Proč se tak řeší to "vnitřní dítě"?

Úterý v 12:15 | Neri |  Sebepoznání
Možná jste si už všimli, jak často se v "duchovní komunitě" skloňuje pojem "vnitřní dítě". Existují různé meditace a programy na jeho nalezení a práci s ním, řešení traumat z dětství, ... Většina z nás má alespoň tak základní znalosti o psychologii, aby tušila, že spousta našich současných problémů z dětství vychází a že tyto negativní zážitky, co nás jako maličké ovlivňovaly, jsou vytěsněné a lze k nim jen těžko proniknout. Faktem je, že mnohdy prostě netušíme, co se nám mohlo stát a poznamenat nás. Možná by nám pomohlo se do toho více ponořit, ale utrácet tisíce za terapie a doufat, že to k něčemu bude? Proč? Je to pro nás něco potlačeného, neuchopitelného, možná i divného, celý ten koncept s naší dětskou vyděšenou částí. Už jsme přece dospělí. Někteří i s vlastními dětmi. Máme se starat o jedno navíc?

Musím přiznat, že mě samotnou toto téma nechávalo hodně dlouho chladnou. Měla jsem spoustu jasnějších a palčivějších problémů než se snažit utěšovat něco, o čem ani nevím, jestli to tam uvnitř ještě někde je. Jak to tak ale bývá, časem se ukázalo, že některé palčivé problémy mají jiné příčiny, než by jeden myslel. A tak jsem se i já nakonec dostala k zájmu o téma vnitřního dítěte. Vlastně jsem k tomu došla z velké části přes psychologii, která se v mnoha ohledech protíná s "duchovním rozvojem" a v zásadě se lze jen těžko obejít bez alespoň minimální znalosti psychologie, pokud se chcete někam posunout.

Jistě víte, že mě zajímá MBTI a že jsem INFJ, protože o tom docela často píšu a dost i čtu. Důkazem toho, že je vždy co nového objevovat, je tabulka, na kterou jsem náhodně narazila - tabulka hlavních funkcí INFJ a INFP zkombinovaná se základní psychologií. Abych stručně shrnula principy, na kterých byla tato tabulka založená, vysvětlím dvě věci. Zaprvé, v MBTI má každý typ čtyři funkce, podle kterých vnímá svět kolem a rozhoduje se. Například pro mě je to extrovertní cítění (empatie, pochopení ostatních, snaha zajistit dobro všem), introvertní intuice (odhad dalšího vývoje věci na základě vyhodnocování informací a vjemů), introvertní myšlení (vnitřní analýza věcí, hloubání, kategorizování) a extrovertní vnímání (vnímání věcí a dění kolem v aktuálním okmažiku, prožívání světa fyzickými smysly). Přičemž první dvě funkce jsou nejsilněší a nejspolehlivější a druhé dvě nejméně rozvinuté. Tento princip funguje v psychologii a esoterice u mnoha věcí, např. máme všichni nějaký nejsilnější živel nebo dva a pak ty méně rozvinuté, až zcela nevědomé.


Tyto málo rozvinuté nebo nevědomé funkce jsou pak v zásadě temnou stranou osobnosti, tím, co v sobě potlačuje a někdy to přebírá kontrolu, aniž by si to člověk vědomě uvědomil. Ve snaze o seberozvoj a sebepřijetí pak často dochází k tomu, že se učíme pracovat se svými silnými stránkami - silnými funkcemi - a čím více je rozvíjíme, tím blíže se dostáváme i k těm ostatním, méně vědomým, na které později také přijde řada. Zkrátka odhalíme to, co bylo zatím ve stínu a i když z toho nejspíše nebude silná stránka, jako z těch hlavních funkcí, můžeme alespoň tyto slabší funkce dát do určité rovnváhy a uzdravit - tak, aby už nepřebíraly kontrolu a nevyváděly neplechu, protože se cítí opomíjené nebo zavrhované. Když využiju trochu personifikace.
 

Oheň není na hraní; a démoni také ne

10. ledna 2017 v 9:01 | Neri |  Magie
Nejem z těch, kteří by se neustále zabývali zlem kolem nás. Je tady, ale většinou nemám potřebu před ním varovat nebo o něm psát. K čemu, když to všichni stejně vidíme? Nerozebírám konspirační teorie ani problémy třetího světa, nevaruji před peklem a hříchem, nejsem křesťanka. A i když budu dnes psát o démonech, křesťanské pojetí byste hledali marně. Jediné peklo, které pro mě existuje, je lidská existence - když na to jdete špatně. A nebe? "Nebe" je po smrti pro všechny. Duše bolesti života nezná. Ne, nemusím zachraňovat vaši nesmrtelnou duši, protože nic ublížit nemůže. Přesto se do pekla dostat můžete - a docela rychle - klidně hned a bez velké snahy. Nemusíte čekat na smrt, ne, peklo vás dostane rovnou teď a tady. Jak? Stačí si začít zahrávat s démony.

Už jsem to totiž viděla. Viděla jsem lidi, kteří si začali zahrávat se silami, kterým nerozuměli. Lidi, kteří si mysleli, že ke štěstí vede zkratka a že moc a podobné věci jsou štěstí. Viděla jsem různé existence, více či méně na dně. Ještě jsem ale neviděla, že by se z toho dna dostali. Netvrdím, že je to nemožné. Problém je v tom, že čím hlouběji jste, čím déle, čím více si zvyknete... tím těžší je změnit svoje zvyky. Je to stejné, jako se závislostí. Dokonce i utrpení je svým způsobem závislost. A často je závislost jeho součástí. Spousta lidí, kteří jsou na dně, trpí alkoholismem, bere drogy nebo má jiné problémy. Rozdíl mezi těmi, kteří do toho netahali "temné síly" a těmi, co ano, je v tom, že ti první se mohou poučit, zlepšit si život a pak třeba díky zkušenostem ze svého utrpení učit ostatní. No a ti druzí musí bojovat s více věcmi než jen se sebou a kdyby na to měli sílu, v první řadě by odolali lákadlům jiných entit.


Když to shrnu, možnosti jsou tři.

1. Pokud se chcete pouštět do vyvolávání démonů, uzavírání dohod, temné magie, ovládání ostatních, vysávání energií, apod., okamžitě na to zapomeňte a nikdy s tím nezačínejte. Proč? Protože magie má jedno pravidlo. Vše dobré i zlé, co uděláš, se ti třikrát zesílené vrátí. Tak si představte, jak asi dopadnete vy když někoho proklejete.

2. Pokud se chcete pouštět do jakékoli magie, buďte zkrátka opatrní. Magie sama o sobě není špatná, záleží na tom, co děláte a s jakým záměrem. Vždy si dobře rozmyslete, jestli je pro to, co chcete, nutné použít kouzlo a nelze to zařídit jinak a také, zdali tím někomu neubližujete nebo nezasahujete do něčí svobodné vůle. Právo na svobodnou vůli je totiž základním lidským právem - nejen ze zákona, ale i duchovním! - a zasahování do něj má své následky.

3. Pokud jste se už do něčeho temného zapletli, to jediné, co můžete udělat, je přestat a nikdy se k tomu už nevracet. Čím déle v tom jste, tím to bude těžší, takže pokud jste teď začali, je nejvyšší čas skončit. Čím déle, tím hůře.

Možná pořád nechápete, proč je hraní si s démony a destruktivní magií tak špatné a co vám to může udělat. Nebo proč je těžší skončit, když to děláte dlouho. Tak dobrá. Vysvětlím vám to.

Obrázky použité v článku jsou z tvorby Abigail Larson.


