O upřímnosti a o tom, proč je někdy lepší mlčet

Úterý v 12:17 | Neri |  Mezilidské vztahy
Možná to víte, možná ne, ale jsem za pravdu a upřímnost vždy a ne jinak. Vždy? Kéžby to bylo tak jednoduché. Upřímnost je skvělá a důležitá věc, je nutná pro autenticitu a zjednodušuje život. Když se přijímáte, není důvod lhát. Ale lhát není to samé jako říct všechno, co se vám hned přijde na mysl, kdykoli, ať už se to hodí, nehodí nebo to ty ostatní zajímá či nezajímá.

Proč je tedy někdy lepší mlčet a jindy se minimálně krotit? A kdy to tak je?

1. Když toho druhého neznáte.
Jsou věci, které není vhodné ani dobré rozebírat s cizími lidmi. Nikoho nezajímá, jaké máte zdravotní problémy a co provedlo vaše dítě dnes ve škole... alespoň ne nikoho cizího a už vůbec ne, jestli používáte tyto věci jako výmluvu. Výmluvy nemá nikdo rád. Plus, je dobré si zachovat určité soukromí při komunikaci s cizími lidmi. Nikdy nevíte, s kým máte tu čest a co s těmi informacemi udělá. Sem také spadá, že není vhodné říkat cizím lidem, co si o nich myslíte, hlavně když je to negativní. Je ok pochválit cizí paní halenku, třeba ji to potěší. No rozhodně není dobré křičet na někoho, že je blbec nebo má hrozné oblečení. Neznáte ho, tak co vy víte o jeho inteligenčním kvocientu? :-) A koho zajímá, že se vám nelíbí jeho styl? Někomu jinému se třeba líbí. Je to váš subjektivní názor a ten někdy nic neznamená. Snažte se být ohleduplní a neubližovat zbytečně a nespravedlivě.


2. Když někoho váš názor prostě nezajímá.
Je neslušné svůj názor ostatním lidem bezdůvodně vnucovat. Je to neohleduplné a není to upřímnost, je to prostě bezohlednost. Pokud se vás někdo zeptá, co si myslíte, máte plné právo mu to říct - když nesouhlasíte s jeho, tak co nejslušněji (minimálně do té doby, dokud je ten druhý slušný taky, ale je lepší si to udržet i pak). Naopak přijít k nějaké matce na pískovišti a říct jí, že své dítě vychovává zcela špatně a je hrozná matka a neměla by toto a měla naopak toto... to je její věc a věřte, váš názor ji opravdu nezajímá. Stejně jako sraz vegetariánů nezajímá, že vy milujete maso a oni jsou blázni. Vždy se zamyslete nad tím, co takovým prohlášením získáváte. Jsou chvíle, kdy je dobré říct váš názor, i když se na něj nikdo neptá. Například když jde o něco, co je pro vás osobně důležité z morálního hlediska. Pokud vidíte někoho, jak ubližuje dítěti nebo zvířeti a štve vás to, je v pořádku zakročit. Pokud ale někdo dělá něco neškodného a vám se to "jen" nelíbí, protože byste to udělali jinak a lépe, nemusíte se do toho plést. Stejně je ok promluvit proti nespravedlnosti, vymezit se vůči činům, které odsuzujete, zkrátka demonstrovat, bojovat za to, čemu věříte... ale jen pokud to má vyšší smysl a není za tím jen vaše potřeba všem ukázat, že máte pravdu; a snaha měnit lidi kolem sebe k obrazu svému :-)


3. Když nemáte co hezkého říct, jen urážky.
Skoro stejný případ jako u jedničky. Klidně řekněte někomu cizímu, že vypadá dobře; ale neříkejte, že vypadá strašně. Je to jen váš subjektivní názor a nijak toho dotyčného neobohatí. Složitější už je to v případě, že mluvíte s kamarády, partnerem, rodinou... anebo vás někdo cizí opravdu rozzlobil a je přirozené se bránit. Tehdy přichází na řadu mluvení pravdy, ALE ohleduplné. Pokud něco kamarádce nesluší, je vhodné jí říct, že podle vás jí to nesluší. Není vhodné říct: "Vypadáš v tom jako tlusté prase." Vždy to lze říct třeba: "Podle mě tě to dělá širší." Vnímáte ten rozdíl? A obojí je upřímnost. Stejně tak můžete někomu říct obhleduplně, že s ním nesouhlasíte nebo vám vadí jeho chování. Dusit to v sobě není dobré, pokud jsou to blízcí lidé.

Co dělat v případě hádky, když vám někdo ublížil? Pokud nejste v tu chvíli schopni říct něco konstruktivního, je lepší odejít, uklidnit se, nechat si trochu času a probrat to jindy. No pokud vás naštval někdo cizí, asi to nepůjde. Snažte se omezit nadávky a urážky na minimum a místo toho, abyste mluvili o druhém, mluvit o sobě. Je to jedno ze základních pravidel asertivity. Řekněte, jak se cítíte vy, co se vás dotklo, co vám připadá nespravedlivé a co si vy myslíte o oné situaci. Při hádce s bližními je možné zajít i víc do detailu, obzvlášť pokud se onen problém opakuje, klidně popište, jak moc špatně se z toho cítíte, jak byste rádi, aby se ten druhý choval, omluvte se za cokoli, co víte, že jste naopak špatně udělali vy... pokud myslíte, že nic, hlavně to druhému nepředhazujte ;-) Snažte se hledat řešení a společnou řeč, ne mít za každou cenu pravdu.
 

Co je to hojnost (peněz) a jak jí dosáhnout?

10. října 2017 v 9:12 | Neri |  Rady a tipy
V sobotu jsem cestou z obědu minula výlohu knihkupectví a najednou mě, po hodně dlouhé době, napadlo, že by bylo hezké si prohlédnout nějaké knihy. Láska ke čtení mě nějak opustila během střední školy a dnes už máloco přečtu, když nepočítám "odborné" knihy. Následně mě také napadlo, že bych se měla zastavit v lených knihách. Byl to takový ten neodbytný, intuitivní pocit, tak jsem si řekla, proč ne. Obcházela jsem regály, aniž bych věděla, co jsem hledala a mou pozornost upoutalo několik knih. Jedna byla o vílách a skřítcích a už jsem ji dříve četla. Pak tam byla nějaká o marketingu, ale tyhle triky už znám a stejně mám pocit, že jejich neznalost není můj hlavní problém. Můj problém je trochu jiný. A tam, za tou knihou o marketingu, byla schovaná kniha Klíč k bohatství od Napoleona Hilla. Známější je možná její předchůdce, Myšlením k bohatství, ale když už si mě ta kniha našla, koupila jsem si ji. Protože peníze a hojnost jsou téma, kterým se poslední dobou hodně zabývám.

Faktem je, že peníze pro mě byly vždycky velký problém. Dá se říct, že tenhle kanál mám obrovsky zablokovaný. U nás doma se ostatně vždycky mluvilo jen o tom, jak je peněz málo, jak na nic nemáme, jak jsme na tom špatně... a byly doby, kdy byli oba rodiče na úřadu práce a já byla vyděšené malé dítě, závislé finančně na rodičích, naprosto neschopné nějak odvrátit hrozbu "bankrotu" a žití na ulici, které rodiče zlověstně předpovídali. Také se kvůli penězům často hádali a byla to hlavní věc, která položila jejich manželství. Přitom oba měli vysokou školu a otec, když vydělával, tak měl přes dvacet tisíc měsíčně. Tyto peníze však raději "investoval" do pochybných léčitelů než do rodiny a vyčítal matce, že neumí šetřit. Kdo byl v tomto případě na vině je nasnadě, ale nemá smysl to dnes příliš řešit. I když jsem se z té krize příliš nevyhrabala, vzhledem k tomu, že otec je opět na nemocenské a hrozí mu ztráta práce... dnes už nejsem desetileté dítě. Je mi dvaadvacet a i když studuji, můžu se svým osudem už něco dělat. Tenkrát jsem nemohla a tohle zoufalství, strach a bezmoc - a pocit, že nemáme žádné peníze a já s tím nic nedokážu udělat - se mě tak trochu drží dodnes.

Jednou jsem se z toho zkusila na sílu vytrhnout, věřit, že můžu mít peníze, najít si práci a postarat se o sebe... no skončilo to velkým fiaskem, žádnou práci jsem nenašla a skončila málem na té ulici, kdyby mě rodiče "nevzali zpátky" za to, že budu dále studovat. Takže abych to zkrátila - vydělávat peníze pro mě vždy bylo něčím téměř nemožným, něčím, co se v mé realitě vůbec nevyskytovalo. Až na jednu výjimku jsem neměla žádné brigády a jakýkoli pokus si vydělat selhal. Takže zřejmě, nějaké ty velké bloky tam mám a je to docela odyssea s nimi pohnout.

Jak si tedy troufám vám radit, jak pohnout s těmi svými bloky? Netroufám. Nicméně jsem začala zkoušet pár věcí a zaznamenávat malé pokroky, tak mohu doporučit něco, co se třeba vyplatí také zkusit... anebo to berte tak, že já to zkouším taky a můžete to zkusit se mnou a navzájem se podpoříme. Uděláme pokus! Pokud to zvládnu já, tak vy taky :-)

Teď, když jsem vysypala svůj příběh, bylo by dobré vyjasnit si, co jsou to vlastně peníze a co je hojnost.

Možná už jste to slyšeli - hojnost není jen o penězích; a peníze jsou jen energie, nic víc. Dává to smysl, dokonce ani v bance při převodu peněz z jednoho účtu na druhý neoperujete se skutečnými "papírky" - vše jsou to jen čísla. Odněkud se berou, někam jdou, lze si za ně pořídit téměř cokoli, ale peníze jsou více myšlenka než fyzická věc. Přecejen, papír si můžete ustřihnout a potisknout, ale to z něj peníze nedělá. Dělá to z něj jen ustálený zvyk, myšlenka, že papír s určitými atributy je platidlo. Nic víc v tom není. Tak proč je sakra tak těžké si přitáhnout do života nějaké papíry nebo čísla? Čísla jsou přece všude, spoustu papíru taky není problém získat. Takže to jediné, co ze získávání peněz dělá problém, je opět myšlení. Pro každého mají ty papírky jinou myšlenku - pro někoho jsou to papírky, které mu zajišťují vše, co potřebuje a zbavují ho starostí; pro jiného jsou ty papírky něčím, co zoufale chce a potřebuje, ale nedokáže získat. Jsou to vlastně malí hajzlíci, co se mu pořád vyhýbají. Nebo se objeví a zase zmizí. Jen tak. Lze asi odvodit, kdo má z peněz lepší pocit.

Hojnost, na druhou stranu, je víc než soubor papírků nebo čísel. Hojnost je životní pocit. Hojnost využívá peníze, ale nejen ty a nejen vaše. Hojnost je, že cítíte dostatek, případně i bezpečí, svobodu, klid, protože se nebojíte, že o vás nebude postaráno. Hojnost je opakem strachu. Strach je ale to, co většina z nás zná mnohem lépe a zažívá častěji, než hojnost. Pro každého taky znamená hojnost něco jiného. Ano, může to být hojnost i ve vztazích a zdraví, zůstaňme však pro účely tohoto článku u materiálních věcí a služeb. Někdo potřebuje 20 tisíc měsíčně, aby cítil hojnost, někdo 30 a někdo 150. Nikdo z nich není lepší či horší, úspěšnější či neúspěšnějí. Jediné měřítko úspěchu je pocit štěstí, spokojenosti a naplnění. Pokud máte potřebu se srovnávat s jinými a chcete mít peníze, abyste se jim vyrovnali, problém je třeba hledat a řešit v jiné oblasti. Říká se jí sebevědomí a sebehodnota :-) Pokud však potřebujete určitou částku, abyste měli vše, co je pro vás osobně v životě důležité (a dá se koupit), pak víte, na jaké částce leží vaše hojnost. Na druhou stranu - a na to je důležité nezapomínat - není hojnost jen o tom, kolik máte peněz v ruce, ale také o tom, co všechno máte a co dostáváte - ano, i zadarmo. Dostali jste dárek? Dostali jste slevu? Dostali jste něco jen tak? Zaplatil vám někdo oběd? Pomohl vám někdo, poradil? To všechno je z hlediska energie to samé, jako dostat peníze na ruku. Jen my to tak většinou nevnímáme a tím přehlížíme spoustu hojnosti, která se nám dostává a tímpádem přicházíme i o spoustu radosti, kterou můžeme cítit. Nevidíme dostatek, i když ho máme. No pak je těžké dostat ještě víc :-)


Existuje hodně věcí, které lze zkusit, abyste se posunuli, dostávali víc, cítili víc hojnosti, pohli se svými bloky. Pro každého může být více či méně relevantního něco jiného. Záleží také na tom, kde konkrétně máte "slabiny". Můžete mít problém přijímat, protože máte pocit, že si peníze nezasloužíte. Můžete mít pocit, že lidem "ubližujete" tím, že po nich chcete peníze (za svou práci, službu), využíváte je. Můžete si myslet, že nejste dost dobří a schopní na to, abyste "se prodali". Že nedostanete tu vysněnou práci. Můžete utrácet víc, než je zdrávo, jako byste schválně vše rozházeli za nesmysly jen proto, že nedokážete s penězi zacházet. Ano, pocit, že nevíte, co s penězi, vám také blokuje jejich přijímání. Možná jste totálně nevděční (to je ok, vděčnost nás doma většinou neučí). Možná vás děsí, že se vzdálíte své rodině a přátelům, lidé vám budou závidět, stanete se horšími lidmi, ... přecejen, většina lidí si pořád jen stěžuje. Stěžují si, že dělají práci, kterou nesnáší - a stěžují si, že mají málo peněz a hned je utratí. A když řeknete - já svou práci miluju a peněz mám dost! Co oni asi na to? Je toho hodně. Proto si vyberte něco, z čeho máte nejlepší pocit... a zkuste to aplikovat co nejdéle, minimálně měsíc nebo dva, abyste si zvykli a stalo se to samozřejmostí.

