Být více upřímný?

2. května 2018 v 16:34 | Neri |  Sebeláska
Pokud můj blog sledujete už nějakou dobu, určitě víte, že nesnáším lhaní, přetvářku a neupřímnost. Možná nejdůležitější životní hodnotou je pro mě autenticita (násleovaná svobodou - být sám sebou, dělat, co chci, jít kam chci, být s kým chci - dokud to jinému neškodí, jistěže). Pokud to nevíte, právě jsem to řekla :-) Pomáhám lidem najít styl oblékání, který je autentický a hodí se k jejich povaze, ale autenticitu se u sebe snažím rozvíjet i v mnoha jiných životních oblastech. Vlastně ve všech. Kdekoli to jde. Být sám sebou je to nejlepší, čím člověk může být a za tím si stojím. Ne vždy to však je lehké. Většina z nás byla od dětství učena pravému opaku - a vyžaduje to někdy značné úsilí se vrátit k sobě, překonat ty staré zvyky. Tentokrát proto, že si můžeme zvolit, co je pro nás důležité a jací chceme být, bez ohledu na to, co si myslí rodiče či okolí. Jako děti jsme na výběr příliš neměli.

Čím déle se snažím být upřímná a autentická, tím víc jsem přesvědčená, že je to velmi efektivní cesta seberozvoje. Že to vlastně platí na všechno a projeví se ve všech oblastech. Sebepřijetí, sebejistota, sebeláska... to všechno lze začít tím, že se začnete snažit být upřímní. Žít život, jaký opravdu chcete, být, kým opravdu jste, řídit se svými hodnotami... upřímnost vás k tomu donutí. Jak?


Když chcete být za všech okolností upřímní, pak musíte...
  • zjistit jací jste - pokud to nevíte a tvrdíte, že jste jiní, než jste, v podstatě lžete (sobě i jiným)
  • přijmout, jací jste a být ochotní to přiznat i ostatním a na nic si nehrát
  • dělat jen věci, za kterými si stojíte, za které se nestydíte - nemůžete se vymluvit, nemůžete lhát, musíte si stát za svými činy i slovy, není se kam schovat
  • přestat se stydět za své chyby - jinak nikdy nebudete mít odvahu přiznat, že je děláte - a všichni je děláme
  • být odvážní - protože často není snadné říct pravdu a máte strach z následků, třeba, že vás někdo odmítne
  • být zodpovědní - jakmile něco slíbíte a nesplníte, za jakou výmluvu se chcete schovat, když nemůžete lhát?
  • lépe komunikovat - sdělovat pravdu vždy, ale ohleduplně na místo používání "milosrdných lží"
  • naučit se říkat NE - místo vymýšlení výmluv, místo lhaní, prostě umět říct, že něco udělat nebo říct NEchcete
  • víc přemýšlet nad tím, kdy je a není dobré mlčet - vyjádřit svůj názor, ale nenutit jej, mluvit, když někdo raní vaše city, ale nepřehánět to s nevyžádanou kritikou (pomůže člověku nebo našemu vztahu, když se ozvu?)
  • udělat ve svém životě mnoho změn, např. být jen s lidmi, se kterými vážně chcete být a před kterými se nemusíte přetvařovat, dělat práci, která vás baví (řekli byste upřímně šéfovi, že tam chodíte jen kvůli platu? asi ne), věnovat se koníčkům, které vás vážně naplňují... dělat věci pro sebe, ne kvůli druhým, aby vás brali
  • každý den riskovat - odmítnutí, že někoho urazíte i dobře míněnými slovy, atd.
  • přijmout a komunikovat své emoce a potřeby - i když jsou "iracionální" a máte pocit, že byste je cítit/mít neměli
  • být zranitelní - přiznat, že občas něco nevíte, pokazíte, že nejste dokonalí...

Pravdou je, že čím déle se budete snažit žít v upřímnosti, tím více si začnete všímat toho, že to kromě výzev přináší i mnoho benefitů. Věřte nebo ne, mnoho lidí vás bude mít radši. Budou rádi, že vždycky ví, jak na tom s vámi jsou. Že když požádají o váš názor či radu, tak odpovíte jak nejpravdivěji umíte. Co víc, stanete se tím hlasem, který mluví za všechny, kteří se bojí promluvit. Pokud budete sdílet své pocity a potřeby, často se stane, že nebudete jediní, kdo se tak v oné situaci cítí, kdo má pochybnosti, kdo se bojí, komu něco nejde, kdo udělal pár chyb... a ostatní vám budou vděční, že to někdo řekl za ně, že nejsou divní, nejsou v tom sami - přecejen, tohle už dělám roky na tomto blogu a díky za ty hezké reakce, co jsem dostala :-) Vždy bylo mým cílem být zde upřímná hlavně proto, aby ostatní viděli, že v tom nejsou sami. Že pro ostatní, i když se tak mohou tvářit, není sebeorzvoj žádnou cestou růžovým sadem, nejsou pořád šťastní a odpuštějící a chápaví. Já nejsem. Myslím, že nikdo není. Ale nemusíte si psát blog, abyste byli tím hlasem. Někdy stačí být v kolektivu v práci/třídě/na nějaké akci tím prvním, kdo řekne, že je unavený. A druzí se pak nebudou bát to přiznat taky. Zkrátka být tím vzorem.

Protože když jste autentičtí, pomáháte i ostatním k tomu, aby byli autentičtí a víc sami sebou. Ukazujete, že je to ok, že je to možné, že to nebolí až tolik, jak si dříve mysleli. Osvobozujete ostatní tím, že osvobodíte sebe - a to stojí zato, ne?

Možná, že je pro mě upřímnost a autenticita dost důležitá a je to moje silná stránka (lidé si toho občas všímají a říkají mi to), ale i já mám svoje rezervy a pořád na tom pracuji. Je pro mě obzvlášť těžké být upřímná ve vztazích ohledně toho, co cítím a co chci a potřebuji. Občas ten strach překonám a řeknu to, ale pořád si připadám, jako bych se teprve učila chodit. Pořád se stydím za to, co cítím. Za to, co potřebuji. Pořád se bojím, že moje pocity budou na někoho "příliš", že když dám najevo náklonnost nebo žárlivost nebo strach, tak utečou a ta představa bolí. Jakkoli se snažím být upřímná, tohle pořád často držím v sobě. Hlavní problém je v tom, že často tyhle pocity či potřeby naráží na dvě věci: 1. jsou v rozporu s tím, co si myslím, že bych měla, abych byla "lásky-hodná" bytost; 2. jsou v rozporu s tím, co si o sobě myslím

Mozek má rád bezpečí, stabilitu, nerad mění názory. Obzvlášť nerad mění názor na své . A tak kdykoli narazíme na něco, co je dle nás subjektivně negativní a v rozporu s tím, co si o sobě myslíme (já nejsem majetnický a žárlivý člověk, nemůžu přece cítít žárlivost... já jsem nezávislá, nemůže se mi přece stýskat... já jsem emancipovaná žena, přece nemůžu mít touhu zůstat v domácnosti s dětmi, to kdyby někdo věděl, že chci, co by si o mně pomyslel...). Nemůžeme změnit, co chceme či cítíme, ale můžeme to potlačit, ignorovat. Je to snazší a krátkodobě(!) méně bolestivé, než měnit svůj náhled na sebe a ještě přiznat okolí, že jsme jiní, než jsme tvrdili/mysleli/dávali najevo. Chceme-li být autentičtí, musíme se však naučit smířit s těmi změnami. S tím, že máme právo se mýlit, být jiní, než jsme byli, cítit něco, co jsme mysleli, že necítíme. A to není snadné, vůbec ne. Ale je to důležité, protože si kvůli své hrdosti a tvrdohlavosti jinak odpíráme naplnění potřeb, které máme a tímpádem třeba i své štěstí a život, jaký upřímně chceme. Chceme to tak, ať se nám to líbí nebo ne, ať to popírá, co si o sobě myslíme, je to tak. Je třeba se s tím smířit, ne to ignorovat. Nakonec možná totiž ani tak nezáleží na tom, jestli jsme "stabilní" a stejní, jací jsme dřív byli. Záleží jen na tom, jestli jsme šťastní. K tomu být šťastný však není potřebné se nikdy neměnit - naopak. Změna je občas nutná.

A tak se na tom snažím pracovat. Snažím se to změnit. Snažím se být sama sebou naplno, i když mě projevovat emoce děsí a mám to asociované jako něco, co si prostě nesmím dovolit, na co nikdo není zvědavý a nikdo to nesnese. Možná máte problémy s něčím jiným, možná čelíte stejnému problému. Mnoho žen se ostatně učí svoje potřeby uspokojovat manipulací a svůj vztek "vyjadřovat" pasivní agresí. Není to nic, za co by se měl člověk stydět. Nikdo nás to neučil jinak, neměli jsme obvykle ty správné vzory. Ale můžeme se pokusit to změnit. Může to jít ztuha, ale může se to podařit. A myslím, že zrovna tohle stojí zato. Je to přecejen velký krok k sebepřijetí a sebelásce. Jakmile se naučím své potřeby a pocity přijmout, nestydět se za ně a vyjádřit je, třeba zjistím, že ani ostatní na ně nereagují tak hrozně, jak jsem myslela. Uvidíme. Zatím se jen pokouším.

Ale když se podívám nahoru na ten seznam, věřím, že změna možná je. Spoustu věcí jsem dříve také neuměla, lhala jsem a vymlouvala se jako všichni ostatní a povedlo se mi v tom hodně posunout. Kdo ví, třeba budu za pár let stejně přirozeně sdělovat i svoje potřeby tak, jako dnes umím přebírat zodpovědnost za své činy, chyby a nedostatky :-)
 

Nemusíte se měnit

17. dubna 2018 v 11:31 | Neri |  Sebeláska
Dneska jsem narazila na článek na jiném webu, který mě tak trochu inspiroval k sepsání vlastního. Resp., připomněl mi myšlenku, se kterou se tak nějak dlouhodobě srovnávám. Vidíte ji v nadpisu článku. A ještě jedním dechem dodávám: Nemusíte se měnit kvůli nikomu - ani kvůli sobě! A vím, že pro mnoho z nás, co se tak či onak dostali k seberozvoji se to snáze řekne než vezme za své. Pořád máme dojem, že nejsme dost dobří takoví, jací jsme. Už jen to, že bychom se sebou měli být spokojení, i když nejsme, je tak trochu snaha o změnu, ne? A na psychologii.cz byl také dobrý článek o (ne)měnění sebe sama, když už jsme u toho, klidně si jej přečtěte také :-) Na psychologii mám ráda, že se zabývá duší a její bolístkami (ale v rámci třeba pozitivní psychologie také radostmi), ale zůstává z části vždycky nohama na zemi, v reálné lidské zkušenosti, pokouší se na věc nahlížet logicky a ověřovat ji výzkumem, zatímco duchovno je dobrý dodatečný rozměr, ale někdy až příliš nereálné, sluníčkářské a odtržené od skutečného života. O vztahu psychologie a esoteriky ale dneska mluvit nechci. Možná příště :-)

Možná si to mnoho lidí neuvědomuje, možná je to jen můj názor a mýlím se, ale možná tak 80% lidí, které zajímá duchovno, se k němu dostalo právě proto, že trpí méněcenností apod., dalších 15% si prošlo nějakým traumatem, který nedokázali zpracovat bez víry v něco vyššího a možná tak 5%, pokud vůbec, se zajímá o duchovno jen proto, že se chce rozvíjet, že je to baví, nevychází to z žádného pocitu, že jsou nedostateční a jejich život je nedostatečný a musí se "napravit" a zlepšit. Pravděpodobně jsem v těch prvně zmiňovaných 80%. Všechny ty "nedostatečné děti", které mají odmala pocit, že je nikdo nemiluje proto, že jsou vadní takoví, jací jsou... všichni se snažíme dosáhnout něčeho víc, být něco víc, dokázat ostatním a sobě, že jsme dobří lidé. Snažíme se být dokonalí, nikdy se nechovat dětinsky a nevyspěle, nedržet křivdy a odpouštět, nesoudit lidi a bezpodmínečně milovat... schválně, jestli se v tom poznáváte. A proč? Jen proto, abychom byli dost dobří, dost milovatelní. Psala jsem o tom již stokrát. A kdykoli se snažíme o nějaké to sebe-přijetí, zdá se to jako zbytečná snaha, neb jak přijmout sebe, když už snaha přijmout sebe je snahou se změnit a být lepší, jiní?

Je to trochu neintuitivní, ale vzdát to je asi to nejlepší, co můžou lidé jako my udělat. Vzdát to se sebou, zcela a kompletně. Vzdát snahy být duchovnější a lepší (pokud si něčím máte projít a naučit se to, hádejte co, stejně se to naučíte, i když nechcete, před tím neutečete ani sezením s rukama v klíně). Vzdát to a dělat si, co chci. Klidně i chyby, protože právě chyby jsou ten nejlepší výukový materiál, nikoli snaha jim předcházet a mít vše pod kontrolou. A být dokonalí rovnou.

