Život je hra - aneb jak funguje duchovní růst z pohledu hráče

Úterý v 13:14 | Neri |  Duchovní cesta

Návod na hru The Life od společnosti Universe


Milí hráči,

jsme rádi, že jste se právě rozhodli pustit do hraní naší hry The Life a přinášíme vám stručného průvodce, který vám pomůže se ve hře rychle zorientovat a pochopit její základní zákonitosti. Návod bohužel nemůže obsáhnout všechno, např. způsoby plnění jednotlivých questů, ale ve hře bude k dispozici nápověda, kterou doporučujeme se řídit, jinak hrozí velmi pomalý postup k dalším levlům či dokonce konec hry. Doufáme, že i tento návod vám pomůže se se hrou seznámit a těmto případům zamezit.

Tým The Universe




Start hry

Po spuštění hry zvolte položku "Nová hra". Tímto začíná váš virtuální život. Ve virtuálním světě se budete pohybovat prostřednictvím avatara, jehož podobu a schopnosti si vybíráte právě teď. Nejprve ale musíte zvolit svou cestu, řekněme, hlavní questovou linii, kterou se budete snažit v průběhu hry splnit. Dle výběru vaší questové linie si pak vybíráte již zmíněné vlastnosti svého avatara. Začínajícím hráčům doporučujeme, aby si zvolili jednoduché questové linie na úrovni very easy. Bude pro vás tak jednodušší nastavit vše proto, aby se úkoly podařilo splnit a hru úspěšně dohrát. Pokročilí hráči už samozřejmě vybírají pokročilejší questy a věříme, že si dokáží nastavit po svých předchozích herních zkušenostech svého avatara správně sami. Ještě připomínáme, že jednotlivé questové linie je možné opakovat pouze tak dlouho, dokud je úspěšně s některým avatarem nesplníte, poté se uzamknou. Každý hráč smí mít pouze jeden herní účet, ale někdy je možné hrát najednou s více avatary. Tito avataři by pak měli mít ideálně podobnou questovou linii, aby si v ní mohli navzájem pomoci.

Vzhled vašeho avatara se může v průběhu hry měnit s ohledem na různé přídavky typu barvy na vlasy, kalorické jídlo nebo nehody. Při tvorbě avatara si můžete samozřejmě také nastavit jak velké má sklony podobné proměny podstupovat nebo i detaily jako, jak snadno přibere. Jde o velmi realistickou hru a jsme na to hrdí! Ovlivnit předem můžete také jak zhruba bude postupovat stárnutí avatara. Připomínáme, že mnohé události ve hře mohou negativně působit na psychiku a tímpádem i chování a vzhled avatara. Vlastnosti jeho psychiky ale nastavujete vy, stejně jako jiné věci. Nezapomeňte na to, že každá questová linie má určité nutné povahové a jiné požadavky, které se pro vašeho avatara zatrhnou automaticky při jejím výběru.

Dále si vybíráte prostředí, do kterého se avatar narodí, jeho rodinu a ostatní hráče, se kterými se během života pravděpodobně setká. Toto všechno je klíčové pro úspěch či neúspěch vámi vybrané questové linie.

Hra je časově omezena. Můžete si vybrat kratší nebo delší časový limit s ohledem na vaše preference. Hru je možné předčasně ukončit, ale ztratíte veškerý dosavadní progress a musíte hrát znovu od začátku.



 

Ke štěstí JE potřeba mít důvod

22. listopadu 2016 v 9:21 | Neri |  Sebepoznání
Dovedu si představit ty zástupy lidí, kteří se poctivě zabývají seberozvojem, čtou všechny chytré články a říkají: Ne, štěstí není možné získat vnějšími věcmi! Štěstí je uvnitř! Není k němu třeba důvod! Jo, no, dobrá, sluníčkoví lidé. Pokud jste o tom opravdu přesvědčení, radši vůbec nečtěte dál. Protože já si o tom myslím něco jiného.

Vážně nepatřím mezi sluníčkové lidi. Strávila jsem měsíce v depresích. Promyslela jsem si do detailu svoji sebevraždu, protože můj život byl takové utrpení, že se to nedalo vydržet. Teď jsem z toho poprvé po letech venku. A ano, jsem šťastná. Změnila jsem svůj stav mysli, náhled na život, osvítilo mě poznání, jak se mám vlastně dobře? Hm, ne, to se nestalo. Za zlepšením mého psychického stavu stojí z 90% změny vnější. To jste nečekali, že? Spousta lidí vám řekne, jak je třeba začít odpouštět, být vděčný, nepřipouštět si negativní myšlenky a pak se stanete šťastnými, protože jim to vyšlo. Tak půjdu trochu proti proudu. Pokud jste nešťastní, něco s tím udělejte. Začněte u sebe... ne, změňte svět kolem. Protože víte co? Sebe moc nezměníte.


Ale jo, začněte u sebe. Poznejte sebe. Snažit se změnit není moc reálné, ale je třeba vědět, jaký je ten nástroj, se kterým jdete měnit vnější svět - ten nástroj = vy. Podle mě to, jak je člověk šťastný, ovlivňují dvě věci. 1. Jeho vrozená povaha, která se v životě nějak vyvíjela, ale v jádru se nijak nezmění. 2. Jaký žije život a jestli mu vyhovuje.

Víte, proč někteří lidé umí být šťastní i přesto, že bychom jejich život neoznačili za zrovna ideální? Protože oni jsou spokojení s tím, jaký je. Někdo prostě ke štěstí potřebuje málo. Někomu stačí mít co jíst a kde bydlet a je mu jedno všechno ostatní. Nápověda: To, že lidé říkají, že máte být spokojeni s málem a být skromní neznamená, že když se budete nutit takoví být, budete šťastní. Právě naopak. Pokud máte velké nároky, budete je mít pořád, jen je v sobě budete potlačovat a budete nešťastní a ještě nebudete vědět proč (vždyť říkali, že skromnost je štěstí!).

Někdo má všechno, co společnost považuje za důležité věci, tedy rodinu, peníze, zdraví, atd. - a šťastný není. Proč? To má tak nešťastnou povahu? Ano i ne. Pochopte, když někomu ke štěstí stačí málo, většinou nemá to "všechno". Nemá hromadu peněz, protože nemá ambice je vydělávat. Nač? Prostě si žije skromný život a je mu dobře. Na druhou stranu někdo pořád dře, aby měl hromadu peněz a štěstí mu nepřináší. Proč? Protože očividně jeho definicí štěstí nejsou peníze, jen uvěřil, že když je všichni chtějí, tak díky nim bude šťastný. A zapomněl se nejdřív zeptat, co dělá šťastným jeho a co může nebo nemůže obětovat, aby šťastným zůstal.

