Milujete fantasy?

Včera v 13:14 | Neri |  Oznámení
Pokud jste si na otázku v nadpisu nadšeně odpověděli "ano!" či pokud se jakýmkoli způsobem zajímáte o fantasy, tedy třeba literaturu, dračák, pc hry nebo seriály, vyplňte mi prosím dotazník související s tímto tématem a s fantasy oblékáním. Slibuji, že tam jsou i obrázky :-D a příp. malý dáreček za vyplnění.

Každopádně mi dobře poslouží každá odpověď, ať už vás zajímá jen fantasy nebo i oblékání v tomto stylu.


A také prosím, pokud máte známé, kamarády, rodinné příslušníky a další, které fantasy také zajímá, rozšiřte dotazník i mezi ně aby se dostal k co nejvíce lidem. Chci totiž touto cestou nejen zjistit, jaké věci by se líbily, ale také trochu zvýšit povědomí o tom, že i něco jako fantasy oblečení existuje. Děkuji :-)

PS: K článku patří také anketa, klikněte tedy na celý článek a mrkněte na ni. Týká se kurzů, o kterých přemýšlím, že bych s nimi začala a nechci zbytečně něco organizovat aniž by o to byl opravdový zájem. Taktéž pokud myslíte, že znáte někoho, kdo by měl o kurzy apod. zájem, odkažte ho, prosím, sem. Při vyplňování ankety prosím zatrhněte možnost, která vás láká nejvíce a pokud máte zájem o vícero kurzů, jednoduše je následně vypište do komentáře. Dle toho, kolik lidí bude reálně v anketě odpovídat se nejspíš rozhodnu, jestli tedy něco bude nebo ne. Proto pokud máte o některý kurz enormní zájem, buď si sežeňte dostatek dalších účastníků co mi to tady zatrhnou nebo mi napište a třeba se dohodneme na nějakém individuálně pro vás.

Pokud vás zajímají více stylové kurzy, ještě větší nabídku máte v anketě pod článkem na druhém blogu ZDE.

 

Čarodějnický podzim

Pátek v 20:46 | Neri |  Osobní styl
Poslední dva týdny pro mě byly velmi hektické. Spouštěla jsem prodej podzimní kolekce, stěhovala se na koleje, začala s vysokou školou a nové nezvyklé věci, povinnosti a jiné mě přímo zavalují. Přitom se ještě snažím nadále přispívat na oba blogy a facebook Autencia, takže je toho více než dost. O škole se mi psát nechce, ale ráda bych se vyjádřila k podzimní kolekci :-)

Jak už jsem možná dříve zmiňovala, ta letní pro mě byla spíše na zkoušku a ještě se mi příliš nepodařilo uskutečnit svoje představy. Aktuálně musím říct, že s tou podzimní jsem mnohem spokojenější. Je už opravdu dle mých představ, dle mé vidiny fantasy oblečení na běžné nošení, hodí se pro milovníky fantasy, pohany, gothiky, etc. Tak nějak tajně doufám, že takoví lidé čtou i můj blog ;-) Ano, je mi jasné, že sem zabloudí i běžnější část populace nebo lidé, které zajímá jen duchovno a fantasy jako takové (ač část z něj pouhou fantazií není, viz víly) vůbec ne. Neví, o co přichází!

Nicméně myslím, že i duchovní lidé, či snad hlavně duchovní lidé, by se měli zajímat o to, co na sebe oblékají a najít si svůj styl (ne nutně ten co šiju já), neboť jak víme sebepoznání a sebeláska a sebepřijetí úzce souvisí s tím být sám sebou a to je třeba, milí zlatí, i v oblečení. Když se někdo má rád, dbá o sebe, tedy i o to, co nosí a dbá na to, aby to vystihovalo, kým je. A pokud na to neumíte přijít sami, mám od toho celý blog příp. pro brněnské lze domluvit i konzultaci. Placenou. Mezi mnohé nešvary duchovních lidí patří rozdávat se bez nároku na odměnu, jenomže to vede tak jedině k tomu, že nemáte co jíst, nikoli k pocitu radosti z nezištné pomoci. Nezištně se pomáhá potřebným, za znalosti, tvorbu a služby se platí. Vítejte v kapitalismu, díky bohům za to, že máme svobodu slova a podnikání a nikdo nám neurčuje, co máme dělat (krom rodičů). Krom toho, jak vidno zde i na druhém blogu mnoho znalostí opravdu sdílím zadarmo. Ale to jsem odbočila.

Pokud tedy hledáte svůj styl a milujete fantasy, můžete zkusit články zde na blogu, příp. na druhém blogu, kde jsem ještě více rozvedla ty místní. Však sami uvidíte. Chcete se inspirovat a kouknout, jak vypadá taková fantasy móda? Zkuste Pinterest. Dále by vás mohlo zajímat, co je to slow fashion (zvláště ekologicky zaměřené jedince) a proč se vyplatí nakupovat handmade. A pro hračičky ženského pohlaví mám obrázkový test, který vás třeba taky přiblíží tomu, co nosit a co se vám doopravdy líbí. Nakonec pokud někoho zajímá, jak se takový handmade oděv tvoří a fotí, můžu vás odkázat na profil na Fleru a tento článek. Toliko k dostupným informacím.



Velmi citlivé osoby a empati

19. září 2016 v 21:50 | Neri |  Sebepoznání
Lidé jsou bytosti velmi přemýšlivé, je to tak dáno, aby tím byl zaručen jejich neustálý vývoj. Srovnáváme, porovnáváme, hodnotíme. Pokud je nám něco nepříjemné, chceme se toho zbavit. Pokud je to příjemné, chceme si to udržet. A pokud si připadáme v něčem úplně jiní než ostatní, často nám připadá, že jsme "špatně". Srovnáváme se a nechápeme a chceme chápat. Proto se stále objevují nové teorie a nové nálepky. Jednou z takových nálepek je "velmi citlivá osoba" (highly sensitive person) nebo empat (empath). Proč tyto nálepky vznikly, kdo je má a jak poznáte, že můžete být jednou z těchto osobností také si povíme v tomto článku.


Rozeberme si slovo "přecitlivělost". Za přecitlivělost je považováno všechno, co přesahuje normální citlivost, přičemž co je normální určuje společnost, ale ještě častěji člověk, který slovo přecitlivělost používá. Pochopte, pokud o někom řeknete, že je přecitlivělý, je to proto, že je citlivější než vy. Většinou za normální považujeme sebe a podle sebe soudíme ostatní. Co se ovšem stane, když to tak není? Ano, existují výjimky. Někdy si nálepku "přecitlivělí" dáváme sami. Buď nám již bylo tolikrát řečeno, že jsme moc citliví, až jsme to převzali, anebo jsme se sami srovnali s jinými a došli k názoru, že jsme divní. Přecitlivělí. Jiní než ostatní. Jednoduše řečeno, máme nižší toleranci než lidé kolem nás. Nižší toleranci pro hlasité zvuky, silné pachy, násilné scény, negativní emoce, nepohodlné oblečení nebo cokoli dalšího vás napadne. Lidé trpící touto přecitlivělostí se někdy cítí vydědění, nepochopení, zkrátka divní a jiní. Být divný a jiný a nikam nepatřit je pro lidskou bytost, která je přizpůsobena životu ve společenství, velmi nepříjemné. Podvědomě se bojí, že zůstane sama a nepřežije. Proto hledáme podobnost, hledáme někoho, kdo je jako my. Jakmile najdeme, vznikají komunity. A nálepky. Takže se dá předpokládám, že s pojmem highly sensitive people přišli lidé, kteří zjistili, že nejsou jediní, kdo je přecitlivělý. Sdružili se, začali psát články pro ostatní podobně citlivé a začali navzájem hledat na svém stavu nejen chyby, ale také pozitiva. Vítejte ve světě velmi citlivých osob.
 


Jak (pře)žít s depresí

12. září 2016 v 16:21 | Neri |  Psychologie
Deprese je zde na blogu opakovaným tématem, samozřejmě hlavně proto, že v mém životě se opakuje také. Už jsem psala lehce satirický článek proč je dobré ji mít, také spoustu příspěvků o tom, že si jí zrovna procházím a dokonce i moje maturitní práce byla na téma příčiny a prevence deprese. Myslím ale, že jsem ještě nepsala o tom, jak si s takovou depresí poradit a dnes to chci napravit. Nejsem doktor, nemám psychologické vzdělání ani patent na rozum, ale mám za sebou roky, kdy jsem musela nějak přežít a chci sdílet pár věcí, které mi s tím pomáhají. Třeba to někomu pomůže. Zde je máte:


Mé patnáctileté já, chci ti říct, že...

