Vaše životní cesta podle čaker

Úterý v 10:34 | Neri |  Duchovní cesta

Duchovní komunita někdy trochu připomíná uskupení vědců, akorát bez vědy. Má své "odborné termíny", své kurzy, akce, weby a literaturu. Věci, které zná skoro každý "nováček" a složitější koncepty, které sotva chápou mistři. Astrologie, numerologie, reiki, zákon přitažlivosti, afirmace, vizualizace, meditace, minulé životy, karma, čakry, ... Nechci být tím slepým nadšencem, který se vrhá do každé z těchto oblastí a celé dny žvatlá jen o karmických poutech, harmonizaci čaker a svém aktuálním horoskopu. Preferuji praktičtější využití spirituality než abych ji používala k tomu si "honit ego", třeba pomlouváním lidí, kteří ego mají... stejně jako já :-) Tak mě čakry nechávaly hodně dlouho chladnými, přece se nemusím vrhnout na každý spirituální koncept tam venku, jedno jak rozšířený. Nakonec jsem však byla několika "náhodami" (znameními) vedena k tomu, abych se jimi začala trochu zabývat. Nebudu vám vykládat, jak si je harmonizovat a otevřít a takové ty běžné věci, co se dočtete na spoustě jiných webů a v knihách, rozhodně se v tomto nepovažuji za odborníka. Chci sdílet pouze pár zajímavostí, na které jsem narazila.

Pro neznalé - co jsou vlastně čakry? Jednou ze základních, řekněme, spirituálních teorií je, že vše kolem nás je tvořeno energií. Někdo jí říká prána, v Hvězdných válkách by jí říkali síla :-) Tuto energii každý z nás využívá, nějak s ní nakládá, vydává ji a přijímá. No a 7 čaker jsou, zjednodušeně řečeno, taková ohniska energie v těle, určité uzly, kterými prochází, soustředí se v nich. Lze si to představit třeba jako potrubí, ve kterém jsou otvory, které lze více či méně otevřít nebo uzavřít. Když jsou otvory (čakry) otevřené, energie jimi volně proudí, když jsou zavřené, zasekne se a stagnuje a nemůže se projevit. V praxi jsou s každou čakrou ztotožňovány některé oblasti života, části těla, barvy, zvuky, apod. Např. krční čakra odpovídá za komunikaci, takže někdo s uzavřenou krční čakrou může mít problém se vyjadřovat, ozvat se, sdělit svůj názor, také zpívat, může trpět nemocemi, které souvisí s krkem. Energie čakrou volně neproudí a způsobuje to problémy v oblasti, která s čakrou souvisí.




Zajímavé je, že čakry lze v zásadě rozdělit na dvě skupiny. První tři (odspodu) - kořenová, sakrální a solar plexu - souvisí s materiálním světem, řekněme, pozemskou existencí, zatímco poslední tři (horní) - krční, třetího oka a korunní - zase s duchovním životem. Mnoho lidí v duchovní komunitě má skvěle rozvinuté ty tři horní, ale tři spodní naopak strádají. To se může projevovat jako nedostatek peněz, bezpečí a vůbec spojení se Zemí a lidskou existencí jako takovou. Lidé s horními otevřenými a dolními uzavřenými čakrami se soustředí na své životní poslání, duchovní růst, ale necítí se na Zemi příliš doma, chtějí se povznést, dostat se pryč od tělesných a jiných potřeb, nejsou v souladu se svou aktuální lidskou, přízemní a materialistickou existencí. Často je pro ně důležité, aby toto dorovnali, zaměřili se více na přízemnosti lidské existence a uznali, že i ony jsou důležitou součástí naplněného života. Čaker je však sedm, tak která chybí? Čakra srdce spojuje pozemské a duchovní. Je prostředníkem mezi těmito dvěma skupinami. Má významné postavení a málokdo ji má dostatečně otevřenou. Všichni se bojíme bolesti, zrady, všichni jsme trpěli, měli zlomené srdce, všichni někoho nesnášíme a kritizujeme. Je těžké žít život s otevřeným srdcem, resp. je těžké si to dovolit, protože se pak cítíme zranitelní a to nás děsí možná nejvíc ze všeho. Nic nebolí tak, jako rána do srdce.

Dnes chci ale hlavně probrat jednu věc, která mě zaujala - jak numerologie souvisí s čakrami a životní cestou člověka.
 

Duchovní naturalismus, aneb vraťme se na zem

13. června 2017 v 10:09 | Neri |  Duchovní cesta
Je zajímavé, že po většinu času narážím pouze na dva typy lidí. Jsou to: a) lidé, kteří považují vše nadpřirozené, mezi nebem a zemí, duchovno a podobné věci za vědecky neověřený nesmysl, který je pouze pro divné lidi a blázny; b) lidi, kteří jsou ti divní blázni, kteří žijí jen duchovnem, zcela ztrácí kritické myšlení a zavrhují materialistické věci. Vím, že existují světlé výjimky, ale málokdy je potkávám. Takže v zásadě jsem pro duchovní lidi moc přízemní, materialistická a racionální a pro ty ostatní jsem tak trochu (hodně) magor, když věřím na víly nebo reinkarnaci. Být věřící ve smyslu křesťanského náboženství je ovšem tolerované. Pokud je váš imaginární kamarád Bůh, je to ok, pokud je to anděl, víla nebo vícero bohů, jste blázen. Nutno dodat, že i když je to Bůh, tak s ním nesmíte mluvit. Pro ty, co neslyší, jsou slyšící magoři. Ale to je detail.

Podstatou tohoto článku je, že lidem chybí rovnováha mezi fyzickým a duchovním. Většinou se zaměřují jen na jedno a to druhé opomíjejí a nepřijímají. Buď lidé materialismu nebo lidé ducha, ale obojí se nenosí, protože tyto v zásadě protikladné skupiny nemohou přijmout osobu, co je "tak materialistická" nebo "tak praštěná". Ve skutečnosti jsou obě v něčem stejné. Mají strach. "Duchovní" se bojí svých pocitů, potřeb a lidské přízemnosti. Považují "ego" za špatné, tělo často za nečisté, potřeby za zvířecí a chtějí se nad vše povznést (protože se bojí, že je to ovládne, budou špatnými lidmi anebo jsou jejich emoce bolestivé a potřeby nenaplněné - a dle jejich názoru nenaplnitelné - tak je radši odmítnou, aby před onou bolestí utekli... je to snazší než měnit svůj život a náhled na svět a potřeby si plnit). Na druhou stranu lidé, kteří jsou v kontaktu se svými potřebami (a emocemi nebo myslí a logikou) odsuzují nadpřirozeno, protože mu nerozumí, nelze jej uchopit vědeckými důkazy a zpochybňuje myšlenky, kterými léta žili a se kterými byli vychováni. Bojí se, že budou za blázny, ztratí sami sebe a budou muset obětovat příjemnosti lidské existence, ať už je to nezdravé jídlo nebo přirozený lidský vztek. Abych to zkrátila, důvody mohou být ještě další a je na každém, aby si položil onu otázku: PROČ je pro mě duchovno tak důležité a chci být povznesený duchovní člověk? Proč se chci zbavit ega, potřeb, pocitů, ..., a být vyšší bytostí? Anebo - PROČ se tak bojím pustit do svého života i trochu duchovna, nadpřirozena, proč k tomu mám odpor? Čeho se bojím?