Typy empatů

15. listopadu 2016 v 11:28 | Neri
Vzpomínáte ještě na článek, kde jsem psala o empatech a velmi citlivých osobách? Narazila jsem na toto téma nezávisle na sobě na několika webech zabývajících se seberozvojem a tak jsem se rozhodla o něm psát také. Dnes chci ještě navázat představením různých typů empatů, abyste chápali, že neexistuje jen jedna verze intuitivního chápání. Našla jsem na toto téma článek, který vše stručně shrnul a proto jej tentokrát jen přeložím a nebudu psát vlastní. Stejně bych příliš nového nepřidala :-) Pokud si jej chcete přečíst v originálu a celý (překládám pouze seznam, nikoli vysvětlení, co je empat, na to už článek byl), najdete jej zde: https://lonerwolf.com/what-type-of-empath-are-you/ Také jsou tam různé testy, myslím, že i přímo nějaký na zjištění svého typu. Ale to myslím odhadnete i z popisů. Osobně si navíc myslím, že je možné mít více typů "empatického cítění", někdo má jeden a někdo hned několik, které jsou vzájemně provázané. Tak jdeme na to!


Vědoucí empat
Tohoto empata většinou poznáte dle toho, že zkrátka , co je třeba udělat, co je pravda a co nikam nevede. Nemá k tomu žádné logické důvody a vysvětlení. Prostě ví, co je správné, co správné není, co je lež a že ten druhý něco skrývá.


Pocitový empat
Většina empatů silně vnímá emoce ostatních, "nasávají" je a dokáží je fyzicky i emočně cítit ještě před tím, než je druhá osoba vůbec dá najevo.


Dotekový empat
Spousta empatů také dokáže cítit fyzické symptomy ostatních, jako jsou nemoci a různé bolesti. Dokáže dokonce tyto projevy cítit na svém vlastním těle a využít je jako součást léčícího procesu.



Zvířecí empat
Tento typ empata dokáže slyšet zvířata a cítít jejich pocity a velmi dobře s nimi vychází.


Rostlinný empat
Tento empat dokáže komunikovat s rostlinami a dostává od nich fyzické a emocionální signály.


Zemský empat
Dokáže zaznamenat signály a energie vycházející ze země a předpovídat živelné pohromy dříve, než k nim dojde.


Médium
Dokáže buď vidět, slyšet nebo vycítit (nebo třeba i slyšet i vidět) duše, většinou hlavně duše zemřelých.


Psychometrický empat
Díky svým schopnostem dokáže získat informace, energie a dojmy z fyzických objektů, např. fotografií, oblečení, šperků, nářadí, apod.


Věštecký empat
Dokáže vycítit, že se něco stane ještě předtím, než k události skutečně dojde. Většinou skrze sny anebo jako pocity typu strach, úzkost nebo nadšení, které se objevují bez zjevné příčiny.


Telepat
Jeho specifickou schopností je znát něčí myšlenky, aniž by je jakkoli vyjádřil.
 


Měly karty pravdu?

8. listopadu 2016 v 11:53 | Neri |  Věštění
Pamatujete ještě na článek z lednového magazínu, kde jsem dávala ukázkový tarotový výklad? Když jsem dělala před dvěma týdny menší pořádek na blogu, kontrolovala staré články, jestli mají perexy, apod., opět jsem na tento článek narazila. To je povedené, říkám si. V lednu jsem si vyložila tarot na to, co mě čeká v tomto roce. Schválně se podívám, jestli se něco z toho vyplnilo. A tak jsem si rozdělila rok na ony tři třetiny (tzn. co 4 měsíce, tj. leden-duben; květen-srpen; září-prosinec) a zamyslela se nad tím, co mě letos potkalo.

První čtvrtina roku byla hektická, protože jsem musela uzavřít poslední pololetí na střední škole a odmaturovat. Příliš jsem si nevěřila, bála jsem se, že tu maturitu nezvládnu a nebyla jsem skoro ani schopná se na ni naučit. Ta hlavní nervozita opadla až týden před ní, kdy jsem měla hotové souborné zkoušky (podmínka připuštění k maturitě), odevzdanou maturitní práci a už bylo příliš pozdě na to, abych ještě zachránila, co se nestihlo. Zkrátka jsem to vzala ve smyslu kostky jsou vrženy. Navíc už mě dost rozčilovala spolubydlící a celkově mě potkávaly spíše těžkosti.

První třetina roku pro mě bude ve znamení Mága. Může také znamenat, že mi bude chybět sebevědomí a sebejistota nutná pro to pohnout se dál...

Maturitu jsem v květnu nějakým zázrakem udělala na samé jedničky a následovalo spěšné stěhování z intru zpátky k rodičům. Přijímačky na VŠ, další velký strašák, také nějakým zázrakem prošly, i když jsem se díky určitým zmatkům učila až den předem. Začala jsem s tvorbou první kolekce, úspěšně ji dodělala, nafotila a v červenci si vyřídila živnostenský list. Následující měsíce byly docela pracovní, snažila jsem se co nejlépe zařídit Fler profil a pak také začala s druhou kolekcí. V září jsem se stěhovala na koleje a první měsíc jsem byla ještě ze všeho hodně zmatená a na nervy, říkala jsem si, jak to vůbec zvládnu...

Druhá karta je Poslední soud. Tato karta říká, že po těžkém období přijde velká změna a bude změnou k lepšímu. Staré musí umřít a nové se zrodí. Je nutné následovat volání srdce a jít si za svými sny, především pak naplnit své poslání. Pokud vše půjde jak má, uprostřed roku tedy přijde zvrat a věci se začnou zlepšovat.

