Obranné mechanismy - škodí víc než pomáhají

Včera v 0:04 | Neri |  Psychologie
Všichni se setkáváme s věcmi, které jsou pro nás velmi stresující, nežádoucí a nevíme, jak se s nimi vyrovnat. Každý z nás s nimi nakládá různě, ale většinou nevíme, co jiného udělat, než využít některého z obranných mechanismů. Co jsou to obranné mechanismy? Obranné mechanismy slouží k tomu, abychom se vyrovnali s něčím, co nedokážeme unést. Může to být trauma, silný stres, situace, ze které nevidíme východisko, silná psychická bolest... ale také něco, co nás samotné uvádí do špatného světla - ať už je to naše vlastní agrese, neupřímnost, nespravedlnost, cokoli, co vnímáme jako špatné, nechtěné a/nebo amorální. Třeba i sexuální touhy, které nemůžou být uspokojeny.

Vím, že to nezní zrovna příjemně, ale v rámci sebepoznání a sebepřijetí je nutné tyto věci u sebe poznat a odhalit. Pokud je zakryjeme obrannými mechanismy a ignorujeme, nevidíme je, protože je vidět nechceme, projevují se nám jinak, podvědomě (dle zákona zachování energie se potlačené někde musí projevit, nemůže prostě zmizet). Nacházíme je v jiných lidech a kazíme si vztahy, odmítáme cokoli, co nám tyto věci připomíná... nebo se nadále chováme "špatně", ale prostě to omlouváme, neuvědomujeme si to, apod. Z dlouhodobého hlediska většina obranných mechanismů více škodí, než pomáhá. Můžou se projevit jako psychosomatické nemoci, psychické problémy (endogenní deprese prý nemá příčinu, ale není možné, že prostě své negativní emoce záměrně potlačujeme tak dlouho, až si je přestaneme uvědomovat - a pak to přeteče a nechápeme, kde se vzaly?) nebo jako nečekané, spontánní chování, které ublíží nám nebo jiným. Jistě, krátkodobě se cítíme lépe, když se nemusíme potýkat s nepříznivou realitou, ale časem tyto mechanismy začnou mimo naši kontrolu ovlivňovat mnohé oblasti našeho života a my už ani nevnímáme, jak jsme vůči původním příčinám problému slepí.

Existuje množství obranných mechanismů a patří tam věci, jako popírání, závislosti, sebeubližování, ... zde rozeberu jen několik těch nejznámějších, které jsou často zmiňovány v psychologii v souvislosti se Sigmundem a Annou Freud; a nebyl by to tento blog, abych nepřidala i ono "seberozvojové hledisko" - neboť čím více se jeden zabývá psychologií, tím více si uvědomuje, že to všechno souvisí se vším a mnoho věcí skloňovaných v dnešních seberozvojových příručkách již bylo zmíněno a rozebíráno v tomto vědeckém oboru.


Vytěsnění

Pokud je nějaká myšlenka nebo vzpomínka příliš bolestivá, člověk ji jednoduše vytěsní z vědomí. I nadále existuje v podvědomí, ale osoba si jí není vědoma. Nepamatuje si, že tuto vzpomínku vytěsnila, chová se, jako by nikdy neexistovala, protože o její existenci prostě neví. S tímto procesem se setkáváme u obětí násilí, znásilnění, obtěžování ze strany rodičů, traumatické události, ale může se týkat i jiných věcí. Tyto vzpomínky člověk sám jen těžko vrátí zpátky, většinou se na to jde s pomocí hypnózy nebo jiných metod (třeba připomenutí vytěsněné události věcmi, které ji připomínají).

Vytěsnění je nebezpečné tím, že nás ovlivňuje něco, co si vůbec nepamatujeme a proto tento vliv nemůžeme u sebe ani rozpoznat a nijak vyléčit. Může jít o něco tak malého, jako je strach ze psů (protože jsme jako děti vytěsnili vzpomínku, že nás pokousal) anebo neschopnost navázat zdravý vztah.


Potlačení

Narozdíl od vytěsnění jde o vědomé potlačování určitých pocitů nebo myšlenek a člověk si uvědomuje, že je má. Může trvat neustále nebo jen dočasně, např. na veřejnosti a v soukromí se člověk "uvolní" a dovolí si tyto věci opět prožívat. Potlačování je psychicky vyčerpávající. Je to jako neustále držet balónek pod vodou. Časem si na to můžeme zvyknout tak moc, že si už ani neuvědomujeme, že něco potlačujeme, jen nám to tiše krade energii. Podobně jako v natlakovaném hrnci často jen přibývá toho, co musíme potlačovat, na původní problém se nabalují další problémy a pocity, až to jednoho dne může vybuchnout - buď jakožto fyzická či psychická choroba anebo zkrátka jeden velký výbuch vzteku, smutku, výčitek... a někomu tím ublížíme nebo se minimálně ztrapníme (takové to - vždy to byl tak spořádaný člověk, nevím, co to do něj vjelo... ano, být spořádaný má svou cenu, držet vše nevhodné a nespořádané pod pokličkou).


Racionalizace

Když se nám něco nepovede, omlouváme neúspěch tím, že to vlastně až tolik nechceme, protože to není až tak dobré (kyselé hrozny). Podobně můžeme hledat racionální důvody pro různé chování, které nám bez dostatečného důvodu připadá nevhodné, nepřijatelné. Jednoduše hledáme výmluvy a pokud jsou dostatečně dobré a rozumné, třeba jim sami uvěříme. Dostatečně "rozumné" však ještě nutně neznamená pravdivé. Člověk může sám pro sebe obhájit i vraždu tisíců lidí, třeba tím, že je to pro vyšší dobro. Nebýt tohoto obranného mechanismu před našim svědomím, těžko by existovali diktátoři.

Tento obranný mechanismus zakrývá provinilost. Rozumem si obhájíme, proč je něco v pořádku, i když jsme to tak původně nevnímali, ale ta provinilost tam někde uvniř zůstává a tak si musíme svá vysvětlení často obnovovat a možná i přidávat, hledat důkazy a to vše, abychom si udrželi víru, že jednáme správně. Nedokážeme snést, že bychom byli špatní. Takže se dál chováme "špatně" a jdeme proti svému svědomí. Řešení? Přestat dělat "špatné" věci - anebo najít tu původní příčinu, proč je považujeme za špatné, i když jsou třeba docela přirozené (což rozum říká, racionalizuje, ale morálka tomu stejně nevěří...) a tu příčinu vyřešit.


Reaktivní formace

Jedním z velmi zajímavých obranných mechanismů je takový, kdy se záměrně chováme úplně opačně, než by odpovídalo našim skutečným pocitům a povahovým vlastnostem. Např. pokud u sebe nesneseme určitou vlastnost, třeba agresivitu, chováme se zcela opačně - tedy jsme mírumilovní a nekonfliktní - ale to neznamená, že ta skutečná vlastnost zmizí. Stejně jako u jiných obranných mechanismů je skutečnost pouze zakrytá, nikoli překonaná. Třeba agresivita se pak může změnit v pasivně-agresivní chování, kdy uvnitř máme sklony se chovat agresivně, ale považujeme to za nežádoucí, tak se navenek chováme opačně, smířlivě, ale ta skutečná vlastnost vždy nějak vystrkuje růžky. A ostatní to často dokáží vnímat, i když my už si dávno nepřipouštíme, že za tím naším chováním je něco jiného. Lidé, kteří jsou závislí na láce ostatních se chovají velmi nezávisle, často to zdůrazňují, dokazují a považují se za nezávislé. Apod.

Nebezpečná je tím, že si děláme naprosto zkreslenou představu o sobě a navíc tím často ubližujeme i ostatním, kteří ten rozpor mezi realitou a naší hrou vnímají lépe, než my sami. Takže jsme sice "nezávislí", ale ostatní nás stejně považují za závislé a my se z toho můžeme zbláznit, protože takoví přece nejsme a chceme jim to dokázat (takže ještě silněji hrajeme svou roli - a odmítáme všechny, i když zoufale toužíme po jejich společnosti). Popíráme nejen to, jací jsme, ale i to, co doopravdy chceme - a proto nikdy nemůžeme své potřeby naplnit, ani nemůžeme vůbec pocítit nedostatek a zjistit, odkud pramení.


Projekce

Když se nám něco nezamlouvá u sebe, promítneme si to na ostatní, jako na plátno. Vidíme to u nich, ale u sebe ne. Projekce je někdy používaná jako hezká výmluva (ty si to na mě projektuješ, já takový nejsem!), ale používat ji tímto způsobem (obzvláště bez patřičného vzdělání) je skoro samostatná forma projekce. Nechceme vidět svoje nedostatky, tak tvrdíme tomu druhému, že je to jeho vina, že je vidí (a ony tam nejsou). A protivný člověk dál vnímá ostatní jako protivné - takže si jeho protivné chování zaslouží (racionalizace), líný vidí líné, naštvaný naštvané, atd.

Nebezpečná je tím, že ostatním vyčítáme vlastnosti, které nemají (máme je my) a působíme na ně falešně, protože popíráme něco, co je jim očividné a ještě to házíme na ně... není pak divu, že nás mají za pokrytecké, prolhané a radši se nám vyhýbají. Ostatně, i my sami si tím ubližujeme, opět už jen tím, že odmítáme něco vidět a řešit a tímpádem jsme neustále otroky svých nepřiznaných vlastností.


Intelektualizace

Přechodně (nebo i dlouhodobě) odsuneme emoce stranou a pohlížíme na situaci čistě optikou rozumu, logiky. V případě, že je třeba rychle a racionálně reagovat, např. u dopravní nehody, jde o docela žádoucí a zdravou reakci. Je třeba zachránit život, zavolat záchranku, ... není čas se zhroutit, to můžeme až potom. Problém nastává spíše tehdy, kdy se ke svým emocím odmítneme vrátit a prožít je. Někdy můžeme určitou situaci oprostit od emocí na tak dlouhou dobu, až je to škodlivé. Např. si neprojdeme vůbec zármutkem nad úmrtím blízkého člověka, protože v tu chvíli jsme smutek nemohli prožít a oprostili se od emocí, třeba kvůli zařizování pohřbu, utěšování jiného člena rodiny, apod. Ony se pak ty potlačené emoce někde projeví... a pokud potlačujeme hodně dobře, můžeme si zabránit cítit nejen smutek, ale i radost, vzrušení, nadšení - protože nevnímat emoce neznamená selektivně nevnímat jen ty špatné, ale také ty dobré.


Popření

Naprosto odmítáme přijmout skutečnost, tvrdíme, že něco skutečného je lživé. Často takto popíráme fakt, že jsme vážně nemocní, ignorujeme příznaky, chováme se, jako bychom byli dokonale zdraví, problém je, že popírání málokdy vydrží. Můžeme se snažit popírat hodně dlouho, ale čím více je důkazů pro věc, kterou popíráme, tím těžší je si svou iluzi udržet. Nemusí jít vždy ale o popírání nemoci. Někdy popíráme partnerovu nevěru, problémy svého dítěte, ... nechceme být těmi, kterým se rozpadá vztah nebo nedokáží dobře vychovat své dítě a tak se tváříme, že problémy neexistují.

