Vše, co potřebuji znát, mě naučil život

28. srpna 2018 v 22:28 | Neri |  Duchovní cesta

Všechno mě naučil život. Ne knihy ani články (i když jsem jich přečetla obrovské množství a některé mi pomohly a posunuly mě, byly to jen takové kapky v moři), ne škola, ne poučky a rady ostatních. Jenom život, rány, pády, bolest a poučení. Z každé chyby se lze poučit, s každou ránou být opatrnější, ale pozor - zahořknout a zatvrdit se je jen další chybou. Je třeba být zdravě opatrný, ale ne příliš ustrašený. Věřit sobě a občas se zklamat a znovu zranit. To patří k životu.

"I´m still running heart first, but with eyes wide open." - Beth Crowley, Eyes Wide Open


A tak žiju. Jizev, že to nespočítám, ale jsem šťastná. Nakonec najdete někoho, pro koho budete i s těmi jizvami krásní.

Skoro se mi chce říct, že jsem vděčná za všechny ty věci, kterými jsem si prošla... ale ještě ne, ještě si tu bolest pamatuji až příliš dobře. Ještě to chvíli potrvá. Zatím nemůžu říct, že to stálo za to a že bych si tím prošla znovu a dobrovolně, kdybych tenkrát věděla, kdybych si mohla vybrat... Ale udělalo to ze mě toho, kým jsem a vše, co mám, mám jen díky tomu. Tak bych asi měla být vděčná... a jednou také nejspíš budu. Možná o tom jednou i napíšu knihu. Všechny ty seberozvojové příručky, rychlé návody, řešení... nefungují, rozhodně ne tak, jak by si jeden myslel, když je čte. Skutečnost je trochu jiná. Nikdo nechce věřit tomu, že rychlá a snadná cesta ke štěstí neexistuje. Jsme moc pohodlní a vystrašení.

Asi mám trochu vážnější náladu, tak to působí zlověstně, ale ne, nic není špatně. Naopak.

Posledních několik let mě pořád dokola trápila jedna věc. Chyběl mi domov, láska, vztah. Pořád jsem se cítila jako strom vyvrácený z kořenů, člověk, který nikam nepatří. U rodičů už pro mě domov dávno není, doma jsem v Brně, ALE co půl roku (a někdy i častěji) jsem se stěhovala. Podnájem, internát, koleje, další koleje... každé prázdniny u rodičů a pak zpátky na koleje. Neustálé tahání věcí tam a zpátky, žádné pevné místo, kde bych se cítila v bezpečí, stabilně, kde by mi to "patřilo". A samozřejmě, to všichni pravidelnější čtenáři ví, mě trápila absence vztahu, zkrátka - byla jsem osamělá. V posledním článku jsem se zmiňovala, že už přítele mám. Co víc, už spolu tak nějak oficiálně bydlíme. Takže mám domov. Takže jsem oficiálně splnila své hlavní předsevzetí z posledních pár let.

V pátek jsme uklízeli (dobře, spíše přítel uklízel), abych měla víc místa na své věci a dneska jsme přivezli stůl, který jsme dali do vedlejšího pokoje (1+1), abych měla klid na práci, psaní, apod. Jako introverta mě jeho přítomnost vedle u stejného stolu trochu rozptylovala :-) Pořád se nemůžu přenést přes to, jak se snaží, abych se tady cítila jako doma a byla spokojená. Nejsem zvyklá na to, aby na mně někomu opravdu záleželo. Vtipné. Známe se dva měsíce a přesto jsme si už prošli tolika věcmi (několik týdnů z toho jsme už v podstatě bydleli spolu, protože jinak bych byla v Ostravě a on v Brně a oběma se nám stýskalo), takže tohle a naše vzájemná upřímnost a snaha si na nic nehrát náš vztah trochu urychlila, dá se říct. A jistě, někteří lidé (třeba moje matka) měli určité výhrady a obavy, že je příliš brzo na to, spolu bydlet... ale je to náš život a my jsme si tím jistí. Už jsem se naučila věřit sobě a své intuici a svému úsudku a tohle není nic jiného, než splněný sen, který jsem jen musela přijmout. A já ho přijala, protože se už nebojím. Jsem jenom vděčná.

Studuju obor, který mě baví, dělám práci, kterou miluju, žiju v městě, které miluju s mužem, kterého miluju, takže... všechno je jak chci, konečně :-)

Ale to hlavní, co jsem chtěla v tomto článku zdůraznit je, že tohle všechno bych nemohla mít bez toho všeho, čím jsem si v životě doteď prošla. Všechny ty lekce, věci, které jsem musela pochopit a o kterých jsem tady psala. Všechny ty pochybnosti a strach, že tohle nikdy mít nebudu, že je se mnou něco špatně... jsou konečně nedůležité, protože teď už si nemyslím, že je se mnou něco špatně. Nejdřív jsem se o tom pokoušela přesvědčit sebe samu bez cizí pomoci a teď už mě o tom přítel přesvědčuje jen svou přítomností každý den :-D Mám štěstí, že mám někoho, jako je on. Když jsme se viděli poprvé, měla jsem trochu obavy, že na mě bude mít špatný vliv a já nebudu dost silná na to, abych to ustála a naopak měla dobrý vliv já na něj. Ale asi mám. A on mě zase učí jak vypadá zdravý, normální vztah, protože být v něm mu nejspíš jde mnohem líp než mně.