Musím přiznat, že mě obě tyto vyhraněné skupiny dokáží naštvat svým osobitým způsobem. Jedni zpochybňováním všeho, co řeknu, protože za tím nestojí vědecké důkazy a dalekosáhlý průzkum, který by mé intuitivní pocity jaksi podepřel a dal jim razítko (aby byly skutečné, protože to, co zažívám, bez razítka skutečné být nemůže). Druzí přezíravým odsouzením cílů, jako vydělávat peníze, mít hezký dům a pocitů, jako je vztek, žárlivost, smutek, ... které přece povznesené bytosti necítí, protože jsou špatné. Správný člověk totiž nežárlí a není smutný, je šťasten, když mu někdo zlomí srdce a je s někým jiným. Odpouští a nehněvá se a tak vůbec. Ne, vážně ne. Krom toho jsme přišli sem na Zemi, abychom prožívali lidskou existenci se všemi jejími vzlety a pády, s pocity a potřebami, problémy a radostí. Nebylo účelem se nad vše povznést a být stejně čistý a dokonalý jako nevtělená duše - kdyby ano, nebyl by důvod se vůbec vtělit. Ale samozřejmě si může někdo přezíravě myslet, že ze mě mluví mé ubohé ego, které se bojí, že zemře a snaží se uchránit svou existenci zuby nehty. Mít a udržovat si vlastní osobnost je totiž hřích. Říkám to pořád a řeknu to znovu. Musí tady být rovnováha.

Rovnováha mezi vírou a skepsí, mezi idealismem a realismem, mezi sněním a praktickým fungováním, mezi rozumem a srdcem, mezi "vznešenými" pocity, jako je láska a odpuštění a "nízkými" pudy - protože obojí je součástí lidské přirozenosti. Rovnováha mezi tělem a duchem. Není to náhoda, že Maslowova pyramida potřeb stojí na biologických potřebách a seberealizace je až nahoře. Nebo že stejným způsobem stoupají čakry od kořenové, nejnižší, až po korunní, nejvyšší. Dům potřebuje pevné základy a člověk potřebuje uspokojit své materiální potřeby, aby měl klid na jiné věci. Potřebuje spojení se svou lidskou přirozeností, snad až zvířecí, protože je jeho součástí a je nesmysl před tím zavírat oči a odmítat to. Ano, člověk se může ovládat a odpírat si, co potřebuje, ale uvnitř něj se bude hromadit bolest a neštěstí, které může překrývat úsměvem na povrchu, ale to onu bolest nedonutí zmizet. To chce čas a skutečnou pozornost. Jenomže my jsme populace běžců a utíkáme k jídlu, sexu a alkoholu stejně, jako k duchovnu a meditacím.

Výsledek obrázku pro maslowova pyramida
(Ano, existují lidé, kteří si především naplňují vyšší potřeby, aniž by byli plně spokojeni s těmi nižšími. Nejde o to, že nejde si naplnit nejprve ty horní a pak jít dolů - problém je spíš v tom, že bez pevných základů spodních potřeb člověk nebude šťastný ani, když rovnou přeskočí na seberealizaci. Může za sebou zanechat velké věci a pomoci mnoha lidem, ale sám bude mít za sebou život nešťastný a nenaplněný, protože opominul prázdnotu v jiných oblastech.)


A tak by to, jak jsem jednou trochu z legrace navrhla, chtělo takový duchovní naturalismus. Přiblížit se lidské přirozenosti, přírodě, materiálním potřebám, vytvořit rovnováhu mezi přízemním a vyšším, tělem a duchem, atd. A všímat si všeho, včetně toho nejméně pozitivního, krásného a vznešeného - tak jako literární naturalisté až s gustem popisovali stinné stránky života. Mám ráda psychologii, protože zkoumá lidské chování a docela úspěšně a přitom je přístupná i duchovním lidem (nakonec v mnoha ohledech potvrzuje to, co už si myslí) i těm ne-duchovním. Lze se snadno vykašlat na nějaký koncept karmy (který beztak slouží hlavně k tomu, aby člověk hodil zodpovědnost za svůj život na nějaké minulé já) a zamyslet se nad tím, jak jednoho utvořilo dětství a věci, které si vybral prožít v tomto životě. Psychologie vidí člověka jako vyšší bytost a zároveň jako pozemskou bytost, která má někdy stejné problémy a reakce, jako jakýkoli jiný savec. Její hlavní výhodou je, že si je ale může uvědomovat a znát jejich příčinu. Lidská duše je důležitá, ale tělo neméně, protože tělo je naší schránkou a odráží se na něm vše, co už je v duši a hlavě. Je našim úkolem se o tělo starat, ne jej zavrhovat jako něco podružného. Je dobré spojit psychologický, přízemnější pohled s určitou vírou a duchovnem. A pokud jste strávili roky snahou se povznést, zbavit potřeb, nebýt otroky těla a probudit v sobě soucit, odpuštění a nevímjaké vznešené vlastnosti, je na čase se zase vrátit na zem a spojit se přesně s tím, čemu se vyhýbáte. Najít v sobě své nejtemnější, nejpřirozenější pudy a pocity, všechen ten vztek, strach, touhu po majetku, bezpečí, odplatě, ... cokoli se tam skrývá. Tančit, běhat, užívat si, ... Být skeptičtější, více zkoumat. Žít také v těle, ne jen v duchu. A přestat stavět vzdušné zámky bez pořádných základů. Jak nahoře, tak i dole. Ne jen nahoře a dole prázdno. Myslete na to, nebo se vám ten zámeček jednou zhroutí.


(Je krásné využívat intuici a být spojen s duchovním světem, ale trpět přitom úzkostí, osamělostí a depresemi těžko zajistí naplněný život. Potřebujeme jídlo stejně, jako kvalitní mezilidské vztahy a peníze, které zajistí bezpečí. A potřebujeme cítit a přijímat sebe a své emoce, ať už jsou jakékoli. Odmítat to na věci nic nezmění.)

Perličky ze života filozofů (a psychologů)

6. června 2017 v 9:55 | Neri |  Psychologie
Na otázku "Jaká je vaše oblíbená kniha?" by asi málokdo odpověděl "dějepisná učebnice". Pro většinu lidí se nejedná o nejoblíbenější četbu pro dlouhé zimní večery. Naneštěstí si my, studenti, nemůžeme vždy vybírat to nejpříjemnější čtivo a tak se některým místo hory detektivek, románů a jiných napínavých příběhů na stole vrší knihy s nápisy "biologie" či "dějiny psychologie". Jeden by myslel, že lze jen stěží najít nudnější knihu, než bude právě taková dějepisná učebnice. Na druhou stranu, pokud si čtete o osobnostech, jakými byli filozofové a psychologové, může vás čekat nejedno překvapení. Možná jste o nich již něco slyšeli v hodinách středoškolských základů společenských věd, možná jen ty nudné popisy teorií a nic nebo jen málo z jejich života (naše učitelka tomu říkala "bulvárek"). Učebnice z mého stolu však zážitky ze života (v ní popisovaných) osobností nešetřila a jelikož byly některé příhody docela humorné, přináším vám přehled absurdních náhod, ironických zvratů a možná i nějaký ten doják. Vítejte v životě osobností, které utvářely dějiny lidského myšlení.

Začneme od začátku, ačkoli začátek se z pohledu dějin psychologie nachází někde v 17. a 18. století, tedy období racionalismu. Asi nejvýznamnějším představitelem tohoto období byl René Descartes. Tento muž se nevyhýbal milostným avantýrám a byl vášnivým hráčem. Než zasvětil život filozofii a "hledání pravdy" strávil mnoho let v armádě. Tenkrát, zdá se, nešlo o až tak nebezpečný podnik, neboť vyvázl docela nezraněn. Zdá se však, že býti učencem bylo to pravé, životu nebezpečné dobrodružství. Nesejmuli jej chladné zbraně, nýbrž rýmička a následný zápal plic, který si uhnal ve švýcarské, špatně vytopené knihovně, když vyučoval královnu Kristinu. Poučení zní - raději jděte do války než do knihovny, přežijete déle.