Zahrávání si s temnými silami je jako oheň. Vykřešete pár jiskřiček a chytne vám celý barák a než se nadějete, máte celý život v plamenech. Začít to může úplně nevinně a za pár let už ani nevíte, jací jste byli dřív. Běžně nás potkávají smutné události, nemoci, deprese, ztráty všeho druhu, ale z těch se lze dostat poměrně bez následků. Proč? Protože máte pořád svou svobodnou vůli. Platí zákon, že do vaší svobodné vůle nikdo nesmí zasahovat bez dovolení. Dokonce i svým andělům musíte dát svolení zasahovat, třeba tak, že je požádáte o pomoc. Pak vám mohou pomáhat více, přihrávat znamení, zkrátka jednat tak, aby došlo k tomu, co si přejete. Vtip je v tom, že s démony to funguje úplně stejně - až na to, že nejsou z čisté lásky, jako andělé, ale z jejího opaku - a rozhodně nemají na srdci jen vaše nejvyšší dobro. Ve chvíli, kdy démony o něco požádáte, kdy jim dáte svolení jednat ve vašem jménu - v té chvíli se jim vlastně zaprodáváte a dáváte jim svolení zasahovat do vašeho života a toto svolení se jen těžko ruší a odvolává. Jakmile jim dáte do rukou otěže, můžete si být jisti, že nepojedou vstříc lásce a štěstí - lásku totiž démoni nenávidí nejvíce ze všeho. Dali byste do domu se svými nejbližšími bombu? Dali byste rozbušku do ruky šílenci, který miluje bolest a neštěstí? Ne? A proč dáváte svůj život do rukou démonům?

Pro dvojpaprsky na cestě k sobě

3. ledna 2017 v 11:02 | Neri |  Mezilidské vztahy
Už dlouho jsem neměla vyloženě "nutkání" něco napsat, ale ke konci roku mě nějak popadlo. Dlouho jsem přemýšlela nad titulkem... jak do pár slov shrnout těžkosti, které potkávají některé osoby na jejich (duchovní) cestě? Jak, když oni sami tomu někdy nerozumí? Pokud nevíte, co jsou dvojpaprsky, doporučuji vám přečíst únorový speciál zaměřený na toto téma. Dozvíte se tam vše potřebné :-)

Tento článek je určen především těm, kteří už své duchovní dvojče našli a katapultovalo je to na cestu, která je občas k zešílení... Chci vám pomoci. Chci vám říct věci, na které nejspíš časem sami přijdete, ale přečíst si je teď vám může ubrat několik starostí a předejít spoustě bolesti. Ne, nestačí si přečíst tento článek a vše nebude hned růžové, ale třeba vám to ukáže, co je třeba dál dělat, aby došlo k dalšímu průlomu nebo zkrátka jakémukoli zlepšení vaší současné situace. Vždy je to na vás, jestli si slova jen přečtete a zapomenete nebo s tím i něco uděláte. A pokud se vás téma dvojpaprsků netýká, můžete si článek přečíst také - spoustu věcí, které zde budu zmiňovat, musí časem pochopit každý, i ten, kdo nastoupil "duchovní cestu" dobrovolně. Poznání dvojpaprsku tento proces jen urychluje a tak trochu i vynucuje :-)

Milí čtenáři, hledající, ztracení i nacházející... chci vám, říct, že...

Vaše intuice má pravdu

Je úplně jedno, co vám říká váš rozum, rodina nebo přátelé a jak věci vypadají navenek. Když potkáte svůj dvojpaprsek, vše, na čem záleží, je vaše srdce a vaše intuice. Co je mezi vámi nedokáže lidský rozum nikdy plně pochopit. Poznáte toho druhého spolehlivě, ale rozum může pochybovat. Můžou se objevit těžkosti, rozejdete se, vypadá to, že je vše ztraceno... a uvnitř cítíte, že není, že k sobě patříte. Tak kdo má teď pravdu? Ten pocit? Rozum? Vždy vaše intuice a pokud pochybujete, pokud nevěříte sobě, ani lásce, ani ničemu z těch krásných věcí, co jste zažili, je to pro vás lekce, jak se naučit sebedůvěře. Protože budou chvíle, kdy to budete jen vy a vaše pravda a celý svět proti vám... a tyto chvíle vás mají naučit, že nepotřebujete ničí potvrzení ani souhlas, dokonce ani souhlas vlastního rozumu. Jen vaše intuice má pravdu. Bez ohledu na to, co kdo říká, bez ohledu na váš rozum, ONA má pravdu.

První věc, kterou se musíte naučit, je důvěřovat sobě. Bez výjimek. Naprosto a zcela. Můžete se zmýlit, každý se mýlí, ale nemůžete žít podle čistého vědomí a svědomí někoho jiného. Budete muset pochopit, že váš vztah s tím druhým - to, co k sobě cítíte - je naprosto jedinečný. Není ani z tohoto světa. Budete muset pochopit, že všichni ostatní se mýlí, protože posuzují dle zkušenosti s jinými vztahy - a tyto zkušenosti se na váš vztah s dvojpaprskem nevztahují. Pravidla pro jiné vztahy neplatí. Dokonce ani pravidla pro vztahy dvojpaprsků, o kterých někteří píší, neplatí. Pravidla neexistují. Je to jen mezi vámi dvěma a jediný návod máte v sobě, ve své intuici, ve svém srdci. Zapomeňte na to, že máte zavolat až tři dny po schůzce, nesnažte se dělat lepšími, než jste. Když se rozejdete, zahoďte všechna chytrá přísloví typu "dvakrát do stejné řeky nevstoupíš". Doslova vyhoďte vše, co víte o vztazích, z hlavy. Dokud si budete vybírat pravdu ostatních před tou vaší, nemůžete svůj vnitřní boj vyhrát. Ta vaše se totiž nikdy nepřestane ozývat - ani když ji budete vytrvale odmítat a zapírat, pořád tady bude a vy budete trpět vnitřní rozervaností tak dlouho, než to konečně pochopíte a začnete jí být věrní.


 


Tradiční zamyšlení nad minulým rokem a co chci od toho dalšího

1. ledna 2017 v 2:07 | Neri |  Mé deníkové zápisky
Připadá mi to jako sotva pár měsíců ode dne, kdy jsem psala minulé shrnutí roku 2015. Ještě teď si vybavuji ty pocity a myšlenky, sny, touhy, cíle... tu nejistotu, protože jsem netušila, co bude dál, jak to všechno zvládnu a jaké bude začít s věcmi, které jsem měla před sebou. Čím více let takto píšete, čím více takových zpráv čtete, tím rychleji vám dochází, že vlastně žádný rok není až tak výjimečný. Ano, každý má své milníky, věci, které se v něm stanou a jsou třeba významné - v tu chvíli - ale zjistíte, že sotva jste naplnili jedny plány a zbavili se jedněch obav, objevují se další. A tak jsem loni psala, že mě čeká maturita a nevím, jak ji zvládnu. Že budu začínat s podnikáním a že chci zůstat v Brně. Měla jsem i další, menší plány, třeba jako pokračovat ve španělštině - a to jsem nesplnila, ačkoli se mi doma válí učebnice a letos už se na to vážně musím podívat, abych s ní mohla - pokud udělám prvák - v druháku pokračovat ve škole. Letos jsem si ale nedávala přesné cíle, co chci naplnit a splnit. Letos jsem pojala plány do budoucna trochu jinak.

Vytvořila jsem si seznam toho, jak se chci cítit. Cesty vesmíru jsou někdy nevyzpytatelné a zatímco lpíme na jedné možnosti, jak dostat, co chceme, může dost dobře posloužit i jiná. Nakonec totiž chceme jen určité pocity, které se snažíme prožít skrze konkrétní zážitky a vlastnění nějakých věcí. A tak jsem na to šla letos jinak a napsala si, co chci zažívat na emocionální úrovni a vytvořila jsem si kromě seznamu i nástěnku s obrázky, které tyto pocity vystihují. A tak se chci letos cítit úspěšná, nezávislá, šťastná, doma a v bezpečí, chci být užitečná - třeba skrze tento blog nebo své podnikání - a chci i další věci, jako cítit se schopně a sebejistě, když zpívám před lidmi, protože aktuálně je to skoro úplný opak :-) Můžete jít do toho "pokusu" se mnou a také si letos své cíle napsat jinak. Třeba to pomůže a začnou se dít zázraky a třeba ne, ale letos poprvé po mnoha letech - možná poprvé vůbec, co si pamatuji - můžu říct, že jsem opravdu šťastná. Že ačkoli jsou občas horší chvíle a dny - jsem šťastná. Líbí se mi, jak žiju.