Ani nespočítám, kolikrát jsem si myslela, že nejsem hodná toho mít vztah, protože se někdy chovám hrozně a dětinsky, urážím se, odháním lidi, moc na nich visím, nejsem spokojená sama, atd., že ještě musím být nezávislejší a schopnější a vyspělejší a zkrátka... bezchybná, než mě někdo bude chtít. A pak jsem nevěřícně zírala na všechny ty holky kolem, co se chovaly často mnohem hůř než já, nezvládaly své emoce, dělaly scény, hádaly se kvůli pitomostem, byly náročné a dětinské a žárlivé a protivné... a měly muže, kteří je milovali. Nechápala jsem, jak je to možné. Já se snažila tyhle věci ovládat a neprojevovat a stejně jsem byla sama. Proč ony můžou být "špatné" a někoho mít a já ne? Jistě, zákon přitažlivosti. Ony se asi dost dobré cítí, vidí chyby na partnerovi. Kdo ví. Já ne. Já vždy hledala chyby u sebe, protože tak to přece vyspělí a hodnotní lidé dělají. Nehážou své problémy na ostatní. Jsou zodpovědní. Ohleduplní. Bezchybní. Znáte to :-)

Jsou ale chvíle - a doufám, že budou čím dál častější - kdy na všechno kašlu. Kdy je mi úplně u prdele, že nejsem dokonalá, že nejdu příkladem, že se někdy zlobím nebo brečím, že si dělám, co chci a možná to není rozumné a možná to není "správné" a možná si nabiju držku, ale čert to vem, já to chci. Chci žít!!! Nechci být pořád rozumná a dokonalá. Chci dělat ty hloupé chyby, protože můžu, protože je to příjemné. Chci to se sebou vzdát a být, kým jsem, místo abych se vylepšovala. Chci být žena, ne "vyrovnaná bezpohlavní duchovní bytost". Chci si tu lidskou existenci užít, když už jsem tady.

A tak znovu opakuji své staré chyby a nebývale si to užívám :-)) Jsem zamilovaná a šťastná, mám konečně pocit že - i když to není dokonalé - mám někoho, na koho se můžu spolehnout, ke komu se můžu přitulit, spát s ním, být "jeho" žena, konečně po tom všem dramatu kolem dvojaprsku si můžu užívat něco klidnějšího, spokojenějšího, něco, co mi neleze na nervy každý den. Něco, co je alespoň z části opětované. Je to na dálku a (zatím?) nezávazné a je mi to vlastně jedno. Chci z toho jen vytěžit maximum, dokud můžu. Už jsem se naučila, že v životě mám, co mám, darovanému koni je lepší nekoukat na zuby a být vděčná za každou trochu štěstí, co si někde zvládnu ulít (ráda bych ale podotkla, že to není "provizorium" jako jsem o tom psala, alespoň to tak necítím, mám pocit, že je to naprosto ok a je mi dobře). Nejprve jsem se tomu bránila, říkala jsi, že jsem pěkně blbá, zase se "takhle" zamilovat do někoho, kdo je daleko a nechce se mnou mít vážný vztah... ale nakonec jsem to vzdala, protože... s tím stejně nedokážu a nechci bojovat. Láska je pro mě něco velmi vzácného, navíc taková, kdy s tím druhým můžu opravdu trávit čas, i když vzácně, kdy vím, že to taky chce a jsme si blízcí psychicky i fyzicky... páni, zázrak :-) Nebudu si stěžovat. Budu si to užívat. Budu prostě ráda, že jsem žena, že mám muže, že to miluju a nic mě netěší jako tohle. Haha, jsem už taková. Jsem jaká jsem. Dělám si, co chci. A je to to nejlepší, co můžu být a dělat.

Se svým dvojpaprskem jsem skončila

13. března 2018 v 17:14 | Neri |  Mezilidské vztahy
Pokud nevíte, co se skrývá pod slovem "dvojpaprsek", čtěte třeba tento speciál vílího magazínu, kde se dozvíte vše potřebné. Jestli ale víte, o co jde, sami jste na té cestě nebo sledujete mou, tento článek je právě pro vás.

Ani nevím, jak s tímto začít, ale myslím, že bych přecejen měla něco říct. Všechno se to ve mně urovnalo nějak postupně a teď už se z toho nepotřebuji ani tak vypsat, jako že bych chtěla uvést věci na pravou míru. Po všech těch dávných optimistických článcích typu "nikdy to nevzdávejte" jsem došla do fáze, kdy věci vidím trochu jinak. A o tom chci dnes psát. Chci to celé pro vás nějak uzavřít a dát "prohlášení" o aktuální situaci na mojí "cestě".

Možná by se nejprve slušelo nějak shrnout, jak ta moje cesta doteď vypadala. Cesta, na kterou jsem - já hloupá - asi v nevědomosti nastoupila dobrovolně, ale později toho značně litovala. Nedávno tomu bylo pět let, co jsem poznala svůj dvojpaprsek, lásku svého života a tak dále. Brzy tomu také bude pět let, co jsme se rozešli. To hezké období mezi námi bylo krásné, pak už to bylo spíše jen bolestivé. Co jsme se potkali, tak jsem (ne nutně v tomto pořadí):

  • zažila tak silné pocity lásky, oddanosti a duševního spojení, jaké jsem si ani neuměla představit
  • prožila asi tři roky v těžkých depresích
  • změnila bydliště a školu
  • měla několik nezávazných vztahů, které byly naprosto nenaplňující
  • měla sebevědomí na bodu mrazu a trpěla sebe-nenávistí takovou, až jsem ze sebe zvracela
  • věřila, že se zase jednou dáme zpátky dohromady
  • umírala bolestí, že je s jinou a mě nechce
  • zkoušela náš vztah dát všemožnými způsoby zpátky dohromady
  • zkoušela na něj zapomenout a být s někým jiným
  • zjišťovala, že to nejde a byla z toho ještě víc zoufalá
  • přečetla desítky článků a snažila se na sobě pracovat a "být lepší"
  • byla na něj naštvaná a všechno mu vyčítala
  • byla naštvaná na sebe a vyčítala sobě, že jsem to posrala
  • silou vůle vytáhla svoje sebevědomí zpátky do plusových hodnot
  • dokončila školu, našla něco, co miluji dělat a začala podnikat
  • strávila dva roky sama v občasné marné snaze si někoho najít
  • zcela ztratila víru v lásku... a pak jí zase věřila, i když šance na zlepšení byla nulová
  • byla zklamaná znova a znova, pořád dokola, zranila se tolikrát, že to ani nespočítám
  • utápěla se ve vzpomínkách a sebelítosti
  • posílala ho do prdele a zase se vracela, dávala vinu jemu a pak sobě a doufala, že se něco změní
  • zjistila, že se nic nezmění a totálně zahořkla
  • začala se přijímat taká, jaká jsem a vykašlala se na nějaké "zlepšování se" pro někoho, kdo mě stejně nechce
  • uznala, že mám hromadu issues a jsem na hlavu, ale asi se s tím stejně nedá nic dělat :-)
  • zkoušela si najít vztah, i když jsem na hlavu a nejspíš ho nikdy mít nebudu :-)
  • kompletně to vzdala

Celé roky jsem se opravdu snažila to celé nějak vyřešit, dostat ho zpátky nebo na něj zapomenout, být s někým jiným, jít dál, prostě se dát dohromady, ale nešlo to. Bylo mi hrozně, život byl hrozný a i když pak byl lepší, můj milostný život zůstal na bodu mrazu. Byla jsem na něj stokrát naštvaná a stokrát mu odpustila a stejně jsme se jeden druhému nakonec vzdálili tak moc, že jsem ztratila jakoukoli naději a víru v lásku. Skončilo to. Dnes už ani nevím, jestli bychom si po tom všem měli ještě co říct. Dnes už s ním ani mluvit nechci. A možná jsem nedokonalá, divná, možná mám hromadu psychických problémů, utíkám před lidmi, co mě mají rádi a běhám za těmi, co o mě nestojí, ale i tak - i přesto, že jsem taková - si zasloužím něco víc. A i kdybych to nemohla dostat, vždycky o to budu usilovat. Nechci být sama jen proto, že mě někdo nechtěl. Nechci se trápit kvůli někomu, kdo na mě možná ani nemyslí. Nechci už nic řešit. Nechci už žádné takové sračky, protože to není láska, to je utrpení. Nechci se nikam rozvíjet ani být lepší. Jsem ok taková, jaká jsem. Mám se ráda. Možná ne tak moc, jak bych "měla", ale čert to vem. Je mi už úplně jedno, co bych měla. Je mi jedno, jestli budeme spolu. Už s ním být ani nechci. Nestojí mi to zato.

Nevím, jak ta změna přišla a co na tom vlastně záleží... takže po letech, kdy mi všichni říkali, jak na něj mám zapomenout a jít dál, po letech, kdy jsem se do toho nutila na sílu a nešlo to, se to nakonec vyčerpalo samo. Už nemám sílu se snažit, doufat a věřit. Cokoli ve mně bylo, co v nás ještě věřilo, už je to mrtvé. Už si nevyčítám, že jsem něco před pěti lety zvorala. Čert to vem. Ze svých chyb jsem se poučila, snažila jsem se to napravit, bohové ví, že jsem udělala, co bylo v mých silách, abych všechno zlepšila. Jenomže to by ta snaha musela být oboustranná. Dnes už vím, že chyba nebyla ve mně, že jsem nebyla "nedostatečná", ale že on - i když mě asi miloval - prostě nebyl schopen a ochoten mít skutečný vztah. Chtěl jen zábavu na dobu, kdy má volno, ne ženu, které se musí věnovat. Ne vztah, o který musí pečovat. Chtěl jen to hezké a snadné a nic skutečného a těžkého. Nechtěl nic řešit, já ano. Budiž mi odpuštěno, že jsem skutečná žena, ne jen panenka na hraní. Zlobím se na něj a jsem zklamaná a ztratila jsem veškerou důvěru, kterou jsem v něj kdy měla. Jistě, nějaká část ve mně ho možná pořád miluje, ale už si neumím představit, že by z té lásky někdy byl reálný vztah. Možná mohl být, kdysi, kdybychom se oba snažili, ale sama jej nevybuduji a už se o to nechci ani snažit. Končím a odcházím.

Výsledek obrázku pro lovers sad

A ano, někdy mě to všechno pořád bolí, někdy brečím nad těmi ztracenými iluzemi a vírou, nad tou holkou, kterou jsem kdysi bývala, nad svou vírou v lásku, nad dítětem, které si muselo projít peklem a nikdo tu pro něj nebyl, aby ho držel za ruku... jen já. A jsem to opět jen já, kdo se mnou je, když takhle brečím. Jen sebe jedinou mám až do konce života. Teď jdu dál. To, co mi připadalo naprosto nemožné je najednou to jediné, co můžu udělat. Tak vypadá přirozený vývoj, tak to má být, takže se nesnažte do něčeho nutit na sílu. Nefunguje to. Potřebovala jsem dojít až na dno a něco nechat umřít a oplakat a to chce čas.

Co teď, co dál? Život ukáže. Už nikdy nebudu stejná, jako dřív a už na tom ani nezáleží, protože už se nechci zavděčit stejnému muži, kterému jsem se chtěla zavděčit dřív. Už nechci být zase ta veselá holka, jen, aby mě měl rád. Už chci víc než nějakou hru. Alespoň, díky tomu, po tom všem, vím, co pro mě znamená skutečný vztah a jak chci, aby můj život vypadal. Vím, co chci cítit. Vím, že chci někoho, koho budu milovat a komu budu oddaná a vím, jaké to je, takže to - až jestli jednou a pokud to přijde - poznám. A také vím, jaké zacházení si od muže zasloužím a vím, že svoje srdce nedám znovu do rukou někomu, kdo ho zahodí do bláta, to fakt ne. To už radši budu sama.

Berte to z mé strany jako takové zakončení tématu dvojpaprsků, už tomu prostě nevěřím, už o tuhle "pravou lásku" nestojím, už to nechávám všechno za sebou a uzavírám tuhle kapitolu svého života. Je to něco, co vám opravdu nedoporučuji prožít, i když mi to možná v něčem pomohlo a někam mě posunulo, tohle není to, co si člověk představuje pod láskou. Já chtěla vztah, ne tohle peklo, ne nějaký sebe-rozvoj a nějakou cestu. A pokud je láska to, co chcete, nemodlete se, abyste potkali svůj dvojpaprsek. Rozhodně nepřijde to, co byste (chtěli) čekali. Co se mě týče, ideální vztah s duchovním spojením a tím pravým/pravou je jen takový mýtus, ve který jsem zbytečně dlouho věřila. Nestane se skutečností. Teď už to vím.

Love is evil. It´s a version of perversion that is only for the lucky people. - The Pretty Reckless

P. S. Ne, nezanevřela jsem na lásku kompletně, jen se smiřuji s tím, že pokud v mém životě někdy bude, tak zřejmě jen ta lidská, nedokonalá, neduchovní, s někým, kdo se ke mně nehodí a kdo mi jen zrcadlí moje vnitřní vzorce. Tak, jako to má každý. Prostě krutá realita a žádná vysněná idylka...
 


Být šťastný = pozitivně myslet?

6. března 2018 v 9:03 | Neri |  Psychologie
Lidská společnost se neustále mění a s ní i priority. Dříve nám stačilo, že se nemáme až tak hrozně a když jsme se měli hrozně, stačilo nám se mít o trochu líp. Když byl hladomor, chtěli jsme dobrou úrodu. Když mor, chtěli jsme hlavně přežít a být zdraví. Čím méně katastrof nás jako společnost potkává, tím více prázdnoty zůstává. Už neřešíme, jestli se najíme nebo budeme mít střechu nad hlavou, alespoň většina z nás ne. Modlou dnešní doby se stalo štěstí. Ale co je to štěstí?