Teď už rovnou k metodám, které můžete zkusit (a já už je zkouším/zkoušela):

Láska spočívá v tom nudném a obyčejném

3. října 2017 v 9:09 | Neri |  Mezilidské vztahy
Občas vím, že bych měla napsat článek, ale žádné téma mě nenapadá. Občas na mě vyskočí čtyři témata za večer, která si někam poznamenám, ale pak se mi o nich nechce ani psát. Možná je to tím, že poslední dobou píšu moc věcí, dva blogy, pak tady byl e-book, ... člověk se i tak nějak mentálně unaví. Takže, náměty na články mám a některé docela pěkné, jen musíte být chvíli trpěliví, než se dostanu k tomu je napsat. Také jsem se stěhovala, asi dva týdny jsem zase na kolejích, chtělo to čas si zvyknout - nové prostředí, nové lidi, nová škola. A do toho mám hlavu jako balón z rodinných záležitostí.

Ale před pár dny večer mě během mého přemítání "o ničem" napadla myšlenka - nijak přetvratná, pro některé, ale často se na ni zapomíná. A to, že to nejkrásnější, ta největší láska, spočívá v tom nudném a obyčejném. Jako je každodenní život.

Proč je to tak trochu převratná myšlenka?

Na jedné straně jsou lidé, kteří mají dlouholeté vztahy, pracují na nich a tohleto (možná) moc dobře ví.

Na druhé straně jsou ti ostatní, co lásku znají hlavně z filmů a knih, kde je to samá romantika za zvuků orchestru :-)

Mluvit o tom ale chci hlavně ve spojitosti s dvojpaprsky, i když u těch filmů je to dost podobné.

My, lidé na duchovní cestě... hlavně ti, kteří máme nebo chceme mít svůj dvojpaprsek... si někdy představujeme, jak to bude všechno výjimečné, jiné a unikátní a pak můžeme být zklamaní, když nám dojde, že... no, není to takové. Ne tak úplně. Všude se řeší, jak je vztah dvou DP výjimečný, jak funguje a existuje hlavně na duchovní rovině, jak se musí oba dva léčit a rozvíjet a řešit si své problémy a stoupat nahoru a málem se duchovně povznést až k nebi... až by jeden myslel, že takový pak bude i jejich vztah, samé duchovno a magie a vůbec nic obyčejného. Jenomže on je to vztah jako každý jiný. A nelze jej vybudovat pouze na jedné rovině - i ta fyzická se počítá.

Mezi duchovním a fyzickým musí mít člověk rovnováhu jak v životě, tak v (DP) vztahu. Nestačí se jen duchovně vyvíjet, nestačí duchovní stránku opomíjet. Je potřeba mít obě. A tak, zatímco se povznášíte a pracujete na sobě a nejradši byste jeden s druhým mluvili jen o významných, život-přesahujících tématech, nakonec, pokud se vztahu dočkáte, zjistíte, že o tom to není. Zjistíte, že i přes svou nadpozemskou lásku se spolu musíte sžívat jako každý jiný pár. Také vás čekají třenice, otravní příbuzní a přátelé, nošení čajíčků v nemoci, utírání zadků vašich dětí a chození na úplně nudné a přízemní nákupy, kdy jeden si koupí salám, druhý salát, a oba žasnou nad tím, jak to ten druhý může jíst. Rozdíl je jen v tom, že... tyhle naprosto běžné a nudné činnosti byste za nic nevyměnili jen proto, že je můžete dělat a sdílet s tím druhým.

Tak prostá totiž láska je.

Je jedno, kolikrát vás ten druhý naštve, zklame, jak moc je někdy lidský a obyčejný, jak moc je někdy rozdílný, jak moc obyčejný váš neobyčejný vztah je. Záleží jen na tom, že on je on a vy jste vy a nikoho jiného vedle sebe nikdy mít nechcete. To je láska. Vážit si takových prostých okamžiků a být za ně vděčný. Ne v prvním roce zamilovanosti, ale po zbytek života. I když ten zbytek bude stejně nudný jako u jiných párů, stejně pro vás bude výjimečný, protože ten druhý je pro vás výjimečný. A neexistuje nic krásnějšího, než s ním jít nakupovat nebo vybírat, co si dáte zítra k obědu.

Láska není v romantice - láska je v těch každodenních chvílích.

Když to pochopíte a začnete cítit, už vám ta romantika a výjimečnost nikdy chybět nebude.

Ve skutečnosti je to jen takové pozlátko, které se skutečné, upřímné a neokázalé lásce nevyrovná.

A tak je to u "normálních" vztahů i u dvojpaprsků. Dvojpaprsky taky sedí doma a koukají spolu na filmy, taky musí něco jíst, taky jsou nemocní, taky mají spory, taky... cokoli, doplňte si. Ale milují se natolik, že žádný spor není dost velký na to, aby je rozdělil; a ušli už takový kus cesty, překonali tolik zkoušek a museli se tolikrát ujistit, že ten druhý je opravdu to, co chtějí... že se jeden druhého prostě nevzdají, jakmile už se jim povede skončit spolu. Je to vztah na celý život. Je to práce jako každý jiný vztah. A tak na to myslete a někdy, pokud třeba spolu ještě nejste, vemte zavděk i normálními, přízemními radami pro obyčejné páry. Třeba jak komunikovat, jak mluvit jazyky lásky nebo jak si získat důvěru partnera. I vztah dvou dvojpaprsků totiž má svou zcela přízemní, fyzickou rovinu, na které musíte fungovat stejně dobře, jako na té duchovní. Nezapomeňte na ni. Kytička potřebuje k životu nejen slunce, ale i zeminu - a vztahy jsou takové kytičky :-)
 


Pozemští - vtělení - andělé

19. září 2017 v 10:15 | Neri |  Víly, bohyně a ostatní bytosti
V posledním magazínu jsem psala o andělích a o tom, co jsou tyto bytosti zač. Původně jsem chtěla další článek napsat o tom, jak je kontaktovat, ale faktem je, že o tom nemám příliš co napsat z vlastní zkušenosti. Pro mě bylo kontaktování mého anděla dost jednoduché a přirozené (a jsme v kontaktu dodnes), stačilo si v zásadě jen připustit, že to jde a "promluvit" na něj myšlenkami. Jenomže já slýchala jiné bytosti už předtím. Tím chci jen říct - netuším, jak pomoci někomu, kdo anděly neslyší, neví, co mu říkají, neměla jsem pro to velké překážky, které bych osobně překonala. Vím jen, že každý má svého strážného anděla a každý k němu může mluvit, i když ho neslyší. A on může mluvit zpátky k vám - třeba skrze znamení ve vnějším světě, automatické kreslení, psaní, vykládací karty, intuitivní pocity, ... hledejte, co je pro vás přirozené. Dnešní článek tedy nebude o kontaktování andělů, ale o tom, jestli jsou mezi námi nejen vtělené víly, ale i vtělení andělé a jak poznáte, jestli mezi ně patříte.

Vtělení andělé jsou, stejně jako je tomu u vtělených víl, andělské duše, které se rozhodly pro lidský život. Obvykle proto, aby pomáhaly lidem, pomáhaly lidstvu se posunout, vyspět. Také se mohou snažit lépe pochopit lidský život, na vlastní kůži. Psala jsem, že andělé nemají ego, jsou zcela nesobečtí a milující. To pochopitelně pro vtělené anděly platit nemůže. Nelze být člověkem - duše v lidském těle, žít v lidském světě - a nemít ego. Ego nás chrání, vyčleňuje naši osobnost, dává nám hranice, která vymezují nás oproti všemu kolem. Bez ega není žádné "já". A dovedete si představit člověka bez "já"? Přesto vtělení andělé mají mnoho charakteristik podobných andělům v jejich jemnohmotné podobě.


Ve své lidské existenci se cítí jiní, než ostatní, jaksi oddělení. Mají pro ostatní lidi pochopení a mají je rádi, ale jsou velmi citliví - hlavně mají citlivé nervy - a těžce snáší odmítnutí, urážky nebo násilí. Dokonce i násilí v televizi se vyhýbají, protože je dokáže hluboce zasáhnout. Co teprve zpravodajství o přírodních katastrofách, vraždách, ... Mohou občas pocítit smutek či dokonce hněv, když vidí, jak si lidé ubližují - navzájem i sami sobě tím, že se shazují, nemají se rádi, ... Táhne je to k pomáhajícícm profesím, mohou být psychology, doktory, zdravotními sestřičkami, pracovat v sociální péči se závislými, dětmi či lidmi v tíživé finanční situaci. Cítí se být povolání k pomoci lidstvu. Často jim dělá problémy si vytyčit hranice, jsou velmi empatičtí a problémy ostatních je zasahují do hloubi duše. Syndrom vyhoření ze snahy pořád všem pomáhat není nijak neobvyklý. Také se jim stává, že své potřeby odsouvají na druhou kolej, protože příliš žijí potřebami ostatních. Za partnery si často vybírají osoby, které potřebují "zachránit". Setrvávají v toxických, bolestivých vztazích, protože pořád věří, že svou láskou toho druhého změní.

Mívají příjemnou tvář, působí sympaticky a proto se jim se svými problémy svěřují kolikrát i úplně neznámí lidé. Docela běžná je také nadváha, která plní funkci ochranného obalu organismu. Mohou v jídle hledat útěchu, protože jsou zahlceni bolestmi ostatních, anebo mohou naopak jíst tak málo (díky nezdravému, přehnaně nesobeckému přesvědčení, že si to nezaslouží a že ostatní to jídlo potřebují více) a tím "nutit" svůj organismus k tomu, aby si dělal zásoby. Nadváha je často také náhradou hranic, které lidé nemají "v hlavě" - zkrátka ochranou před energiemi, které tak citlivě vnímají, ale neumí se vůči nim nijak energeticky "bránit", dočasně uzavřít.

Mohou se narodit do rodin, kde jsou různé závažné problémy - týrání, alkoholismus, psychiatrická choroba, ... mohou být málo milovaní a trpět nízkým sebevědomím. Zkrátka si před narozením vybírají těžké lekce, aby co nejlépe rozuměli lidem v podobně těžkých situacích a z první ruky věděli, jak je zvládnout. A stejně jako u vtělených elementálních bytostí většinou nehrozí, že by se tito vtělení andělé nějak chlubili svým původem. Může jim dlouho trvat, než se smíří s tím, že nejsou jako ostatní, že jsou jiní, že pochází z "nebes"... což je nedělá lepšími ani horšími než ostatní lidi, jen trochu odlišnými. Některým mohou být vzpomínky na nebe a kontakt s anděly (který je jim přirozený) útěchou, jiní projdou životem, aniž by zjistili, kdo jsou. Každá cesta je jiná.

Svět andělů jim ale bývá blízký, často je již od dětství/mládí zajímají věci mezi nebem a zemí, sbírají sošky andělů a někdy mohou díky své vnímavosti cítit i svá astrální křídla. Není pro ně těžké slyšet anděly, mohou mít talent pro astrální cestování, práci s energií, léčení, apod. Mají silnou intuici, křesťanskou (příp. jinou) víru, vnitřní sílu, jasné morální hodnoty. Považují pravidla a jejich dodržování za důležité a jen velmi málo a neradi lžou. Podvádění je jim trnem v oku. Snaží se vždy pomáhat, zastanou se slabších. Mohou se díky tomu dostat až do život ohrožující situace. A pokud se náhodou dostanou k penězům, většinou radši žijí skromně a rozdávají na charitu a účely, které jim připadají důležité.

Věří, že láska je to jediné a nejdůležitější - ať už je to láska k Bohu, bližnímu svému, přírodě nebo k sobě sama.

My a naše osobnosti

5. září 2017 v 11:05 | Neri |  Sebeláska
V mém životě se různě střídají témata, na které se zrovna zaměřuji. Ne vyloženě schválně, zkrátka k něčemu dojdu a začne se mi to odrážet a objevovat na mnoha úrovních. Najednou na mě vyskakují články, písničky, povídání jiných lidí o stejných "problémech" - zkrátka zákon přitažlivosti v praxi. Mým nejnovějším tématem jsou osobnosti. Nemyslím tím slavné osobnosti ani psychologii osobnosti (té si ještě užiju ve škole), ale fakt, že snad všichni lidé jsou složeni z více pod-osobností a kolikrát tyto jejich osobnosti mezi sebou vedou války, což je na překážku sebelásce. Zdá se vám to přitažené za vlasy? Dříve jsem myslela, že je to jen můj problém, ale zdá se, že v tom tak úplně sama nebudu.