Francis Bacon, proslavený jako politik, filozof a ctižádostivý intrikán na anglickém dvoře, po dosažení svých politických cílů vedl poměrně divoký život. Nakonec byl usvědčen a zavřen za braní úplatků do slavného Toweru. I když byl nakonec propuštěn, na svou politickou kariéru už nenavázal a místo toho se uchýlil na venkov a psal filozofické spisy. Nakonec jej zabila prachobyčejná zvědavost. V zimě vyrazil s přítelem na vyjížďku a nenapadlo ho nic lepšího, než vyzkoušet, jestli lze sněhem konzervovat maso. Plnil mrtvé kuře ledem, nachladil se a ano... za několik dní zemřel. Odtud patrně pochází také mužská hrůza z rýmičky.

George Berkeley, rodák z Irska, byl profesorem, knězem a samozřejmě také filozofem. V mládí prý byl svědkem popravy, což jej natolik fascinovalo, že přemluvil přátele, aby jej pověsili a nechali ho se chvíli houpat - prý, aby věděl, jaký je to pro škrtícího se prožitek. Při tomto pokusu ztratil vědomí a málem zemřel, přesto se nakonec (bez dalších vylomenin) dožil 68 let. Jako jeden z mála filozofů té doby byl ženatý.

Máte někdy pocit, že je toho na vás v práci nebo škole příliš? David Hume byl studentem práv, ale měl ke svému studiu takový odpor, že s ním skončil a trávil veškerý čas čtením beletrie a filozofických spisů. Že se to s ničím nemá přehánět dokazuje fakt, že se v 18 letech ze všeho toho čtení (a možná i nedostatku slunečního světla) nervově zhroutil. Pak už jeho život ale ubíhal docela poklidně, věnoval se psaním přátelům, dokonce i vaření a zemřel v klidu a míru ve svém domě.

John Stuart Mill si svou intelektuální krizí a depresivní epizodou prošel o něco později, v 21 letech. Narozdíl od výše zmíněného Davida Hume však za přepínání jeho schopností nemohl on sám, ale jeho náročný otec. Tento chlapec se začal učit řecky už ve třech letech, v osmi latinsky, následně se věnoval několika odvětvím tehdejší vědy a v 11 letech napsal svou první odbornou práci (tehdy už plynule četl řecké klasiky v originále). Zkuste si představit, že byste ve druhé třídě dostali místo slabikáře Aristotela. Dříve nikdo neznal pojem "dětství". Ve 24 letech se John zamiloval do krásné a chytré vdané ženy, na kterou si počkal celých 20 let. Poté se s ní oženil a zřejmě na něj měla dobrý vliv, neboť začal lobovat za práva žen a zdůrazňovat, že by měla být manželství rovnocenná.

Julien Offray de la Mettrie doplatil, jako mnoho dalších, na svou zvědavost a oddanost vědě. V tomto případě lékařské. Na jednom večírku snědl lanýžovou paštiku připravenou na zkaženém tuku. Místo, aby vyhledal pomoc, snažil se (jako obvykle) využít svou nemoc k zjišťování jejího vlivu na organismus. O tom, že svůj stav tehdá trochu podcenil, svědčí i fakt, že nakonec zemřel na otravu. Filozofové byli zřejmě specialisty na prazvláštní úmrtí.
 


Návrat domů - květen 2017

2. května 2017 v 18:13 | Neri |  Čísla
Jaro je obdobím nových začátků, radosti, inspirace. Po dlouhé zimě si zase můžeme užívat tepla a hlavně přírody, která se probouzí a celá rozkvétá. Ideální čas pro to se jí zase začít věnovat, chodit ven a také - chránit ji. Matka Země je domovem nás všech a je chybou zapomínat, jak nerozlučně jsme s ní spjati. Venku mezi stromy, hlavně daleko od dalších lidí, se s ní můžeme spojit a vnímat, jak je stará - mnohem starší než my - a moudrá. Jak je s ní vše provázáno, včetně nás. Můžeme načerpat novou energii nebo přijít na nové myšlenky. Přecejen, už ve starých dobách lidé chodili najít moudrost, vnitřní klid a sami sebe hluboko do přírody. Dodnes to tak někteří dělají.

Co je tedy domovem, o kterém titulek tohoto magazínu mluví? Je to naše Země, příroda a je to také místo v nás, naše nitro, skutečné já, které si někdy neuvědomujeme a utíkáme před ním. Sami před sebou. Je to naše duše a je to vědomí všech a všeho kolem. A je na čase se tam zase vrátit.

PS: Příští čtyři týdny nebudou nové články - jednoduše proto, že vy teď máte článků za dva měsíce a já potřebuji věnovat čas jiným věcem :-)


OBSAH:

Citlivý rak - série charakteristik znamení horoskopu
Tvůrce ISFP - MBTI typologie
Beltaine - jarní pohanský svátek
Oonagh - hudba pro víly
Ekologické stravování - tipy, jak zlepšit své návyky
Dopis víl lidem - připomenutí staršího článku



Užitečné články, které vyšly před magazínem:

Cesta k dobrému vztahu je pro každého jiná - máme se trápit, když máme vyšší požadavky než ostatní?


Domov je tam, kde máš srdce

2. května 2017 v 18:09 | Neri |  Sebepoznání
Co je to vlastně domov? Pro každého toto slovo znamená něco jiného a zdá se, že domov je čistě výsadou lidského druhu. Ačkoli, kdo ví, možná i některá zvířata považují za svůj domov noru, do které se stále znovu vrací. Těžko však říct, jestli se jim po domovu také stýská.

Pro mě je domov místo, kde se člověk cítí bezpečně. Místo, kam se rád vrací, kde se cítí přijímaný, kde může být sám sebou a na nic si nehrát. Je to místo, kde odpočívá a třeba tam má i svou rodinu, lidi, které miluje. Ne každý ale takové místo má. Někdo je od domova stále znovu oddělován, musí se často stěhovat a necítí se z chvíli doma a bezpečně už nikde. Vždy ví, že za chvíli může o své zázemí znovu přijít. Někdo domov možná ani nikdy neměl. Dětem mají domov poskytnout rodiče, ale co když se doma necítí bezpečně? Co když místo oázy odpočinku přichází každý den ze školy do dalších hádek, sporů, kritiky a třeba i násilí? Svůj domov pak může nacházet jinde, třeba v partě přátel, později u milovaného partnera nebo někde mimo známé lidi, třeba na určitém místě v přírodě, v knihovně,…

Někdo domov má, někdo jej hledá a někdo jej vlastně ani nepotřebuje. Lidé jsou různí. Říká se, že domov je tam, kde máš srdce - a jistě, pro někoho jsou domov spíše určití lidé než místo. Pro někoho je domov tam, kde složí klobouk - taková osoba se cítí dostatečně doma sama se sebou a je nezávislá na lidech i místech. Nakonec je to tak možná nejrozumnější, najít domov v sobě, neboť to jediné máme po celý život jisté. Víme, že my budeme pořád my, pořád sami se sebou, bez ohledu na to, jestli lidé přichází nebo odchází a jestli přijdeme o dům, pořád máme sebe, tu nejznámější "věc" na světě. Přecejen, známe se od narození.

Zamyslete se nad tím, co znamená domov pro vás. Kdy jste se cítili nejvíce doma? A cítíte právě teď, že domov někde máte… nebo jste jako strom vyvrácený z kořenů, který bloudí světem a nemá, kde by zakotvil? Lidé, zdá se, pocit domova potřebují. Je to základní lidská potřeba - potřeba bezpečí. Potřeba se někam schovat a doplnit síly, když se zbytek světa a život sám zdá být jedním velkým bojem. Dá se říct, že čím obtížnější nám život připadá, tím víc před ním toužíme někam utéct - domů. Pokud domov nemáte, co přesně vám chybí? Chybí vám lidé, se kterými byste byli doma? Chybí vám nějaké prostředí, možná les, chaloupka nebo městský byt? Po čem opravdu toužíte?