Psychologie se také dříve zabývala především léčením "nemocí". Později humanističtí psychologové (jako Rogers a Maslow) přišli s jiným přístupem. Místo, aby na lidech hledali chyby a snažili se je opravovat došli k tomu, že "lidé jsou v zásadě dobří a směřují k sebe-aktualizaci", tedy že všichni chceme směřovat ve svém životě někam dál, vyvíjet se. Chceme si naplnit své základní potřeby, ano, ale také chceme dělat něco víc. Čím dál častěji chceme žít smysluplný život. V Americe se objevilo "hnutí" pozitivní psychologie, které staví na podobných základech. Místo nemocí zkoumá štěstí a snaží se přijít na to, jak vypadá šťastný život, jak ho mít, jak se (všichni) mít lépe.

Pozitivní psychologie není jen o tom "jak šťastně myslet". Naopak přichází s myšlenkou, že k dlouhodobému štěstí je třeba víc než jen "být veselý". Pokud chcete, můžete se podívat na TedTalk jednoho ze zakladatelů pozitivní psychologie, kde vám vysvětlí, co je dle psychologů štěstí a šťastný život a jak ho mít. Také, pokud umíte anglicky, se můžete otestovat a zjistit, jak na tom jste právě vy :-) Pro ty líné a ne-angličtináře však shrnu, co to tedy ten spokojený život je.


Podle Seligmana existují tři podoby spokojeného života:


1. Život plný potěšení

V takovém životě člověk zažívá maximum pozitivních emocí, vyhledává věci, které jsou mu příjemné a snaží si ty věci užít na maximum. Může to být dobré jídlo, dobrá společnost, zábava, ... Nevýhodou tohoto života je fakt, že na příjemné pocity si člověk docela snadno zvykne a brzy mu přestávají stačit. Je to jako, když jíte stejné jídlo pořád dokola. Dříve či později se vám zprotiví a už vám tolik nechutná. Takový život by jistě zahrnoval mnoho "bytí v přítomném okamžiku" a "pozitivního myšlení", přesně tak, jak to učí někteří nadšenci do zákona přitažlivosti. Hlavně se vyhýbat negativitě! Z dlouhodobého hlediska je takový život ale poněkud... nenaplňující.


2. Život naplněný

Naplněný život má člověk, který zná své silné stránky a využívá je. Člověk, který dělá věci, které má rád. Člověk, který má dobrou práci a baví ho, spokojené partnerství, dobré zdraví, ... Nemusí mít všechno, ale něco důležitého má. Zažívá tzv. stav "flow", kdy se natolik ponoří do své milované činnosti (třeba práce nebo koníčku), že nevnímá svět kolem, v tu chvíli necítí nic, ale je z dlouhodobého hlediska o dost spokojenější, než jen člověk s životem plným potěšení.


3. Život smysluplný

Smysluplný život máme tehdy, když děláme, co máme rádi, využíváme svých silných stránek a to všechno navíc pro dobro a ve jménu něčeho, co nás přesahuje. Zkrátka pomáháme lidem, měníme svět, máme pocit, že naše práce má smysl. Nemusíte být ani v mírových sborech, abyste měli smysluplný život. Stačí, že máte pocit, že váš život má význam. Smysluplný život může mít i uklízečka, pokud má pocit, že její práce ostatním přináší pohodu a radost a že je pro ně důležitá. Nakonec, když budete vděční lidem kolem vás za to, co pro vás a ostatní dělají, budete šťastnější nejen vy (že umíte ocenit dobré věci), ale i oni (že někdo oceňuje je) a tímpádem znovu vy (jste pro ně nějak důležití, těšíte je).


Z výzkumů vyplývá, že smysluplný a naplněný život přináší větší dlouhodobý pocit štěstí, než život plný potěšení.

A co je největší štěstí? Přece mít život smysluplný, naplněný... a jako třešničku na dortu si ho umět i vychutnat :-)

Nakonec chci říct - a je to i z mé vlastní zkušenosti - že pozitivní myšlení je dobrý nástroj, ale není to ta hlavní cesta ke skvělému životu. Nejprve se pokuste najít něco, co vám jde a milujete to a najít způsob, jak to smysluplně využít pro sebe i ostatní. Když v životě najdete smysl, dostat se z depresí (kde je pocit absence smyslu dost silný) a jiných potíží se dostanete mnohem snáze. A pak se můžete pokusit i o tu vděčnost a oceňování toho, co je.

Spokojený život je tak trochu jako strom - v zemi máte kořeny, to, co je vám dáno už díky genům, předchozímu životu... zkrátka vaše talenty, to, na čem můžete stavět. Potřebujete ale také větve a roztáhnout se do světa (smysluplnost), abyste na nich mohli nést listí (ty drobné radosti).



Zahoďte provizoria a přijměte to, co opravdu chcete!

27. února 2018 v 11:11 | Neri |  Sebeláska
Jsou v životě chvíle, kdy si něco moc přejeme a znalí Zákona přitažlivosti si to také vizualizujeme, snažíme se to získat, podnikáme vhodné kroky, padáme a zvedáme se a říkáme si... tak ono to pořád nepřichází. Možná to nemá být. Možná si to nezasloužím. Může se stát, že vám do života přijde něco podobného. Není to přesně tak, jak jsme chtěli. Nemá to splněné všechny vlastnosti, ale je to lepší než to (nic), co jsme měli. Tak si říkáme - možná mi tohle stačí, možná bych to měl/a přijmout, alespoň prozatím, než přijde něco lepšího... jenomže ono nic lepšího nepřijde. A víte proč? Protože jste se rozhodli, že si nezasloužíte to "top", ale že vám "stačí" něco méně. Jinými slovy, že si vlastně nezaloužíte to, co opravdu chcete. Nevěříte, že byste to mohli mít v plné verzi, tak se spokojíte s demoverzí. A jelikož dostaneme jen tolik, kolik si myslíme, že si zasloužíme - tak je to všechno a pořád jsme nespokojení. Ale to není chyba nějaké vyšší moci, je to jen naše chyba. To my rozhodli, že tohle je vše, co můžeme dostat - tak to tak je.

Myslím, že je to jeden z kroků - jeden z testů - kterými si musíte projít, jakmile se dostanete na určitou úroveň sebelásky, víry v sebe, apod. Ze začátku, když si ještě nic moc nezasloužíte, do vašeho života ty chtěné věci chodí po málu. V zásadě si ani nedovolíte chtít něco moc velkého, tolik si nevěříte, že opravdu jste šťastní, když si přejete něco malého a ono to opravdu přijde. Postupně, po krůčcích, si dovolujete stále víc a víc. Potká vás jedna životní rána, druhá životní rána, opustí vás ti nejbližší a naučíte se spoléhat jen sami na sebe. Naučíte se stavět sebe na první místo, ostatní až potom. Už jste přišli o všechno a přežili jste to, takže se tolik nebojíte. Už umíte říct "NE" a umíte říct občas i to "ANO" a už víte, co chcete a jste si jisti, že to taky můžete dostat. Minimálně věříte, že tady je ta šance. Opravdu si vysníte, co si přejete. Sen, který máte už roky a připadal vám nedosažitelný, je najednou na dosah. A tak seberete odvahu a jdete za ním. Jenže...

To pravé, stoprocentní, pořád nějak nepřichází. Připadá vám to jako špatný vtip. Třeba hledáte práci, kterou jste si vysnili nebo dům nebo vztah nebo příležitost jet někam do zahraničí či si splnit jiný sen. Hledáte příležitosti toho přání dosáhnout a oproti tomu, jak to bylo kdysi (když jste si nevěřili a nic si nezasloužili), nabídky chodí. A na papíře vypadají skvěle. Kdokoli jiný by po nich skočil a byl by spokojený - nebo si to alespoň říkáte. Jenomže jakkoli skvěle ta nabídka zní a vypadá, vy prostě cítíte, že tomu něco chybí, že to ještě není "ono". A tak pochybujete o sobě a o tom, jestli nejste moc nároční, jestli se vám vůbec může přání splnit do puntíku, jestli se vaše intuice nemýlí a tohle je to, co máte dostat, a víc nedostanete. Je to takový test. Vesmír to na vás zkouší, ptá se: Vystačíš si s tímhle nebo to myslíš vážně? Vážně věříš, že si zasloužíš, co chceš? A to vy, ne vesmír, rozhodujete o tom, co si zasloužíte.

Dejme tomu, že si hledáte práci. Projíždíte nabídky a říkáte si: Tohle je moc daleko. Tohle je moc malý plat. Tohle by mě nebavilo. Tady bych musela dodržovat dress-code, který nechci. Ani jedno není přijatelné... A tak hledáte dál. Najednou se vynoří nabídka, která vypadá prostě skvěle. Dobrá lokalita, dobrý plat, nějaké ty benefity, náplň práce by mohla být lepší, ale třeba by vás to bavilo. Tak si řeknete: Neměl/a bych to vzít, co ještě víc chci? Co víc myslím, že dostanu? Nejsem hlupák, když to odmítám? Ale máte z té práce špatný pocit. Jdete na pohovor a nějak jsou vám lidé nesympatičtí. Kancelář je stísněná a jste tam čtyři a vy chcete soukromí. Jsou to drobnosti, ale jste z nich otrávení. Říkáte si: Tohle má být ono? To nechci...

Nebo hledáte vztah. Jdete na pár schůzek. Najdete někoho, kdo splňuje všechny vaše rozumové představy. Je inteligentní, hezký, máte společné zájmy, společnou představu o skvělém životě, společné názory, vše vypadá dokonale, jenže... nějak tomu chybí jiskra. Netěšíte se na něj/ni, nejste nadšení, nebaví vás to. A tak si říkáte: Co je to se mnou? Proč ho/ji nechci? Vždyť vypadá dokonale... Třeba není ta jiskra až tak důležitá, třeba to přijde časem, třeba... Vždyť nechci být pořád sám/sama, třeba mám moc vysoké nároky, třeba se romantika přeceňuje, třeba to takhle má prostě být.


Věřte, že kdykoli řeknete "ANO" takovému provizoriu, kdykoli se smíříte s tím, že dostanete méně, než chcete, než si zasloužíte, říkáte zároveň "NE" tomu pravému, co na vás někde čeká. Nejspíš je to zrovna za rohem a vynoří se to ve chvíli, kdy opravdu odmítnete všechna ta provizoria, kdy zahodíte své rozumové představy o tom, že tohle by vám mělo správně stačit a čekáte, než narazíte na něco, co vám tak nějak "klikne" a zapadne a pošle pocit "To je ONO!!". Kdykoli jste netrpěliví a spokojíte se s málem hned, místo toho, abyste počkali na víc, říkáte tím, že vlastně vaše úplná spokojenost není důležitá, že vlastně až tolik netrváte na tom se mít dobře a mít vše jak to chcete, rezignujete vlastně na svůj sen a místo, které pro jeho splnění ve svém životě máte, zacpete něčím nedostatečným. A tak pro to skutečné nezbude prostor. Takže pokud chcete opravdu to, co chcete, pokud to chcete dostat na 100% (a já vím, že ano), odmítejte vše, co stoprocentní není. Možná vám to bude připadat nerozumné, nevděčné, možná si řeknete, že víc už nebude... na tom nezáleží. To činy se počítají. A pokdu prokážete, že jste odhodlaní dostat přesně to pravé, co si přejete, úplně a zcela, tak ono to přijde. Nakonec, za odměnu, za složený test vytrvalosti, trpělivosti a hlavně sebe-lásky a sebe-úcty a vědomí, že si zasloužíte vše, co chcete - nakonec to pravé přijde. A možná jinak nebo odjinud, než jste čekali.

Jistě, že budete v průběhu toho procesu hodněkrát zklamaná, otrávení, budete pochybovat a budete se bát a budete mít chuť to vzdát a se vším seknout. Jsou to jen testy. Projděte jimi. Buďte se svými emocemi, dovolte si je cítit. Dejte si pár dní volno, dělejte, co cítíte, že potřebujete a co je správné. A ža se z toho vylížete, jděte dál, zkoušejte to dál. Ukažte, že to myslíte vážně. Stejně jsou ty emoce, strachy a zaklamání hlavně čistěním starých vzorců, které už žít nechcete.

A pokud něco chcete a nemáte pro to v životě místo, třeba chcete lepší vztah a už jeden máte, nezbude vám, než buď ten vztah vylepšit anebo, když to nepůjde, jej opustit. Dokud si nedovolíte zariskovat, že nebudete mít nic, ve víře, že si zasloužíte všechno, ono to všechno nepřijde. Teprve když jste ochotni radši nemít nic než mít něco nedostatečného, teprve tehdy přijde všechno. A vy budete vědět, že tentokrát už není nad čím přemýšlet a rádi tomu řeknete "ANO!!". Možná to nebude "rozumově" dokonalé, ale pocitově si budete jisti, že zrovna toto zrovna teď potřebujete. Věřte sobě a své intuici a nesmiřujte se s něčím nepřijatelným, nedostatečným nebo nedokonalým. Zasloužíte si víc. Myslete na to.