Vstoupila jsem do poslední třetiny tohoto roku a samozřejmě ještě nevím, jak skončí. Asi před týdnem se všechno nějak uklidnilo. Zvykla jsem si na svůj nynější pokoj a jsem za něj ráda, resp., jsem moc ráda, že bydlím sama a mám svůj klid a můžu se soustředit na práci, odpočívat a všechno. Ve škole po počáteční hrůze možná začíná přicházet zvrat, ale ještě je dost nejisté, jak mi to dále půjde a jestli v pořádku zakončím semestr a udělám všechny zkoušky. Přes tu nejistotu a všechno jsem nějak... klidná. Dokonce asi šťastná. A je to pro mě divný pocit a pořád si říkám, jestli něco nepřehlížím, jestli je mi vážně tak dobře, jak jsem roky myslela, že mi už nikdy nebude. A samozřejmě si přeji, aby to jen tak neskončilo. Cítím se teď velmi dobře sama se sebou a stále chci, aby se v podnikání dařilo a aby mi studium nějak vydrželo, protože se mi asi líbí, jak teď žiju... ale v zásadě mi nic nechybí. A to je moc divné a nezvyklé. Ale taky hezké.

Třetí karta je jednou z nejpozitivnějších, rok uzavírá Mírnost. Vypovídá o klidu, ne klidu před bouří, ale spíše tom po něm. Po Posledním soudu se věci uklidní a nastane klidná, příjemná rutina. Karta slibuje, že se vše začne zase dařit.


Tak co, myslíte, že se předpovědi vyplnily? Mně se zdá, že docela ano - a nečekala jsem to, protože to byl jen takový zkusmý výklad na ukázku.

Princezny, víly a čarodějnice - říjen 2016

25. října 2016 v 14:41 | Neri |  Čísla

Právě čtete říjnové číslo Vílího magazínu. Já vím, už jste ani nedoufali, že v dohledné době nějaké bude! Ale teď je tady, tak se podívejme na to, co vás v něm čeká. Název čísla je tentokrát "Princezny, víly a čarodějnice" a to proto, že mě k němu inspirovala má úvaha v jednom z předchozích článků. Přála bych si, aby všechny jedinečné ženy, všechny ty princezny, víly, čarodějnice (ale také princové, víláci a čarodějové a všichni další zvláštní lidé a nelidé…) mohly volně chodit po ulicích a být samy sebou. Všichni by měli být sami sebou a to je takovým posláním tohoto čísla. Ukázat, že být sami sebou je v pořádku a snad i nutné. Ano, skutečně, v dnešní době, kde skoro každý lže a přetvařuje se, máme být sami sebou. I přesto, nebo naopak právě proto. Ukažme těm hercům, že autenticita je lepší než jakákoli role. O spoustě věcí k tomuto tématu jsem již psala, proto je nebudu v tomto čísle opakovat, ale dole máte odkazy na další články k problematice autenticity a pravdivosti.

A mimo to vás samozřejmě čeká pravidelné představení povahy jednoho astrologického znamení, tentokrát býka, a několik "kulturních vložek". A opět bude i borec na konec :-) Přeji příjemné počtení.

P.S.: Pokaždé, když píši toto úvodní slovo, si vzpomenu na post šéfredaktorky školního časopisu ze střední školy, a jak jsme editoriál překřtili na Předkec a konečné slovo na Zákec. Tímto své bývalé spolužáky pozdravuji, pokud náhodou některý z nich čte (ale doufám, že ne, můj blog byl velice tajný :-)).

P.S.S.: Nemůžu uvěřit, že jsem to vážně stihla! Polovinu článků jsem napsala za dva dny mezi půlnocí a třetí ráno, takže pokud najdete nějaké chybičky, pouze m jemně upozorněte v komentářích. Díky :-D

Obsah čísla:

Neústupný býk astrologie
Kouzlo odtažitých manipulátorů proč milujeme ty, co lásku dávat neumějí?
To ONI za to můžou! nesou veškerou vinu za naše problémy rodiče?
Nevděčná role poslíčků a učitelů proč dělám, co dělám?
Vědátoři INTP typologie MBTI


Bonusy

(články, které vyšly před magazínem)
Když princ nejede a nejede - a jak ho přimět, aby přijel?
Být rebelem není vždy věcí volby - nebaví mě vyčnívat, prostě musím
Celistvost vs láska - je lepší být šťastný jen sám? Chcete pak ještě vůbec vztah?
Čarodějnický podzim - moje nová kolekce pro všechny čarodějky :-)
Lekce, které vás potkají na cestě životem - pokud chcete vědět,
co vás vaše problémy aktuálně mají naučit, tento článek rozhodně nevynechejte!

Proč je tak důležité být sám sebou?

25. října 2016 v 14:40 | Neri |  Sebepoznání
Mluvím o tom pořád. Být sám sebou. Být pravdivý. Být autentický. Považuji to za naprostý základ lidské existence, věc číslo jedna, kterou se musí každý v životě naučit. Resp. ke které se musí opět vrátit, protože jako děti jsme všichni byli sami sebou, jen nás to odnaučili. Ale...

P R O Č ?! Proč mám být sám sebou? Proč je to tak důležité?

Pro nás, kteří snahou o návrat k sobě žijeme je zvláštní, že někdo vůbec pochybuje o významu autenticity. Vždyť je to přirozené. Je to normální. Má to tak přece být.

Ale zkusila jsem se nad tím zamyslet hlouběji, poskytnout odpověď těm, kteří zatím sami před sebou utíkají. Proč to dělají? Třeba si myslí, že jejich pravé já okolí nepřijme a ostatní je nebudou mít rádi. A to je vážná obava, protože podvědomě v sobě máme zakořeněné, že bez ostatních nepřežijeme. Jsme bytosti společenské, potřebujeme kontakt s ostatními a obzvlášť pravda je to pro extroverty. Také možná myslí, že nejsou dostatečně dobří takoví, jací jsou, což souvisí s prvním důvodem. V obou případech musíme nějak naložit s tím odmítnutím sebe. Nemůžeme být nikdo, nějakou osobnost (personu, masku) si osvojit potřebujeme. Dokonce jich máme obvykle několik pro různé příležitosti.