Já sama bych si přála mít alespoň trvalé bydliště, byt nebo dům, kde můžu bydlet celoročně a nemusím jezdit pořád tam a zpátky, stěhovat svoje věci, každý rok bydlet na jiném místě nebo s jinými lidmi. Brno je pro mě domov, ale co jsem na intru/kolejích, nějak mi chybí kotva. Vědomí, že někde můžu být, zůstat, aniž bych musela svůj domov pořád opouštět. Sotva se někde zabydlím, musím zase pryč a rozčiluje mě to. A u rodiny se doma necítím, tam jezdit "musím". Nemluvě už o tom, že lidi, kteří by mi byli domovem, nemám, stejně jako někdy nevnímám celou lidskou existenci jako "správnou". Chtěla bych se vrátit mezi víly, ale jediné, co můžu dělat je, snažit se přiblížit své tehdejší existenci co to jde a být díky tomu více doma. Ostatně, o vtělených a jejich potřebě domova je celý další článek. Ale stejně jako u ostatních je pro ně největší výzvou najít sebe - a svůj domov v sobě. Být opět tím, kým byli vždycky, než je život zde změnil. Být věrní své duši, autentičtí, věřit sobě a získat integritu. Ano, to je asi hlavním úkolem všech, co postrádají pocit domova. Najít svou duši - neboť jen ona ví, co je to být skutečně doma, součástí všech a všeho, v jednotě.

A krom toho je hlavním domovem nás všech planeta Země. Tento domov více než cokoli jiného musíme chránit, protože jakmile ho jednou lidstvo zničí, zničí jediné prostředí, ve kterém jejich fyzické tělo dokáže přežít - a tím i svou rasu.

Návrat k sobě

2. května 2017 v 18:09 | Neri |  Duchovní cesta
Jestliže si svůj domov nosíme v sobě, ve své duši, ale přesto se necítíme doma a nějak jsme své kořeny ztratili - co se s tím dá dělat? Jak se vrátit domů, jak se vrátit k sobě? Zkuste takový malý trik, který jsem našla kdysi v jedné knize. Zastavte se, utište na moment myšlenky a položte si otázky: "Kdo jsem?" a "Co se tady děje?" Účelem není na tyto otázky odpovídat, jen si je položit a nechat otevřenou mysl. Nesnažte se hledat odpovědi. Snažte se jen cítit - přítomný okamžik, ono tady a teď, které vnímáme tak vzácně. Pravděpodobně ucítíte lehký odstup vůči situaci, jako byste ji viděli jinýma očima, než normálně. Jako byste možná byli někdo jiný, možná vyrovnanější.

Psychologové, kteří dělali pokusy s hypnózou, zjistili, že existuje tzv. vnitřní pozorovatel, část osobnosti nezávislá na vědomí. Možná víte, jak funguje hypnóza. Zhypnotizovaný jedinec dělá, co po něm hypnotizér chce (ale neudělal by něco, co se příčí jeho zásadám - i v takovém stavu vědomí, jako je hypnóza, zdá se existuje vnitřní regulační mechanismus). Může mu být řečeno, aby zapomněl celý průběh hypnózy a vzpomněl si na něj pouze při určitém znamení (slovu, gestu), případně aby při tomto gestu i po "probuzení" z hypnózy udělal předem domluvenou věc (např. otevřel okno). Přičemž člověk si není vědom toho, proč otevírá okno, tak vytvoří racionální vysvětlení, kterým si nutkání onu věc udělat zdůvodní (často to děláme i v běžném životě, když uděláme něco, z čeho nemáme dobrý pocit).

Zajímavé je, že i když je člověk pod vlivem hypnózy a později její průběh zapomene, jedna jeho část vědomí vnímá celou dobu a hypnotizér s ní může komunikovat. Této své části si zhypnotizovaný vůbec nemusí být vědom. Je to jedna ze záhad lidské mysli. A možná, jak by řekl člověk duchovně založený, je touto částí právě duše, která skrze člověka promlouvá, když je vědomí "mimo". Výše zmíněné cvičení může napomoci se s touto svou částí spojit. Vnímat to něco objektivního, nad věcí, co v nás zůstává, ať už nás životní drama vtahuje do svých spárů jakkoli silně.

Víte, jaká je vaše duše? Je lidská? Dokážete s ní komunikovat, třeba různými cvičeními intuice, naslouchání svému srdci? Jak často s ní přicházíte do kontaktu? A jak často naopak zapomínáte, že jste věčnou bytostí, která se dokáže povznést nad všechno lidské utrpení, která i po smrti těla pokračuje dál, zase a znovu? Duší, která je součástí vyššího vědomí a není od něj nikdy oddělená? A dokonce dokáže poznat i podobné duše, své spřízněné duše či dvojpaprsek, se kterými se cítíte doma a v bezpečí. Skrze tyto duše poznáváme sami sebe, protože když vidíme, jací jsou oni - nám podobní, naše duchovní rodina - více vidíme, jací jsme my sami. Jaká je naše duše. Náš domov. Ne vždy je možné se dostat do kontaktu s tak dobrými zrcadly, ale i když je nemáme, dokážeme se svou duší komunikovat a "vrátit se domů". Prvním krokem je třeba naslouchat svému srdci a tomu, co chce a nechce, co ho těší a zlobí - a přijmout to a zařídit se podle toho. Když víte, kdo nejste, víte, kdo jste. Když víte, co nechcete, víte, co chcete. A když víte, co chcete (A třeba i proč to chcete), poznáváte sami sebe. A když se poznáte… možná konečně zjistíte, jak sami se sebou také být, ne jen utíkat před svými chybami.

A vrátíte se domů.


Citlivý rak (22. června až 22. července)

2. května 2017 v 18:09 | Neri |  Astrologie
Raci jsou snivá, emocionální, citlivá stvoření a rodinné typy. Jejich nálady se proměňují stejně jako počasí a z nadoblačných výšin padají do nejhlubších propastí melancholie. Často jim stačí málo, aby byli ranění a uražení. Raněný rak mlčí, ignoruje, případně je pasivně-agresivní. Stejně jako se člověk v depresi vyhýbá kontaktu s lidmi, rak se drží v ústraní, když ho přepadne melancholie. Své slzy si schovává do soukromí, nerad o svém utrpení mluví. Vlastně vůbec nerad odhaluje jiným hlubiny svého nitra. Má mnoho tajemství a mnoho si nechává pro sebe - ač cizí tajemství poslouchají raci rádi.


Také bývají poměrně tolerantní a empatičtí. Alespoň do té doby, než se vaše problémy nějak dotknou jejich štěstí. Nemají ostatně rádi, pokud něco považují za své a záleží jim na tom a někdo se pokusí jim jejich věc (či osobu) sebrat. Pak se v nich probudí nečekaná houževnatost. A pokud o něco teprve usilují, většinou si za svým jdou tiše a nenápadně, jakmile však dojdou dost blízko cíli, rychle shrábnou odměnu. Sami neradi dávají, pokud nemusí, ale vidí-li někoho v nouzi a vidí, že nikdo jiný už mu nepomůže, mohou být těmi velkorysými - ostatně, jejich soucit by jim nedovolil nechat někoho příliš dlouho trpět.



Raci jsou těmi typy, co si schovávají věci z dětství a rádi se občas utápí ve vzpomínkách. Milují svůj domov a jsou vyloženě mateřské typy (i muži), pečovatelé.



Někdy možná až moc starostliví. Důležitý je pro ně také pocit bezpečí, kterého však málokdy dosahují. Neustále si dělají starosti s budoucností, bojí se nedostatku a ztráty, proto šetří na horší časy, potřebují se ujišťovat o partnerových citech a nevrhají se do žádného podniku, který není dost rozumný a promyšlený. Na druhou stranu mají měkké, citlivé jádro snílka a potřeštěnost klauna a dokáží překvapit husarským kouskem v ten nejméně vhodný moment.

