Prosinec 2010

Do třetice všeho dobrého i zlého

13. prosince 2010 v 21:08 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
  No, nebyla bych to já, kdybych vás během jednoho večera nezahltila třemi články. Nemůžu si pomoct. Jakmile se do toho dám, už nepřestanu. Ne hned :-p
Tak a teď k tomu, o čem jsem to vlastně chtěla psát. Je to MAGIE. jedno slovo, které znamená tak moc a tak málo a tak dlouho jsem ho ignorovala. Jenomže, vážení, ta potvora si mě zase našla a nechce mě pustit.
Hrozně dlouho jsem na nějaká kouzla ani nepomyslela. Říkala jsem si, že mi nic nechybí a to co chybí přece nebudu získávat "podvodem", ale prostě si řeknu, že to mám a...znáte to, ty kecy z Tajemství.
  Jenomže to jsem se šeredně přepočítala.
Abyste tomu rozuměli, nebylo to tak, že jsem něco chtěla a vzpoměla si nevděčně na magii. Ne, to bylo tak, že si ona vzpoměla na mě. Přijela na bílém koni a řekla: Ahoj Tammy, to jsem se dlouho neviděly! Nechceš mě pozvat dál?
Nebo jinak, však to znáte: Jenom dva prstíčky tam strčíme a hned zase půjdeme....
Pohádky jsou děsně poučné.
  Takže místo toho, aby mi vesmír poslal to, co jsem chtěla, si mě našla jedna knížka o magii. Tak jsem ji přečetla a vzpoměla si, co mi tak chybělo. Zapálila jsem si svíčku, prohrabala svoje magické náčiníčko a... no, tak trochu si zablbla, žádné čarování. Jenomže, nepotřebuji si něco přivolávat, abych čarovala. Magie tu je a byla. A je to součást mého života, cesta, ze které není návratu. No ano, co jsem si tenkrát myslela, když jsem jako bláhová holka zaprodala svou duši...
Zcela dobrovolně a zcela jsem věděla co dělám. Stejně jako to vím teď. Já nebyla nikdy typ, co by litoval svých činů, jedině tak trapasů. Tak dobře, nikdy je silné slovo. Ale už nejsem.
  A aby toho nebylo málo, maminka mi pod stromeček nadělí(la) knížku o magii. Ta, co jsem chtěla, tam nebyla a zrovna tahle jí padla do oka a když ona ví, co ráda čtu (ikdyž tomu nevěří) ...a tady to máte. Přišla si sama, nepozvána, strčila prstíčky do dveří...
  Co to znamená pro mě? Pořídím si víc než ty blbé dvě svíčky, ať mám od každé barvy jednu a taky nějaké šutráčky a na jaře bylinky a...doprdele, veškerá abstinence je v háji. A to jsem vlastně mizerná čarodějka. Jenomže když ono je to tak... mě blízké, tajemné a návykové zároveň!
  A co to znamená pro vás? Obávám se, že více článků o magii. Hlavně ta svíčková a kameny, ikdyž jsou mým hlavním oborem živly a magie přírodní, tak svíčková je mě další blízká disciplína. Chudák rubrika nám zela prázdnotou. Civilizace zejí pořád a ještě asi budou. Co se dá dělat, já za to nemůžu.
Ale fakt!!!


Život se skládá z maličkostí

13. prosince 2010 v 16:48 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Někteří na to dávno přišli, někteří ještě ne, ale je to tak. Život se skládá z maličkostí.
Celé dny chodíme a přemýšlíme o "velkých" věcech. Starosti se školou, prací, penězi, láskou,... přes to všechno se skoro zapomínáme radovat ze života, otevřít oči a vidět krásu kolem.
Člověk v depresi se pozná tak, že si nevšímá hezkých věcí a je zavřený se svém smutném světě.
Proč o tomhle tom všem mluvím? Po několika měsících takové poloviční deprese, kdy mi bylo mizerně a líp mi bylo jenom sem tam pár hodin, se nebe mého života zase začíná vyjasňovat. Mám svůj život zase pevně v rukou a nehodlám ho pustit.
Už je pryč to věčné chození se sklopenou hlavou a přemýšlení nad tím, čím jsem si to všechno zasloužila. Já moc dobře vím, že je špatná sebelítost i sebeobviňování. A přesto si občas nemůžu pomoct. Taky trávím u počítače méně času, protože už nemusím dlít ve své vysněné realitě, kde mám přátele a můžu být elfka, která se svým lukem běhá po lese. Už mám zase sílu na to, žít svůj život. Snad jsem si konečně ve škole zvykla a vydobyla si své místo ve společnosti.
Zase se raduji z maličkostí, protože o tom je život. Pořád říkáme, že žijeme pro něco většího. Pro nějaký cíl, pro rodinu, pro lásku nebo přátelství. Jenomže když je někdo blízko smrti nebo nad ní přemýšlí a myslí na to, co by ztratil, obvykle ho napadají věci, kterých si jinak nevážíme. Které přehlížíme.
Myslí na to, že už nikdy neuvidí východ ani západ slunce. Nebe poseté hvězdami. Jarní kvítí a srnky, které se prohánějí v lese. Myslí na to, co nestihli udělat. Říct někomu něco hezkého, jako: Miluji tě. Odpouštím ti. Já to tak nemyslel/a.
Pohladit své dítě nebo někoho blízkého. Spílají si za to, že neudělali to, co tak hrozně udělat chtěli. Před smrtí najednou všechny ty důvody, jako to, že by se nám vysmáli, ztrácejí smysl.
Je správné žít tak, jako bychom měli každou chvíli zemřít. Jenomže já bohužel také patřím k lidem, kteří to neumí. Myslím pořád na to co bude, ikdyž je možné, že už nic nebude. Moc dobře vím, co bych si v tu chvíli vyčítala, ale marně se snažím změnit.
Tak si alespoň vy vezměte tahle slova k srdci a nečekejte, prostě to udělejte.

