Beltaine

Včera v 13:23 | Neri |  Pohanství a druidismus
Všechno nejlepší k dnešnímu svátku, mé milé čarodějnice!

Původně jsem chtěla nové číslo magazínu vydat už v dubnu, ale nenadálý spisovatelský blok vedl k tomu, že jeho vydání bylo poněkud odloženo a vyjde 2. května. Jelikož by tak článek o Beltainu byl poněkud opožděn, rozhodla jsem se jej vydat už dnes. Právě dnes je totiž přelom dubna a května a k tomuto dni patří pohanský svátek/čarodějnický sabat Beltaine. Tak pokud jsou vám pohanské zvyky blízké, zkuste si užít trochu té magické atmosféry jednoho z prastarých svátků. Proč? Protože v dnešní době ztrácíme spojení s přírodou, svými předky a vůbec oním pocitem "posvátnosti", který býval spojený s někdejšími rituály. Někdo tento pocit hledá na křesťanských mších, někdo jej zažívá jednou ročně o Vánocích. Pohané, na druhou stranu, mohou dodržovat oslavy všech svých svátků a užít si přítomnosti kouzla častěji.

Tento svátek býval dobou veselí, oslav, zapalování ohně a také lásky (z toho nejspíše vychází dnešní 1. máj). Vítal se příchod jara a léta, konec období temna. Venku všechno začíná růst, je vhodná doba pro praktikování magie a početí dětí. Kdysi se prý na Beltaine pořádaly oslavy v přírodě, kde si na jeden den všichni symbolicky "sundávali snubní prsteny", nosili masky a milovali se všichni se všemi, resp. s kýmkoli chtěli, a děti narozené v tento den byly děti Beltainu a starala se o ně celá vesnice společně, neboť neměly jasného otce. Takové děti byly považovány za požehnání. Je však otázkou, nakolik jsou tyto zkazky pravdivé a nakolik jen výplodem bujné fantazie moderního člověka :-)

Dnes se zapaluje oheň a pálí se v něm čarodějnice, což trochu zavádí inkvizičními procesy, nicméně dříve spalovaná figura představovala ve slovanských zemích bohyni Morenu, vládkyni zimy, tmy a smrti, a pálena byla symbolicky proto, aby zima definitivně odešla a vládu převzala bohyně léta, např. slovanská Lada nebo keltská Rhiannon.


Pokud si chcete přečíst obsáhlejší článek o tomto svátku, doporučuji třeba tento.

Já se už jen krátce pozastavím nad tím, jak můžete tento svátek slavit i sami doma, pokud po tom toužíte (samozřejmě ideální je, pokud můžete pozvat přátele někam ven, udělat si oheň, skákat přes něj, tancovat a zpívat, pít pivo či medovinu a opékat špekáčky, ale… ne každý má to štěstí, že je obklopen podobně "postiženými" lidmi :-D).

Pokud můžete jít třeba na zahradu a udělat si malý táboráček, určitě to udělejte, pokud ne, zapalte si doma alespoň pár svíček, neb bez ohně by to nebyl pořádný Beltain. Praktikujete-li čarodějnictví, můžete zkusit očistné rituály, příp. magii lásky - ale pozor!, čarováním ovlivňovat něčí vůli je špatné a tento akt většinou nevyjde, pouze se vám vrátí (karma) v něčem třikrát horším. Magie lásky je tedy užitečná pouze tehdy, když si nechcete přitáhnout konkrétní osobu, ale třeba jen partnera, kterého ještě neznáte. Můžete si sepsat třeba seznam vlastností, které si u partnera přejete, představovat si, jaký by byl a jak by vám s ním bylo, srolovat pak seznam do ruličky a třeba zapečetit voskem a uložit na bezpečné místo. Jednou, až potkáte lásku svého života, můžete vosk zlomit a podívat se, jestli je opravdu takový, jak jste si přáli :-) Také můžete popsat nějaký špatný zvyk nebo nepříjemnou situaci, které byste se chtěli zbavit - či naopak přání ke splnění - a tento papírek spálit.

A určitě si udělejte nějaké dobré jídlo, nalijte oblíbený nápoj, pusťte si hudbu (třeba rovnou nějakou pohanskou, skupiny jako je, Faun, Dead Can Dance, v magazínu zmíněná Oonagh, Asonance,…) a zatančete si. Čarodějnickým zvykem je také vyzdobit svůj oltář v barvách svátku (např. zelená) a obléknout si "speciální obřadní oděv". Ale jak se do oslav pustíte je jen na vás. Hlavně si to užijte :-)
 

Překážky na cestě za snem, aneb proč je nejtemněji před úsvitem

Úterý v 9:56 | Neri |  Duchovní cesta
Všichni něco chceme. Někteří toužíme po lásce, někteří po materiálních věcech a někteří po dokonalosti a duchovním povznesení. Člověk vždy někam směřuje, vždy se snaží naplnit své potřeby. Způsobů, jak na to jít, je mnoho. Můžeme se jednoduše vydat cestou činu a začít provádět kroky, které by mohly vést ke splnění našich přání. Chceme se naučit malovat, tak si pořídíme barvy a výkresy a zkoušíme to. Obvykle se objeví první překážky, třeba nám to nejde nebo zjistíme, že nás to vlastně nebaví a nechceme to. To samé se ale může stát, když na to nejdeme nejprve přímou akcí, ale skrze zákon přitažlivosti - "duchovní techniky". Pozitivní myšlení. Tajemství. Vděčnost. Láska. Rozhodnutí.

Zákon přitažlivosti má ovšem onu odvrácenou stránku - musíme věřit, že je to možné, že si to zasloužíme, zkrátka musíme být svou přitažlivostí na úrovni "je to snadné, už jako bych to měl/a", jinak se to jen tak samo od sebe nestane. Představovat si, myslet na to a dokonce ani jednat v tom duchu nestačí. Kdybychom mohli mít ty vysněné věci snadno, už bychom je přece dávno měli. Stačilo by na to pomyslet. Jenomže to nestačí a nefunguje.

Někdy chybí akce, čekáme, že se věci stanou samy, aniž bychom museli vyjít z domu a své komfortní zóny. Jako v tom vtipu, kdy člověk prosí Boha o spásu, zatímco jeho ostrůvek pomalu zaplavuje voda… kolem plují dvě lodě a chtějí, aby nastoupil, ale on řekne, že ne, že věří, že ho zachrání Bůh… po smrti se ptá Boha, proč ho nezachránil - "Jak nezachránil? Poslal jsem ti přece dvě lodě!". Někdy si sami nejsme jisti, že to vysněné vážně chceme. První překážka, kterou dostanete, je otázka: Opravdu tohle chceš? A dokud se nerozhodnete, že ano, nepohnete se z místa. Cesta za snem nebývá procházkou růžovou zahradou a bez dostatečné motivace tu cestu nezvládneme. Obzvlášť, pokud předem víme, že to nebude jednoduché. Pokud nám něco připadá těžké, nepochybně v sobě máme mnoho překážek, které splnění onoho snu brání.

Možná ani nevěříme, že je to možné. Hlavní problém je v tom, že většina našich přesvědčení je podvědomá. Jsou to naučené vzorce, nad kterými nemáme kontrolu. Nestačí si říkat afirmace, nestačí ignorovat pochybnosti a negativní myšlenky a čekat, že zmizí a přebijeme je těmi pozitivními. Nestačí si věci představovat na to, aby se staly. To je pouze první krok. Jak tedy opravdu funguje "cesta za snem"? A jak ji úspěšně zvládnout a dojít do cíle?


1. Vědomé rozhodnutí
První fáze je tou, co známe z Tajemství. Rozhodneme se, že něco chceme. Začneme si představovat, jaké by to bylo. Mozek příliš nerozlišuje mezi živou fantazií a skutečností; jak víme třeba z pokusů, které dokazují, že tělo zapojuje svaly, i když si jen představujeme, že běžíme. V tomto okamžiku se dají věci do pohybu a může po vás být vyžadována určitá akce (formou znamení, nutkání něco udělat, apod.). Když ji nevykonáte, sami se rozhodujete, že splnění svého přání nepřijímáte. Ale když na něj budete myslet dále, dostanete další šance. Opět je na vás, jestli se jich chopíte. Pokud něco zkusíte udělat, stane se jedna z těchto tří věcí:

a) Přání se vám jednoduše splní, protože jste si jím jisti a nestojí mu v cestě žádné překážky. Většinou se to děje, když máme "malá" přání, třeba najít to pravé štěně pro nás, dát si pizzu, vidět známého,… jsou to věci, kterým věříme, protože se mohou stát "náhodou" i bez našeho přičinění. Že náhoda neexistuje, už je věc druhá. Ale těchto věcí je relativně snadné dosáhnout. Neobjeví se překážky, protože jim nic nepřekáží. Stačí provést nějakou akci a přijmout splněné přání.

b) Začnete pochybovat o tom, jestli onu věc opravdu chcete. Třeba jste si zkusili novou dovednost a najednou vás to až tak nebaví. Vidíte jiné možnosti, kterých se musíte pro svůj sen vzdát a vzdát se jich nechcete. Třeba vám dojde, že tohle vám štěstí nepřinese, jen jste si to mysleli. A to je ok, chybami se učíme. Můžete se kdykoli rozmyslet a chtít něco jiného, ale dokud si neujasníte, co opravdu chcete, nemůže to přijít. Musíte totiž opravdu chtít, abyste mohli na této cestě pokračovat. Protože pokud po B nenásleduje A, nakonec se vždycky stane C.

c) Přání se nesplní. Jste si jisti, že to chcete, minimálně vědomě ano. Místo očekáváného splnění přání ale dostáváte další a další překážky, vyplouvá na povrch nejistota, negativní myšlení, jste nervózní, že se vám přání nesplnilo… a věci jsou horší a horší a horší. Nejen, že jste nedostali, co jste chtěli, ale navíc se cítíte špatně, jste smutní, zklamaní. Máte chuť to vzdát a říkáte si, že se vám to přání splnit nemůže. To ale není pravda. Vaše cesta bude pouze delší, než jste si mysleli. V Tajemství už se nepíše o tom, co dělat, když nezafunguje bod první a kvůli tomu se lidé často zacyklí v potlačování negativity a ještě silnější snaze si věci přitáhnout pozitivním myšlením. Proč to nefunguje? Inu, nefunguje to proto, že problém přehlížíte místo, abyste ho řešili. A problémy, jak známo, málokdy mizí samy od sebe. Na neléčenou smrtelnou nemoc prostě umřete. Stejně tak duševní bolest není radno ignorovat.


2. Překážky
Chcete vědět, proč se vám přání nesplnilo? Je to snadné - stojíte tomu v cestě. Nemá smysl si to vyčítat nebo se za to týrat vinou, že si sami ničíte život, jen proto, že nejste dokonale duchovní a pozitivní vědomě i podvědomě. Za své podvědomí nemůžete, to se formovalo zkušenostmi už od raného dětství, v době, kdy jste nemohli nijak ovlivnit, co si do hlavy pustíte a co ne. Všechno, co jste zažívali, jste si nějak vyložili a udělali z toho realitu, ve které teď žijete. Dobrá zpráva je, že není neměnná. Špatná zpráva je, že změna není tak snadná jako prostě "začít myslet pozitivně".

To je nevýhoda, kterou mají lidé znalí Tajemství. Myslí si, že stačí pozitivně myslet a věci se stanou, a když ne, mysleli málo pozitivně. Nevidí, že buď dostanou, co chtěli, nebo dostanou NÁVOD, jak to získat. Ale musí se pak tím návodem řídit stejně, jako všichni, co pozitivně nemysleli a dali se cestou přímé akce. Přičemž samozřejmě museli mít víru, jinak by jim ta akce dlouho nevydržela. Jen nejsou zatíženi poznáním, že si něco záměrně přitahují. A často také nejsou zatížení sebe-nenávistí, sebe-odmítáním a pocitem viny a neschopnosti za to, že nedokáží svou myslí dokonale ovládat celý svůj život. Nedostatek sebe-lásky a sebe-přijetí je ostatně jednou z největších překážek na cestě za splněním každého většího cíle. Když se nemáme rádi, nedokážeme přijmout nic dobrého, co nám život přináší. Nebo jen ty menší věci. Je těžké se mít rádi, když si vyčítáme, že jsme neschopní. Důležité je ale vědět tuto věc: Když se vám vaše přání hned nesplní a místo něj se vynoří překážky, není to špatně. Neděláte to špatně, naopak, děláte to správně. Přitahujete si, co chcete. Dali jste se na cestu.

S každou pochybností, bolestí, psychickou i fyzickou ranou dostáváte ukazatele směru, kudy jít dál, aby se vám vaše přání splnilo. Možná to tak na první pohled nevypadá, ale je to tak. Kdykoli o sobě pochybujete, znamená to, že se musíte naučit sebedůvěře. Kdykoli vám někdo řekne, že to nezvládnete, potřebujete uvěřit, že ano. Kdykoli se něco nepodaří, je to poučení pro příště. A jestli se teď splnění přání zdá nemožné, je to proto, že znamení vnímáte jako překážky, zatímco jsou návodem. Nemají vás odradit, naopak, mají vám pomoci vašeho snu dosáhnout. Zákon přitažlivosti vám nemohl dát, co jste chtěli, protože podvědomě tomu bráníte. Tak vám alespoň pomohl uvidět, co přesně vám brání, abyste to mohli vyřešit a svého snu dosáhnout. Protože to přece chcete. A to se vám také zákon přitažlivosti snaží dát. Jen možná jinou cestou, než jste očekávali.