10. září 2016 v 8:15 | Neri |  Moudra ze života
Už dříve jsem narazila na články, kde lidé psali, co by si přáli vyřídit svému mladšímu já a napadlo mě, že to zkusím taky. Napadlo mě to, když jsem po psaní minulého článku četla různé své starší články a přemýšlela nad tím, co jsem měla tenkrát za starosti a jestli se vyřešily a co už je jinak a řekla jsem si, že se přecejen dost věcí obrátilo k lepšímu a měla bych si to častěji připomínat. Proto dnes chci promluvit do minulosti ke svému mladšímu já. A co se týče vás, čtenáři, berte to jako naději do budoucna. Pokud se teď bojíte, co vás čeká v příštích letech... pokud přemýšlíte nad tím, jestli se něco zlepší nebo jestli se zbavíte strachů, najdete si nové přátele, poučíte se, berte tento malý dopis jako důkaz toho, že se všichni měníme, ale dochází nám to teprve když se podíváme dozadu na to, kým jsme byli dřív. Takové ohllédnutí se je naděje... naděje, že když se věci změnily a zlepšily tenkrát, zlepší se zase, v budoucnosti.


Mé milé patnáctileté já,

aktuálně je mi jednadvacet. Vím, že si teď ani nedokážeš představit, jak bude tvůj život za těch šest let vypadat a nedivím se ti, ani já teď nevím, co bude dál. Přesto, chci tě trochu uklidnit a říct ti pár vět, které jsi možná potřebovala slyšet a neměl ti je kdo říct. Takže Neri, poslouchej, chci ti říct, že...

Mí osobní démoni

8. září 2016 v 0:18 | Neri |  Mé deníkové zápisky
Také se vám stávají takové ty náhody, kdy o něčem přemýšlíte a ono se to odrazí ve vnějším světě? Dobrá, nejsou to zrovna náhody, ale to by stálejší čtenáři blogu už měli dávno chápat. A někdy mě to děsí, děsí mě, že se moje myšlenky mohou odrážet ve vnějším světě a stávat se skutečností, protože někdy... někdy jsou opravdu příšerné. Dobrá, zhruba tak většinu času, pokud tedy zrovna nemyslím na práci, která mě teď dlouho držela od mých psychických problémů. Proč o tom píšu? Původní myšlenkou bylo, že napíšu krátký článek o tom, že je dneska zase jeden z těch dnů, kdy se bojím, že až se zítra probudím, bude mi pořád stejně nebo ještě hůř. A pak otevřu blog a vidím téma týdne "strach z vlastních myšlenek" a musím se tomu hořce usmát, protože tento strach je jednou z mála věcí, které mi zůstávají věrné již celé roky. Žijeme spolu v mé hlavě odjakživa. Já, můj strach, mé myšlenky, mé deprese a úzkosti.

Když máte spolubydlící, je logické, že se snažíte s nimi seznámit. Poznej svého nepřítele, říká se. Tak jsem jim dala jména a snažím se je chápat, svoje myšlenky, svoje démony, všechny ty problémy. Ano, svoje myšlenky často nazývám démoni.

Don´t look into my eyes, it´s where my demons hide.

Zřejmě s tím nejsem jediná. A jak jinak chcete říkat něčemu, co vám pořád našeptává, že jste špatní, k ničemu, nic se vám nikdy nepodaří a bude nejlepší, když umřete? Jak říkat hlasům, které tvrdí, že vaše budoucnost je ztracená a bude ještě větší peklo než současnost? Myslíš, že nad námi zvítězíš? Byli jsme tu vždycky a vždycky tu budeme. My jsme TY.

I´ve grown familiar with villains that live in my head. They beg me to write them so I´ll never die when I´m dead.


Snažím se rozlišovat mezi svým já a mezi svým depresivním já, ale jakmile se to první začalo ztrácet, začala jsem zapomínat, jaké vlastně je. Když neznáte nic jiného než tu temnou díru a nevidíte žádné východisko, snadno zapomenete, že jste někdy byli jiní. Anebo možná nezapomínám; a o to je to horší. Blog si píši již nějakých sedm let. Za tu dobu jsem napsala dost osobních článků a jelikož mě popadla poněkud nostalgická nálada, četla jsem si pár starých zápisů z doby, kdy mi bylo nějakých 15 let. Chvílemi tam vidím záblesky nadšení a naděje, které zhruba před třemi lety z mého života zcela vymizely a děsí mě, že to šlo všechno tak do kytek. Říkám si, že už se to nikdy nevrátí, že už napořád budu takto "vadná" a možná to bude už jen horší. Ale vy víte, jak se mi žije s depresí nebo ne? Psala jsem o tom už tolikrát... přesto neexistuje způsob jak něco takového vysvětlit člověku, který to nezažil. Ráno se probudíte a najednou je všechno špatně, někdy i bezdůvodně. A najednou jste unavení a všechno vám padá z ruky a z každé hlouposti se vám derou do očí slzy a cítíte se zle a chcete umřít a nemusíte mít ani žádný "vážný" důvod jako je úmrtí v rodině nebo vyhazov z práce. Deprese je rakovina mysli. U rakoviny (zjednodušeně řečeno) vaše buňky mutují a ničí jiné. U deprese stejně tak mutují vaše myšlenky a požírají veškeré příjemné pocity, tak dlouho, až vám nezbude nic a žijete jen v setrvačnosti nebo se zabijete. Deprese je smrtelná nemoc. Tečka. A se mnou se táhne tak dlouho, až se někdy ohédnu zpátky a říkám si: Jak je ku*va možné, že ještě žiju? A proč vlastně?! Nestojí to za to. A možná jsem pořád cynická, dokonce i tehdy, když depresi nemám, ale jak se máte vyjadřovat o životu, který je pro vás většinu času utrpením? Nechápu osoby, které chtějí žít sto let nebo je život vůbec baví. Já tohle neznám, můj život takový není. Můj život je boj o nalézání věcí, které mě udrží naživu, abych si mohla stěžovat, jak to "být naživu" vlastně nesnáším.

Já vím. Letošní rok je objektivně dobrý, oproti předchozím. Od září 2013 jsem byla v takovém pekle, že to všechno předtím byla procházka růžovou zahradou. Měla jsem tak pár týdnů deprese ročně a to jen tehdy, když jsem byla na škole, kde jsem nemohla vydržet nebo měla jiný objektivnější spouštěč. A pak to šlo roku 2013 ještě víc ke dnu. Sebenenávist, nově úzkosti a to všechno, však už jsem o tom psala. Až teprve letos, když jsem odmaturovala a konečně začala dělat co chci (podnikat) se mě přestaly depresivní myšlenky tak držet. Zvládala jsem všechno a pokud mě skolila horší nálada, bylo to pár dní nebo dva týdny, ale dalo se to vydržet. Měla jsem teď tolik práce, že nebyl čas myslet na nic jiného a měla jsem z toho radost. Jedinou skutečnou nefalšovanou radost, co jsem poznala od doby, kdy šlo všechno do kytek. Ano, možná je aktuální nálada důsledkem toho, že jsem jenom pracovala a ignorovala jakékoli hlodání pochybností, protože jsem si nemohla dovolit se rochnit v bahně a odpadnout na měsíc do neschopnosti čehokoli. Ale kdo by se mi divil, když hrabat se v sobě nese riziko návratu do s*aček? Byla jsem tak ráda, že jsem venku z nejhoršího... Stihla jsem téměř vše, co jsem potřebovala. Moc jsem teď nepsala a důvod je jasný - šila jsem. Podzimní kolekci už mám v zásadě došitou až na pár detailů a pracuji akorát na jedněch šatech, které možná v kolekci nebudou a jsou hlavně pro mou osobní potřebu.