Doma nosíme masku skvělé matky a manželky. V práci masku skvělé kolegyně a podřízené/šéfky. Muži nosí před kamarády masku drsňáka a doma před manželkou jsou radši citliví a starostliví ;-) Zamilovanost a změna osobnosti by vydala na celý článek. Mám k tomu dokonce takovou historku ze života. Vím o jednom muži, rodinném známém, který je docela pohodlný, sobecký, rád se napije a snad se dá označit občas i za šťouravého a nepříjemného. Pokud si ovšem najde přítelkyni, proměňuje se v její přítomnosti v naprostý opak. Je milý, pozorný, plní, co jí na očích vidí, zkrátka naprostý princ. Měl to tak i se svou první manželkou. Vzala si pozorného, milého muže, který se po pár letech manželství změnil, resp., vůbec se nezměnil, ale sundal masku. Velmi se divila, koho si to vlastně vzala, a vztah se za chvíli rozpadl. Proč? Protože byl od začátku založený na lži. Vzala si někoho jiného, než pak doma měla. Znáte ten hořkosladký vtip, který tvrdí, že: Ženy si berou muže a doufají, že je změní - marně. Muži si berou ženy a doufají, že se nezmění - marně. Tak ten v realitě může platit v obou případech i naopak. Někdy si ženy berou muže a oni se pak změní nebo muži chtějí měnit své partnerky.

A teď už ke konkrétním důvodům, proč je lepší být sám sebou. A doufám, že jeden důvod už jste z předchozího příkladu pochopili.

Princezny, víly a čarodějnice

25. října 2016 v 14:39 | Neri |  Osobní styl
Víte, co je teď aktuálně jednou z věcí, které chci opravdu uskutečnit?

Chci, aby princezny, víly a čarodějnice mohly svobodně chodit po světě.

Možná je to troufalá myšlenka. Možná ještě společnost není připravena na to, aby byl každý i navenek sám sebou, včetně těch velmi originálních osobností. Samozřejmě, že je každá osobnost originál, ale některé zkrátka vyčnívají víc. A proč zrovna princezny, víly a čarodějnice?


Princezny jsou v zásadě všechny ženy. Všechny si zaslouží, aby s nimi bylo zacházeno jako s princeznami, jen si ještě musí uvědomit, že si mohou dovolit být těmi princeznami a nechat o sebe sem tam pečovat - a pečovat o sebe především samy. V tomto kontextu však myslím ještě ty princeznovatější princezny, které jsou romantické, něžné, křehké a potřebují svoje šatičky, volánky, krajky… a ideálně krásné šaty jako ze středověku. Někteří lidé jsou vždy nedostatečně oblečeni na určitou příležitost (třeba na ples nebo do divadla) a pro princezny je ples každý den. Takže poslouchají poznámky, jak přece nejdou do divadla, když si vezmou své milované šaty. A proč? Proč by je nemohly nosit, když je to těší?

Víly jsou na tom podobně jako princezny. Éterická stvoření, která chtějí nosit šatičky, sukýnky, kabátky, věnečky z květin a oblečení trochu inspirované fantasy. Některé jsou spíše na jemné barvy, některé mají rády pestrost. Některé chtějí závojíčky; a jiné potisky připomínající přírodu, zvířata, listí. Ale řadím sem také všechny ostatní "neobvyklé" bytosti, všechny ty anděly, elfy a ostatní, kteří tak úplně nezapadají do davu.

Čarodějnice jsou ženy, které jsou spojeny se svou ženskostí, vnitřní silou a vášní, znají a přijímají své temné stránky, umí si dovolit řádit a být divoké, být samy sebou a provokovat, když mají chuť. Čarodějky jsou svobodné ženy, které si uvědomují kouzlo uvnitř sebe. Je jedno, jestli své já nejlépe vyjadřují temnými barvami, okultními symboly, nošením kápí a vypadají jako z typického obrazu čarodějnice nebo jsou spíše šamanky a inspirují se Afrikou, bohémským stylem nebo čímkoli jiným. Dokonce i princezny mohou být zároveň čarodějkami i vílami. Proč ne? Všechny svobodné, vnitřně silné, ale navenek křehké ženy, které chtějí být samy sebou, si zaslouží, aby samy sebou mohly být.


Hledejte svou smečku

25. října 2016 v 14:36 | Neri |  Mezilidské vztahy
Tak už jste si ujasnili, že chcete být sami sebou? Výborně. A chcete mít kolem sebe takové lidi, kteří vás budou mít rádi takové, jací jste? Leště lépe! A myslíte, že si takové lidi zasloužíte mít kolem sebe? Pokud tam cítíte ne, bylo by dobré zjistit proč. Byli jste doteď odmítaní? Odmítali jste sami sebe, vyčítali si, že vaše pravé já není dost dobré? Netlačte na sebe, dejte si na čas. Pomalu objevujte, kdo jste a učte se to přijímat a mít rádi. A poznávejte nové lidi a zkoušejte. Když budu říkat, co si myslím, získám si tím něčí sympatie? A možná budete překvapení, když zjistíte, že některým lidem se váš skutečný názor líbí. Pak můžete postupně přitvrzovat. Existují lidé se stejnými koníčky, přesvědčeními, životním stylem, jaký chcete/máte vy? Seznamte se s nimi. Pro začátek možná stačí zkusit pár diskuzních místností k vašemu koníčku. Občas komentovat na nějaké FB stránce nebo webu. Časem zjistíte, že někteří lidé s vámi souhlasí. Některým jste sympatičtí. Někteří věci vidí stejně.

A jakmile si začnete zvykat na to, že vaše pravé já by mohlo být přijímané, začnete potkávat osoby, které vám to budou odrážet. Čím jistější si budete sami sebou, tím vhodnější přátele budete potkávat. Možná to pro vás bude ze začátku novinka, obzvlášť pokud jste byli dlouho sami. Přesto to dříve či později přijde a dokonce se to stane samozřejmostí. Mít kolem sebe spřízněné duše. To snad chce každý, ne? Možná je váš ideální počet přátel jedna, možná třináct. Možná máte rádi hodně známých, možná chcete jen pár nejbližších přátel. To je v pořádku, každému co je jeho. Ale hledejte svou smečku. Hledejte osoby, které vás chápou, které vás vidí, které sdílí váš pohled na svět.


Stejně jako se můžete různými cestami dostat ke svému povolání, různá znamení a náhody vám do života přivedou i ty správné lidi. Anebo "lidi". Možná jste zde na blogu právě proto, že vám většina lidí nerozumí. Možná chcete duchovněji založené přátele. Možná jste milovník přírody a okolí nesdílí vaši všeobjímající lásku k ní. Možná jste naopak nadšení do magie, tajemna a pohanství. Ani tak se nevzdávejte. Blogy jako je tento jsou důkazem toho, že takových "divných" je nás venku víc.