Ráda bych vyjmenovala všechny ty věci, které jsem se naučila a které teď využívám, ale mám pocit, že je jich příliš mnoho a mohla bych citovat skoro všechny články z rubriky "seberozvoj". Musela jsem se naučit věřit sobě a svému srdci, jít si za tím svým bez ohledu na překážky a zrazování a "dobré rady" ostatních. Musela jsem tak trochu zahodit opatrnost a touhu po kontrole, odevzdat se do rukou něčemu vyššímu a otevřít se lásce a riziku zlomeného srdce i potom, co už bylo (nejen jednou) velmi bolestivě zlomené. Musela jsem pochopit, že někdy je třeba odejít ze vztahů a od lidí, kteří mě zraňují, i když je mám velmi ráda. A také, že někdy musím zůstat, i když to bolí, protože vztahy nejsou vždycky jednoduché. Někdy zkrátka jen narazím na svoje vnitřní bolesti a musím je překonat. A někdy mi ten člověk bude ubližovat pořád, i když nechce - protože to jinak neumí a já si zasloužím něco víc a musím jít. Není snadné to vždycky odlišit. Musela jsem hodně poznat sebe a pochopit, že někdy jsem až moc citlivá a věci dramatizuji, a i když jsou moje pocity důležité a nezlehčuji je, bouře přejde a rozhodnout se můžu až potom. Dříve bych dělala ukvapené závěry a hodila flintou do žita příliš brzo.


Musela jsem pochopit, že určitá nezávislost a zodpovědnost za sebe je důležitá, ale nesmí se to s ní přehánět. A že je v pořádku potřebovat ostatní, nechat si pomáhat, přiznat, že nezvládnu všechno sama a že mám taky touhy a potřeby. Potřeby, za které se možná někdy stydím, protože mě dělají zranitelnou, ale jsou lidské a v pořádku. Vracela jsem se ke svému ženství, učila se být pasivnější, nechat muže, aby dělal věci, které patří k jeho roli, protože... takového muže jsem přece vždycky chtěla. Někoho, kdo dokáže řešit, rozhodovat za sebe, přebírat zodpovědnost, postarat se, stát si za svým, zkrátka... někoho, koho si můžu vážit a spolehnout se na něj. A takového muže mám, jak jsem si připomenula právě dneska, když mi bez řečí přivezl stůl a hned ho smontoval, protože i když jsem zvyklá z rodiny, že můj otec neudělal nic a tyhle věci byly na mně... tak tady se mi šroubovák do ruky vůbec nedostane. Asi dobré znamení toho, že rodinná historie se nemusí opakovat, když neopakuji chování předchozích generací. A ačkoli to pro mě byla docela hořká pravda ke spolknutí, vyhovuje mi ta klasická ženská role. Ženská energie. V podstatě jsem v jádru tak trochu šťastně submisivní... a je skvělé si to moci dovolit. Mimochodem, k téhle tématice vztahů mužů a žen, energií, "rovnováhy", apod. lze najít zajímavé články k zamyšlení tady - http://smysl.com/nespokojena. Osobně se přikláním k tomu, že ano - minimálně pro mě - je lepší být dobrovolně, ne ze strachu, ale z důvěry - "podřízená". Nemusí to být pro všechny, ale pokud už máte něco za sebou, vybudovali jste si sebeúctu apod., je to koncept, který stojí minimálně za zvážení, možná i vyzkoušení.

Co dál je třeba znát, pokud jde o vztahy? Je toho hodně - komunikace a upřímnost jsou základem dobrého vztahu, na tom není nic nového. Nemůžu ani zdůraznit, jaká je úleva, když před sebou nemusíme držet tajnosti, dělat si věci za zády... vztah by měl být transparentní. Nejdříve jsem se naučila mluvit pravdu vždycky a ve všem a pak už nebyl problém ji mluvit i ve vztahu. Dost záleží na tom, jestli si člověk svoji pravdu ustojí. A naštěstí mám muže, který se nebojí nesouhlasit a dělat něco, co se mi nelíbí - resp. nemusí to dělat tajně a lhát o tom. Pokud to dělá, tak to vím. Umět říct, co chci a potřebuji a co mi vadí je také prostě nezbytné - ten druhý nečte myšlenky.