A za týden se vracím do Brna, budu zase doma, ale trochu mě děsí... ne, spíše znechucuje, že budu na vysoké a na kolejích. Svou práci mám ráda, studium ne, ale nedá se nic dělat, po dvou měsících podnikání je málokdo takový génius, aby se tím hned uživil. To chce čas. A tak budu zatím student, což je krajně směšné, protože uvažuji o dost jinak o životě než mí budoucí spolužáci. Zatímco si už půlku prázdnin domlouvají večírky, chlastání a chlapci se radují, že mají ve třídě hezké holky, mně je to všechno ukradené. Tohle pro mě není život, užívat si studentské radosti. Jaké radosti? Pro mě není zábava chodit chlastat, pro mě je zábava plnit si sny a budovat svou značku, kariéru v oboru, který mě opravdu baví. A to, že jsem na škole, je pouze praktická nezbytnost. A možná mě tam i naučí něco k podnikání. Možná, školy jsou obecně hrozné v tom, co mají dělat přimárně - učit. Naučila jsem se tam jen hrstku věcí, které mi k něčemu jsou. Ať žije samostudium. A svého "hezkého chlapce" (hahaha, to je teda označení) už jsem našla a můj milostný život tím už tak nějak provždy skončil a o randění nestojím. Nikoho nechci a jsem si tím jistá, jenomže moje tělo má stále svoje potřeby (to jsou asi ti nejhorší démoni, někdy mi přijdou skoro horší než ti co mě ženou do deprese), takže je nepravděpodobné, že vydržím úplně bez nezávazných schůzek. Což by hrozilo dalším návratem k sebenenávisti a ještě větší nechuti k životu a... tak dále, je to jasné. Nechme to už radši být.


Aktuální problém je, že dneska to zase začalo. Démoni se vrátili, vystrčili růžky a mají blbé řeči. Nevím proč a je mi mizerně a nedá se s tím nic dělat. Jen si přeji, doufám, že to zase přejde, že je to jen dočasná špatná nálada a ne počínající deprese. Depresi říkám, krom pojmu rakovina mysli, prostě "ta fáze". Ta fáze totiž přichází opakovaně a někdy se táhne půl roku a někdy "jen" měsíc nebo dva, ale zatím si nepamatuji rok, kdy by mě alespoň na chvíli nenavštívila. Je to rekurentní (opakující se) onemocnění a zdá se, že ani radost z mé nové práce ji nedokáže natrvalo zahnat. Nevím, bojím se. Je to jako... nejhorší je, že jakmile se to u vás jednou rozjede, každá špatná nálada a špatný den je potenciálně nebezpečný spouštěč. Nikdy nevíte. Nevíte, jestli je to jen blbý den a zase to přejde nebo začala fáze, která potrvá měsíce. Měsíce, kdy nebudete moci pořádně pracovat, spát, jíst a kdy vás budou vaše pocity a myšlenky mučit k zešílení. Tak tak si žiju, neustále ve válce se svou hlavou, která se občas rozhodne, že nestojím za nic a můj život je strašný a nic nemá smysl. A nezabírá na ni žádné pozitivní myšlení, žádné knihy, žádné "vypovídání se" ani snaha o sebelásku. Celé roky na sobě pracuji, abych se z toho vyhrabala, ale jediné, čeho jsem dosáhla, je smíření. Protože když máte něco, co nejde vyléčit, musíte se s tím jenom smířit. A obávám se, že moje povaha vyléčitelná není...

Lekce, které vás potkají na cestě životem 1

4. září 2016 v 9:36 | Neri |  Moudra ze života
Všechny bez rozdílu nás v životě potkávají překážky, problémy a výzvy. Všichni zažíváme bolest, strach, zklamání a ptáme se PROČ. Proč nás potkalo zrovna tohle? Proč nevěra, proč rozvod, proč finanční problémy, proč vyhazov z práce, proč my, proč teď, proč takhle? Lidé mají spoustu otázek, samozřejmě, je to součást našeho vývoje. Někdy se dokonce ptáme, proč se zatraceně musíme pořád někam vyvíjet a nemůžeme zůstat stejní a v klidu. Nemáme rádi vnitřní bolest. Nikdo ji rád nemá a kdo tvrdí, že je skvělá, trochu zakrývá své skutečné pocity pod masku duchovního klidu. Přiznejme si to. Jsme lidé. Trpíme a nechceme trpět. Je to součást naší přirozenosti. Bohužel se všichni musíme učit - já to nevymyslela - a ve škole ze všeho nejméně. Bolest je dobrý učitel. Ale je nepříjemná. Kdyby nebyla, nebyla by učitel. Kdyby se nám bolest líbila, nedělali bychom vše proto, abychom se jí vyhnuli. A právě snaha vyhnout se jí a cítit se dobře vede k tomu tak chtěnému růstu. Někdy mě to štve. Chtěla bych se na všechno vykašlat, nechci nikam postupovat, chci si sednout na zadek a být šťastná. Nebo neštastná. Ale taková, jak teď jsem, bez dalších výzev a překážek. Jsem z toho už unavená. A je to vrcholně lidské. Přesto budou lekce přicházet dál a mě nezbude než se s nimi vyrovnat. Stejně jako vy, protože svému růstu nikdo z nás neuteče. Můžeme to jen bojkotovat, nehledat řešení a rochnit se ve svém utrpení. Prodlužovat ho. Ale stejně ty lekce nezmizí.

Dostala jsem intuici a určité vědění, abych ho mohla předávat lidem. Ani o to jsem se neprosila, ale když už to mám a mám potřebu své myšlenky sdílet, tak dobrá, prosím, udělám to. A dnes zde máte seznam lekcí, které vás mohou ve vašem životě dříve či později potkat. Seznam věcí, které se budete muset naučit, ať už chcete nebo ne. Některé už máte úspěšně splněné, některé vás čekají a některým se možná pro tento život vyhnete a potkají vás až v příštím. Přesto se vám pokusím odpovědět na některé ty vaše otázky "proč já a proč se děje zrovna tohle". Dokonce vám vám i příklady toho, jak se příchod každé lekce může projevovat. Nejspíše nedokážu pokrýt úplně všechny životní situace, ale budiž vám to alespoň malým tahákem, jak zjistit, proč si zrovna procházíte peklem. A také třeba utěší vědomí, že vaše bolest není způsob jak vás potrestat nebo zničit, jen tvrdá škola života. Seznam je dlouhý, doporučuji si tedy odkaz na článek někam uložit a pročítat jej buď postupně anebo pouze hledat, jakou lekcí si procházíte, když jste aktuálně z něčeho zoufalí. A pokud opravdu nevíte, u kterého bodu začít, vyberte si tu lekci, jejíž název je vám nejodpornější, nejvíc vás pobuřuje a už o té věci nechcete nikdy nic slyšet. To bude ta pravá ;-)

PS: Můžete mít pocit, že některé body se vylučují. To proto, že "ideálním stavem" není žádný extrém, nýbrž naprostá rovnováha naprosto ve všem. Samozřejmě taková rovnováha netvoří již žádný prostor pro rozvoj, proto jí duše v životě dosáhnout nemůže anebo po jejím dosažení odchází. Splnění některých lekcí může vést k otevření lekcí nových. Např. se naučíte, že nesete zodpovědnost za svůj život, ale to poškodí vaši sebelásku, protože se obviňujete - tedy musíte najít rovnováhu mezi zodpovědností a sebeláskou. Navíc se u každého tyto lekce projevují jinak. Nemusí na vás sedět celý seznam projevů lekcí, ale obecně platí, že čím víc bodů splňujete, tím déle vám potrvá lekci zvládnout. Musíte toho hodně vyřešit. Pokud splňujete jednu, dvě větičky, znamená to, že tuto věc ještě nemáte plně dořešenou, ale již jste se někam pohnuli.


1. Naslouchání svému srdci a intuici
(souvisí s lekcemi 2, 10, 11, 12, 14, 22, 24, 25)

Cíl: Slyšet svůj vnitřní hlas. Řídit se citem, který vám říká, co máte správně dělat. Přijímat své city a chápat, proč přišly. Využívat rozum v situacích, kdy je to nutné (např. úloha z matematiky), ale rozhodovat se hlavně srdcem a jít tak svou vlastní cestou, tam, kam máte správně jít. Rozumět vedení svých andělů a jiných průvodců a nebát se o něj požádat.