Muži v raku jsou gentlemani, navenek rozumní (peníze si umí spočítat, také většinou slušně vydělávají a nebudou rozhazovační - ačkoli za kvalitu si rádi připlatí), ale pod povrchem romantici a snílci. Očekávají, že ve své ženě budou mít něžnou dámu, o kterou mohou pečovat - a která bude pečovat o ně, jako to dělávala jejich maminka, neb maminku často velmi milují a jejich partnerka se jí nejspíš nikdy nevyrovná. Proto by s ním měla dobře vycházet. Raději. Jelikož se raci nevrhají do nebezpečných podniků a mívají na partnerku vysoké nároky, často jim trvá, než se zamilují, a když už milují, mají strach, že jim jejich milovaná uteče - taková ztráta by je totiž mohla ranit na hodně dlouho. Na druhou stranu se nemusí hnát do ženění, vlastně ani do intimností, neboť se rádi nejprve ženě dlouho dvoří. Když už se však rozhodnou a drahá začne mít pochybnosti, stanou se značně vytrvalými a ne neberou jako odpověď. Jednou z jejich kvalit je vřelý vztah k dětem, občas příliš ochranitelský, ale jinak jsou dobří otcové a se svými dětmi rádi tráví čas a jsou na ně patřičně hrdí.


Ženy v raku mají k financím stejný přístup, jako muži, takže rády spoří a dávají přednost muži, který dokáže také spořit a vydělávat, jinak se vážně obávají o zabezpečení své rodiny. Bývají dobré kuchařky, bez řečí se starají o muže i o domácnost (a samozřejmě o děti). Milují svou matku a o tchýních se nežertuje - alespoň ne v jejich přítomnosti. Bude si držet svá tajemství a často i svou snivou povahu projeví teprve tehdy, když podlehne kouzlu okamžiku. Může působit stydlivě, jako křehká víla, a nechat muže, aby si ji pomalu získal. Také si může nějakého vybrat a pověsit se na něj s otravnou neodbytností. Jen těžko pak může takový muž račici přesvědčit, že to má marné. Častěji přesvědčí račice okolí, že spolu opravdu něco mají.

Většina žen v raku je dost nejistá. Nepřipadají si dost krásné, dost chytré a dost milované a potřebují časté ujišťování. Jsou schopné sehrát dramatický pocit ublížení a ohromný smutek, jen, aby si získaly lítost a ochranu, po které touží. Ač dokáží být dost samostatné, muži se s nimi obvykle cítí jako nepostradatelní hrdinové - což, přiznejme si, spousta mužů chce a lichotí to jejich egu. Račí výkyvy nálad naopak dohání muže k šílenství, neboť je mívají horší než většina ostatních žen. Některým mužům by to mohla vynahradit její oddanost, která je stálá a změnám nepodléhá. Žena v raku se po rozvodu málokdy vzpamatuje, stále bude lpět na starých vzpomínkách a tiše truchlit po ztracenou lásku.

Tvůrce ISFP

2. května 2017 v 18:09 | Neri |  Psychologie
Tentokrát se budeme zabývat MBTI typem, který je introvertní, svět vnímá svými smysly, řídí se spíše srdcem, než rozumem a nemá rád omezování a striktní řád - ISFP. V populaci je zastoupen zhruba pěti procenty. ISFP jsou velmi citliví, mají bohatou představivost, mohou být skvělými umělci díky svému smyslu pro krásu. Žijí v přítomnosti, nikoli ve svých myšlenkách, jako INFP. Lze je přirovnat k hippies, bohémským lidem, protože si cení svobody (všech, proto neradi vedou, ale také neradi následují, jsou individualisté), lásky, často i přírody, své kreativity a chtějí žít relativně nespoutaný život. Mohou se také angažovat v nějakém mírovém hnutí, objevit v sobě idealismus a touhu pomoci dobré věci, ale spíše náhodnými, občasnými akty, než vytrvalým úsilím. Mají své hodnoty a ty často vehementně brání. Jsou introvertní, proto potřebují trávit čas o samotě, málo se svěřují se svými nejhlubšími pocity a myšlenkami, trvá získat jejich důvěru. Potřebují často odpočívat, mají citlivou psychiku a snadno podléhají stresu, hlavně když na ně někdo "tlačí". Někdy se mohou stát rebely, jít záměrně proti konvencím a provokovat, ať už svým oblékáním, názory nebo uměním.


Většinou jsou si dobře vědomi toho, jací jsou teď a co cítí, spíše, než že by se rochnili v chybách minulosti. Rozhodují se podle toho, co je správné, co cítí jako dobré. Jejich hlavní psychickou funkcí je totiž introvertní cítění - tedy emoce zaměřené dovnitř, zkoumání jejich vlastních pocitů (zatímco třeba INFJ s extrovertním cítěním sami sobě nerozumí, ale všem ostatním ano). Nedá se říct, že by ostatním lidem vůbec nerozuměli, jejich porozumění však nesestává z vcítění se a empatie, ale spíše z jejich velké všímavosti. Dokáží dobře získávat informace ze svého okolí, všimnou si, když je něco nakřivo, něco zajímavé, něco neobvyklé,… mají až detektivní schopnosti (podobně jako ISTP), jediný rozdíl je v tom, že dokáží věci vidět, ale logická analýza je jim cizí. Více je zajímá, jaký mají z věcí dojem, pocit, než co z toho lze rozumem odvodit. Nemají rádi "suché žvásty" nebo dalekosáhlé přemýšlení a filozofii, radši půjdou rovnou do akce a postup nějak vymyslí cestou. Přičemž mohou dojít k originálním řešením. A pokud už jim někdo něco říká, měl by se přesvědčit, že to je praktické a užitečné pro život, ne jen nějaká hezká myšlenka k ničemu. Také rádi pracují rukama a stejně jako jiné P typy si příliš nepotrpí na závazky ani ve vztazích, resp. málokdy s někým vyloženě plánují budoucnost. Dokud je jim oběma dobře, tak je vše v pořádku a co bude dál, se uvidí, ne? Naneštěstí se jim však také stává, že se do lásky vrhnou po hlavě a pak jsou využiti a raněni vypočítavějším, méně citlivým typem. Často se pak zase rychle vzpamatují a milují znovu, jako by je nikdo neranil.

Jejich touha po zážitcích, silných pocitech a ignorace budoucnosti je může dovést ke zkoušení nebezpečných věcí, adrenalinovým zážitkům, mohou vyhledávat dobrodružství a nové prožitky. Neřeší budoucnost, netrápí je, že by měli šetřit na důchod nebo studovat, aby jednou měli dobře placenou práci a mohli být platnými členy společnosti. To je daleko a je to nuda, zrovna teď se určitě děje něco zajímavějšího, co by jim uniklo, kdyby spořili nebo studovali. Plánování jim dělá problém, proto mohou někdy přijít o dobré příležitosti, které by od nich vyžadovaly více trpělivosti a vytrvalosti. Ač navenek mohou vypadat lehkovážně, ve skutečnosti se berou velmi vážně, bývají sebekritičtí a špatně snáší kritiku ostatních.