3. Nejtemněji je před úsvitem
Čím více po něčem toužíte, čím silněji za tím jdete, tím více to obvykle bolí. Proč? Protože se všechny ty překážky a bloky vynořují rychleji, silněji, aby mohly být také rychleji vyčištěny. Proto mnoho dvojpaprsků trpí, když se snaží spojit. Na povrch vypluje ohromné množství "balastu", které se ohlašuje bolestí. Nebýt bolesti, tak to vše ignorujeme. Bolest nás nutí věci měnit a řešit. Je dobrou motivací a ukazatelem, co je "špatně". A jelikož velký sen má většinou hodně překážek na cestě za svým splněním, jejich překonání vyžaduje také hodně motivace a odhodlání. To je jeden z důvodů, proč některé dvojpaprsky radši utíkají do jiných vztahů a snaží se své překážky nevidět a jít jinudy. Nejsou dostatečně odhodlané projít si bolestí, radši by klid a pohodičku. Většinou stejně zjišťují, že utíkat se nedá věčně. Některé cesty totiž nelze opustit, jakmile jste se pro ně jednou rozhodli. Vždy proto buďte opatrní, co si přejete - a jestli jste ochotni nést i nevýhody své volby.

Nakonec, po všech překážkách, bolesti a dlouhé cestě přichází splnění snu. Teprve tehdy, když už jste překonali svá přesvědčení, drželi se "návodu" a pochopili, že si onu věc zasloužíte a už ji dokážete přijmout. Ať už jde o krásný vztah, dostatek peněz, cestování nebo vysněnou kariéru. Většinou máte těsně předtím pocit, že to nikdy nedokážete, že sotva vyřešíte jednu věc, objeví se další, možná ještě horší, možná ta samá v horší podobě. Máte dojem, že jsme se nikam neposunuli.

Proto je vždy nejtemněji před úsvitem. Všechna temnota vyplouvá na povrch, aby mohla být rozpuštěna a pak mohlo přijít světlo - které bylo celou dobu pod ní, jen ještě nebylo vidět. A proto také Tajemství nefunguje tak přímočaře, jak bychom si přáli. Protože nejprve musíme věci vyčistit, aby mohly zářit. Naše touha po světle nám jen ukáže, jak moc zakryté naše světélko je. Nerozsvítí ho za nás. To už musíme udělat my.

Život na hranici sebezničení

18. dubna 2017 v 9:42 | Neri
Už si zvykám na to, že mě aktuální studium knih o psychologii denně zaplavuje zajímavými poznatky a myšlenkami, ale včera se mě jedna knížka dotkla víc, než je obvyklé. Řekněme, že mě přiměla k uvědomění si něčeho, co bych nejspíš měla už dávno vědět, ale stejně jsem to nevěděla. Jsem na sebe tvrdá. Hodně tvrdá. Moje představa o tom, jaká bych měla a musím být je možná někde za hranicí toho, co je vůbec lidsky možné. Samozřejmě mě nikdy nenapadlo, že to tak je. Myslela jsem si, že na sebe mám docela oprávněné požadavky, ale včera jsem o tom nějak začala pochybovat. Začala jsem si říkat, že ta moje občasná sebe-nenávist a zklamání ze sebe nebudou až tak spravedlivé a zasloužené. Možná to souvisí s tím, že jsem se začala pokoušet o větší sebe-přijetí (jak jsem o tom psala v nedávném článku). Každopádně si myslím, že mnoho čtenářů tohoto blogu má podobný problém. Mnoho lidí ve spirituální/duchovní/seberozvojové komunitě má nejspíš tento problém. A tak o něm budu dnes psát - ze své vlastní zkušenosti a ze života, jak mám ostatně ve zvyku.

Jak už jsem zmínila, k dnešnímu článku mě inspirovala kniha. Konkrétně kapitola, kde se rozebíraly pocity, včetně strachu a také postup, jakým se lidé učí snášet věc, ze které mají panickou hrůzu - fobii. Nebylo to nic nového, nejspíš i vy jste někdy slyšeli o postupném vystavování se něčemu, čeho se bojíte, třeba zvykání si na pavouka. Radikálnější metodou je pak rovnou skočit po hlavě do toho nejhoršího a doufat, že vás to nezabije. U toho radikálního způsobu mě zaujala docela běžná varovná věta: Tohle nezkoušejte.

Napadlo mě: A proč ne? Alespoň je to rychlé, efektivní a- v tu chvíli mi nějak došlo, jak hrozně se sebou musím zacházet. Protože to, co je podle odborníků pro běžného člověka příliš stresující, nebezpečné, psychicky zničující... já považuji za věc, kterou bych prostě měla zvládnout. Očekávám od sebe, že zvládnu cokoli, jakkoli silný stres, že nebudu mít žádné hranice svých možností. Asi to tak nemám ve všem, uvědomuji si, že pracovat každý den několik hodin v callcentru bych nevydržela ani týden, protože jsem tak psychicky slabá, labilní a přecitlivělá. Nikdy dřív mě nenapadlo, že možná nejsem prostě přecitlivělá, ale že na sebe možná kladu větší nároky a břemena než jiní. Možná na sebe jdou ostatní pomalu. Nepříjemné pocty potlačí, s někým si o nich popovídají, vyhledají pomoc, ... když se něčeho bojí, vyhýbají se tomu, nesnaží se zrovna překonávat sami sebe. Udržují se vlastně v určitém (a do určité míry snad i zdravém?) psychickém pohodlí. Ale já ne. Já od sebe očekávám, že všechny ty své slabosti a nesmysly prostě okamžitě překonám, abych dosáhla svých cílů a... ano, byla pak šťastná. Na jednu stranu jsem docela šťastná i teď, na druhou si ale nedovolím jen tak zastavit, musím jít dál, dokázat víc... a musím to zvládnout i přes jakékoli překážky. Hlavně ty moje, vnitřní, psychické, mě nesmějí zastavit, jinak jsem přece slaboch.


A to je možná důvod, proč tak snadno a často "psychicky vyhořím", proč za sebou mám deprese, proč si myslím, že jsem moc slabá. Protože od sebe nejspíš očekávám, že budu "nadlidsky silná". Psycholog řekne: Nezkoušejte se vystavit své nejhorší noční můře (minimálně ne sami, bez odborného dohledu) v plné síle a nějak to přežít. A já si řeknu: Ale to bys přece měla zvládnout. Já si nedovoluji podléhat strachu. I když mě něco děsí, musím to překonat. Je mi jedno, že je to děsivé, stejně to udělám. Musím. Dokud to neudělám, tak se jen těžko ubráním myšlenkám na to, jak jsem neschopný zbabělec. Nemám se svými "slabostmi" zrovna moc trpělivosti a soucitu (i když se na tom snažím pracovat - a opět, stejně jako moje slabosti i ona přílišná tvrdost je "chyba, kterou musím dokázat napravit"). Ano, uvědomuji si, že to není zrovna krásný příklad sebelásky a štěstí. Mluvím o tom, protože věřím, že v tom nejsem sama. Možná je to výchovou, která také slabosti netolerovala, že jsme pak po letech na sebe přehnaně tvrdí. Každopádně je nesmysl si lhát do kapsy a tvrdit, že to jen tak dokážeme zahodit a být šťastní a celí sebeláskoví (a tak dokonalí, jak chceme být, o to přece celou dobu jde...).

Čtu dál, prý má člověk vyhledat odborníka, pokud má pocit, že jeho blízkým bude nejlépe, když umře. Bezodkladně. Jedné mé části to připadalo směšné. Pocit, že bude lepší, když umřu, byl roky mou životní realitou. Bylo to tak běžné jako jídlo. A kvůli tomu mám běžet za psychologem? A co mu řeknu, co na to řekne on mně, že se pletu? Já přece vím, že jsem všem na obtíž. Tedy, věděla jsem to. Ale přežila jsem. Zvládla jsem to sama, jako ostatně všechno. To se ode mě přece očekává... ne? Proč bych měla hledat nějakou pomoc, stejně mi nepomůžou, já to zvládnu sama.

A tak není nic, žádná slabost, co bych své psychice jen tak snadno odpustila. Není obvyklé, že bych na ni byla mírná, měla s ní trpělivost. Vždy od ní čekám - požaduji - víc, než je pohodlné, víc, než zvládá. Možná víc, než je možné a běžné zvládnout. Je těžké nad tím takhle přemýšlet, protože je to zvyk. Jsem zvyklá na to, že po ní chci něco, co je norma. Norma podle mě, ale asi jen podle mě. Tak jsem tak přecitlivělý slaboch anebo jsem na sebe tak tvrdá, že by to někdo jiný možná ani neunesl, nepřežil? Nevím, jen nad tím přemýšlím. Možná poprvé jinak, než jsem zvyklá, za mantinely svého normálního smýšlení o sobě.

Tak co myslíte, je to normální, dokáže každý člověk bez jakékoli psychické újmy...?
  • překonávat každý svůj strach tím, že se po hlavě vrhne do děsivé situace
  • brát si osobní zodpovědnost a vinu za vše, co v jeho životě nefunguje, včetně chování ostatních k němu
  • vždy přemýšlet nad tím, co udělal špatně a mohl by udělat lépe
  • vyrovnávat se sám s každou ranou, ať už je to rozchod, deprese, úzkost, ...
  • vydělávat dost peněz na to, aby se sám uživil, ať už ho práce baví nebo ne (a být k tomu šťastný)
  • neustále se lidsky a duchovně vyvíjet, zlepšovat (např. být méně plachý, mít lepší vztahy, ...)
  • být oporou sám sobě i druhým
  • a to vše samozřejmě s dobrou náladou a přiměřeným sebevědomím

Možná ano, možná jsem opravdu jen přecitlivělá. A možná já a další podobní prostě žijeme na hranici sebezničení, nutíme se zvládat víc, než je zdravé a možné, neustále překonáváme sami sebe a ještě si vyčítáme, že ani tak nejsme dost silní a dobří. A pokud ano, není už na čase ubrat a dovolit si mít slušný život a nervy v pořádku?
 


Cesta k dobrému vztahu je pro každého jiná

10. dubna 2017 v 9:27 | Neri |  Mezilidské vztahy
"Zapomínáme, že často jsme šťastni taky nebo dokonce především v důsledku toho, že jsme ve vztazích, které nám štěstí přinášejí. Že jsou to vztahy, které nám pomohou překonat naše problémy. Pokud bychom se byli schopni stát šťastnými a bezproblémovými i bez nich (a pokud by to byla nutná podmínka úspěšného vstupu do nich), jaký by pak vůbec mělo význam následně do takových vztahů vstupovat? Co by nám ještě mohly přinést?"



Že je někdy až přehnaná snaha se vylepšovat jedním z hlavních problémů v "duchovní komunitě" jsem zmiňovala již v úterním článku o sebepřijetí. Mimo jiné byste si z něj měli odnést fakt, že se nemusíte změnit na to, abyste si zasloužili dobré věci, včetně vztahů a že štěstí není vyhrazeno pouze pro ty duchovní, povznesené a dokonalé. Kdyby ano, nejspíš by ho nedosáhl nikdy nikdo. Ano, někteří lidi se snad narodili šťastní a někteří jsou chronicky nešťastní - většinou ti druzí se obrací na seberozvoj a duchovno, protože doufají, že skrze něj dosáhnou štěstí. Že se dozví, co je na nich nebo světě kolem špatně a jak to napravit a budou šťastní. Jenomže to obvykle nefunguje dle jejich představ.

To už jsem ale trošku odbočila. Dnes chci především sdílet jeden článek, který mi promlouvá z duše a doufám, že i vás přiměje minimálně k zamyšlení, nejlépe k pochopení, že opravdu není jedné rady a jedné cesty pro všechny. Obzvláště ti z vás, kteří rádi radí ostatním, by měli zvážit, kdy je rada dobrá; a kdy by pomohla vám, ale druhému spíše uškodí, protože má jiné potřeby a hodnoty. Protože ani šťastný vztah není pro každého stejný a každému k němu vede jiná cesta.


Mimochodem, ve vztahu k sebepřijetí, často máme pocit, že ve vztazích se chováme nějak špatně, jsme nějak "vadní". Jsme vadní, protože nejsme s někým spokojeni a chtěli bychom jiného; jsme vadní, protože si moc vybíráme a jsme sami; jsme vadní, protože chceme volný vztah, chceme hned manželství, chceme... *doplňte si* Řídíme se radami a názory ostatních a jen těžko se smiřujeme s tím, že nejsme jako oni a nemůžeme žít stejně. Jen si to přiznejte, že se cítíte provinile, když kamarád/ka chválí váš protějšek a vy s ním prostě nedokážete být šťastní - a myslíte si, že byste měli být šťastní. A někdy si i nalháváte, že jste. Jenomže tudy cesta k dobrému vztahu nevede.

A teď už nechám "mluvit" autora článku :-) Odkaz na článek máte hned nahoře pod prvním úryvkem, doporučuji vám si jej přečíst celý, ale i tak zde vypíchnu alespoň několik myšlenek, které mě osobně nejvíce zaujaly.