Projevy lekce v životě: Ať děláte co děláte, zdá se, že se vždy rozhodnete špatně. Špatná rozhodnutí vás pronásledují, litujete svých činů. Řídíte se za každou cenu rozumem, neustále propagujete logiku a považujete ji za jedinou a nejlepší cestu. Hádáte se s lidmi, kteří říkají, že se řídí srdcem - vadí vám a nechápete je. Nevíte, co máte v životě dělat, kam směřovat, cítíte se ztracení. Cítíte, že se máte nějak zachovat, ale neuděláte to a vymství se vám to. Máte nápady, náhlá vnuknutí, ale zpochybňujete je a ignorujete. Často trpíte migrénami. Máte problémy se srdcem nebo nervovou soustavou.


2. Sebejistota
(souvisí s lekcemi 1, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 10, 11, 12, 13, 14, 17, 22, 25)

Cíl lekce: Uvědomit si, že jen vy sami víte, co je pro vás nejlepší a že si můžete veřit. Vědomí, že ostatní, ačkoli to s vámi mohou myslet dobře, vám do hlavy ani srdce nevidí. Víra ve vlastní cestu, vlastní intuici a vedení. Přesvědčení, že víte, kam jít a jdete správně.

Projevy lekce v životě: Ostatní se vám neustále snaží říkat, co máte dělat. Dávají vám "dobré rady" a vy je poslechnete, ale pak toho litujete, jste nešťastní, ukáže se, že to nebylo nejlepší řešení. Musíte neustále řešit problémy a konflikty, které vznikly v důsledku toho, že jste jednali dle přání někoho jiného. Snažíte se zavděčit rodině, přátelům nebo partnerovi a potlačujete vlastní pocity. Nenasloucháte své intuici a srdci, protože by to ostatní považovali za hloupé, nerozumné nebo vás jinak soudili. Bojíte se soudů ostatních. Máte o sobě nízké mínění, neustále kritizujete svá rozhodnutí, raději dáváte život do cizích rukou, protože si myslíte, že sami nejste dost zodpovědní, schopní a rozumní. Někdy se chováte jako dítě, čekáte, že o vás bude pečovat někdo jiný, nejste samostatní. Jste závislí na rodičích nebo partnerovi, neuděláte nic bez pokynů nebo souhlasu šéfa. Trpíte depresemi, sebelístosti, neustále si vyčítáte minulé chyby. Zpochybňujete vše, co děláte, hledáte na svém konání jen chyby. Chcete vše vědět předem, předvídat, mít kontrolu. Ustavičně plánujete, bojíte se změn a nejistoty, bojíte se, že si nedokážete v nečekané situaci poradit. Nejste vůbec flexibilní. Pokud už se rozhodnete dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, máte potřebu svá rozhodnutí obhajovat, vymlouvat se. Ostatní vás zahrnují ostrou kritikou za to, že jdete svou vlastní cestou. Odráží vaši vlastní nejistotu a vnitřní výčitky. Připadá vám těžké si stát za svým, jako by všichni šli proti vám a vy museli neustále bojovat. Narodili jste se do prostředí, kde na vás měli jasná očekávání, ale nedokázali jste je naplnit nebo jste nechtěli a je vám to vyčítáno. Byla na vás hozena zodpovědnost, se kterou si neumíte poradit. Jste ve vedoucí roli a jste z toho nejistí. Najednou je vše na vás a musíte se rozhodovat, dokonce i za ostatní. Trpíte bolestmi zad nebo hlavy v důsledku pocitu, že je toho na vás moc. Jste často nemocní a ostatní se o vás musí starat, čímž se podvědomě vyhýbáte nutnosti postarat se o sebe sami.


Lekce, které vás potkají na cestě životem 2

4. září 2016 v 9:35 | Neri |  Moudra ze života
Pokračování článku o lekcích, které vás mohou v životě potkat (první část článku zde).


12. Sebeláska, integrita
(souvisí s lekcemi 1, 2, 3, 4, 5, 10, 11, 13, 14, 16, 18, 19, 20, 21)

Cíl lekce: Máte se rádi takoví, jací jste. Vždy konáte tak, abyste se cítili a měli dobře, přičemž ale neubližujete ani ostatním a respektujete zase jejich právo na štěstí. Jste takoví, jací jste a vůbec vám to nevadí. Víte, že za své štěstí jste zodpovědni jen vy sami. Nebudete zůstávat ve vztahu s lidmi, kteří vás zneužívají, ubližují vám nebo nerespektují vaše hranice. Přebíráte zodpovědnost za své pocity, nenecháte si ubližovat ani rodinou nebo přáteli. Sdělíte lidem, když vám jejich chování vadí. Jste asertivní. Jste sami sobě nejlepším přítelem. Své štěstí stavíte nad štěstí ostatních, neboť víte, že vás nemohou udělat šťastnými o nic víc, než dokážete udělat šťastnými vy je. Neztrácíte čas výčitkami, ze svých chyb se poučíte a jdete dál. Každý den si na sebe vyhradíte chvíli času, kdy jste jen tak sami se sebou. Nešetříte na sobě, dopřáváte si, co máte rádi, věnujete se svým koníčkům, plníte si své sny. Odpočíváte, když to potřebujete. Posloucháte své tělo a intuici. Vyhledáváte to, co je pro vás dobré a odmítnete to, co není. Věříte si. V duchu se sebou mluvíte hezky, utěšujete se, když je vám zle. Jste k sobě i jiným upřímní, dovolíte si plakat, volně vyjadřujete své emoce - ale ohleduplně vůči ostatním. Dokážete někomu říct, že vás rozzlobilo jeho chování, aniž byste kritizovali jeho samotného. Stejnou lásku jako k sobě jste schopni cítit i k ostatním. Přijímáte sebe i ostatní takové, jací jsou. Se svým tělem zacházíte hezky, sportujete, zdravě se stravujete. Do sexuálních vztahů vstupujete pouze, pokud je to pro vaše nejvyšší dobro, nikoli ze soucitu vůči druhému nebo abyste si něco dokázali.

Projevy lekce v životě: V zásadě pravý opak předchozího odstavce. Nenávidíte se. Trpíte depresemi, poruchami příjmu potravy, neustále si něco vyčítáte, máte sebevražedné myšlenky, myslíte si, že jste špatný člověk a ostatním by bez vás bylo lépe. Myslíte si, že zpackáte, na co sáhnete. Nesnesete ani pohled na sebe do zrcadla. Věta "Mám se rád/a" zní jako obrovská lež, kterou nedokážete vypustit z úst. Zdravotní problémy jako opary, pohlavní a ženské nemoci, vyrážky, silné lupy a jiné problémy s kůží mohou ukazovat na podvědomé trestání sebe sama. Vše, co bolí nebo svědí. Sebepoškozování, masochismus, touha být ponižován nebo zneužit. Často se litujete, cítíte se neschopní, pláčete, ale vždy jen potají. Za sebe i své pocity se stydíte. Jste velmi tajnůstkářští, odmítáte ukázat, kdo doopravdy jste, žijete neustále pod vhodnou společenskou maskou, aby nikdo neviděl vaše pravé já a "jak jste odporní". Dřete do úmoru, nedopřejete si žádný odpočinek. Neděláte pro sebe nic dobrého, protože se vám zdá, že si to nezasloužíte nebo by to bylo sobecké. Radši zahodíte všechny své touhy, sny a plány aby vás měli ostatní alespoň trochu rádi, ale stejně jim lásku nevěříte. Máte problémy s navázaním partnerského vztahu, protože na sobě nedokážete vidět nic dobrého, neumíte se "prodat" ani na pracovním pohovoru, vaše nízké sebevědomí vám brání dělat mnoho věcí. Zůstáváte ve vztahu s někým, kdo vám ubližuje. Necháváte sebou citově manipulovat. Ostatní vás ponižují, kritizují, odmítají, nemilují, zkrátka okolí odráží vaše vlastní chování k sobě. Ubližujete si také nezdravým životním stylem, nedostatkem spánku a pohybu, nezdravou stravou.