Nemusíte být sami. Nemusíte být napořád opuštění. Jděte a hledejte svou smečku. Věřte a ona si vás najde. Vytvořte si síť lidí, kteří vám rozumí. Nemusíte se smířit s osamělostí. Všichni ji máme. Všichni někde tam venku máme svou smečku, své lidi, a všichni je můžeme najít. Kdo ví, třeba i zde na blogu nebo na facebooku se nevědomky "potkáváte" při čtení článků s podobnými bytostmi jako jste vy. Tak se ozvěte a buďte vidět, aby vás našli.


Teď mě spontánně napadlo, že můžete využít komentáře pod tímto článkem jako seznamku. Pokud se třeba cítíte sami a chcete najít další lidi s podobnými zájmy, další divné, atd., napište komentář pod tento článek. Napište krátce něco o sobě, jaké přátele byste si přáli a nechte na sebe případně kontakt :-) Třeba že: Jmenuji se Neri, jsem přestárlá vílí duše, která píše články zde na blog a pokud sem chodí další vílí duše nebo jiné "divné bytosti", které milují přírodu, zajímá je seberozvoj, neodsuzují magii aaaa nevadí jim osoba, která velmi ráda rozebírá problémy přátel až na dřeň nejhlubších podvědomých schémat, ozvěte se. Moje smečka je aktuálně poměrně malá, jsem v ní jen já a jedna vlčice :-D

Neústupný býk

25. října 2016 v 14:33 | Neri |  Astrologie

Býk je jedním z těch znamení, která se svým zvířecím protějškům velmi podobají nejen vzhledově, ale i povahově. Obvykle je klidný, rozvážný, až trochu přízemní. Cení si domova, zázemí, má rád přírodu, jídlo a umění, především hudbu.


Je velmi praktický a skvěle se uplatní třeba jako bankéř.


Své finance a domov má obvykle pod kontrolou a dříve či později si vydělá dostatek peněz na to, aby žil dle svých standardů. Pořídí si velký dům a oddanou manželku (ženy v býku samozřejmě manžela) a bude si užívat společnosti svých dětí a tepla rodinného krbu.


Býk je domácký a tuto svou vlastnost má společnou s kozorohem. Aby také ne, když je také zemským znamením. Býci a kozorozi jsou prý skvělými partnery, protože umí ocenit praktičnost druhého a sdílí svou lásku ke klidnému domovu.


Další z oblíbených věcí býka je jistě pohodlí. Býci neradi dělají věci, které jsou jim nepohodlné a pokud se jim něco nelíbí, hodně štěstí se snahou je k tomu donutit. To se vám nepodaří. Jejich paličatost je legendární. Politicky korektně řečeno, prostě si stojí za svými názory a rozhodnutími. Rozhodují se pomalu, ale jejich stanovisko je konečné a už jej nejspíš nezměníte. Býk se nepotřebuje cpát do popředí. Je spokojený tam, kde je a pokud není, tak se přesune. A tam, kde spokojený je, vroste do země a nikdo s ním nehne. Nikdo.


Muži v býku umí být dokonale romantičtí, ač by to nikdo přes jejich navenek klidné vzezření a obvyklý ledový klid nikdo neřekl. Vezmou svou vyvolenou na večeři se svíčkami, procházku při měsíčku, koupí jí květiny i kožešiny, pokud na to mají, rozhodně nebudou šetřit. Chtějí, aby je jejich žena reprezentovala. A to je právě kámen úrazů pro ženy, které se necítí dobře v "tradiční" poddajné ženské roli. Býk nechce zatvrzelou feministku, která se s ním bude hádat na veřejnosti. Chce dobrou manželku. Přesněji tedy manželku jako z období první republiky nebo dob ještě starších, která jej bude plně respektovat a bude poslušná a věrná. Je žárlivý a nesnese, aby pomrkávala po jiných. Málokdy se opravdu rozzlobí, ale pokud ano, přestává se ovládat a vidí rudě. Obvykle se to stává právě tehdy, když jeho žena snižuje jeho vážnost v očích ostatních anebo pokud si na ni dovoluje jiný muž. Býk umí dát dost ostře najevo, čí žena to je a kdo je tady pánem. To je ta méně romantická stránka muže býka.


Žena v býku je silná. Vůbec to ale neznamená, že by nebyla ženská, právě naopak. Je prototyp dokonalé manželky a hospodyňky, takový, o jakém většinou sní její mužské protějšky. Obvykle má ráda dobré jídlo a dokáže výborně vařit, téměř nikdy neztrácí nervy, bez stížností a pláče snese veškeré životní rány a domácnost povede s citem pro detail. Je velmi zaměřená na smyslové prožitky, miluje krásné květiny a příjemné vůně a být v domácnosti jí obvykle zcela stačí. Nepotřebuje se prosazovat, nepotrpí si na intelektuální debaty. Dá přednost muži, který ji zabezpečí, ale bude klidně pracovat, pokud je třeba. Nejde jí o peníze, ale o náruč muže, na kterého se může spolehnout. Bývá dobrou, občas však přísnou matkou. Stejně jako muži v býku totiž nesnáší nedbalost a neposlušnost.

Chci objevit své poslání, zn. ihned!

25. října 2016 v 14:30 | Neri |  Duchovní cesta
Chcete návod na to, jak zjistit, co je pro vás to nejlepší povolání?

Ano!

Chcete vědět, jak ještě dnes, okamžitě, do hodiny objevit svou cestu a pro co jste byli stvoření?

ANO!!!

Tak doufám, že už mě znáte a víte, že bych to nebyla já, kdyby to nemělo nějaký háček. Dobrá zpráva je, že vám poradím, jak se dostat ke svému poslání, povolání, tomu, čím se budete zabývat a co je pro vás to pravé. Špatná zpráva je, že to nebude ihned. Možná jste četli spoustu chytrých článků a knížek nebo viděli videa, která to ihned slibovala, někdo možná i chtěl peníze za to svoje ihned, ale pokud to fungovalo, proč jste ještě tady? To jsem si myslela.

Nefungovalo to, protože "poslání" není cíl. Není to věc, kterou objevíte přes noc. Je to cesta. C-E-S-T-A. Se všemi nepříjemnostmi, zákruty, prachem a bolavýma nohama. Nevede přímo a není pohodlná a někdy vás zavede úplně jinam, než kam jste původně zamýšleli jít. K tomuto tématu více než jakoukoli příručku doporučuji Coelhovu knihu Alchymista. Ukáže vám totiž, že někdy jsou překážky spíše dary a nutné věci, kterými si musíme projít, abychom zdárně došli do cíle. Ukáže, že někdy je poklad celou dobu jinde, než kam jsme šli, ale neobjevíme ho, dokud nevyrazíme na onu cestu.