Neexistující problém nemáme potřebu vyřešit. Neléčíme se s nemocí, nesnažíme se napravit nebo opustit vztah, sedíme vlastně na potápějící se lodi a tvrdíme, že je uvnitř sucho, i když už tam dávno natekla voda a brzy se utopíme. Proto je popření někdy velmi nebezpečné, až život ohrožující... ale někdy může krátkodobě i pomoci, protože nám poskytuje více času se s něčím vyrovnat, po částech, když to nezvládneme hned naráz.


Přenos

Ve chvíli, kdy je nemožné naplnit určitou touhu - třeba křičet po nadřízeném nebo navázat sexuální vztah s někým, kdo je zadaný (nebo dokonce nezletilý), může člověk zkusit tuto touhu vyjádřit jiným způsobem, ať už křikem po někom jiném, méně sexuálními kontakty (objetí, přátelství) nebo skrze sport, umění. Tento obranný mechanismus může být v některých případech nejméně škodlivý, hlavně společensky, ale ani tak neposkytuje záruku, že nás původní potřeby napořád zbaví.



Existuje ovšem mnoho dalších podobných mechanismů, třeba distancování se od lidí a situací, idealismus, závislosti, sebe-poškozování, ... Každopádně je dobré umět u sebe rozpoznat minimálně ty výše zmíněné, které nám brání řešit problémy a vyrovnat se s bolestí, zkrátka proto, že ji zakrýváme, házíme na jiné a nedokážeme se srovnat s tím, jací skutečně jsme, co skutečně cítíme a že to někdy bolí. Cesta k lepšímu životu prý vede skrze dveře, které se jmenují vina. Možná bych ještě přidala stud. Můžeme se stydět za některé své vlastnosti, touhy a myšlenky, ale tím, že je schováme, se jich nezbavíme. Jen se vzdáme kontroly nad nimi a necháme je tak, aby hezky ve skrytu páchaly paseku mimo naši zodpovědnost. Ale tu zodpovědnost pořád máme. Vůči ostatním a také vůči sobě.


Čerpáno z: NOLEN-HOEKSEMA, Susan. Psychologie Atkinsonové a Hilgarda. Vyd. 3., přeprac. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0083-3.

 

Proč kozorozi uspějí i bez pozitivního myšlení

14. března 2017 v 14:01 | Neri |  Moudra ze života
O nás kozorozích se říká, že jsme vytrvalí, ambiciozní a nakonec vždycky dosáhneme toho, čeho chceme. Vyděláme peníze, vystoupáme po společenském žebříčku, atd. Jak je to ale možné, když jsme také pesimističtí, pochybujeme o sobě a neumíme si nechat pomoct od jiných lidí? Pozitivní myšlení by člověk u většiny kozorohů asi těžko hledal a přesto, narozdíl od mnoha jiných, se při cestě za svými sny - pardon, cíli - nevzdáváme. A neklademe si cíle zrovna malé, neboť ty nám za snahu nestojí. Chceme všechno, dříve či později. V některých věcech bychom se měli inspirovat jinými znameními, být více optimisté, naučit se odpočívat a vychutnat si úspěch, když už ho dosáhneme. Měli bychom se naučit sdílet své starosti a vyhledávat pomoc svých bližních. Přesto jsou věci, které se naopak jiná znamená mohou naučit od nás, pokud chtějí také umět "uspět".


Soustředění na cíl - bez ohledu na okolnosti

O pozitivní myšlení se můžete snažit několika způsoby. Můžete ignorovat vše, co neslouží vašim záměrům a nutí vás pochybovat, ale časem zjistíte, že taková ignorace jen zesiluje nechtěné, místo toho, aby mizelo. Můžete zkusit každou pochybnost ukecat, můžete se přesvědčovat, že když toho dosáhli ostatní, tak vy také. Kozorozi nemají čas na nesmysly. Nejsou pozitivní. Nemalují si vzdušné zámky. Jsou realisté. Řeknou si: Tohle je k ničemu, štve mě to a změním to. Zapřou se a jdou. V zásadě je to těžká tvrdohlavost. Jelikož jsou pesimisté, tak čekají problémy, překážky, vidí všechno, co se může pokazit a pochybují úplně o všem. Rozdíl je v tom, že se tím prostě nenechají zastavit. Když něco nevyjde, vyvztekají se, vybrečí (potají, navenek vypadají, že jejich klid nic nerozčeří) a zkusí to znovu. Jinak. Popřemýšlí o tom. Poučí se. Vidí, když jsou věci na houby, vidí, když je malá pravděpodobnost, že se jim podaří uspět. Ale nemají čas o tom opravdu přemýšlet, protože mají moc práce s tím uskutečňovat, o co se snaží. Kozoroh se umí rozhodnout a držet se svého rozhodnutí. A pokud se rozhodne, že něčeho dosáhne - bez ohledu na to, kolik to bude stát, jak dlouho za tím půjde a co všechno je v cestě; bez ohledu na to, jaká je pravděpodobnost, že se to povede; prostě se sebere a jde. Svět musí uhnout. A on uhne, protože jinak ho ta lokomotiva prostě srazí. Ano, kozoroh je lokomotiva. Dlouho se rozhoduje, pomalu se rozjíždí, ale jakmile se rozjede, jen tak něco ho nezabrzdí. Zapře se svými rohy a nevzdá se. Pokud něco opravdu chce, radši mu to rovnou dejte.


Jsou ochotní tvrdě pracovat

Kozoroh si uvědomuje, že nic v životě není zadarmo. Umí si to spočítat a ví, že nic nelze získat bez toho, abyste pro to něco udělali. I když máte na zahradě jabloň, musíte se o ni starat, což vyžaduje čas a energii. I když máte vodu v kohoutku, musíte se zvednout a napustit si ji do sklenice. Nic vám nepřiletí do klína samo. Jelikož je docela pragmatik a realista (až pesimista), prostě překážky očekává. Očekává, že bude muset tvrdě pracovat, aby něčeho dosáhl a je ochotný to udělat. Vynaloží svůj čas, energii a peníze. Ví, co chce, ví, co pro to obětuje a je s tím smířený. Kde by jiní fňukali, že chtějí víc času na koníčky, že je cesta za jejich cílem moc těžká, že jsou unavení, kozoroh drží hubu a krok. Ve slunci i v dešti jde dál a je na sebe tak přísný, že i tak si vyčítá pomalu každý odpočinek a považuje se za líného. "Ano, dneska jsem 8 hodin pracoval a splnil deset položek na seznamu, ale jsem neschopný, protože jsem měl stihnout ještě dalších pět..." Není to zrovna cesta ke štěstí, ale je to zatraceně efektivní. Bez práce nejsou výsledky.

Také je ochotný překonávat sám sebe. Pokud je velký introvert a nerad mluví před lidmi, ale prezentace před celým oddělením by značně vylepšila jeho šance na povýšení, prostě se překoná a udělá to, i když má strach. Jak jsem říkala, kozoroha nic nezastaví. Nezastaví ho ani jeho vlastní strach, lenost nebo únava. Prostě to nedovolí. Nemá čas na nesmysly, jako jsou pochybnosti, obavy nebo snad nepřejícnost okolí. A tak se často stává, že ten nenápadný pracovník, co si hledí svého, někoho překvapí, když se najednou stane šéfem celého oddělení. Jak to dokázal?! Zkrátka si to dobře promyslel a udělal, co bylo třeba. To, že o svých ambicích, cílech nebo úspěších nemluví, neznamená, že žádné nemá. Právě naopak. Může být celou dobu nenápadný a mimo, pracovat na nějakém projektu, který pak z ničeho nic ukáže šéfovi a klidně si požádá o zvýšení platu nebo povýšení. Ví co chce. A tak zatímco jiní o tom jen mluví, vzdychají, jak by bylo hezké co by, kdyby, jak by si přáli to a to, ale přímo by si nic troufnout neřekli, protože co si o nich kdo bude myslet... kozoroh nemá čas mluvit, protože na tom už pracuje a nemá čas řešit, co si kdo myslí, protože by ho to jen brzdilo. Ač se to nezdá, často ví o lidech mnoho věcí, ví přesně, jak a čím někoho zranit nebo na co zatlačit a pokud mu to nepřipadá amorální, klidně svých znalostí lidí využije, když od nich něco potřebuje. A také je perfekcionista, takže se málokdy spokojí s něčím menším, než s tím, čeho je schopen.

Sebejistotu čerpají zevnitř

Může usilovat o peníze nebo společenský status, ale bylo by chybou myslet si, že to dělá pro obdiv okolí. Všechno dělá pro sebe. Jen pro sebe. A ještě pro rodinu. Ale nezáleží mu na lichotkách, ovacích ani obdivu, nepotřebuje být středem pozornosti. Chce něčeho dosáhnout, aby sobě něco dokázal, ne ostatním. Svůj vlastní respekt potřebuje nejvíc. A když ho má, tak ho nikdo jiný nerozbije a když ho nemá, nikdo jiný mu ho nedá. Vydělá si na drahé auto a koupí si ho, protože mu připadá bezpečné a kvalitní a je mu v něm pohodlně, ale stejně tak si může koupit obyčejné neznačkové oblečení. On ví, že na to má a to mu stačí. Nepotřebuje se chlubit tím, co všechno dokázal. Opět pak překvapuje známé, kteří zjistí, že jejich nenápadný kolega dosáhl velkých věcí, jen nikdy neměl potřebu o tom mluvit, protože jestli něco kozorohu připadá trapné, tak chvástat se a vykládat, kolik toho dokázal. Mluví o tom, jen když je to nutné, třeba při žádosti o práci. A tak se zpovídá jen sám sobě pokud mu někdo říká, že něco nedokáže, možná ho to zamrzí, ale stejně to dokáže. Nenechá se odklonit od své cesty ani jinými lidmi. Nejhorší pro něj ale je, když sám vnímá, že v něčem neuspěl, vyčítá si to a propadá depresím. V tom má zase určitou nevýhodu. Potřebuje sám sobě něco dokázat, aby si mohl věřit.


Vždycky mají plán

Je jedno, o co se snaží, vždycky přijde s nějakým plánem, jak toho dosáhnout. Udělá si průzkum situace, zjistí všechny potřebné informace, nestává se mu, že by nebyl připraven, něco opomněl nebo nezaplatil daně. Pokud se musí jít o něco soudit, věřte tomu, že si všechny související zákony nastudoval skoro tak dobře, jako jeho právník. Pokud chce zhubnout, přečte deset různých přírůček o hubnutí a porovnává, která metoda se zdá být efektivní a která jako nesmysl, nastražený na důvěřivé čtenáře. Je skeptický a nevrhá se do věcí po hlavě. Někdy může přemýšlet až moc dlouho a moc do detailu a nechat se tím chytit, ale obvykle si získá informace, vytvoří plán, začne jej realizovat a postupně upravuje dle vývoje situace. Je dobrým vedoucím, protože dokáže naplánovat práci i všem ostatním, rozdělí činnosti dle jejich schopností a snaží se být vždy spravedlivý. Hodnotí lidi podle výkonu, nikoli dle sympatií. Jeho achilovkou jsou však situace, kdy se od něj čeká, že bude jen čekat, jak věci dopadnou bez jeho přičinění. Nejradši vše dělá sám, po svém a co nejrychleji. Umí být trpělivý, pokud vidí, že se věci někam hýbou, ale sednout si a čekat, co bude a jestli něco bude, není jeho styl. Proto je pro kozorohy mnohem jednodušší používat rozum a dřít, než se snažit o nějaké pozitivní myšlení a čekat, že se věci vyřeší sami. Vše má svá pro a proti.