Už jsem psala o ženách a o tom, že všechny ženy mají 4 tváře díky svému cyklu, ale nejde jen o ženy a nejde jen o týdny. Ve skutečnosti je docela běžné mít několik silných pod-osobností a celou řadu menších. Jsou to takové masky, vzorce chování, ke kterým se uchylujeme v různých situacích zcela instinktivně.

Jako mladší (hlavně v pubertě) jsem se pořád snažila si v sobě udělat pořádek a zjistit, která z těch "osobností" jsem ve skutečnosti já. Pravdou je, že jsem složením všech najednou, i přes to, že v něčem mají naprosto odlišná stanoviska.

Lidská osobnost není jedním celkem, je to sdružení vícero pod-osobností.

Některých jsme si vědomi. Některé vidí jen ostatní, ale my je ignorujeme (vytěsnění, viz obranné mechanismy) a tvrdíme, že takoví "určitě nejsme". Často také záměrně preferujeme jen jednu část své osobnosti, protože se nám zdá přijatelnější, lásky-hodnější... a ty ostatní odsuzujeme a schováváme do soukromí nebo kolikrát i sami před sebou. Je to jeden z důvodů, proč se někdy zdá, že nějaká známá osobnost naprosto změnila své chování, osobnost, chová se jako vyměněná... přičemž je možné, že předtím zkrátka jen používala jednu část své osobnosti na veřejnosti a ten zbytek tajila... a najednou, když vyjde na světlo, když se rozhodne projevit se i z jiné stránky než jak ji známe my (zvnějšku, zcela povrchně), připadá nám, že se zbláznila. "Co se to s tou hodnou, slušnou holkou stalo?" ptáme se.

Hodná, slušná holka je snadná role k nošení. To tu svou zlobivou holku schováváme, zavíráme a lynčujeme, protože nám kdysi řekli, že je špatná - a když je špatná ona, tak my taky, protože je naší součástí, takže ji musíme od sebe "oddělit" a vůbec se nechovat jako ona. Takhle nějak vznikají pod-osobnosti, takhle se nám tříští osobnost. Těžko můžeme být takoví a zároveň opační, to nám nedává smysl, takže někdy jsme takoví a někdy opační, před těmi lidmi jsme slušní a před těmi mluvíme sprostě, atd. atd. Osobnosti se střídají, okolí si časem zvykne a něco si necháváme jen pro sebe. Jediní zmatení jsme nakonec my a zmatku lze nejlépe utéct tím, že si něco nepřipouštíme a začneme to ignorovat. Pak někdo, naprostý pacifista, žije s hluboko zakopaným hněvem, který si nedovolí projevit, který vidí jako něco "mimo sebe" - zatímco to má celou dobu uvnitř.

A proč je důležité to řešit? Protože se můžete snažit být šťastní, sebeláskoví a dokonalí jak chcete, ale dokud je jedna vaše část odstrkovaná, nechtěná a nemilovaná, protože vám není dost dobrá, pořád pro sebe nebudete dost dobří. A stejně jako nemilované, nechtěné a odstrkované dítě bude tato část tím protivnější, tím více se bude cpát na světlo, tím těžší bude s ní bojovat. Bude chtít být vidět, bude chtít pozornost a lásku - tak jako každý člověk.

Je jedno, jaký systém v těch svých osobnostech budete mít. Můžete na to jít psychologicky a mít vnitřní dítě, vnitřního dospělého, vniřního kritika... nebo můžete mít vnitřního muže a vnitřní ženu... nebo ego, duši a stín, jak vám to dává smysl. Netvrdím, že mají být dvě nebo tři. To je na vás, abyste zjistili, co se ve vás odehrává. Já mám vlastní "systém". Jsou prostě čtyři. A kupodivu má každá z nich jiný hudební vkus, jiný styl oblékání, jiný styl řeči, vystupování, jiné priority a jiné reakce na různé události. A trvalo mi, než jsem si v sobě urovnala, že nejsem "magor", jenom normální složitá lidská bytost jako ostatní. A pomohlo mi si na ty čtyři posvítit, poznat je a všímat si, kdy je která u vlády. Jistě bych nějaké příklady našla i ve své literární tvorbě (minimálně na básních je poznat z jakého úhlu pohledu píšu), ale tím vás nebudu zatěžovat. Místo toho se podělím o malé cvičení, které jsem k tomuto tématu pro sebe vymyslela.

Mimochodem, sem píšu většinou z pohledu pouze jedné či dvou z nich, proto asi žádné velké odchylky nevnímáte. Bylo by to zajímavější, kdybyste mě znali v jiných rolích, ale mám své důvody, proč to takto dělám. Tak jako všichni ostatní používám pro určité činnosti určité osobnosti, které zanechávají vhodný dojem. Asi by bylo divné být pisatelka "duchovního blogu" a psát ve stejné náladě jako když s někým flirtuji :-)


Jak se seznámit se svými pod-osobnostmi

- a začít je chápat, milovat a přijímat (a nastolit mezi nimi mír)

Co dělat, když na vás zase leze deprese?

8. srpna 2017 v 10:59 | Neri |  Psychologie
Deprese je označována jako tzv. rekurentní (opakující se) onemocnění, tzn., že většině lidí se v průběhu života vrátí a zažijí více než jednu epizodu. Některé budou delší, některé kratší, záleží na okolnostech a způsobech léčby. Myslím, že první deprese je hodně těžká hlavně proto, že pořádně nevíte, co se s vámi děje, nevíte, jestli to někdy skončí, nevíte, co dělat. Nedokážete se smířit s tím, že jste nemocní. Další deprese už je o něco klidnější. Netvrdím, že méně bolí, deprese vždy bolí a nechci to zlehčovat. Pravdou však je, že podruhé už víte, o co se jedná - a co je důležitější, víte, že jste se už jednou uzdravili. Uzdravíte se zase. Zase vám bude dobře, zase se začnete cítit normálně. Je to jen fáze, která přejde. Nezapomínejte na to. A pokud zrovna trpíte depresí, třeba vám pomůže těchto několik tipů, které jsem nashromáždila během svých depresivních epizod. Dohromady byly asi tři a ta poslední, nejzávažnější, trvala dohromady skoro tři roky. Takže mi věřte, že vím, o čem mluvím. A také vím, že i tahle epizoda skončila. Po třech letech, kdy už jsem ani nemyslela, že přijde den, kdy nemyslím na sebevraždu a nechci umřít - takový den přišel. Přišlo jich mnoho. Už je to asi rok, co jsem relativně zdravá. Říkám relativně, protože já mám tu smůlu, že i když se snažím aktivně zlepšovat svůj život a měnit věci, co mě psychicky vyčerpávají, mám k depresi opravdu silné sklony.

A tak se mi stává, že jsou období, kdy se začnu cítit podstatně hůř a mám strach, že se mi deprese vrátí zase zpátky. Ještě to není tak hrozné, abych začala pomýšlet na sebevraždu, v duchu si nadávat, nemohla vstát z postele... i když jsou dny, kdy mi to vstávání dělá určité problémy a mám pocit, že není proč vůbec vstát. Aktuálně mám takové období, proto mě napadlo o tom napsat. Po měsíci v Ostravě se zase cítím pod psa, jsem vyčerpaná a nemůžu se donutit k žádné užitečné činnosti, navíc se cítím dost osaměle a vyčítám si tu nečinnost, takže to se mnou zase jde trochu z kopce. Ne, nebojte se, nemám depresi a zase to po prázdninách přejde. Co chci však říct je: Jsou dny, kdy máte pocit, že se vám deprese vrací. A jsou to ony dny, kdy musíte začít jednat skoro, jako byste už ji měli.

Co tím myslím? Vaše tělo a mysl vám dává varování: "Už zase děláš něco, co pro tebe není dobré. Měl bys přestat, měl bys udělat pár změn, měl bys více odpočívat a vyrovnat se se svými emocemi. Jinak to zase přeženeš a pak odpadneš..."

A je přirozené se cítit hrozně, když přijdete o práci, partnera, někdo z rodiny zemře, máte finanční problémy, ... a je potřeba se vypořádat se svými emocemi, dovolit si truchlit, odpočívat, polevit - a pak pomalu začít hledat řešení, pokud je to situace, která řešení vyžaduje.

Takže jestli za sebou máte deprese a také zažíváte, jako teď já, ta období, kdy je vám psychicky o dost hůř, jste unavení a bojíte se návratu deprese, nezapomeňte na prevenci. Zvolněte, postavte se svým pocitům, zamyslete se nad tím, co vás trápí, co je špatně, co by bylo potřeba změnit, buďte na sebe hodní a opatrní a hlavně nepanikařte. Zvládli jste to jednou, zvládnete to znovu. A čím dřív se začnete "léčit" a být na sebe hodní, tím větší je šance, že se ta deprese nevrátí, ani když vám začíná být zase hůř.

Už jsem pár takových skoro-depresivních období zažila a dostala jsem se z nich a bylo zase dobře.

P. S. Aktuálně mám tento "horký tip", který jdu vyzkoušet - začnete něco dělat, ale po částech. Třeba 10 min dělejte jednu věc a pak si odpočiňte. Pak začnete jinou... střídejte duševní a fyzickou činnost. Je to ostatně dobrá metoda na všechny typy únavy, nejen z deprese. A pokud jste jako já, asi vám taky neuškodí si najít nějaký koníček, který nemusíte dělat dobře a výkonně a vůbec... To jsou ostatně mé dva věčné problémy. Pracuji nárazově celé hodiny nebo vůbec. A dělám vše jen tak, aby to bylo co nejlepší a mohla bych se tím nejlépe živit. Vážně potřebuji nějaký absolutně neužitečný koníček, ve kterém se nedá soutěžit a excelovat (já jdu totiž za cíli i ve hrách, prostě to chci všude někam dotáhnout - a poučení zní, nebuďte ambiciózní povahy, je to hrozně únavné a depresivní)

A držte se :-)

Pár triků pro zákon přitažlivosti

1. srpna 2017 v 14:02 | Neri |  Duchovní cesta
Předpokládám, že zákon přitažlivosti (a knihu či dokument Tajemství od Rhondy Byrne) znáte. Také předpokládám, že jste už někdy zkoušeli do svého života přitahovat to dobré a naopak se vyhýbat tomu špatnému. Mnoho článků zde na blogu tak nějak počítá s tím, že to tak je - a také, že vás často potkávají překážky a nefunguje to tak rychle, snadno a kouzelně, jak byste si přáli. Protože pokaždé narážíte na překážky. Pokud je to váš problém, doporučuji tento článek a pokud chcete vědět, jestli vám zákon přitažlivosti alespoň trochu funguje a někam se dostáváte, čtěte zase tento článek :-)

Dnes chci přihodit pár tipů z knih a webů, které mě zaujaly, vyzkoušela jsem je a líbily se mi jakožto docela užitečné a účinné způsoby "ovládání své reality". Dvě knihy, které doporučuji kromě základního Tajemství přečíst, jsou Kouzlo a Moc. Z části z nich budu dneska i vycházet. Další užitečná kniha, hlavně pro ty, co je zajímají mezilidské vztahy, je Tajemství přitažlivosti srdce. Na každou z těchto knih jsem narazila v určitém období svého života a pomohla mi pohnout s některými záležitostmi. Jedna z nich pojednává o síle vděčnosti a druhá o síle lásky (o níž jsem se také zmiňovala zde).

A teď k tomu, co jsem buď vymyslela nebo někde našla a ozkoušela. Ty podle mého nejužitečnější techniky:


1. Když něco chcete, udělejte z toho hru
Zkuste nato jít co nejvíc hravou formou. Pokud něco moc chcete a moc vám na tom záleží, většinou zhmotňování blokuje strach, to už jste nejspíš slyšeli. Naproti tomu pomáhá na to jít hravě - brát to jako zábavu. Zkusím něco přitáhnout. Bude to fungovat? Vlastně to ani tolik nepotřebuji, jen by se mi to líbilo, chci to... ale nepotřebuji to. Když začínáte u věcí, které nepotřebujete, je snazší to nebrat tak vážně. Každopádně ze všeho dělejte hru. Představte si, že jste malé dítě. Něco zkoušíte a jste zvědaví, co to udělá. Něco se vám líbí a rádi byste to měli. Nemusíte se snažit o to, aby vaše přání a představy byly realistické, to kreativitu vašeho vnitřního dítěte omezuje. Naopak si dovolte víc, než byste si troufli. Možná chcete auto. Vážně chcete jen nějaké auto? Nebo máte rádi luxusní auta? Chcete auto na ekologický pohon? Auto, u kterého si můžete vybrat jakoukoli barvu karoserie nebo toužíte po nějaké speciální výbavě? Zjistěte si, jaká auta jsou na trhu. Jen tak pro zábavu se podívejte, co všechno můžete mít. Co všechno venku tam existuje. A neřešte zatím jak byste to mohli mít zrovna vy. Existuje to? Bezva, je to možné mít.