Nevím, jestli dokážu milovat bezpodmínečně, ale uvědomuji si, že za plotem je tráva zelenější jen tehdy, když tu svou nezalévám. Že každý má chyby a nic není dokonalé a že láska je rozhodnutí - oboustranné rozhodnutí vytrvat s tím druhým, i když to je někdy nudné nebo těžké nebo nějaký jiný/jiná vypadá lákavěji - upřímně, mě vlastně nikdo jiný neláká. Nevím, co bych ještě mohla chtít. S každým by dříve nebo později přišly problémy, protože ani já nejsem bezproblémová a tahám si ty své všude s sebou. Největší štěstí je mít někoho, kdo to bere stejně, kdo ví, že i přes ty problémy to mezi náma stojí za to. Že já stojím za tu snahu. Že si nemusíme vždy rozumět, stačí, když se respektujeme. Když víme, že pocity, hodnoty a potřeby toho druhého jsou důležité a bereme na ně ohledy ne proto, že musíme, ale protože chceme - chceme, aby ten druhý byl šťatsný. Když jsme v tom spolu, ne proti sobě. Když místo hledání viníka hledáme řešení. Děláme pro sebe hezké věci jen tak, nevedeme si účty. Ani finanční ani jiné.

V neposlední řadě jsem se musela doopravdy a s konečnou platností rozhodnout, že nechám minulost a bývalé lásky za sebou a půjdu dál. Že tentokrát už ten vztah opravdu chci a udělám vše proto, abych ho měla. Předtím jsem si tím asi nikdy nebyla 100% jistá a to mě brzdilo. Pomohlo mi, že jsem v podstatě dala tisícovku za seznamku, což už pro mě bylo takové znamení toho, že "tentokrát do toho investuju něco víc, takže jsou mé záměry opravdu vážné".

A už ani nezmiňuji, kolik bolesti jsem měla (a nejspíš dost ještě mám) v sobě, jak moc jsem se někdy shazovala, obviňovala a nesnášela, jak jsem měla pocit, že si nic nezasloužím a jak jsem si musela postupně víc a víc dovolovat, odmítat to nedostatečné, nesmiřovat se s nepřijatelným a s provizorii... zkrátka jsem ušla dlouhou cestu. Nakonec, ono stačí si jen přát, věřit a vytrvat. Jít skrze všechny ty sračky, skrze to peklo... a nakonec, když půjdete pořád dál a nesejdete z cesty, dojdete k východu. Nebude to jednoduché, ale bude to fungovat. Na konci bude přesně to, co jste chtěli. Možná to bude vypadat trochu jinak, než jste čekali, ale přijde to.

To vám můžu slíbit.
 

Že by konečně...?!

29. července 2018 v 23:22 | Neri |  Mé deníkové zápisky
Mám přítele.

Zázrak se stal.

Pokud mě (resp. můj blog) znáte a sledujete už delší dobu, pak asi víte, že tohle je pro mě takový malý zázrak, ve který už jsem téměř ani nedoufala. Po všech těch letech - prvním vztahu s klukem, co pro mě byl spíš kamarád, mnoha neopětovaných láskách, ne-oficiálním a velmi krátkém vztahu s dvojpaprskem, několika letech nezávazných vztahů a nedávné nešťastné zamilovanosti do kamaráda to, poprvé v životě, přišlo - mám normální vztah. Jestli je jedna věc, kterou jsem vždycky nejvíc ze všeho chtěla, usilovala o ni a nikdy ji neměla, je to právě tohle, vztah. Dívala jsem se na ty páry kolem sebe, co spolu byly ve škole, na ulici, v mém okolí (přátelé s partnery), apod. a vždycky jim tak trochu záviděla. Jako by žili v jiném světě, kterému já nerozumím a porozumět nemůžu. A fakt strašně jsem to chtěla, vědět, jaké to je.

Takže teď, když to zažívám, vlastně ani nevím, jak to popsat. Je to tak normální, pro ostatní asi zcela nezajímavé, a pro mě je to malý zázrak. Poslední dobou už jsem byla opravdu hodně skeptická. Říkala jsem si, že tam pro mě buď nikdo zajímavý není nebo jsem já nějaká rozbitá a moc vybíravá a nedostatečně zajímavá... říkala jsem si, že možná nejsem "materiál na přítelkyni" a proto mě nikdo, kdo by se ke mně hodil, nechce. Že tohle pro mě možná v kartách není a budu navždy sama, i když si přeji opak.

Najednou ale někoho mám. Někoho, kdo mě má opravdu rád a nedělá mu problém mi to dávat najevo. Někoho, koho mám taky ráda čím dál tím víc. Někoho, s kým můžu být sama sebou a kdo je ke mně také upřímný. Mám někoho, s kým se uvidíme každý den, ne jen jednou za pár týdnů a kdo je hrdý na to, že jsem jeho a plánuje se mnou budoucnost. Váží si mě. Chce mě takovou, jaká jsem. Respektuje mou svobodu. Snaží se řešit problémy a pracovat na tom, co máme. A já se snažím dělat to samé. Mám to všechno - společné plány, výlety, seznamování s přáteli, vodění se za ruce, smích a škádlení a upřímné konverzace a sex... jo, ten taky stojí za to.