Proč si moudré ženy těžko hledají partnera

1. září 2016 v 17:28 | Neri |  Mezilidské vztahy
Všimli jste si, že paradoxem dnešní doby je, že "na ocet" zůstávají ženy, které jsou krásné, inteligentní, samostatné, vzdělané, schopné, zkrátka, všestranně nadané? Ženy složité, moudré, zajímavé, o které by podle (možná jen mojí) logiky měla být rvačka, ale přitom je nikdo nechce? V minulosti zůstávaly samy ženy, které byly chudé nebo škaredé, dnes je to skoro naopak. Netvrdím, že každá zadaná žena není hezká... spíš, že mnohé jsou samy, aniž by chtěly a psychologové, kouči, duchovní i "obyčejní" lidé se snaží přijít na to, proč tomu tak je. Proč všechny ty ženy, které na sobě pracují a umí se o sebe postarat, zůstávají samy?

Samozřejmě existuje několik teorií. Říká se, že muži se nedokáží srovnat se svou rolí. Neví, jak být partnery pro ženy, které už nepotřebují ochránce, průvodce, autoritu či zdroj příjmů. Neumí být rovnocenní, nedokáží se cítit jako pořádní chlapi vedle ženy, které se o sebe postará sama a nepotřebuje. Muži nesnesou, že nejsou potřební.

Duchovnější lidé pak tvrdí, že je to o polaritě jin a jang a taková samostatná žena, co se nenechá opečovávat, nemá dost jinu aby jangového muže přitahovala. To je všechno sice hezké, ale co tedy potom zbývá? Má se přetvařovat? Má se nechat opečovávat, i když ji to třeba až obtěžuje? Má posbírat své sny a dát je do náruče svého muže, aby je splnil za ni, aby nebyla tak mužská a aktivní? A co dominantnější dámy jako já, mají se nutit do podřízenosti, která jim není přirozená? Proč prostě muži nedokáží najít svou hodnotu aniž by si ji dokazovali tím, že ženu řídí a chrání?



A já netvrdím, že mi vadí, když za mě někdo přivrtá poličku, odnese nákup, zaplatí večeři nebo řídí auto. Vůbec ne. Ale nebudu hrát hloupou, neschopnou nebo submisivní, když taková nejsem. Nebudu řešení svých problémů nechávat na jiných. Já své problémy řeším ráda. Ráda mám kontrolu nad svým životem. Ráda rozhoduji. Mám s tím přestat jen proto, abych vyhověla ženské roli? Feministky by zaplakaly. A ani já to neudělám, ostatně, proč také? Aktuálně jsem sama zcela dobrovolně. Píšu teď spíš pro ty, které by někoho chtěly, být trvale single jim nestačí, ale nikoho nemůžou najít a nechápou to. Proč? Proč je pro muže tak těžké být se ženou, která jej nepotřebuje - nebo dokonce nějak převyšuje?

Moje důvody, proč je skvělé bydlet sama a být single

28. srpna 2016 v 11:20 | Neri |  Moudra ze života
Ne, nestala se ze mě ještě větší feministka než už jsem (haha) ani nemám nic proti zamilovaným párům. Zkrátka se chci tentokrát podělit o výhody samostatného života podle mě. Pokusím se vynechat ty nejčastější, kterými se ohání ve svých článcích single-a-šťastná! děvčata a přihodit pár specifičtějších. Pokud jste šťastně ve vztahu a nechcete ani slyšet o tom, že by vám mohlo být bez miláčka dobře, radši ani nečtěte, nechceme přece vyvolávat nevraživost o:-) V opačném případě si užijte můj malý seznam, proč někdy vážně miluju svůj život i přes to, že jsem odjakživa single a jiné už to zřejmě nebude.

PS: Ano, pokud je vám z vaší osamělosti do breku, třeba váš to trochu rozveselí. Anebo vám přitíží. Čtení na vaši zodpovědnost!!!


1. Můžu chodit spát a vstávat kdykoli chci

Ano, není nad pořádný spánek dle vlastních podmínek! Možná víte, že je bezva mít pro sebe celou postel, ale co opravdu zbožňuji je chodit spát kdy JÁ chci. Takže pokud mám za sebou těžký den, zhasnu si v deset a nikdo si nestěžuje, že je ještě brzo a chce být na počítači. Nikdo nesvítí lampičkou (nesnáším spaní při světle), nikdo nedělá hluk, nikdo nedrobí do postele při pozdní večeři zatímco se snažím usnout. Ještě víc mě to těší, když mám zrovna záchvat migrény a jsem schopná jít do postele v osm večer a potřebuji naprostou tmu a ticho.

Naopak, pokud se mi nechce jít spát do tří v noci, nemusím, nikoho neobtěžuju a nestěžuje si, že dělám hluk JÁ. Navíc si pak klidně můžu ráno vstávat ve dvanáct, nemám-li jiné povinnosti, a nikdo mě nebudí. Plus, pokud mám zrovna depresi, záchvat menstruačních bolestí nebo jsem jen líná, můžu v posteli ležet celý den, prospat celé odpoledne, můžu si kdykoli zdřímnout po práci, obědě nebo po škole, zkrátka, nikdo mě neruší, já nikoho neruším a nikdo mě nebude kritizovat, že jsem líná a nemůžu být v posteli celý den (maminky jsou na to expertky a tu mou obzvlášť nezajímá, že je den v měsíci, kdy umírám bolestí a nemůžu ani sedět, natož chodit).



2. Mám naprosté soukromí na všechny ty nechutné, nekulturní, trapné nebo jen osobní věci

Přiznejme si to, všichni milujeme své soukromí, protože všichni máme věci, které druhým nechceme ukazovat. Nemyslím ty běžné drobnosti, co bez okolků sdílíme s rodinou, spolubydlícími nebo partnerem, jako jsou neoholené nohy, rozcuchané vlasy, usoplený nos nebo smrádek z pusinky. Myslím ty zábavné věci, za které se stydíte, jako jsou falešné prozpěvování a epileptické tanečky u písníček, poskakování z radosti, hloupé ksichty, co na sebe děláte v zrcadle, zkoušení šatů jen tak pro radost - i když ty vytvořené kreace mohou být hrozné - hraní si na kohokoli a cokoli, třeba tajného agenta nebo modelku (přiznejte, že to občas i v dospělosti děláte, když vás nikdo nevidí). Také ty nekulturní věci. Dloubání se v nose, škrábání na koulích, menstruace, masturbace, sledování porna, vylučování, apod. Možná existují páry, kde jim nevadí před sebou masturbovat nebo se žena se svou krvavou vložkou nemusí schovávat na záchod, aby to drahého nepoložilo, ale kolik takových párů znáte? Vím, vím, nemluví se o tom, takže ani nemůžete vědět, jak to doma mají. Přesto se vsadím, že tak velká intimita se často nevidí. Jenomže já jsem sama, takže klidně můžu tancovat, blbnout, hrát si nebo dělat jiné věci, o kterých se nemluví, takže pšt, nic nevíte.

Někdy si ale hrozně ráda jen tak obleču některé své krásné šaty, co většinou nemám kam nosit, pustím si hudbu a koukám z okna. Jen tak, protože mě to těší. A nemyslím, že by pro to (a jiné "divné" věci, co dělám) měl někdo cizí úplné pochopení.


Jak a proč psát básně

19. srpna 2016 v 9:33 | Neri |  Kreativní nápady
Dnešní článek je tak trochu pokračováním původního a docela úspěšného článku o psaní povídek či románů, zkrátka, prózy. Jelikož ale píšu také básně, dnes se zaměřím na ně. Máme před sebou tedy takovou malou půlhodinku poezie (nebo i kratší dobu, záleží na tom, jak rychle čtete :-))


Já a poezie

Sama se psaní básní věnuji asi od čtrnácti let, i když svou úplně první báseň jsem nejspíš napsala o rok či dva dříve. Takže aktuálně tomu bude zhruba sedm let od chvíle, co jsem s tím začala. Pokud vás zajímá, proč jsem s tím začala, jíž jsem to v jednom článku zmiňovala, ale nepamatuji si který to byl a nebudu ho hledat. Proto se k tomu stručně vrátím. K psaní básní mě přivedla jedna hloupá dětinská zamilovanost do kluka, se kterým jsem si tak v těch třinácti-čtrnácti psala a vlastně jsme se ani nikdy neviděli, i když jsme to brali jako strašnou lásku. Že to byl nevyspělý žárlivý blbeček je škoda vůbec zmiňovat (ano, Nerisa vážně bývala taky hloupá a naivní a slepá). Moje první básnička tedy byla cosi jako vyznání lásky a když jsem mu ji celá nadšená poslala (podotýkám, že byla hrozná), obvinil mě, že jsem ji někde stáhla a vydávám za svou. Tolik k lásce a důvěře. Každopádně jsem ho časem opustila, ale básním se věnovala čas od času dál. Moje první vážnější pokusy se datují do věku patnácti let a psala jsem je na koleni na intru, plná zmatených emocí, které jsem neměla kde jinde ventilovat. Od té doby se psaní básní stalo nepravidelně pravidelnou záležitostí. Kdykoli mě něco opravdu žralo a potřebovala jsem to ze sebe dostat, napsala jsem o tom báseň. Později jsem je začala i zveřejňovat. Dodnes si část z nich pamatuji zpaměti a přiznávám, že si je někdy sama čtu a kochám se jimi, protože jsem na část z nich vážně hrdá a dodnes v nich vidím ty pocity a myšlenky, které jsem prožívala, když jsem je psala :-)


Chci na nich především demonstrovat, kde jsem začínala a jak se mé psaní vyvíjelo - a jak se může vyvíjet i to vaše. Vybrané sloky svých básní budu používat také k ilustraci některých jevů popisovaných zde v článku.