(Jako vždy, tohle je něco, co mě potkalo i v mém životě, lekce, kterou si právě procházím a sama jsem si musela tváří v tvář "skvělým" nabídkám znovu uvědomit, že moje intuice je nejdůležitější, že se nemůžu smiřovat s něčím míň, že je mi vlastně dobře i takto a ničemu by nepomohlo, kdybych do života přijala něco nedostatečného. Nemám to zapotřebí. A radši risknu, že nebude nic, než se spokojit s tím, co mě nenaplňuje. Je to snad poprvé, kdy mě tahle lekce potkala tak otevřeně a kdy jsem si vážně musela říct, že na tohle přece neskočím. Momentálně se ve mně nějak ukotvuje to rozhodnutí říct "NE", i když je to jen na základě pocitů, ne rozumu, říkat, co opravdu cítím a myslím si; a stavět na první místo sebe, bez ohledu na to, jestli to někomu - nechtěně - ublíží. Ale věřím, že je to jen krok na cestě k cíli a že to pravé brzy přijde. Cítím, že jsem na správné cestě a přece už dávno vím, že moje intuice se nemýlí.)

Co obnáší studium psychologie II.

20. února 2018 v 9:02 | Neri |  Psychologie
V minulém článku jsem nastínila, co všechno je třeba, aby se člověk stal psychologem a jak se připravit k přijímacímu řízení. Dnes se chci pobavit krátce o tom, jak samostné studium probíhá, co se učíme a neučíme a jaké máme povinné knížky. Článek je dobrý nejen pro ty, co studium zvažují, mohl by se hodit i těm, kteří si chtějí udělat jakýsi základní přehled o psychologii i bez školy (např. studovali jiný obor, ale chtějí si udělat psychoterapický výcvik nebo psychologii ve své práci jinak potřebují) a neví, kde začít a co si přečíst.

V dnešní době je studium psychologie nejčastěji rozděleno na bakalářský a magisterský stupeň. V bakalářském stupni se berou základy, nenajdete příliš předmětů orientovaných do praxe - až na samotnou jedno-až-dvou-semestrální praxi, která ale probíhá spíše ve sféře sociálních služeb než na psychiatrické klinice. Jak jsem se již zmínila, jsem na FF MUNI, takže moje poznatky o studiu pochází odtamtud, jinde to může být trochu odlišné, ale předpokládám, že obsah studia bude podobný.

Náležitosti vysokoškloského studia jako takového rozebírat nebudu, všude je nutný počet kreditů a nějaký soubor povinných předmětů, my máme navíc povinné dva semestry nějakého sportu, zkoušku z jazyka na úrovni B2 (na psychologii výrazně potřebujete angličtinu kvůli čtení odborných textů v originále) a společného základu filozofie. Studium psychologie se odlišuje od studia např. matematiky nebo ekonomie v tom, že je to věda a to věda, ve které probíhají neustále nové pokroky a objevy a v zásadě není možné sledovat všechny myšlenky, nemluvě o tom, že prakticky neexistují žádné pevně dané, ověřené teorie, jen více či méně ověřené teorie :-) Tím chci říct - na psychologii se budete jen málokdy učit, že je něco tak a ne jinak. Naopak se budete učit, že na vysvětlení každého jevu existují třeba 4 hlavní, slavné teorie (mnohdy i více) a že každá z těchto teorií má důkazy pro i proti, každá má silná i slabá místa. To je vše, co se naučíte. Teorie. Kterou z nich si oblíbíte vy už je vaše věc, psychologie ponechává místo k vlastním závěrům. Všimněte si, že mluvím o vědě a teoricích, nikoli práci s klientem. Studium psychologie je z velké (možná 80%) části zaměřené na poznání té vědy a teorií. Už jsem to říkala v minulém článku, nečekejte žádné sezení s klienty a radami, jak to sezení vést. Čekejte mnoho teorie o vysvětlení psychologických jevů. A také trochu biologie člověka a hlavně biologie mozku.

Pro představu, naše povinné předměty na Bc. jsou tyto:

  • Biologické vědy
  • Dějiny psychologie
  • Obecná psychologie I
  • Úvod do psychologie
  • Společenskovědní základ
  • Praxe v sociální péči I
  • Obecná psychologie II
  • Vývojová psychologie I
  • Metodologie psychologie I
  • Základy neurověd
  • Sociálně psychologický výcvik ve skupině
  • Statistické metody I
  • Sociální psychologie I
  • Psychologie osobnosti I
  • Vývojová psychologie II
  • Metodologie psychologie II
  • Psychologie zdraví a psychohygiena
  • Etika v psychologii
  • Statistické metody II
  • Sociální psychologie II
  • Psychologie osobnosti II
  • Psychopatologie
  • Psychometrika
  • Srovnávací psychologie
  • Základy psychodiagnostiky
  • Základy neuropsychologie
  • Výzkumné praktikum
  • Seminář k bakalářské diplomové práci
  • Základy pedagogické psychologie
  • Základy pracovní psychologie
  • Základy klinické psychologie
  • Bakalářská diplomová práce

Z toho vyplývá, že se učíme především: teoretické základy hlavních psychologických směrů; jak provádět výzkum, měření, statistiku; biologii - a to je tak všechno. Pak máme ještě řadu povinně-volitelných, kterých je třeba splnit určitý počet kreditů. Povinně-volitelné jsou praktičtěji zameřené, patří tam okrajové obory psychologie (pozitivní, práce s nadanými dětmi) a psychosomatika. Příp. předměty sebe-rozvojové - asertivita, prezentování, psaní odborných prací.

Mám za sebou první semestr a neměla jsem ani jeden "praktický" předmět, jen samé teoretické přednášky :-) Když tedy nepočítám ne-oborovou angličtinu a tělocvik. Ale mně to nevadí, věděla jsem, do čeho jdu a psychologie mě zajímá, nejde mi jen o to "pomáhat". Krom přednášek studenta psychologie čeká hromada knih. Některé stihnete přečíst všechny... většinu ani ne z půlky, proto je výhodné mít dobrou třídu, která sdílí výpisky a pomáhá si navzájem. Pokud ale neplánujete studovat, věřte, že knihy jsou hodně dobrým zdrojem informací. My si kolikrát na přednáškách povídáme zajímavosti, ale to na zkouškách je stejně z knih. Dobrá zpráva, pokud se chcete naučit rozumět lidskému myšlení, není až tak nutné studium na VŠ. Prostě čtěte.


Co si přečíst?

(seznam budu postupně doplňovat)

V minulém článku jsem už zmínila četbu k přijímačkám. Začít tou je určitě dobrý nápad, velká a obsáhlá přehledová publikace je Psychologie Atkinsonové a Hilgarda. Mně osobně se dobře četla, někomu nemusí, nicméně je velká a drahá, doporučuji půjčit ve vědecké knihovně :-) Dále se pak hodí mít základní přehled, např. Dějiny psychologie od Hunta. Poznáte základní jména a myšlenky a budete na ně v dalších, odborněji zaměřených knihách narážet, takže se hodí je alespoň zběžně znát, i když nestudujete a "dějiny" zní hrozně nudně. Jelikož je psychologie dost obsáhlá a má různá odvětví, dále budu literaturu dělit právě podle oblastí psychologie, pod které spadá. Pokud to myslíte se zájmem o psychologii vážně, je dobré si něco blíže přečíst z každé významné oblasti a seznámit se s hlavními myšlenkami. Pak se můžete více ponořit do oblastí, které vás nejvíce zaujmou. Např. já mám ráda sociální psychologii, psychosomatiku a psychologii osobnosti :-)

Anatomie fantasy bestselleru

13. února 2018 v 10:43 | Neri |  Knihy
Náměty na články jsou jako motýli. Když za nimi běháte, uletí vám, ale když si v klidu sednete a nevšímáte si jich, mohou se vám prostě posadit na ruku. Námět na ten dnešní ke mně přiletěl ráno ještě v rozespalém stavu, kdy jsem si chystala snídani a přemýšlela (jak už to tak bývá) nad filosofickými otázkami, jako: Proč -zrovna tyhle knihy- se staly celosvětově uznávanými bestsellery a prodávají se nejen dva roky, coby nová hvězda, ale celá desetiletí? K této úvaze mě přivedl fakt, že jsem se rozhodla si oživit filmy s Harry Potterem. Není snad většího fantasy bestselleru, konkurovat mu mohou jen Pán prstenů a v současnosti možná Hra o trůny. Jistě, pak tady máme Stmívání, které také zažilo svou slávu nebo Zaklínač, který je oblíbený mezi fantasy fanoušky, ale nedočkal se drahého filmového zpracování. Což je škoda, kvalitní film (či spíš seriál) by si zasloužil.

Otázkou však zůstává - Proč Harry Potter, proč Pán prstenů a proč Hra o trůny? Proč jsou tyto a žádné jiné autorovy milionové byznysy nejen z knih, ale i filmů a seriálu? Někdo by mohl říct, že je to prostě tím, že byli první se svým nápadem nebo psali nejlépe, měli nejlepší postavy a nejlépe promyšlený svět. Jistě, to jsou také důležité faktory. Nicméně - existuje řada hezkých fantasy knih s podobnými motivy, jednak jako odpověď na ty první, jednak byly i takové, co předcházely - a takového uznání nikdy nedosáhly. Např. Upíří deníky dnes možná znáte jako seriál, pravdou však je, že tady byly ještě před Stmíváním a nikdo si jich příliš nevšímal, dokud se díky Stmívání neproslavila upíří tématika. A troufám si tvrdit, že deníky jsou nejméně 10x lepší čtivo. Nemyslím, že napsat bestseller je jen o štěstí. Možná, ano, měli autoři zrovna štěstí, protože trefili správné téma a protože měli talent. Možná ale byli spíše vizionáři a věděli, co doba potřebuje. Možná byli z části i dobrými psychology a pronikli do hlav svých čtenářů. Co tedy mají tyto bestsellery společného?


Harry Potter (1997) a Pán prstenů (1954)

I když je mezi těmito dvěma díly docela výrazný časový rozdíl vydání, mají mnoho společného. Pochází z období, kdy bylo fantasy teprve v plenkách. Tolkien i Rowlingová byli průkopníky, vizionáři žánru, který se později stal budoucností literatury, filmu i seriálu. V současnosti jeho oblíbenost stále stoupá. Jistě, možná se brzy zastaví. Dojdou témata, nepřijde nic nového, nic tak velkého, aby to dokázalo udržet filmaře a vydavatelství u propagace fantasy. Každopádně ale nelze nezmínit, že opravdu byli první. Tolkien byl první, kdo stvořil celistvý fantasy svět mimo naši realitu a Rowlingová zase stvořila fantasy svět vedle ní. Oba začali tím, že cílili na dětské čtenářstvo. Hobit vyšel už roku 1937, skoro dvacet let před obsáhlejším Pánem prstenů, který byl spíše pro dospělé. Stejně tak Harry Potter začínal jako malý kluk a čtenáři rostli s ním. V době, kdy fantasy bylo házeno na jednu kupu s pohádkami, to byl nejrozumnější způsob, jak začít. Dospělí by nějaké "fantastické nesmysly" nečetli, ale děti ještě věřily v kouzla. A tak si své čtenáře tito autoři tak trochu vychovali. Harry Potter byl tak úzce provázán s reálným světem, že děti rády snily o tom, že i jim jednou přiletí sova s pozvánkou do Bradavic a stanou se kouzelníky. Kolejní systém pak dává pocit zařazení ne-kouzelníkům po celém světě. Kdo je ze Zmijozelu a komu učaroval Havraspár? Kniha se přenesla do reálného světa a stala se součástí kultury. Tomu už se říká úspěch. Když jsem však zmínila věci, ve kterých se knihy trochu liší, pojďme na seznam společných rysů:

Krize identity

23. ledna 2018 v 20:00 | Neri |  Sebepoznání
Musím říct, že po těch letech a letech už mě to opravdu přestává bavit. Už mi to připadá jako špatný vtip. Už jsem pěkně nas- Čím? No přece těmi neustálými krizemi identity, kterými si už od pubertálních let procházím. Ne, vážně. Čekala jsem, že to třeba přejde, že už jsem přece dávno dospělá... a ono ne. Pořád mě, čas od času, někdy až moc často, přepadá ten podivný, nepříjemný a děsivý pocit, že vůbec nevím, kdo jsem. Často se mi to stává když se podívám do své skříně (a obzvlášť, když jsem v té nejvíc kritické fázi svého cyklu, před kterou se žádná nesrovnalost v autenticitě a žádná životní nespokojenost neschová, ne, vše je bolestně zřejmé).

Nejspíš to víte, ale pro ty nové - zabývám se autentickým oblékáním, zkrátka pomáhám lidem najít oblečení, styl, který vystihuje jejich osobnost a ve kterém se budou cítit sami sebou. Prošla jsem si léty zkoumání různých stylů a charakteristik, které se s nimi pojí. Jeden by řekl, že už musím perfektně vědět, co je to moje... jenomže já to nevím. Někdy myslím, že vím. Jsem blíže než kdy dřív, hodně jsem eliminovala různé přešlapy... ale pořád mám často pocit, že to pořád ještě není ono. Možná proto, že dokonalé oblečení v obchodech stále nenacházím a na šití nemám čas. Anebo je problém v tom, že ačkoli u ostatních to vidím, pořád ještě nedokážu vidět sebe samu a kdo jsem úplně jasně. Pořád své jádro neumím ukázat. Protože tohle autentické oblékání není o tom, co děláme, ale kým jsem hluboko uvnitř - a já asi pořád něco podstatného přehlížím. A kdykoli si to uvědomím, že to pořád ještě není ono, že tam ještě nejsem, ale měla bych být... cítím takovou hroznou frustraci a říkám si, kdo teda, sakra, jsem?! Někdy si říkám, že je to možná proto, že jsem některé podstatné části své osobnosti vytěsnila a nemám k nim přístup a proto se necítím kompletní a sama sebou. Jenomže kdo ví, jak to skutečně je... jak můžu vědět, jestli takové části mám a kolik jich je, když jsou v NE-vědomí a neuvědomuji si je?