Copak? Že chcete praktické rady, ne nějaké přemoudřelé poučky. Dobrá, řekli jste si o to.

1. Zjistěte, kdo jste a co máte rádi.

"Nejprve poznej sebe." Sebepoznání je sice celoživotní proces, protože se neustále vyvíjíme, ale i tak jej nelze přeskočit. Nejprve se naučte být sami sebou, začněte se zase vracet k sobě a pak se zeptejte sami sebe a upřímně si odpovězte na pár otázek. Měly by mezi nimi být především tyto: Co opravdu miluji? Co dělám nejraději? U čeho zapomínám na čas? Co dělám nebo bych dělal i zadarmo? Co bych dělal, kdybych měl dostatek peněz a nemusel se na ně ohlížet? Co bych dělal, kdyby mě rodina a přátelé plně podporovali v čemkoli, co si vyberu? Jaká povolání závidím ostatním? Co toužím dělat, vyzkoušet? Jaký život chci žít, jaký chci mít životní styl? Co mě naplňuje? Čím mohu přispět ostatním? Co dělám dobře, lépe, než jiní? Co jsem chtěl dělat v dětství? Z jakého oboru mám znalosti a zkušenosti, třeba z knih, ze zkušenosti, mimoškolní?

Toto všechno pro vás nebude nic nového, ale upřímně si výše zmíněné otázky zkuste zodpovědět. Čím déle jste na cestě návratu k sobě, tím upřímnější a pravdivější odpovědi to obvykle budou.



Rozmazluji se, tedy jsem

25. října 2016 v 14:26 | Neri |  Sebeláska
Ve snaze o sebepřijetí a sebelásku můžeme mít někdy pocit, že je to samá práce a žádná zábava. Měnit staré zvyky je nepohodlné a bolí to, tím spíš, že se nám neustále ozývají připomínky původních přesvědčení, kterých už bychom se rádi konečně zbavili a nahradili je lepšími myšlenkami. Po čase však přijdou i ty příjemnější části oné cesty za lepším životním pocitem. Jednou z nich je rozmazlování se.

Když se snažíte mít rádi, učíte se mnoho různých dovedností. Učíte se stát si za svou pravdou a vytyčit si hranice, za které nikoho nepustíte. Učíte se zabavit sami, přijímat své emoce a možná i uklidňovat svoje vnitřní dítě. Učíte se brát vážně svá omezení, nenutit se do něčeho, co se vám nelíbí. Pečujete o sebe. Dovolíte si jít do postele, když je vám špatně, místo abyste dodělali tu zprávu do práce nebo referát do školy. A věříte si, že to zvládnete později, až vám bude lépe. Svět se nezboří, když nebudete výkonní.


Dalším krokem od péče o sebe je sebe-rozmazlování, taková nadstavba. Ze začátku pro nás vypadá jako nepotřebný luxus, ale čím více se máme rádi, tím ochotnější jsme dát i luxusu šanci. Jakmile se dosadíme na onen pomyslný zlatý trůn v království svého života, začne nám docházet, že je na čase, abychom se k sobě chovali jako ke králům a královnám, princům a princeznám. Někteří z nás to umí přirozeně, jiným to naopak dělá obrovské potíže. Jsme přeci skromní (a tímpádem hodní a dobří). Jsme rozumní. Praktičtí. Šetrní. Musíme se uskromnit, protože… (nějaké vyšší cíle, nepříznivá životní situace, živíme rodinu a děti potřebují věci do školy,…). Možná jsme si už zvykli si na sebe občas udělat čas, ale utrácet za sebe peníze? Plýtvat časem na něco zcela "k ničemu"? No tedy! Jak nemyslitelné.

Stejně to zkuste. Dovolte si být (alespoň občas) méně rozumní a skromní, více rozmarní, líní, pohodlní a rozmazlení. Jistě, je dobré pohodlí opouštět pro své dobro, jít za svým snem, apod., ale nezapomeňte se občas zastavit a přivonět ke květinám, jak se říká. A když už se rozhodnete sem tam rozmazlit, udělejte to pořádně, bez kompromisů. Jak? Třeba tak, že…

Na nějakou "sebelásku" je mi moc zle!

25. října 2016 v 14:22 | Neri |  Sebeláska
Tak jste to zkusili. Řekli jste si, dobrá, všichni pořád mluví o té sebelásce a já ji tedy chci zkusit taky. Vždyť to zní skvěle, cítit se dobře sám se sebou, mít lepší život, být šťastný a autentický, to všichni chceme, ne? A navíc prý všechny vztahové a jiné problémy vychází z nedostatku sebelásky. Tak se jich zbavíme, hurá!

Kéžby to bylo tak snadné.

Obvykle se do něčeho vrhneme po hlavě s nadšením a velkými iluzemi, že jsme našli tu jednu věc, která nám konečně změní život k nepoznání k lepšímu - přes noc. A pak přijdou ty překážky. Nějak to drhne. Nějak to nejde. Nějak jsme se zasekli. Včera jsem se měl rád na stopro, ale dneska… dneska to nějak hapruje, sakra, zvrtal jsem to, nemám se rád, do háje, musím se tam honem vrátit…

STOP!

Už jsem asi někde zmiňovala, že ta slavná sebeláska je tak trochu enigma. Někteří tvrdí, že ví, jak na to. Někteří na tom začali makat. Nikdo ale pořádně neví, jaké to je mít se rád a přijímat stoprocentně. Je to prostě dlouhá cesta a ti malí ďáblíci v hlavě se pořád neodbytně zas a znovu hlásí o slovo. Myslíte si, že už to máte za sebou, ale opět se to objeví. Zase vaše staré téma. Vyřeší se vůbec někdy? Takže si nespílejte, pokud to vypadá, že se nikam neposouváte. Možná řešíte stále ty stejné věci, ale stále jdete hlouběji. Hodně hluboké rány prostě nevyčistíte za den. Jde to po vrstvách. Do hloubky. Postupně.