Jak už jsem zmínila, kozoroh je schopný se výjimečně zaměřit na cíl a jít za ním bez ohledu na vše ostatní, což jej předurčuje k úspěchu. Na druhou stranu selhává ve chvílích, kdy má čekat, kdy rozum nestačí a kdy potřebuje pomoc jiných, o kterou si jen velmi nerad říká. Naneštěstí neumí také jednu velmi důležitou věc - užívat si cestu a život. Často jde od jednoho projektu k druhému, ale nevychutná si úspěch, protože je myšlenkami už zase v budoucnu, sotva dodělal jednu věc, musí začít další. A tak je nakonec jeho největší životní výzvou naučit se odpočívat a užívat si také přítomný okamžik, protože vždy bude kam jít dál a ta chvíle klidu nikdy nepřijde, když si ji nevytvoří. Největším požehnáním pro něj pak je, když dělá něco, co má opravdu rád a nežene se pouze za tím, co by měl. Někdy je potřeba zvolit méně jistou a efektivní cestu, jen proto, že je příjemnější... protože život není věčný a nezačíná teprve až se splní všechny cíle. Život je už teď.

A co vaše znamení, jak vám se daří a nedaří dosahovat svého? :-)



Žijeme v reálném světě, buď realista

7. března 2017 v 11:19 | Neri |  Duchovní cesta
K sepsání dnešního článku mě inspiroval tento článek na zahraničním webu o dvojpaprscích. Píše se v něm, že z astrologického hlediska je v tomto týdnu pravděpodobné, že se na povrch dostanou všechny naše pochybnosti a strach z toho, že se naše sny nemohou stát realitou - ať už ty o spojení s milovaným člověkem nebo jiné. Budu psát z pohledu obecnějšího, týkajícího se všech našich snů, neboť tohle je věc, ve které se nejspíš najde 90% lidí (těch deset jsou neuvěřitelně zavilí optimisté).

Tohle se v realitě nestává.


Tato slova jsou v naší mysli jedním z největších strašáků, překážek našim snům, protože ať už sníme o čemkoli a připadá nám to jakkoli nádherné, vždy je tady pojistka, pan rozum, který analyzuje všechny miunlé zkušenosti, vše, co slyšel od ostatních a snaží se nás chránit a ušetřit zklamání. Bez ohledu na to, co chceme, rozum se vždy vytasí s nějakou chytrou větou, aby nás "vrátil do reality". Takové věty mohou být různé, dle toho, co jsme slyšeli nebo četli od jiných. Tohle se stává jen v pohádkách. Nevěřím na pohádky. Takhle to v realitě nefunguje. Sny jsou sny; a nic víc. Tohle se mně stát nemůže. My to tak nemáme. My jsme smolaři. Láska neexistuje. Manželství zabíjí lásku. Štěstí je iluze. Nic není zadarmo. Vše se musí těžce vydřít. Hodní to vždycky odnesou. Nebuď hloupý. Nebuď snílek. Přestaň snít. Vrať se na zem. Na to nemám. Já nemůžu být šťastný. Jsem moc (doplň si). ...


Kolikrát jste o něčem snili, moc to chtěli, ale onen chytrý rozum vám to rozmluvil, protože tohle se prostě v realitě nestává? Reálně se nemůžete živit tím, co milujete, protože tak to prostě v životě nefunguje. Reálně nemůžete potkat svu spřízněnou duši, protože tomu věří jen idealističtí, hloupí a naivní snílci. Rozumný člověk (modla dnešní společnosti) se takhle nechová. Ten jde do práce, vydělává, ožení se, ač nevěří v manželství, pořídí si děti, ač i rodina je pro něj nutné společenské zlo, spoří na důchod, protože tak je to rozumné a sepisuje závěť, aby dětem něco odkázal, protože se to má. Veškeré sny zabalil do krásné krabice "na později", případně "jen se dívat, nesahat", aby nestavěl vzdušné zámky, nehonil se za něčím, co "nemůže mít", nezklamal se a nezranil. Žijeme ve skleníku a dusíme se tam, ale je to tak "lepší "a bezpečnější. Ochotně jsme položili své sny na oltář rozumu, utlumili své pocity a touhy vším, co je po ruce, hlavně necítit a nezranit se. Všichni se bojíme. A proč to všechno? Protože žijeme v reálném světě a musíme být realisté, tedy ti, co nikdy nezkusí změnit sny ve skutečnost, protože to prostě nemá smysl, je to zbytečná námaha a lidé jsou líní dělat i to, co má jasné výsledky, natož se vrhat do nejistého podniku. A tak to je. To je všechno. Jediný důvod pro božský realismus je strach z neúspěchu a bolesti; a lenost.


Zapomněli jsme se ptát PROČ?!! Proč se tohle v realitě nestává? Není to náhodou proto, že to jen ještě nikdo nezkusil? Není to proto, že se vzdal moc brzo, poslechl své pochybnosti a nechal to být? Možná jsme se s tím pouze ještě nesetkali. Možná víme o někom, kdo to dokázal, ale to "není pro nás". Proč? Důvody se najdou vždy. Třeba peníze. Dá se něco dnes ještě dokázat bez peněz? Dá. Jenomže když padne tahle překážka, najdeme si jinou. "Nojo, on procestoval svět bez pěnez, ale on měl odvahu. To já bych se bál/a jet stopem..." Nabízí se říci, kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, důvod. Ale není to tak jednoduché. Někdy chceme, jen je ten strach silnější. A někdy děláme pro svůj sen všechno, co se v tu chvíli dá, krom toho jediného - nevěříme v něj. Doopravdy nevěříme, že to můžeme dokázat. Někdy se přesvědčíme cestou, někdy se zatneme a pokračujeme, i když máme pochybnosti... a někdy si věci kazíme prostě jen proto, abychom vyhověli potřebě rozumu mít pravdu. Jen proto, že se sice můžeme snažit, ale nemůžeme to doopravdy dokázat. A pak se z cesty stává nekonečná cesta, která nikam nevede, protože bez víry nám chybí síla pro cíl udělat vše potřebné. Proto vítězí jen tvrdohlaví snílci a blázni. Protože se pochybnostmi nenechají zastavit. Většina milionářů vypadá jako géniové, ale nebyl to jen jejich nápad, co je vyneslo na vrchol. Bylo to odhodlání, vytrvalost a víra. Někdo jiný mohl mít lepší nápad a vzdal to. To je celé. To je důvod, proč neuspěl. A nemusí jít jen o podnikání. Někdo miloval, ale řekl si, že pro toho druhého není dost dobrý nebo že se jeho sen (jejich vztah) nemůže stát realitou - a vzdal to, přenechal ji/jeho jiné/mu. Ty nejlepší věci někdy nepřichází bez boje. Na druhou stranu, myslet si, že musíme bojovat vždy, nám uškodí také - přehlédneme něco cenného jen proto, že jsme si to nemuseli vybojovat. A tak to zahodíme.

Já vás nesoudím. Dělám to také. Promlouvám tímto článkem k sobě stejně, jako k vám. Také pochybuji, také se vzdávám, také nevidím způsob, jak dosáhnout toho, co chci. Také se bojím a také si myslím, že mé sny se nemohou stát realitou, protože se takové věci dějí jen ve fikci, nikoli ve skutečnosti. Také mě to bolí, snít o něčem, co myslím, že se nikdy nesplní. Protože nemůžeme přestat toužit, nemůžeme své sny zahodit. Můžeme se otupit, snažit se necítit, ale tím jen ublížíme sobě, sny tam pořád budou. A tak je to teď na nás, co uděláme. Bojíme se, že něco nemůže být realitou, protože se to ještě nestalo. Protože to vídáme jen v pohádkách. Tak pojďme udělat pohádky realitou. Možná se to ještě nestalo jen proto, že tomu nikdo neuvěřil. Možná je vlastně všechno možné. Možná mozek opakuje jen věci, co slyšel, ale jaké má doopravdy důkazy? Viděl každý pár na světě, aby mohl říct, že žádný není šťastný? Prozkoumal ty šťastné a zjistit, co jim štěstí zajistilo a co nám tedy chybí, že nám se to stát nemůže? Ví, proč někdo uspěl a zdali můžeme také? Neví nic, jen odhaduje, vymýšlí. A tak pokud chceme uvěřit, pokud chceme, aby uvěřili ostatní, je to na nás. Je naší zodpovědností, možná dokonce povinností, uvěřit a splnit si své sny. Proč? Pro ty všechny ostatní. Pro ty, kteří také nevěří, ale když uvidí, že to někdo dokázal - my - uvidí, že je to možné a zkusí to taky. Realita se nezmění sama, musíme jí pomoci. Musíme být těmi hloupými, naivními, idealistickými snílky, jinak z ideálu realitu neuděláme. Kdysi bylo mnoho věcí jen snem blázna, vynálezy, myšlenky... a dnes jsou naší realitou. Utváříme budoucí realitu. Tak ať stojí za to.


Nikdy neříkej, že něco nejde, protože vždycky se najde nějaký blbec, který neví, že to nejde a udělá to.


 


Populace běžců

2. března 2017 v 14:25 | Neri |  Sebeláska
Jsme populací běžců. Ať už si to uvědomujeme nebo ne, všichni umíme jednu věc možná nejlépe ze všech - utíkat. Nemyslím tím fyzické běhání, to by asi padal jeden rekord za druhým, myslím utíkání sama před sebou. Že vy to neděláte? To jsem si také myslela, ale zase jednou jsem musela spolknout hrdost a poznat, jak moc jsem se mýlila.

Utíkat se dá různě, ale výsledkem je pokaždé to samé - zaměřujeme se na něco jiného, než na to, co opravdu potřebuje naši pozornost. Odmítáme vidět něco v sobě, ať už je to určitý pocit, přesvědčení nebo stará a nevyléčená bolístka. Vnějšek, okolí, nám tyhle věci pořád odráží, ale my se je snažíme řešit zase skrze vnějšek a okolí, nikoli se vrátit k sobě a zjistit, co s tím. Nechceme to ani vidět, natož řešit. Nechceme si přiznat, že je to náš problém, ne problém okolí. Možná to není ani vědomé. Někdy, když se zabýváme tím seberozvojem, chceme jít k sobě, chceme přestat utíkat, ale nevíme jak. Místo toho si najdeme jen jiný způsob utíkání, protože sednout si na zadek a být se svou bolestí neumíme. A pak si, tak jako já, hezky říkáme "Však já jsem u sebe, já respektuji svoje emoce, tak proč mi okolí pořád zrcadlí že jako utíkám?" Haha. Své vnitřní vyzařování, které přitahuje věci do našeho života, narozdíl od své mysli nikdy neukecáme k tomu, aby žilo naši lež o sobě samém.

A když pak jednou přestanete utíkat, je to jiný pocit, než byste čekali, možná jste něco takového nikdy nezažili. Stejně jako mnoho dalších věcí na této cestě jde o pocit slovy nepřenosný, to musíte zažít. Dokud to nezažijete, můžete si tak akorát myslet, že už máte vše vyřešeno... i když nemáte. Asi nikdy mít nebudete, ale o to tady nejde. Vůbec uvědomit si sebe, svoji zodpovědnost, své pocity a svou samotu je prvním krokem ke zlepšení. Proč samotu? Protože dokud nedokážete být naplno sami, nedokážete se do sebe podívat. Pořád budete vztahovat ručičky k ostatním a chtít, aby to vyřešili za vás. Budete se dívat na ně, jako do zrcadla, abyste se nemuseli podívat přímo na sebe. Teprve až vám dojde, že to vztahování ručiček je k ničemu, že tím si nijak nepomáháte, jen "otravujete" druhé a opouštíte sebe, teprve potom, až se nebudete mít čeho (koho) chytit zůstanete sami se sebou a konečně se uvidíte. A pochopíte. Jak říkám, je to nepřenosné.