"Lišíme se v míře, se kterou jsme ochotni tolerovat nebo vůbec schopni rozlišovat, co je pro nás nedokonalé, vhodné či perfektní. Tyto preference jsou silně individuální a záleží na osobnosti každého z nás, na míře naší senzitivity, na specifičnosti a vyhraněnosti naší osobnosti, na našem temperamentu i sociální citlivosti.
  • Někdo si vybral partnera skoro náhodou, není s ním příliš kompatibilní, ale příliš tím netrpí. A tento vztah funguje.
  • Jiný by podobnou nekompatibilitou velmi trpěl.
  • A ještě jiný si ji třeba neuvědomuje a související nepříliš radostný pocit ze života přičítá sám sobě a neschopnosti žít život dobře (nebo něčemu zcela jinému).
Někdo je velmi citlivý k tomu, co potřebuje a co mu vyhovuje (i v partnerských vztazích), aby mohl být spokojený. Druhý je vybíravý a nikdy s ničím spokojený nebude. Třetí je se sebou vždy spokojen nadměrně a s druhým člověkem minimálně. Dále zde máme velkou skupinu snílků, jejichž představa o vztazích je formována díly špičkových hollywoodských scénáristů romantických komedií. Tito lidé si neuvědomují, že reálný vztah není perfektní vtip a super romantika každých pět minut za zvuků smyčcového orchestru. Řešení vedoucí k naplněnému vztahu je pro každého z výše uvedené skupiny pochopitelně zcela jiné."

***

"A co dělat, když vztah budujeme jen díky strachu, že už si nikoho lepšího nenajdeme? Z obavy, že jsme perfekcionisté a naše představy jsou nereálné? Z přesvědčení, že máme dost vlastních chyb a že si lepšího partnera vlastně ani nezasloužíme? Neumím odpovědět na tyto otázky jednoduše a ony jednoduché odpovědi nemají. Vím jen jedno. Že totiž přiznat si před sebou upřímně svou pozici je ten nejlepší začátek pro jejich - byť třeba opatrné, neumělé, obtížné nebo nedokonalé - odpovídání."


Nakonec snad jen mohu znovu zdůraznit, že každý má jiný problém se vztahy a každý jej potřebuje také jinak řešit. Dokazují to i mé starší články, třeba o tom, že sebeláska není lékem na všechny problémy. O duchovním alibismu a vztazích (aneb buďme všichni šťastní a nic od partnera nechtějme a on ať je taky v pohodě bez nás) už jsem také psala dříve. Někdy může být snaha vyhýbat se blízkosti ve vztazích - a nesení části zodpovědnosti za štěstí druhého - projevem našeho vlastního strachu z blízkosti, nikoli duchovní vyspělosti, ta je pouze dobrou výmluvou. V zásadě pak nebudujeme "dokonalý duchovní vztah", ale pouze toxický vztah, ze kterého jsme jednou nohou venku. Odpírat druhému pomoc a projevy lásky je dokonce určitým typem manipulace. Pro některé lidi zkrátka žádný vztah a partner není dost dobrý. Někdo sní o nedostupném ideálu, někdo může být s deseti partnery, ale ke každému se chová stejně odmítavě.

Na druhou stranu jsou pak také takoví, co se snaží být šťastní s partnerem, který jim nevyhovuje a diví se tomu, že jsou nešťastní. Někdy je zkrátka důležité dobře vybírat. A že je někdy to vybírání opravdu těžké ví i spousta "duchovních žen". Někteří dokáží být šťastní pouze v partnerství s druhou polovinou - či lépe řečeno s druhým vyjádřením - své duše. Hledají svůj dvojpaprsek a s ničím menším se nedokáží spokojit - a není to nutně špatné, je to prostě jejich volba, jejich potřeba. V každém vztahu je zkrátka nejdůležitější, jestli jsou oba šťastní - s výběrem partnera, typem vztahu, mírou vzájemné blízkosti, apod. A samozřejmě s vyjadřováním lásky, protože každý vidí lásku v jiných věcech. Dokud se oba ve vztahu cítí spokojení a milovaní, kdo má právo soudit, jestli je dle nějakých měřítek správný?

Chat pro čtenáře, aneb najdi si spřízněnou duši

6. dubna 2017 v 12:01 | Neri |  Oznámení
V návaznosti na článek Hledejte svou smečku mě (díky Anchor za inspiraci :-D) napadlo vytvořit malý prostor na internetu, kde by se čtenáři spolu mohli bavit, poznat podobně smýšlející lidi, případně si domluvit i nějaký sraz, jak je libo. Nejen já, ale hodně dalších lidí s podobnými zájmy, jako jsou víly, nadpřirozeno, seberozvoj, si stěžuje, že se jim v okolí nedaří najít "spřízněné duše", přátele, se kterými mohou mluvit o těchto svých zájmech, sdílí je, nemají je za blázny. Ano, někdy je těžké na takové lidi narazit, je to "náhoda", kterou se občas daří přitáhnout a jindy ne... tak můžeme náhodě trochu pomoci :-)

Původně jsem zvažovala diskuzní forum, ale pak mi to přišlo zbytečně rozlehlé, komplikované, myslím, že klasický chat s jednoduchým přístupem postačí. Udělala bych FB skupinu, ale ne každý má facebook a je mi jasné, že mnozí si jej zakládat z různých důvodů nechtějí. Takže jsme na Discordu. Je to chat server hlavně pro hráče her, ale nikdo neřeší, jestli něco hrajeme nebo ne, vůbec se tím netrapte :-) A vlastně je ten chat taky dobrá příležitost, jak lépe poznat mě, jinak, než skrze tyto mé monology (články). Pokud má někdo zájem :-D


Sečteno a podtrženo:
  • tento blog má oficiálně chat-seznamku
  • jmenuje se The Others, protože, no, dle většinové společnosti jsme tak trochu "jiní" :-)
  • je hlavně pro lidi, kteří věří v nadpřirozeno, zajímá je seberozvoj, apod.
  • a chtějí se poznat s podobně zameřenými lidmi
  • třeba si jen popovídat, sdílet rady, názory anebo i najít nové přátele do života
  • pokud se nás tam sejde víc, určitě by bylo super do budoucna uspořádat nějaký živý sraz :-)


Jak se tam dostanete?

Pokud máte zájem a říkáte si "to je super, chci poznat lidi jako jsem já", napište komentář se svým mailem a já pak zašlu odkaz na naši místnost. Je to takto lehce komplikované z toho důvodu, že chci, aby se tam dostali jen skuteční zájemci, ne každý, kdo sem náhodně zavítá a chtěl by se třeba jen pobavit čtením obsahu. Víte, jací jsou někteří lidé :-) A pokud sem nechcete dávat svůj mail, můj mail znáte, tak mi třeba o odkaz napište rovnou na něj.

P.S. Anchor, Vénya: s vámi počítám, dámy! :-D Já tam samozřejmě budu taky.

10 kroků k sebepřijetí

4. dubna 2017 v 9:54 | Neri |  Sebeláska
Promlouvám nyní k celé "duchovní a seberozvojové komunitě", když říkám toto: "Rozmohl se nám tady takový nešvar..." Kdyby to byla sprostá mluva nebo kradení podšálků, nebylo by to snad ještě tak hrozné, ale tento "nešvar" zásadně ubližuje každému, kdo mu propadne. Tím nešvarem je nedostatek sebe-přijetí, resp. snaha se neustále vylepšovat a přibližovat ke svému ideálnímu já. Možná si říkáte, že to je přecejen záslužná činnost, snažit se být tou nejlepší verzí sama sebe. A ona by možná i byla, nebýt jedné maličkosti - vylepšujeme se proto, že si aktuálně nepřipadáme dostatečně dobří. Není to poprvé, co o tom píšu, ale opakuji to proto, že je to opravdu rozšířené a opravdu vážné. Sama se do té pasti chytám stále dokola, i když to všechno dobře vím a píšu o tom. Vidíte to :-)

Ano, znám a vídám mnoho perfekcionistů, mnoho lidí, kteří chtějí mít vše dokonalé a nejdokonalejší. Vztahy, zdraví, kariéru a hlavně a především sebe. Pokud jsem moc stydlivý, musím to překonat a naučit se nebýt tak stydlivý. Pokud se neumím ozvat, musím to změnit. Pokud mám nezdravé vztahy, musím to změnit. Resp. musím SEBE změnit. Přecejen, vše si přitahujeme, za vše si můžeme sami, za vše musíme nést zodpovědnost, takže když si ku*víme životy, je to naše chyba, jsme rozbití a musíme se opravit a napravit. Začneme si říkat, že: AŽ na sobě změním tohle a tamto, teprve tehdy bude všechno DOKONALÉ a já budu ŠŤASTNÝ. Zbavím se své nedůvěry v lidi, zvednu si sebevědomí, naučím se líp anglicky, cokoli... a vše se vyřeší. Kéž bych už konečně byl své ideální já, ne tahle horší verze, to nedochůdče, co si akorát šlape po štěstí...

Bohužel cestou ke štěstí není, že na sobě napravíme každou jednotlivou chybu a pak se budeme mít rádi a budeme přitahovat do života jen ty dobré věci. Je to jako byste onemocněli angínou a brali jedny prášky na horečku, druhé na bolesti v krku, třetí vitamíny na energii... ale žádná antibiotika na ty původní bakterie. Za většinou těch věcí, co vnímáme jako chyby, totiž stojí tři věci - nedostatečné sebe-vědomí, sebe-důvěra a sebe-přijetí. Když se nepříjímáme, tak odmítáme, jací jsme, defacto jsme už přesvědčení, že jsme špatní - takže pro naši mysl, podvědomí a přitažlivost jsme příliš špatní na to, abychom měli ty peníze, dobré vztahy a další věci, co chceme. My si to prostě nezasloužíme. Protože nejsme to ideální já, co by si to zasloužilo... Takže tentokrát místo snahy napravovat každou svou chybu, zkuste se přijmout. Přestat se vidět jako rozbité věci, co je třeba opravit, ale mít se rádi takoví, jací jste teď, i kdybyste zůstali už napořád "rozbití". To je totiž nejlepší lék. Žádné opravování, jen přijetí toho, co je.

Sama jsem hledala nějaké tipy, jak prakticky na to, a našla článek, kde je 10 cvičení pro deset dní (tedy každý den jedno), které mají vést k sebepřijetí. Můžete to vyzkoušet a podělit se o své dojmy a názor, jestli to pomohlo, nepomohlo, případně dát další tipy. Mně třeba ještě napadá jít na to přes negativní myšlenky, které bývají snáze dostupné, a vypsat si všechno, co na sobě chcete, "potřebujete" změnit - udělat si hezký seznam - a pak se rozhodnout všechny ty věci jednu po druhé přijmout. Ať už si prostě budete říkat, že to přijímáte, hledat, co je na nich dobrého, hledat je u lidí, které máte rádi a u kterých vám ty věci nevadí, apod. A nyní už k těm hlavním tipům. Nepřekládala jsem větu po větě, držím se pouze jednotlivých bodů, ale přidávám vlastní myšlenky.


Sebepřijetí za 10 dní

Můžete přečíst všechny body naráz nebo se k článku vracet každé ráno a vždy si přečíst jen bod na onen den. Každopádně si nechte na každý úkol celý den, ať se moc nezahltíte a nechcete od sebe všechno hned. Myslím, že 10 dnů není až tak dlouhá doba a dá se to vydržet :-) A ještě moje osobní doporučení, co praktikovat úplně každý den - vědomě se rozhodujte pro přijetí. Pokaždé. Místo hodnocení, jestli je něco dobře nebo špatně, prostě se rozhodněte to přijmout. Je jedno, jestli vás popadne myšlenka, kterou normálně označíte za špatnou a cítíte se pro ni provinile. Vědomě se zastavte a řekněte si: Přijímám to. Přijímám, že si tohle myslím. Přijímám, že jsem tohle pokazila, že dělám chyby. Přijímám, že mi dnes trčí vlasy... cokoli, co byste si normálně vyčetli. Učiňte vědomé rozhodnutí to přijmout, bezpodmínečně, ať už je to "dobré" nebo "špatné". Prostě to přijměte takové, jaké to je. Není to lhaní sobě, protože netvrdíte, že už jste to přijali. Pouze říkáte, že se rozhodujete to přijmout. Klidně si tam dejte to slůvko rozhodovat, pokud to potřebujete. Neřešte, jestli, jak a v čem to pomůže. Udělejte to a uvidíte.



1. den: Zjistěte, KDO vlastně jste

Když se chcete přijmout, musíte nejprve vědět, CO přesně chcete přijmout, resp. koho, kdo jste. Většina z nás stráví celou pubertu snahou ujasnit si, kdo jsou, jaké mají životní cíle, názory, přesvědčení, místo ve světě. Od nás dospělých se očekává, že tohle už máme za sebou, že víme, kdo jsme a kde stojíme, ale ne vždy je to pravda. Někdy jsme prostě přijali roli, která nám přišla jako nejvhodnější, možná žili pro ostatní a ani nezjistili, co opravdu chceme my.

Sebepřijetí nejčastěji schází, když se nám nelíbí kdo opravdu jsme - a proto si hrajeme na někoho jiného; anebo víme kdo jsme, ale naše já (resp. to, co vnímáme za naše já) nám připadá špatné, amorální, slabé, apod. A chceme ho napravit.