Když se ohlédnu za minulým rokem, za věcmi, které byly předemnou a teď už jsou minulostí... co k tomu tak můžu říct? Na začátku roku jsem na tom ještě nebyla úplně dobře, každodenní chození do školy, učení a stres před maturitou mi dával zabrat. Maturitní práci jsem ale napsala a úspěšně odmaturovala. S pobaveným úsměvem musím přiznat, že za samé jedničky :-) Dostala jsem se na vysokou školu a odjela na prázdniny do Ostravy za rodiči. Začala jsem pracovat na své historicky první kolekci a zažila vícero různých "poprvé". Poprvé jsem šila pro někoho jiného, než pro sebe. Poprvé jsem opravdu musela dát dohromady soubor věcí se stejným tématem, aniž bych studovala jakékoli návrhářské školy nebo si prošla kurzy. Poprvé jsem si hrála na modelku před fotoaparátem, ačkoli jsem vždycky focení nesnášela a měla dojem, že na fotkách vypadám blbě. V červenci jsem oficiálně začala podnikat. Znovu jsem začala psát články na oba blogy a založila k tomu všemu ještě facebook. Pamatuji si na hektické dny, kdy jsem seděla celý den u počítače a měla pocit, že nestíhám. Na dny, kdy jsem nemohla usnout, jak moc jsem myslela na práci a na dny, kdy jsem si naopak vyčítala, že toho dělám málo :-) Každopádně jsem tak tak zvládla dát do prodeje druhou, podzimní kolekci, se kterou jsem byla už o dost spokojenější a ráda kousky z ní nosím. Pak přišla škola a určitý pracovní útlum, kdy jsem nevěděla, co podniknout dál. Až ke konci roku jsem navíc začala nabízet i stylové poradenství.

V září jsem se stěhovala opět do Brna s několika taškami a dvěma šicími stroji. Prvních pár dní jsem z toho všeho - z nové školy a bydlení - byla dost nervózní, ale jakmile jsem si zvykla, opravdu poprvé po letech mě zalil pocit naprosté spokojenosti. Konečně jsem zase měla domov. Miluji Brno, miluji své koleje a svůj pokoj, miluji své podnikání a svůj životní styl. Miluji, že vstávám kolem poledne a učím se nebo pracuji do noci, píšu články, šiju a dělám to, co mám opravdu ráda. Miluji, že nemusím chodit do školy každý den. Ke konci roku mě jen začalo nervovat zkouškové (zatím mám hotové dvě zkoušky, ještě mi chybí tři nejtěžší, angličtina a zápočet, který mi napoprvé nevyšel; tak snad se to zvládne). Nicméně jsem prostě tak šťastná jako nikdy a jediné, co chci, je si svůj životní styl udržet :-) A také svoji nejlepší kamarádku, která je ještě stále se mnou a stále jsme na tom dobře! :D Nicméně... jsem to zvládla. Zvládla jsem své plány a výzvy minulého roku.

Letos jsou předemnou zase nové. Přemýšlím nad projekty, které chci úspěšně rozjet. Přemýšlím nad články, které chci psát, udržet si pravidelnost každé úterý, jako tomu bylo doteď. Musím nějak zvládnout zkouškové období a projít dál, abych si udržela domov; a přežít prázdniny a každoroční hektické stěhování tam a zpátky na koleje. Na to se asi nejméně těším. Tak vidíte, neumím být pozitivní ani když jsem šťastná. Nevím, na co se těšit. Momentálně je pro mě i docela obyčejný den dost krásný na to, abych se ho nemusela děsit a čekat na nějaký lepší den v budoucnu, kdy se "něco" stane. Je mi fajn. Je mi opravdu dobře a nejvíc ze všeho si přeju, aby mi tak dobře bylo i nadále. A přeji i vám, abyste se měli dobře a mohli vstávat s tím, že každý den je dobrý a není se čeho bát. Opravdu ze srdce vám to přeji :-)

Šťastný nový rok 2017!

Vaše Neri

Odvrácená strana - prosinec 2016

22. prosince 2016 v 16:36 | Neri |  Čísla

Zima a konec roku celkově je období temnoty, únavy a nutné sebereflexe. Vše se ponořuje více do sebe, dochází k různým uvědoměním, propouštění starého a přípravě na změny. Je to také ideální období k sebepoznávání, a protože součástí náš samotných i světa kolem nás je také všechno to označované za "špatné", temnota, zlo, bolest, smutek a všechny formy ubližování a trápení… toto číslo se bude (v oblasti seberozvoje docela netradičně) zabývat právě vším tím temným, zatracovaným a tabuizovaným. Takže lákavým :-) Výzvou tohoto čísla je poznat a přijmout i to špatné (v sobě) a podívat se do očí ne vždy krásné a příjemné pravdě. Takže pozor! Žádný přehnaný optimismus a "spiritual bypassing" vás nečeká a pokud nesnesete slyšet ani slovo o čemkoli méně příjemném, ani nečtěte.

V opačném případě si užijte trochu toho zakázaného ovoce :-)

PS: Případně si to nechce na později, až vás přejde vánoční nadšení a optimismus a začnete se nervovat z toho, že neplníte předsevzetí a celkově v životě opět selháváte.


OBSAH:

Poznejte své démony - aby vás nemohli sežrat
Temná noc duše - nejhorší propad na spirituální cestě
Umění z bolesti - proč se bojíme, že bolest ztratíme?
Průzkumník ISTP - další z MBTI typů
Odvrácená strana osobností MBTI: INTJ a INFJ - jací by byli zločinci a jak jednají ve stresu?
Pšššt, o tom se nemluví! - tabu v dnešní společnosti
Provinilé slasti... BDSM - je sex špatný? A co je vlastně BDSM?


Články, které vyšly před magazínem:



Temnota je naší součástí

22. prosince 2016 v 16:33 | Neri |  Moudra ze života
Proč bychom to vlastně měli dělat, vrtat se v temnotě? Není cílem seberozvoje se jí právě zbavit a být tou nejlepší verzí sebe sama? Možná to pro vás bude novinka, ale není možné se svých špatných vlastností zbavit. Můžete se naučit s nimi pracovat, ale nelze je odstranit. Můžete je zkusit vytěsnit. To se řeší v psychologii, říká se tomu stín a funguje na podvědomé úrovni. Pokud na ostatních něco vyloženě k smrti nesnášíte, nejspíš to v sobě máte. Potlačené. Proč? Protože jste třeba v dětství získali pocit, že je to špatné a být špatný znamená být nemilovaný a to znamená umřít, takže jste to potlačili. Tak prostě dětská mysl funguje, když se setká s rodiči a vrstevníky, kteří odsuzují některou z jeho částí. Možná ani neexistuje osoba, která by se takovému "ochočování" vyhnula a neměla potlačené nic. Takže žádné strachy, jste úplně normální. Všichni. I když v sobě něco těžce potlačujete. Dělám to taky.

No ale už nejsme děti, to říkám pořád, už se můžeme zkusit rozhodnout to potlačené najít, dostat na světlo a přijmout. Krom toho, šance jsou, že i teď něco potlačujete zcela vědomě. Třeba máte materiální touhy a připadá vám to nesprávné, tak si vyčítáte, že chcete to nablýskané auto a zakazujete si to. To je taky forma potlačování a nepřijímání sebe sama.

A pak jsou tady věci, které vyloženě potlačovat musíme. Jako např. chuť k nezákonnému jednání nebo ubližování ostatním nebo sobě. Samozřejmě víme, že je špatné někoho zabít, i když nás totálně naštval a nenávidíme ho. Nebo že podléhat svým sexuálním úchylkám může skončit špatně. Říct šéfovi, že je kretén - ne zrovna ten nejlepší nápad, pokud si chceme udržet práci. Každý má v sobě nějakou míru temnoty a věcí, za které se stydí, nechce je a ví, že jsou špatné, ale jsou prostě tam a nelze se jich zbavit. A každého to sere. Ano, v tomto čísle budu občas sprostá, protože je to součást de-tabuizace. Mluvíme o hrozných věcech tak o nich budeme mluvit hrozně, syrově a bez přikrašlování ;-) Varovala jsem vás.


