednoho krásného dne se stane, že ten hadr vyplivne a začne křičet zase. A my se budeme točit v tom kruhu, místo toho, abychom mu dali najíst. A přitom je to "nakrmení" mnohem jednodušší, a dítěti (tedy našemu tělu) méně ubližujeme.

Takže příčiny:

1, Psychické

  Věřte nebo ne, ale jde o nejčastější příčinu nemocí. Psychický stav je pevně svázán s fyzickým. Nevěříte? Dobře, dám vám jednoduchý důkaz.

Jste nervózní před zkouškou/schůzkou/ nebo čímkoli pro vás důležitým. Potí se vám ruce, možná nemůžete dýchat, a začne se vám svírat žaludek. Nemůžete nic sníst, je vám špatně, skoro na zvracení.

  Tohle všechno dokáže s naším tělem udělat chvilka stresu. A teď si představte, že je ten stres dlouhodobý. Vzpomeňte si na všechno ošklivé, co o sobě říkáte. A jak často to říkáte. Jsme sami se sebou nepřetržitě, takže je naprosto logické, že za tu dobu si stihneme nadávat mnohokrát. Kolikrát? Nejméně 10x víc než komukoli jinému! Jeden by řekl, že když si pořád tak nadáváme, musíme se nenávidět. A je to pravda. Většina lidí se prostě nemá ráda.
Představte si, že by vás zavřeli do jedné místnosti s někým, koho nenávidíte. Máte dvě možnosti - buď ho budete trpět a budete ve stresu a nešťastní, nebo se usmíříte a budete v pohodě.

Největší nemocí je nenávist. K sobě i ostatním.

  Jsme neustále zavření v sobě, sami se sebou. Vidíte ty možnosti nahoře? Vyberte si.
Buď se budete dále nesnášet a budete nešťastní (= nemocní) nebo se sami se sebou usmíříte.

  Chřipku ani angínu jsem neměla, ani nepamatuju. Ale takové ty žaludeční obtíže a bolesti mám docela často. Vždycky, když jsem psychicky v háji nebo sním nějaké svinstvo. Ale k tomu se taky dostaneme.

  To, že stres je za nemocemi není žádná novinka. Důležité je jenom to, že je za VŠEMI nemocemi a že ničím jiným, než uspořádáním své psychiky je NEVYLÉČÍTE, idkyž to tak nejdříve vypadá.
Rakovina se objevila až s dnešní uspěchanou dobou. Někteří blázni říkají, že je rakovina z jezení masa. Tomu v žádném případě nevěřte. Maso jedli už naši prapředci a rakovinu neměli.

2, Svinstva
  Další častou příčinou je to, jak žijeme, co jíme a co dýcháme. Nebudu tady mluvit o nutnosti zdravé výživy a pohybu, jako ve školách. Chci jenom poznamenat, že ty jedy, co do sebe cpeme, nás pěkně otravují. Je to skoro to samé, ale nikoho nenutím chroupat jenom mrkev. Je to globální problém a to, že začnete pojídat bio výrobky je kničemu. To jsou jenom takové nálepky, triky, které mají zase obloudit lidi. V dnešní době bych ani za mák nevěřila tomu, že něco nepráškovaného je. Věřím svým prarodičům, kteří si pěstují zeleninu sami, a jako mála jsem jim pomáhala, takže vím, že hnojené to mají jenom kompostem z králíkáren a svinstva v tom nejsou. To, co nemůžete vidět a označuje to jen nálepka, tomu bych nevěřila.

  Svinstva jsou všude, i ve vzduchu, a dokud se lidé nezačnou sami zamýšlet nad kvalitou místo kvantity a peněz, nic se nezmění. Přesto když sním něco vážně hnusného, užiju si pěknou nevolnost, boelst břicha, škrábání v krku, popř. průjem. Nic příjemného, ale i přes ten zvyk, jak to do nás cpou odmala, jsem na to trochu citlivá. Nejlepší je vysvětlovat mojí drahé mamince, že něco nemůžu. Považuje to za vymýšlení a přitom je to jen citlivost na svinstva.

  Hledáte nějaké za třetí? Marně - není a nebude. Tohle jsou jediné a skutečné příčiny nemocí, takhle jednoduché to je. Možná ještě víra v to, že nejsme nemocní. Pokud se nestresujete, necpete svinstvy a věříte v to, že jste zdraví, nemůžete být nemocní. Nejste nemocní. Takhle jednoduché to s tím zdravím je, ale uvěřit tomu je pro mnohé o dost těžší. Kroutím hlavou když vidím, jak lidé v mém okolí brečí, že jsou nemocní, že se musí léčit, a musí držet takové a onaké diety, aby nemuseli do nemocnice. Je mi jich líto, protože svou nemocí žijí tak, že se nemohou vyléčit a když se jim snažím pomoct, mají mě za blázna.

Komu není rady, tomu není pomoci.


A je tady rok 2011

1. ledna 2011 v 11:23 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Rok 2010 už je za námi a čeká nás rok další - 2011.
Minulý rok byl plný změn a zmatků, především kvůli přechodu na střední školu, který jsem řešila už od ledna. Také byl plný zklamání a zmařených nadějí. A já se ptám: Bude další rok lepší?

Do nového roku vstupujeme s dalšími (zatím nezmařenými) očekáváními a přáními a doufáme ve změnu své situace. Alespoň někteří, my nespokojení. Vím, že doufáme marně, protože nový rok sám nic neudělá. Je to tedy i čas předsevzetí. Jedno nebo dvě mám už hodně dlouho a ani tento rok se nezmění. Chci být sama sebou a přestat se přetvařovat a přestat se snažit jen o to, aby mě neodsoudili lidé, na kterých mi vlastně ani nezáleží, jen je často potkávám. Chtěla bych žít podle svého, a tak to bude další předsevzetí - nadále se snažit o svobodu, věc pro mě tak cennou.

Zatímco u většiny je silvestr dnem radosti, smíchu a dalšího veselí, já ho prožila spíše za znechucení, nostalgie a cynického smíchu nad svým životem. Dívala jsem se na ohňostroj a říkala si: Starý rok je za námi, nový je tady...co nám asi přinese? Konečně mě zvedne ze země nebo mě zase shodí zpátky? Oslavím ho příště s přáteli místo své rodiny, která mi ho opět jenom znechutila? Není to už jeden z posledních? Všichni slavíme jeho příchod a nakonec možná příjde jen válka, místo lásky a bědování, místo oslav.

Takhle černé myšlenky jsem měla (skoro jako mívají ti starší o svých narozeninách)
a říkala si: Kdy, zatraceně, kdy jsem tak zahořkla?!

Za pár dní mě čekají narozeniny - sladkých šestnáct - a přesto vím, že samotný ten den nic nezmění. Za poslední rok jsem se hodně změnila a nevím, jestli to brzy nebude ještě horší.

Ikdyž já do nového roku hledím osamělá, prázdná a bez naděje, vám přeji, aby to u vás tak nebylo. Přeji vám všechno co nemám a ještě víc. A také si přeji, abych tady s vámi a tímto blogem vydržela ještě tento a pak nejméně několik dalších let.

Vaše Tammy