Takže si ujasněte, kdo jste. Sepište si to. Autor článku doporučuje zjistit, kdo je naše autentické, "duchovní já", které nesouvisí s egem (tedy ne vzhled, zaměstnání, minulost), ale já osobně myslím, že to většinou zvládáme přijmout docela bez problémů, to nám připadá dokonalé. Problém je právě s tím "egem", tím běžným já, co se projevuje každý den, chybuje, selhává, není takové, jaké by podle nás mělo být - to je podle mě třeba objevit a přijmout. Všechny své kvality, ty dobré věci, co na sobě máme rádi a přijímáme snadno, i ty stíny, to, co si vyčítáme a nechceme (a často zakrýváme obrannými mechanismy). Co u sebe považujete za dobré? Co za špatné? Dejte to vše dohromady, ať víte, na čem si stojíte a co máte přijmout.

Doopravdy nezáleží na tom, jak moc je vás úsudek o sobě objektivní. Proč? Protože pokud si myslíte, že jste zlí a nesnášíte to na sobě, tak na sobě něco nesnášíte. Je úplně jedno, jestli jste zlí nebo ne. Hlavní je, jak se vnímáte, protože to utváří váš pocit ze sebe. Vaše vnímání, ne objektivní realita. Psychologové dokonce zjistili, že v mozku existuje oblast, která se aktivuje vždy, když přemýšlíme o tom, co souhlasí a nesouhlasí s naší představou o sobě (např. se aktivuje, když má člověk rozhodovat o tom, jestli mu náleží určitá vlastnost nebo ne). Takže buďte klidně zcela subjektivní a "suďte se nespravedlivě".

Shrnutí dnešního úkolu: Sepište si co nejvíc věcí o sobě, jak se vnímáte. Kdo jste? Co považujete za své kladné vlastnosti, co za své záporné vlastnosti? Co vám jde a co vám nejde? Jak se běžně popisujete? Považujete se za přátelského nebo stydlivého? Rodinný typ, kariéristu? Možná myslíte, že vás vystihuje určité přesvědčení, koníček, skupina, povolání (zpěvák, rybář, intelektuálka?). Pokud vás nic nenapadá, najděte si nějaký seznam vlastností, přídavných jmen, apod. na internetu nebo nějaké testy osobnosti, cokoli, co vám dá možnost přemýšlet nad tím, jestli určité věci považujete za součást svého já nebo ne. Pokud se ztotožňujete s nějakou diagnózou, třeba vám hodně vadí vaše chronická nemoc nebo psychický stav, připište to. S tím je také potřeba se smířit. Já si například udělala takovýto seznam:
  • Moje stereotypy - demografie, typy osobnosti, zájmové skupiny:
  • Moje kladné vlastnosti:
  • Moje záporné vlastnosti:
  • Moje minulost a jak mě utvářela:
  • Co mi jde:
  • Co mi nejde:
  • Co mám ráda:
  • Jaká jsem ve vztazích:
  • Jaké je mé zdraví (příp. jak vnímám své tělo celkově, vzhled apod.):
  • Jak jsem úspěšná:
  • Co na sobě nemám ráda, čím si kazím život, čím na sobě opovrhuju, co chci opravit:
Klidně připište cokoli dalšího, co vám na sobě potenciálně vadí (já jsem třeba úplně v pohodě s tím, co mám a nemám ráda nebo ráda a nerada dělám, ale někdo by si mohl vyčítat, že by měl mít radši sport, tak si může udělat kolonku). "Co mám ráda" je spíše takové připomenutí věcí, kterými se můžu potěšit a které v životě už mám a jsem za ně ráda :-)


Obchodní podmínky lásky

28. března 2017 v 11:11 | Neri |  Mezilidské vztahy
Když si kupujeme nějaký výrobek, většinou si můžeme přečíst obchodní podmínky a zjistit, jestli dostaneme taky záruku, jak můžeme zboží vrátit, pokud nám nevyhovuje, apod. Možná by někdy bylo jednodušší, kdyby to takhle šlo udělat i s láskou. Nebo spíše, možná by bylo lepší, kdyby lidé, kteří lásku dávají jen pod určitými podmínkami, tyto podmínky uvedli rovnou a předem, abychom věděli, na čem jsme. Protože zatím je láska bez podmínek hodně ojedinělou záležitostí.

Jenomže říkat "budu tě milovat, pokud..." je neslušné. A to dokonce i tehdy, když je to pravda. Většinou jsou tyhle podmínky prostě nepsané, v něčí hlavě a můžeme jen doufat, že je náhodou nějak dokážeme naplňovat. A když ne, následuje rozchod a "odebrání lásky". Nebo minimálně trest. A není to tak jen v partnerských vztazích.

"Budu tě milovat, když...
  • na mě budeš hodný
  • na tebe budu pyšný
  • nebudeš milovat jiné
  • budeš naplňovat mé potřeby
  • mi zůstaneš nablízku
  • mi dáš pocit, že jsem ten nejlepší
  • mi budeš často lichotit
  • spolu budeme spát
  • si mě vezmeš
  • se neobjeví lepší
  • atd."

Jsme vůbec schopní milovat bez podmínek? Možná ano, ale svým způsobem se to nenosí. Na jednu stranu můžeme s chutí propagovat, že je správné někoho milovat jen proto, jaký je, na druhou stranu všichni dobře poradí, že nesmíš milovat někoho, kdo tě nechce. Že si vlastně musíš ke každé lásce klást podmínku "Budu tě milovat, když mi to budeš opětovat." V opačném případě je to totiž rizikové a rozum a hrdost nemají riziko rádi.


Ale nejen láska je podmínečná. Hlavně její projevy jsou podmínečné. Můžeme někoho milovat a stejně budeme ochotni lásku dávat najevo jen v případě, že z toho něco budeme mít. A je to vůbec láska, když o druhého pečujeme jen proto, aby od nás neutekl? Nemá se to náhodou dělat z čisté touhy mu opravdu pomoci, opravdu ho potěšit? Myslím, že ano. Poznala jsem lidi, kteří mi říkali, jak mě milují a dělali první-poslední, aby mě "potěšili". Ale vždycky jsem to vnímala tak trochu jako falešné. Proč? Dřív jsem to nechápala, ale časem mi došlo, že to všechno nedělají kvůli mně, ale kvůli sobě. A zároveň proti sobě. Tak moc si chtěli mou lásku "zasloužit", splnit nějakou podmínku, až dělali i věci, které opravdu dělat nechtěli. Opravdu chtěli jen tu lásku, kterou jsem ji nemohla dát. A vnímala jsem, že až je ta počáteční zamilovanost přejde, skončí i všechny ty věci, co pro mě dělají. Protože to v prvém případě nikdy nedělali pro mě. Dělali to jen proto, aby něco dostali.

Nakonec byl asi, ironicky, nejupřímnější ten, kdo pro mě dělal nejmíň, ale když už ano, tak to dělal opravdu pro mě. Možná proto, že se nikdy doopravdy nesnažil si mě získat. Možná věděl, že nemusí, možná o to nestál. Chci tím jen říct, že si možná sami kladete podmínky, ale jejich splnění se ještě nerovná štěstí. Je to jen věčný boj nebo snad spíš obchod. Já ti dám, ty mi dáš, když nedáš, taky ti nedám a když dám já moc, ty mi nedáš, protože nemusíš. Takhle ale láska nefunguje. A já myslím, že lidstvo to pomalu začíná chápat a směřovat k jiným formám lásky. Jedni z prvních vlaštovek jsou v tomto dvojpaprsky, ale nejen ony. A nejde jen o lásku partnerskou, ale i mezi rodinou a přáteli.

Možná ještě nejsme schopni cítit čistou bezpodmínečnou lásku, ale už se k tomu blížíme a začíná nám docházet, že ty podmínky nejsou až tak dobrý systém. Možná začínáme chápat, že skutečně někoho milovat můžeme jen tehdy, když je to pro to, jaký je, ne za to, co pro nás dělá. Dokonce, že dělat věci pro ostatní je dobré jen tehdy, když opravdu chceme, ne když si myslíme, že z toho budeme něco mít. Třeba klid a vyhneme se opuštění a odmítnutí z jejich strany. A hlavně, že nejprve je třeba naučit se milovat bezpodmínečně sebe. Ne proto, že vše zvládáme, ale proto, jací jsme. Dvojpaprsky se tohle učí skrze lásku k tomu druhému (ve kterém vidí sebe), ale není jedné cesty pro všechny. Každý se může nějak naučit mít rád sám sebe a každý má cestu jinou. Někdo na to může jít třeba přes onu lásku k ostatním.




Obranné mechanismy - škodí víc než pomáhají

23. března 2017 v 0:04 | Neri |  Psychologie
Všichni se setkáváme s věcmi, které jsou pro nás velmi stresující, nežádoucí a nevíme, jak se s nimi vyrovnat. Každý z nás s nimi nakládá různě, ale většinou nevíme, co jiného udělat, než využít některého z obranných mechanismů. Co jsou to obranné mechanismy? Obranné mechanismy slouží k tomu, abychom se vyrovnali s něčím, co nedokážeme unést. Může to být trauma, silný stres, situace, ze které nevidíme východisko, silná psychická bolest... ale také něco, co nás samotné uvádí do špatného světla - ať už je to naše vlastní agrese, neupřímnost, nespravedlnost, cokoli, co vnímáme jako špatné, nechtěné a/nebo amorální. Třeba i sexuální touhy, které nemůžou být uspokojeny.

Vím, že to nezní zrovna příjemně, ale v rámci sebepoznání a sebepřijetí je nutné tyto věci u sebe poznat a odhalit. Pokud je zakryjeme obrannými mechanismy a ignorujeme, nevidíme je, protože je vidět nechceme, projevují se nám jinak, podvědomě (dle zákona zachování energie se potlačené někde musí projevit, nemůže prostě zmizet). Nacházíme je v jiných lidech a kazíme si vztahy, odmítáme cokoli, co nám tyto věci připomíná... nebo se nadále chováme "špatně", ale prostě to omlouváme, neuvědomujeme si to, apod. Z dlouhodobého hlediska většina obranných mechanismů více škodí, než pomáhá. Můžou se projevit jako psychosomatické nemoci, psychické problémy (endogenní deprese prý nemá příčinu, ale není možné, že prostě své negativní emoce záměrně potlačujeme tak dlouho, až si je přestaneme uvědomovat - a pak to přeteče a nechápeme, kde se vzaly?) nebo jako nečekané, spontánní chování, které ublíží nám nebo jiným. Jistě, krátkodobě se cítíme lépe, když se nemusíme potýkat s nepříznivou realitou, ale časem tyto mechanismy začnou mimo naši kontrolu ovlivňovat mnohé oblasti našeho života a my už ani nevnímáme, jak jsme vůči původním příčinám problému slepí.

Existuje množství obranných mechanismů a patří tam věci, jako popírání, závislosti, sebeubližování, ... zde rozeberu jen několik těch nejznámějších, které jsou často zmiňovány v psychologii v souvislosti se Sigmundem a Annou Freud; a nebyl by to tento blog, abych nepřidala i ono "seberozvojové hledisko" - neboť čím více se jeden zabývá psychologií, tím více si uvědomuje, že to všechno souvisí se vším a mnoho věcí skloňovaných v dnešních seberozvojových příručkách již bylo zmíněno a rozebíráno v tomto vědeckém oboru.


Vytěsnění

Pokud je nějaká myšlenka nebo vzpomínka příliš bolestivá, člověk ji jednoduše vytěsní z vědomí. I nadále existuje v podvědomí, ale osoba si jí není vědoma. Nepamatuje si, že tuto vzpomínku vytěsnila, chová se, jako by nikdy neexistovala, protože o její existenci prostě neví. S tímto procesem se setkáváme u obětí násilí, znásilnění, obtěžování ze strany rodičů, traumatické události, ale může se týkat i jiných věcí. Tyto vzpomínky člověk sám jen těžko vrátí zpátky, většinou se na to jde s pomocí hypnózy nebo jiných metod (třeba připomenutí vytěsněné události věcmi, které ji připomínají).

Vytěsnění je nebezpečné tím, že nás ovlivňuje něco, co si vůbec nepamatujeme a proto tento vliv nemůžeme u sebe ani rozpoznat a nijak vyléčit. Může jít o něco tak malého, jako je strach ze psů (protože jsme jako děti vytěsnili vzpomínku, že nás pokousal) anebo neschopnost navázat zdravý vztah.


Potlačení

Narozdíl od vytěsnění jde o vědomé potlačování určitých pocitů nebo myšlenek a člověk si uvědomuje, že je má. Může trvat neustále nebo jen dočasně, např. na veřejnosti a v soukromí se člověk "uvolní" a dovolí si tyto věci opět prožívat. Potlačování je psychicky vyčerpávající. Je to jako neustále držet balónek pod vodou. Časem si na to můžeme zvyknout tak moc, že si už ani neuvědomujeme, že něco potlačujeme, jen nám to tiše krade energii. Podobně jako v natlakovaném hrnci často jen přibývá toho, co musíme potlačovat, na původní problém se nabalují další problémy a pocity, až to jednoho dne může vybuchnout - buď jakožto fyzická či psychická choroba anebo zkrátka jeden velký výbuch vzteku, smutku, výčitek... a někomu tím ublížíme nebo se minimálně ztrapníme (takové to - vždy to byl tak spořádaný člověk, nevím, co to do něj vjelo... ano, být spořádaný má svou cenu, držet vše nevhodné a nespořádané pod pokličkou).