Silné stránky: citové vnímání, velmi vyvinutý smysl pro krásu, mírumilovný, kreativní, plný inspirace
Slabé stránky: neorganizovaný, nerozhodný, plachý, nemá rád autority, špatně snáší kritiku


Oonagh

2. května 2017 v 18:08 | Neri |  Hudba
Chcete-li si poslechnout řádnou "vílí hudbu", určitě můžu doporučit svůj nový objev, německou zpěvačku Oonagh. Narazila jsem na ni v souvislosti s proslavenější hudební skupinou Celtic Woman, neb byla součástí jejich videoklipu k písni Tír na Nóg. Sama vytváří podobnou hudbu, melodickou, často odkazující na příběhy Tolkiena, třeba knihu Silmarilion, jednoduše - má ráda elfskou tématiku, ale má i píseň o Matce zemi - Gäa (Gaia). Zpívá německy, občas s prvky tolkienovské elfštiny, ale i když textu jakožto angličtinářka nerozumím, její písně jsou dost kouzelné na to, aby si mě získaly i tak. Také se mi velmi líbí její videoklipy, většinou v přírodě, ještě si oblékne krásné šaty… Podezírám toto stvoření, už z volby témat, vzhledu a vystupování, že je také víla. Vílí písně od víly, co víc si můžete přát :-)





Její umělecké jméno Oonagh je jménem keltské bohyně tvořivosti, vlastním jménem je Senta-Sofia Delliponti, což jak sami vidíte, nezní typicky německy - zřejmě proto, že její rodina má spíše italské kořeny. Narodila se 16. dubna 1990 ve znamení berana a studovala zpěv v Berlíně. Mimoto má za sebou několik pěveckých zkušeností, např. účast v talentové soutěži. Své první album Oonagh vydala v roce 2014, posléze jí vyšly ještě další dvě - Aeria a Märchen enden gut.









Ukázky:



Víly a magie

2. května 2017 v 18:08 | Neri |  Víly, bohyně a ostatní bytosti
Oficiálně je magie připisovaná hlavně mágům a čarodějnicím, ale jistě i z pohádek znáte různé příběhy o tom, jak víly svou kouzelnou mocí pomohly (či uškodily) lidem. Víla kmotřička v americké verzi pohádky o Popelce změní dýni v kočár, vykouzlí vozku, šaty a střevíčky,… Jinde je zmiňován bájný vílí prach a třeba v Petru Panovi je možné s tímto prachem létat. Víly jsou viděny jako stvoření, která svými kouzly pomáhají přírodě a zvířatům, ale také dětem a lidem, kteří potřebují pomoci. Ty ošklivější pověsti pak víly lehce démonizují a považují za škodolibá, zlá stvoření, bavící se na úkor smrtelníků. Všelijak jim škodí, berou děti a podstrčí za ně své. Samozřejmě také neopatrné smrtelníky, kteří vstoupí do vílího kruhu, utancují k smrti. Folklór hodně závisí na zemi, v Británii a Irsku je velké množství lepších či horších skřítčích a vílích stvoření a právě tam nejčastěji naleznete příběhy o jejich zlovolnosti.

Řekněme však, že víly používají magii k dobru. Dokáží svými myšlenkami ovlivňovat svět - víceméně okamžitě zhmotňovat - podobně jako by to mohli dokázat lidé, kdyby nebyli zablokovaní množstvím psychických překážek. Někdy jim tak plní přání víly, zatahají za nitky, aby vše proběhlo, jak má - třeba aby se dostali na školu, prodali dům dobrým lidem nebo našli veterináře pro svou kočičku, který k ní bude opravdu laskavý. Ne vždy mohou víly zasáhnout, nemohou zcela měnit běh věcí, které jsme si naplánovali jako duše, resp. nedokáží jednat proti naší vůli. Chceme-li něco, ale blokujeme si to, ani víly nemusí onen silný odpor překonat. Pokud však naše přitažlivost směřuje k tomu, co chceme, rády nám pomohou onu věc uskutečnit.


Další zajímavou věcí ohledně víl a magie je fakt, že existují skupiny čarodějů a čarodějek, kteří provozují magii více či méně ve spojení s říší víl a přírodou a přírodními bytostmi vůbec. Většina si pod pojmem přírodní magie dokáže představit šamanismus nebo druidismus, věděli jste však, že existují i dvě přírodní odvětví s podobnými tradicemi, jako má Wicca? Jednou z nich je Green (či Wild) Witchcraft - tedy zelená magie - zabývající se především uměním tradičních babek kořenářek, tedy bylinkařením, cykly přírody, zkrátka životem v souladu s Matkou zemí. Toto odvětví magie (tedy ona magie je jen jedna, ale lidé ji používají různými způsoby a za různými účely) lze dokonce považovat za předchůdce wiccanství. Mnoho moudrosti zelených čarodějek se předávalo z generace na generaci. Vyznavači zelené magie jsou ve spojení s přírodními bytostmi, resp. bytostmi čtyř živlů - skřítky (země), salamandry (oheň), rusalkami (voda) a sylfami (vzduch). Narozdíl od vyznavačů wiccanství se příliš nezabývají rituály, ale stejně jako oni uctívají Boha a Bohyni, představující ženský a mužský prvek.

Feri Witchcraft má své jméno odvozené přímo od víl (fae, fairy, faerie) a stojí za ním Victor a Cora Andersonovi. Jde o poměrně nový směr, vznikl v Americe 20. století, a nejspíš není dodnes příliš rozšířený. Od klasických magických učení se liší tím, že se nesoustředí na oslavy sabatů ani rituály, spíše zdůrazňuje duchovní rozvoj každého jedince a jeho jedinečnou cestu, která začíná v jeho srdci. Poznání má člověk najít sám v sobě, důraz je kladen na sebevyjádření a zkoumání vlastního nitra. Feri vychází z mnoha dalších učení, třeba ze zmíněného šamanismu a wiccanství, ale má své vlastní tradice. Typické je pro něj také silné spojení s říší víl, skřítků a dalších bytostí a snaha o život v rovnováze s přírodou. Jednou z odnoží Feri Witchcraft je tzv. Recklaiming, hnutí, které klade větší důraz na fyzický svět, ekologii a ochranu přírody. Jsou to tedy takoví "čarodějní ekoaktivisté".

Mimoto existuje také velšská odnož čarodějnictví, která vychází z tamějšího folklóru o vílách, druidismu a tradic Piktů a jmenuje se Welsh Faerie Witchcraft, či Dynion Mwin.

Informace o čarodějnických vílích tradicích byly čerpány převážně z knihy Goth: Magická stránka temné subkultury, autora Raven Digitalis.

Kdo jsou andělé a mohou padnout?

2. května 2017 v 18:07 | Neri |  Víly, bohyně a ostatní bytosti
Je až neuvěřitelné, že zde doteď nemám jediný článek o andělech. Dříve tady takové články byly, ale v rámci přebudování blogu a mazání starých příspěvků (které jsem psala jako mladší a v mnoha ohledech už bych je dnes napsala jinak) byly odstraněny a pořád jsem je nenahradila. Někdy sama zapomínám, kolik "článků ve frontě" mám. Resp. témat. A ironicky na to nejvíc zapomínám, když nevím, co psát. O vílách, včetně vtělených víl, jsem psala již dříve. Dnes se podíváme na to, kdo jsou to andělé a jaké je jejich poslání. Původně jsem chtěla rozebrat také, jak je kontaktovat a vzpomenout i vtělené anděly, ale nakonec to nechám na další články, neboť by tento byl příliš dlouhý. Očekávejte tedy pokračování.

Andělé jsou jemnohmotné bytosti, to znamená, že nemají ve své pravé podobě fyzická těla, pouze pro většinu lidí pouhým okem neviditelní, inu, jemnohmotní. Stejně jako víly či zemřelé duše jsou andělé viditelní pouze některým jedincům, kteří se s touto schopností narodili nebo ji časem získali, třeba otevřením svého třetího oka. Samozřejmě je ale nemusíte vidět, abyste s nimi mohli komunikovat. Pokud už se zjevují, třeba i jen formou představy nebo obrázku automatické kresby, mohou vypadat v zásadě jakkoli. Jsou to bezpohlavní bytosti, tedy mohou vypadat jako muž nebo žena. Většinou si volí co nejpříjemnější podobu pro toho, komu se zjevují. Mohou mít velká, bílá, pernatá křídla anebo vypadat jako docela obyčejný člověk v bílé říze, příp. poněkud éterickém, volném, beztvarém oblečení. Často mají modré oči, blond vlasy a kulaté nebo srdcovité, milé tváře, ale to především proto, že si je tak představujeme a očekáváme to. Zajímavé je, že většinou má strážný anděl ženy podobu muže; a naopak. Nemusí to být pravidlem, ale zatím jsem se s tím takto setkala. I můj anděl, Kazmiel, se mi ukazuje v mužské podobě. Je tím typickým příkladem anděla s kudrnatými blonďatými vlasy, ačkoli nemívá křídla a jeho typický oděv jsou volné šedivé kalhoty a bílá tunika.

