Březen 2010

Moji jemnohmotní průvodci

19. března 2010 v 13:37 | Tammy |  Mé duchovní zážitky
Jeden článek tady stále chybí. A to je ten o mých jemnohotných přátelích. A tak ho sem konečně dávám, takže dovolte mi abych vám představila:

Kazmiel

Můj anděl strážný, kterého znám už nějaký ten pátek. Věčně hodný, usměvavý, starostlivý a vůbec prostě anděl jako vyšitý. Co se týče vzhledu, tak je to klasický světlovlasý anděl s milou tváří. Nicméně, nemohla jsem ho nezmínit :)

Laren

Můj druhý anděl. Zatím o ní nic nevím, jen jsem se o ní dozvěděla náhodou při kreslení.

Doporučuji lupu. Originál je krásně světle modrý a je všechno vidět. Scaner mi to úplně vybělil, takže skoro nejsou poznat obrysy. Laren je ta vpravo, vlevo je zdřejmě Kazmiel. Ve skutečnosti nemají ty obvazy přes oči :) A toho krásného profilu si nevšímejte, bez šablony by byl příšerný.


Severka

Můj dnešní "objev". Když jsem tak seděla u matematického klokánku, uslyšela jsem další hlas. Nejdříve jsem si myslela, že je to druhý anděl. Radili mi co a jak zatrhnout. Chvíli jsme se bavili

Nejsi na anděla trochu potměšilá?
Anděla? Vždyť jsem víla.
Víla?!
No jistě, co sis myslela?
Že jsi anděl. A jaktože se mnou mluvíš?
Vybrala jsem si tě.
Vážně? A to proč.
Protože přece vím jaká jsi, že máš ráda přírodu a jsi naše sestra.
Takže teď budeš se mnou?
Ano.
A jak se jmenuješ?
Nijak. Můžeš mi dát jméno jestli chceš.
A jaké jméno by se ti líbilo?
Třeba nějaké...zvláštní.
Chvíli jsem se zamyslela a napadala mě samá otřepaná jména.
A co kdyby ses jmenovala jako hvězda?
Hvězda? Proč ne, to by se mi mohlo líbit.
Co třeba...Severka? Hvězda, která ukazuje námořníkům směr.
Severka? To se mi líbí, dobře. Budu Severka.
A jak vypadáš?
V hlavě se mi objevila představa. Vypadala jako maličká víla, se stříbrnými křídly a modrými šaty. K tomu měla zvláštní špičaté botičky. Její vlasy byly dlouhé a hnědé a ouška měla maličko zašpičatělá.
Nakreslíš mě? zeptala se
Nedokážu to.
Zkus to.
Teď nemůžu.
Proč ne?
Zrovna jsem seděla v narvané třídě a moc se mi nechtělo.
No dobře.
Nakreslila jsem nějaký ten náčrtek, jediné co se mi povedlo byla křídla, ale to Severce vůbec nevadilo. Poletovala kolem, chvíli mi seděla na ruce nebo na pouzdře a usmívala se.
Napíšeš o mě? zeptala se.
Napíšu. slíbila jsem jí a teď ten slib plním.
Severka je prostě malá, věčně veselá víla a čeká nás ještě určitě mnoho společných zážitků.
To se mi líbí. usmála se právě
Máš pravdu, ještě toho určite spoooustu zažijeme.

Je tady jaro!

19. března 2010 v 13:11 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Miluju jaro! Je to nejrkásnější roční období. Příroda se probouzí a slunce svítí, můžu odhodit teplou bundu a běhat jen ve svetru nebo tričku s krátkým. Ktomu sukně a jsem spokojená k smrti :)
Můj strom se konečně probudil a tak ho můžu zase každé ráno zdravit, větřík už není chladný a krutý, ale zase milý společník, který mi cuchá vlasy jako před zimou, slyším zpěv ptáků a chodím po trávě. Jaro je krásné. Brzy zase budou u prarodičů malí králíci a líbí se mi stejně, jako když jsem byla dítě. A můj kousek přírody doma - moje rajčátka - mi vesele rostou. Jelikož stále nemáme pověšené záclony, dokonale je vidím.
A vlastně na tom mají zásluhu i kontaktní čočky, které jsem si konečně doma vyhádala. Díkybohu zato, že už vidím na tabuli x)
Co se týče jarní únavy, nevím co to je. Jsem z toho sluníčka přímo nabitá energií a mám velmi dobrou náladu. Jen mě štve, že nemůžu sehnat nějaký jarní kabát, a tak se furt potím v té bundě.