2. Když něco chcete, milujte to a buďte nadšení
Z pozitivních emocí nejlépe přitahují pocity lásky a nadšení. Pokud myslíte, že něco potřebujete, ale nejste z toho úplně nadšení - nebo pokud něco chcete, třeba perfektní dům, ale myslíte si, že se musíte spokojit s něčím menším a horším a to vás trápí, žádné zhmotňování asi nebude. Nejlepší kombinace pocitů je zvědavost, hravost, lehké nadšení, ale žádný tlak. Něco pro své přání dělat, když se naskytne příležitost, ale vědět, že na tom to nestojí ani nepadá. Ale že to pořád opravdu, opravdu chcete. Dobré cvičení je učit se oceňovat věci kolem sebe a trochu to s tím "přehánět". Kdykoli se vám něco líbí, řekněte si v duchu, že to milujete :-) Např. uvidíte, dámy, krásnou sukni, řeknete si: Páni, tuhle sukni miluju! Nebo pánové uvidítí skvělé auto a řeknou si: Páni, miluju to auto! Takhle můžete oceňovat i jiné lidi a třeba i to, jak vypadají nebo se chovají. "Miluju, když si lidé pomáhají." nebo "Obdivuji tu paní, že je tak skvělá matka." Klíčem je se v tom neztratit, nezačít si říkat nějaká ta "ale", jako: Miluju tuhle věc, ALE nemůžu si ji dovolit. Nehodnoťte, neřešte. Je to jen hra a cílem je najít věci, které ve vás budí nadšení, které milujete. Nemyslete na to, že byste ty věci chtěli. Jen hledejte radost a krásu a lásku kolem sebe a ono už se vám to vrátí ;-)


Syndrom dítěte "na obtíž"

25. července 2017 v 11:15 | Neri |  Sebeláska
Téměř všichni si z dětství neseme nějaké jizvy. Málokdo věděl, jak být "ideálním rodičem" - je-li vůbec možné - a tak máme už několik generací nemilovaných dětí. Ne snad proto, že by rodiče své děti nemilovali... jen jim to zkrátka neumí dát najevo. Neumí přijímat své děti takové, jaké jsou, snaží se je měnit, tišit, přizpůsobit - a to v dětech vyvolává pocit, že jsou "špatné". Jsou jistě případy, kdy je dítě nechtěné, ale mnohem více je případů, kdy je dítě chtěné - jen se tak necítí. Chyba není v dítěti, ale dítě to neví a tento pocit, že je s ním něco špatně, si nese až do dospělosti a často až do hrobu. Strach z odmítnutí, opuštění, strach z lásky, strach z blízkosti, ... s každým takovým strachem se pojí nějaké to více či méně podvědomé chování raněného člověka. Dnes chci mluvit o jednom takovém vzorci, který se z dětství přenáší do dospělosti a trvá (neléčený) po celý život. Nazvala jsem ho "syndrom dítěte na obtíž".

Dětství člověka s tímto "syndromem" může být hodně nepříjemné anebo působit zcela normálně. Může to být dítě nechtěné, kterému rodiče dávají za vinu, že se vůbec narodilo. Může být ale také chtěné, problém je jen v tom, že rodiče na něj "nemají nervy". Mohou mít problémy se o dítě postarat, cítit se neschopní, vyděšení, že dítě nezvládají, mohou mít finanční, psychické, partnerské či jakékoli jiné problémy, náročnou práci, ... matka může mít poporodní depresi. Rodiče mohou mít problémy s emocemi, jejich zvládáním a vyjadřováním. Nebo sami trpí podobným syndromem a neumí se pořádně postarat ani o své základní potřeby, natož dítěte. Tedy navenek se postarají, ale...

Vždycky dítěti dávají na srozuměnou, že je jim na obtíž.

Ne nutně celou svou existencí, ale dítě se tak cítí. Jeho vlastní pocit méněcennosti a "otravnosti" je posilován prohlášeními jako: Neotravuj pořád! Běž si hrát. Nemám na tebe čas. Teď nemám nic k jídlu, neotravuj a vem si něco. Udělej si úkoly sám, nevidíš, že jsem unavený? Děti tvého věku už si dělají úkoly sami. Buď potichu. Nebreč. Je mi jedno, co chceš, bude to jak říkám já. ...

Dítě "na obtíž" má pocit, že aby se na něj maminka či tatínek (či oba) nezlobili, musí být pořád hodné, musí být potichu, nesmí obtěžovat, nesmí nic chtít, musí si všechno udělat samo (proto bývá tento člověk předčasně dospělý a samostatný) a pokud chce společnost, tak musí hezky tiše sedět, jinak bude vykázáno z pokoje. Podobný přístup pak podvědomě aplikuje po celý život - a nejen s rodiči. Nepustí si nahlas hudbu, aby někoho neotravovalo. Nebude si pískat nebo zpívat, pokud mu někdo byť jednou řekne, že je to falešně anebo otravné. Bude mít problémy s jídlem, časté je nechutenství a malý apetit. Nemusí to být vědomé, nemusí jít o anorexii a snahu být hubený a chtěný. Spíše má takový člověk vnitřní pocit, že by měl zmizet, jít z cesty a nejlépe by neměl ani existovat. Jíst znamená udržovat se naživu, "při existenci", znamená to také vyčerpávat zdroje planety nebo svých rodičů - než se postaví na vlastní nohy. Má velký problém přijímat a přitahovat si do života peníze. Cítí se provinile, pokud je na někom finančně závislý nebo pokud za něj někdo platí. Může to krýt maskou nezávislosti - já se přece umím postarat sám/sama, ale hlavní je strach, že když bude lidi obtěžovat, bude moc náročný, bude je stát moc peněz a vůbec bude vyžadovat nějakou snahu a péči ho mít na blízku, lidé ho radši odeženou, zřeknou se ho, protože jim za tu námahu nestojí. Vnitřní nastavení člověka "na obtíž" je: Já za tu námahu nestojím.


Také mívá problémy s vyjadřováním emocí, protože i jeho emoce byly v minulosti lidem (rodičům) na obtíž. Nebude brečet před lidmi ani si stěžovat na to, že ho něco trápí, naopak bude poslouchat ostatní a utěšovat je. On svými pocity nechce nikomu lézt na nervy. Žena se bojí, že když bude moc emocionální, tak to muži neunesou a utečou. Přecejen, všude slýchá, že muže ženské slzy děsí. Muž se bojí, že když bude příliš naléhat sexuálně (vůbec mít sexuální potřeby), ženy jej budou mít za špatného a odejdou. Jestli něco umí perfektně člověk "na obtíž", tak potlačovat své pocity a především všechny své potřeby. Vyloženě se uvnitř stydí za to, že nějaké potřeby má. Vadí mu to. Cítí se provinile za to, že chce jíst, spát, odpočívat, mít sex, peníze, dostávat lásku. Tyto osoby se výborně vidí v řečích typu: Člověk by si měl všechny své potřeby naplnit sám. Oprostit se od všech tužeb, potřeb a chtění je vznešené a duchovní. Střídmost je největší ctností. Sex je hřích.

Prostě pro své vnitřní nastavení (které je ve skutečnosti jen strach) hledají ospravedlnění, důkaz, že je správné.

Základní duchovní pravda, které se nakonec nikdo nevyhne

18. července 2017 v 11:11 | Neri |  Duchovní cesta
Ráda stojím stále nohama na zemi, bez ohledu na to, jak daleko jsem došla na té své neplánované duchovní cestě. Nemám ve zvyku skočit hned na začátku ke krkolomné snaze žít dle všech duchovních pravidel, být šťastná, pozitivní a dokonalá. Upřímně na to kašlu. To je moje osobní duchovní technika. Když je něco příliš v dáli, příliš pro mě těžké, nepravdivé, nedokážu se k tomu přimět a vím, že tam tedy rozhodně ještě nejsem, prostě se na to vykašlu. Někdo by tomu říkal přízemnost nebo lenost, já tomu říkám sebeláska a sebeúcta. Nenutím se být taková, jaká nejsem, jen proto, že někdo řekl, že bych měla.

Nakonec není žádných duchovních technik a pravd vůbec potřeba. Stačí vědět jen jednu věc. Nakonec všechno stojí a padá jen na jedné věci - a tou je láska. Opravdu, je to tak, to velké klišé "All you need is love" má na určité úrovni naprostou pravdu. Nesmíte to ale brát jako lásku k jedné osobě, jako vztah. Nestačí mít vztah a někoho milovat, ale stačí mít lásku a můžete mít všechno. V zásadě je to takto:

Chcete peníze? Milujte peníze.
Chcete zdraví a krásu? Milujte své tělo.
Chcete dobrou práci? Dělejte, co milujete.
Chcete dobré vztahy? Milujte ty lidi i přes jejich nedokonalosti.
Chcete lásku? Milujte bez zábran.
Chcete být šťastní? Milujte sebe.

A vždycky se ptejte: Co by udělala láska?

Nakonec není nic, než světlo. Tma je nedostatek světla, nenávist je nedostatek lásky. Zápory jsou vlastně jen málo kladů. A kde je málo, vždycky může být víc. Nemusíte se ničeho zbavovat, prázdnotu už máte. Může to znít zvláštně, ale je to tak. Pokud chcete, aby někdo něco přestal dělat, většinou nemá smysl mu to vyčítat. Většinou více pomůže říct, co chcete, aby dělal. Chválit ho, když to dělá. Radovat se z toho. Pozitivní emoce táhnou ke změně vše. Negativní stagnují. Nejde přestat nenávidět sebe tak, že si budete svou nenávist vyčítat. Jde ji jen nahradit láskou k sobě. Přidávat a přidávat tak dlouho, až se ze tmy stane světlo. Stejně tak nedostatek peněz. Jak k sobě můžete přitáhnout peníze, když je máte za kořen všeho zla? Milovat peníze, to zní ale hrozně, co? Jako být lakomý, zlý skrblík, kterého nikdo nemá rád. A bohové, chcete, aby někdo miloval vás? Milujte sebe. Chcete mít hezké vztahy? Milujte druhé - bez nároku na to, aby vám to oplatili.

A tady je právě základní problém. My se bojíme milovat. Hlavně se bojíme milovat, když není jisté, jestli nám ten druhý/ta věc/ lásku oplatí. Bezdpomínečná láska je strašně těžká. Neumíme ji. Děsíme se jí. Nechceme ji. Nechceme milovat peníze, kterých máme málo. Nechceme milovat věci, o které můžeme přijít. Nechceme milovat lidi, kteří nás mohou zradit, odmítnout a ublížit nám. Nechceme otevírat své srdce lásce - a tak k nám "láska" (protože láska je základní energie) neproudí. Zašpuntujte umyvadlo. Teď tam pusťte vodu. Představte si, že ta voda je láska, která jde k vám a vy jste trubka pod tím zašpuntovaným umyvadlem. I kdyby umyvadlo přetékalo, k vám se nedostane ani kapka. Nepustíte ji, protože se bojíte, že místo vody proteče nějaký jed. A já to chápu, je to lidské, ale také je to hlavní věc, co nám brání ve štěstí. Strach. Otevřít se je děsivé. Vůbec chtít to udělat je pro většinu z nás naprosto nadlidský úkol, natož to vážně udělat. A proto většina a z nás žije i nadále ve strachu, nedostatku a bolesti.

Všechno je na určité úrovni vlastně láska. Peníze, pozornost, pomoc, majetek, zdraví, ... kolik lásky k sobě pustíte, tolik toho můžete dostat. Přijímat a dávat je na dvou stranách jedné mince. Jakmile se otevřete jednomu, otevřete se i druhému. Proto se často říká, že kdo dává ze srdce, tomu neubývá. Nedáváme, protože se bojíme nedostatku. Nepřijímáme, protože nevěříme, že by někdo jen tak dával (my bychom to taky neudělali). Je vám to povědomé?

Je to to nejprostší a zároveň nejtěžší. A také možná jediná cesta, jak se pohnout dál. Otevřít své srdce a milovat.

Lidi, věci, peníze, svůj život, sebe, přírodu, cokoli. Hledat to dobré a hezké. Nemusíte zavírat oči před ošklivými věcmi, klidně si můžete i nadále stěžovat (dokud budete mít potřebu to dělat), ale je nutno to vyvažovat. Snahou milovat, i když někdy není co. Je to takový ezo-kec, kterému většina lidí nevěří, protože nechce. Protože je to nejrizikovější věc na světě. Myslím, že 99% lidí se k tomu nikdy neodhodlá. Nikdy se neotevřou. A to je jejich volba a je pochopitelná. Ale pokud to se změnou svého života myslíte vážně, nakonec vám nezbude, než být extrémně odvážní a zkusit to. Nakonec vás všechny ty duchovní techniky stejně dovedou do onoho bodu. Vše je buď láska nebo její nedostatek. Je jen na vás, kolik si oné lásky do života pustíte.

Otevřete své srdce. Nejde si jen říct, že to uděláte, nejde jen zkoušet nějaké techniky. Je to vnitřní rozhodnutí, ke kterému musíte dospět celou svou bytostí, aby to vyšlo. A ono to potrvá, možná celá léta. Nejdéle potrvá to opravdu chtít. Zjistit, že není jiné cesty, že se bez toho nepohnete dál, že jakákoli bolest z citového zranění, jakékoli zklamání, není dost děsivé na to, aby vás odradilo od otevření srdce a získání toho, co chcete.