Hlavní problém temnoty a všeho tzv. zla je v tom, že je potlačované, skrývané, zahalované tajemstvím a do hezkých slov. Tím se stává tajemným, neuchopitelným, tabuizovaným a ještě více lákavým. Snahou získat kontrolu nad svou špatností nad ní kontrolu ztrácíte. Je to jako když zavřete řvoucí, zlobivé dítě do pokoje plného věcí, necháte ho tam a zacpete si uši. Řádí tam, rozbíjí věci,… ale vy to nevidíte. Bojíte se to vidět. Utíkáte před tím. To ale neznamená, že se to neděje a nic se nerozbije. Je mnohem lepší vidět, co se děje, mít to pod dohledem a jednat podle toho. Zmínila jsem pojem spiritual bypassing. Ten souvisí s Tajemstvím. V zásadě jde o to, že samou snahou o pozitivní myšlení začnete přehlížet vše ne-pozitivní a předstírat, že to neexistuje. Ono to bude existovat dál a dál se vás to bude týkat, jen to nacpete do podvědomí… a zatímco si budete myslet, že nemáte žádné problémy s penězi, budete na mizině, protože jste si "zakázali" cítit nedostatek, ale i tak ho podvědomě cítíte. Nic se nezměnilo, jen jste se odmítli dívat. Tak takhle pozitivní myšlení úplně nefunguje.

Je potřeba svou temnotu vidět, pracovat s ní, přijmout ji a nebát se jí. Ne nutně jí podléhat, ale vědět o ní. Teprve potom ztrácí moc. Ale nejprve můžete dlouho bojovat a prohrávat, než vám to dojde. Seznamte se se svými démony, poznejte je v duchu úsloví "přátele si drž u těla a nepřátele ještě blíž". Naučte se je brát jako svou součást.


Poznejte své "démony"

22. prosince 2016 v 16:33 | Neri |  Sebepoznání
Strávili jste už se sebou nějaký ten pátek a jistě víte, co na sobě máte a co naopak vážně nemáte rádi. Určitě máte i nějaký ten morální kompas, ať už je váš nebo převzatý od rodičů či společnosti, který vám říká, co je tedy naprosto špatné, nemyslitelné a jste oškliví už jen proto, že jste na to pomysleli. A já vím, že přesně víte, o čem teď mluvím. Je jedno, co vám ten vnitřní káravý hlásek říká. Ukazuje přesně na ty vaše nejhorší tajemství, nejšpinavější poklesky a všechny odpornosti, za které se stydíte i sami před sebou. Ty věci, na které si nedovolíte ani myslet natož je dělat nebo si alespoň přiznat, že je někde v hloubi své temné dušičky vážně chcete. Hrozné, že vám to vůbec připomínám, co?

Patří tam především:
  • negativní emoce
  • zakázané touhy
  • sexuální fantazie
  • psychické poruchy
  • povahové vlastnosti
  • a hříchy všeho druhu

Snad každý má nějaké své "démony" z těchto oblastí. Křesťané mají sedm hříchů. Ti opravdu zapálení se cítí provinile kdykoli jsou pyšní, lakomí, líní, vzteklí, závidí, pořádně se nacpou nebo zatouží po sexu. Ale nemusíte být zapáleným křesťanem, abyste na sobě tyto věci nesnášeli. Všichni máme seznam povolených a nepovolených emocí a činů a smýšlíme o sobě opravdu hrozně, když začneme byť i jen myšlenkou koketovat s těmi nepovolenými. Dokonce i navenek naprostý světec může mít pocit, že je strašně špatný člověk, jen proto, že občas pomyslí na něco nevhodného. On sice vždy pomůže stařence přes cestu, ale jednou už ho napadlo, že by jí podkopl nohy a utekl. Taková zlá myšlenka. Jak se v něm vůbec mohla objevit? Musí být zlý člověk, když má takové myšlenky.



Každý máme nějaké myšlenky, které nás samotné děsí.

Každý máme chuť dělat věci, které neschvalujeme.

Někdy je i uděláme. A pak si to vyčítáme.

A tohle všechno jsou naši vnitřní démoni.

Je na čase je opravdu dobře poznat a smířit se s nimi.


Nemusíte být pořád jen pozitivní

22. prosince 2016 v 16:33 | Neri |  Sebeláska
Svým způsobem je legrační, že zatímco mezi běžnými občany ČR je převaha škarohlídů, pesimistů a alibistů všeho druhu, "duchovní komunita", lidé, kteří pracují na seberozvoji, apod., ujíždí naopak na pozitivním myšlení a optimismu za každou cenu. Nic proti světlým výjimkám, které nezapadají ani do jednoho z těchto extrémů, nicméně, občas může mít každý dost velký problém s určitým pocitem, že je nějak špatně - buď proto, že si stěžuje málo anebo proto, že naopak není dost pozitivní. Většina čtenářů zde by mohla mít, hádám, ten druhý problém. Chceme svůj život řídit, chceme si přitahovat věci, které se nám líbí a těší nás a víme, že k tomu vede vizualizace, práce na sobě a ano, pozitivní myšlení. Pak jsme naštvaní, že jsme naštvaní nebo smutní a vyčítáme si, že si kazíme život. Jenomže faktem je, že potřebujeme negativní emoce.

Dokonce je ani nemůžeme nemít. Nikdo z nás není natolik vyspělý a duchovní, aby nikdy neměl negativní myšlenku nebo pocit. Pocity jsou náš kompas, ukazují, co je v našem životě špatně, co už nám neslouží, co je třeba prozkoumat, co se naučit - a někdy jsou prostě a jen přirozeným důsledkem situace. Pokud vám zemře někdo z rodiny, asi je v pořádku nad tím pociťovat smutek. A pokud máte radost nebo necítíte nic, tak je to taky v pořádku. Nikdy si nevyčítejte, že necítíte to, co byste "měli". Ve světě emocí totiž není žádné dobré nebo špatné, žádné "tak by to mělo být". To si vymysleli jen lidé, aby mohli porovnat, kdo je jako oni a kdo je prostě "vadnej". A na vadné se pak svedou všechny ty katastrofy, co se kolem dějí. Ať už jsou to Židé nebo čarodějnice. Teď už ale žijeme ve 21. století nebo ne? Chtělo by to převzít zodpovědnost.


Takže, je v pořádku se cítit blbě. Je v pořádku být smutný, naštvaný, zklamaný, raněný, nenávistný nebo v depresi. Je to součást života, které se nevyhnete ani jí neutečete, ačkoli zkusit to můžete - a pak si ponesete následky až ten přetlakovaný hrnec bouchne. Mimochodem, taková poznámka k zákonu přitažlivosti - pokud si svou negativní emoci přiznáte, projdete si jí, prožijete ji, tak se vyčerpá a zmizí. Bude působit na vaše pole přitažlivosti jen chvíli. Naopak pokud ji v sobě budete potlačovat, bude tam pořád a bude se pořád na podvědomé úrovni ve vaší přitažlivosti objevovat. A pak se budete divit, proč jste stále víc a víc naštvaní a potkáváte víc rozčilujících situací a nevíte proč. Teď už to víte.

Je v pořádku mít občas špatný den, blbou náladu nebo chuť někomu jednu vrazit. A hej, někdy je v pořádku to i udělat. Pokud vás někdo obtěžuje, klidně se braňte. Nemusíte být uber-duchovní-mouchy-snězte-si-mě-týpek. Možná chcete být tou nejlepší verzí sebe sama, ale pořád jste jen lidi, tak na to nezapomínejte. A nenechte se pohltit výčitkami jen proto, že cítíte věci, které jsou vrcholně lidské. Máte na ně právo.

Nesnáším tebe, celý svět a sebe!