Jelikož jsem typický hlavně-se-tomu-pocitu-vyhnout typ (kdo není?), mou obvyklou strategií není si sednout a meditovat nad tím, ale hledat na internetu nějaké řešení, více informací, odpovědi, atd. Vím, že každý extra-duchovní týpek vám poví, že odpovědi máte uvnitř a máte je hledat tam, ale já stejně radši čerpám moudrost strejdy Googla a různých chytrých psychologických i spirituálních webů. To víte, žiju ve své hlavě. Místo, abych věci prožila, tak je analyzuju a hledám pro ně název. Musím přece zjistit, jestli ta krize identity je opravdu krizí identity nebo je to žlučníkový záchvat! Blbej vtip? Dobrá.

Problém je v tom, že podle všeho bych krizí identity vůbect trpět neměla. Udělala jsem si takový hezký dotazník na to, jestli mám podle nějaké psychologické teorie pevnou identitu. Otázky sestávaly z věcí jako: Máte pevně dané náboženské přesvědčení nezávislé na tom vašich rodičů? Víte, co chcete v životě dělat, baví vás vaše povolání? Atd. Takže podle všeho bych měla mít se svou tvrdohlavostí, nezávislostí a vlastním názorem na všechno betonovou identitu, jenže nemám. Zřejmě špatná teorie. Copak asi soudruzi z USA udělali špatně?

10 věcí, které miluji na mužích

16. ledna 2018 v 9:19 | Neri |  Mezilidské vztahy
Pořád se tak hezky mluví o tom posvátném ženství a o tom, jak jsou ženy úžasné a duchovně vyspělejší a jak se vrací ke kořenům a svému ženství... a to je skvělé a je to potřeba. Jen o těch "našich" mužích se zase až tak nemluví, jako by kolikrát byli ve stínu žen. A jistě, zřejmě to není jednoduché být mužem v dnešní době, kdy stará pravidla už tak úplně neplatí a nová ještě nevznikla. Ale to neznamená, že bychom muže měly přehlížet :-)

Často to může vypadat, že muže vlastně vůbec nemám ráda. Někdy to slýchám i od lidí v okolí, když jsem naštvaná a zklamaná a mám pak blbé řeči. Jasně, štvou mě. Štvou mě tím, když mě nechtějí, štvou mě, když mě chtějí, někdy mi vadí i když jen dýchají... ale no tak, dělám si legraci :-D Alespoň myslím. Přesto jsem v životě potkala muže, které jsem měla svým způsobem ráda, vážila si na nich různých věcí a neřekla bych, že jedno pohlaví je lepší než druhé. Vždy záleží na jednotlivci.

Uznávám, že muži to se mnou nemají lehké a je těžké se mi zavděčit. Očekávám od nich někdy příliš mnoho. Čekám, že budou silnější a odvážnější než já nebo alespoň přibližně stejně, že budou stát za svou pravdou, budou si jisti sami sebou a i když někdy udělají chyby a budou "slabí", vždy se budou snažit být lepší. Pokud vás to uklidní, stejně tvrdá jsem i sama na sebe.

Ale, jak název článku vypovídá, dnes chci psát hlavně o nich, o mužích, a o tom, co na nich opravdu miluji a proč jsou někdy naprosto skvělí (něco ve mně má chuť sem dodat srdíčko, ale odolám té dětinské touze :-D) a vyvrátit ty fámy, že jsem zlá feministka trpící misandrií. Tak jdeme na to:


1. Jsou sebejistí

To hlavní, co na mužích opravdu obdivuji je, když jsou sebejistí. Není snadné popsat, jak přesně se to projevuje, ale je to prostě poznat. Líbí se mi, když se muži nebojí nějak rozhodnout. Říct si o to, co chtějí a jít si za tím. Když ví, v čem jsou dobří a věnují se tomu. Když zkrátka umí říct, že jsou v něčem dobří, aniž by se tím půl hodiny chvástali (přiměřená skromnost). Nelitují toho, co udělali, protože znají své důvody. A nemusí se před nikým obhajovat ani nic vysvětlovat. Miluji, když se umí omluvit, pokud něco opravdu pokazí, aniž by z toho dělali obří věc a ponižovali se. Miluji, když umí převzít zodpovědnost za svůj život a své životní nezdary a neúspěchy neshazují na nikoho jiného - zkrátka se nevymlouvají. Miluji, když berou věci do svých rukou, nenechají si nic vnutit, ale ani nikomu jinému nic nenutí. Když si váží sami sebe, mají své hodnoty a jsou jim věrní. Když drží slovo. Když jsou odvážní. Zkrátka miluji ty věci, co tak nějak v mých očích dělají muže skutečným mužem :-)



2. Jsou otevřeně inteligentní

Když je žena inteligentní, často žije v pocitu, že by to měla skrývat nebo se za to pomalu omlouvat, protože muže, kteří nesplňují bod 1. její inteligence a případné tituly či vyšší plat ohrožují. Nicméně, když je inteligentní muž, moc se tím trápit nemusí. Když si je tím navíc jistý a nepotřebuje pět titulů a hloupou ženu, aby si to dokázal, tím líp. Každopádně se mi vždy líbili inteligentní muži. A třebas i když rozumí jiným oblastem než já. Mezi muži je spousta techniků, vědců a vynálezců, z části to tak vždy bylo proto, že ženám byla tato odvětví na dlouho uzavřena, z části to pro mnohé ženy možná není až tak lákavé (a nejen díky tomu, že je to pořád trochu nezvyklé, studovat jako žena techniku). Líbí se mi, jak jsou někteří muži inteligentní, vzdělaní, mají přehled, rozumí politice, matematice a nevím čemu všemu, s klidem mi dokáží, že mají pravdu a já ne a pěkně mě to naštve, ale nakonec, přecejen, je dobré vědět, že se mi vyrovnají ba jsou třeba i v některých věcech lepší a můžu jim svěřit složitou a hlubokou myšlenku a oni ji pochopí a ocení. To je hezké :-) Hledá-li muž ženu, může si najít takovou, která je chytrá; takovou, která je dobrá v domácnosti; takovou, která o sebe dbá a je ozdobou společnosti... no když si žena hledá muže, obvykle má na výběr z chytrého a/nebo fyzicky zdatného a šikovného, protože to jsou v 90% případů věci, které se od mužů očekávají a které si rozvíjí. A tak je nejspíš větší šance najít dobrého společníka pro konverzaci mezi muži - ačkoli je nemálo chytrých žen, často se ty opravdu chytré zaměří na rozvoj jiných věcí, než všeobecného rozhledu, protože si správně spočítají, že je to výhodnější...

Zklamání, napětí a trocha vzteku... aneb politika

13. ledna 2018 v 22:46 | Neri |  Archiv mých úvah a názorů
Věc se má tak - obvykle sem politiku a svoje názory příliš netahám. Obvykle nemám proč. Možná, že i kdybych měla, tak v tom nevidím smysl. Někdy mám pocit, že lidstvo jako celek mi přináší jen nekonečné, neměnné zklamání nad svou ignorancí. Nebýt některých lidí, kteří dokazují, že existují i světlé výjimky, už jsem nad lidmi asi dávno zlomila hůl. Ne, že bych často neměla pocit, že už jsem tu hůl opravdu zlomila a na všechny svoje ideály kašlu, protože se "stejně nic nezmění". Na druhou stranu je to výmluva, kterou upřímně nesnáším. Když budu sedět na prdeli a mlčet a to samé udělá 5 milionů lidí, tak je jasné, že se vůbec nic nezmění. Proto, když přecejen jednám dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, musím udělat alespoň něco, abych si dokázala, že se na tom nedostatku snahy něco změnit nepodílím. Alespoň ne tak moc, jako mnozí jiní. A pak jsou tady samozřejmě takoví, kteří se aktivně a bez skrupulí podílí na tom nechat věci při starém a hrozném, protože jim asi vyhovují nebo si dokonce myslí, že směřují k těm lepším zítřkům. To je na tom to nejsmutnější. Jistě, není se čemu divit, když ignorantská většina bojuje proti rozumnější menšině. A i v psychologické literatuře s obecným přehledem se uvádí, že zatímco ti vzdělanější dají na fakta a přemýšlí, těm ostatním stačí silně zapůsobit na emoce plamenou řečí, která vůbec nemusí mít žádný podklad v realitě. Jako třeba ta příšerná hrozba uprchlíků, kteří nás přišli zaplavit! A vlastně u nás vůbec nechtějí být a utíkají do Německa.

Jistě, že mluvím o výsledku dnešních voleb, ale i tak obecně, o lidstvu, idealismu a budoucnosti. Nejsou to ale ani tak dnešní výsledky, co mě znechutilo, jako komentáře lidí na internetu. Možná je to tím, že hloupá ovce se vždycky ozve, zatímco rozumní lidé drží hubu, protože už dávno přišli o chuť se o cokoli snažit. A když přecejen začnou mluvit, jsou označeni za naivní idealisty a umlčeni. Jistě právem, protože snaha o lepší budoucnost a naplnění jakýchkoli jiných ideálů by měla být trestná a mělo by se za ni zavírat, protože nám narušuje naši stabilní, již mnoho let po hnilobě páchnoucí společnost. Když se něco rozkládá, prostě si to nabalzamujeme, vystavíme (jako Lenina) a budeme to obdivovat a tvářit se, že je všechno v pořádku a že pokud se věci změní, tak jen k horšímu, protože to je česká mentalita - radši se budeme mít blbě, co kdybychom se pak měli ještě hůř! Když už jsem u toho Lenina, náš současný prezident také místy připomíná chodící mrtvolu, ale toho už jste si asi všimli i beze mě.

Zajímalo by mě, jak může lidem unikat ta ironie, že nadávají na to, že politika je strašná, jsou v ní jen nepoctiví hajzli a zloději... a pak jdou a ty zloděje volí, všude se tím chlubí a jsou na to hrdí. Protože přirozeně, když někdo hezky mluví a říká to, co chceme slyšet, tak je to určitě pravda. Proč by nám lhal? No proč by? (A pak kdo je tady naivní, pcha.) To, že když si porovnáme výroky z roku dva jedna a roku dva dva, tak si naprosto odporují - u toho samého člověka - přece nikoho nezaráží. Proč by ty výroky také porovnával, to by pak musel uznat, že volil lháře a my tak neradi uznáváme své chyby, že?

Každopádně, abych nebyla jen negativní, těsí mě, že se do sněmovny nečekaně dostali Piráti. Co z toho bude se teprve uvidí, ale rozhodně jim dávám přednost před stranou vedenou amorálním lhářem, který si nevidí na špičku nosu, vymýšlí na lidi způsoby, jak jim ztížit život (a jistě, zabránit únikům na daních) a sám jde příkladem tím, že využije každé kličky, které může, aby se obohatil a přilepšil si. Správný vzor. Nesnáším lidi, kteří si neumí nejprve zamést před vlastním prahem. Ano. No a pak tady máme Zemana, který naší zemi dělá ostudu doma i v zahraničí, vůbec jej nelze označit za reprezentativní osobnost, svoji propagandu zakládá na iracionálním strachu nevzdělaných lidí a chlastá jako duha. K tomu se ohání silnými hesly, jako" Smrt všem abstinentům a vegetariánům." Což je něco, co by si podle mě prezident neměl nikdy dovolit vyslovit - nejen proto, že to uráží mě osobně, ale hlavně proto, že takových "života-nehodných" lidí v jeho zemi můžou být tisíce a všechny je vlastně, jen tak ze srandy, poslal do pekel. Nemluvě už o tom, že nejspíš velmi obdivuje státníky zemí, ze kterých si jistě chceme brát všichni příklad, země tak ach demokratické. Toho chcete i nadále za prezidenta? Mně stačilo, co předvedl za ty poslední čtyři roky...

Abych se přiznala, v minulých volbách jsem v druhém kole volit nešla, protože vybrat si mezi dvěma kandidáty, z nichž jsem nechtěla ani jednoho, jsem odmítla. Pro mě už to bylo prašť jak uhoď, ale letos půjdu do druhého kola volit Drahoše. Radši mu dám šanci ukázat, co v něm je a jestli bude lepším prezidentem, než abych čekala, že se zlepší Zeman. To nehrozí. Ostatně, definicí šílenství je zkoušet pořád tu stejnou věc a očekávat jiné výsledky. Nicméně se zdá, že značná část voličů je s jeho vystupováním spokojená. Přece nemůžu čekat, že lidé, kteří hledají své štěstí u piva v hospodě, bude zajímat, jestli má naše země a její reprezentace nějakou úroveň... hlavně, že pije pivo s nima a mluví stejně sprostě, to je přece super... (a to říkám, i když proti sprostým slovům nic nemám - jen podle mě nepatří do úst prezidenta na veřejnosti)

Možná jsem se rozohnila o trochu víc, než jsem chtěla, podstatné ale je, že pokud chceme, aby to tady nějak vypadalo, aby budoucnost byla lepší než minulost a konečně dát vale stínu komunismu, musíme s tím něco dělat, nevymlouvat se a jít k těm volbám. Spojit se a volit pana Drahoše proti tomu, co už jsme měli a stálo to za nic. A pokud se neukáže být o moc lepším prezidentem - já to risknu. Za čtyři roky budou třeba ješt jiní, lepší kandidáti. Hlavní je se o změnu snažit a nevzdat to, když jednou uděláme chybu. Nejen v našich osobních životech, ale právě i v politice, když jde o budoucnost nás všech a naší Země.