Otázkou je: Kolik toho budete muset zažít, kolik bolesti, kolik překážek a výzev, než pochopíte, že není jiné cesty? Kolikrát se zaseknete, odmítnete jít dál, protože tam nechcete? Jaká bude vaše cesta? To je na vás. Cíl už znáte.


Nesejít z cesty

11. července 2017 v 9:45 | Neri |  Moudra ze života
Může se zdát, že základní pravidlo plnění všech velkých snů a přání je naprosto jasné a už nikoho nepřekvapí. Zní: Jít si stále za svým a nevzdávat se. Nescházet z cesty, ať už vede jakkoli překvapivými místy. V praxi jsou ale ty nejjednodušší věci často nejtěžší. Dobře to znám z vlastní zkušenosti.

Někdy už mám také všeho zuby a říkám si, že už mě nebaví, jak mě "ti nahoře" pořád zkouší. Nebaví mě pořád narážet na překážky, pořád se učit, pořád se snažit vláčet dál těmi prašnými cestami. Ale nakonec stejně vím, že nemám příliš na vybranou. A jedna z největších lekcí, kterou mě tahle cesta učí, lekce, kterou dostávám pořád dokola a pořád jsem ji zřejmě plně nezvládla - je nevzdávat se. Resp. stát si za svým, neměnit názor, nepodléhat pochybnostem. Když chcete něco opravdu velkého, věřte, že vás prověří. Není to jako v příbězích, kde hrdinové plní úkoly dané bohy - ne navenek, protože to nejsou vnější úkoly. Nemusíte ujít stopadesát kilometrů, vyhrát souboj ani vyčistit stáje (pokud tedy netoužíte být žokejem, pak se tomu asi nevyhnete :-)), nejhorší překážky jsou vždycky uvnitř a váš vnitřní boj nebývá navenek vidět. Proto jsou často ti největší bojovníci nejméně nápadní. Nikdo neví, co probíhá uvnitř, ale vnitřní bitvy jsou nejtěžší.

Vždycky svádíte boj mezi tím, co je a mezi svou budoucností. Mezi zvykem a touhou. Pochybami a vírou. Nedá se tomu vyhnout. Pokud chcete, aby věci byly jinak než dřív, musíte přemýšlet jinak, než dřív. Musíte žít jinak. A to je sakra těžké a nikdo vás to nenaučí. Musíte se to naučit sami. A naprosto nejtěžší na tom všem je, že tuhle bitvu nemůžete vyhrát bojem, vztekem, vzdorem ani nenávistí. Se zbraněmi, které tyhle bitvy vyhrávají, většina z nás vůbec neumí zacházet.

Je snadné nenávidět, stěžovat si, vztekat se, být nešťastný a nic nedělat pro změnu. Být šťastný je těžké a ve škole to neučí. Být šťastný je nezvyk. Brání tomu stopadesát věcí, zatímco neštěstí je tak snadné, blízko a tímpádem i jaksi lákavé. Takže jaké zbraně potřebujete pro tuto bitvu? Lásku, vděčnost, odpuštění, soucit. Hlavně tu lásku, od té se vše odvíjí a příští týden o tom napíšu více. Vím, že dokud k tomu nedojdete sami, zní to jako hloupé ezo-kecy o lásce ke všemu živému atd., ale popravdě, nakonec přes všechny ty "duchovní techniky" dojdete k tomu, že tohle je základ a to jediné, co funguje. Jenomže jak je to jednoduché, tak je to složité. Láska je pro nás možná tou nejděsivější věcí a kolikrát radši budeme riskovat celý život v neštěstí radši, než riskovat zlomené srdce. A nemluvím teď jen o lásce partnerské.

Abychom se odhodlali riskovat a překonávat ony překážky v sobě, musíme mít nejprve dost silnou motivaci. Proto vzniká bolest. Snaha zbavit se bolesti je hodně silná motivace, která je často na počátku každé snahy o změnu. Dokud to dost nebolí, zůstaneme ve starých, pohodlných, zajetých kolejích. Ale začít se snažit o změnu ještě neznamená, že už je vyhráno.


Snažím se předat, co mi život stále dokola ukazuje a opakuje... a nějak se mi to, zdá se, nedaří. Možná proto, že je těžké jen slovy sdělit něco, co člověk pochopí až tehdy, když k tomu sám dojde a plně to prožije. Když zažije všechna ta znamení, kterými mu jeho duše (či nějaká vyšší moc) dává najevo, co musí pochopit. Pokud něco chceš, musíš za tím jít. A víc než to. Musíš si tím být jistý. Dělat něco - prakticky, fyzicky - je ta nejjednodušší část. Je mnohem snazší koupit lístek do loterie než přimět svou přitažlivost, aby zajistila výhru. Je mnohem snazší jít na rande s milým člověkem, pokud už věříš, že si zasloužíš lásku. Bez správného vnitřního nastavení se nikdo neobjeví nebo se objeví někdo nevhodný nebo mineš příležitost nebo si to rozmyslíš a vycouváš, jakmile to začne být vážné, protože tě něco uvnitř tebe odradí.

Pokud v sobě máš pochybnosti a překážky - a ty je máš, jinak by stačilo si přát a hned by to tu bylo - cesta za tvým cílem nebude procházka růžovou zahradou. Zjistíš na ní, že nemůžeš věřit ničemu, ani sám sobě a přesto jen sám sobě. Trvalo mi roky, než jsem si dokázala udržet určitý nadhled a stejně mi i dnes vydrží jen pár chvil, možná dní. Nadhled, který říká: Cokoli je kolem mě je jen iluze. Pokud pochybuji, svět kolem mi bude pořád potvrzovat pochybnosti. Ne proto, že by moje pochybnosti měly pravdu - ale jen proto, že jim věřím, že pochybuji. Dokud dovolím okolí, aby mě svádělo z cesty, dokud dovolím svým pochybnostem vítězit, dokud si nebudu jistá, že vážně chci, co chci, že je to možné, že mě to potěší, že si to zasloužím, tak se nehnu z místa a nesplní se to. Tohle je jediná formulka na úspěch. Jít pořád vpřed a věřit, že když budu věřit, okolnosti se změní. Že jsem tvůrce svého života. Vnímat pochybnosti pouze jako jeden pohled na věc, který jsem si kdysi vybrala, ale už si ho vybrat znovu nemusím. Vědět, že nezáleží na ničem kolem, jen na tom, co mám uvnitř.

Není žádná skutečná, všeobecná pravda - jediná pravda je to, čemu věřím.

A když chceš začít věřit něčemu jinému, nejprve se vždy vynoří to, čemu věříš teď. Musí se ti to ukázat, abys o tom věděl. Takže nejprve se vyrojí pochybnosti a strach a staré přesvědčení. Ukazuje se ti, protože ho v sobě už máš, zkouší tě, jestli si ho zase vybereš a zase mu uvěříš. Teprve když odmítneš a hledáš jiné cesty, jiný a nový úhel na věc, postupně se ti ukáže a můžeš to přesvědčení změnit. Jen se nesmíš chytit do staré sítě. A to je lehké si přečíst, ale je těžké to v praxi opravdu uchopit a zažít. Jak říkám, mně trvalo roky, než se ten pocit doopravdy dostavil - a přesto jej nedokážu udržet dlouho. Ale jsem na cestě. A vím, že už jsem mnohokrát sešla z cesty a uhnula, že jsem mnohokrát začala pochybovat o tom, co chci a že jsem už možná dávno mohla to vysněné mít, kdybych se nevzdala těsně před cílem při pohledu na překážky.

Protože to byla jen zkouška, ne realita, a já neprošla. Uvěřila jsem temnotě před úsvitem, že slunce nevyjde, a proto nevyšlo. Byla jsem blízko, lekla se a ustoupila. Je jedno, co mluvilo - strach, hrdost, neochota se otevřít. Poslouchala jsem. A doteď mi to nejde. Když se potkám s pochybností, cítím bolest, protože se vyděsím, že svého cíle nemohu dosáhnout, že moje intuice kecá a já se mýlím. Bojím se, že nebudu mít pravdu. Bojím se, že ji bude mít můj rozum. Bojím se, že se nic nezmění a nemůžu dostat, co chci. Zatím je pořád mé staré přesvědčení často silnější než já.

Jak jsem říkala, tohle je jedna z posledních a nejtěžších zkoušek, které před vás vaše hlava postaví. Budete stát na okraji propasti, dívat se dolů na ty ostré kameny a před sebou jen neviditelný most víry a váš sen na dosah. A pokud v této chvíli uhnete, zkusíte to obejít, pokud nebudete věřit svému mostu, ale řeknete si, že jste blázni a ty kameny jsou zatraceně ostré a umřete - nedosáhnete toho, co chcete. Vždy se můžete snažit znovu a znovu, ale vždy budete narážet na stejnou překážku. Nesmíte sejít z cesty. Nesmíte podlehnout pochybnostem. Nesmíte si rozmyslet, co chcete.

Můžete, ale dokud to budete chtít a pak zase nebudete a pak zase budete (a já tohle moc dobře znám), tak to nepřijde. Je to tak jednoduché. A tak těžké, jako držet se svého záměru bez ohledu na vše. Nerozmyslet si svůj cíl, ať jsou překážky jakékoli. Vnímat důkazy toho, že neuspějete, pouze jako výmysl vašeho starého přesvědčení. Cesta k novému vede jen skrze staré. Teprve až prohlédnete skrze jeho hry, můžete vidět cestu za tím, co nejvíc chcete.

Chápete alespoň trochu? Doufám, že ano, lépe to sdělit nedokážu. A doufám, že to pochopíte a zvládnete a budete se držet cesty. A je jedno, kolikrát selžete - šance splnit si váš sen nikdy nevyprší. Je jedno, kolik uděláte chyb, vždy budete mít další šanci uspět. Je jedno, kolik vám bude let a kolik budete mít jizev. Stačí jen znovu vstoupit na cestu, znovu se pokusit, znovu uvěřit. Možná nedostanete to, co jste si původně mysleli, že je vaše štěstí - možná to bude vypadat trochu jinak - ale nikdy vám to nebude plně nedostupné. Já už selhala tolikrát, že to snad ani nepočítám. A nebudu sobě ani vám slibovat, že to tentokrát vyjde. Prostě jen zkusím napnout veškerou svou tvrdohlavost kozorožky, zapřít se rohy o ohradu a ona nakonec padne :-)

Hodně štěstí - a vnitřní síly!

Chci se mít hrozně, litujte mě

4. července 2017 v 11:16 | Neri |  Psychologie
Dnešní článek bude asi poněkud kontroverzní a předem avizuji, že není vhodný pro všechny. Pokud kolem sebe máte lidi, kteří trpí depresemi, osamělostí, pořád si stěžují, apod., tak bude možná lepší, když ho číst nebudete. Nikomu nepomůže, když si najdete "důkaz" pro své teorie, že to ti lidé jenom "hrají". Na druhou stranu, pokud vy sami trpíte a trpíte dlouhé roky a tvrdíte, že se s tím nedá nic dělat, nikdo vás nemá rád, nikdo vám nepomůže a všechno je špatné, myslím, že je tento článek přesně pro vás. Potřebujete totiž tak trochu otevřít oči. Možná, že se vám nebude líbit, co píšu, možná si řeknete, že tomu nerozumím - ale věřte, že já byla (a občas stále jsem) tam, kde vy a trvalo mi léta, než jsem sama došla k tomu, co vám dnes chci sdělit.

Chcete se mít lépe, chcete mít hezčí život, chcete mít přátele a lásku a být normální a dostat se z bolesti?
Já vím, že nechcete. A to je ten důvod, proč se vám to nepodaří.


And we talk a big game like we wanna get well
In our prison made of pain
Only fooling ourselves
- - - - - - - - - - - - - - - - - -

A důležitě mluvíme o tom, jak se chceme mít lépe
- ve svém vězení z bolesti -
ale jen si lžeme do kapsy

Icon for Hire - Get Well II


Vypůjčila jsem si kousek textu od jedné kapely, která píše poněkud kontroverzní písničky, právě s tématikou depresí, bolesti, sebepoškozování - zkrátka píše pro ty, kteří si těmito věcmi prošli a prochází, ale ne jen proto, aby jim ukázala, že v tom nejsou sami. Naopak se je snaží vyburcovat k tomu, aby s tím něco dělali. A já to znám, vím, jak těžké to člověku připadá. Říkáme si, že jsme prostě takoví, že to změnit nejde. Že naše bolest je pochopitelná, svět je strašný a že se strašně moc snažíme mít líp, ale nejde to. Jenomže čím déle jsem se "snažila", tím více jsem docházela ke zjištění, že z té temnoty není žádná dlouhá a vytrvalá cesta. Je to rychlý řez, ke kterému se málokdo dokáže odhodlat. Netrvá dlouho se začít mít líp, dlouho trvá dospět k přesvědčení, že už toho všeho bylo dost a vážně se chcete mít líp. Ne, že to tvrdíte, ale rozhodnete se, tentokrát doopravdy a z celého srdce, že už toho bylo dost. Že cokoli ztratíte tou změnou, stojí to za to. To riziko stojí za to. A proto to uděláte.