O andělech se říká, že nemají ego. Z lidského pohledu je ego tím, co nám dává vědomí vlastní existence, jedinečnosti a oddělenosti od všech ostatních, brání naši individualitu a snaží se nám (a naší osobnosti, dá se říct) zajistit zachování existence. Andělé se v několika věcech navzájem liší, nejsou tedy všichni zcela stejní jako přes kopírák a určité znaky osobnosti mají. Nemají ovšem na zřeteli vlastní potřeby, vlastně potřeby ani nemají. Andělé existují čistě proto, aby chránili lidi, pomáhali jim, vedli je. Nedokáží nenávidět, odsuzovat, mají pro lidi nepředstavitelné množství trpělivosti, soucitu, bezpodmínečně lidstvo milují.

Narozdíl od víl jsou spíše vážní, mají smysl pro řád a pravidla, někdy své svěřence pro jejich dobro napomínají, sice s úsměvem, ale poměrně neodbytně. Mají v sobě cosi rodičovského. Nemohou bez dovolení nijak zasahovat, neřkuli nás k něčemu nutit nebo manipulovat, to je jejich povaze velmi vzdálené - lidská svoboda volby je nedotknutelnou výsadou, zákonem a respektují ji. Přesto někdy pevně a nesmlouvavě udílí rady, když o ně člověk požádá, a pak jsou opravdu vážní. Přejí si pro nás to nejlepší, ale nedá se říct, že pokud je neposloucháme a dále se sabotujeme, tak cítí smutek. Cítí jen ten soucit a mají nekonečnou trpělivost s našimi chybami. Jsou tak chápaví, jak je to jen možné.

Nelze říct, že nemají vůbec smysl pro humor nebo zábavu. Dokáží se svými lidskými svěřenci lehce žertovat, i když se nejspíš nikdy nezačnou veselit s vílí nespoutaností. Mají holt určitou důstojnost :-) Drobné žertování jim nejspíš hlavně pomáhá lépe komunikovat s lidmi, resp., přiblížit se jim. Asi sami chápete, že se budete cítit lépe s bytostí, která dokáže pochopit vaši potřebu odlehčit situaci. Krom toho je už samotná energie andělů milující, chápavá a velmi uklidňující a většina lidí se cítí klidnější hned poté, co v duchu zavolají na pomoc svého strážného anděla.


Každý člověk má svého strážného anděla. Každý jeden bez rozdílu. Není nikdo, kdo by se narodil bez něj a není nikdo, kdo by jej mohl ztratit. Ať už mu naslouchají nebo ne, ať se chovají jakkoli "zle", andělé mají pro své svěřence stále pochopení. Vnímají jejich bolest a vše, co stálo za "nesprávnými" rozhodnutími a chápou je, neodsuzují. Někdy má jedinec najednou více strážných andělů, třeba v těžkém období přijde na pomoc další, ale většinou nezůstává napořád. Napořád zůstává ten jeden, hlavní, určený od narození. Vždy je při svém svěřenci, dohlíží na něj nepřetržitě, nikdy nikam neodchází. Dále pak existují archandělé, kteří dohlíží na lidstvo jako celek a pomáhají tomu, kdo je zrovna potřebuje nebo zavolá. Jejich jména jsou známá - Michael, Gabriel, Ariel,… Narozdíl od, řekněme, řádových strážných andělů, mají komplikovanější osobnost a snad i zárodek vlastní vůle, podobně jako lidé. Vychází to z jejich historie. Můžete se také ptát, jestli existují padlí andělé, jak se o nich píše v Bibli, případně fantastické literatuře. Padlí andělé s utrženými křídly, kteří provedli něco neslýchaného, třeba se zamilovali do člověka (což není tak úplně možné, neboť lidi sice milují, ale asexuálně, bezpodmínečně, bez jakékoli touhy - přecejen, nemají těla). Na tuhle otázku však neexistuje jednoduchá odpověď.

Tipy pro vtělené elementály

2. května 2017 v 18:07 | Neri |  Víly, bohyně a ostatní bytosti
Všechny vtělené bytosti, duše, které nejsou tak úplně lidské, mají společný jeden celoživotní problém, který jim přináší velké trápení - chybí jim domov. Už jako malé děti mají pocit, že jsou tady špatně, nikam nezapadají, patří úplně jinam a chtějí se tam vrátit. Stýská se jim. Touha po domově může časem ustoupit do pozadí, protože neví, co s ní a tak se ji naučí ignorovat, ale čas od času mohou pocítit prázdnotu, únavu, třeba i deprese a neví proč. Jen jim něco chybí. Nejlépe se to dá poznat ve chvíli, kdy se znovu spojí se sebou a s něčím, co jim připomíná domov. Najednou se cítí tak lehce a sami sebou a velmi se jim uleví. Jako by konečně našli, co hledali, aniž by věděli, že to hledali. Svůj střed, vnitřní klid… a nepotřebovali meditace, jen se spojit s domovem. Připomenout si, kdo skutečně jsou. Na chvíli se oprostit od tíhy lidské existence.

Ať už víte, že patříte ke vtěleným přírodním bytostem - vílám, skřítkům, elfům, apod., nebo jen obdivujete jejich svět a chcete se mu více přiblížit, našla jsem několik tipů, které vám k tomu mohou pomoci a ulevit od stesku po domově nebo alespoň přinést do života trochu toho kouzla z jiných sfér.


1. Přijměte, kdo jste a nebojte se to vyjadřovat navenek skrze věci, kterými se obklopujete.
Všichni se tak trochu snažíme zapadnout a málokdo by asi měl tu odvahu chodit kolem a říkat lidem, že je víla/elf/skřítek. To ale neznamená, že se musí snažit ze všech sil nacpat do lidských kolonek i ve vlastní hlavě. Vím, že jsou lidé, kteří s tím nesouhlasí, tvrdí, že i pokud nějaké vtělené bytosti jsou, mají být smířené s tím, že jsou teď lidmi a na svůj původ zapomenout - a možná to pro někoho funguje a je s tím tak v pořádku. Přesto… sama vnímám, že když dlouho tuto svou stránku přehlížím a žiju jen čistě v lidském stavu vědomí a řeším jen materiální věci a snažím se být "normální" (alespoň tak normální, jako lidé, co se zabývají spiritualitou), něco se ve mně vyčerpá, rozbije, těžko to popsat. Ztrácím nadhled, dobrou náladu, vnitřní klid - kotvu. Často tak přežívám celé měsíce, než si uvědomím, že jsem se zamotala do "nižších energií" a snahy tady něco dokázat a zapomněla, kdo jsem a ztratila kontakt se sebou a s domovem. A to mě vysává. Takže pokud možno, přijměte, kdo jste a dovolte si to projevovat, alespoň v soukromí nebo mezi nejbližšími chápajícími přáteli.


Ekologické stravování - tipy, jak zlepšit své návyky

2. května 2017 v 18:07 | Neri |  Péče o tělo
Jednou z věcí, co můžete udělat pro sebe i pro přírodu, je pozměnit svoje jídelní (a nakupovací) zvyklosti. Nechci nikoho nutit ani přemlouvat, aby se dal striktně na bio, veganství či vegetariánství. Tu volbu nechávám na každém z vás. Ukážu vám možnosti, řeknu, jaké výhody a nevýhody vidím já a uvidíte, jestli se vám některé z mých zvyků zalíbí a převezmete je - nebo vás inspirují k vytvoření vlastních. Dám vám pár tipů, co třeba já ráda dělám, co kupuji a čemu se naopak vyhýbám. A také třeba zjistíte, že jíst trochu zdravěji a ekologičtěji není až tak složité, drahé a neúnosné, jak jste si doteď mohli myslet. Nejprve stručně uvedu několik výhod a nevýhod toho, když se rozhodnete více přemýšlet nad tím, co do svého těla dáváte.