A možná jsem po většinu času zahořklá a říkám si, že to jde s touhle zemí i s lidma z kopce, že jsou to idioti a nikdy se nepoučí, že si nechávají lhát do očí a ještě tomu tleskají, že vzdávají naděje na vše dobré a vysmívají se idealistům - jako jsem dle všeho asi i já - ale to neznamená, že jsem taková pořád. Jsou chvíle, kdy se ve mně ta polomrtvá chuť bojovat za něco, co má smysl, vynoří a pak je mi jedno, co si kdo pomyslí a jestli lidem připadám hloupá a naivní. Nejsem. Právě proto, že vidím, jak špatné věci jsou, právě proto si musím schválně a záměrně zvolit, že radši budu bojovat za ty ideály, i když ten boj třeba nikdy nevyhraju, než abych to nechala, jak to je, řekla si, že to nemá smysl a rochnila se v sebelítosti nad sebou i lidstvem. A i když, zdá se, umím bojovat lépe slovy než činy, radši dám najevo, co si myslím, alespoň těmi slovy, než bych se na to úplně vykašlala, jako spousta ostatních. Cynismus je bezpečnější, příjemnější, často zábavnější, ale k žádným lepším zítřkům nás nikdy nedovedl. Lidé, kteří chtějí jít vpřed a vzdávají se a mlčí nikam nedojdou. Lidé, kteří vpřed nechtějí, naopak udělají vše proto, aby věci zůstaly při starém. Pak se divte, že prohráváme, když nehneme prstem. Cynismus je možná bezpečnější, ale o něco usilovat a něčemu věřit vám dá něco mnohem cennějšího - smysl. A pokud jste si nevšimli, smysl v životě většiny lidí dnešní západní civlizace chybí. Aby nechyběl, když jsou vším zklamaní, nic je nenadchne, nic je neohromí, nic jim nestojí za snahu a vše už viděli.

Několik let jsem strávila v děsných s*ačkách a někdy si říkám, že už mě to dávno zlomilo, ale ne, ještě nejsem mrtvá. A dokud jsem tady, pořád mám k tomuhle světu co říct a pořád mám o co usilovat a pořád se můžu rozhodnout, že budu hrdým idealistou místo zdeptaného, smutného a poraženeckého cynika. Ostatně, nepřišla jsem sem a neprošla si tím vším, abych prostě seděla a nechala všechno svému osudu. Určitě svět nespasím, ale můžu se alespoň pokusit na něm udělat malou bezvýznamnou stopu.

A pokud alespoň jednoho člověka tenhle článek přesvědčí, aby šel k těm volbám a hodil tam hlas - nebo udělal něco jiného, co má smysl - tak jsem svou stopu udělala a můžu za to být ráda. Nikdo z nás nemá zodpovědnost za celý svět, nikdo ho nezmění... každý je jen kapkou v moři, ale moře je tvořeno spoustou kapek. Bez kapek by nebylo moře. Tak pojďme udělat alespoň malou vlnku :-)




Co obnáší studium psychologie I.

9. ledna 2018 v 8:33 | Neri |  Psychologie
Psychologie je velmi oblíbený, žádaný a prestižní obor, na který se každý rok hlásí až tisíc studentů. Univerzity ale většinou přijímají méně než sto uchazečů, záleží na roku, někdy je to kolem 60, někdy 80, někdy i méně. Tak jsem trochu hrdá, že jsem se tam dostala :-) A jelikož (zatím úspěšně) končím první semestr a už mám trochu přehled, jak to u nás chodí, ráda bych napsala dva články o tom, co obnáší studium psychologie, jak se tam dostat, co je třeba si rozmyslet, než vůbec nastoupíte a všechny ty povzbuzující, ale hlavně odrazující věci, které je dobré znát, pokud chcete být studovaným psychologem. A vím, že mnoho duchovně založených lidí s psychologií tak trochu laškuje.

Já sama už četla pár článků o přijímacích zkouškách z psychologie, takže vím, že existují a nejsem až tak originální... nicméně ráda podám i svůj, trochu jiný pohled a zmíním věci, které mi jiné články předem neřekly.

Mimochodem, v druhé části tohoto článku, která vyjde příště/později se zaměřím na to, jaké věci probíráme, jaké knihy čteme a co je pro vás dobré vědět nejen, pokud chcete studovat, ale hlavně, pokud jste už vystudovali něco jiného a teď si děláte třeba psychoterapeutický výcvik nebo pracujete jako kouči nebo podobné pomáhající povolání, psychologie vás zajímá, chcete si doplnit vzdělání samostudiem a získat základy. Tak vám doporučím, na co se zaměřit, co si přečíst, co se naučit.

Teď už ale k samotnému studiu psychologie.


Co vzít na vědomí, než se pustím do studia psychologie?

Spousta studentů se vrhá do studia psychologie (a na přijímací zkoušky) s poněkud naivní představou o tom, co budou studovat a jaké to bude, být psychologem. Myslím, že bude lepší vám dát rovnou pravdu o tom, ja to je a funguje, než abyste podstoupili to martyrium těžkých přijímacích zkoušek a pak zjistili, že ta psychologie vlastně není pro vás.

Za prvé, proč jdete studovat psychologii? Připadá vám jako zajímavý obor, ale vlastně o ní toho moc nevíte? To je špatný výchozí bod, říkám rovnou, psychologie je obor pro nadšence, takže... přečtěte si poctivě pár knih, spoustu článků a ujasněte si, jestli je to opravdu něco, co vás baví a zajímá. Během studia a i před ním, na přijímačky, toho budete muset přečíst hodně a když vás to bude nudit, jen těžko se prokoušete ke státnicím.

Milujete psychologii jako takovou, zajímá vás natolik, že byste klidně o ní četli pořád a šli i do výzkumu? Pokud vás zajímá psychologie jako taková, je to super, zkuste to. Možná myslíte, že to je jen něco pro budoucí psychology, ale ne, je to vědecký a výzkumný obor jako každý jiný a jestli vás baví dělat "pokusy s lidmi" (humánní, ovšemže), zkuste to. Možná je taky docela dobrou motivací, když chcete poznat sám sebe z psychologického hlediska.

Chcete být psycholog a pomáhat lidem... ano, takových lidí, co to bere jako poslání, jde studovat psychologii hodně. Ironicky je to ta nejvíc "problémová" skupina studentů. Mají totiž nereálná očekávání a někdy ani netuší, co všechno je čeká (i po škole) aby se psychology opravdu stali a nemají dostatečnou motivaci, aby to zvládli. Z mého pohledu je totiž lepší motivací k dokončení psychologie fakt, že vás baví a zajímá, spíše než to, že chcete být psycholog z povolání. Ale ovšem, pokud chcete být psycholog z povolání, musíte mít patřičné vzdělání.


Klinický psycholog, psycholog, psychoterapeut... poradce, kouč?

Klinický psycholog je něco jako doktor. Není to samozřejmě doktor, ale musí mít zhruba stejný objem vzdělání, může pracovat na pojišťovnu a obvykle se věnuje lidem s těžkými poruchami, pomáhá v nemocnicích, příp. poskytuje psychoterapii. Aby se člověk stal klinickým psychologem, musí vystudovat 5 let psychologie (nebo víc). Musí být jednooborová, obvykle z filozofické fakulty. Po studiích ale ještě není oprávněn k tomu, aby byl klinický psycholog. Na to potřebuje atestaci. Na atestaci potřebujete předastetační přípravu, která trvá zpravidla 5 let (praxe). Chcete- li dělat psychoterapii na pojišťovnu, potřebujete ještě k tomu specifický psychoterapeutický výcvik. Takže 5 let školy, 5 let praxe, pak nějaké zkoušky (všechny si platíte sami), ideálně i nějaké další kurzy bokem. Dejme tomu, že za 11 - 15 let od počátku studií se stanete klinickým psychologem. To jsou vyhlídky, co?

Klasický psycholog je vlastně každý, kdo má těch 5 let jednooborové psychologie, do praxe však budete potřebovat ještě další kurzy (např. pro různé diagnostické metody), protože škola vás na praxi příliš nepřipraví a ideálně i psychoterapeutický výcvik, který může trvat cca 3 roky, zahrnuje vaši vlastní psychoterapii (docházíte k někomu), praxi s klientem a školení/přednášky. V zásadě ale můžete být zaměstnaní jako psycholog (školní, firemní, atd.) hned po škole. Teoreticky můžete mít i vlastní praxi, ale pojišťovna vám smlouvu nedá, klienti si musí platit sami - taxa bývá 500 - 700 na hodinu a věřte tomu, že ti na pojišťovnu mají narváno, zatímco platit 500 za hod se málokomu chce a konkurence je veliká.

Psychoterapeut není zákonem úplně definován, obvykle je psychoterapeutem někdo, kdo má alespoň výcvik, je už pak jedno, co vystudoval. Ale mnoho výcviků chce psychologii nebo příbuzný obor už vystudovaný, nevezmou vás tam bez toho.

Všchni ti poradci, kouči, duchovní mentoři... nemusí mít žádné vzdělání. Pokud chcete dělat tohle a vědecká psychologie vás nudí, nemá smysl ji studovat. Protože to, co budete studovat, je věda, ne řeči, jak být empatický a hodný :-)


Obsah studia

Studium psychologie trvá pět let, pokud tedy chcete být psychologem. Můžete vystudovat jen 3 roky bakaláře a pak už na navazující nejít, nicméně s bakalářským stupněm nemůžete být psycholog, max. marketér, personalista, apod. Zkrátka cokoli, kde využijete psychologii, ale nemusíte na to být psycholog... nebo nějak specificky vzdělaný.

První tři roky se na psychologii učíte JEN teorii. Nikdo vám neřekne, jak jednat s klientem, jak poznat sám sebe, nebudete probírat léčbu žádných poruch. Budete se učit jak funguje lidská mysl - paměť, smysly, myšlení. Budete se učit biologii a základy neurověd, aneb jak funguje tělo a mozek. Budete se učit dějiny psychologie a pak teoreticky, obecně, různé pod-obory, jako je sociální psychologie, evoluční, vývojová, ... V zásadě budete znát nejznámější teorie, ale tou zajímavou věcí na psychologii je, že tam je máloco pevně dané. Spousta věcí není úplně prokázána, některé výzkumy není možné opakovat z etických důvodů, poznání se pořád mění, takže je to skvělý a dynamický obor pro výzkum a občas náročný obor pro studium. Dostanete základní přehled, nic se nenaučíte pořádně do hloubky (pokud se tomu nebudete věnovat ve volném čase). Na to není prostor. My máme různé povinně-volitelné předměty, které se zabývají hlouběji určitými oblastmi (např. psychosomatika, nadání u dětí). Výběr takových předmětů - vaše profilace - je na vás. Ale počítejte s tím, že se budete učit teorii, sice psychologickou, ale teorii. Smiřte se s tím předem, nebudete pak fňukat nad tím, že chcete něco do praxe a tohle vám nepomůže navázat kontak s klientem :-)

Magisterský stupeň už se zabývá více věcmi do praxe, ale je to pořád dost obecné a nenaučí vás opravdu jednat s klienty. Proberete si nějaké diagnostické metody, aplikované disciplíny psychologie, ale také, jak provádět výzkum, protože ne každý jde do praxe, někdo pokračuje na doktorském a stane se vědeckým psychologem. Samozřejmě je to pro mnoho lidí zajímavější než ty první tři roky, dostane se víc do hloubky a přiblíží se skutečné práci psychologa. Nečekejte od toho však něco, já nevím, jako že budete sedět a hloubat nad tím, jak řešit konkrétní problém nějakého člověka :-)



Tohle mě neodradilo, chci studovat!

Dobrá, dobrá, pokud jste si jistí, že i tak chcete zkusit studium psychologie na VŠ, řeknu vám, jak je to s přijímačkami.

Duchovní nížiny

5. ledna 2018 v 11:46 | Neri |  Duchovní cesta
Dnes není úterý :-D a také nedostanete článek ode mě, chci jen upozornit na článek na jiném webu, který je na několik dní k dispozici i pro ne-předplatitele a úzce souvisí s duchovní tématikou.

Víte, jak pořád píši o tom, že se nelze stát zcela duchovním, dokonalým, oprostit se od těla, nikdy nemít špatné myšlenky?

Tak tento článek pojednává nejen o tom, že "špatné" myšlenky budeme mít vždy... ale v čem spočívá ta skutečná "duchovní praxe" a že nestačí meditovat v ústranní a cítit se extra duchovní, že spiritualita je v něčem jiném.

"Je lákavé cítit se jako duchovně pokročilý, protože dokážu zavřít oči na meditační podložce a posílat všem růžový obláček lásky. Ale to není láska. To je imaginací vybuzená emoce, v ideálním, izolovaném prostředí. Je to cvičení, které může být užitečné. Ale je to jenom cvičení. S "prováděním" spirituální vrstvy našich životů to nemá mnoho společného."