Racionalizace

Když se nám něco nepovede, omlouváme neúspěch tím, že to vlastně až tolik nechceme, protože to není až tak dobré (kyselé hrozny). Podobně můžeme hledat racionální důvody pro různé chování, které nám bez dostatečného důvodu připadá nevhodné, nepřijatelné. Jednoduše hledáme výmluvy a pokud jsou dostatečně dobré a rozumné, třeba jim sami uvěříme. Dostatečně "rozumné" však ještě nutně neznamená pravdivé. Člověk může sám pro sebe obhájit i vraždu tisíců lidí, třeba tím, že je to pro vyšší dobro. Nebýt tohoto obranného mechanismu před našim svědomím, těžko by existovali diktátoři.

Tento obranný mechanismus zakrývá provinilost. Rozumem si obhájíme, proč je něco v pořádku, i když jsme to tak původně nevnímali, ale ta provinilost tam někde uvniř zůstává a tak si musíme svá vysvětlení často obnovovat a možná i přidávat, hledat důkazy a to vše, abychom si udrželi víru, že jednáme správně. Nedokážeme snést, že bychom byli špatní. Takže se dál chováme "špatně" a jdeme proti svému svědomí. Řešení? Přestat dělat "špatné" věci - anebo najít tu původní příčinu, proč je považujeme za špatné, i když jsou třeba docela přirozené (což rozum říká, racionalizuje, ale morálka tomu stejně nevěří...) a tu příčinu vyřešit.


Reaktivní formace

Jedním z velmi zajímavých obranných mechanismů je takový, kdy se záměrně chováme úplně opačně, než by odpovídalo našim skutečným pocitům a povahovým vlastnostem. Např. pokud u sebe nesneseme určitou vlastnost, třeba agresivitu, chováme se zcela opačně - tedy jsme mírumilovní a nekonfliktní - ale to neznamená, že ta skutečná vlastnost zmizí. Stejně jako u jiných obranných mechanismů je skutečnost pouze zakrytá, nikoli překonaná. Třeba agresivita se pak může změnit v pasivně-agresivní chování, kdy uvnitř máme sklony se chovat agresivně, ale považujeme to za nežádoucí, tak se navenek chováme opačně, smířlivě, ale ta skutečná vlastnost vždy nějak vystrkuje růžky. A ostatní to často dokáží vnímat, i když my už si dávno nepřipouštíme, že za tím naším chováním je něco jiného. Lidé, kteří jsou závislí na láce ostatních se chovají velmi nezávisle, často to zdůrazňují, dokazují a považují se za nezávislé. Apod.

Nebezpečná je tím, že si děláme naprosto zkreslenou představu o sobě a navíc tím často ubližujeme i ostatním, kteří ten rozpor mezi realitou a naší hrou vnímají lépe, než my sami. Takže jsme sice "nezávislí", ale ostatní nás stejně považují za závislé a my se z toho můžeme zbláznit, protože takoví přece nejsme a chceme jim to dokázat (takže ještě silněji hrajeme svou roli - a odmítáme všechny, i když zoufale toužíme po jejich společnosti). Popíráme nejen to, jací jsme, ale i to, co doopravdy chceme - a proto nikdy nemůžeme své potřeby naplnit, ani nemůžeme vůbec pocítit nedostatek a zjistit, odkud pramení.


Projekce

Když se nám něco nezamlouvá u sebe, promítneme si to na ostatní, jako na plátno. Vidíme to u nich, ale u sebe ne. Projekce je někdy používaná jako hezká výmluva (ty si to na mě projektuješ, já takový nejsem!), ale používat ji tímto způsobem (obzvláště bez patřičného vzdělání) je skoro samostatná forma projekce. Nechceme vidět svoje nedostatky, tak tvrdíme tomu druhému, že je to jeho vina, že je vidí (a ony tam nejsou). A protivný člověk dál vnímá ostatní jako protivné - takže si jeho protivné chování zaslouží (racionalizace), líný vidí líné, naštvaný naštvané, atd.

Nebezpečná je tím, že ostatním vyčítáme vlastnosti, které nemají (máme je my) a působíme na ně falešně, protože popíráme něco, co je jim očividné a ještě to házíme na ně... není pak divu, že nás mají za pokrytecké, prolhané a radši se nám vyhýbají. Ostatně, i my sami si tím ubližujeme, opět už jen tím, že odmítáme něco vidět a řešit a tímpádem jsme neustále otroky svých nepřiznaných vlastností.


Intelektualizace

Přechodně (nebo i dlouhodobě) odsuneme emoce stranou a pohlížíme na situaci čistě optikou rozumu, logiky. V případě, že je třeba rychle a racionálně reagovat, např. u dopravní nehody, jde o docela žádoucí a zdravou reakci. Je třeba zachránit život, zavolat záchranku, ... není čas se zhroutit, to můžeme až potom. Problém nastává spíše tehdy, kdy se ke svým emocím odmítneme vrátit a prožít je. Někdy můžeme určitou situaci oprostit od emocí na tak dlouhou dobu, až je to škodlivé. Např. si neprojdeme vůbec zármutkem nad úmrtím blízkého člověka, protože v tu chvíli jsme smutek nemohli prožít a oprostili se od emocí, třeba kvůli zařizování pohřbu, utěšování jiného člena rodiny, apod. Ony se pak ty potlačené emoce někde projeví... a pokud potlačujeme hodně dobře, můžeme si zabránit cítit nejen smutek, ale i radost, vzrušení, nadšení - protože nevnímat emoce neznamená selektivně nevnímat jen ty špatné, ale také ty dobré.


Popření

Naprosto odmítáme přijmout skutečnost, tvrdíme, že něco skutečného je lživé. Často takto popíráme fakt, že jsme vážně nemocní, ignorujeme příznaky, chováme se, jako bychom byli dokonale zdraví, problém je, že popírání málokdy vydrží. Můžeme se snažit popírat hodně dlouho, ale čím více je důkazů pro věc, kterou popíráme, tím těžší je si svou iluzi udržet. Nemusí jít vždy ale o popírání nemoci. Někdy popíráme partnerovu nevěru, problémy svého dítěte, ... nechceme být těmi, kterým se rozpadá vztah nebo nedokáží dobře vychovat své dítě a tak se tváříme, že problémy neexistují.

Neexistující problém nemáme potřebu vyřešit. Neléčíme se s nemocí, nesnažíme se napravit nebo opustit vztah, sedíme vlastně na potápějící se lodi a tvrdíme, že je uvnitř sucho, i když už tam dávno natekla voda a brzy se utopíme. Proto je popření někdy velmi nebezpečné, až život ohrožující... ale někdy může krátkodobě i pomoci, protože nám poskytuje více času se s něčím vyrovnat, po částech, když to nezvládneme hned naráz.


Přenos

Ve chvíli, kdy je nemožné naplnit určitou touhu - třeba křičet po nadřízeném nebo navázat sexuální vztah s někým, kdo je zadaný (nebo dokonce nezletilý), může člověk zkusit tuto touhu vyjádřit jiným způsobem, ať už křikem po někom jiném, méně sexuálními kontakty (objetí, přátelství) nebo skrze sport, umění. Tento obranný mechanismus může být v některých případech nejméně škodlivý, hlavně společensky, ale ani tak neposkytuje záruku, že nás původní potřeby napořád zbaví.



Existuje ovšem mnoho dalších podobných mechanismů, třeba distancování se od lidí a situací, idealismus, závislosti, sebe-poškozování, ... Každopádně je dobré umět u sebe rozpoznat minimálně ty výše zmíněné, které nám brání řešit problémy a vyrovnat se s bolestí, zkrátka proto, že ji zakrýváme, házíme na jiné a nedokážeme se srovnat s tím, jací skutečně jsme, co skutečně cítíme a že to někdy bolí. Cesta k lepšímu životu prý vede skrze dveře, které se jmenují vina. Možná bych ještě přidala stud. Můžeme se stydět za některé své vlastnosti, touhy a myšlenky, ale tím, že je schováme, se jich nezbavíme. Jen se vzdáme kontroly nad nimi a necháme je tak, aby hezky ve skrytu páchaly paseku mimo naši zodpovědnost. Ale tu zodpovědnost pořád máme. Vůči ostatním a také vůči sobě.


Čerpáno z: NOLEN-HOEKSEMA, Susan. Psychologie Atkinsonové a Hilgarda. Vyd. 3., přeprac. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0083-3.


Proč kozorozi uspějí i bez pozitivního myšlení

14. března 2017 v 14:01 | Neri |  Moudra ze života
O nás kozorozích se říká, že jsme vytrvalí, ambiciozní a nakonec vždycky dosáhneme toho, čeho chceme. Vyděláme peníze, vystoupáme po společenském žebříčku, atd. Jak je to ale možné, když jsme také pesimističtí, pochybujeme o sobě a neumíme si nechat pomoct od jiných lidí? Pozitivní myšlení by člověk u většiny kozorohů asi těžko hledal a přesto, narozdíl od mnoha jiných, se při cestě za svými sny - pardon, cíli - nevzdáváme. A neklademe si cíle zrovna malé, neboť ty nám za snahu nestojí. Chceme všechno, dříve či později. V některých věcech bychom se měli inspirovat jinými znameními, být více optimisté, naučit se odpočívat a vychutnat si úspěch, když už ho dosáhneme. Měli bychom se naučit sdílet své starosti a vyhledávat pomoc svých bližních. Přesto jsou věci, které se naopak jiná znamená mohou naučit od nás, pokud chtějí také umět "uspět".


Soustředění na cíl - bez ohledu na okolnosti

O pozitivní myšlení se můžete snažit několika způsoby. Můžete ignorovat vše, co neslouží vašim záměrům a nutí vás pochybovat, ale časem zjistíte, že taková ignorace jen zesiluje nechtěné, místo toho, aby mizelo. Můžete zkusit každou pochybnost ukecat, můžete se přesvědčovat, že když toho dosáhli ostatní, tak vy také. Kozorozi nemají čas na nesmysly. Nejsou pozitivní. Nemalují si vzdušné zámky. Jsou realisté. Řeknou si: Tohle je k ničemu, štve mě to a změním to. Zapřou se a jdou. V zásadě je to těžká tvrdohlavost. Jelikož jsou pesimisté, tak čekají problémy, překážky, vidí všechno, co se může pokazit a pochybují úplně o všem. Rozdíl je v tom, že se tím prostě nenechají zastavit. Když něco nevyjde, vyvztekají se, vybrečí (potají, navenek vypadají, že jejich klid nic nerozčeří) a zkusí to znovu. Jinak. Popřemýšlí o tom. Poučí se. Vidí, když jsou věci na houby, vidí, když je malá pravděpodobnost, že se jim podaří uspět. Ale nemají čas o tom opravdu přemýšlet, protože mají moc práce s tím uskutečňovat, o co se snaží. Kozoroh se umí rozhodnout a držet se svého rozhodnutí. A pokud se rozhodne, že něčeho dosáhne - bez ohledu na to, kolik to bude stát, jak dlouho za tím půjde a co všechno je v cestě; bez ohledu na to, jaká je pravděpodobnost, že se to povede; prostě se sebere a jde. Svět musí uhnout. A on uhne, protože jinak ho ta lokomotiva prostě srazí. Ano, kozoroh je lokomotiva. Dlouho se rozhoduje, pomalu se rozjíždí, ale jakmile se rozjede, jen tak něco ho nezabrzdí. Zapře se svými rohy a nevzdá se. Pokud něco opravdu chce, radši mu to rovnou dejte.


Jsou ochotní tvrdě pracovat

Kozoroh si uvědomuje, že nic v životě není zadarmo. Umí si to spočítat a ví, že nic nelze získat bez toho, abyste pro to něco udělali. I když máte na zahradě jabloň, musíte se o ni starat, což vyžaduje čas a energii. I když máte vodu v kohoutku, musíte se zvednout a napustit si ji do sklenice. Nic vám nepřiletí do klína samo. Jelikož je docela pragmatik a realista (až pesimista), prostě překážky očekává. Očekává, že bude muset tvrdě pracovat, aby něčeho dosáhl a je ochotný to udělat. Vynaloží svůj čas, energii a peníze. Ví, co chce, ví, co pro to obětuje a je s tím smířený. Kde by jiní fňukali, že chtějí víc času na koníčky, že je cesta za jejich cílem moc těžká, že jsou unavení, kozoroh drží hubu a krok. Ve slunci i v dešti jde dál a je na sebe tak přísný, že i tak si vyčítá pomalu každý odpočinek a považuje se za líného. "Ano, dneska jsem 8 hodin pracoval a splnil deset položek na seznamu, ale jsem neschopný, protože jsem měl stihnout ještě dalších pět..." Není to zrovna cesta ke štěstí, ale je to zatraceně efektivní. Bez práce nejsou výsledky.

