Listopad 2010

Láska?!

25. listopadu 2010 v 21:01 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
  Láska je blbost, alespoň ta mezi lidmi, kterou opěvují básníci, obrazy i divadlení hry. Láska, při které se vám rozbuší srdce a nemůžete toho jediného/tu jedinou vyhnat z hlavy. Zatracená, nebetyčná, monumentální blbost. Věřte mi.

Moje lvice

22. listopadu 2010 v 23:18 | Tammy |  Mé duchovní zážitky
Napadlo mě, že k tomu něco málo napíšu, ikdyž to všechno s totemovými zvířaty není žádná věda a všechno podstatné už jsem řekla. Takže jenom doplním svůj zážitek.

Mimochodem, Ochránci chvíli počkají, páč nestíhám napsat a přednastavit další díly, Keta odpustí :D


  Představila jsem si zoo. Prošla jsem kolem výběhů, ale nevšímala jsem si jich. Zamířila jsem přímo do krásného velkého pavilonu. Byl tam stín, jenom slabý paprsek světla ozařoval místnost. Přijď ke mě moje zvíře, pomyslela jsem si. Chvíli jsme počkala a pak se ze stínu vynořila ona. Lvice tiše našlapovala, ztělesnění síly a elegance. Přišla až ke mě a zadívala se na mě svýma kočičíma očima. Moje totemové zvíře. Vždycky jsem si myslela, že je mi lev (popř. nějaká kočkovitá šelma) nejblíže. Chvíli jsme si povídaly. Já a moje zvířecí já.

  Občas ji prostě zavolám. Zavolám na ni v mysli a ona se objeví vedle mě. Líně leží u mých nohou, tiše chodí za mnou a připomíná mi, že se mám uvolnit a být víc jako ona, jako moje zvířecí část.


Krutost nezná mezí

22. listopadu 2010 v 22:57 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
  Je to už nějaký ten pátek, možná už jsem o tom psala, nevím, ale pořád mi to leží v hlavě. Takový nepříjemný zážitek způsobený moderní technikou.
  Jela jsem ráno do školy, přesněji na nádraží, a dívala se z okna. Někde před semaforem autobus zastavil a to co jsem viděla na silnici mě nejdřív vyděsilo a potom jsem cítila strašnou lítost. Obvykle je mi z krve špatně, divím se, ale nesložila jsem se. Abych to zkrátila, prostě tam ležel přejetý králíček. Moc to rozvádět nebudu, až na docela neporušenou hlavu a zadní část nebylo poznat, že jde o králíka. A mě ho bylo strašně líto. Říkala jsem si: Kčemu je nám všechna ta tehcnika? Ta auta, která akorát produkují smog, betonové silnice, kvůli kterým se kácí stromy? Pro naše pohodlí? Když se jezdilo na koních a kočáry, bylo to pomalejší, méně pohodlné, muselo se pečovat o koně.
  Ale koně byli zvířata, patřili do přírody, nic se kvůli nim nemuselo měnit. Žádné vedlejší účinky (až na trochu trusu na cestě). A teď? Koně mají jenom koňáci, kteří si je musí draze platit, zato auto má každý druhý. A ti se pak ženou po silnici a nedbají toho, kolik králíků a jiných zvířat připraví o život. Vždycky jsem byla stršně šťastná za každé zvíře, které jsem v Ostravě viděla. Už to, že naproti našemu domu na kopci žili králíci pro mě byl skoro zázrak. Teď už jich tolik nevídám, veverky zmizely. Proč? Protože pokáceli stromy na kopci, vyrobili si tam schůdky a dali lavičku. Pro své pohodlí.
  Ničíme zvířatům jejich prostředí, zabíjíme je a nevážíme si jich. Copak je to správné?! Copak nejsme také jenom chytřejší zvířata? Jsme, ať si to lidé chtějí nebo nechtějí přiznat. Zvířata jsou pro většinu jenom jídlo, hračka nebo nebezpeční tvorové. Nechápu je a asi nikdy nepochopím, stejně tak, jako oni nechápou mě.
  Na to všechno jsem myslela, když se autobus zase rozjel. Na to, že to možná byla králičice, která měla mláďata. Mláďata, která ji už nikdy neuvidí. Že to byla součást přírodního bohatsví, kterého je stále méně. A že to všechno někdo zmaří jenom proto, aby nemusel šlapat po svých a byl včas v práci. Vinu na tom má i dnešní uspěchaná doba. Ničí mě to a nevím, jak dlouho tady ještě vydržím žít. Ale musím být silná, protože zvířata a příroda nás potřebují. Teď ještě víc, než předtím.


Je to tady zase...a strašně dlouhé.

16. listopadu 2010 v 20:44 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
  Zahlcuji blog stovkami článků o sobě a svých pocitech. To, co bylo dříve blogem o tajemnu a podobných věcech je teď spíše blogem o mě. Místo, kde můžu vypsat své pocity, myšlenky a svěřit se se svými nápady a dílky. Můj malý vlastní svět, kde bude jenom to, co si budu přát. Kéžby takto fungovala i realita.

Zase ta nálada

8. listopadu 2010 v 21:05 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
  Je to...zvláštní. Život je vlastně taková houpačka - jednou jsi nahoře a jednou dole. Zajímalo by mě, jak je možné, že se občas zhoupnu tak rychle. Krátký okamžik, nějaká nepodstatná událost a houp, jsem dole. Houpačka, která tě pošle z nebe do pekla a zase zpět. Houpy, houp...

Mamiii, a kdy už budu velká?

1. listopadu 2010 v 20:42 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
  Snad každý bere dospělost jinak. Děti si myslí, že být dospělým je něco úžasného. Oni si přece můžou dělat co chtějí, děti je poslouchají, oni nikoho poslouchat nemusí, všechno ví a mají vždycky pravdu. Ale přece jenom jsou hrozně divní. Už si nehrají, pořád vedou vážné řeči, nikdy nemají čas a když ano, jenom tak sedí nebo si povídají. A přesto dělají různé zajímavé věci, které chtějí děti také zkoušet. Maminka pere, vaří, uklízí, táta vysává a protože se lidé učí napodobováním, často je mezi vysněnými dárky pod stromeček miniaturní vysavač nebo dětský sporák. A přesto to děti k dospělosti moc nepřiblíží. Kdysi jsem si myslela, že s určitým věkem se něco změní. To bylo pořád: Až mi bude 13, 15, 18... tak se něco stane. Nevěděla jsem co, myslela jsem, že dostanu rozum a budu jako oni. A přesto jsem si neuměla představit, že si už nebudu hrát, že se nebudu dívat na pohádky ale na ty jejich nudné filmy. A to i přesto, že jsem s rodiči trávila všechen čas, protože s vrstevníky jsem si dlouho nerozuměla.

První listopadový článek

1. listopadu 2010 v 20:11 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
  Né, nečekejte žádný předlouhý, ohromě zajímavý článek o tom, jak jsem venku strašila děti (i dospělé), běhala s dýní v ruce a zpívala Trick or treat. (max. jsem si celý den broukala: This is Halloween...) Né, to ani náhodou, přece mě znáte. Já a něco zajímavého? Šílíte??