Výhody:
  • podporujete firmy, které se vyhýbají používání éček a jsou šetrnější k životnímu prostředí
  • také podpoříte některé regionální a české podniky - není lepší podporovat naši ekonomiku?
  • také snižujete zisky těm, kteří pro peníze šidí kvalitu a životnímu prostředí naopak ubližují
  • kvalitnější potraviny mají lepší chuť, na náhražky, sladidla, apod. jste zvyklí, ale když je na čas vysadíte, po čase vám přestanou chutnat, začnete v nich cítit ony chemické přísady (podobně je to třeba s přesolenými jídly, fast foodem, apod.)
  • vyzkoušíte třeba věci, které by vás doteď nenapadlo ochutnat, a rozšíříte si obzory
  • vyhnete se negativním účinkům některých látek, které mohou být zdraví ohrožující a třeba i vyvolávat psychickou nepohodu (některá barviva např. mohou navozovat hyperaktivitu u dětí)
  • pokud máte děti, budete jim dobrým vzorem v tom, jak se mají starat o sebe a své tělo
  • třeba inspirujete i své okolí - mnoho z věcí, co kupuji, se zalíbilo i doma a teď je jí taky
  • můžete mít dobrý pocit z toho, že se i vy o sebe dobře staráte :-)
  • uškodit vám to nemůže, jedině prospět


Nevýhody:
  • některé věci mohou být dražší, na druhou stranu budete kupovat méně zbytečných a nezdravých potravin, čímž se to cenově poněkud vyváží
  • občas budete muset obejít více obchodů, abyste něco sehnali, protože ne každá samoobsluha bude mít k dispozici, co potřebujete (a nemyslím jen speciální věci, jako jsou biopotraviny)
  • jezení v restauracích a podobných jídelních zařízeních se stává problémem - můžete samozřejmě udělat výjimku a to nezdravé si dát, ale je těžké najít na výletě podnik, kde vaří alespoň trochu kvalitní jídla (nemluvě už o vegetariánských, kdybyste se chtěli touto cestou dát)
  • podobný problém je někdy s pitím, neb většinou se všude prodávají jen slazené vody
  • někteří lidé pro vás nemusí mít pochopení, mohou se vám vysmát nebo být uražení, že si s nimi nechcete dát ten fast food
  • Možná vás předchozí body odradily, možná jste zvědaví a chcete to zkusit nebo si alespoň přečíst, co tedy přesně navrhuji změnit. Půjdu rovnou k věci a pokusím se článek udržet v rozumné délce. Případně jej možná rozdělím na dva, uvidíme. Tak tedy, pár jednoduchých věcí, které můžete začít dělat už dneska pro sebe a životní prostředí…


1. Začněte pít vodu. Navrhuje to kdejaký výživový poradce a má to své opodstatnění. Voda je vše, co organismus potřebuje, aby měl dostatek tekutin. Není zatížená chemií, sladidly, nejsou v ní žádné bublinky, nedehydratuje jako kafe - zkrátka je nejvhodnější pro správný pitný režim. Já mám nejraději odstátou vodu z vodovodu (aby vyprchal chlór), nechutná mi zvláštně "mrtvá" voda z lahví. Plus se s těmi lahvemi nemusíte tahat. To jsou hned dvě výhody - pít vodu je zdravější a méně namáhavé. Možná vám voda prostě nechutná a nechcete se vzdát slazených šťáv a minerálek. To chápu, také jsem si musela nějakou dobu zvykat. Po několika měsících, kdy jsem pila jen vodu, už ale slazené nápoje nemůžu ani vystát. Z milovnice perlivých slazených minerálek jsem milovnice vody. Občas si dám nějaký džus (třeba antibiotika vodou nerada zapíjím), ale jinak piji jen tu. Je to pak samozřejmě vtipné, když vás někdo chce pozvat na něco k pití a vy mu řeknete… no, já piju jenom vodu, ani kafe, ani alkohol… jedině tak džus nebo kakao. Nicméně před odsouzením některými lidmi jsem vás varovala.




2. Vzdejte se nezdravých věcí, které nepotřebujete jíst a pít. Na mysli mám především alkohol, sladkosti, kávu a podobné věci. Proč? Protože organismu nijak neprospívají, jen ho zatěžují. Stejně tak fast food nebo obecně moc tučné věci. Můžete si občas dát na chuť dortík nebo sklenku vína, ale pokud jste doteď měli ve zvyku dva dortíky denně a za víkend tři flašky, tak sami jistě chápete, že to není značka ideál. Kromě zdravotního hlediska je hlavní plus také úspora peněz. Sladkostí se nenajíte, nemají výživovou hodnotu, máte je jen na chuť, ale vsadím se, že za ně dáte značkou část rozpočtu na nákup. Hlavně když jdete nakupovat s dětmi. Nebylo by ekonomičtější a zdravější ušetřit peníze za sladkosti a místo nich investovat třeba do kvalitnějších potravin k večeři?

Dlužíte Zemi, splaťte svůj dluh

2. května 2017 v 18:07 | Neri |  Příroda a ekologie
Na konec magazínu chci ještě jednou apelovat na vás, čtenáře, abyste se zamysleli nad tím, jak se chováte ke své zemské planetě, která vám poskytuje vše, co potřebujete k přežití. Jak se chováte ke zvířatům, rostlinám? Třídíte odpad? Podporujete ekologičtější řešení nebo chodíte s klapkami na očích a je vám to jedno? Žijeme v ekologickém dluhu, který každým rokem narůstá a je jen otázkou času, než nás přeroste. Můžete si říkat, že je to problém příštích generací, ale není. Je to problém nás, právě nás, kteří tady a teď žijeme. To my rozhodujeme, jak tohle dopadne. Naši potomci už jen těžko napraví škody, které vznikaly desítky let.

Popřemýšlejte nad tím, co všechno vám Země dává. Nad vodou, kterou pijete. Jídlem, které jíte. Nad vzduchem, který dýcháte. Až příště půjdete ven, zhluboka se nadechněte a pomyslete na to, jaký je to dar, že můžete ten čistý vzduch dýchat. Je jaro, tak se dívejte kolem, na tu nádheru - kvetoucí stromy a keře, vůně trávy, cvrlikání ptáčků. Teď je nejvhodnější chvíle ocenit dary přírody. Až zase budete venku na zahradě u svého domu, u chaty, na procházce přírodou nebo se třeba někde koupat, možná si i užívat prázdniny u moře, pamatujte, že nic z toho není samozřejmostí. To vše nám Země dává, to vše si bereme - a co jí dáváme na oplátku?



Zkuste tento měsíc začít s jednou, jedinou věcí, kterou byste prospěli planetě a chovali se ekologičtěji - třídit odpad, dávat přednost biopotravinám, šetřit s vodou nebo energií, méně jezdit autem, přestat chemicky hnojit zahrádku… a třeba i poskytnout finanční dar organizacím, které ekologická řešení hledají za vás. Možná alespoň vysvětlit dětem (a bohužel i dospělým), že nemají odhazovat odpadky na zem. Pokud každý z nás udělá alespoň jednu malou věc, nebude to marné, pomůže to. Minimálně to pomůže cítit větší zodpovědnost za náš domov a chovat se k němu ohleduplněji.

To Země je naším domovem. Bez ní jsme ztracení. Vraťme se domů.

Borec na konec

2. května 2017 v 18:07 | Neri
Troška toho cynického humoru ještě (možná) nikoho nezabila - komiks Anjel



Kam dál