Neznamená to odehnat všechny lidi od sebe, rozejít se s partnerem, přerušit kontakty s rodinou a přáteli a jít někam do hor. Můžete být týden v horách a meditovat tam o tom, jak vám ostatní ublížili a nevidět u sebe vůbec nic. Jde to. Potřebujete si uvědomit, že za vás nikdo vaše problémy nevyřeší. A ne jen uvědomit, jako vědět to, rozumem. To jsem věděla celé roky a vůbec jsem si nepřipouštěla, že pořád na něčí pomoc spoléhám. Ne. Uvědomit si to, prožít a procítit. pustit se všech těch vazeb a vědět... jsem to jen já a já a nic jiného... pak teprve to poznáte. A jak jsem říkala, je to nepřenosné. Můžu o tom mluvit, ale nemůžu vám ten prožitek dát. Ironicky jste mu nejblíže ve chvíli, kdy někoho u sebe nejvíc potřebujete. Když cítíte, že dnes opravdu potřebujete společnost, když vás dnes nejvíc bolí, že nemáte partnera, když nevíte, co sami se sebou a potřebujete se nějak, jakkoli, od sebe dostat. Tehdy, když se pustíte, nebudete se snažit svou mizerii utopit v něčem vnějším a zůstanete s ní... teprve poznáte, že už utíkat nemusíte. Protože to zvládnete. Sami. A pak můžete mít dále vztahy, přátele, partnera, to všechno... ale budou o něco čistší, protože v nich nebudete dítě, které potřebuje, aby se o něj někdo postaral, ale budete dospělý člověk.

Nejčastější způsoby, jak před sebou utíkáme (i když si myslíme, že neutíkáme):

Zlatá klec nezávislosti

21. února 2017 v 11:17 | Neri |  Moudra ze života
Každá doba má určité hodnoty, kolem kterých se točí. Dřív to byl třeba národ, náboženství, rodina, ... dnes žijeme v době nezávislosti. Což je vtipné, vzhledem k tomu, že jsme na sobě vlastně všichni navzájem závislí. Touha, ba přímo nutnost, být nezávislým se stala předmětem života a hrdosti mnoha moderních (hlavně mladých) lidí. Ženy o svou nezávislost bojovaly. A nejen ony. Státy toužily po "nezávislosti", odpojovaly se po válkách jeden po druhém od větších celků, jen aby uchránily sebe, svou kulturu, jazyk, zvyky. Zajímavé je ale ptát se PROČ? Proč všichni tak toužíme po nezávislosti?

Odpověď zní: Chceme držet všechnu moc - nad sebou, svým životem, ... jen proto, aby ji nemohl mít někdo jiný a zneužít ji.

Co víc je touha po moci než touha být nezávislým na ostatních, naopak udělat ostatní závislé na sobě, aby nám nemohli ublížit, aby ideálně plnili naše přání... anebo se alespoň drželi dál a nebránili nám v tom si je plnit sami. My lidé jsme totiž velmi zranitelní. A za většinou lidí, kteří zoufale vyhledávají nezávislost, stojí ony negativní zážitky z dětství, kdy rodiče, na kterých byli plně závislí, své moci (většinou nechtěně, nevědomky) zneužívali nebo jednoduše jen neplnili potřeby svých dětí tak, jak to ony potřebovaly. Nemá smysl obviňovat rodiče z toho, co třeba ani nedělali schválně, a svalovat na ně veškerou vinu. Dobré je si jen uvědomit, že náš mozek dostal logické důvody, proč se závislosti bát a tyto důvody vyústily v naší potřebu nezávislosti. Žel většinou je velká potřeba nezávislosti spíše na škodu než k užitku. Jde totiž o zlatou klec, ze které často neumíme uniknout, protože přes samé zlato mříže ani nevidíme.

Takzvaně nezávislý člověk nikoho nepotřebuje - nebo si to alespoň myslí. Vydělává si sám své peníze, takže není závislý na tom, aby mu někdo platil účty. Dělá všechno sám, takže nutně nepotřebuje ani přátele a jiné lidi, kteří by mu pomohli. Může být roky nezadaný, protože nepotřebuje partnera, aby se cítil milovaný. Co si budeme povídat, nezávislý člověk přece nepotřebuje ani lásku, protože taková láska by jej jen svazovala. Co víc, nezávislý člověk většinou nechce, aby na něm byli závislí ostatní, protože to by od něj něco vyžadovalo... a on nic dát nechce. Nechce děti, rodinu, chce být sám a mít svůj klid. Samozřejmě mnoho nezávislých lidí rodinu, partnera nebo alespoň přátele má, ale bez ohledu na to, jestli si to uvědomuje, je většinou z takových vztahů jednou nohou ze dveří venku, aby nedostal padající cihlou, když ten dům (vztah) spadne. Jelikož se nikdy k nikomu nepoutá, většinou má ironicky pocit, že to právě on je ostatními opouštěn a odmítán a není na ně spolehnutí - o důvod víc proč být ještě více nezávislý a zvládnout vše sám.


Navíc jsou lidé na svou nezávislost hrdí a obdivují ji i u ostatních. Být na někom závislý je přece hrozné, to je pomalu nadávka, takový nesamostatný člověk je předmětem lítosti - anebo je předmětem lítosti ten, na kom závisí. Záleží na situaci. Pokud se matka chová zle k dětem, jsou chudáčci. Pokud se k nim chová dobře, ale nemá čas na sebe, je chudinka. Pokud je člověk na vozíčku a dává najevo, jak mu vadí být na obtíž, je chudák. Pokud někdo na vozíčku nadává pečovatelce, je chudák ona. Takže v zásadě je nezávislost společensky tolerovanou, ba přímo vyzdvihovanou, metodou vyhýbání se zodpovědnosti, vztahům a zraněním. A to už nemluvě o tom, jak je nezávislost stavěna na piedestal coby svatý grál v komunitě duchovních lidí/těch, co se zabývají seberozvojem. Všechny své potřeby si máme plnit sami, milovat se máme sami, vše zvládat sami, závislost je fuj a špatná a ničí nám život. Přirozeně.

Problém je v tom, že nezávislost je jen iluze. Závislosti se nelze vyhnout. Samotný náš život je závislý na planetě Zemi (kterou mimochodem znečišťujeme a ničíme). Bez kyslíku nepřežijeme déle než několik vteřin, minut. Bez vody dní, bez jídla týdnů. Vodu nám dodávají vodárny a my jsme závislí na jejich dodávce. Jídlo si nepěstujeme sami, jsme závislí na zemědělcích a potravinářském průmyslu. Vše, čím se obklopujeme, za co platíme, to vše nám dávají druzí a my jsme na tom závislí. Oni jsou zase závislí na našich penězích, které dáváme výměnou. Naše finanční nezávislost je závislá na tom, jestli nám zaplatí šéf nebo zákazníci. A naše citová nezávislost? To žádná nezávislost není. To jsme se jen radši rozhodli odmítat ostatní, než aby odmítli oni nás a tím nám ublížili. Dáváme si sami jen proto, že necítíme, že nám dávají ostatní. Mít harmonické a plné vztahy, proč bychom hledali lásku v sobě? Chceme to, co nemáme. A čím větší sklony k závislosti máme, tím více nezávislí chceme být, protože nás děsí, co by se stalo, kdybychom byli závislí a někdo naší závislosti zneužil. O tom to totiž celé je. Možná nám kdysi někdo ubližoval fyzicky, protože byl silnější nebo protože jsme ho potřebovali (třeba rodiče) a nemohli od něj uniknout. Možná jsme neměli dost jídla, dost lásky a objetí, možná jsme se rodičů báli. Možná nás zneužíval partner, na kterém jsme byli citově nebo finančně závislí. Možná zneužíval jeden rodič druhého (otec ponižoval matku na mateřské). Každopádně jsme si závislost spojili s ponižováním, nebezpečím, ovládáním a začali se jí bát a vyhýbat se jí, co to jde. Co víc, mnozí z nás si spojili lásku jako takovou se závislostí a nebezpečím.

(Vztahově) nezávislí lidé totiž vidí všechny vztahy jen jako boj o moc. Buď jsem mocnější já nebo on, přičemž vždy musím být mocnější já, abych se uchránil bolesti a měl naplněné své potřeby. Bojí se, že by je ten "mocnější" zneužíval, manipuloval s nimi, kladl si podmínky, ponižoval je, apod. Pokud nemohou být ti mocní a ovládající, radši vztah rovnou odmítnou, pohřbí, ukončí. Pokud mohou, moc si udržují právě tím, jak jsou nezávislí. Vždy jednou nohou venku. Neprojevují příliš lásky, při každé nespokojenosti dávají na odiv, jak snadné by pro ně bylo odejít (však někdo jiný se mi bude víc věnovat, vydělám si na sebe sám/sama, nepotřebuji tě...), chtějí cítit, že ti druzí je milují víc, potřebují víc, chtějí víc. Mohou sami sobě namlouvat, že jen netolerují neúctu a špatné zacházení, ale ve skutečnosti to přehání právě proto, že je tak děsí být zranitelnými. Mohou si namlouvat, že jsou takto šťastní, ale ve skutečnosti nejsou, protože jejich vnitřní panická hrůza z toho, že budou nakonec ovládnuti, je drží v neustálém vnitřním napětí. Nedokáží se ve vztahu uvolnit, projevovat své pravé emoce, nedovolí si milovat, nedovolí si dávat a někdy ani přijímat. Tím víc pak svou nespokojenost dávají za vinu tomu druhému, manipulují s ním a pak odchází.

Co s tím? Uvědomit si, že určitá (zdravá) míra závislosti je v pořádku. Dovolit si druhému důvěřovat a zariskovat, že možná zraní, možná své moci opravdu zneužije - ale vždy si to můžete uvdomit a odejít. Věřit sám sobě natolik, abych mohl být volný a přitom si držet určité hranice a poznat, kdy je to už příliš. A hlavně vědomě a dobrovolně budovat vztahy na "vzájemné závislosti", kdy jsme oba rozhodnutí si navzájem plnit své potřeby a ani jeden z nás není důležitější nebo mocnější. To ale vyžaduje si v první řadě uvědomit, jak to máme teď a že naše přehnaná nezávislost je výsledek strachu, nikoli sebeúcty. Teprve když uvidíme mříže, začneme hledat způsob, jak se osvobodit.