Je to dobrý podnět k zamyšlení. Čtěte prosím tady: https://psychologie.cz/duchovni-niziny/ :-)

Celistvost

2. ledna 2018 v 11:11 | Neri |  Sebeláska
Mnoho lidí, kteří jdou spirituální cestou, jdou za nějakým cílem. Chápete, není to procházka, je to cesta. Cesta vede k cíli. Jste-li na cestě k babičce, na konci cesty stojí babiččin dům. Život je vlastně taky cesta, ale její cílem je smrt, něco, za čím moc radostně nejdeme, ale stejně se tomu nevyhneme. Co je cílem duchovní cesty? Někdo by řekl - osvícení. Nirvána. Dokonalost. Povznesení do vyšší (5D) dimenze. Zbavit se všech lidských potřeb a pout k tomuto světu. Ha, ha, ha. Vážně, pokud je vaším cílem se oprostit od lidské existence a povznést se nevím kam, možná bych doporučila spíše sebevraždu než cestu spirituální. Ano, je to poněkud kruté, černý humor a tak, ale... podívejte, pokud myslíte, že cílem je oprostit se od lidské existence a potřeb, stejně do toho svého cíle nedojdete. Protože to cílem není.

"Ah ano, dobrá, když jsi tak chytrá, řekni nám, co tedy je cílem spirituální cesty, ha? Co si myslíš, že to je, to se pobavím, to si poslechnu, jak může někdo tvrdit, že cílem není osvícení a Nirvána..."

Máte to v nadpisu článku. Cílem duchovní cesty je WHOLENESS, tedy česky to lze asi přeložit jako celistvost, ačkoli to slovo není tak krásné a všeobsahující jako jeho anglický protějšek. Cílem je stát se celým, celistvým. Nikoli doplnit si zvnějšku to, co chybí, ale najít v sobě to, co už tam je, jen to bylo ignorováno, nepřijato, odsouváno ve prospěch něčeho jiného. Jedním ze zákonů vesmírů je zákon přitažlivosti. Dalším zákonem je zákon duality. Vše má své nahoře a dole, plus i mínus, uvnitř i vně, ženský a mužský princip, dobro a zlo, ... není nic, co by existovalo samo o sobě. Vše se vymezuje tím, že to má protiklad. Bez světla nepoznáte, co je tma; a naopak.

Vtipné je, že jsem tu celistvost i na čas zažila. Přesně vím, jaký je to pocit. Před několika lety, to bylo tehdy, prosinec 2012, jak se řešilo to převibrování... nevím, jestli to byla náhoda nebo ne, ale na asi měsíc jsem se dostala do změněného stavu vědomí, kdy jsem poprvé v životě měla pocit, že jsem celá a nic mi nechybí, kdy jsem byla neustále bezdůvodně šťastná a věci, co mě dřív štvaly, jako by už nebyly důležité. Jak to přišlo tak to časem i odešlo. Bylo to jako taková "demoverze osvícení", haha. Na čas, když jsem byla v depresích, jsem se tam chtěla vrátit. Nešlo to. A teď... vlastně mi to ani nechybí. Bylo to hezké, to ano, z části to bylo ale i divné, protože jsem přestala chápat lidi kolem sebe a jejich pozemské problémy. Připadaly mi hrozně přízemní :-)

"Jak uvnitř, tak vně; jak nahoře, tak i dole. Pochop to a budeš šťasten." - Thovt, egyptský bůh vědění

(Mimochodem, Thovt je obecně zajímavá postava, je spojován se Smaragdovou deskou a v mytologii je strážcem veškerého vědění. Jeden egyptský princ se mu prý pokusil to vědění ukrást, porozuměl věcem, o kterých se mu ani nesnilo a bylo to víc, než mohl smrtelník unést, protože takové vědění patřilo jen bohům. Možná to bylo tak trochu i o tom, že i kdyby člověk chtěl, nemůže vše vědět hned a porozumět hned všemu, musí si k tomu dojít svým životem a zkušenostmi. Víly mi vždy odmítaly říkat některé věci, na které jsem se ptala, s tím, že mi to nesmí prozradit a musím na to přijít sama. To jen tak mimo záznam.)

Když už jsem u té desky, pobavil mě rozbor textu na jednom webu, kde se spekulovalo nad tím, jestli se v textu pojednává o nějaké prahmotě, částicích, ze kterých je tvořeno všechno, nějakém chemickém něčem... ne.

"Je to síla, síla všech sil, neboť přemůže všechny jemné věci a pronikne všemi věcmi pevnými."

To je láska, žádná částice. A tím myslím tu bezpodmínečnou lásku, světlo, "boží vědomí", jak to kdo chce nazvat. A láska je cestou k osvícenéí. V prvé řadě láska k sobě, ke všemu v sobě, i k tomu, co teď odmítáme, co nechceme, co se nám nelíbí. Láska je to vše přijmout a milovat to, nehodnotit jako dobré a špatné, prostě to je a je to tak v pořádku. Na určité úrovni je stejně všechno jedno, tedy, teoreticky, když dokážete 100% milovat sebe, dokážete úplně stejně milovat vše ostatní. Hrozný ezo-kec, ale něco na tom bude. Tím se teď však netrapte :-)


Pokud chcete jít tou spirituální cestou a dojít na její konec, tedy k celistvosti, tedy k tomu být kompletní, celí, najít v sobě a přijmout všechny své části, své stíny, které jste skrývali i sami před sebou... snažit se o oproštění se od lidské existence a všech potřeb je ironicky to nejhloupější, co můžete dělat. To své tolik chtěné osvícení tím oddalujete, ne naopak. Protože hádejte co, pokud odmítáte svou lidskou část, svoje tělo, svoje potřeby, svoje touhy, nestáváte se celistvými, naopak. Oddělujete - a držíte od sebe oddělené - své části a tím se celistvosti vzdalujete. Odmítnout a přijmout jsou taky opaky. Jenomže odmítání vás nikdy k celistvosti nedovede. Alespoň dokud odmítáte cokoli, co je VY. Můžete odmítnout pracovní nabídku, kterou nechcete. Nebo dar. Nebo cokoli. Ale odmítat sebe? To ke štěstí nepovede. A dokud budete myslet, že štěstí je zbavit se čehokoli z vás a vymazat to z existence, tak hádejte co? Budete bojovat zrovna proti té věci, kterou chcete. Ačkoli, možná ji vlastně nechcete. Pokud to, co chcete, je zbavit se bolesti, zbavit se potřeb, zbavit se čehokoli... spirituální cesta k tomu nevede. Cesta popírání tam vede. Ale ta zas nevede k tomu osvícení.

Zkrátím to.

Co je osvícení? Osvícení je celistvost. Co je celistvost? Přijmout naprosto vše, co v sobě máte. Mít se s tím vším rád.

Celistvost = přijmout


... své fyzické tělo i svou duši - přikládat stejnou hodnotu péči o tělo jako péči o svůj duchovní rozvoj, přikládat stejnou hodnotu svým přízemným fyzickým potřebám, jako svým vyšším potřebám lásky, sebevyjádření apod.

(a speciálně pro vtělené apod. - své lidské já i své "nelidské" - třeba vílí - já)

... svou sexualitu i svou nevinnost - naneštěstí, i když je sex vlastně všude, je to něco, co v sobě my lidé hodně potlačujeme a máme problém si ke své sexualitě - své zvířecí části - vybudovat zdravý vztah; nicméně člověk, který je ze své sexuality zděšený a cítí se špatný může pohrdat čistotou a nevinností úplně stejně, protože na něj působí falešně, naivně a nevyspěle

... své světlo i svou temnotu - svou lidskou, primitivní, temnou, agresivní, sexuální část, která vás teď možná děsí, své pocity lásky, štěstí, sounáležitosti, svou touhu pomáhat druhým, i když ji můžete považovat za slabost a zranitelnost, i když se můžete bát, že když si dovolíte cítit radost, bude vám hůř, když odejde

... svou minulost i svou přítomnost - cokoli jste udělali, je to v pořádku a cokoli se děje teď, je to, jak má být

... své pasivní, ženské kvality i své aktivní, mužské kvality - umět čekat a umět se i rozhodnout, vážit si mužů i žen

... své srdce i svůj rozum - umět využívat oboje, nepovažovat jedno z nich za hodnotnější

... své negativní i pozitivní pocity - přijmout nenávist stejně jako lásku, strach stejně jako odvahu

... svou sílu i svou zranitelnost - umět se za sebe postavit a umět se otevřít a odevzdat

... hojnost majetku i hojnost lásky, zdraví či vědění - odmítat fyzické radosti a materiální věci není cesta k osvícení, pokud něco chcete a nedovolíte si to chtít, je to naopak zase cesta od sebe, do odmítání

... a jak by řekl Jung, přijmout svůj stín i svou personu - stín je to vše, co jsme se naučili, že je špatné a nevhodné, vše, co jsme vytěsnili do nevědomí a odráží se nám to jen skrze zrcadlení nebo si to projektujeme do jiných lidí, jsou to věci, které nechceme - ne vždy jsou špatné, někdo mohl vytěsnit klidně i radost, kreativitu nebo láskyplnost, protože byla v dětství "potrestána"... ale stín je obvykle to, co je především nutné přijmout - a to, co se během spirituální cesty dostává na povrch a stává se z nevědomého vědomým. Člověk, který si je vědom všeho v sobě, pak může být skutečně autentický. A vy víte, jak je pro mě autenticita důležitá. Je to můj "cíl" :-)

Cílem je celistvost. Nemohu vám říct, jak jí dosáhnout, každý z nás v sobě odmítá jiné věci. Většinou na to ale přijdete sami, věci se vynořují jedna po druhé a pokud vám na sobě nebo na jiných něco leze na nervy, pravděpodobně je to něco, co potřebujete přijmout a zpracovat :-) Vzpomeňte si, co vás aktuálně v životě nejvíc štve. Vždycky se něco najde!

A nakonec - celistvost je také přijmout vaši aktuální situaci, aktuální já, aktuální pocity. Nezáleží na tom, že tam ještě nejste. Jste dokonalí takoví, jací jste právě teď. Semínko je stejně důležité a stejně dokonalé, jako květina. Už jen potenciál a co z něj může vyrůst mu dává cenu. Ostatně, hlavně my ženy se často zamilujeme do potenciálu muže spíše, než do něj. Dovolte si milovat i sebe a svůj potenciál, i když se třeba ještě nenaplnil.

Přijměte, že tam ještě nejste; přiznat si, kde jsem, je ostatně jediný možný výchozí bod každé cesty. Bez aktuální pozice "tady stojíte" je vám každá mapa na houby ;-)

Vzhůru do 2018

1. ledna 2018 v 1:00 | Neri |  Mé deníkové zápisky
Někteří z vás možná objevili můj blog teprve nedávno... ale vy, kteří jste tady už několikátým rokem, nejspíš víte, že mám takovou tradici. Každý rok sem (pro sebe) píši zamyšlení nad uplynulým rokem a mých vyhlídkách do roku dalšího. Ke konci roku se ve mně vždy pere několik emocí... hrdost na to, kolik jsem toho zvládla, zklamání, že některé věci nevyšly, obavy, že se to nezlepší ani v budoucnu a s každým rokem jsem déle bez toho, po čem toužím... určitá nostalgie a... reflexe. Posledních několik let bylo dost nabitých změnami - když v tom žijete každý den, ani si to neuvědomíte, ale na konci roku - hlavně když porovnám tento článek s článkem z roku minulého - vidím, kolik se toho událo a změnilo. Možná až na pár věcí, se kterými se mi nedaří pohnout...

Nedávno jsem už psala, co se v mém životě dělo, tak to nebudu zbytečně opakovat. Jen stručně - podnikání se rozjíždí, končím první semestr psychologie (ještě mi chybí dodělat 3 zkoušky, které jsem nedělala na předtermín), stále bydlím v Brně na kolejích, před pár měsíci jsme přerušili kontakt s mou dřívější nejlepší kamarádkou a teď mám spíše známé než přátele, se svým dvojpaprskem víceméně nemluvím a snažím se zlepšit svoje stravovací návyky v tom smyslu, že jsem měla vždy sklon se s jídlem trochu zanedbávat, nevěděla jsem, co jíst... teď mi pomohla jedna slečna, která se jídlem zabývá, takže nějaké zlepšení vidím. Ale mohlo by to být i lepší (pořád jsem na sebe moc náročná :-)).

Nejde ale jen o to, co se v minulém roce dělo... momentálně přemýšlím spíše nad tím, jak se cítím, v co doufám, co bych ráda změnila... Rozhodla jsem se, že tentokrát, dnes, v tomto článku, k vám budu absolutně upřímná a, nejpíš, tak trochu zranitelná. Na jednu stranu asi můžu objektivně říct, že se mi plní moje sny o skvělé práci, protože svou práci (stylové poradenství) mám opravdu ráda, baví mě a naplňuje a i má finanční situace se zlepšuje... takže se cítím spokojenější, svobodnější... a mé bydlení je fajn, moje spolubydlící také a jsem za to opravdu vděčná. Škola mě baví. Není čím se trápit... správně? A já neříkám, že se trápím, obvykle příliš ne. Pořád ještě jsem šťastná. Ale...