Ráda dávám k dobru tuto historku: Jeden muž šel kolem domku, kde na zápraží seděl děda a vedle něj ležel pes. Pes strašně kňučel, ale děda nic. Muži to vrtalo hlavou, tak přišel za starcem a zeptal se: "Proč ten pes tak kňučí?"
"Protože leží na hřebíku," odpověděl děda.
"A proč nevstane?" ptal se muž.
"Bolí ho to dost na to, aby kňučel, ale ne dost na to, aby vstal."

Takže víte co? Možná se vám to nebude líbit (a říkám to hlavně proto, že jsem tím stejně vinna jako vy), ale vy se nechcete mít líp, chcete jen kňučet. Přiznejte si to. Bolí to dost na to, abyste kňučeli, ale ne dost na to, abyste vstali. Pokud máte epizodu deprese poté, co jste se dlouho dřeli a psychika už to nezvládala, ok, je to zlý a potřebujete pomoc. Taky potřebujete udělat změnu - ale pokud ji vážně udělat chcete a uděláte, nejspíš se ta epizoda opakovat nebude. Pokud se vám deprese vrací celé roky, jste v zásadě pořád nešťastní, na sebevraždu, máte dojem, že vás nikdo nemá rád a všichni jsou zlí - můžete si za to sami. Vstaňte už konečně.

Protože já vím, že bolest je návyková. Vím, že je to ponuře romantické, zajímavé a speciální, být pořád v depresi, pořád osamělý, nepochopený zlomený hrdina. Je to jednodušší a bezpečnější brečet osamělostí do polštáře a říkat lidem, že vás nemají rádi, nevěřit jim a odhánět je. Funguje to bezchybně. Jste zvyklí na odmítnutí, děsí vás k smrti, co by se stalo, kdybyste si dovolili jednou si to odmítnutí nevydupat. Začít dávat své sebevědomí a své štěstí za zodpovědnost sobě, přestat si stěžovat, přestat toužit po tom, aby někdo uznal, jací jste chudáci a jak trpíte a napravil vás a poslepoval. Nikdo to neudělá. A pokud budete ležet, fňukat a čekat na záchranu, nikdy nebudete žít žádný život, protože ze země a na jednom místě se žije těžko. Možná toho zatím nemáte dost, možná se potřebujete v tom svém bahně rochnit ještě pár let, aby vám došlo, že můžete kdykoli vstát, jen se vám nechce. Že chcete, aby někdo přišel a zvedl vás, že tvrdohlavě odmítáte pochopit, že všechna ta vaše bolest je jen iluze, kterou si záměrně pěstujete. Bolí to, já vím. Bolí vědět, že nejste speciální, úžasní a nepochopení, jenom jste jako děti, které trucují.

Netvrdím, že ta bolest není skutečná. Jistě, že je velmi skutečná. Když se řiznete do prstu, tak to reálně bolí. Když se schválně mučíte myšlenkami na to, jak jste na tom bídně, nikdo vám nepomůže, nic nemá smysl, atd., bolí to stejně reálně, jako kdybyste se řezali nožem. Problém je, že to děláte vy. Vy se schválně řežete. To si musíte uvědomit. Kdykoli vám začne být lépe, rozhodujete se, že budete na věci nahlížet oním pohledem nepochopeného, trpícího, nemilovaného chudáčka. A pak vše vidíte tak, aby to podpořilo vás obraz o sobě. Váš tragický životní příběh. Jste tak uzavření ve svém světě, že ani nevidíte dveře, kterými můžete vyjít ven. Máte na to moc zavřené oči, pořád obrazy v hlavě, které ale nejsou skutečné, pokud je skutečnými neděláte. Nestačí mluvit o tom, že se chcete mít lépe. Musíte otevřít oči a vyjít ven. I když je to venku děsivé.



Ano, trucujete jako děti. Ležíte na troskách svých představ a srdceryvně je oplakáváte, i když už jste dávno mohli jít dál.

Ale vy nechcete, chcete se mít hrozně a chcete, aby všichni viděli, jací jste chudáci.

Možná se bojíte, že bez vší té bolesti už nebudete nikdo. Nebudete zajímaví. Nebude o vás nikdo stát.

Je to vaše maska, vaše identita, jediná zajímavá věc na vás. Děsí vás být normální a v pořádku. Přijít o svou "hloubku".

Jenomže cesta ven vede jen přes největší strachy, proto nikdo ven nejde.

Chcete být nešťastní a sami, protože je to pevný, jistý hrad, kde jste za všemi svými zámky v bezpečí.

Ale pokud se vám tam líbí a nejste ochotni otevřít dveře, tak alespoň držte hubu a netvrďte, že klíč nemáte a jsou zamčené. Protože to vůbec není pravda a někde v hloubi duše to víte.

Máte strach, že jste se mýlili. Že je ta bolest opravdu vaše chyba. Že nejste výjimeční. Že vás někdo může milovat, ale také zradit, aniž byste to čekali a odehnali ho předem. Strach, že místo stežování si budete muset vyjít ze své ulity a být tady pro ostatní stejně, jako chcete, aby tu byli oni pro vás. Strach, že budete muset investovat, protože vám bude chybět výmluva, že sami nemáte dost lásky, natož abyste ji dávali. A máte strach, že budete muset být dospělí, kteří stojí na svých nohou, které nikdo nebude podpírat a zachraňovat. Jste děti, které chtějí být milované a opečovávané a pořád čekají na to, až to někdo udělá - a do té doby se odmítají pohnout z místa. Jenomže nikdo vaše dětské rány nevyléčí. Nikdo nepřijde. Teprve až přestanete čekat na to, že vás někdo zvedne, teprve až se zvednete a půjdete ven sami, můžete mít normální a hezké vztahy. Ale dospělé vztahy. Pořád toužíte po tom, aby vás někdo miloval jako dítě, ale už nejste dětmi. A dokud nezahodíte tu představu o tom, jak vás mají lidé milovat, nedokážete ocenit to, když vás milují normálně a dospěle a upřímně. Ne jak chcete, ale jak to umí. Jak je to reálně možné. Protože zatím žijete ve snech, které se nemohou stát skutečností. Myslíte si, že potřebujete něco, co nepotřebujete. Potřebujete jen vstát z toho hřebíku. Tak to udělejte.


Ráda bych řekla, že mě mrzí, pokud jsem se vaší vnitřní oběti nějak dotkla a teď fňukáte, že to není pravda, že jste opět nepochopení, že jsem na vás zlá a že se mýlím. Vybrali jste si to sami. Nemrzí mě to. Většinou člověku stačí jen, aby přijal pravdu; a když ji přijme, přestane ho tak bolet. Já vím, že v sobě tu vnitřní ufňukanou oběť mám, tu, co se nechce vyléčit, ale je to ok. Není špatné takový být. Špatné je si to nepřiznat a tvrdit, že to tak není a házet vinu někam ven, na ostatní. Pokud se nechcete mít lépe, netvrďte, že nemůžete. A pokud chcete, tak s tím začněte. Otevřete oči a dveře a běžte ven mezi skutečné lidi a buďte "normální", i kdybyste pak měli být jiní než dřív a ve svých očích "nudní". Vyberte si, jestli chcete být šťastní (a "nudní") nebo nešťastní (a výjimeční). Ta volba je na vás.


PS: Proč vlastně chceme být výjimeční? Aby nás někdo miloval? Abychom ho pak odehnali, protože to nedokážeme přijmout? Není to zatraceně šílené?!

Jak poznám, že se v životě opravdu někam posouvám a zákon přitažlivosti funguje?

27. června 2017 v 11:02 | Neri |  Duchovní cesta
Věčně píši o tom, jak se to nesmí se seberozvojem přehánět a musíme zůstat taky z části nohama na zemi; a pořád si za tím stojím. Přesto si myslím, že většina čtenářů se seberozvojem zabývá - ať už nějak hodně, až obsesivně, nebo jako jedním ze způsobů, jak si obohatit život. Přecejen, platí to oběma směry - není dobré zanedbávat fyzickou a materiální stránku existence, ale také není dobré zanedbávat svou duši a její potřeby. Důvod, proč píši tento článek, je prostý - mnoho z nás občas pochybuje, jestli má jejich seberozvoj nebo duchovní rozvoj vůbec nějaký efekt. Nacházíme spoustu metod, spoustu myšlenek, věcí, které zkoušíme - ale jak poznáme, že fungují? Jak poznáme, že zákon přitažlivosti pracuje pro nás a ne proti nám? Jak poznáme, že jsme se někam posunuli, duchovně rozvinuli, že všechna ta práce na sobě a snaha přinesla své ovoce?

Zas a znovu musím zdůraznit základní pravdu, že nejprve je třeba sám sebe přijmout a mít se rád - se všemi svými chybami, nedokonalostí, "špatností", slabostí, prostě se vším. Přijmout svou situaci, ať je jakkoli špatná a jakkoli ji chceme změnit. Pokaždé, když máme chuť něco transformovat, musíme si nejprve přiznat, kde jsme TEĎ. Chci krásný dům? Dobrá, to je budoucnost. Jaký dům mám teď? Možná nemám žádný. I to je třeba přijmout. Ok, teď jsem tady, nemám dům. Až s tím budete smířeni, můžete přistoupit k dalšímu kroku - chci krásný dům. Vtip je v tom, že dokud nepřijmete, co je, vynakladáte velké množství energie na stežování si, pocit odporu, zoufale toužíte po změně - a vše tohle blokuje příchod něčeho lepšího. Jakmile se uklidníte a jste ok s tím, co je, můžete začít čistě pozitivně snít o tom, co bude. To jsem ale trochu odbočila. Nevadí, navážu na to:

Možná už víte, co jsou vibrace. Mluví se o tom pořád, že všechno vibruje na určité úrovni, včetně nás, a do života si přitahujeme věci, které vibrují na stejné úrovni, jako my. Např., že když jsme na úrovni nedostatku, přitahujeme si nedostatek a lidi, kteří taky mají nedostatek a vše nám ho v životě odráží tak dlouho, dokud se neposuneme vibračně jinam - třeba na energii dostatku. Vibrační posun (nahoru, to je totiž naším záměrem) je však často velmi nenápadný. Dokud nás něco trápí a nechceme to, všímáme si toho hodně, ale jakmile se situace změní, problém vyřeší, ztratí naši pozornost a zabýváme se jiným, novým problémem. Tak se může zdát, že v životě pořád jen řešíme nějaké problémy a nic se vlastně nelepší. To ale nemusí být pravda. Pokud jdete touhle cestou, snažíte se zvednout své vibrace, vybudovat život dle svých představ, duchovně růst, apod., doporučuji si zavést deník a každý měsíc v určitý den provést zápis. Napište si, jak na tom jsou aktuálně všechny důležité oblasti vašeho života. Práce, peníze, zdraví, rodina, láska, bydlení, ... cokoli je pro vás podstatné. Pod to zapište třeba tři hlavní problémy, které vás teď trápí. Pak si napište, jak byste chtěli, aby každá z těch oblastí vypadala. A za měsíc to udělejte znovu. Pak se můžete kdykoli, až vás bude trápit, že neděláte pokroky, podívat na ty zápisy a porovnat, jestli se změna stala nebo ne :-) Myslím, že to bude mít překvapivé výsledky.