Proč psát poezii?

Na rovinu - na 99% si tím nic nevyděláte, básně nejsou výdělečný byznys. Jen minimum lidí se v dnešní dbě dokáže prosadit, obvykle jsou to takoví, kteří píší lehčí poezii pro pobavení. Někteří lidé si rádi přečtou i jinou, vážnější, depresivní, k zamyšlení, ale většinou za ni neplatí. Proto pokud hledáte zlatý důl, hledejte jinde. Na druhou stranu má poezie jiné klady a dokáže svému pisateli prospět především tím, že: 1. Mapuje váš život. Za deset let si můžete přečíst svou báseň a vzpomenete si, co jste tenkrát prožívali. 2. Funguje jako ventil silných emocí. Pokud máte problémy ve vztahu, sebevražedné myšlenky, cítíte zklamání světem a životem nebo naopak chcete do světa vykřičet svou radost z narození dítěte, poezie je ideální prostředek vyjádření pocitů, které jinak vyjádřit neumíme. Používám ji především k tomu. 3. Estetické působení. Když píšete hezké básně (hezké pro vás a ty, co mají stejný vkus, každý preferuje něco jiného a někdo poezii celkově nerad, jako třeba moje máma), potěší vás jejich čtení na srdci i na duši. Milovníci češtiny, krášných vět a slov, zkrátka, jazyka, si při čtení hezkých básní přijdou vždycky na své.


Kde začít

Já začínám vždy u myšlenky či pocitu a když jsem začala se psaním, netušila jsem nic o literární teorii, druzích rýmů či jak to udělat, aby báseň hezky zněla. Eufonie, kakofonie, anafora a další vyšší dívčí, které poznáte na střední škole (a ze kterých musíte odmaturovat) pro mě byly neznámé věci. Já prostě psala, jak jsem to cítila a pokud mi to znělo dobře, tím líp. Jsem dost klasik, nemám ráda volný verš ani moderní poezii, která se nerýmuje, takže jsem vždy všude měla jakýsi druh pravidelného rýmu, s mírnými odchylkami v některých verších u některých básní. Takže ano, můžu vás obeznámit se základy teorie, ale obejdete se i bez ní, hlavně, když dokážete vyjádřit svůj pocit nebo myšlenku. Ale pro pořádek, pár základních věcí...

Přehled novinek na literárním blogu

16. srpna 2016 v 12:51 | Neri |  Oznámení
Vím, že dle čísel na počítadle je můj literární blog oproti tomuto těžce opomíjen. Ano, opomíjím ho i já, jelikož tam teď přibývá něco nového jen málokdy. Jediné, co čas od času píšu, jsou články, pak mám rozepsanou knihu (tu ale zatím nikde nezveřejňuji) a jeden e-book čistě k fantasy stylu. Přesto mě občas praští inspirace po hlavě (čtěte: chci se vypsat) a nějaká ta básnička vznikne. Proto jen tak informačně přikládám odkazy na ty nejnovější, které jste mohli přehlédnout.

Pokud vás má literární tvorba nezajímá, seznam níže můžete ignorovat. Pokud však sami rádi píšete básně a chcete se zlepšit nebo to chcete zkusit a nevíte, kde začít, zhruba do týdne by měl vyjít článek o psaní básní. Tak si to pohlídejte :-) A ukázku mé tvorby berte jako jakési doporučení, možnost zhodnocení mé tvorby a jestli se vůbec vyplatí poslouchat rady někoho, kdo píše poezii jako já (ačkoli teď mám docela nekreativní období a pokud vás zajímá, řekněme, vrchol mé tvorby, můžu doporučit třeba tyto básně: Spoutaná nadějí; Odmítnutá; Nejsem z kamene; Balada o siréně; Hrdina se domů nevrací; Ach, jak já jim rozumím!; Dopis na rozloučenou)



Kolik obětí dát ještě chcete?
Prosím, jen mi je nabídněte
a já si je vezmu, když jinak nedáte,
nemůžu však mít, čeho se nevzdáte.
...




Kdysi jsem věřila, doufala silně,
že když budu snažit se pilně
přijde zázrak, přijde, nač čekám,
že stačí jenom, když se ho nevzdám.

Měla jsem naději, měla jsem víru,
ale můj plán měl jednu díru.
Zázraky jsou pod taktovkou bohů,
nikoli tvrdohlavých kozorohů.
...



Potichu, miláčku, našlapuj zlehka
podlaha pod námi je tenká, křehká.
Stačí jen dupnout a sny se rozbijí
a střepy bodají, střepy nás zabijí.
...




Je mi celkém ukradené
jaké tu mám poslání,
když žít tady ještě chvíli
jen bolestí zavání.

Je mi celkem ukradené,
jak být správně duchovní,
v téhle válce zpropadené,
když prohrávám nejen v ní.
...



Řekli mi, že láska pro mě není,
že se mám realizovat jinak.
Tak jsem po chvíli vydatného klení
zkoušela sehnat šperhák.

Že budu páčit zámky.
A možná budu mít peníze.
Zkusím zajít do banky,
vybrat jim ty jejich devize.
...



Otázky pro mé čtenáře - aneb kdo ne(na)píše není čtenář

14. srpna 2016 v 1:25 | Neri |  Oznámení
Milí čtenáři mého dlouholetého vymazleného blogu,

dnes výjimečně nepíši článek pro sebe (haha, ano, stále ještě píšu články pro sebe nebo přesněji ze své touhy se o něco podělit), ale zajímá mě především VÁŠ názor. Dám vám několik otázek a přeji si, abyste využili komentáře a zodpovědně mi je zodpověděli (není čeština někdy krásná?). Chci vědět, co vám tady chybí, co bych mohla udělat lépe a jak ještě vám můžu prospět. Zajímá mě, o co by byl zájem, do čeho se mám dále pouštět. Zkrátka dnes chci rozproudit obousměrnou komunikaci, nikoli jednosměrnou, jak to obvykle já introvert dělám. Ne, že bych se bála vašeho názoru a už jsem se asi naučila skousnout i nehezké komentáře... navíc nejsem až tak plachá, jak se může zdát... ale přijde mi, že většinou buď nemáte co nebo nechcete komentovat (ano, jsou výjimky, ale ne až tak časté). Tak dnes mluvit nebudu já, dnes je to na vás. Alespoň uvidím, kolik čísel na mém počítadle je náhodná pasivní návštěva a kolik vás sem opravdu chodí, čte a zajímá je, co píšu :-)

A teď už k otázkám.

1. Čtete můj blog pravidelně? Zajímáte se o nové články, které vychází?

2. Sledujete i některý z mých dalších blogů?

3. Jaká rubrika je vaše nejoblíbenější? Jaké téma vás nejvíce zajímá?

4. Je určitý článek, který byste zde rádi viděli? Myslete na to, aby se týkal tematiky blogu a hodil se do některé z rubrik. Postěžujte si, že jsem ještě nenapsala o tom, jak rozpohybovat koště silou vůle, uvařit lasagne nebo jak hrát kriket s andělem (dobrá, toto je těžká nadsázka, vy prosím pište vážně :-D). Můžete chcít klidně i články zaměřené na můj osobní život, zkušenosti či názory, které jsem zde ještě nesdílela (vážně je mi jedno, jestli budu psát o svém názoru na jehovisty nebo interupci, jsem upřímná až hanba).