S každým takovým novoročním článkem cítím, jak stárnu. Jistě, někomu může připadat směšné, že vnímám stárnutí, když mi za pár dní bude teprve třiadvacet. Nejde ale ani tak o to, že bych snad měla být brzy stará - spíše s každým rokem vnímám, kolik let už uplynulo od doby, kdy jsem začala opravdu chtít některé věci a vidím, že se stále nesplnily. Zatímco v některých oblastech se věci lepší, v jiných stagnují nebo se ještě horší. A to mě občas děsí. Děsí mě, že teď v podstatě nemám žádné blízké přátele a že jsem se za poslední rok, dva, snad i odnaučila se s lidmi sbližovata ty vztahy budovat. Najednou nějak nemám chuť ani sílu. Navíc, začínám být ve věku, kdy má každý druhý vážný vztah a většinu času věnuje jemu, nikoli přátelům - a já žádný partnerský vztah nemám. Obvykle o tom nepíšu, nechci fňukat a stěžovat si, navíc mi to připadá hodně osobní a na jednu stranu jsem ráda sama a neumím si moc představit, že by někdo omezoval mou svobodu. Na druhou však bývám někdy osamělá. A nejde jen o to. Už jako malá holka jsem si přála krásný vztah, lásku a takové ty věci. Spříznění duší. Byla to pro mě životní priorita číslo jedna, dokonce i nad tou milovanou prací (ačkoli bych se jí pro muže nevzdala). Pak jsem tu svou "spřízněnou duši" poznala a vždycky věřila... či spíš doufala, že jednou, brzy, tento rok už snad konečně se vrátíme k sobě. Jenomže se to nikdy nestalo a já už jsem unavená z čekání. Jsem unavená z toho "pracovat na sobě" a "soustředit se na jiné věci". Pět let jsem, až na nezávazné známosti, přehlížela svoji touhu po vztahu, protože zkrátka nebylo jak ji naplnit a zároveň být věrná své pravdě a tomu, co cítím, protože mi připadalo nefér s někým zkoušet chodit, zatímco miluji jiného. Nemluvě o tom, že mě nikdo za celé roky ani nedokázal zaujmout. Občas jsem byla ze všech mužů tak zklamaná a otrávená, mlčky jim vyčítala, že se mu ani vzdáleně nepodobají...

Ale faktem je, že i když jeho stále miluji, tak chci stále vztah. Bez ohledu na to, jestli to považuji za nereálné nebo si toho zkouším nevšímat, nechci být sama. A nevím, jestli to dokážu, ale chci zkusit jít dál, chci někoho potkat, chci se zamilovat, chci zažít všechny ty věci, o kterých jsem vždycky snila a teď mi chybí (nevezmu ale zavděk čímkoli, pokud nepotkám nikoho, s kým mi bude opravdu dobře, tak budu radši i nadále sama). No, první krok je asi si to přiznat a přestat tu touhu zavírat s ostatními kostlivci do skříně :-) Navíc vnímám, že moje snaha být autentická a pravdivá často vede k tomu, že na sobě hledám chyby - protože mi to připadá jako objektivnější a pravdivější pohled na sebe, přiznávat si své chyby - ale místo, aby to pomáhalo, tak se na sebe spíš zlobím, podvědomě se trestám a považuji se za špatného člověka a... celkově se pořád moc analyzuji. Tak letos poprvé, ačkoli to nemám ve zvyku, si dávám i pár předsevzetí. Popravdě jsem na nich začala pracovat už před pár týdny, ale i tak jsou to záležitosti pro nový rok. Takže letos chci: konečně mít vztah a lásku a užít si to; pořádně jíst a hezky se o sebe starat; nadále směřovat k finanční samostatnosti; být na sebe méně tvrdá, méně se analyzovat a více přijímat, co je a více žít; být více ve své ženské energii, místo abych byla pořád mužská a racionální; a také trávit co nejvíc času ve svém vílím já, které bylo hodně odstrčené, zanedbané a přitom... je to ono, kdy se cítím nejvíce sama sebou, nejvíce ve své pravdě a šťastná. Posledních pár let jsem žila ve vězení racionality, sebe-reflexe (či spíše sebe-trýznění) a únavy životem a neuměla si hrát, bavit se a házet starosti za hlavu. Je na čase to otočit a zvolit si, že budu možná zranitelná a dětinská a naivní, přesně tak, jak to nesnáším... ale budu šťastnější. Bude to boj. Snad budu vítězit. Držte mi palce.

A vám přeji, abyste do nového roku vykročili v co nejlepší náladě, aby se vám také splnily vaše plány, cíle a předsevzetí a vůbec, abyste byli šťastní a spokojení jak jen to jde. Nakonec přikládám snovou písničku, kterou jsem nedávno "objevila". Holly Henry má zajímavý styl, líbí se mi, tak třeba se bude líbit i vám.

P. S. Ne, stále ještě nejsem schopná sama zpívat před lidmi, žádný pokrok nevnímám a ani nevím, jestli se ho někdy dočkám. Možná jednou ano. Letos si to přát nebudu, jen by mě pak mrzelo, že zase nic. Má-li se to stát, stane se.



Velký muž a malá žena

19. prosince 2017 v 11:12 | Neri |  Posvátné ženství
K napsání dnešního článku mě inspiroval tento článek na webu o psychologii.

"Jako by samy ženy měly strach opřít se o muže, ztratit kontrolu, mít v muže důvěru. Místo toho si pečlivě hlídají, aby ony samy měly věci pod kontrolou. Mnohé ženy jsou nesmírně výkonné - plánují, jsou zaměřené na cíl, zvládají se postarat o rodinu i mít úspěch ve své práci. Kde se v ženách tyto tendence berou?

... To, co spojuje všechny ženy, které se obávají více se uvolnit do ženské energie, je pocit bezmoci, který kdysi zažily."

Abych pravdu řekla, když víte, tak víte. Zato článek komentovala spousta žen, které na autorku útočily, jako by chtěla návrat do středověku. Spousta vyděšených žen, které si ani nedokáží připustit, že by snad chtěly být ženami. Nemají odvahu. Na jednu stranu to chápu. Na druhou je jen určité množství toho, co žena dokáže snášet. A já už nesnesu vše táhnout na svých bedrech, být věčně unavený, zodpovědný dospělý, který není schopen skutečné rádosti, hravosti, ničeho.

Emancipace a rovnoprávnost jsou skvělé věci a rozhodně bych se nechtěla vrátit do dob, kdy ženy neměly příliš volby a svobody. Přesto se však s tím dobrým poutají i nepříjemnosti… ženy už se na muže nemusí spoléhat; to by nevadilo - horší je, že si nedovolí se na ně spoléhat. Nikdy. Čest výjimkám, no já byla dlouho "sama sobě mužem" a ještě pořád z velké části jsem. Možná, že v jádru jsem citlivá a intuitivní a romantická, ale ta výchova, otcovský "vzor"… to vše mě nutilo se o sebe postarat sama, být výkonná,… dokázala jsem s tím trochu pohnout, protože už nechci vše pořád táhnout sama, začala nosit sukně a šaty místo toho praktického oblečení na běhání za pochůzkami. Ale… vidím, že pořád ještě nedokážu být ženou. Nedokážu se uvolnit. Nedokážu si vytvořit prostor pro muže vedle sebe.

Součástí ženství je přijímat - přijímat věci takové, jaké jsou. I když se nám nelíbí. - tak to neumím

A nemluvím o tom, že bychom jako ženy měly být doma a nechat se živit. Mluvím o tom, jak je pro nás těžké pustit kontrolu. Smířit se s tím, že věci nebudou perfektní a nebudou přesně podle nás. Jestli jste alespoň trochu já, tak vás představa, že něco necháte na jiných, že snad svůj osud vložíte do rukou muže, děsí k smrti. Doslova mám pocit, že když tu kontrolu pustím, tak umřu. Buď umřu hlady, nebo se mi vrátí deprese a zabiju se kvůli té bolesti. Byly doby, kdy jsem neměla věci pod kontrolou. Kdy jsem nevěděla, za co si koupím jídlo. Kdy jsem bydlela s lidmi, kteří mě deptali. Neviděla jsem v budoucnosti žádné východisko. Představa, že budu zase takhle bezmocná, že se o sebe nepostarám, že budu s někým, kdo se nebude starat o moje nejvyšší dobro, mě děsí nepředstavitelným způsobem. Kolikrát se to pak odrazí i v maličkosti, že nenechám chlapa, aby vybral restauraci, protože co když tam přijdu, nebude tam nic bezmasého a já budu mít hlad. Což zní možná směšně, ale zažila jsem doby, kdy jsem neměla na jídlo několik dní. A moje tělo z toho má dodnes hrůzu. Nevím, jestli potrvá dalších pět let nebo víc, než se uklidní. Vím jen, že kdykoli nemám doma nic k jídlu, panikařím.

Ale nechci mít muže, který se o nic nepostará. Nechci vše táhnout za sebe i za něj. Radši budu sama. Proto asi jsem sama. Vždy o mě jevily zájem jen ty typy, co mě nepřitahovaly, ti pánové, co nemají vlastní život, cíle, ambice, jen by se pověsili na mě. A já to nechci táhnout. Ale, popravdě, nevím, jak pustit kontrolu. Nevím, jak se smířit s tím, co se děje a jak to přichází a nesnažit se to měnit. Nevím, jak překonat tak obrovský existenciální strach. Nevím, jak být ženou. Mám pocit, že v sobě mám dospělého, schopného muže a malou holčičku. Ženu, která nikdy nevyrostla, která byla tak slabá a neschopná, že jí ten muž nikdy nesvěřil zodpovědnost, aby si neublížila. Nikdy jí nedovolil mít vlastní zkušenosti. Nedovolil jí vyrůst. A já vím, že to dělal pro její dobro. Protože taková holčička potřebuje ochranu, nemůže vyrazit do světa na vlastní pěst. Jenomže možná je trochu rozdíl mezi tím zpovzdálí dohlížet a tím nic nedovolit, dusit toho druhého. A krom toho, když ten můj vnitřní muž dělá tatínka holčičce, ale nemá žádnou partnerku, která by mu pomohla se uvolnit, taky občas opřít, dala mu trochu té něhy - asi se není čemu divit, že je pořád tak unavený. Má na krku vše a ještě k tomu dítě. A je na to sám.


Myslím, že by ho ta malá mohla přecejen něco naučit, kdyby jí přestal říkat, jak je neschopná a že nic nesmí. Možná by mu ukázala ty hezké věci, které v člověku vyvolají úsměv. Možná by si mohli hrát. Možná by ji mohl učit o světě, pustit ji ven a nabídnout jí náruč, když se někde zraní. Kdyby trochu pustil tu kontrolu, pochopil, že život není jen o práci a cílech a že ta malá jednou musí vyrůst a nemůže vyrůst, když jí to nedovolí. A že mu může být partnerkou. Jednou.

A jistě, jsou dny, kdy v sobě najdu něco ženského. Vždy jsem byla dost emocionální (jen ty city neprojevovala), intuitivní, měla ráda krásné věci... kdysi jsem i věřila na lásku. Ale po těch depresích, kdy to bylo já proti světu, jsem se uzavřela za ještě silnější hradby než dřív a zůstala úplně sama. Sama na vše. A teď je to jako začarovaný kruh, kdy bych se možná i natáhla pro pomoc, ale když se natáhnu, nikdo, kdo by pomohl, tady není, takže si to stejně musím vyřešit sama a opět jsem jen ujištěna v tom, že musím vše zvládat sama, když jsem sama. Nevím, jak nebýt sama. Ale chci to. Jenomže jak se mám naučit nebýt sama, když jsem sama?

Pohrdám "dospělými" holčičkami, co nic samy nezvládnou, nemají ambice, nemají život, jen visí na chlapovi nebo rodičích a neumí se o sebe postarat. Prostě je nesnáším. Nemůžu si pomoct. Možná je to ten můj vnitřní muž, co je naštvaný, že pořád musí dohlížet na malou holku, která nic nezvládne, a okrádá jej to o energii. Ta nespravedlnost, že ony nemusí nic, prostě si zahrají na chudinky a všichni se o ně postarají, zatímco já se musím starat sama. A nikoho nezajímá, jestli mi dojdou síly. I když mi dochází, musím jít dál, jinak skončím špatně. Nikdo mě nechytí, když upadnu. Musím vstát sama. Tak jim asi závidím, možná. Možná i kdybych upadla, nedovolila bych nikomu, aby si všiml. Možná jsem moc hrdá. Ve skutečnosti svou hodnotu jako osoby asi odvíjím od toho výkonu, od té nezávislosti a schopnosti se o sebe postarat. Pokud budu jako žena, malá bezbranná holčička, jako ty holčičky, kterými pohrdám - tak budu pohrdat i sama sebou. Protože někde uvnitř jsem přesvědčená, že pokud nedokážu stát sama za sebe, postarat se o sebe... nemám žádnou hodnotu. Ony pro mě nemají žádnou hodnotu. Já bych ji pro sebe taky neměla, být jako ony. Být ženou je být nikdo. Troska. Hloupý přívěšek. Není divu, že jí být nedokážu. Jak to ale změnit?

Nevím, jestli to takhle bylo vždycky. Vím jen, že sotva jsem začala poznávat a přijímat svou vílí část, život mě hodil do takových sraček, že jsem se musela sebrat a všechno to hravé, veselé a nevinné odsunout stranou, aby to nezavazelo a nepřišlo k úhoně, jelikož tady byly důležitější věci. Přežití. A teď nevím, jak v sobě zase nějakou radost najít. Neovládat se pořád. Neřešit všechno. Nevím. Třeba na to přijdu. A pokud máte podobný problém, no, nejste v tom samy :-)

Kam dál