Také je ochotný překonávat sám sebe. Pokud je velký introvert a nerad mluví před lidmi, ale prezentace před celým oddělením by značně vylepšila jeho šance na povýšení, prostě se překoná a udělá to, i když má strach. Jak jsem říkala, kozoroha nic nezastaví. Nezastaví ho ani jeho vlastní strach, lenost nebo únava. Prostě to nedovolí. Nemá čas na nesmysly, jako jsou pochybnosti, obavy nebo snad nepřejícnost okolí. A tak se často stává, že ten nenápadný pracovník, co si hledí svého, někoho překvapí, když se najednou stane šéfem celého oddělení. Jak to dokázal?! Zkrátka si to dobře promyslel a udělal, co bylo třeba. To, že o svých ambicích, cílech nebo úspěších nemluví, neznamená, že žádné nemá. Právě naopak. Může být celou dobu nenápadný a mimo, pracovat na nějakém projektu, který pak z ničeho nic ukáže šéfovi a klidně si požádá o zvýšení platu nebo povýšení. Ví co chce. A tak zatímco jiní o tom jen mluví, vzdychají, jak by bylo hezké co by, kdyby, jak by si přáli to a to, ale přímo by si nic troufnout neřekli, protože co si o nich kdo bude myslet... kozoroh nemá čas mluvit, protože na tom už pracuje a nemá čas řešit, co si kdo myslí, protože by ho to jen brzdilo. Ač se to nezdá, často ví o lidech mnoho věcí, ví přesně, jak a čím někoho zranit nebo na co zatlačit a pokud mu to nepřipadá amorální, klidně svých znalostí lidí využije, když od nich něco potřebuje. A také je perfekcionista, takže se málokdy spokojí s něčím menším, než s tím, čeho je schopen.

Sebejistotu čerpají zevnitř

Může usilovat o peníze nebo společenský status, ale bylo by chybou myslet si, že to dělá pro obdiv okolí. Všechno dělá pro sebe. Jen pro sebe. A ještě pro rodinu. Ale nezáleží mu na lichotkách, ovacích ani obdivu, nepotřebuje být středem pozornosti. Chce něčeho dosáhnout, aby sobě něco dokázal, ne ostatním. Svůj vlastní respekt potřebuje nejvíc. A když ho má, tak ho nikdo jiný nerozbije a když ho nemá, nikdo jiný mu ho nedá. Vydělá si na drahé auto a koupí si ho, protože mu připadá bezpečné a kvalitní a je mu v něm pohodlně, ale stejně tak si může koupit obyčejné neznačkové oblečení. On ví, že na to má a to mu stačí. Nepotřebuje se chlubit tím, co všechno dokázal. Opět pak překvapuje známé, kteří zjistí, že jejich nenápadný kolega dosáhl velkých věcí, jen nikdy neměl potřebu o tom mluvit, protože jestli něco kozorohu připadá trapné, tak chvástat se a vykládat, kolik toho dokázal. Mluví o tom, jen když je to nutné, třeba při žádosti o práci. A tak se zpovídá jen sám sobě pokud mu někdo říká, že něco nedokáže, možná ho to zamrzí, ale stejně to dokáže. Nenechá se odklonit od své cesty ani jinými lidmi. Nejhorší pro něj ale je, když sám vnímá, že v něčem neuspěl, vyčítá si to a propadá depresím. V tom má zase určitou nevýhodu. Potřebuje sám sobě něco dokázat, aby si mohl věřit.


Vždycky mají plán

Je jedno, o co se snaží, vždycky přijde s nějakým plánem, jak toho dosáhnout. Udělá si průzkum situace, zjistí všechny potřebné informace, nestává se mu, že by nebyl připraven, něco opomněl nebo nezaplatil daně. Pokud se musí jít o něco soudit, věřte tomu, že si všechny související zákony nastudoval skoro tak dobře, jako jeho právník. Pokud chce zhubnout, přečte deset různých přírůček o hubnutí a porovnává, která metoda se zdá být efektivní a která jako nesmysl, nastražený na důvěřivé čtenáře. Je skeptický a nevrhá se do věcí po hlavě. Někdy může přemýšlet až moc dlouho a moc do detailu a nechat se tím chytit, ale obvykle si získá informace, vytvoří plán, začne jej realizovat a postupně upravuje dle vývoje situace. Je dobrým vedoucím, protože dokáže naplánovat práci i všem ostatním, rozdělí činnosti dle jejich schopností a snaží se být vždy spravedlivý. Hodnotí lidi podle výkonu, nikoli dle sympatií. Jeho achilovkou jsou však situace, kdy se od něj čeká, že bude jen čekat, jak věci dopadnou bez jeho přičinění. Nejradši vše dělá sám, po svém a co nejrychleji. Umí být trpělivý, pokud vidí, že se věci někam hýbou, ale sednout si a čekat, co bude a jestli něco bude, není jeho styl. Proto je pro kozorohy mnohem jednodušší používat rozum a dřít, než se snažit o nějaké pozitivní myšlení a čekat, že se věci vyřeší sami. Vše má svá pro a proti.


Jak už jsem zmínila, kozoroh je schopný se výjimečně zaměřit na cíl a jít za ním bez ohledu na vše ostatní, což jej předurčuje k úspěchu. Na druhou stranu selhává ve chvílích, kdy má čekat, kdy rozum nestačí a kdy potřebuje pomoc jiných, o kterou si jen velmi nerad říká. Naneštěstí neumí také jednu velmi důležitou věc - užívat si cestu a život. Často jde od jednoho projektu k druhému, ale nevychutná si úspěch, protože je myšlenkami už zase v budoucnu, sotva dodělal jednu věc, musí začít další. A tak je nakonec jeho největší životní výzvou naučit se odpočívat a užívat si také přítomný okamžik, protože vždy bude kam jít dál a ta chvíle klidu nikdy nepřijde, když si ji nevytvoří. Největším požehnáním pro něj pak je, když dělá něco, co má opravdu rád a nežene se pouze za tím, co by měl. Někdy je potřeba zvolit méně jistou a efektivní cestu, jen proto, že je příjemnější... protože život není věčný a nezačíná teprve až se splní všechny cíle. Život je už teď.

A co vaše znamení, jak vám se daří a nedaří dosahovat svého? :-)



Žijeme v reálném světě, buď realista

7. března 2017 v 11:19 | Neri |  Duchovní cesta
K sepsání dnešního článku mě inspiroval tento článek na zahraničním webu o dvojpaprscích. Píše se v něm, že z astrologického hlediska je v tomto týdnu pravděpodobné, že se na povrch dostanou všechny naše pochybnosti a strach z toho, že se naše sny nemohou stát realitou - ať už ty o spojení s milovaným člověkem nebo jiné. Budu psát z pohledu obecnějšího, týkajícího se všech našich snů, neboť tohle je věc, ve které se nejspíš najde 90% lidí (těch deset jsou neuvěřitelně zavilí optimisté).

Tohle se v realitě nestává.


Tato slova jsou v naší mysli jedním z největších strašáků, překážek našim snům, protože ať už sníme o čemkoli a připadá nám to jakkoli nádherné, vždy je tady pojistka, pan rozum, který analyzuje všechny miunlé zkušenosti, vše, co slyšel od ostatních a snaží se nás chránit a ušetřit zklamání. Bez ohledu na to, co chceme, rozum se vždy vytasí s nějakou chytrou větou, aby nás "vrátil do reality". Takové věty mohou být různé, dle toho, co jsme slyšeli nebo četli od jiných. Tohle se stává jen v pohádkách. Nevěřím na pohádky. Takhle to v realitě nefunguje. Sny jsou sny; a nic víc. Tohle se mně stát nemůže. My to tak nemáme. My jsme smolaři. Láska neexistuje. Manželství zabíjí lásku. Štěstí je iluze. Nic není zadarmo. Vše se musí těžce vydřít. Hodní to vždycky odnesou. Nebuď hloupý. Nebuď snílek. Přestaň snít. Vrať se na zem. Na to nemám. Já nemůžu být šťastný. Jsem moc (doplň si). ...


Kolikrát jste o něčem snili, moc to chtěli, ale onen chytrý rozum vám to rozmluvil, protože tohle se prostě v realitě nestává? Reálně se nemůžete živit tím, co milujete, protože tak to prostě v životě nefunguje. Reálně nemůžete potkat svu spřízněnou duši, protože tomu věří jen idealističtí, hloupí a naivní snílci. Rozumný člověk (modla dnešní společnosti) se takhle nechová. Ten jde do práce, vydělává, ožení se, ač nevěří v manželství, pořídí si děti, ač i rodina je pro něj nutné společenské zlo, spoří na důchod, protože tak je to rozumné a sepisuje závěť, aby dětem něco odkázal, protože se to má. Veškeré sny zabalil do krásné krabice "na později", případně "jen se dívat, nesahat", aby nestavěl vzdušné zámky, nehonil se za něčím, co "nemůže mít", nezklamal se a nezranil. Žijeme ve skleníku a dusíme se tam, ale je to tak "lepší "a bezpečnější. Ochotně jsme položili své sny na oltář rozumu, utlumili své pocity a touhy vším, co je po ruce, hlavně necítit a nezranit se. Všichni se bojíme. A proč to všechno? Protože žijeme v reálném světě a musíme být realisté, tedy ti, co nikdy nezkusí změnit sny ve skutečnost, protože to prostě nemá smysl, je to zbytečná námaha a lidé jsou líní dělat i to, co má jasné výsledky, natož se vrhat do nejistého podniku. A tak to je. To je všechno. Jediný důvod pro božský realismus je strach z neúspěchu a bolesti; a lenost.


Zapomněli jsme se ptát PROČ?!! Proč se tohle v realitě nestává? Není to náhodou proto, že to jen ještě nikdo nezkusil? Není to proto, že se vzdal moc brzo, poslechl své pochybnosti a nechal to být? Možná jsme se s tím pouze ještě nesetkali. Možná víme o někom, kdo to dokázal, ale to "není pro nás". Proč? Důvody se najdou vždy. Třeba peníze. Dá se něco dnes ještě dokázat bez peněz? Dá. Jenomže když padne tahle překážka, najdeme si jinou. "Nojo, on procestoval svět bez pěnez, ale on měl odvahu. To já bych se bál/a jet stopem..." Nabízí se říci, kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, důvod. Ale není to tak jednoduché. Někdy chceme, jen je ten strach silnější. A někdy děláme pro svůj sen všechno, co se v tu chvíli dá, krom toho jediného - nevěříme v něj. Doopravdy nevěříme, že to můžeme dokázat. Někdy se přesvědčíme cestou, někdy se zatneme a pokračujeme, i když máme pochybnosti... a někdy si věci kazíme prostě jen proto, abychom vyhověli potřebě rozumu mít pravdu. Jen proto, že se sice můžeme snažit, ale nemůžeme to doopravdy dokázat. A pak se z cesty stává nekonečná cesta, která nikam nevede, protože bez víry nám chybí síla pro cíl udělat vše potřebné. Proto vítězí jen tvrdohlaví snílci a blázni. Protože se pochybnostmi nenechají zastavit. Většina milionářů vypadá jako géniové, ale nebyl to jen jejich nápad, co je vyneslo na vrchol. Bylo to odhodlání, vytrvalost a víra. Někdo jiný mohl mít lepší nápad a vzdal to. To je celé. To je důvod, proč neuspěl. A nemusí jít jen o podnikání. Někdo miloval, ale řekl si, že pro toho druhého není dost dobrý nebo že se jeho sen (jejich vztah) nemůže stát realitou - a vzdal to, přenechal ji/jeho jiné/mu. Ty nejlepší věci někdy nepřichází bez boje. Na druhou stranu, myslet si, že musíme bojovat vždy, nám uškodí také - přehlédneme něco cenného jen proto, že jsme si to nemuseli vybojovat. A tak to zahodíme.

Já vás nesoudím. Dělám to také. Promlouvám tímto článkem k sobě stejně, jako k vám. Také pochybuji, také se vzdávám, také nevidím způsob, jak dosáhnout toho, co chci. Také se bojím a také si myslím, že mé sny se nemohou stát realitou, protože se takové věci dějí jen ve fikci, nikoli ve skutečnosti. Také mě to bolí, snít o něčem, co myslím, že se nikdy nesplní. Protože nemůžeme přestat toužit, nemůžeme své sny zahodit. Můžeme se otupit, snažit se necítit, ale tím jen ublížíme sobě, sny tam pořád budou. A tak je to teď na nás, co uděláme. Bojíme se, že něco nemůže být realitou, protože se to ještě nestalo. Protože to vídáme jen v pohádkách. Tak pojďme udělat pohádky realitou. Možná se to ještě nestalo jen proto, že tomu nikdo neuvěřil. Možná je vlastně všechno možné. Možná mozek opakuje jen věci, co slyšel, ale jaké má doopravdy důkazy? Viděl každý pár na světě, aby mohl říct, že žádný není šťastný? Prozkoumal ty šťastné a zjistit, co jim štěstí zajistilo a co nám tedy chybí, že nám se to stát nemůže? Ví, proč někdo uspěl a zdali můžeme také? Neví nic, jen odhaduje, vymýšlí. A tak pokud chceme uvěřit, pokud chceme, aby uvěřili ostatní, je to na nás. Je naší zodpovědností, možná dokonce povinností, uvěřit a splnit si své sny. Proč? Pro ty všechny ostatní. Pro ty, kteří také nevěří, ale když uvidí, že to někdo dokázal - my - uvidí, že je to možné a zkusí to taky. Realita se nezmění sama, musíme jí pomoci. Musíme být těmi hloupými, naivními, idealistickými snílky, jinak z ideálu realitu neuděláme. Kdysi bylo mnoho věcí jen snem blázna, vynálezy, myšlenky... a dnes jsou naší realitou. Utváříme budoucí realitu. Tak ať stojí za to.