5. Takže pokud máte nějaké otázky také přímo vy na mě, v tomto bodě máte prostor. Ptejte se na cokoli. Osobního, k blogu, jak jen chcete, cokoli vás zajímá.

6. Chtěli byste se mnou i videa? Co by mělo být jejich obsahem? Myslím, že tato otázka zde už padla, ale reakce nebyly tak velké, aby mě to motivovalo opravdu začít. Chápejte, moje matka si myslí, že youtuber je člověk trpící tuberou (nemyslí si to doopravdy, ale nemá je moc ráda... ačkoli mě nemá ráda už za tolik věcí, že jedna navíc je jedno a já si stejně vždycky dělám co chci).

7. Moc, moc, moc důležitá otázka. Co si myslíte, že opravdu dobře umím? Čemu rozumím natolik, že bych to mohla učit? Co byste se ode mě chtěli naučit? Jistě, něco už jsem sdílela zde na blogu, pár návodů tady je, třeba jak mluvit s anděly (alespoň myslím). Zvažuji, že bych zkusila vést nějaké kurzy, ale nejsem si jistá tím v čem. Samozřejmě se hodně věnuji osobnímu stylu a mohla bych pomáhat lidem určovat ten jejich po svém (strávila jsem tím roky u sebe, takže ano, beru to tak, že mám velkou praxi), ale určitě je i něco jiného, co můžu předat. Jak být tvrdohlavý bastard a stát si za svým? Jak jít za svými sny, i když vám všichni říkají, že vám hráblo? Jak vybudovat nějaké sebevědomí ze stavu "jsem smetí na podlaze"? Jak se naučit řešit své neřešitelné problémy? Jak přežít v depresi i když zůstáváte stále v depresi? Jak zachovat chladnou hlavu když jste zklamání rodiny (to mi moc nejde). Přemýšlela jsem nad tím a má nejlepší kamarádka mi řekla, že umím skvěle řešit cizí (její problémy) tak, že se vykecá, ptám se a ona si sama dojde k odpovědi. Takže možná bych mohla vést kurz sokratovského dialogu nebo spíše jak být humanistický psycholog i bez vzdělání. Myslím, že tomu, co nechtěně dělám, se říká koučování, ale koučů je spousta. Stejně tak spousta lidí učí tvůrčí psaní. Takže mě zajímá, co si VY myslíte, že bych mohla dělat (ano, mám málo práce, na blogu je to vidět- ironie). Četli jste mé články, víte, o čem píšu, čeho jsem schopná, co vám pomohlo a nepomohlo. Takže... Na jaký kurz byste si zašli, kdyby byl ve vašem městě, za slušnou cenu a vedla bych ho já?

8. Pamatujete si některý z mých článků jako váš oblíbený, který se vám opravdu líbil? Který?

9. Pokud čtete také mé povídky či básně, máte oblíbenou? Kterou? Pokud ne, nemusíte odpovídat.

10. Pokud nesledujete také FB stránku blogu, proč? Nezajímá vás její obsah? Rebelujete proti FB? Rebelujete proti FB tím, že nemáte vlastní FB a sledujete ji bez přihlášení nebo vůbec?

Deset otázek zvládnete, takže prosím, odpovězte. Děláte to pro sebe. Mně to poskytne pouze cennou zpětnou vazbu, díky které budu moci psát více článků o věcech, které vás opravdu zajímají a přinášet vám tak více užitečnějších informací nebo zábavy, pokud tady i tu občas naleznete :-) A ano, slyším některé z vás, kteří voláte, že chcete další vílí magazíny. Problém je v tom, že na to teď opravdu nemám čas. Zvládnu dát článek jednou za čas, když mi něco přijde na mysl, ale za každým magazínem je opravdu spousta hodin práce, psaní a vůbec vymýšlení témat, pro které teď bohužel nemám prostor a netuším, kdy zase mít budu.



Dopis pro všechny, kteří se bojí lásky

27. července 2016 v 10:15 | Neri |  Sebeláska
Milý čtenáři,

jistě už jsi mnohokrát slyšel, že láska je nejmocnější silou na světě a dokáže překonat i největší protivenství. Já si však myslím, že láska může být jen tak silná, jak silný je člověk, který jí vládne. Nezáleží na tom, jestli miluje svou práci, jiného člověka nebo přírodu. Tarotová karta Milenci mě naučila jednu důležitou věc. Aby byla láska dostatečně silná, vyžaduje volbu. A svou volbu musíme učinit každý sám. Není žádná zkratka, není žádná možnost to nějak obejít. Můžeme se zamilovat, ale pokud se rozhodneme pro strach místo lásky, naše láska ničemu dobrému neposlouží. Sami ji oslabujeme. Na druhou stranu, pokud se člověk rozhodně pro lásku a rozhoduje se pro ni každý den, pak ta láska ještě zesiluje a stává se čím dál mocnější. Zesiluje s člověkem a člověk zesiluje s ní. Pak, společně s vůlí a odhodláním, dokáže překonat jakoukoli překážku. Přesně, jak se to píše v pohádkách. Ale ty, čtenáři, na lásku nevěříš. A já tě chápu.

Byl jsi zklamaný, raněný a zmatený. Doufal jsi a zmýlil se. Věřil jsi a zklamal se. Chtěl jsi a nic se ti nesplnilo. Možná ses naučil, že láska pro tebe není, že jí nejsi hoden. Možná prostě nevěříš, že by se ti mohlo stát něco tak dobrého, aby tě někdo miloval. Možná prostě neumíš být šťastný. Ale drahý, pověz mi, KDO dokáže být šťastný? Myslíš, že to umí všichni kolem tebe? Ne, drahý, lidé se často přetvařují. Víš to a jsi podezíravý, nevěříš jim, když říkají, že tě mají rádi. Jednu věc jim však věříš. Věříš, že se mají lépe než ty. Ne proto, že by byli tak důvěryhodní ve svých přetvářkách a lžích. Prostě jen nechceš vidět, že jsi zcela v pořádku, že se od nich v tomto nelišíš. Nemáš se dost rád na to, abys pochopil, že ani ostatní se nemají rádi a nejsou šťastní a že dokonce i ta jejich na první pohled dokonalá láska je jen lež.

Proč bys v ni tedy měl věřit? Proč, když ti sama říkám, že je to lež? Jenomže skutečná láska není lež. Lež je dokonalost, protože dokonalost neexistuje. Každá láska mívá překážky, dokonce i když není k jinému člověku. A když je, jsou ty překážky snad ještě horší. Láska znamená přijímat druhého člověka takového, jaký je. Jenomže my máme svou představu o tom, jaký by náš partner měl být a když není, zdá se nám, že bychom měli dále honit svůj přízrak o dokonalosti. I když neexistuje. Existují tady jen překážky. A každý je musí překonávat. Každý vztah má nedokonalosti. Jediný rozdíl mezi fungujícím a nefungujícím je volba. Rozhodneš se pro lásku nebo bolest a strach? Někdy nelze bolest ani strach přehlížet, ani bys neměl. Je dobré si jich být vědom. Přiznat si je. Přemýšlet, odkud se berou a jak svou ránu vyléčit. Ale vzdát to? Podlehnout jim? Nechat ty dobré věci být? To bys neměl. Jsi tvůrcem svého života, ať už tomu věříš nebo ne, a je jen na tobě, jestli si zasloužíš lásku a jestli jí uvěříš a jestli ji přijmeš. Nikdo jiný za tebe tu volbu neudělá.