Nechci se chlubit ani dělat ukvapené závěry, jsme spolu asi měsíc a kdo ví, co budoucnost chystá - ale nikdy jsem se takhle daleko nedostala a jsem prostě a jen šťastná. A chci to říct, obzvláště po tom posledním článku a oznámení o zlomeném srdci. Myslím, že už je docela v pořádku, když má jiného "majitele", který s ním zachází o mnoho lépe :-)

A jsem opravdu vděčná, že svého přítele mám, i když mi to pořád ještě tak úplně nedochází. Vztahy mi vždycky připadaly tak složité a najednou je to tak jednoduché a přirozené, že ani necítím změnu :-)) Má své chyby a občas mě rozčiluje, ale když se na to podívám s nadhledem, zjišťuji, že mám obrovské štěstí a je v tolika ohledech skvělý, že nevím, co víc bych si mohla přát. Těch pár otravných drobností holt budu muset překonat... stejně jako on snáší zase ty moje.

Nakonec asi jen tolik - neztrácejte víru. Nebo ji ztrácejte, ale to neznamená, že už vás nic nepotká. Já se tím single životem plácala pět let (a to nepočítám ty roky předtím), prošla si hodně věcmi - asi to bylo potřeba - a už jsem ani nevěřila, že jednou tohle zažiju. Věřte mi, když říkám, že to mnohokrát vypadalo naprosto zoufale. Ale nevzdala jsem to, nemohla jsem, protože jsem tu lásku tak moc chtěla... a zdá se, že nakonec se mi ta tvrdohlavost přecejen vyplatila. Zdá se, že nikdy to není dost zoufalé, pokud opravdu chcete.

Hezký zbytek léta!

Pauza

10. června 2018 v 18:26 | Neri |  Oznámení
Beru si "dovolenou", po dobu neurčitou nebudu přispívat zde na blog (na pracovní asi sem tam ano, až začnou prázdniny).

Ne, že bych letos přispívala nějak často. Ale momentálně prostě psát nechci. Staré příspěvky samozřejmě zůstávají k dispozici.

Důvod?

Potřebuju čas a klid na "léčbu zlomeniny srdce". Dodělám dvě zbývající zkoušky, přestěhuju se na prázdniny k rodině a budu trávit čas naprosto neefektivně koukáním na seriály, hraním her a možná trochu prací a šitím kabátu na zimu. Možná si najdu brigádu, možná ne, každopádně znám tahle období a vím, že toho moc dělat nebudu, protože toho nebudu psychicky schopná. Emoce (smutek a bolest obzvlášť) jsou vtipná věc, udělají z normálně fungujícího člověka zombie, která se na nic nesoustředí, všechno jí padá z ruky a ustavičně brečí. Věřím, že čím míň na sebe budu tlačit, tím rychleji se z toho dostanu.

Kromě toho chci být součástí "duchovní komunity" co nejméně. Čím dál víc se mi ukazuje, že nemá příliš smysl sdílet svou cestu a rady atd. Možná občas je něco užitečné, ale většinou si každý musí na to své přijít sám, jinak nepochopí, neuvěří. Každý je někde jinde. Pokud je někdo v nějaké oblasti/lekci/řešení problému před vámi, může vám poradit, ale nepomůže vám to. Tohle se nedá rozumem urychlit. A pokud jste s někým ve stejném bodě, buď řešíte stejný problém a nevíte oba co s ním a nepomůžete si... nebo jste ho oba vyřešili a pomoc nepotřebujete. Každopádně mám teď dojem, že je ztráta času tyhle věci s kýmkoli řešit. Co má přijít stejně přijde a pokud tím mám projít, tak tím projdu, ale pravděpodobně mi nikdo nepomůže. Musí se to zažít. A krom toho je v téhle komunitě taky spousta nešvarů (posedlost vylepšováním se, spiritual bypassing, zavrhování ega a materiálního světa, kastování lidí na více a méně duchovně vyspělé, démonizace "negativity", ... a vůbec neustálé hodnocení, co je dobré a špatné - cítit, být - a celkově povyšování se nad vše "přízemní, negativní, skutečné a fuj"), které už mi lezou na nervy a nechci se jimi zabývat a narážet na ně. Je to ztráta mého času a energie. To, co se v mém životě prokázalo jako opravdu užitečné a důležité, už nebývá náplní tolika článků a seminářů, protože to není rychlé a bezbolestné, jako nějaká meditace, která slibuje, že mávnutím kouzelného proutku napraví vaše vztahy nebo přinese peníze. Ostatně, všechno, co člověk opravdu potřebuje vědět o "cestě za snem" si přečte v Coelhově Alchymistovi. Někdy musíte projít celý svět, abyste našli poklad u vás na dvorku (v sobě?).