Kouzlo odtažitých manipulátorů

25. října 2016 v 14:18 | Neri |  Mezilidské vztahy
Že láska bývá často nelogická, zjišťuje každý člověk zpravidla už ve velmi nízkém věku. Když se poprvé Pepík zamiluje do nějaké Aničky, jen málokdy chápe, proč se tomu tak stalo. Měla nejhezčí úsměv nebo snad (v pozdějším pubertálním věku) nejkratší sukni? Kdyby to bylo takto jednoduché, nejspíš by láska nebyla tak velkou záhadou. Jak ovšem sami víte, vztahy jsou všechno, jen ne jednoduché.

Asi už víte, že ráda používám modelové situace, takže si jednu dáme.

Představte si, že máte kamarádku, která vám neustále básní o svém novém objevu (a jak to tak bývá, možná už vám tím docela i leze na nervy). Přitom nechápete, čím si ji tak získal. Kamarádčin objev se totiž vůbec nechová jako zamilovaný muž, spíše právě naopak. Na její smsky jí málokdy odpoví, nepíše, nevolá, a když už, ozve se jednou za týden, aby se neřeklo. Nelze hovořit o nějakém vztahu, pořád se ještě nevyslovil, jak to mezi nimi tedy je. Kamarádka svého milovaného nechce vázat, on má rád svobodu a utekl by, kdyby na věc příliš tlačila. Na veřejnosti se k ní skoro nehlásí. Přesto je kamarádka až po uši zamilovaná a když jí řeknete, že takový chlap očividně o vztah nestojí a jen s ním marní čas, začne ho bránit. "To není pravda, že mě nemá rád. Náhodou se mi předevčírem ozval sám od sebe. A je na mě milý, když jsme sami. Jednou mi donesl kytku…" Nechce ani slyšet o tom, že by snad s jejím pohádkovým princem nebylo něco v pořádku, zatímco podle vás je to hajzl, co si s ní jen hraje. Ale co s tím? Možná časem pochopí, že nedostává všechno, co chce, přesto se od toho muže nedokáže odpoutat. Bez ohledu na to, jak necitelně se k ní chová, mu vždycky občas "přepne v hlavě" a je milý a úžasný. Na chvíli. Ale ty chvíle stačí k tomu, aby kamarádka nemohla odejít.

Zajímá vás, proč tomu tak je? Proč muži a ženy, kteří jsou navenek citově chladní a neumí dávat najevo svůj zájem o druhou osobu, proč ty osoby se strachem ze závazků a nezájmem o vážný vztah nebo sobečtí, narcističtí lidé, jsou pro druhé tak přitažliví? Jak to dělají, že si jejich "oběť" neuvědomí, že s tímto manipulátorem ji žádná budoucnost nečeká? V psychologii na to existuje zajímavá teorie.


To ONI za to můžou!

25. října 2016 v 13:30 | Neri |  Psychologie
Když se daří, tak se daří a když se nedaří, určitě je to něčí vina. Možnosti máme dvě - buď si za to můžeme sami anebo za to může někdo jiný. Pokud jsme se někdy zajímali o psychologii, je tady jeden viník, kterého lze označit téměř vždy. Tím viníkem jsou rodiče. Je jedno, jestli chodili na vaše besídky a divoce fandili (tímpádem z vás udělali rozmazleného narcise) nebo byli v práci a vaše dětské úspěchy jim byly úplně buřt (a tímpádem máte komplex méněcennosti), stejně na ně lze hodit v zásadě cokoliv a ukázat prstem. "Já za to nemůžu, že jsem takový. To ONI mě špatně vychovali!" Z části máte pravdu. A z části ne.

Ano, mnohé průzkumy ukázaly, že rodiče skutečně ovlivnili (až se chce říct, poznamenali) své děti na celý život. Vliv výchovy na osobnost a další život člověka je nepopiratelně velký. O tom žádná. Rodiče jsou nám vzorem, jsou prvním kontaktem se světem lidí a vztahů, učí nás zákony společnosti (takové, jak je oni subjektivně vnímají) a snaží se z nás vychovat "dobrého člověka" a zajistit nám "zářnou budoucnost" a často to pokazí právě tím, že se tolik snaží. Mnoho rodičů používá své děti jako náplast na vlastní komplexy a k naplňování vlastních nesplněných snů a nepovšimnou si, že jejich ratolest je jedinečná osobnost, která má úplně jiné touhy, sny a přání. A pokud si toho všimnou, rozdupou je, protože je nepovažují za správná, oprávněná a splnitelná přání. Většinou nás vychovávají na základě svých negativních zkušeností. Je to pochopitelné. Mozek používá negativní zkušenost k tomu, aby se poučil a pro příště se vyhnul spouštěči negativní zkušenosti. Mozek se tím chrání. A rodiče nás chtějí chránit také. Řeknou nám, že nemáme sahat na horkou plotýnku, jinak se spálíme. Řeknou nám, že nesmíme věřit zástupcům opačného pohlaví, protože jsou všichni zlí. A my jim na to skočíme.

Často lze právě ve výchově hledat důvody, proč trpíme komplexem viny. Proč se stydíme za to, jací jsme a co děláme. Rodiče nám ukázali, jak se má a nemá přistupovat k sexu (tvářit se, že neexistuje, protože je fuj a prostě se o něm nemluví), menstruaci, mezilidským vztahům, víře, jiným národnostem, apod. Samozřejmě po rodičích přichází také vliv vrstevníků, ale vůči tomu býváme obvykle s odstupem času o něco méně slepí. Nevěříme všemu, co nám přátelé říkají, ale někdy nahlas záměrně souhlasíme, aby nás měli rádi. Umíme se přetvařovat, ale ne sami před sebou. A to, co si my sami myslíme je často důsledkem právě názorů našich rodičů.


Právě všechna ta ožehavá témata, kterým se rodiče vyhýbali anebo je rovnou odsuzovali, jsou důvodem, proč máme v dospělosti tolik studu a výčitek a obav, máme-li se o něčem podobném bavit nebo to nedejbohové dělat. Hlas rodiče je pořád vzadu v hlavě a skoro se někdy až zdá, že nás jeho oči také sledují. "Kdyby tohle věděla tvoje maminka, to by jí zlomilo srdce…" řekne postarší sousedka vyčítavým tónem a my se vyděsíme. Nechceme nikomu lámat srdce. Snažíme se omezovat, být "méně gay", méně sexuální, méně zlobiví. Pranýřujeme se a vyčítáme si vše, co by rodiče neschválili. Rozumný dospělý hlásek říká: Co je na tom špatného? A vnitřní rodič: Úplně všechno! A tak jsme neustále mezi dvěma mlýnskými kameny. Vlastní sebeúcta X Co by na to řekli rodiče? Vnitřní rodič v naší hlavě zůstává i tehdy, když už jsou skuteční rodiče po smrti.