Ano, je to tak. TY rozhoduješ, co si zasloužíš a nezasloužíš. Nikdo jiný. Žádný Bůh, žádný Vesmír, žádná církev ani náboženství. Nerozhodují o tom dokonce ani tví rodiče, i když ti mohli dát pocit, že jejich láska pro tebe není. Nerozhodují o tom tví přátelé ani známí ani jiní členové rodiny. Nerozhoduje o tom ani ten muž nebo žena, kteří tě odmítli, nerozhodují o tom kolegové v práci ani náhodní kolemjdoucí, kteří na tebe pohoršeně zírají. Ty, jen ty rozhodneš, čeho jsi a nejsi hoden. Pokud ostatním uvěříš, že si nezasloužíš lásku, není to jejich chyba. Je to tvoje chyba. Nevěř všemu, co slyšíš. Kdyby ti někdo řekl, že je tráva fialová, také bys mu to hned spolkl? Nebo by ses šel podívat na tu trávu, jestli vážně fialová je? Tak proč věříš každému, kdo tvrdí, že nejsi dost dobrý, dost obětavý, dost hezký nebo chytrý nebo dost hodný lásky? A pokud už chceš řešit jaký pohled má na tvou hodnotu Bůh nebo Vesmír, měl bys vědět, že pro něj jsi hodný lásky vždy. Dokonce i když si to nemyslíš. Ta síla, která nás přesahuje, vidí dokonalost v každém, dokonce i v jeho chybách, dokonce i když on sám nevěří, že to tak je.

A možná si myslíš, že si lásku zasloužíš. Možná se neobviňuješ za to špatné, možná se prostě vidíš jako oběť. Možná nevěříš ničemu dobrému, co se ti děje. Možná jsi zažil bolest, deprese, zklamání, odmítnutí, možná se ti všechno dobré rozpadlo pod rukama. Možná teď vidíš v každé dobré věci háček, krátké trvání, možnost ještě větší bolesti - a tak nic dobrého nechceš. Odmítáš to a opouštíš, protože nevěříš, že by to vydrželo. Čekáš bolest a zradu a tak radši sám pošleš to dobré pryč a vzdáš se ho, dříve, než tě zklame a zraní. Možná se děsíš pohledu do očí člověka, který tvrdí, že tě miluje. Možná tě jeho láska děsí, i když ji opětuješ. Možná si podvědomě vybíráš ty, kteří o tebe nestojí, protože je to bezpečnější. Možná nechceš být milován. Možná utečeš a ochladneš při první známce zájmu. Máš strach, že láska není skutečná - a takový strach se jen těžko léčí. Já to znám.

Jediný lék na nevíru je totiž víra. A víra znamená hodně. Znamená, že musíš riskovat. Musíš se dát celý všanc. Musíš počítat s tím, že se můžeš znovu zranit a zklamat a že to bude pekelně bolet. Znamená to být zranitelný, vystavit své srdce šípu a doufat, že tě netrefí. Nebo, že to alespoň nebude tak bolet, uzdravíš se a půjdeš dál. Být sám je bezpečné. Je to dobré. Je to poklidné. Nemusíš snášet cizí chyby, nemusíš riskovat bolest, nemusíš se přizpůsobovat. Je to mnohem pohodlnější než být ve vztahu, obzvlášť, pokud se bojíš zklamání. Možná to prostě nechceš, nechceš riskovat. A nemusíš. Můžeš zůstat sám. Můžeš si vybrat. Volba je vždycky na tobě. Není správná ani špatná možnost, je to jen tvůj život. Je to tvé rozhodnutí. Ujasni si, co doopravdy chceš. Ne, co chce tvé okolí, rodina, přátelé a lidé, kteří tě milují. Ujasni si, co TY doopravdy chceš. Chceš s někým sdílet svůj život? Chceš uvěřit lásce, kterou vidíš v očích někoho jiného? Chceš už nechat svou bolest za sebou, chceš to zkusit, chceš zjistit, jestli tentokrát to dobré vyjde? Chceš to risknout, uvěřit, že si zasloužíš a dostaneš štěstí, o jakém jsi snil? A možná se to nepovede, možná to bude bolet. Bolí tě samota méně nebo víc? Co chceš ty?

Pokud to chceš, zapomeň na to, co říkají ostatní. Uvěř sám sobě. Uvěř své touze s někým být, vyslechni strach, ale nenech se zastavit. Buď odvážný a věř, ale nebuď slepý. Nenech si zbytečně ubližovat a když ti ten druhý jen nadává a ubližuje, poplač si a jdi dál, s někým jiným. Buď sám, jestli chceš. Riskuj, jestli chceš. Ale nikdy si nenech namluvit, že někdo jiný rozhoduje o tvém osudu, o tom, co si zasloužíš a jestli tě potká štěstí. Rozhodni to sám. Dej si na čas, jestli potřebuješ, ale rozhodni se. Protože, jak už jsem ti řekla - nikdo jiný za tebe tu volbu neudělá.

STO TISÍC NÁVŠTĚV a novinka pro fanoušky blogu

22. července 2016 v 20:53 | Neri |  Oznámení
Tak a je to tady, po osmi letech existence blogu dosáhla celková návštěvnost krásných sto tisíc návštěvníků. Wow. Musím říct, že tento blog je můj naprosto nejdéle fungující projekt a fascinuje mě, že ani po těch letech jsem to nezabalila a píšu dál. Blog si prošel spoustou změn, začínal jako malá skládka zkopírovaných článků o fantasy a mé velmi nejisté prvotní literární tvorby a dotáhl to až na stálici českého blogového světa. Troufám si říct. Nejsem z těch, kteří by měli velmi slavný a čtený blog. Nejsou o mně články na srdci blogu, nemám za sebou milion návštěv, nejsem Alue ani Lúmenn ani žádná jiná "duchovní superstar". Tím se je nesnažím urazit, jen myslím, že jsou v "oboru" asi nejznámější.

Já možná nemám tolik co nabídnout, nechce se mi každý den přetřásat pozitivní myšlení a více mě zaměstnává můj život než snaha někoho učit a pomáhat, ale sem tam něčím přispěju do mlýna a musím říct, že mi už přišlo několik moc milých reakcí na moje články a osobních zpráv do mailu (ano, občas kontakt na mě využíváte a většinou jste velmi milí, děkuji) a jsem moc ráda, že jsem očividně pár lidem pomohla i se svým přízemním, téměř pesimistickým přístupem :-D

Takže ano, chtěla jsem poděkovat všem za přízeň. Každý den dělám věci, které mi nepřijdou až tak výjimečné. Píšu články, navrhuji šaty, řeším marketing, zpívám, když mě nikdo neslyší, poslouchám a skládám písničky. Tančím a blbnu a povídám si s vílami a je to můj život a připadá mi zcela normální. Občas mě něco napadne a zdá se mi to rozumné (skoro moudré), tak se musím podělit. Jindy mě věci jen štvou a napíšu o tom báseň nebo svojí nejlepší kamarádce. Připadám si výjimečná a zároveň ne a někdy žasnu nad tím, že moje osobní zpovědi a podobné věci skutečně někoho zajímají. Dokonce jsem měla velké ohlasy na svou různou literární tvorbu a to je také hezké.

A v zásadě jenom pořád kecám a přitom nemám slov :-) Co chci říct je, že jsem uvažovala nad tím, jak alespoň trochu poděkovat čtenářům za přízeň a čtení mých článků a napadlo mě něco, co možná není až tak velké díky, ale stejně to zkusím :-D Založila jsem blogu, resp. všem mým blogům a sobě, facebookovou stránku. Všímám si, že zatímco tady je nával, na literární blog až tolik lidí nechodí a třeba si ani nevšimnou, když je něco nového. Nedivím se ani, nové věci jsou málokdy. A tak, pokud máte zájem a Facebook (i přes to, jak je fuj fuj a mainstream), můžete si mě přidat a sledovat co je nového na všech mých blozích, nejen tady. A také tam budu sdílet různé drobnější věci, jako co zrovna poslouchám, čtu nebo sleduju za seriál (většinou fantasy) a třeba dojdete i k nějaké inspiraci. Řekla jsem si, že když čtete články, třeba oceníte i něco menšího. Doteď jsem FB používala hlavně na chatování s kamarádkou a sledování různých stránek a novinek, spíše, než že bych tam trávila celé dny nebo něco psala na zeď... a nehodlám se stát závislákem, ani na to nemám čas :-D Jen chci navázat lepší spojení se svými čtenáři, protože si říkám, že po osmi letech a sto tisících návštěv už je na čase.

Takže ještě jednou děkuji, že tu jste, že čtete a zvu vás na FB stránky. A pro ty, které zajímá i má návrhářská tvorba, psaní o oblečení a Autencia celkově, tak ta má také svůj vlastní FB a to ZDE.

Vaše Nerisa

Kam dál