Poslechněte slova těch moudrých citátů, které jste kdy četli...

Život je jen otevření a zavření očí. Záleží pouze na tom, co za tu krátkou chvíli uvidíš.

Před smrtí litují lidé všech svých hříchů. Především pak těch, které nestihli spáchat.

Minulost je pryč, už se nevrátí. Budoucnost je nejistá, nevíš, co se může stát. Žij přítomností! Protože tenhle okamžik tvoří tvou budoucnost a za chvíli bude tvou minulostí.


Taneční?

8. prosince 2010 v 20:19 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
  Ne, není to nic co by bylo nějak přehnaně aktuální...a zároveň je, protože ikdyž nás to čeká až příští rok, tak se přihlášky podávají už teď. Jak úžasné.
Taneční jsou jediná věc, na kterou se skutečně těším z celého studia střední školy. Jenomže ouvej, v celé té záležitosti vládne důkladný zmatek. Ostatně jako ve všem.
Takže místo abych se těšila, se děsím. Pořádně se ještě ani neví, kam budeme na ty taneční chodit. A když budeme, budou v Opavě, odpoledne. Asi v době kdy bývám konečně doma, tak začínají. To máme hodinu a půl čekání, ač netuším kde se tam v Opavě v té kose budu procházet. Skvělé. Domů se dostanu až večer za totální tmy, což je v Ostravě značně rizikový sport. Ještě lepší.
  Ale největší problém je už tradičně partner. Při představě, že se tam budu kroutit ve společnosti nějakého idiota, a dřeva k tomu, mě jímá hrůza. Kamaráda žádného nemám a to doslova, přítele také ne takže... no, takže je to pěkně na houby.
Che, ono, favorita bych měla ale ukecat ho aby semnou šel...nějak nemám nervy to ani zkoušet. ale zeptat bych se měla. Bože to zas bude trapas. Jěštěže asi ani nesesbírám odvahu. Nepatřím k holkám, kterých by se kluci báli. Spíš se o mě nezajímají, řekla bych. Taky jsou to blbci, tak co je mi po nich.

  Achjo, vypadá to, že se svého vysněného plesu nikdy nedočkám. To se mi nemůže ani jedna blbá věc v životě podařit? To si do p*dele nemůžu ani jednou užít něco, co mě baví?? Asi ne.
Takže si jdu zase marně snít své sny. Nechte mě snít, nic jiného mi ani nezbývá...
Realita totiž stojí za ho*no.


A můj milovaný film Hříšný tanec 2.

Rady pro (začínající) spisovatele

3. prosince 2010 v 17:33 | Tammy |  Rady a tipy
Ten kdo si přečte nadpis si asi řekne: No jéje, Tammy si myslí bůhví jaká je spisovatelka a to tak moc, že už chce radit ostatním. No co si o sobě myslí? Ale kdepák, nic si nemyslím. To co chci poradit nehodlám brát ze svých spisovatelských zkušeností, nebo možná jenom trošku. To hlavní co mi dovoluje do tohoto kecat je můj status nadšeného čtenáře. Přečetla jsem už dost knih na to, abych věděla, co by správný příběh měl a neměl mít. Ne vždy splním tyhle požadavky a vím to. Jenomže jedním z důležitých pravidel je jednoduše psát. Žádný učený z nebe nespadl a když vzpomenu na svoje začátky, tj. pohádky z doby kdy jsem se sotva naučila psát, můžu se jenom usmívat.