Prostě v tom už příliš nevidím smysl. Takže teď si budu žít svůj život mimo tohle všechno co nejvíc to půjde.
 


Duchovno x psychologie - spojenci či rivalové?

6. června 2018 v 20:24 | Neri |  Psychologie
Někdo by mohl říct, že žiju ve dvou odlišných světech. Na jednu stranu mám blog, kde řeším mnoho duchovních, nadpřirozených, logikou neuchopitelných témat; a k tomu studuji psychologii - což, ač se to možná někdy nezdá, je tvrdá věda jako každá jiná. V seminárních praceh nemůžu psát o svých životních zkušenostech, co si myslím a cítím (možná okrajově, na závěr, jako vlastní zamyšlení, ale jen někdy). Vše musí být podloženo výzkumy, čím relevantnějšími, tím lepšími. Učíme se jak se píší vědecké práce, jak poznat, jestli má výzkum nějaké chyby a mohl by být proto málo seriózní. Nic není nikdy pevně dané, vše je předmětem zkoumání, je tam mnoho možná a téměř žádné určitě. To je psychologie. V základu, než se dostanete minimálně na magisterský stupeň či rovnou na nějaký praktický výcvik, se učíte jen tohle - teorie, domněnky, možná fakta. Něktří nadšenci do duchovna, kteří jdou studovat psychologii, jsou pak velmi zklamaní. Umí být značně přízemní. Podle mě je to ale pozitivum.

Jsem ráda, že tzv. "sedím na dvou židlích". Duchovno a psychologie jsou totiž takový jin a jang. Vzájemně se doplňují a někdy také překrývají. Na internetu si přečtete převratnou duchovní myšlenku jen abyste po troše studia zjistili, že vychází z dvacet let staré teorie nějakého psychologa. Někdy se taková teorie může uchytit v duchovní komunitě proto, že je opravdu dobrá. Jindy se tam uchytí, protože nemá důkazy, které by ji potvrzovaly, naopak, vše ji vyvrací a proto se uplatní jen u lidí, kteří věří a neověřují. Důvěřuj, ale prověřuj je někdy opravdu cenná rada.

V praxi pak existují tři způsoby, jak duchovno a psychologie spolu fungují:

1. Doplňují se
- toto je možná to nejlepší, co může být a jak by to mělo být; poznatky z psychologie jsou brány v úvahu a tímpádem máme nějaký ten vědecký základ, zároveň si však uvědomujeme, že jsou věci, které psychologii a vědu přesahují, nedají se (alespoň zatím) vyvrátit či prokázat, jsou to už spíše věci filosofie nebo víry... a to je v pořádku, doplňují se, nejsou pevně dané, ale každý si je může zkusit na vlastní kůži - duchovno je prospěšné, přidává do života hodnotu, nesvádí na zcestí
- např. víra a náboženství je něco vědecky neuchopitelného, nemůžeme prokázat, jestli existuje Bůh nebo bohové a je to každého věc, čemu věří; z pohledu psychologie se však často prokazuje, že nějaká víra a třeba s ní související sounáležitost působí pozitivně na psychiku člověka, drží jej pohromadě v těžkých časech
- v praxi to vlastně ukazuje, že ani tak nezáleží na tom, jestli to, čemu věříme, je pravda - už jen věřit je pro nás dobré, přináší nám to naději, smysl
- na druhou stranu, víra může být i negativní, především tehdy, když si jí ospravedlňujeme amorální chování, používáme ji k tomu, abychom se vyvyšovali nad ostatní, odvozujeme hodnotu lidí od toho, čemu (ne)věří - to se stává, když je víra nad vědou a zcela ignoruje logiku věci - připadá vám snad logické říct, že lidé jednoho vyznání jsou hodnotnější než lidé vyznání jiného? v čem to spočívá? jsou snad jiný druh, mají jiné geny, mají nižší hodnotu proto, že se narodili v jiném prostředí (za což nemohou) nebo se rozhodli na základě jiných zkušeností věřit něčemu jinému (což je jejich právo)?
- kolektivní nevědomí je psychologický pojem C. G. Junga, který není vědecky ověřený (pokud vím), ale zároveň ani vyvratitelný (možná existuje - věřit v něj spadá spíše pod duchovno - možná ne, ale zatím to nelze vyloučit)
- duše a reinkarnace jsou dalšími takovými pojmy, existují v duchovnu a filosofii, ale existenci duše psychologie dodnes nedokázala potvrdit ani vyvrátit a proto se jí nezabývá (znepokojivé je zjištění, že poškození určité části mozku mění osobnost, tímpádem by mohla být ukotvená více v tělu než nehmotné duši, na druhou stranu je mozek pořád tak složitý, neprozkoumaný a nepochopený, že nikdo neví, jak osobnost vzniká nebo co je to vlastně vědomí a odkud se bere)
- intuice je pojem, který se zcela vážně používá i v psychologii, spíše než za produkt duše se však považuje za produkt zkušenosti a rychlého, podvědomého přemýšlení, kdy např. zkušený psycholog intuitivně pozná, že něco klient potřebuje na základě zkušenosti s jinými klienty a už nad tím nemusí vědomě přemýšlet, stejně nejspíš vznikají i nápady, kreativita - podvědomě