Všichni máte právo na dobrý život

14. února 2017 v 11:03 | Neri |  Sebeláska
Myslím to vážně. Všichni máte - všichni máme - právo na dobrý život. Máme právo být sami sebou, máme právo se samostatně rozhodovat, máme právo svobodné volby a právo žít svůj život. Máme mnoho práv, které je dobré si uvědomovat a žít s nimi, aniž byste je museli obhajovat. Součástí sebelásky, sebeúcty a zdravých hranic je uvědomovat si, že nemáte povinnosti vůči nikomu jinému, jen vůči sobě. Nemusíte se nikomu zavděčit, nemusíte žít podle nikoho jiného, jen podle sebe. Našla jsem velmi inspirativní seznam "osobních práv" každého člověka, který je mnohem delší ale také mnohem užitečnější než základní dvě pravidla na svobodu a na život. Resp., tato práva jsou samozřejmě obrovsky důležitá, ale málokdo ví, co si pod tím představit a společnost nám neustále ukazuje, jak se máme chovat, což se s osobní svobodou často vylučuje. Takže si dejte závazek. Jen jeden jediný, jedno předsevzetí na tento rok i ty další, Pokud to se sebeláskou a vůbec se šťastným a dobrým životem myslíte vážně, přečtěte si seznam a začněte respektovat svá práva. Zavažte se k jejich respektování. Podívejte se, která stále porušujete a zapracujte na nich. Myslím, že vám to hodně pomůže - prostě vědět, kde začít, co změnit :-)


Český překlad:

Prohlašuji, že...


1. Mám právo prožívat všechny své emoce - nedělají mě ani slabým ani silným, jsou jen přirozenou součástí lidské existence.

2. Mám právo své emoce vyjadřovat a sdílet je s ostatními když se pro to rozhodnu a jestli se pro to rozhodnu. Nemusím se za ně stydět a nemám povinnost je dávat najevo.

3. Mám právo věřit své intuici a následovat ji. (A mám právo - slušně - poslat do p*dele každého, kdo mě považuje za blázna a mou intuici nerespektuje. pozn. překl.)

4. Mám právo NEpřebírat zodpovědnost za chování, pocity a problémy ostatních lidí.

5. Mám právo na zdravý, láskyplný, stabilní, vyživující vztah.

6. Mám právo být ostatními respektován/a a mám právo na soucit - nic míň.

7. Mám právo rozhodovat se sám/sama za sebe.

8. Mám právo se sám/sama starat o svůj fyzický i duševní stav.

9. Mám právo investovat svůj čas a energii do sebe, dělat věci, které jsou pro mě příjemné a chovat se k sobě tak, jak chci, aby se ostatní chovali ke mně. Zasloužím si, aby se ke mně chovali hezky.

10. Mám právo dělat rozdíl mezi tím, kdo jsem a kdo ostatní říkají, že jsem.


Hot ´n´ cold - toxické vztahy lidí se strachem z opuštění

7. února 2017 v 9:43 | Neri |  Mezilidské vztahy
Ráda bych psala jen o tom, jak krásné vztahy jsou a jak je co nejvíce rozvíjet, aby byly zdravé, ale obávám se, že s tím by si mnozí lidé nevystačili a nijak by jim to nepomohlo. Ostatně, na webech jako je pro náladu je takových pozitivních článků o sebelásce a mezilidské lásce spousta. Ve skutečnosti však má jen málokdo předpoklady pro zdravý, krásný a plnohodnotný vztah - a pokud je má, myslím, že mou pomoc a články nepotřebuje. Naopak mám potřebu psát pro lidi, kteří to tak ideální a sluníčkové ve vztahové oblastni nemají. Třeba pro ty, co mají hromadu "issues" (problémů nebo, řekněme, komplexů?), zažívají jeden toxický vztah za druhým nebo naopak nemají žádný a jsou z toho (a ze sebe) zoufalí. Zvedněte ruku vy všichni, kterých se to týká. Ano, držím ji zvednutou také.

Možná už víte, že většina takových předpokladů pro problémy ve vztazích vzniká už v dětství na základě toho, jak se k nám rodiče chovali, kolik jsme dostávali lásky a jaký byl jejich vztah. Nikoho nepřekvapí, že týrané děti nebo děti z rozpadlých rodin mají v životě navazování a udržování vztahů komplikovanější, ale nemusíte zažít ni tak "drastického". Kolikrát stačí, že nejsou respektovány naše pocity, že je nám dáno najevo, že nejsme dost "láskyhodní" takoví, jací jsme a začneme hledat způsoby, jak si tedy lásku zasloužit (láska se pro dítě rovná přežití a automaticky si tak vytváří mechanismy, kterými se snaží si lásku zajistit - je to normální pud sebezáchovy). Takových způsobů může být mnoho. Můžeme se stát lidmi, kteří obsesivně plní přání jiných a snaží se jim zavděčit, můžeme se zhlédnout v roli oběti a toužit po soucitu, můžeme být šašci, kteří chtějí pozornost za každou cenu (ach, některé celebrity), můžeme se snažit změnit své rodiče nebo sebe, hrát si na něco, co nejsme nebo můžeme zcela abdikovat na pocity, vybudovat si hradby a ledovou odtažitost, odmítat ostatní dřív, než odmítnou oni nás. A to jsem vyjmenovala jen několik příkladů. Jak vidíte, vztahové problémy z dětství by vydaly na několik knih. A nejspíš o tom i řada knih vyšla. Dokonce i já jsem už psala článek o tom, proč jsou pro mnoho lidí nejvíce přitažliví lidé, kteří nejsou schopni dávat najevo city a vlastně s partnery jen manipulují.

Ne vždy jde ale o manipulaci, ať už podvědomou nebo promyšlenou. Dnes chci psát o lidech a pro lidi, kteří se vyznačují charakteristikami typickými pro "love addicts" a "love avoidants". Pro vyjasnění těchto anglických pojmů - love znamená láska, addict je závislý a to avoid je vyhýbat se něčemu. V zásadě tedy máme dvě skupiny lidí - ti, kteří lásku pronásledují a jsou na ni závislí a ti, kteří se jí vyhýbají. A já chci psát o tom, jak se projevují, jak vznikají a zdali je možné s tím něco udělat. Píšu jak pro ty, kteří jsou ve vztazích s podobnými lidmi tak pro samotné love addicts a love avoidants. A abych vás nepletla anglickými pojmy, dále budu používat zjednodušená české označení "závislí" a "odtažití".

Mimochodem, velmi často se stává, že závislí a odtažití spolu tvoří vztahy a navzájem se přitahují.


Odtažití se vědomě bojí intimity (blízkosti, upřímnosti, lásky, zranitelnosti, projevování svých pravých emocí a citů, sdělování svých potřeb) a podvědomě opuštění (bojí se, že když si neudrží odstup, budou zraněni a opuštěni). Závislí se vědomě bojí toho, že budou opuštěni (a tak kontrolují, žárlí, pronásledují a dělají vše proto, aby si pojistili partnera) a podvědomě intimity. Dohromady tato dvojice tvoří velmi nezdravý, toxický vztah, kde si navzájem spouštějí své strachy a krmí své nejistoty. Navzájem jeden druhému velmi ubližují, ale často nejsou schopni vztah opustit ani si přiznat, že je někde chyba.


Jak poznat, že jste vy nebo váš partner "odtažití"?

Strach z blízkosti vzniká tehdy, kdy se blízkost stává zbraní proti nám. Většinou mají kořeny těchto obav v dětství, takže běžně strach z blízkosti vzniká tehdy, když se rodiče chovají manipulativně, velmi dominantně, jsou přehnaně ovládající, hrají na city, nahrazjí dítětem partnera, který odešel a mají na něj přehnané požadavky, zkrátka vyvolávají v člověku pocit, že láska je manipulativní, zlá a bere svobodu. Podobný efekt může mít i rozpad vztahu rodičů (ukazuje na nespolehlivost lásky a vztahů, intimita vede jen ke zranění, takže je lepší se jí vyhnout). Odtažitost může vzniknout i tehdy, kdy je dítěti dáváno najevo, že intimita není vítaná. Jeho projevy lásky, emocí a touhy po naplnění některých potřeb jsou zavrhovány, zesměšňovány, odmítány. Chlapcům (ale nejen jim) se často říká, že mají být silní a odvážní a nemají fňukat (nemají projevovat emoce). Rodiče, kteří jsou sami chladní, odmítají lásku, objetí, zájem svých dětí. Děvče chce od matky obejmout nebo jí chce ukázat obrázek, chce podporu, pohlazení - a matka nemá čas, klasifikuje touhu po lásce jako otravování a její zamítavá reakce dítě naučí, že není vhodné projevovat/chtít lásku. Pokud se to opakuje nebo je zážitek velmi silný, problém je na světě.

Dokáží mít tak silný strach z blízkosti, že ve chvílích, kdy blízkost zažívají, se cítí nejen omezováni, ale přímo jakoby přicházeli sami o sebe, ztráceli se v druhém, topili se, "umírali". Jejich hlavním cílem je udržovat partnera co nejdál, aby je nemohl "pohltit" a často se podvědomě bojí také opuštění - že když pustí partnera příliš blízko, zjistí, jací jsou a opustí je - protože jejich pravé já prostě není hodno lásky v jejich očích. Na druhou stranu je jejich podvědomý strach z opuštění nutí vyhledávat partnery, kteří jsou na nich závislí - protože takové partnery mohou svým chladem ovládat a nehrozí, že by odešli. Ve skutečnosti je tedy vnější chování a vnější strach pouze způsob, jak se vyhnout naplnění toho hlubšího, podvědomého strachu.



1. Odtažití lidé se vyhýbají blízkosti
  • mají obrovský strach ze zranitelnosti a skutečného emocionálního spojení
  • a strach, že budou kontrolováni, omezováni a zbaveni své svobody
  • výjimečně mohou ukázat svou pravou tvář, sdělit své pocity, tajemství, mazlit se...
  • většinou se vyhýbají všemu, co je dělá zranitelnými a opravdovými, nosí masku chladu a nezájmu

Divoké ženy vs dámy

31. ledna 2017 v 11:12 | Neri |  Posvátné ženství
Ženy lze zřejmě rozdělit na dvě kategorie - divoké ženy a dámy. Ty druhé se chovají tak, jak se od nich očekává a ty první se chovají tak, jak chtějí. Přičemž někomu je zkrátka vrozené být dámou... a někomu není. Je nám tak trochu vnucováno, že žena, která se nechová jako dáma, není hodna respektu ze stran mužů a většinou ani jiných žen. Přičemž se tak nějak zapomíná na fakt, že být dámou je značně nepraktické a mnohdy i kontraproduktivní. Viděli jste už někdy typickou dámu, jak bojuje ve válce, řídí autobus nebo pronáší odvážnou řeč, věci, které nikdo slyšet nechce, ale měl by? Já tedy ne. Možná proto, že tohle damám (a tedy prý i ženám, neb pro mnohé dáma = žena) nepřísluší. A proč ne? Máme snad méně rozumu a odvahy než muži? Teď se ale nesnažím o feministický článek ani nechci kritizovat dámy. Když jim vyhovuje být takové, ať jsou. Chci se ale zastat nás ostatních, které jsme odsuzovány za to, že nechceme plnit společensky danou roli.

Všichni žijeme ve společnosti, která má svá pravidla a očekává od každého svého člena určité věci, chování, apod. Ano, zřejmě nic nového. Tato očekávání a pravidla se lehce odlišují napříč různými oblastmi světa, ale s rostoucí propojeností všech zemí prostřednictvím médií a internetu lze sledovat, že mnoho pravidel je všude stejných. Co je považováno za špatné, nemorální nebo nevhodné - jistě vás hned napadá několik příkladů. Naproti tomu jsou věci sporné, které někde platí za normální a jinde za neslýchané (interrupce, trest smrti, ...). Co je a není vhodné je krásně vidět na celebritách. Bulvár nám předkládá obrázek reality, který bychom měli následovat. Rozvody, nevěra, divoká párty, střídání mužů, zbytečný luxus, rasistické názory, sporé oblečení, ... jen si projděte, za co jsou běžně celebrity tahány bahnem. My ostatní své malé hříchy zvládáme utajit nebo nejsou souzeny tak přísně, protože se na ně nevidí - nepronásleduje nás banda lidí s fotoaparáty a nikdo se nepohoršuje nad tím, že bychom měli jít mladým generacím vzorem. Nikoho nezajímáme kromě nejbližšího okolí. Ale záleží na tom? Vždyť i to nejbližší okolí umí být nejhorším soudcem. Záleží na tom, v čem vyrůstáte a jakými lidmi se obklopujete.