22. prosince 2016 v 16:32 | Neri |  Mezilidské vztahy
Ne, dneska to nebude o PMS (ačkoli by to sedlo jak prdel na hrnec), ale spíše o tom, jak máme všichni občas sklony si vylívat své vlastní negativní emoce a problémy na lidech, se kterými vůbec nesouvisí. Že vy to neděláte? Já se taky snažím to nedělat. Ale někteří neumí převzít zodpovědnost za své činy a pocity a klidně si je na ostatních ventilují i tehdy, kdy je zrovna ti napadení nezpůsobili. A pak jsou tady ti, co se neumí bránit vůbec a neventilují nic ani, když je někdo opravdu vytočí. Hlavně mi ale jde o to, že někdy jsme všichni nechtěně obětí špatné nálady někoho jiného a někdy je těžké si to nebrat osobně. Jak tedy poznáte, jestli jste někomu opravdu ublížili a máte se do příště zlepšit - anebo vás bezdůvodně napadl jen proto, že má zrovna náladu pod psa?

Pokud nedokážete ani při nejlepší vůli pochopit, proč je na vás někdo nepříjemný, buď něco přehlížíte anebo to prostě není vaše chyba. Někdy na to není třeba křišťálová koule. Rodiče se pohádají a pak si vylijí svůj vztek na partnera křikem na dítě, které nechápe, proč maminku tak naštvalo a čím. Možná si tohle ještě pamatujete z dětství. A pak jsou tady ty chvíle, kdy vůbec netušíme, co výbuchu druhého předcházelo. Nevíme, jestli celou noc nespal, pohádal se s někým nebo mu právě přišla špatná zpráva. Najednou je tady a křičí kvůli nějaké drobnosti a my se cítíme zle. Co s tím?

Já jsem, jakožto melancholik, expert na přehnané analyzování každého společenského konfliktu. Jakmile je na mě někdo naštvaný, dokážu z toho být půl dne skleslá a zkoumat, co jsem řekla nebo udělala špatně. Někdy ani po několika hodinách analýzy nedojdu k dostatečnému důvodu. Tehdy mi nezbývá než uklidnit svou vyděšenou melancholickou část a zkusit do ní vemluvit trochu rozumu s tím, že někdy prostě není moje chyba, že se něco stalo. Ano, možná jsem si to nějak přitáhla, že to postihlo zrovna mě, ale nikomu jsem neublížila. Tedy, myslím, že si to často přitahuju tím, že se nechci hádat a ozývat, když nutně nemusím, takže je na mě někdo protivný, já se nebráním a ten špatný pocit mám pak za to, že jsem se neozvala. Někdy bych ráda, aby mě vesmír konečně přestal zkoušet a nutit se učit takové věci, jako dohadovat se s protivnými lidmi. Vážně to nemám ráda.


Nedávno se mi povedlo v menze narazit na hrozně nepříjemnou ženskou. Resp. nepříjemnou na mě. Byla jsem první ve frontě a místo, aby se mě zeptala, co chci, se nejprve ptala kluků za mnou. Když už obsloužila asi třetího, slušně jsem řekla, co bych chtěla. Dočkala jsem se pořádně jízlivého tónu, protočení očí, celkově otráveného výrazu, zkrátka jako bych byla neskutečné drzé stvoření jen proto, že si dovoluju chtít oběd. Tak nevím, jestli má nějaký problém s holkama a slabost pro kluky, ale vážně jsem nepochopila, co jí tak vadilo. Byla jsem slušná… a to jsem měla právo být naštvaná a ohradit se, že jsem na řadě já; a neudělala jsem to. Příště to asi řeknu. Ať má důvod být protivná. Nicméně…

Prostě za to nemůžete. Nemůžete za to, že se někdo špatně vyspal, má nějaký konflikt nebo má třeba komplex. A tak se stává, že profesorka šikanuje studentky, protože jí manžel utekl s mladší… podnikatel v restauraci křičí na servírku, protože mu krachuje firma… a třídní hajzlík šikanuje šprta, protože má nízké sebevědomí a doma si ho rodiče dost nevšímají. Ano, svět je plný nespravedlnosti, ale co naděláme? Můžeme se jen snažit nebýt stejní a nevylívat si vztek na těch, co si to nezaslouží - a také si nebrat osobně, když se staneme terčem takového útoku. A třeba se i bránit.

Většinou se lze na věc podívat i z pohledu toho druhého a trochu ho i litovat. Pokud se na vás někdo bezdůvodně osopil, asi má chudák sám problémy, se kterými si neví rady nebo si jich ani není vědom, možná problémy v rodině nebo se sebevědomím a možná je na tom ještě hůř než vy. Člověk, který si musí svou nespokojenost vybíjet na ostatních, je často prostě nešťastný a, jak název článku napovídá, nesnáší vás, nesnáší svět, ale nejvíce ze všeho nesnáší sebe… A s tím je mnohem horší žít než s faktem, že na vás byl jednou někdo protivný. Ostatně, když se naučíme soucítit se sebou a svými špatnými stránkami a slabostmi a máme se rádi, dokážeme pak také více soucítit s ostatními… a snažíme se jim tolik neubližovat. Tak si na to vzpomeňte, až vás zase potká něčí špatná nálada :-)


Jak hluboko můžeme klesnout?

22. prosince 2016 v 16:32 | Neri |  Sebepoznání
Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. Ačkoli nás tato myšlenka může uklidnit a můžeme se jí ve chvílích té největší bolesti opíjet jako rohlíkem, čím horší věci zažíváme, tím víc nás děsí nejen, že neskončí, ale že může být ještě hůř. Existuje vůbec nějaké absolutní dno? Jak poznáme, že tohle už je příliš, že je to prostě příliš zlé a dál se nedá? To by mě také zajímalo. Zatím se mi v životě ona první věta tohoto článku výsměšně ukazovala až příliš často. Je ti blbě? Tak koukej. A teď je ti blbě? Je, že? Hrozné je to? Ale koukej, teď je to ještě horší. Paráda, co?

A tak člověk netuší, co bude dál, co může být ještě horší a jak to vůbec dokáže přežít. Jako by nás utrpení připravovalo na ještě větší utrpení… a kde je to štěstí? Proč si radši nemůžeme zvyknout na něj? Je smutnou realitou, že většina naší transformace probíhá skrz bolest. Proč? Protože dokud to dostatečně nebolí, tak se z hřebíku nezvedneme. A tak pokud se ptáte, jestli může být ještě hůř a jak moc, vždy se ptejte, nakolik snášíte svůj hřebík a kolik si toho dovolíte - kolik se nutíte - snést. Čím déle setrváváte ve špatném vztahu, čím déle se chováte tak, že vám to neslouží, čím více odkládáte své sny a zlepšení své situace… tím více to bude bolet. Pokud nevnímáte slabé signály, tak zesílí.

Jenomže někdy prostě nevíme, jak se z toho hřebíku zvednout. Nevíme, co dělat. Musíme si projít určitým vývojem, musíme na to teprve přijít. A jindy víme, co je potřeba udělat, ale nechceme. Bojíme se. Nelíbí se nám to. A tak klesáme ještě hlouběji.


Umění z bolesti

22. prosince 2016 v 16:32 | Neri |  Psychologie
Možná jste si již v hodinách literatury nebo dějin umění všimli, že velké množství slavných umělců se rekrutovalo z tak trochu vyšinutých bláznů s vážnými psychickými problémy, alkoholismem, apod. Je otázkou, jestli je k tomu dovedl jejich život umělce anebo je naopak bolest dovedla k umění. Osobně si myslím, že to bylo to druhé. Také jistě nejsem jediná, kdo si to myslí. Dokonce se dá říct, že někteří lidé se ve svém utrpení schválně vrtají a setrvávají v něm jen proto, aby nepřišli o své umělecké schopnosti. Není tak úplně možné přijít o určité schopnosti jen proto, že už se necítíte zle - ale opravdu můžete ztratit inspiraci. A proto je pochopitelné, že se někdy bojíme, že nám bude lépe a vlastně to ani nechceme. Proč je ale bolest tak inspirující? A proč se mnoho umělců vyskytuje mezi melancholiky?