Na druhou stranu, pokud žádné takové zápisy nemáte, vždy existují způsoby, jak si ověřit, že se opravdu posouváte, jdete správně, zkrátka, vaše snahy mají nějaký výsledek. Vzpomeňte si, jaký byl váš život úplně na začátku, předtím, než jste se začali zabývat duchovnem, zákonem přitažlivosti, seberozvojem, psychologií, ... cokoli používáte k tomu, abyste měli lepší život. A pak se podívejte na seznam níže. Pokud jsou některé body z něj pravdivé - a dříve, před tím vším, pravdivé nebyly, je jasné, že jste se posunuli a jste na správné cestě. I přesto, že vše ještě není jak chcete, že vás potkávají nové problémy a překážky, i přesto už jste ušli kus cesty a udělali kus práce. Pochvalte se za to :-)



Tady je několik ukazatelů toho, že vaše vibrace jdou nahoru:


  1. Potkávají vás šťastné náhody víc, než kdy dřív. Najednou dojdete na zastávku a hned vám jede tramvaj. Spěcháte na vlak a nestíháte a on má zrovna zpoždění, takže ho stihnete. V obchodě narazíte na něco, co nutně potřebujete - je to už poslední kousek, ale čeká tam na vás. Potkáte nějakého člověka zrovna, když s ním potřebujete mluvit. Atd. V zásadě jsou to maličkosti, ale ukazují, že k sobě podvědomě přitahujete dobré věci, i když se nesnažíte.
  2. Synchronicity jsou vaší každodenní realitou. Šťastné "náhody" ve vašem životě se netýkají jen dopravy a podobných drobností. Pokud něco potřebujete, věci se samy seskládají tak, abyste to dostali - i bez větší snahy a vizualizace. Potřebujete někam jet a zavolá vám kamarád, který tam jede na pracovní cestu a nabídne vám, že vás vezme s sebou. Potkáte člověka, který má zrovna ty správné známosti pro rozvoj vašeho podnikání. Narazíte na skvělou nabídku práce nebo bydlení. Všude vídáte znamení - reklamy na věci či služby, které ale opravdu sháníte a potřebujete, věty, co vám nějak pomohou, poradí do života, ... je toho spoustu. Jednoduše, kdykoli něco chcete (a nic ve vás tomu nebrání), prostě se to nějak objeví.
  3. Posloucháte svou intuici a jste spokojeni se svými rozhodnutími. Většinou víte, jak se nějaká situace vyvine, kdy je čas zůstat, kdy odejít. Když vybíráte z více produktů nebo třeba míst, kam jít, spolehnete se na svou intuici a ona vás zavede někam, kde se budete mít dobře. Vždycky to funguje a víte, že se na svůj vnitřní pocit můžete spolehnout. Už jej rozeznáte od těch ostatních a víte, kdy mluví rozum a kdy vaše vyšší já.
  4. Věci jdou hladce. Když vás čeká nepříjemný rozhovor s šéfem, kolegou, partnerem, dětmi, doktory i úplně cizími lidmi, povede se vám trefit ten správný okamžik, takže se vše nějak vyřeší co nejlépe pro všechny zúčastněné. Zaměstnanec, kterého jste měli vyhodit, odchází sám. Partner je otevřený diskuzi, i když obvykle nebývá. Na úřadě narazíte na ochotnou paní, co vám vše pomůže vyřídit.
  5. Vyděláváte víc peněz, než dřív. Ať už to bylo nebo nebylo vaším cílem, do života vám přichází více peněz, více práce, která vás baví a klienti, kterým upřímně chcete pomoci. Máte pocit, že to, co děláte, má smysl. A také za to dostáváte na oplátku hezké peníze - nebo jiné dary, třeba pomoc na oplátku, nějaké drobnosti, ... to vše je ukazatelem toho, že se dostáváte víc do vibrace hojnosti. Také už se tolik nebojíte peníze dávat, protože věříte, že máte dost a že se vám vrátí. Máte k penězům úctu, nerozhazujete je bez rozmyslu, nezavrhujete je, ani na nich nelpíte jako Strýček skrblík. Více také zvažujete, jestli je dáváte na dobrou věc - nemusí to být nutně charita, ale chcete raději podpořit lokálního zemědělce místo zahraniční firmy nebo je zaplatit člověku, který se opravdu snaží svou práci dělat dobře. Umíte ostatní ocenit.
  6. Chováte se k sobě s větší láskou, než dřív. Mluvíte k sobě jemněji, už si nenadáváte, máte větší trpělivost, odpouštíte si své chyby, pečujete o své tělo, snažíte se dobře jíst a spát a nepřepínat své síly. Zastanete se sami sebe, když je to potřeba. Dáváte přednost asertivnímu jednání před pasivním (nebo agresivním).
  7. Máte pochopení pro ostatní i pro sebe. Už víte, že děláte chyby a nejste dokonalí a máte se i tak rádi. Stejně je to s ostatními. Možná jsou lidé, které ve svém životě nechcete a na tom není nic špatného. Ale také je váš vztah k lidem obecně spíše pozitivní, vidíte na nich to dobré, máte pochopení pro jejich pády a selhání, protože víte, že se vám to stává také a také je to v pořádku. Snažíte se na ostatní být milí, ne proto, aby vás měli rádi, ale protože máte pochopení. Usmějete se na prodavačku, protože víte, že je důležitá a bez ní byste si nemohli koupit své věci - neměl by vám je kdo namarkovat - a také, že to nejspíš není práce jejích snů. Úsměvy vás nic nestojí a nešetříte jimi.
  8. Nemáte potřebu ostatním nutit svůj názor, ale nebojíte se ozvat, když je to potřeba. Uvědomujete si, že každý má právo na svůj vlastní pohled na věc a každý má jinou cestu. Věříte svému úsudku dost na to, abyste si ho nemuseli potvrzovat přesvědčováním jiných. Argumentujete hlavně, když je to potřeba a když to podle vás poslouží "vyššímu dobru".
  9. Umíte odmítnout věci, které nechcete a přijmout věci, které chcete. Pomáháte z lásky k ostatním, ne z nutnosti, ne proto, aby vás nepřestali mít rádi. I když vám pořád může záležet na tom, co si o vás ostatní myslí, na prvním místě máte své dobro - a uděláte to nejlepší pro sebe, i když vás pak mohou ostatní "odsoudit". Většinou vás ale neodsoudí - ne, pokud sami sebe v duchu neodsuzujete vy.
  10. Pořád narážíte na příjemné lidi. Stalo se pro vás téměř samozřejmostí, že když musíte s někým jednat, je milý, příjemný, sympatický, rozumíte si a možná i zjistíte, že máte něco společného, nějak i navzájem pomůžete nebo se stanete přáteli. Jen tak, jako byste toho člověka dostali darem. A co víc, i ten člověk je rád, že se s vámi setkal, sympatie a pomoc jsou vzájemné, jako by se kouzlem setkaly dvě osoby na stejné vlně. Není to kouzlo, je to zákon přitažlivosti - pokud vy vibrujete na úrovni vzájemné pomoci a harmonie, potkáváte lidi, kteří to mají stejně.
  11. Ostatní vám častěji nabízí pomoc. Především pokud jste dříve měli ve zvyku vše zvládat sami a nevěřili lidem, nyní už se tolik nezdráháte přijmout pomoc, finance nebo dar. Dokážete se chytit nabídnuté ruky, nechat si pomoci s těžkou taškou, máte kolem sebe lidi, kteří tady jsou pro vás, vyslechnou vás, pomohou vám. Necítíte se sami. A také jste ochotnější než dřív pomáhat na oplátku ostatním.
  12. Vaše vztahy jsou láskyplné. Lidé kolem vás vám dávají mnoha různými způsoby najevo, že si vás váží, záleží jim na vás, snaží se vás potěšit a cítíte se ve svých vztazích bezpečně. Více lidem důvěřujete, jste si bližší, častěji vytváříte přátelství, která jsou hluboká a smysluplná. Jsou kolem vás lidi s podobným náhledem na život, také duchovněji zaměření, kteří na sobě pracují a snaží se světu něco přinést. Sdílíte své cesty, názory, konflikty nejsou časté a pomáhají vám lépe poznat sami sebe a růst. Cítíte se milovaní a snažíte se lásku sami dávat.
  13. Za mnoha událostmi vidíte skrytý záměr. Všímáte si, že vám okolí odráží něco ve vás. Víte, na co se zaměřit, aby se věci změnily. Už sami poznáte, kdy vám vaše tělo nebo emoce sdělují, co je špatně. Rozumíte jim. Když něco nevyjde, netrápí vás už to tak, jako dřív, protože věříte, že je to pro vaše dobro. A že si dokážete přitáhnout něco stejně dobrého nebo lepšího. Využíváte příležitostí, ale nebojíte se, že nepřijdou další, když nějakou minete. Věříte své schopnosti mít život dle svých představ. Když jste si přitáhli něco jednou, zvládnete to znova.
  14. Spoléháte víc na sebe než na rady ostatních lidí, i když je umíte vyhledat, když je to potřeba. Stejně tak nejdete slepě jen podle toho, co vám říkají andělé nebo karty. Jste zdravě skeptičtí.
  15. Když se podíváte do minulosti na to, jaký byl vás dřívější život, zjišťujete, že se mnohé oblasti vylepšily. Možná jste našli lepší místo k žití, máte více denní režim dle svých představ, máte věci, po kterých jste toužili. Možná jste si ani nevšimli, ale když se zamyslíte, věci opravdu jsou lepší. A možná už i vidíte, že ty vaše snahy měly smysl.


P. S. Pokud se vám stále neplní váš velký sen, jste z toho zoufalí a objevují se nové a nové překážky, místo chtěné věci, a máte dojem, že zákon přitažlivosti nefunguje, silně vám doporučuji si přečíst TENTO článek.

Vaše životní cesta podle čaker

20. června 2017 v 10:34 | Neri |  Duchovní cesta

Duchovní komunita někdy trochu připomíná uskupení vědců, akorát bez vědy. Má své "odborné termíny", své kurzy, akce, weby a literaturu. Věci, které zná skoro každý "nováček" a složitější koncepty, které sotva chápou mistři. Astrologie, numerologie, reiki, zákon přitažlivosti, afirmace, vizualizace, meditace, minulé životy, karma, čakry, ... Nechci být tím slepým nadšencem, který se vrhá do každé z těchto oblastí a celé dny žvatlá jen o karmických poutech, harmonizaci čaker a svém aktuálním horoskopu. Preferuji praktičtější využití spirituality než abych ji používala k tomu si "honit ego", třeba pomlouváním lidí, kteří ego mají... stejně jako já :-) Tak mě čakry nechávaly hodně dlouho chladnými, přece se nemusím vrhnout na každý spirituální koncept tam venku, jedno jak rozšířený. Nakonec jsem však byla několika "náhodami" (znameními) vedena k tomu, abych se jimi začala trochu zabývat. Nebudu vám vykládat, jak si je harmonizovat a otevřít a takové ty běžné věci, co se dočtete na spoustě jiných webů a v knihách, rozhodně se v tomto nepovažuji za odborníka. Chci sdílet pouze pár zajímavostí, na které jsem narazila.

Pro neznalé - co jsou vlastně čakry? Jednou ze základních, řekněme, spirituálních teorií je, že vše kolem nás je tvořeno energií. Někdo jí říká prána, v Hvězdných válkách by jí říkali síla :-) Tuto energii každý z nás využívá, nějak s ní nakládá, vydává ji a přijímá. No a 7 čaker jsou, zjednodušeně řečeno, taková ohniska energie v těle, určité uzly, kterými prochází, soustředí se v nich. Lze si to představit třeba jako potrubí, ve kterém jsou otvory, které lze více či méně otevřít nebo uzavřít. Když jsou otvory (čakry) otevřené, energie jimi volně proudí, když jsou zavřené, zasekne se a stagnuje a nemůže se projevit. V praxi jsou s každou čakrou ztotožňovány některé oblasti života, části těla, barvy, zvuky, apod. Např. krční čakra odpovídá za komunikaci, takže někdo s uzavřenou krční čakrou může mít problém se vyjadřovat, ozvat se, sdělit svůj názor, také zpívat, může trpět nemocemi, které souvisí s krkem. Energie čakrou volně neproudí a způsobuje to problémy v oblasti, která s čakrou souvisí.




Zajímavé je, že čakry lze v zásadě rozdělit na dvě skupiny. První tři (odspodu) - kořenová, sakrální a solar plexu - souvisí s materiálním světem, řekněme, pozemskou existencí, zatímco poslední tři (horní) - krční, třetího oka a korunní - zase s duchovním životem. Mnoho lidí v duchovní komunitě má skvěle rozvinuté ty tři horní, ale tři spodní naopak strádají. To se může projevovat jako nedostatek peněz, bezpečí a vůbec spojení se Zemí a lidskou existencí jako takovou. Lidé s horními otevřenými a dolními uzavřenými čakrami se soustředí na své životní poslání, duchovní růst, ale necítí se na Zemi příliš doma, chtějí se povznést, dostat se pryč od tělesných a jiných potřeb, nejsou v souladu se svou aktuální lidskou, přízemní a materialistickou existencí. Často je pro ně důležité, aby toto dorovnali, zaměřili se více na přízemnosti lidské existence a uznali, že i ony jsou důležitou součástí naplněného života. Čaker je však sedm, tak která chybí? Čakra srdce spojuje pozemské a duchovní. Je prostředníkem mezi těmito dvěma skupinami. Má významné postavení a málokdo ji má dostatečně otevřenou. Všichni se bojíme bolesti, zrady, všichni jsme trpěli, měli zlomené srdce, všichni někoho nesnášíme a kritizujeme. Je těžké žít život s otevřeným srdcem, resp. je těžké si to dovolit, protože se pak cítíme zranitelní a to nás děsí možná nejvíc ze všeho. Nic nebolí tak, jako rána do srdce.

Dnes chci ale hlavně probrat jednu věc, která mě zaujala - jak numerologie souvisí s čakrami a životní cestou člověka.

Duchovní naturalismus, aneb vraťme se na zem

13. června 2017 v 10:09 | Neri |  Duchovní cesta
Je zajímavé, že po většinu času narážím pouze na dva typy lidí. Jsou to: a) lidé, kteří považují vše nadpřirozené, mezi nebem a zemí, duchovno a podobné věci za vědecky neověřený nesmysl, který je pouze pro divné lidi a blázny; b) lidi, kteří jsou ti divní blázni, kteří žijí jen duchovnem, zcela ztrácí kritické myšlení a zavrhují materialistické věci. Vím, že existují světlé výjimky, ale málokdy je potkávám. Takže v zásadě jsem pro duchovní lidi moc přízemní, materialistická a racionální a pro ty ostatní jsem tak trochu (hodně) magor, když věřím na víly nebo reinkarnaci. Být věřící ve smyslu křesťanského náboženství je ovšem tolerované. Pokud je váš imaginární kamarád Bůh, je to ok, pokud je to anděl, víla nebo vícero bohů, jste blázen. Nutno dodat, že i když je to Bůh, tak s ním nesmíte mluvit. Pro ty, co neslyší, jsou slyšící magoři. Ale to je detail.