Co s tím? Uvědomit si, že rodiče jsou možná původcem myšlenky, ale my jsme ji přijali. A stejně jako jsme ji přijali, můžeme ji také odmítnout, protože teď už nejsme děti. Jsme dospělí. Víme, že to, co si mysleli rodiče, nemuselo být to nejlepší a správné. Proto si můžeme udělat vlastní názor a může být jiný a pro nás správný, i přes to, že by jej rodiče neschválili. Ano, není to snadné a každá velká změna trvá, tím víc, že jde o změnu podvědomého přesvědčení. Často je to však nutné k tomu, abychom měli dobrý život, zdravé vztahy a hlavně zdravý vztah sami k sobě a řídili se svou morálkou, ne morálkou někoho jiného, ještě k tomu starou jednu nebo dvě generace.

Vliv rodičů na děti a jejich budoucí vnímání světa je tak obsáhlé téma, že jej nemůžu ani zdaleka dostatečně rozebrat v tomto jediném článku. Pokud vás hlouběji zajímá, jistě dokážete nalézt velké množství knih, článků či dokonce přednášek o vlivu výchovy a (ne)dostatku rodičovské lásky na dítě. Více vědomostí v této oblasti vám pomůže nejen v řešení starých bolístek, ale také poskytne cenné informace k výchově vašich vlastních dětí. Jen málokdy totiž chceme ve výchově opakovat chyby svých rodičů a jen málokdy se nám podaří se jim vyhnout, protože jsme neměli čas najít si vlastní odpovědi - a ty jejich jsou tak snadno po ruce.

Někdy navíc pomáhá si některé staré rány s rodiči vyříkat. Raději slušně a s pokorou, abychom se dočkali upřímnosti místo obranné reakce, ale někdy to nejde. Někdy se pohádáme, někdy rány bolí a neudržíme si citový odstup. To se stává, jsme zkrátka emoční bytosti. Někdy je však i taková bouře lepší než dlouhodobé dusné ticho… A menší výměna názorů pomůže rozlišit, čí názor je čí a vrátit věty, které jsme slýchali ve své hlavě, do úst zpátky matce nebo otci a tím se od nich distancovat. Mají totiž mnohem větší váhu jako naše automatické myšlenky než když je vyřkne někdo jiný.

Nakonec chci také zdůraznit, že házet na někoho vinu ničemu nepomůže. Teď už za svůj život neseme zodpovědnost sami a je jen na nás, jestli s tím vším něco uděláme anebo se jen budeme vymlouvat na ostatní, kteří to způsobili. Protože pokud ano, pokud výmluvy budou naší jedinou akcí, pak jsme to především my, kdo se rozhodl nadále ten vnitřní hlásek rodiče poslouchat. To my jsme svého štěstí strůjci a my tímpádem můžeme za to, že jsme se z vlivu někdejší výchovy už dávno nezkusili dostat. A s tím se už žije o něco hůř než s ukazováním prstem na věčného viníka v podobě rodičů

Vybrali jste si magii nebo si vybrala ona vás?

25. října 2016 v 13:27 | Neri |  Magie
Věříte v magii? Pokud ne, tento článek pro vás možná nebude úplně zajímavý. Ani vás nehodlám přesvědčovat, abyste změnili názor. Možná bych mohla. Možná by vás přimělo k zamyšlení oznámení, že magie má mnoho podob a není to jen soubor rituálů a zaříkání k dosažení určitého cíle. Magie je víra, je to láska, je to přírodní síla, která je neuchopitelná, ale všude kolem nás. Ovládat magii znamená ovládat energii všude kolem nás a v nás. Usměrňovat ji a tvarovat dle své vůle, ačkoli i to má své hranice. Zákon zachování energie je nejen fyzikální zákon, je to zákon fungující v celém vesmíru. Energie se nikdy neztratí, vždy se pouze přeměňuje. Myšlenka je také energie, pocit je určitá energie, láska je také energie. Pokud něčemu věříte, dáváte tomu svou energii a tak vlastně čarujete. V magii nemusíte věřit, stejně bude. A pokud v ni věříte, čtěte dál, protože si povíme něco o tom, jak ji v sobě najít a také kdo ji najde ještě snáze než jiní.

Lidé, kteří se zabývají magií, mohou nosit různá přízviska. Mohou to být čarodějové, zaklínači, druidové, šamani, knězi pohanských bohů nebo mágové. Každý preferuje něco jiného a je to čistě osobní záležitostí, jestli se někdo cítí jako šaman nebo jako mág. Navíc je možno s magií zacházet různými způsoby. Někdo splňuje představy tradičního zaříkávání a pálení bylin, někdo nedá dopustit na hluboké spojení s přírodou a někdo praktikuje asketismus a snahu o dosažení duchovní dokonalosti. Také dnes existuje velké množství odvětví a uskupení. Mě osobně třeba zaujalo, že existují vyznavači chaos magie nebo faerie magie (tedy vílí).


Co chci ale říct je, že ať už tito uživatelé magie nosí jakékoli jméno, dělí se na dvě skupiny. Na ty, kteří si zvolí magii a na ty, které si vyvolí magie. Nechci tady zavádět nějaké kastování a dohady o tom, kdo je ten pravý mág zrozený pro své "řemeslo" a kdo jen "mudlovský šmejd". Obě skupiny jsou stejně hodnotné a patřit do nich má své výhody a nevýhody. Ti, kteří si magii vyberou, jí obvykle věnují mnoho času a úsilí, jsou jí nadšení a tím dohání onen drobný nedostatek talentu. Sami si ji vybrali a sami s ní mohou kdykoli skončit. Dá se říct, že jsou svým způsobem i vděčnější, protože… Druhá skupina možná o žádnou magii ani nadání k ní nestála. Možná to bere i jako životní komplikaci a raději by si její existence vůbec nevšímali.

Narozdíl od prvních si ale nemůžou tak úplně vybrat, že čarodějové nebudou. I když nebudou záměrně nic studovat, praktikovat rituály a plnit si svá přání přímými magickými prostředky, stejně budou minimálně podvědomě sem a tam energii přeměňovat, aby bylo po jejich. Navíc je bude vše magické vždy i proti jejich vůli přitahovat.

Kam dál