2. Navzájem se vylučují
- sem spadají teorie, u kterých lze docela dobře ověřit, že jsou nesprávné a přesto jim lidé věří a omlouvají si a vysvětlují svou víru důvody, které jsou čistě mezi nebem a zemí
- z hlediska psychologie tento jev dobře popisuje kognitivní disonance (najděte si výzkum na sektě, který prováděl Leon Festinger)
- v podstatě to funguje tak, že (z hlediska psychologie) člověk radši najde důkaz nebo vysvětlení, jakkoli absurdní, ve prospěch toho, čemu chce věřit, než aby změnil svou víru
- vědec-psycholog tohle ví, proto je skeptický, někdy až příliš a může duchovno celé odsoudit jako nesmysl, který si někdo vymyslel pro potvrzení své iracionální víry, vnímá to jako obranný mechanismus, apod.
- psycholog nemůže uznat hodnotu neověřené duchovní myšlenky
- duchovní člověk nemůže uznat hodnotu psychologického zjištění, protože by se musel vzdát své víry
- např. iracionální přesvědčení, že se mi nikdy nic špatného nestane, protože jsem dobrý křesťan nebo jakékoli jiné očekávání nereálné věci jen na základě víry (nemusíme ani udělat výzkum na to, abychom věděli, že i dobrým křesťanům se dějí špatné věci, umírají jim příbuzní, mají autonehody, apod.)


3. Potvrzují se, shodují
- psychologie i duchovno mají občas podobnou myšlenku, jen pro ni uvádí jiné důkazy nebo s ní pracují jinými způsoby
- např. důležitost dětství a výchovy je vyzdvihována v obou odvětvích, pracuje se s vnitřním dítětem, attachmentem, vzorci chování a myšlení, které si člověk odnesl z dětství, ...
- meditace je zkoumána i v psychologii, hlavně v té pozitivní, a její příznivé účinky na organismus jsou vědecky ověřovány, stejně tak se řeší vděčnost, láska, pozitivní emoce, ...
- "zákon přitažlivosti" má určité ohlasy i v psychologii, nenazývá se přímo takto a nebere se celkově jako pojem, ale jsou tady různé prvky, jako je např. sebenaplňující se proroctví (co očekáváš, to se stane - duchovní člověk by řekl, že je to věc vibrací, psycholog by řekl, že je to věc přesvědčení, které ovlivňuje chování, které predikuje úspěch či neúspěch); jinak řečeno, pokud si věříme, že něco zvládneme, dáme do toho prostě více snahy, tímpádem je větší šance, že uspějeme; pokud se chováme k ostatním hezky, také se k nám chovají lépe - a nemusí v tom být nic nadpřirozeného, prostě to tak je
- znamení, opět věc, která má v obou oblastech jiné vysvětlení - podle duchovna se prostě objevují, aby něco naznačila, psycholog by spíš řekl, že ty věci jsou kolem pořád, jen si jich spíše všimneme, pokud nad něčím podobným přemýšlíme (opět psychologické vysvětlení zákona přitažlivosti, synchronicity), protože mozek neustále filtruje nedůležité podněty a vpouští do vědomí jen ty důležité, vyhodnocené jako užitečné


Určitě je toho více, to jsou zkrátka věci, na které jsem si hned z patra vzpomněla.

Jak sami vidíte, psychologie i duchovno mají každý svůj náhled na věc, někdy dojdou k podobným výsledkům, někdy jiným, ale podle mě je užitečné nahlížet na věc oběma způsoby a přemýšlet, který mi zrovna teď může být užitečný. Někdy je třeba se nenechat držet při zemi vědou, která není vševědoucí. Někdy je však dobré zkusit "pozemskou" přízemní psychologickou metodu, zvážit platnost jejich vysvětlení a říct si - však na tom nakonec až tolik nezáleží, jestli to je duchovní nebo psychologické (zákon přitažlivosti nebo sebenaplňující se proroctví). Hlavně, že to funguje a dá se to využít. Přecejen, je velmi snadné se nechat zaslepit jednou pravdou a nevnímat další možnosti. Zabývat se duchovnem i psychologií mi pomáhá být neustále napůl nohama na zemi a napůl v oblacích a vzít si z obou světů něco.

Být více upřímný?