Třetí největší město ČR

16. března 2010 v 13:05 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Ano, mluvím tady o Ostravě - o svém domově. Je to třetí největší město republiky, ale je naprosto opomíjeno. Všechny akce/koncerty atd. se konají většinou jen v Praze a Brně, stejně tak všemožné jiné akce. Zcela neprávem považují Ostravu za město, kde všichni kutají v dolech a inteligence nepobrali ani co by se za nehet vešlo. Ano, Ostrava byla původně hornickým městem a z těch dob nám zůstalo naše ostravské nářečí, ale to je tak vše. Pokud vím, tak už se tady žádné uhlí netěží a vysokoškoláků je tady také dost.
Nemáme tady sice žádné úžasné památky, ale i tak si zasloužíme nějakou úctu no ne?
Tak jsem prostě nakrmila svou potřebu vám to sdělit a můžu zase jít :D
A byste neřekli, že vás odbývám krátkým článkem, dostanete ještě pár obrázků
PS: Taky tu máme pár zajímavostí :-p

Jak to vypadá s naší planetkou Zemí

15. března 2010 v 16:16 | Tammy |  Archiv mých úvah a názorů
Dle nadpisu to vypadá, jako nějaké ekologické zamyšlení. Ale jde o něco úplně jiného.

Poslední dobou se hodně upozorňuje na 2012 a změny spojené s tímto rokem. Už jsem o tom jednou psala. Ale ještě než ten rok příjde, čeká nás spousta jiných věcí, které jsou blíže a jsou možná i závažnější, aneb jak to do roku 2012 ve zdraví (fyzickém i duševním) přečkat.
Jenomže to vám nepovím, protože to nevím. Prozatím.
Každopádně existují všemožné více či méně katastrofické předpovědi. Věštba jakési baby Vangy, o které psala Lady Rovena i Alue a podobné věci.
Nutno dodat, že pro mě jsou důležitější pocity a intuice. A ta mi říká, že budu muset brzo zvednout kotvy. Nemám ponětí kdy, kam a už vůbec ne jak nebo s kým. Je to na hlavu a přesto vím... Stane se hodně změn.

Co mi řekla voda

6. března 2010 v 18:50 | Tammy |  Mé duchovní zážitky
Tak jsem si jednoho dne prostě povídala s vodou. Říkala mi docela zajímavé věci a tak se o ně s vámi chci podělit.

Takže jsem si jednoho dne prostě jako obvykle napustila vanu, vyvalila se do ní a koukala do blba :) A jak to občas dělávám, prostě jsem tak nějak zavolala vodu. Neumím moc vysvětlit, jak na to. Je to něco, co mám v sobě tak nějak automaticky. Prostě jsem se pokusila s tou vodou tak nějak splynout a mluvit. Co říkala jsem prostě slyšela v hlavě, stejně jako můj hlas, ale byl jiný. Hlas vody byl prostě jako šumění řeky, byl vlastně milý a něžný jako matka, byl... prostě osobitý. Vždycky jsem si se všemi povídala jako s přáteli - s živly, andělem, přírodou,... bez nějakých formálností ale s přátelskou úctou.

Ahoj princezno

Nepamatuji si všechny detaily, ale pokládala jsem jí nějaké ty otázky a některé odpovědi byly opravdu zajímavé :)

Jak je možné, že jsi i v téhle upravované vodě?

Já jsem v každé kapce vody, v každém proudu řeky i v obyčejné kaluži. Jsem i v tom proudu, který teče z kohoutku a jsem i v té nejšpinavější vodě, stejně jako v této.

Pochopitelně, že voda nemluví stejně jako my, je to spíše výměna myšlenek, ale já je vnímám a moje podvědomí je formuje do slov. Stačí mysli prostě dovolit aby rozuměla a ona rozumí.

Hodně zajímavé ale bylo to, na co jsem se zeptala po jisté debatě týkající se mých minulých životů apod.

Jak to můžeš vědět?

Já neexistuji zvlášť v přítomnosti, minulosti a budoucnosti. Jsem ve všech časech, ve všech světech najednou. Co vím já teď, vím i v minulosti a momentálně vidím i budoucnost. A znám tě takovou, jakou jsi doma stejně jako v tomto a všech ostatních životech.

Tohle mi hodně vrtalo hlavou a vůbec se mi tomu nechce uvěřit.

Jsi co jsi proto, že si to zasloužíš. Ty si nemusíš vybrat, můžeš mít blízko ke všem. Můžeš věci, které jsou pro ostatní skoro nemožné. A to proto, že si to zasloužíš. Lidé udělují tituly pro původ, pro narození v určité rodině. My ale ne.

A tohle je to druhé, co se mi ani nechtělo psát.
Očekávám totiž pobouřené komentáře s různými slovy typu, že si vymýšlím a nevím co ještě. Ale jen do mě, já už to naprosto ignoruji. Ani si nic nevyčítám, takže nemá smysl se do mě navážet vážení. Jedna ze změn, která se udála spolu s tím, co by se dalo nazvat vývoj je přesvědčení, že vždycky jednáme tak jak si v tu chvíli myslíme, že je to nejlepší a proto nemá smysl si nic vyčítat.


První březnový článek

6. března 2010 v 13:53 | Tammy |  Mé deníkové zápisky
Tak se mi konečně vyřešil problém s internetem a můžu zase psát. A protože mě nic jiného nenapadá, tak vám vyliju svoje prohnilé srdíčko.