Podstatou tohoto článku je, že lidem chybí rovnováha mezi fyzickým a duchovním. Většinou se zaměřují jen na jedno a to druhé opomíjejí a nepřijímají. Buď lidé materialismu nebo lidé ducha, ale obojí se nenosí, protože tyto v zásadě protikladné skupiny nemohou přijmout osobu, co je "tak materialistická" nebo "tak praštěná". Ve skutečnosti jsou obě v něčem stejné. Mají strach. "Duchovní" se bojí svých pocitů, potřeb a lidské přízemnosti. Považují "ego" za špatné, tělo často za nečisté, potřeby za zvířecí a chtějí se nad vše povznést (protože se bojí, že je to ovládne, budou špatnými lidmi anebo jsou jejich emoce bolestivé a potřeby nenaplněné - a dle jejich názoru nenaplnitelné - tak je radši odmítnou, aby před onou bolestí utekli... je to snazší než měnit svůj život a náhled na svět a potřeby si plnit). Na druhou stranu lidé, kteří jsou v kontaktu se svými potřebami (a emocemi nebo myslí a logikou) odsuzují nadpřirozeno, protože mu nerozumí, nelze jej uchopit vědeckými důkazy a zpochybňuje myšlenky, kterými léta žili a se kterými byli vychováni. Bojí se, že budou za blázny, ztratí sami sebe a budou muset obětovat příjemnosti lidské existence, ať už je to nezdravé jídlo nebo přirozený lidský vztek. Abych to zkrátila, důvody mohou být ještě další a je na každém, aby si položil onu otázku: PROČ je pro mě duchovno tak důležité a chci být povznesený duchovní člověk? Proč se chci zbavit ega, potřeb, pocitů, ..., a být vyšší bytostí? Anebo - PROČ se tak bojím pustit do svého života i trochu duchovna, nadpřirozena, proč k tomu mám odpor? Čeho se bojím?

Musím přiznat, že mě obě tyto vyhraněné skupiny dokáží naštvat svým osobitým způsobem. Jedni zpochybňováním všeho, co řeknu, protože za tím nestojí vědecké důkazy a dalekosáhlý průzkum, který by mé intuitivní pocity jaksi podepřel a dal jim razítko (aby byly skutečné, protože to, co zažívám, bez razítka skutečné být nemůže). Druzí přezíravým odsouzením cílů, jako vydělávat peníze, mít hezký dům a pocitů, jako je vztek, žárlivost, smutek, ... které přece povznesené bytosti necítí, protože jsou špatné. Správný člověk totiž nežárlí a není smutný, je šťasten, když mu někdo zlomí srdce a je s někým jiným. Odpouští a nehněvá se a tak vůbec. Ne, vážně ne. Krom toho jsme přišli sem na Zemi, abychom prožívali lidskou existenci se všemi jejími vzlety a pády, s pocity a potřebami, problémy a radostí. Nebylo účelem se nad vše povznést a být stejně čistý a dokonalý jako nevtělená duše - kdyby ano, nebyl by důvod se vůbec vtělit. Ale samozřejmě si může někdo přezíravě myslet, že ze mě mluví mé ubohé ego, které se bojí, že zemře a snaží se uchránit svou existenci zuby nehty. Mít a udržovat si vlastní osobnost je totiž hřích. Říkám to pořád a řeknu to znovu. Musí tady být rovnováha.

Rovnováha mezi vírou a skepsí, mezi idealismem a realismem, mezi sněním a praktickým fungováním, mezi rozumem a srdcem, mezi "vznešenými" pocity, jako je láska a odpuštění a "nízkými" pudy - protože obojí je součástí lidské přirozenosti. Rovnováha mezi tělem a duchem. Není to náhoda, že Maslowova pyramida potřeb stojí na biologických potřebách a seberealizace je až nahoře. Nebo že stejným způsobem stoupají čakry od kořenové, nejnižší, až po korunní, nejvyšší. Dům potřebuje pevné základy a člověk potřebuje uspokojit své materiální potřeby, aby měl klid na jiné věci. Potřebuje spojení se svou lidskou přirozeností, snad až zvířecí, protože je jeho součástí a je nesmysl před tím zavírat oči a odmítat to. Ano, člověk se může ovládat a odpírat si, co potřebuje, ale uvnitř něj se bude hromadit bolest a neštěstí, které může překrývat úsměvem na povrchu, ale to onu bolest nedonutí zmizet. To chce čas a skutečnou pozornost. Jenomže my jsme populace běžců a utíkáme k jídlu, sexu a alkoholu stejně, jako k duchovnu a meditacím.

Výsledek obrázku pro maslowova pyramida
(Ano, existují lidé, kteří si především naplňují vyšší potřeby, aniž by byli plně spokojeni s těmi nižšími. Nejde o to, že nejde si naplnit nejprve ty horní a pak jít dolů - problém je spíš v tom, že bez pevných základů spodních potřeb člověk nebude šťastný ani, když rovnou přeskočí na seberealizaci. Může za sebou zanechat velké věci a pomoci mnoha lidem, ale sám bude mít za sebou život nešťastný a nenaplněný, protože opominul prázdnotu v jiných oblastech.)


A tak by to, jak jsem jednou trochu z legrace navrhla, chtělo takový duchovní naturalismus. Přiblížit se lidské přirozenosti, přírodě, materiálním potřebám, vytvořit rovnováhu mezi přízemním a vyšším, tělem a duchem, atd. A všímat si všeho, včetně toho nejméně pozitivního, krásného a vznešeného - tak jako literární naturalisté až s gustem popisovali stinné stránky života. Mám ráda psychologii, protože zkoumá lidské chování a docela úspěšně a přitom je přístupná i duchovním lidem (nakonec v mnoha ohledech potvrzuje to, co už si myslí) i těm ne-duchovním. Lze se snadno vykašlat na nějaký koncept karmy (který beztak slouží hlavně k tomu, aby člověk hodil zodpovědnost za svůj život na nějaké minulé já) a zamyslet se nad tím, jak jednoho utvořilo dětství a věci, které si vybral prožít v tomto životě. Psychologie vidí člověka jako vyšší bytost a zároveň jako pozemskou bytost, která má někdy stejné problémy a reakce, jako jakýkoli jiný savec. Její hlavní výhodou je, že si je ale může uvědomovat a znát jejich příčinu. Lidská duše je důležitá, ale tělo neméně, protože tělo je naší schránkou a odráží se na něm vše, co už je v duši a hlavě. Je našim úkolem se o tělo starat, ne jej zavrhovat jako něco podružného. Je dobré spojit psychologický, přízemnější pohled s určitou vírou a duchovnem. A pokud jste strávili roky snahou se povznést, zbavit potřeb, nebýt otroky těla a probudit v sobě soucit, odpuštění a nevímjaké vznešené vlastnosti, je na čase se zase vrátit na zem a spojit se přesně s tím, čemu se vyhýbáte. Najít v sobě své nejtemnější, nejpřirozenější pudy a pocity, všechen ten vztek, strach, touhu po majetku, bezpečí, odplatě, ... cokoli se tam skrývá. Tančit, běhat, užívat si, ... Být skeptičtější, více zkoumat. Žít také v těle, ne jen v duchu. A přestat stavět vzdušné zámky bez pořádných základů. Jak nahoře, tak i dole. Ne jen nahoře a dole prázdno. Myslete na to, nebo se vám ten zámeček jednou zhroutí.


(Je krásné využívat intuici a být spojen s duchovním světem, ale trpět přitom úzkostí, osamělostí a depresemi těžko zajistí naplněný život. Potřebujeme jídlo stejně, jako kvalitní mezilidské vztahy a peníze, které zajistí bezpečí. A potřebujeme cítit a přijímat sebe a své emoce, ať už jsou jakékoli. Odmítat to na věci nic nezmění.)

Perličky ze života filozofů (a psychologů)

6. června 2017 v 9:55 | Neri |  Psychologie
Na otázku "Jaká je vaše oblíbená kniha?" by asi málokdo odpověděl "dějepisná učebnice". Pro většinu lidí se nejedná o nejoblíbenější četbu pro dlouhé zimní večery. Naneštěstí si my, studenti, nemůžeme vždy vybírat to nejpříjemnější čtivo a tak se některým místo hory detektivek, románů a jiných napínavých příběhů na stole vrší knihy s nápisy "biologie" či "dějiny psychologie". Jeden by myslel, že lze jen stěží najít nudnější knihu, než bude právě taková dějepisná učebnice. Na druhou stranu, pokud si čtete o osobnostech, jakými byli filozofové a psychologové, může vás čekat nejedno překvapení. Možná jste o nich již něco slyšeli v hodinách středoškolských základů společenských věd, možná jen ty nudné popisy teorií a nic nebo jen málo z jejich života (naše učitelka tomu říkala "bulvárek"). Učebnice z mého stolu však zážitky ze života (v ní popisovaných) osobností nešetřila a jelikož byly některé příhody docela humorné, přináším vám přehled absurdních náhod, ironických zvratů a možná i nějaký ten doják. Vítejte v životě osobností, které utvářely dějiny lidského myšlení.

Začneme od začátku, ačkoli začátek se z pohledu dějin psychologie nachází někde v 17. a 18. století, tedy období racionalismu. Asi nejvýznamnějším představitelem tohoto období byl René Descartes. Tento muž se nevyhýbal milostným avantýrám a byl vášnivým hráčem. Než zasvětil život filozofii a "hledání pravdy" strávil mnoho let v armádě. Tenkrát, zdá se, nešlo o až tak nebezpečný podnik, neboť vyvázl docela nezraněn. Zdá se však, že býti učencem bylo to pravé, životu nebezpečné dobrodružství. Nesejmuli jej chladné zbraně, nýbrž rýmička a následný zápal plic, který si uhnal ve švýcarské, špatně vytopené knihovně, když vyučoval královnu Kristinu. Poučení zní - raději jděte do války než do knihovny, přežijete déle.

Francis Bacon, proslavený jako politik, filozof a ctižádostivý intrikán na anglickém dvoře, po dosažení svých politických cílů vedl poměrně divoký život. Nakonec byl usvědčen a zavřen za braní úplatků do slavného Toweru. I když byl nakonec propuštěn, na svou politickou kariéru už nenavázal a místo toho se uchýlil na venkov a psal filozofické spisy. Nakonec jej zabila prachobyčejná zvědavost. V zimě vyrazil s přítelem na vyjížďku a nenapadlo ho nic lepšího, než vyzkoušet, jestli lze sněhem konzervovat maso. Plnil mrtvé kuře ledem, nachladil se a ano... za několik dní zemřel. Odtud patrně pochází také mužská hrůza z rýmičky.

George Berkeley, rodák z Irska, byl profesorem, knězem a samozřejmě také filozofem. V mládí prý byl svědkem popravy, což jej natolik fascinovalo, že přemluvil přátele, aby jej pověsili a nechali ho se chvíli houpat - prý, aby věděl, jaký je to pro škrtícího se prožitek. Při tomto pokusu ztratil vědomí a málem zemřel, přesto se nakonec (bez dalších vylomenin) dožil 68 let. Jako jeden z mála filozofů té doby byl ženatý.

Máte někdy pocit, že je toho na vás v práci nebo škole příliš? David Hume byl studentem práv, ale měl ke svému studiu takový odpor, že s ním skončil a trávil veškerý čas čtením beletrie a filozofických spisů. Že se to s ničím nemá přehánět dokazuje fakt, že se v 18 letech ze všeho toho čtení (a možná i nedostatku slunečního světla) nervově zhroutil. Pak už jeho život ale ubíhal docela poklidně, věnoval se psaním přátelům, dokonce i vaření a zemřel v klidu a míru ve svém domě.

John Stuart Mill si svou intelektuální krizí a depresivní epizodou prošel o něco později, v 21 letech. Narozdíl od výše zmíněného Davida Hume však za přepínání jeho schopností nemohl on sám, ale jeho náročný otec. Tento chlapec se začal učit řecky už ve třech letech, v osmi latinsky, následně se věnoval několika odvětvím tehdejší vědy a v 11 letech napsal svou první odbornou práci (tehdy už plynule četl řecké klasiky v originále). Zkuste si představit, že byste ve druhé třídě dostali místo slabikáře Aristotela. Dříve nikdo neznal pojem "dětství". Ve 24 letech se John zamiloval do krásné a chytré vdané ženy, na kterou si počkal celých 20 let. Poté se s ní oženil a zřejmě na něj měla dobrý vliv, neboť začal lobovat za práva žen a zdůrazňovat, že by měla být manželství rovnocenná.

Julien Offray de la Mettrie doplatil, jako mnoho dalších, na svou zvědavost a oddanost vědě. V tomto případě lékařské. Na jednom večírku snědl lanýžovou paštiku připravenou na zkaženém tuku. Místo, aby vyhledal pomoc, snažil se (jako obvykle) využít svou nemoc k zjišťování jejího vlivu na organismus. O tom, že svůj stav tehdá trochu podcenil, svědčí i fakt, že nakonec zemřel na otravu. Filozofové byli zřejmě specialisty na prazvláštní úmrtí.

Kam dál