Melancholik je labilní introvert. Labilní v psychologické hantýrce znamená, že má velké výkyvy emocí nahoru i dolů, což na první pohled nemusí být patrné, ale melancholik sám si to uvědomuje. Zatímco třeba flegmatici jsou stabilní a cítí se relativně pořád stejně s menšími výkyvy, melancholik zažívá snové výšiny a nejhlubší propasti a stačí mu k tomu kolikrát velmi málo. Jedna nepříjemná poznámka, jeden škaredý pohled a má zkažený celý den. Samozřejmě na sobě může pracovat, snažit se nebrat si věci osobně, nenechat se rozhodit, ale faktem je, že své vnitřní přirozené nastavení nezmění. Vždy bude mít sklony k dramatičnosti - ne pro pozornost, té se často spíše vyhýbá - protože jeho emoce budou vždy opravdu silné. A umění vzniká z emocí. Báseň, píseň nebo obraz, který v nás žádné emoce neprobudí a nezanechá, nelze považovat z našeho subjektivního pohledu za kvalitní dílo. Jistě, každému se líbí něco jiného, reaguje na jiné emoce, ale to na věci nic nemění. Umění emoce potřebuje. Takže je přirozené, že někdo se silnými emocemi dokáže svým uměním více zaujmout.


Proč to ale nedělá díky pozitivním emocím? Proč využívá ty negativní? Krom toho, že jsou často hlubší, zatímco pocit štěstí je krátkodobý a povrchní, je na vině fakt, že většina z nás vůbec neumí se svými emocemi zacházet. Dokonce ani já to moc neumím. V dětství nás to rodiče nenaučili, i když nás naučili, co si s emocemi počít. Řekli nám, že velcí kluci nebrečí (takže není v pořádku dávat emoce najevo), že hodné holčičky se nevztekají (opět, drž své emoce v sobě), že přehnané nadšení je hloupé a přehnaný smutek manipulativní. Tak jsme se naučili chodit s neutrální maskou a nahrazovat ji jen občas maskou zdvořilého společenského zájmu a chování. Pořád ale nevíme, co se svými emocemi dělat, když nám pod tou maskou začnou přerůstat přes hlavu.

Většinou nám až tak nevadí, že jsme hodně šťastní. Nepotřebujeme se z toho nějak "dostat", vybrečet, apod. Pokud ale začneme zažívat velkou bolest, smutek, zklamání,… tyto emoce nám mohou připadat neúnosné. Pak se třeba stane, že objevíme umění jako možnost, jak bolest vyjádřit a trochu zmírnit, jak ji přetvořit v něco, co má určitou estetickou hodnotu - a smysl. Začneme malovat, zpívat nebo psát básně a svou neúnosnou existenci dělat trochu únosnější, dokonce možná za svou bolest získat i trochu pozornosti, ocenění, protože i jiní trpící nalézají útěchu v našem umění. Jak se říká, misery needs company, neštěstí chce společnost, a naše emoce ji chtějí taky. Proto nemáme ve smutku chuť poslouchat veselé písničky, ale právě ty smutné. A je to v pořádku. Často také právě smutné hudbě, melancholickým obrazům, apod., přiznáváme větší uměleckou hodnotu - protože negativní emoce jsou hluboké a umění vznikající z nich je hluboké taky. Veselé diskotékové písně si málokdy najdou vážnější posluchače, kteří touží po významu a hloubce textů i melodie. I když se zrovna cítí psychicky dobře (hledání krásy ve smutku a melancholii je ostatně také jedním z rysů melancholiků - a mezi nimi je mnoho nejen silně cítících, ale také hluboce přemýšlejících, filozofických, vážných osobností).


Pokud navíc strávíme většinu života ve smutku, bolesti a melancholii - protože co si budeme povídat, vždy je snazší kolem najít důvody, proč je život a svět strašný, než důvody k radosti - začne nám připadat štěstí a veselí jako cosi surrealistického, vzdáleného, falešného - zatímco naše bolest je nepochybně opravdová. Bolest je skutečná a jsme na ni zvyklí. Najednou se jí jen těžko vzdáváme pro nejistotu štěstí, které jsme téměř nepoznali a považujeme jej za divné a falešné. To je jeden z důvodů, proč je tím těžší se dostat ze zasmušilosti, čím déle si v ní dovolujeme setrvávat. A pokud pak přecejen zmizí, najednou nevíme, jak opět tvořit své umění. Vždy jsme vycházeli z bolesti, která je nyní pryč. Tak kam se obrátit pro inspiraci, k radosti? Proč, když nám nepřipadá dost umělecky hodnotná? Navíc jsme jen sotva ve spojení s radostnými emocemi po těch letech melancholie. Neumíme je plně vnímat, natož využít. A tak umění mizí… anebo ne?

Občas i šťastný melancholik znovu pocítí smutek, nostalgii, hněv nebo jinou emoci, která v něm probudí bývalou inspiraci a znovu chvíli tvoří. Nemusí se nechat emocemi znovu pohltit. Může je využít a zase nechat jít. A někdy může svou melancholii záměrně přivolávat, využívat jako prostředek, nikoli být využíván jí. Protože pokud jste melancholik, vždy ve vás bude, vždy si ji budete částečně užívat i tehdy, kdy je vám relativně dobře. Svou hloubku neztratíte tím, že přestanete trpět. Naopak se možná ještě naučíte ji lépe ovládat a využívat. Jak už jsem psala v jiném článku, není nutno být neustále pozitivní. Nemusíte kreslit srdíčka, duhy a kytičky. Můžete kreslit mlhavé stíny na hřbitově a přitom být šťastní. Vždyť kdo určuje, co je krásné a příjemné a co ne? Vy. Jenom vy a nikdo jiný.

Průzkumník ISTP

22. prosince 2016 v 16:32 | Neri |  Psychologie
Právě jsme se s články o MBTI typech dostali za první čtvrtinu. Rozebrali jsme si typy, které jsou introvertní a intuitivní a teď nás čekají čtyři introvertní a vnímající - ISTP, ISTJ, ISFJ a ISFP. Začínám s ISTP, protože ho znám z těchto čtyř nejlépe. Je to typ mé nejlepší kamarádky. Rozdíl mezi N-typy a S-typy tak lze docela hezky demonstrovat na příkladu nás dvou a MBTI. Zatímco já nemám problém vidět za každým písmenkem určité myšlenky, ideje a vzorce, které mi skrze písmenko sdělují, jaké charakteristiky a způsoby myšlení určitému člověku/typu přísluší a ráda rozebírám abstraktní myšlenky, ona naprosto nechápe, co jednotlivá písmenka znamenají. Neustále si jednotlivé typy plete, protože jakási myšlenka za písmenkem jí nic neříká. Potřebuje věci vidět, osahat si je, potřebuje v nich jasnou logiku a aplikovatelnost na realitu. S-typy jsou prostě zaměřené na realitu a současnost, nikoli myšlenky a budoucnost.


ISTP jsou nazýváni průzkumníky nebo také někdy techniky, protože bývají obvykle velmi manuálně zruční, odvážní, radši věci dělají, než by nad nimi jen přemýšleli a přístroji nejlépe porozumí tak, že ho rozeberou a pak zase složí zpátky. To je pro ostatní typy docela šílená představa. My musíme vědět, jak věc funguje, teoreticky, opravdu dobře, jinak rozebrat ji rovná se zničit ji. Ale ISTP si prostě vezme do ruky kladívko a tvoří. Žádné plány nemá ani nepotřebuje, jakožto P-typ je spontánní, reaguje na aktuální situaci. Mají rádi dobrodružství a změnu, rádi se vydávají na nová místa a zkouší nové věci. Dávají přednost činnostem a práci, která vyžaduje pohyb, možná zahrnuje i trochu rizika. Proto mohou být krom techniků také cestovateli, sportovci nebo kaskadéry (představte si kovboje, drsňáky, pašeráky a podobné filmové postavy). Typický ISTP si klidně sbalí batoh a pojede do Afriky natáčet dokument o krokodýlech, protože to zní jako výzva a nebezpečí a tímpádem zábava. Pokud si k tomu může navíc vzít high-tech kameru, bude úplně spokojený. Své schopnosti čelit výzvám a nebezpečí si velmi cení, proto bude hrdě ukazovat záznamy z takové cesty všem přátelům. Těch opravdových ale bude mít jako introvert jen pár nejbližších. Svým přátelům jsou oddaní a nepouští si do svého osobního prostoru každého. Často se raději budou toulat sami než ve velké skupince lidí.