2. května 2018 v 16:34 | Neri |  Sebeláska
Pokud můj blog sledujete už nějakou dobu, určitě víte, že nesnáším lhaní, přetvářku a neupřímnost. Možná nejdůležitější životní hodnotou je pro mě autenticita (násleovaná svobodou - být sám sebou, dělat, co chci, jít kam chci, být s kým chci - dokud to jinému neškodí, jistěže). Pokud to nevíte, právě jsem to řekla :-) Pomáhám lidem najít styl oblékání, který je autentický a hodí se k jejich povaze, ale autenticitu se u sebe snažím rozvíjet i v mnoha jiných životních oblastech. Vlastně ve všech. Kdekoli to jde. Být sám sebou je to nejlepší, čím člověk může být a za tím si stojím. Ne vždy to však je lehké. Většina z nás byla od dětství učena pravému opaku - a vyžaduje to někdy značné úsilí se vrátit k sobě, překonat ty staré zvyky. Tentokrát proto, že si můžeme zvolit, co je pro nás důležité a jací chceme být, bez ohledu na to, co si myslí rodiče či okolí. Jako děti jsme na výběr příliš neměli.

Čím déle se snažím být upřímná a autentická, tím víc jsem přesvědčená, že je to velmi efektivní cesta seberozvoje. Že to vlastně platí na všechno a projeví se ve všech oblastech. Sebepřijetí, sebejistota, sebeláska... to všechno lze začít tím, že se začnete snažit být upřímní. Žít život, jaký opravdu chcete, být, kým opravdu jste, řídit se svými hodnotami... upřímnost vás k tomu donutí. Jak?


Když chcete být za všech okolností upřímní, pak musíte...
  • zjistit jací jste - pokud to nevíte a tvrdíte, že jste jiní, než jste, v podstatě lžete (sobě i jiným)
  • přijmout, jací jste a být ochotní to přiznat i ostatním a na nic si nehrát
  • dělat jen věci, za kterými si stojíte, za které se nestydíte - nemůžete se vymluvit, nemůžete lhát, musíte si stát za svými činy i slovy, není se kam schovat
  • přestat se stydět za své chyby - jinak nikdy nebudete mít odvahu přiznat, že je děláte - a všichni je děláme
  • být odvážní - protože často není snadné říct pravdu a máte strach z následků, třeba, že vás někdo odmítne
  • být zodpovědní - jakmile něco slíbíte a nesplníte, za jakou výmluvu se chcete schovat, když nemůžete lhát?
  • lépe komunikovat - sdělovat pravdu vždy, ale ohleduplně na místo používání "milosrdných lží"
  • naučit se říkat NE - místo vymýšlení výmluv, místo lhaní, prostě umět říct, že něco udělat nebo říct NEchcete
  • víc přemýšlet nad tím, kdy je a není dobré mlčet - vyjádřit svůj názor, ale nenutit jej, mluvit, když někdo raní vaše city, ale nepřehánět to s nevyžádanou kritikou (pomůže člověku nebo našemu vztahu, když se ozvu?)
  • udělat ve svém životě mnoho změn, např. být jen s lidmi, se kterými vážně chcete být a před kterými se nemusíte přetvařovat, dělat práci, která vás baví (řekli byste upřímně šéfovi, že tam chodíte jen kvůli platu? asi ne), věnovat se koníčkům, které vás vážně naplňují... dělat věci pro sebe, ne kvůli druhým, aby vás brali
  • každý den riskovat - odmítnutí, že někoho urazíte i dobře míněnými slovy, atd.
  • přijmout a komunikovat své emoce a potřeby - i když jsou "iracionální" a máte pocit, že byste je cítit/mít neměli
  • být zranitelní - přiznat, že občas něco nevíte, pokazíte, že nejste dokonalí...

Pravdou je, že čím déle se budete snažit žít v upřímnosti, tím více si začnete všímat toho, že to kromě výzev přináší i mnoho benefitů. Věřte nebo ne, mnoho lidí vás bude mít radši. Budou rádi, že vždycky ví, jak na tom s vámi jsou. Že když požádají o váš názor či radu, tak odpovíte jak nejpravdivěji umíte. Co víc, stanete se tím hlasem, který mluví za všechny, kteří se bojí promluvit. Pokud budete sdílet své pocity a potřeby, často se stane, že nebudete jediní, kdo se tak v oné situaci cítí, kdo má pochybnosti, kdo se bojí, komu něco nejde, kdo udělal pár chyb... a ostatní vám budou vděční, že to někdo řekl za ně, že nejsou divní, nejsou v tom sami - přecejen, tohle už dělám roky na tomto blogu a díky za ty hezké reakce, co jsem dostala :-) Vždy bylo mým cílem být zde upřímná hlavně proto, aby ostatní viděli, že v tom nejsou sami. Že pro ostatní, i když se tak mohou tvářit, není sebeorzvoj žádnou cestou růžovým sadem, nejsou pořád šťastní a odpuštějící a chápaví. Já nejsem. Myslím, že nikdo není. Ale nemusíte si psát blog, abyste byli tím hlasem. Někdy stačí být v kolektivu v práci/třídě/na nějaké akci tím prvním, kdo řekne, že je unavený. A druzí se pak nebudou bát to přiznat taky. Zkrátka být tím vzorem.