Pokud máte za rodiče zavilé katolíky, můžete si být jisti, že se špatnými a nemravnými stanete velmi brzo a snadno, stačí jen, abyste neměli stejné "křesťanské" hodnoty jako oni. Platí to ale samozřejmě i pro jiná náboženství nebo jen morální přesvědčení. Moje maminka, ač ateistka, je na dnešní poměry také dost puritánská - a její matka byla ještě víc. Je zajímavé, že většina "rebelujících" pochází právě z takových rodin. Dejte psa na řetěz a když se utrhne, stojí to zato. A on se utrhne, protože pokud je to typ s láskou ke svobodě, tak na vodítku dlouho nevydrží.

Všestranný blíženec (21. května - 21. června)

24. ledna 2017 v 15:26 | Neri |  Astrologie
Blíženci jsou často popisování jako lidé dvou tváří. Nebo ještě přesněji - velmi mnoha tváří. Rozhodně umí překvapit. Někdy nemile, ale jejich přirozené charisma jim obvykle pomůže se z takové situace jednoduše vykecat. Debaty s nimi jsou předem prohrané, mají pohotovou odpověď na všechno a nelze je zastihnout nepřipravené. Odpustíte jim všechno a ani nevíte jak. Blíženec je přesně ten typ člověka, který se pro něco spontánně rozhodně, navrhne schůzku nebo vás zatáhne do jiného plánu, který nakonec zruší, protože musel odběhnout jinam. Klidně potká bandu přátel a místo do obchodu s nimi půjde podniknout něco jiného, než původně plánoval. Vrátí se pozdě, bez rohlíků, lehce přiopilý a tak šťastný a okouzlující (jako obvykle), že mu to manžel/ka stejně odpustí. Možná má nějakou kouzelnou moc.

Blíženec dokáže měnit šaty, zaměstnání, milence nebo domov stejně rychle, jako mění svá rozhodnutí, což je zatraceně rychle.


Zkrátka - blíženci jsou nevypočitatelní, spontánní, chaotičtí, náladoví a stabilním zemským znamením jako jsem já lezou na nervy :-) Samozřejmě (jako u každého znamení) nezáleží naše povaha jen na postavení slunce při narození, vliv mají také scedenty a jiné planety, takže někdo může být zcela typický představitel svého znamení a někdo navenek ukazuje viditelněji vlastnosti třeba ascedentu a nikdo by mu jeho znamení nehádal. Ale zpátky k blíženci.

Dá se říct, že nemají moc trpělivosti a neradi se zdržují "zbytečnostmi". Chtějí všechno hned, mají rádi změny a rychle se začnou nudit. Jde jim výborně multitasking, protože ten jejich tělo a mysl dostatečně zaměstnává. Také rádi a jednouše komunikují s lidmi a nejlépe se uplatní na pozicích, kde tyto své kvality využijí. Manažeři, sekretářky, tiskoví mluvčí, ... a kdokoli, kdo musí zařizovat spoustu věcí naráz, rychle a efektivně. Také mohou být výtečnými baviči, řečníky, herci, zpěváky - právě díky své schopnosti rychle měnit masky. Ne, že by se nutně schválně přetvařovali, jsou prostě nestálí. A na divadle to výborně využijí, protože přepínat mezi rolemi je pro ně velkou zábavou. Pokud jste někdy viděli excentrického herce, který dokázal odehrát představení o pěti postavách zcela sám, nejspíš to byl blíženec. Jsou také nepřekonatelní prodejci.

Ještě jednou to zdůrazním - mají opravdu rádi svobodu a změnu. Zkuste dát blížence do klece a uteče tak rychle, že nestihnete zamávat. V tomto se podobají vodnáři, se kterými si často výborně rozumí. Umí ovšem překvapit. Většinou je u nich nečekaným překvapením to, že udělají, co měli, přijdou, jak je domluveno a vůbec se zachovají jaksi nezvykle spolehlivě a zodpovědně. Jinak jsou ale věčně mladí idealisté a se závazky si příliš hlavu nelámou.

Muži v blíženci jsou, stejně jako ve všem, i v partnerství značně nevypočitatelní a nikdy s nimi nevíte, na čem jste. Mění nálady a povahy tak rychle, že si jejich milá může být jejich city jeden den naprosto jistá a druhý den myslí, že ji začal z ničeho nic nenávidět. Aniž by mu cokoli udělala. Takže pokud chce někdo chodit s blížencem, potřebuje velký vnitřní klid, nadhled, sebejistotu a samostatnost. Vlastně je to většinou život 1+ 1/2, protože občas tady je a občas není, dle toho, jakou má náladu a vůbec a spoléhat na něj je nesmysl. Když tady je, dokáže udělat každý okamžik novým, skvělým a zajímavým a tomu kouzlu mnohá žena podlehne. A když není, tak je víceméně sama. Blíženec je vhodný přítel, pokud chcete někoho, s kým se budete bavit, podnikat dobroružství, začínat nové věci a nechcete se nudit, nikoli stabilní partner do života pokud potřebujete splácet hypotéku a pomáhat v domácnosti. Ač nestabilní, není nutně nevěrný, jeho idealismus většinou přichází s určitou morálkou a smyslem pro poctivost. Pokud zakotví s někým, kdo mu (dle jeho názoru) rozumí, tak si nepotřebuje kompenzovat nedostatky svého vztahu jinde. Pokud zakotví. To je ten problém. Nelze si ho přivázat snahou si ho přivázat, naopak, potřebuje někoho, kdo mu svobodu rád dá a třeba ji i sám potřebuje. Také mají rádi ženy, které se jim vyrovnají a dokáží je "intelektuálně stimulovat".

Žena v blíženci je takový malý harém. V jednom. V mládí jsou pro ni vztahy spíše hra a dobrodružství, usadit se může až později, ale většinou jí v tom brání jakási touha po dokonalosti. Znáte ty typy lidí, kteří nejsou být schopni s jedním člověkem, protože mu něco chybí a tak mají dalšího, který to má, ale zase nemá to, co ten předchozí...? Zkrátka než se smířit s 90%, radši jednoho s 60% a druhého se 40% nebo i tři... hlavně, aby bylo s kým podnikat všechny ty roztodivné zájmy, vyžadující snad zcela odlišné povahy, které se všechny spojují v jedné ženě znamení blížence. Pokud se oprostí od společenských konvencí, bude kromě více mužů a zájmů vyhledávat také více různých zaměstnání, projektů a věcí, ve kterých by se mohla realizovat. Řekněme, že slavná žena v blížencích by byla herečka, zpěvačka, k tomu hájila lidská práva, rozjížděla vlastní značku oblečení a parfémů a sportovní družstvo. A to vše během jednoho měsíce, než si najde zase jiné, klidně i zcela opačné zájmy. Není domácí hospodyňka, radši pronásleduje své sny a ideály - ovšem s bystrou myslí až určitou vypočítavostí. Nenechte se zmást jejími šatičkami a sladkým úsměvem, může být stejně nebezpečná na hřišti, jako v obchodním vyjednávání nebo intelektuální debatě. Bude hrát roli, která se jí hodí (nebo na kterou má zrovna náladu), ale to neznamená, že je taková pořád. Rozhodně ne. A stejně jako muž v tomto znamení se nenechá spoutávat, potřebuje svobodu jít za svými vizemi, zájmy a stejnou svobodu dává dětem. Určitě častěji, než teplou večeři, pokud ji ovšem neobjedná z restaurace. Svého muže, pokud jej miluje, podpoří v čemkoli a nikdy si nestěžuje, že je něco příliš riskantní - změna je ostatně alfou a omegou jejího života.



Proč se tak řeší to "vnitřní dítě"?

17. ledna 2017 v 12:15 | Neri |  Sebepoznání
Možná jste si už všimli, jak často se v "duchovní komunitě" skloňuje pojem "vnitřní dítě". Existují různé meditace a programy na jeho nalezení a práci s ním, řešení traumat z dětství, ... Většina z nás má alespoň tak základní znalosti o psychologii, aby tušila, že spousta našich současných problémů z dětství vychází a že tyto negativní zážitky, co nás jako maličké ovlivňovaly, jsou vytěsněné a lze k nim jen těžko proniknout. Faktem je, že mnohdy prostě netušíme, co se nám mohlo stát a poznamenat nás. Možná by nám pomohlo se do toho více ponořit, ale utrácet tisíce za terapie a doufat, že to k něčemu bude? Proč? Je to pro nás něco potlačeného, neuchopitelného, možná i divného, celý ten koncept s naší dětskou vyděšenou částí. Už jsme přece dospělí. Někteří i s vlastními dětmi. Máme se starat o jedno navíc?

Musím přiznat, že mě samotnou toto téma nechávalo hodně dlouho chladnou. Měla jsem spoustu jasnějších a palčivějších problémů než se snažit utěšovat něco, o čem ani nevím, jestli to tam uvnitř ještě někde je. Jak to tak ale bývá, časem se ukázalo, že některé palčivé problémy mají jiné příčiny, než by jeden myslel. A tak jsem se i já nakonec dostala k zájmu o téma vnitřního dítěte. Vlastně jsem k tomu došla z velké části přes psychologii, která se v mnoha ohledech protíná s "duchovním rozvojem" a v zásadě se lze jen těžko obejít bez alespoň minimální znalosti psychologie, pokud se chcete někam posunout.

Jistě víte, že mě zajímá MBTI a že jsem INFJ, protože o tom docela často píšu a dost i čtu. Důkazem toho, že je vždy co nového objevovat, je tabulka, na kterou jsem náhodně narazila - tabulka hlavních funkcí INFJ a INFP zkombinovaná se základní psychologií. Abych stručně shrnula principy, na kterých byla tato tabulka založená, vysvětlím dvě věci. Zaprvé, v MBTI má každý typ čtyři funkce, podle kterých vnímá svět kolem a rozhoduje se. Například pro mě je to extrovertní cítění (empatie, pochopení ostatních, snaha zajistit dobro všem), introvertní intuice (odhad dalšího vývoje věci na základě vyhodnocování informací a vjemů), introvertní myšlení (vnitřní analýza věcí, hloubání, kategorizování) a extrovertní vnímání (vnímání věcí a dění kolem v aktuálním okmažiku, prožívání světa fyzickými smysly). Přičemž první dvě funkce jsou nejsilněší a nejspolehlivější a druhé dvě nejméně rozvinuté. Tento princip funguje v psychologii a esoterice u mnoha věcí, např. máme všichni nějaký nejsilnější živel nebo dva a pak ty méně rozvinuté, až zcela nevědomé.