Neuznávají pravidla a klidně je obejdou, když se jim to hodí. Radši si vymyslí svůj způsob, jak něco dělat, než by lpěli na již zavedených postupech. Většinu věcí se učí metodou pokus-omyl. Cení si své svobody a neradi se nechávají příliš spoutávat. Jsou praktičtí a realističtí, preferují logické argumenty před výbuchy citů, můžou mít někdy suchý, cynický až trochu škodolibý smysl pro humor. Nevyžívají se ve slušnostech a společenské konverzaci, když něco chtějí, řeknou to přímo (cituji: "Jak nevíš, co mu napsat? Vždyť je to jednoduché. Zadáš požadavek a vyjede ti buď ano, nebo ne."). Někdy pak nerozumí tomu, jak mohli ranit něčí city, když byli prostě jen upřímní. Ne každý ISTP je ale upřímný, některý skrývá své nitro natolik, že lže a prozrazuje máloco, aby zabránil tomu, že ho ostatní raní.


Ve vztazích mohou mít problémy se závazky, hlavně na začátku vztahu mají radši věci otevřené, baví se, překvapují partnera a snaží se ho potěšit, a dokud nemají pocit, že se je snaží omezovat nebo kontrolovat, vše je v pořádku. Pokud se cítí moc svázaní, mohou ze vztahu rychle utéct a najít si volnější. Mohou být v dlouhodobém vztahu (nakonec se smíří se závazkem, jen nesmí přijít moc brzy) nebo střídat partnera pokaždé, když je začne nudit. Potřebují vedle sebe někoho, kdo je bude neustále fascinovat a s kým budou zažívat dobrodružství. To ale neznamená, že nejsou ochotni zajít pro své milované hodně daleko - to totiž jsou.

Silné stránky: plní energie, optimističtí, kreativní, praktičtí, racionální, spontánní, příliš si nedělají starosti s budoucností, umí si seřadit věci dle priorit

Slabé stránky: tvrdohlaví, občas necitliví, mají sklony riskovat, jsou uzavření, nemají rádi závazky a snadno se začnou nudit, pokud nedělají něco nového a zajímavého


Odvrácená strana MBTI typů, 1. část - INFJ a INTJ

22. prosince 2016 v 16:31 | Neri |  Psychologie
MBTI typologie je skvělá pro sebepoznání, ale i pochopení ostatních lidí. Funguje tak skvěle, že lze často otipovat i osobnosti smyšlené, např. postavy z filmů či seriálů. Narozdíl od seriálů však máme v realitě jen málokdy sklony vnímat určitou osobu čistě černobíle. Své okolí většinou nedělíme na hrdiny a padouchy, vidíme v nich pouze více či méně příjemné lidské osobnosti. Ano, některé nenávidíme, ale nepřirovnali bychom je ke zloduchům z pohádek. Přesto se může stát, že potkáme někoho, kdo nám připadá zlý. Jak takovou osobu zařadit do MBTI? Skoro se zdá, že jakmile je někdo "zlý", už na něj nesedí charakteristiky žádného typu. Je to proto, že nejsme zvyklí tyto typy vnímat včetně jejich "špatné stránky".

Každý typ se může změnit na svou nejhorší verzi. Ano, každý má svou. Jsou okolnosti, kdy jedná určitý typ tak, že podle jiného je vnímán jako ďábelský. A i v historii máme takové osobnosti. Kam byste zařadili Hitlera? Mnozí tvrdí, že byl INFJ. INFJ! Nejvíce empatický typ, řízen extrovertním cítěním, které má vést k tomu, aby se všichni měli dobře… jak je možné, aby z něj byl diktátor? Když se nad tím hlouběji zamyslíte, smysl to dává. INFJ je zaměřený na jednotlivce - tedy cítí mnohem více s lidmi kolem sebe než anonymním davem - a na vyšší dobro. Přičemž pro něj toto vyšší dobro může vypadat jako zničení jedné skupiny lidí pro dobro větší skupiny. Někdy může být touha INFJ po naplnění nějaké vize a ideálu tak silná, že se uchýlí ke kontrole, manipulaci, ničení životů a dalším obecně špatným věcem pro vytvoření harmonického celku. INFJ totiž směřuje ke tvorbě harmonie a může sklouznout ke snaze odstranit vše, co harmonii (podle něj) narušuje.

Takže v tom emotivním, soucitném typu, co by se pro ostatní rozdal, je takový zárodek diktátora, který se pravděpodobně nikdy neprojeví, pokud nebude vystaven opravdu silnému tlaku okolností, co ho pošlou přes okraj do krajiny jeho temné stránky. Takovou děsivou temnou stránku má ale každý MBTI typ. A dnes začneme dvěma - INTJ a INFJ.

Pššt, o tom se nemluví!

22. prosince 2016 v 16:31 | Neri |  Archiv mých úvah a názorů
Dejme si dneska trochu té detabuizace tady na blogu. Já jsem ráda upřímná. Jsem otevřená, pokud můžu. A toto je můj blog, anonymní internetový prostor, takže ano, tady na to mám právo. Kéžby bylo tak snadné říkat, co si myslíme, nejen na internetu, ale i do očí lidí kolem, že ano? Nemyslím tím větičky typu: "Ta sukně ti dělá velký zadek." Myslím na věci, o kterých přece slušní lidé nemluví a to ani, když je dělají, zažívají nebo o nich alespoň ví. Přemýšlela jsem nad tím, jaká jsou v dnešní době ještě tabu. Trochu jsem zapátrala i na internetu, abych se nakopla. Nejprve se mi zdálo, že toho až tak moc není… a pak, když jsem začala sepisovat první body, zjistila jsem, že mě napadá stále více a více věcí a bude to na hodně dlouhý článek. Tak dokonalá ta tabu jsou. Ani si na ně nevzpomenete. A přitom je jich tolik.

Nemusí to být nutně věci, o kterých se nemluví vůbec. Může to být něco, co se automaticky odsuzuje jako špatná věc… anebo se o tom mluví jen potichu mezi přáteli. A kdo vlastně určuje, o čem se nemluví? Společnost? Rodiče? V zásadě samozřejmě společnost je ten, kdo nám ukazuje, co je vhodné a co ne. Na druhou stranu, rodiče jsou těmi, co nás uvádí do společnosti a říkají: "To se neříká! O tom se nemluví nahlas!" Nemohou za to, byli tak vychováni zase svými rodiči. A i když se někteří rebelové snaží tabu bořit, ve většinové společnosti stále přetrvávají. Tak se spolu pojďme podívat na to, o čem se radši mlčí, a můžete třeba i diskutovat, jestli souhlasíte, líbí se vám to mlčení, nelíbí, jak vás doma naučili, atd.



Náboženství a duchovno

Možná vás překvapí, že zrovna na duchovním blogu píši, že duchovno a náboženství je tabu. Když si to ale tak vezmete, je to pravda. Křesťanství je natolik rozšířené, že si někteří ateisté sice poklepou na čelo nebo přijdou se sto plus jedna důvody, proč Bůh neexistuje, ale jinak je tolerováno. Buddhismus rovněž, neboť v něm nejde až tolik o víru v něco (snad kromě reinkarnace), jako o životní filozofii. Problém ale nastává, když máte jaksi neobvyklou víru. To si lidé klepou na čelo anebo, čistě z principu, mlčí. Já sice většinou píšu z pohledu víry v existenci vyššího vědomí, ale také věřím na bohy a bohyně, takže jsem v zásadě verze pohanky/polyteistky a i když si nepotrpím na rituály, beru to naprosto vážně. Ještě se mi ale nestalo (dobrá, možná jednou), že by to kdokoli jakkoli komentoval. Sice o své víře nevykládám na každém kroku, ale mám ten dojem, že pro většinu lidí je neúnosné, že věřím ve více bohů - natolik, že to radši nekomentují, ignorují, mlčí, nikdy se neptají, prostě ten fakt vytěsní. Na jednu stranu mám klid, což je fajn, na druhou mě nepřestává fascinovat, jak neuvěřitelně tabuizované to téma je (přitom jak je neškodné) pokud se nebavíte s někým dalším duchovním nebo jiným pohanem. Obdobně je to s vírou v anděly, víly, různé spirituální věci. O tom se prostě nemluví s lidmi, kteří tuto víru nesdílí. V lepším případě reagují mlčením, v horším začnou zpovídat vaši příčetnost.