Nikdy neříkej, že něco nejde, protože vždycky se najde nějaký blbec, který neví, že to nejde a udělá to.



Populace běžců

2. března 2017 v 14:25 | Neri |  Sebeláska
Jsme populací běžců. Ať už si to uvědomujeme nebo ne, všichni umíme jednu věc možná nejlépe ze všech - utíkat. Nemyslím tím fyzické běhání, to by asi padal jeden rekord za druhým, myslím utíkání sama před sebou. Že vy to neděláte? To jsem si také myslela, ale zase jednou jsem musela spolknout hrdost a poznat, jak moc jsem se mýlila.

Utíkat se dá různě, ale výsledkem je pokaždé to samé - zaměřujeme se na něco jiného, než na to, co opravdu potřebuje naši pozornost. Odmítáme vidět něco v sobě, ať už je to určitý pocit, přesvědčení nebo stará a nevyléčená bolístka. Vnějšek, okolí, nám tyhle věci pořád odráží, ale my se je snažíme řešit zase skrze vnějšek a okolí, nikoli se vrátit k sobě a zjistit, co s tím. Nechceme to ani vidět, natož řešit. Nechceme si přiznat, že je to náš problém, ne problém okolí. Možná to není ani vědomé. Někdy, když se zabýváme tím seberozvojem, chceme jít k sobě, chceme přestat utíkat, ale nevíme jak. Místo toho si najdeme jen jiný způsob utíkání, protože sednout si na zadek a být se svou bolestí neumíme. A pak si, tak jako já, hezky říkáme "Však já jsem u sebe, já respektuji svoje emoce, tak proč mi okolí pořád zrcadlí že jako utíkám?" Haha. Své vnitřní vyzařování, které přitahuje věci do našeho života, narozdíl od své mysli nikdy neukecáme k tomu, aby žilo naši lež o sobě samém.

A když pak jednou přestanete utíkat, je to jiný pocit, než byste čekali, možná jste něco takového nikdy nezažili. Stejně jako mnoho dalších věcí na této cestě jde o pocit slovy nepřenosný, to musíte zažít. Dokud to nezažijete, můžete si tak akorát myslet, že už máte vše vyřešeno... i když nemáte. Asi nikdy mít nebudete, ale o to tady nejde. Vůbec uvědomit si sebe, svoji zodpovědnost, své pocity a svou samotu je prvním krokem ke zlepšení. Proč samotu? Protože dokud nedokážete být naplno sami, nedokážete se do sebe podívat. Pořád budete vztahovat ručičky k ostatním a chtít, aby to vyřešili za vás. Budete se dívat na ně, jako do zrcadla, abyste se nemuseli podívat přímo na sebe. Teprve až vám dojde, že to vztahování ručiček je k ničemu, že tím si nijak nepomáháte, jen "otravujete" druhé a opouštíte sebe, teprve potom, až se nebudete mít čeho (koho) chytit zůstanete sami se sebou a konečně se uvidíte. A pochopíte. Jak říkám, je to nepřenosné.


Neznamená to odehnat všechny lidi od sebe, rozejít se s partnerem, přerušit kontakty s rodinou a přáteli a jít někam do hor. Můžete být týden v horách a meditovat tam o tom, jak vám ostatní ublížili a nevidět u sebe vůbec nic. Jde to. Potřebujete si uvědomit, že za vás nikdo vaše problémy nevyřeší. A ne jen uvědomit, jako vědět to, rozumem. To jsem věděla celé roky a vůbec jsem si nepřipouštěla, že pořád na něčí pomoc spoléhám. Ne. Uvědomit si to, prožít a procítit. pustit se všech těch vazeb a vědět... jsem to jen já a já a nic jiného... pak teprve to poznáte. A jak jsem říkala, je to nepřenosné. Můžu o tom mluvit, ale nemůžu vám ten prožitek dát. Ironicky jste mu nejblíže ve chvíli, kdy někoho u sebe nejvíc potřebujete. Když cítíte, že dnes opravdu potřebujete společnost, když vás dnes nejvíc bolí, že nemáte partnera, když nevíte, co sami se sebou a potřebujete se nějak, jakkoli, od sebe dostat. Tehdy, když se pustíte, nebudete se snažit svou mizerii utopit v něčem vnějším a zůstanete s ní... teprve poznáte, že už utíkat nemusíte. Protože to zvládnete. Sami. A pak můžete mít dále vztahy, přátele, partnera, to všechno... ale budou o něco čistší, protože v nich nebudete dítě, které potřebuje, aby se o něj někdo postaral, ale budete dospělý člověk.

Nejčastější způsoby, jak před sebou utíkáme (i když si myslíme, že neutíkáme):

Zlatá klec nezávislosti

21. února 2017 v 11:17 | Neri |  Moudra ze života
Každá doba má určité hodnoty, kolem kterých se točí. Dřív to byl třeba národ, náboženství, rodina, ... dnes žijeme v době nezávislosti. Což je vtipné, vzhledem k tomu, že jsme na sobě vlastně všichni navzájem závislí. Touha, ba přímo nutnost, být nezávislým se stala předmětem života a hrdosti mnoha moderních (hlavně mladých) lidí. Ženy o svou nezávislost bojovaly. A nejen ony. Státy toužily po "nezávislosti", odpojovaly se po válkách jeden po druhém od větších celků, jen aby uchránily sebe, svou kulturu, jazyk, zvyky. Zajímavé je ale ptát se PROČ? Proč všichni tak toužíme po nezávislosti?

Odpověď zní: Chceme držet všechnu moc - nad sebou, svým životem, ... jen proto, aby ji nemohl mít někdo jiný a zneužít ji.

Co víc je touha po moci než touha být nezávislým na ostatních, naopak udělat ostatní závislé na sobě, aby nám nemohli ublížit, aby ideálně plnili naše přání... anebo se alespoň drželi dál a nebránili nám v tom si je plnit sami. My lidé jsme totiž velmi zranitelní. A za většinou lidí, kteří zoufale vyhledávají nezávislost, stojí ony negativní zážitky z dětství, kdy rodiče, na kterých byli plně závislí, své moci (většinou nechtěně, nevědomky) zneužívali nebo jednoduše jen neplnili potřeby svých dětí tak, jak to ony potřebovaly. Nemá smysl obviňovat rodiče z toho, co třeba ani nedělali schválně, a svalovat na ně veškerou vinu. Dobré je si jen uvědomit, že náš mozek dostal logické důvody, proč se závislosti bát a tyto důvody vyústily v naší potřebu nezávislosti. Žel většinou je velká potřeba nezávislosti spíše na škodu než k užitku. Jde totiž o zlatou klec, ze které často neumíme uniknout, protože přes samé zlato mříže ani nevidíme.

Takzvaně nezávislý člověk nikoho nepotřebuje - nebo si to alespoň myslí. Vydělává si sám své peníze, takže není závislý na tom, aby mu někdo platil účty. Dělá všechno sám, takže nutně nepotřebuje ani přátele a jiné lidi, kteří by mu pomohli. Může být roky nezadaný, protože nepotřebuje partnera, aby se cítil milovaný. Co si budeme povídat, nezávislý člověk přece nepotřebuje ani lásku, protože taková láska by jej jen svazovala. Co víc, nezávislý člověk většinou nechce, aby na něm byli závislí ostatní, protože to by od něj něco vyžadovalo... a on nic dát nechce. Nechce děti, rodinu, chce být sám a mít svůj klid. Samozřejmě mnoho nezávislých lidí rodinu, partnera nebo alespoň přátele má, ale bez ohledu na to, jestli si to uvědomuje, je většinou z takových vztahů jednou nohou ze dveří venku, aby nedostal padající cihlou, když ten dům (vztah) spadne. Jelikož se nikdy k nikomu nepoutá, většinou má ironicky pocit, že to právě on je ostatními opouštěn a odmítán a není na ně spolehnutí - o důvod víc proč být ještě více nezávislý a zvládnout vše sám.


Navíc jsou lidé na svou nezávislost hrdí a obdivují ji i u ostatních. Být na někom závislý je přece hrozné, to je pomalu nadávka, takový nesamostatný člověk je předmětem lítosti - anebo je předmětem lítosti ten, na kom závisí. Záleží na situaci. Pokud se matka chová zle k dětem, jsou chudáčci. Pokud se k nim chová dobře, ale nemá čas na sebe, je chudinka. Pokud je člověk na vozíčku a dává najevo, jak mu vadí být na obtíž, je chudák. Pokud někdo na vozíčku nadává pečovatelce, je chudák ona. Takže v zásadě je nezávislost společensky tolerovanou, ba přímo vyzdvihovanou, metodou vyhýbání se zodpovědnosti, vztahům a zraněním. A to už nemluvě o tom, jak je nezávislost stavěna na piedestal coby svatý grál v komunitě duchovních lidí/těch, co se zabývají seberozvojem. Všechny své potřeby si máme plnit sami, milovat se máme sami, vše zvládat sami, závislost je fuj a špatná a ničí nám život. Přirozeně.

Problém je v tom, že nezávislost je jen iluze. Závislosti se nelze vyhnout. Samotný náš život je závislý na planetě Zemi (kterou mimochodem znečišťujeme a ničíme). Bez kyslíku nepřežijeme déle než několik vteřin, minut. Bez vody dní, bez jídla týdnů. Vodu nám dodávají vodárny a my jsme závislí na jejich dodávce. Jídlo si nepěstujeme sami, jsme závislí na zemědělcích a potravinářském průmyslu. Vše, čím se obklopujeme, za co platíme, to vše nám dávají druzí a my jsme na tom závislí. Oni jsou zase závislí na našich penězích, které dáváme výměnou. Naše finanční nezávislost je závislá na tom, jestli nám zaplatí šéf nebo zákazníci. A naše citová nezávislost? To žádná nezávislost není. To jsme se jen radši rozhodli odmítat ostatní, než aby odmítli oni nás a tím nám ublížili. Dáváme si sami jen proto, že necítíme, že nám dávají ostatní. Mít harmonické a plné vztahy, proč bychom hledali lásku v sobě? Chceme to, co nemáme. A čím větší sklony k závislosti máme, tím více nezávislí chceme být, protože nás děsí, co by se stalo, kdybychom byli závislí a někdo naší závislosti zneužil. O tom to totiž celé je. Možná nám kdysi někdo ubližoval fyzicky, protože byl silnější nebo protože jsme ho potřebovali (třeba rodiče) a nemohli od něj uniknout. Možná jsme neměli dost jídla, dost lásky a objetí, možná jsme se rodičů báli. Možná nás zneužíval partner, na kterém jsme byli citově nebo finančně závislí. Možná zneužíval jeden rodič druhého (otec ponižoval matku na mateřské). Každopádně jsme si závislost spojili s ponižováním, nebezpečím, ovládáním a začali se jí bát a vyhýbat se jí, co to jde. Co víc, mnozí z nás si spojili lásku jako takovou se závislostí a nebezpečím.

(Vztahově) nezávislí lidé totiž vidí všechny vztahy jen jako boj o moc. Buď jsem mocnější já nebo on, přičemž vždy musím být mocnější já, abych se uchránil bolesti a měl naplněné své potřeby. Bojí se, že by je ten "mocnější" zneužíval, manipuloval s nimi, kladl si podmínky, ponižoval je, apod. Pokud nemohou být ti mocní a ovládající, radši vztah rovnou odmítnou, pohřbí, ukončí. Pokud mohou, moc si udržují právě tím, jak jsou nezávislí. Vždy jednou nohou venku. Neprojevují příliš lásky, při každé nespokojenosti dávají na odiv, jak snadné by pro ně bylo odejít (však někdo jiný se mi bude víc věnovat, vydělám si na sebe sám/sama, nepotřebuji tě...), chtějí cítit, že ti druzí je milují víc, potřebují víc, chtějí víc. Mohou sami sobě namlouvat, že jen netolerují neúctu a špatné zacházení, ale ve skutečnosti to přehání právě proto, že je tak děsí být zranitelnými. Mohou si namlouvat, že jsou takto šťastní, ale ve skutečnosti nejsou, protože jejich vnitřní panická hrůza z toho, že budou nakonec ovládnuti, je drží v neustálém vnitřním napětí. Nedokáží se ve vztahu uvolnit, projevovat své pravé emoce, nedovolí si milovat, nedovolí si dávat a někdy ani přijímat. Tím víc pak svou nespokojenost dávají za vinu tomu druhému, manipulují s ním a pak odchází.

Co s tím? Uvědomit si, že určitá (zdravá) míra závislosti je v pořádku. Dovolit si druhému důvěřovat a zariskovat, že možná zraní, možná své moci opravdu zneužije - ale vždy si to můžete uvdomit a odejít. Věřit sám sobě natolik, abych mohl být volný a přitom si držet určité hranice a poznat, kdy je to už příliš. A hlavně vědomě a dobrovolně budovat vztahy na "vzájemné závislosti", kdy jsme oba rozhodnutí si navzájem plnit své potřeby a ani jeden z nás není důležitější nebo mocnější. To ale vyžaduje si v první řadě uvědomit, jak to máme teď a že naše přehnaná nezávislost je výsledek strachu, nikoli sebeúcty. Teprve když uvidíme mříže, začneme hledat způsob, jak se osvobodit.