Tyto málo rozvinuté nebo nevědomé funkce jsou pak v zásadě temnou stranou osobnosti, tím, co v sobě potlačuje a někdy to přebírá kontrolu, aniž by si to člověk vědomě uvědomil. Ve snaze o seberozvoj a sebepřijetí pak často dochází k tomu, že se učíme pracovat se svými silnými stránkami - silnými funkcemi - a čím více je rozvíjíme, tím blíže se dostáváme i k těm ostatním, méně vědomým, na které později také přijde řada. Zkrátka odhalíme to, co bylo zatím ve stínu a i když z toho nejspíše nebude silná stránka, jako z těch hlavních funkcí, můžeme alespoň tyto slabší funkce dát do určité rovnváhy a uzdravit - tak, aby už nepřebíraly kontrolu a nevyváděly neplechu, protože se cítí opomíjené nebo zavrhované. Když využiju trochu personifikace.

Oheň není na hraní; a démoni také ne

10. ledna 2017 v 9:01 | Neri |  Magie
Nejem z těch, kteří by se neustále zabývali zlem kolem nás. Je tady, ale většinou nemám potřebu před ním varovat nebo o něm psát. K čemu, když to všichni stejně vidíme? Nerozebírám konspirační teorie ani problémy třetího světa, nevaruji před peklem a hříchem, nejsem křesťanka. A i když budu dnes psát o démonech, křesťanské pojetí byste hledali marně. Jediné peklo, které pro mě existuje, je lidská existence - když na to jdete špatně. A nebe? "Nebe" je po smrti pro všechny. Duše bolesti života nezná. Ne, nemusím zachraňovat vaši nesmrtelnou duši, protože nic ublížit nemůže. Přesto se do pekla dostat můžete - a docela rychle - klidně hned a bez velké snahy. Nemusíte čekat na smrt, ne, peklo vás dostane rovnou teď a tady. Jak? Stačí si začít zahrávat s démony.

Už jsem to totiž viděla. Viděla jsem lidi, kteří si začali zahrávat se silami, kterým nerozuměli. Lidi, kteří si mysleli, že ke štěstí vede zkratka a že moc a podobné věci jsou štěstí. Viděla jsem různé existence, více či méně na dně. Ještě jsem ale neviděla, že by se z toho dna dostali. Netvrdím, že je to nemožné. Problém je v tom, že čím hlouběji jste, čím déle, čím více si zvyknete... tím těžší je změnit svoje zvyky. Je to stejné, jako se závislostí. Dokonce i utrpení je svým způsobem závislost. A často je závislost jeho součástí. Spousta lidí, kteří jsou na dně, trpí alkoholismem, bere drogy nebo má jiné problémy. Rozdíl mezi těmi, kteří do toho netahali "temné síly" a těmi, co ano, je v tom, že ti první se mohou poučit, zlepšit si život a pak třeba díky zkušenostem ze svého utrpení učit ostatní. No a ti druzí musí bojovat s více věcmi než jen se sebou a kdyby na to měli sílu, v první řadě by odolali lákadlům jiných entit.


Když to shrnu, možnosti jsou tři.

1. Pokud se chcete pouštět do vyvolávání démonů, uzavírání dohod, temné magie, ovládání ostatních, vysávání energií, apod., okamžitě na to zapomeňte a nikdy s tím nezačínejte. Proč? Protože magie má jedno pravidlo. Vše dobré i zlé, co uděláš, se ti třikrát zesílené vrátí. Tak si představte, jak asi dopadnete vy když někoho proklejete.

2. Pokud se chcete pouštět do jakékoli magie, buďte zkrátka opatrní. Magie sama o sobě není špatná, záleží na tom, co děláte a s jakým záměrem. Vždy si dobře rozmyslete, jestli je pro to, co chcete, nutné použít kouzlo a nelze to zařídit jinak a také, zdali tím někomu neubližujete nebo nezasahujete do něčí svobodné vůle. Právo na svobodnou vůli je totiž základním lidským právem - nejen ze zákona, ale i duchovním! - a zasahování do něj má své následky.

3. Pokud jste se už do něčeho temného zapletli, to jediné, co můžete udělat, je přestat a nikdy se k tomu už nevracet. Čím déle v tom jste, tím to bude těžší, takže pokud jste teď začali, je nejvyšší čas skončit. Čím déle, tím hůře.

Možná pořád nechápete, proč je hraní si s démony a destruktivní magií tak špatné a co vám to může udělat. Nebo proč je těžší skončit, když to děláte dlouho. Tak dobrá. Vysvětlím vám to.

Obrázky použité v článku jsou z tvorby Abigail Larson.


Zahrávání si s temnými silami je jako oheň. Vykřešete pár jiskřiček a chytne vám celý barák a než se nadějete, máte celý život v plamenech. Začít to může úplně nevinně a za pár let už ani nevíte, jací jste byli dřív. Běžně nás potkávají smutné události, nemoci, deprese, ztráty všeho druhu, ale z těch se lze dostat poměrně bez následků. Proč? Protože máte pořád svou svobodnou vůli. Platí zákon, že do vaší svobodné vůle nikdo nesmí zasahovat bez dovolení. Dokonce i svým andělům musíte dát svolení zasahovat, třeba tak, že je požádáte o pomoc. Pak vám mohou pomáhat více, přihrávat znamení, zkrátka jednat tak, aby došlo k tomu, co si přejete. Vtip je v tom, že s démony to funguje úplně stejně - až na to, že nejsou z čisté lásky, jako andělé, ale z jejího opaku - a rozhodně nemají na srdci jen vaše nejvyšší dobro. Ve chvíli, kdy démony o něco požádáte, kdy jim dáte svolení jednat ve vašem jménu - v té chvíli se jim vlastně zaprodáváte a dáváte jim svolení zasahovat do vašeho života a toto svolení se jen těžko ruší a odvolává. Jakmile jim dáte do rukou otěže, můžete si být jisti, že nepojedou vstříc lásce a štěstí - lásku totiž démoni nenávidí nejvíce ze všeho. Dali byste do domu se svými nejbližšími bombu? Dali byste rozbušku do ruky šílenci, který miluje bolest a neštěstí? Ne? A proč dáváte svůj život do rukou démonům?

Pro dvojpaprsky na cestě k sobě

3. ledna 2017 v 11:02 | Neri |  Mezilidské vztahy
Už dlouho jsem neměla vyloženě "nutkání" něco napsat, ale ke konci roku mě nějak popadlo. Dlouho jsem přemýšlela nad titulkem... jak do pár slov shrnout těžkosti, které potkávají některé osoby na jejich (duchovní) cestě? Jak, když oni sami tomu někdy nerozumí? Pokud nevíte, co jsou dvojpaprsky, doporučuji vám přečíst únorový speciál zaměřený na toto téma. Dozvíte se tam vše potřebné :-)

Tento článek je určen především těm, kteří už své duchovní dvojče našli a katapultovalo je to na cestu, která je občas k zešílení... Chci vám pomoci. Chci vám říct věci, na které nejspíš časem sami přijdete, ale přečíst si je teď vám může ubrat několik starostí a předejít spoustě bolesti. Ne, nestačí si přečíst tento článek a vše nebude hned růžové, ale třeba vám to ukáže, co je třeba dál dělat, aby došlo k dalšímu průlomu nebo zkrátka jakémukoli zlepšení vaší současné situace. Vždy je to na vás, jestli si slova jen přečtete a zapomenete nebo s tím i něco uděláte. A pokud se vás téma dvojpaprsků netýká, můžete si článek přečíst také - spoustu věcí, které zde budu zmiňovat, musí časem pochopit každý, i ten, kdo nastoupil "duchovní cestu" dobrovolně. Poznání dvojpaprsku tento proces jen urychluje a tak trochu i vynucuje :-)

Milí čtenáři, hledající, ztracení i nacházející... chci vám, říct, že...

Vaše intuice má pravdu

Je úplně jedno, co vám říká váš rozum, rodina nebo přátelé a jak věci vypadají navenek. Když potkáte svůj dvojpaprsek, vše, na čem záleží, je vaše srdce a vaše intuice. Co je mezi vámi nedokáže lidský rozum nikdy plně pochopit. Poznáte toho druhého spolehlivě, ale rozum může pochybovat. Můžou se objevit těžkosti, rozejdete se, vypadá to, že je vše ztraceno... a uvnitř cítíte, že není, že k sobě patříte. Tak kdo má teď pravdu? Ten pocit? Rozum? Vždy vaše intuice a pokud pochybujete, pokud nevěříte sobě, ani lásce, ani ničemu z těch krásných věcí, co jste zažili, je to pro vás lekce, jak se naučit sebedůvěře. Protože budou chvíle, kdy to budete jen vy a vaše pravda a celý svět proti vám... a tyto chvíle vás mají naučit, že nepotřebujete ničí potvrzení ani souhlas, dokonce ani souhlas vlastního rozumu. Jen vaše intuice má pravdu. Bez ohledu na to, co kdo říká, bez ohledu na váš rozum, ONA má pravdu.

První věc, kterou se musíte naučit, je důvěřovat sobě. Bez výjimek. Naprosto a zcela. Můžete se zmýlit, každý se mýlí, ale nemůžete žít podle čistého vědomí a svědomí někoho jiného. Budete muset pochopit, že váš vztah s tím druhým - to, co k sobě cítíte - je naprosto jedinečný. Není ani z tohoto světa. Budete muset pochopit, že všichni ostatní se mýlí, protože posuzují dle zkušenosti s jinými vztahy - a tyto zkušenosti se na váš vztah s dvojpaprskem nevztahují. Pravidla pro jiné vztahy neplatí. Dokonce ani pravidla pro vztahy dvojpaprsků, o kterých někteří píší, neplatí. Pravidla neexistují. Je to jen mezi vámi dvěma a jediný návod máte v sobě, ve své intuici, ve svém srdci. Zapomeňte na to, že máte zavolat až tři dny po schůzce, nesnažte se dělat lepšími, než jste. Když se rozejdete, zahoďte všechna chytrá přísloví typu "dvakrát do stejné řeky nevstoupíš". Doslova vyhoďte vše, co víte o vztazích, z hlavy. Dokud si budete vybírat pravdu ostatních před tou vaší, nemůžete svůj vnitřní boj vyhrát. Ta vaše se totiž nikdy nepřestane ozývat - ani když ji budete vytrvale odmítat a zapírat, pořád tady bude a vy budete trpět vnitřní rozervaností tak dlouho, než to konečně pochopíte a začnete jí být věrní.



Tradiční zamyšlení nad minulým rokem a co chci od toho dalšího

1. ledna 2017 v 2:07 | Neri |  Mé deníkové zápisky
Připadá mi to jako sotva pár měsíců ode dne, kdy jsem psala minulé shrnutí roku 2015. Ještě teď si vybavuji ty pocity a myšlenky, sny, touhy, cíle... tu nejistotu, protože jsem netušila, co bude dál, jak to všechno zvládnu a jaké bude začít s věcmi, které jsem měla před sebou. Čím více let takto píšete, čím více takových zpráv čtete, tím rychleji vám dochází, že vlastně žádný rok není až tak výjimečný. Ano, každý má své milníky, věci, které se v něm stanou a jsou třeba významné - v tu chvíli - ale zjistíte, že sotva jste naplnili jedny plány a zbavili se jedněch obav, objevují se další. A tak jsem loni psala, že mě čeká maturita a nevím, jak ji zvládnu. Že budu začínat s podnikáním a že chci zůstat v Brně. Měla jsem i další, menší plány, třeba jako pokračovat ve španělštině - a to jsem nesplnila, ačkoli se mi doma válí učebnice a letos už se na to vážně musím podívat, abych s ní mohla - pokud udělám prvák - v druháku pokračovat ve škole. Letos jsem si ale nedávala přesné cíle, co chci naplnit a splnit. Letos jsem pojala plány do budoucna trochu jinak.