Psychické problémy a sebevražda

Smrt je tabu a příliš se o ní nemluví. Záleží samozřejmě na společnosti, ale pokud si budete ze staříka dělat legraci, že už to má taky za pár (hlavně na pohřbu), asi budete za necitlivého idiota. Asi právem. To ale nic nemění na faktu, že smrt lidi děsí, protože neví, co je po ní. Pro některé to řeší víra, jiní se jí prostě jen snaží všelijak vyhnout. Nevíme, jak dětem smrt vysvětlit, jak je naučit se s ní vyrovnat. I pro nás je to těžké. Všechno ale podléhá zkáze. I lidská těla. Ještě větší tabu je ale sebevražda. Napíší v novinách, že se někdo zabil, ale lidé se budou ptát: "Jak mohl udělat něco tak sobeckého a nezodpovědného? Jak mohl všem tak ublížit?" Nutno říct, že pro člověka v depresi je sebevražda málokdy jen sobecká. Mnoho lidí ji vnímá jako způsob, jak ulehčit svým blízkým od starostí, materiálních a jiných, neboť se cítí vinni za všechno neštěstí sebe i svého okolí.

Sebevražda nás také děsí. Jakmile nám začne někdo vykládat, že se chce zabít, máme sklony reagovat panikou, silnými emocemi a odradit ho od toho, aby se ještě kdy komukoli svěřil. Což vede k ještě větším pocitům opuštěnosti a eventuálně větším šanci na skutečné spáchání sebevraždy. To je tedy jeden ze způsobů, jak tabu opravdu škodí lidem. Obdobně se nesluší mluvit o tom, jak jste nešťastní, trpíte, cítíte osamělost a nedostatek smyslu života. Máte se přece jít bavit a zapomenout na to. Je trendem nepříjemné pocity potlačovat. Dalším tabu jsou psychické nemoci. Nemluví se o tom, jaké je mít deprese (dokud je sami nezažíváte a i tak někteří nebudou mít nikdy pochopení), bipolární poruchu nebo dokonce o tom, co zažívají pacienti a rodina se silnějšími nemocemi, jako je schizofrenie, paranoia, apod. To se prostě nazývá souhrnně šílenství a drží se to od "slušných lidí" na délku paže. Jako by to bylo něco, čím se nakazí pouze ti špatní a těm dobrým se to nestává. A pak tady máme závislosti, třeba alkoholismus. Radši jej držíme pod pokličkou, pochopitelně, kdo by chtěl zaměstnávat alkoholika. Přesto se tyto věci dějí a existují a nelze nad nimi pořád zavírat oči.



Varování! Slabé, pohoršlivé a puritánské povahy ať dál vůbec nečtou. Možná by celé tohle číslo magazínu vůbec číst neměly. Já vás varovala.

Provinilé slasti...BDSM?

22. prosince 2016 v 16:31 | Neri |  Mezilidské vztahy
Co by to bylo za temné číslo Vílího magazínu se stíny, démony, bolestí a tabuizovanými tématy, kdybych nezařadila článek čistě o sexu? Ale protože tady nejsme na ženském webu, pojmu to trochu jinak, takže 10 způsobů jak uspokojit svého muže pouze s pírkem a žvýkačkou hledejte jinde. Jaká kolem sexu panují tabu, už jsem nastínila v článku předchozím. V tomto se podíváme krátce na zoubek duchovnímu významu sexu a pak zabrousíme do oblasti BDSM, protože si myslím, že ty věrné fanynky 50 shades si zaslouží trochu toho zklamání. Nemáte zač, dámy a pánové.

Nejprve tedy, abych si ospravedlnila tak sprosté a neduchovní téma, se podíváme na sex trochu z toho duchovního hlediska. Nechci se pouštět do dalekosáhlých výkladů o tantře, proudění energií a podobně - myslím, že na to jsou větší odbornice. Spíše bych ráda zodpověděla takovou malou nepodstatnou otázku: Je sex z duchovního hlediska špatný?

Pokud na věci nazíráme z duchovního hlediska, je vždy dobré vyřešit nejprve, s jakými úmysly/záměrem do toho jdeme. Pokud jsme vděční jen proto, abychom něco dostali (konáme a cítíme z místa nedostatku), tak nám to nic nepřinese. Pokud někomu řekneme něco bolestného s úmyslem mu ublížit, vrátí se nám to. Stejně tak pokud provozujeme sex z nesprávných důvodů, nebudeme se cítit dobře a nepřinese nám to moc benefitů.


Jistě se můžete ptát, jaké důvody jsou potom správné. Snaha zplodit dítě? Láska? Manželská povinnost? Správné je to, co připadá správné nám, kteří do toho jdeme. Nebo lépe řečeno, správné je to tehdy, když to děláme z lásky k sobě, z lásky/úcty k druhému a se záměrem dojít k (ideálně oboustrannému) potěšení. Z toho pak logicky vyplývá, že mít sex z důvodů jako je nízké sebevědomí, snaha někomu ublížit, donutit ho žárlit, pomsta, apod. nám přinese spíše jen další bolest. Z duchovního hlediska je sex takový, jaký si ho uděláme, takový, s jakým záměrem do toho jdeme. Můžeme jednat z místa lásky anebo ne. To záleží na nás. Ale následky jsou pak také jenom naše. Co se benefitů týče, sex je skvělým tvůrcem a katalyzátorem energie a někteří lidé ho proto používají jako silný prostředek zhmotňování a plnění svých přání. A pokud vás to zaujalo, určitě doporučuji zkusit na toto téma najít další informace… anebo prostě experimentovat :-) Jednu věc ale dělat ve spojení se sexem nedoporučuji a to je rituální magie. Rozhodně ne jen tak experimentovat a zkoušet, když tomu nerozumíte, nemáte žádné zkušenosti, apod. Klidně myslete na svá přání, zkoušejte nějaké afirmace, ale nekreslete pentagramy a nevyvolávejte nic. To je hodně nebezpečné. Jak jsem řekla, síla za tím je obrovská a špatně a slepě nasměrovaná by mohla vytvořit i obrovskou škodu.

Teď se dostaneme k té "peprnější" části, kde zjistíte, proč světovým bestsellerem opovrhuje celá komunita lidí, do níž se snažil nahlédnout - či spíše se jen inspirovat - a proč to autorka vzala za špatný konec. Ano, narážím na slavných 50 odstínů šedi a všechny ty pseudo-bdsm-romány, co se po jeho velkém úspěchu vyrojily na pultech knihkupectví. Nemůžu dostatečně dobře celé to dílo strhat, protože jsem ho celé nečetla ani neviděla zfilmované. Prolistovala jsem pár kapitol, abych si udělala obrázek a nějak mi to stačilo. Když to shrnu, je to kniha pro znuděné slečny a paničky, které touží po troše zpestření v podobě milionáře s psychickými problémy a lehkém plácání po zadku a svazování ve spojení s drzostí, jaká by skutečně submisivní ženě nikdy u "pána" neprošla. Román se totiž soustředí pouze na nějaké praktiky do ložnice navíc, nikoli na celou psychologickou stránku věci, a je poměrně směšné, že na to, co v knize předváděli, potřeboval Grey písemnou smlouvu. Vážně? Proto už dost o románu a radši si trochu představíme skutečné BDSM. Porovnat to pak můžete ostatně sami a třeba to pro vás bude zajímavé, i když kniha samotná je vám u zadních partií. Jdeme na to.



Kam dál