Všichni máte právo na dobrý život

14. února 2017 v 11:03 | Neri |  Sebeláska
Myslím to vážně. Všichni máte - všichni máme - právo na dobrý život. Máme právo být sami sebou, máme právo se samostatně rozhodovat, máme právo svobodné volby a právo žít svůj život. Máme mnoho práv, které je dobré si uvědomovat a žít s nimi, aniž byste je museli obhajovat. Součástí sebelásky, sebeúcty a zdravých hranic je uvědomovat si, že nemáte povinnosti vůči nikomu jinému, jen vůči sobě. Nemusíte se nikomu zavděčit, nemusíte žít podle nikoho jiného, jen podle sebe. Našla jsem velmi inspirativní seznam "osobních práv" každého člověka, který je mnohem delší ale také mnohem užitečnější než základní dvě pravidla na svobodu a na život. Resp., tato práva jsou samozřejmě obrovsky důležitá, ale málokdo ví, co si pod tím představit a společnost nám neustále ukazuje, jak se máme chovat, což se s osobní svobodou často vylučuje. Takže si dejte závazek. Jen jeden jediný, jedno předsevzetí na tento rok i ty další, Pokud to se sebeláskou a vůbec se šťastným a dobrým životem myslíte vážně, přečtěte si seznam a začněte respektovat svá práva. Zavažte se k jejich respektování. Podívejte se, která stále porušujete a zapracujte na nich. Myslím, že vám to hodně pomůže - prostě vědět, kde začít, co změnit :-)


Český překlad:

Prohlašuji, že...


1. Mám právo prožívat všechny své emoce - nedělají mě ani slabým ani silným, jsou jen přirozenou součástí lidské existence.

2. Mám právo své emoce vyjadřovat a sdílet je s ostatními když se pro to rozhodnu a jestli se pro to rozhodnu. Nemusím se za ně stydět a nemám povinnost je dávat najevo.

3. Mám právo věřit své intuici a následovat ji. (A mám právo - slušně - poslat do p*dele každého, kdo mě považuje za blázna a mou intuici nerespektuje. pozn. překl.)

4. Mám právo NEpřebírat zodpovědnost za chování, pocity a problémy ostatních lidí.

5. Mám právo na zdravý, láskyplný, stabilní, vyživující vztah.

6. Mám právo být ostatními respektován/a a mám právo na soucit - nic míň.

7. Mám právo rozhodovat se sám/sama za sebe.

8. Mám právo se sám/sama starat o svůj fyzický i duševní stav.

9. Mám právo investovat svůj čas a energii do sebe, dělat věci, které jsou pro mě příjemné a chovat se k sobě tak, jak chci, aby se ostatní chovali ke mně. Zasloužím si, aby se ke mně chovali hezky.

10. Mám právo dělat rozdíl mezi tím, kdo jsem a kdo ostatní říkají, že jsem.


Hot ´n´ cold - toxické vztahy lidí se strachem z opuštění

7. února 2017 v 9:43 | Neri |  Mezilidské vztahy
Ráda bych psala jen o tom, jak krásné vztahy jsou a jak je co nejvíce rozvíjet, aby byly zdravé, ale obávám se, že s tím by si mnozí lidé nevystačili a nijak by jim to nepomohlo. Ostatně, na webech jako je pro náladu je takových pozitivních článků o sebelásce a mezilidské lásce spousta. Ve skutečnosti však má jen málokdo předpoklady pro zdravý, krásný a plnohodnotný vztah - a pokud je má, myslím, že mou pomoc a články nepotřebuje. Naopak mám potřebu psát pro lidi, kteří to tak ideální a sluníčkové ve vztahové oblastni nemají. Třeba pro ty, co mají hromadu "issues" (problémů nebo, řekněme, komplexů?), zažívají jeden toxický vztah za druhým nebo naopak nemají žádný a jsou z toho (a ze sebe) zoufalí. Zvedněte ruku vy všichni, kterých se to týká. Ano, držím ji zvednutou také.

Možná už víte, že většina takových předpokladů pro problémy ve vztazích vzniká už v dětství na základě toho, jak se k nám rodiče chovali, kolik jsme dostávali lásky a jaký byl jejich vztah. Nikoho nepřekvapí, že týrané děti nebo děti z rozpadlých rodin mají v životě navazování a udržování vztahů komplikovanější, ale nemusíte zažít ni tak "drastického". Kolikrát stačí, že nejsou respektovány naše pocity, že je nám dáno najevo, že nejsme dost "láskyhodní" takoví, jací jsme a začneme hledat způsoby, jak si tedy lásku zasloužit (láska se pro dítě rovná přežití a automaticky si tak vytváří mechanismy, kterými se snaží si lásku zajistit - je to normální pud sebezáchovy). Takových způsobů může být mnoho. Můžeme se stát lidmi, kteří obsesivně plní přání jiných a snaží se jim zavděčit, můžeme se zhlédnout v roli oběti a toužit po soucitu, můžeme být šašci, kteří chtějí pozornost za každou cenu (ach, některé celebrity), můžeme se snažit změnit své rodiče nebo sebe, hrát si na něco, co nejsme nebo můžeme zcela abdikovat na pocity, vybudovat si hradby a ledovou odtažitost, odmítat ostatní dřív, než odmítnou oni nás. A to jsem vyjmenovala jen několik příkladů. Jak vidíte, vztahové problémy z dětství by vydaly na několik knih. A nejspíš o tom i řada knih vyšla. Dokonce i já jsem už psala článek o tom, proč jsou pro mnoho lidí nejvíce přitažliví lidé, kteří nejsou schopni dávat najevo city a vlastně s partnery jen manipulují.

Ne vždy jde ale o manipulaci, ať už podvědomou nebo promyšlenou. Dnes chci psát o lidech a pro lidi, kteří se vyznačují charakteristikami typickými pro "love addicts" a "love avoidants". Pro vyjasnění těchto anglických pojmů - love znamená láska, addict je závislý a to avoid je vyhýbat se něčemu. V zásadě tedy máme dvě skupiny lidí - ti, kteří lásku pronásledují a jsou na ni závislí a ti, kteří se jí vyhýbají. A já chci psát o tom, jak se projevují, jak vznikají a zdali je možné s tím něco udělat. Píšu jak pro ty, kteří jsou ve vztazích s podobnými lidmi tak pro samotné love addicts a love avoidants. A abych vás nepletla anglickými pojmy, dále budu používat zjednodušená české označení "závislí" a "odtažití".

Mimochodem, velmi často se stává, že závislí a odtažití spolu tvoří vztahy a navzájem se přitahují.


Odtažití se vědomě bojí intimity (blízkosti, upřímnosti, lásky, zranitelnosti, projevování svých pravých emocí a citů, sdělování svých potřeb) a podvědomě opuštění (bojí se, že když si neudrží odstup, budou zraněni a opuštěni). Závislí se vědomě bojí toho, že budou opuštěni (a tak kontrolují, žárlí, pronásledují a dělají vše proto, aby si pojistili partnera) a podvědomě intimity. Dohromady tato dvojice tvoří velmi nezdravý, toxický vztah, kde si navzájem spouštějí své strachy a krmí své nejistoty. Navzájem jeden druhému velmi ubližují, ale často nejsou schopni vztah opustit ani si přiznat, že je někde chyba.


Jak poznat, že jste vy nebo váš partner "odtažití"?

Strach z blízkosti vzniká tehdy, kdy se blízkost stává zbraní proti nám. Většinou mají kořeny těchto obav v dětství, takže běžně strach z blízkosti vzniká tehdy, když se rodiče chovají manipulativně, velmi dominantně, jsou přehnaně ovládající, hrají na city, nahrazjí dítětem partnera, který odešel a mají na něj přehnané požadavky, zkrátka vyvolávají v člověku pocit, že láska je manipulativní, zlá a bere svobodu. Podobný efekt může mít i rozpad vztahu rodičů (ukazuje na nespolehlivost lásky a vztahů, intimita vede jen ke zranění, takže je lepší se jí vyhnout). Odtažitost může vzniknout i tehdy, kdy je dítěti dáváno najevo, že intimita není vítaná. Jeho projevy lásky, emocí a touhy po naplnění některých potřeb jsou zavrhovány, zesměšňovány, odmítány. Chlapcům (ale nejen jim) se často říká, že mají být silní a odvážní a nemají fňukat (nemají projevovat emoce). Rodiče, kteří jsou sami chladní, odmítají lásku, objetí, zájem svých dětí. Děvče chce od matky obejmout nebo jí chce ukázat obrázek, chce podporu, pohlazení - a matka nemá čas, klasifikuje touhu po lásce jako otravování a její zamítavá reakce dítě naučí, že není vhodné projevovat/chtít lásku. Pokud se to opakuje nebo je zážitek velmi silný, problém je na světě.

Dokáží mít tak silný strach z blízkosti, že ve chvílích, kdy blízkost zažívají, se cítí nejen omezováni, ale přímo jakoby přicházeli sami o sebe, ztráceli se v druhém, topili se, "umírali". Jejich hlavním cílem je udržovat partnera co nejdál, aby je nemohl "pohltit" a často se podvědomě bojí také opuštění - že když pustí partnera příliš blízko, zjistí, jací jsou a opustí je - protože jejich pravé já prostě není hodno lásky v jejich očích. Na druhou stranu je jejich podvědomý strach z opuštění nutí vyhledávat partnery, kteří jsou na nich závislí - protože takové partnery mohou svým chladem ovládat a nehrozí, že by odešli. Ve skutečnosti je tedy vnější chování a vnější strach pouze způsob, jak se vyhnout naplnění toho hlubšího, podvědomého strachu.



1. Odtažití lidé se vyhýbají blízkosti
  • mají obrovský strach ze zranitelnosti a skutečného emocionálního spojení
  • a strach, že budou kontrolováni, omezováni a zbaveni své svobody
  • výjimečně mohou ukázat svou pravou tvář, sdělit své pocity, tajemství, mazlit se...
  • většinou se vyhýbají všemu, co je dělá zranitelnými a opravdovými, nosí masku chladu a nezájmu

Divoké ženy vs dámy

31. ledna 2017 v 11:12 | Neri |  Posvátné ženství
Ženy lze zřejmě rozdělit na dvě kategorie - divoké ženy a dámy. Ty druhé se chovají tak, jak se od nich očekává a ty první se chovají tak, jak chtějí. Přičemž někomu je zkrátka vrozené být dámou... a někomu není. Je nám tak trochu vnucováno, že žena, která se nechová jako dáma, není hodna respektu ze stran mužů a většinou ani jiných žen. Přičemž se tak nějak zapomíná na fakt, že být dámou je značně nepraktické a mnohdy i kontraproduktivní. Viděli jste už někdy typickou dámu, jak bojuje ve válce, řídí autobus nebo pronáší odvážnou řeč, věci, které nikdo slyšet nechce, ale měl by? Já tedy ne. Možná proto, že tohle damám (a tedy prý i ženám, neb pro mnohé dáma = žena) nepřísluší. A proč ne? Máme snad méně rozumu a odvahy než muži? Teď se ale nesnažím o feministický článek ani nechci kritizovat dámy. Když jim vyhovuje být takové, ať jsou. Chci se ale zastat nás ostatních, které jsme odsuzovány za to, že nechceme plnit společensky danou roli.

Všichni žijeme ve společnosti, která má svá pravidla a očekává od každého svého člena určité věci, chování, apod. Ano, zřejmě nic nového. Tato očekávání a pravidla se lehce odlišují napříč různými oblastmi světa, ale s rostoucí propojeností všech zemí prostřednictvím médií a internetu lze sledovat, že mnoho pravidel je všude stejných. Co je považováno za špatné, nemorální nebo nevhodné - jistě vás hned napadá několik příkladů. Naproti tomu jsou věci sporné, které někde platí za normální a jinde za neslýchané (interrupce, trest smrti, ...). Co je a není vhodné je krásně vidět na celebritách. Bulvár nám předkládá obrázek reality, který bychom měli následovat. Rozvody, nevěra, divoká párty, střídání mužů, zbytečný luxus, rasistické názory, sporé oblečení, ... jen si projděte, za co jsou běžně celebrity tahány bahnem. My ostatní své malé hříchy zvládáme utajit nebo nejsou souzeny tak přísně, protože se na ně nevidí - nepronásleduje nás banda lidí s fotoaparáty a nikdo se nepohoršuje nad tím, že bychom měli jít mladým generacím vzorem. Nikoho nezajímáme kromě nejbližšího okolí. Ale záleží na tom? Vždyť i to nejbližší okolí umí být nejhorším soudcem. Záleží na tom, v čem vyrůstáte a jakými lidmi se obklopujete.


Pokud máte za rodiče zavilé katolíky, můžete si být jisti, že se špatnými a nemravnými stanete velmi brzo a snadno, stačí jen, abyste neměli stejné "křesťanské" hodnoty jako oni. Platí to ale samozřejmě i pro jiná náboženství nebo jen morální přesvědčení. Moje maminka, ač ateistka, je na dnešní poměry také dost puritánská - a její matka byla ještě víc. Je zajímavé, že většina "rebelujících" pochází právě z takových rodin. Dejte psa na řetěz a když se utrhne, stojí to zato. A on se utrhne, protože pokud je to typ s láskou ke svobodě, tak na vodítku dlouho nevydrží.

Kam dál