Vytvořila jsem si seznam toho, jak se chci cítit. Cesty vesmíru jsou někdy nevyzpytatelné a zatímco lpíme na jedné možnosti, jak dostat, co chceme, může dost dobře posloužit i jiná. Nakonec totiž chceme jen určité pocity, které se snažíme prožít skrze konkrétní zážitky a vlastnění nějakých věcí. A tak jsem na to šla letos jinak a napsala si, co chci zažívat na emocionální úrovni a vytvořila jsem si kromě seznamu i nástěnku s obrázky, které tyto pocity vystihují. A tak se chci letos cítit úspěšná, nezávislá, šťastná, doma a v bezpečí, chci být užitečná - třeba skrze tento blog nebo své podnikání - a chci i další věci, jako cítit se schopně a sebejistě, když zpívám před lidmi, protože aktuálně je to skoro úplný opak :-) Můžete jít do toho "pokusu" se mnou a také si letos své cíle napsat jinak. Třeba to pomůže a začnou se dít zázraky a třeba ne, ale letos poprvé po mnoha letech - možná poprvé vůbec, co si pamatuji - můžu říct, že jsem opravdu šťastná. Že ačkoli jsou občas horší chvíle a dny - jsem šťastná. Líbí se mi, jak žiju.

Když se ohlédnu za minulým rokem, za věcmi, které byly předemnou a teď už jsou minulostí... co k tomu tak můžu říct? Na začátku roku jsem na tom ještě nebyla úplně dobře, každodenní chození do školy, učení a stres před maturitou mi dával zabrat. Maturitní práci jsem ale napsala a úspěšně odmaturovala. S pobaveným úsměvem musím přiznat, že za samé jedničky :-) Dostala jsem se na vysokou školu a odjela na prázdniny do Ostravy za rodiči. Začala jsem pracovat na své historicky první kolekci a zažila vícero různých "poprvé". Poprvé jsem šila pro někoho jiného, než pro sebe. Poprvé jsem opravdu musela dát dohromady soubor věcí se stejným tématem, aniž bych studovala jakékoli návrhářské školy nebo si prošla kurzy. Poprvé jsem si hrála na modelku před fotoaparátem, ačkoli jsem vždycky focení nesnášela a měla dojem, že na fotkách vypadám blbě. V červenci jsem oficiálně začala podnikat. Znovu jsem začala psát články na oba blogy a založila k tomu všemu ještě facebook. Pamatuji si na hektické dny, kdy jsem seděla celý den u počítače a měla pocit, že nestíhám. Na dny, kdy jsem nemohla usnout, jak moc jsem myslela na práci a na dny, kdy jsem si naopak vyčítala, že toho dělám málo :-) Každopádně jsem tak tak zvládla dát do prodeje druhou, podzimní kolekci, se kterou jsem byla už o dost spokojenější a ráda kousky z ní nosím. Pak přišla škola a určitý pracovní útlum, kdy jsem nevěděla, co podniknout dál. Až ke konci roku jsem navíc začala nabízet i stylové poradenství.

V září jsem se stěhovala opět do Brna s několika taškami a dvěma šicími stroji. Prvních pár dní jsem z toho všeho - z nové školy a bydlení - byla dost nervózní, ale jakmile jsem si zvykla, opravdu poprvé po letech mě zalil pocit naprosté spokojenosti. Konečně jsem zase měla domov. Miluji Brno, miluji své koleje a svůj pokoj, miluji své podnikání a svůj životní styl. Miluji, že vstávám kolem poledne a učím se nebo pracuji do noci, píšu články, šiju a dělám to, co mám opravdu ráda. Miluji, že nemusím chodit do školy každý den. Ke konci roku mě jen začalo nervovat zkouškové (zatím mám hotové dvě zkoušky, ještě mi chybí tři nejtěžší, angličtina a zápočet, který mi napoprvé nevyšel; tak snad se to zvládne). Nicméně jsem prostě tak šťastná jako nikdy a jediné, co chci, je si svůj životní styl udržet :-) A také svoji nejlepší kamarádku, která je ještě stále se mnou a stále jsme na tom dobře! :D Nicméně... jsem to zvládla. Zvládla jsem své plány a výzvy minulého roku.

Letos jsou předemnou zase nové. Přemýšlím nad projekty, které chci úspěšně rozjet. Přemýšlím nad články, které chci psát, udržet si pravidelnost každé úterý, jako tomu bylo doteď. Musím nějak zvládnout zkouškové období a projít dál, abych si udržela domov; a přežít prázdniny a každoroční hektické stěhování tam a zpátky na koleje. Na to se asi nejméně těším. Tak vidíte, neumím být pozitivní ani když jsem šťastná. Nevím, na co se těšit. Momentálně je pro mě i docela obyčejný den dost krásný na to, abych se ho nemusela děsit a čekat na nějaký lepší den v budoucnu, kdy se "něco" stane. Je mi fajn. Je mi opravdu dobře a nejvíc ze všeho si přeju, aby mi tak dobře bylo i nadále. A přeji i vám, abyste se měli dobře a mohli vstávat s tím, že každý den je dobrý a není se čeho bát. Opravdu ze srdce vám to přeji :-)

Šťastný nový rok 2017!

Vaše Neri

Odvrácená strana - prosinec 2016

22. prosince 2016 v 16:36 | Neri |  Čísla

Zima a konec roku celkově je období temnoty, únavy a nutné sebereflexe. Vše se ponořuje více do sebe, dochází k různým uvědoměním, propouštění starého a přípravě na změny. Je to také ideální období k sebepoznávání, a protože součástí náš samotných i světa kolem nás je také všechno to označované za "špatné", temnota, zlo, bolest, smutek a všechny formy ubližování a trápení… toto číslo se bude (v oblasti seberozvoje docela netradičně) zabývat právě vším tím temným, zatracovaným a tabuizovaným. Takže lákavým :-) Výzvou tohoto čísla je poznat a přijmout i to špatné (v sobě) a podívat se do očí ne vždy krásné a příjemné pravdě. Takže pozor! Žádný přehnaný optimismus a "spiritual bypassing" vás nečeká a pokud nesnesete slyšet ani slovo o čemkoli méně příjemném, ani nečtěte.

V opačném případě si užijte trochu toho zakázaného ovoce :-)

PS: Případně si to nechce na později, až vás přejde vánoční nadšení a optimismus a začnete se nervovat z toho, že neplníte předsevzetí a celkově v životě opět selháváte.


OBSAH:

Poznejte své démony - aby vás nemohli sežrat
Temná noc duše - nejhorší propad na spirituální cestě
Umění z bolesti - proč se bojíme, že bolest ztratíme?
Průzkumník ISTP - další z MBTI typů
Odvrácená strana osobností MBTI: INTJ a INFJ - jací by byli zločinci a jak jednají ve stresu?
Pšššt, o tom se nemluví! - tabu v dnešní společnosti
Provinilé slasti... BDSM - je sex špatný? A co je vlastně BDSM?
Všestranný blíženec - série charakteristik znamení horoskopu


Články, které vyšly před magazínem:



Temnota je naší součástí

22. prosince 2016 v 16:33 | Neri |  Moudra ze života
Proč bychom to vlastně měli dělat, vrtat se v temnotě? Není cílem seberozvoje se jí právě zbavit a být tou nejlepší verzí sebe sama? Možná to pro vás bude novinka, ale není možné se svých špatných vlastností zbavit. Můžete se naučit s nimi pracovat, ale nelze je odstranit. Můžete je zkusit vytěsnit. To se řeší v psychologii, říká se tomu stín a funguje na podvědomé úrovni. Pokud na ostatních něco vyloženě k smrti nesnášíte, nejspíš to v sobě máte. Potlačené. Proč? Protože jste třeba v dětství získali pocit, že je to špatné a být špatný znamená být nemilovaný a to znamená umřít, takže jste to potlačili. Tak prostě dětská mysl funguje, když se setká s rodiči a vrstevníky, kteří odsuzují některou z jeho částí. Možná ani neexistuje osoba, která by se takovému "ochočování" vyhnula a neměla potlačené nic. Takže žádné strachy, jste úplně normální. Všichni. I když v sobě něco těžce potlačujete. Dělám to taky.

No ale už nejsme děti, to říkám pořád, už se můžeme zkusit rozhodnout to potlačené najít, dostat na světlo a přijmout. Krom toho, šance jsou, že i teď něco potlačujete zcela vědomě. Třeba máte materiální touhy a připadá vám to nesprávné, tak si vyčítáte, že chcete to nablýskané auto a zakazujete si to. To je taky forma potlačování a nepřijímání sebe sama.

A pak jsou tady věci, které vyloženě potlačovat musíme. Jako např. chuť k nezákonnému jednání nebo ubližování ostatním nebo sobě. Samozřejmě víme, že je špatné někoho zabít, i když nás totálně naštval a nenávidíme ho. Nebo že podléhat svým sexuálním úchylkám může skončit špatně. Říct šéfovi, že je kretén - ne zrovna ten nejlepší nápad, pokud si chceme udržet práci. Každý má v sobě nějakou míru temnoty a věcí, za které se stydí, nechce je a ví, že jsou špatné, ale jsou prostě tam a nelze se jich zbavit. A každého to sere. Ano, v tomto čísle budu občas sprostá, protože je to součást de-tabuizace. Mluvíme o hrozných věcech tak o nich budeme mluvit hrozně, syrově a bez přikrašlování ;-) Varovala jsem vás.


Hlavní problém temnoty a všeho tzv. zla je v tom, že je potlačované, skrývané, zahalované tajemstvím a do hezkých slov. Tím se stává tajemným, neuchopitelným, tabuizovaným a ještě více lákavým. Snahou získat kontrolu nad svou špatností nad ní kontrolu ztrácíte. Je to jako když zavřete řvoucí, zlobivé dítě do pokoje plného věcí, necháte ho tam a zacpete si uši. Řádí tam, rozbíjí věci,… ale vy to nevidíte. Bojíte se to vidět. Utíkáte před tím. To ale neznamená, že se to neděje a nic se nerozbije. Je mnohem lepší vidět, co se děje, mít to pod dohledem a jednat podle toho. Zmínila jsem pojem spiritual bypassing. Ten souvisí s Tajemstvím. V zásadě jde o to, že samou snahou o pozitivní myšlení začnete přehlížet vše ne-pozitivní a předstírat, že to neexistuje. Ono to bude existovat dál a dál se vás to bude týkat, jen to nacpete do podvědomí… a zatímco si budete myslet, že nemáte žádné problémy s penězi, budete na mizině, protože jste si "zakázali" cítit nedostatek, ale i tak ho podvědomě cítíte. Nic se nezměnilo, jen jste se odmítli dívat. Tak takhle pozitivní myšlení úplně nefunguje.

Je potřeba svou temnotu vidět, pracovat s ní, přijmout ji a nebát se jí. Ne nutně jí podléhat, ale vědět o ní. Teprve potom ztrácí moc. Ale nejprve můžete dlouho bojovat a prohrávat, než vám to dojde. Seznamte se se svými démony, poznejte je v duchu úsloví "přátele si drž u těla a nepřátele ještě blíž". Naučte se je brát jako svou součást.


Kam dál