Protože když jste autentičtí, pomáháte i ostatním k tomu, aby byli autentičtí a víc sami sebou. Ukazujete, že je to ok, že je to možné, že to nebolí až tolik, jak si dříve mysleli. Osvobozujete ostatní tím, že osvobodíte sebe - a to stojí zato, ne?

Možná, že je pro mě upřímnost a autenticita dost důležitá a je to moje silná stránka (lidé si toho občas všímají a říkají mi to), ale i já mám svoje rezervy a pořád na tom pracuji. Je pro mě obzvlášť těžké být upřímná ve vztazích ohledně toho, co cítím a co chci a potřebuji. Občas ten strach překonám a řeknu to, ale pořád si připadám, jako bych se teprve učila chodit. Pořád se stydím za to, co cítím. Za to, co potřebuji. Pořád se bojím, že moje pocity budou na někoho "příliš", že když dám najevo náklonnost nebo žárlivost nebo strach, tak utečou a ta představa bolí. Jakkoli se snažím být upřímná, tohle pořád často držím v sobě. Hlavní problém je v tom, že často tyhle pocity či potřeby naráží na dvě věci: 1. jsou v rozporu s tím, co si myslím, že bych měla, abych byla "lásky-hodná" bytost; 2. jsou v rozporu s tím, co si o sobě myslím

Mozek má rád bezpečí, stabilitu, nerad mění názory. Obzvlášť nerad mění názor na své . A tak kdykoli narazíme na něco, co je dle nás subjektivně negativní a v rozporu s tím, co si o sobě myslíme (já nejsem majetnický a žárlivý člověk, nemůžu přece cítít žárlivost... já jsem nezávislá, nemůže se mi přece stýskat... já jsem emancipovaná žena, přece nemůžu mít touhu zůstat v domácnosti s dětmi, to kdyby někdo věděl, že chci, co by si o mně pomyslel...). Nemůžeme změnit, co chceme či cítíme, ale můžeme to potlačit, ignorovat. Je to snazší a krátkodobě(!) méně bolestivé, než měnit svůj náhled na sebe a ještě přiznat okolí, že jsme jiní, než jsme tvrdili/mysleli/dávali najevo. Chceme-li být autentičtí, musíme se však naučit smířit s těmi změnami. S tím, že máme právo se mýlit, být jiní, než jsme byli, cítit něco, co jsme mysleli, že necítíme. A to není snadné, vůbec ne. Ale je to důležité, protože si kvůli své hrdosti a tvrdohlavosti jinak odpíráme naplnění potřeb, které máme a tímpádem třeba i své štěstí a život, jaký upřímně chceme. Chceme to tak, ať se nám to líbí nebo ne, ať to popírá, co si o sobě myslíme, je to tak. Je třeba se s tím smířit, ne to ignorovat. Nakonec možná totiž ani tak nezáleží na tom, jestli jsme "stabilní" a stejní, jací jsme dřív byli. Záleží jen na tom, jestli jsme šťastní. K tomu být šťastný však není potřebné se nikdy neměnit - naopak. Změna je občas nutná.

A tak se na tom snažím pracovat. Snažím se to změnit. Snažím se být sama sebou naplno, i když mě projevovat emoce děsí a mám to asociované jako něco, co si prostě nesmím dovolit, na co nikdo není zvědavý a nikdo to nesnese. Možná máte problémy s něčím jiným, možná čelíte stejnému problému. Mnoho žen se ostatně učí svoje potřeby uspokojovat manipulací a svůj vztek "vyjadřovat" pasivní agresí. Není to nic, za co by se měl člověk stydět. Nikdo nás to neučil jinak, neměli jsme obvykle ty správné vzory. Ale můžeme se pokusit to změnit. Může to jít ztuha, ale může se to podařit. A myslím, že zrovna tohle stojí zato. Je to přecejen velký krok k sebepřijetí a sebelásce. Jakmile se naučím své potřeby a pocity přijmout, nestydět se za ně a vyjádřit je, třeba zjistím, že ani ostatní na ně nereagují tak hrozně, jak jsem myslela. Uvidíme. Zatím se jen pokouším.

Ale když se podívám nahoru na ten seznam, věřím, že změna možná je. Spoustu věcí jsem dříve také neuměla, lhala jsem a vymlouvala se jako všichni ostatní a povedlo se mi v tom hodně posunout. Kdo ví, třeba budu za pár let stejně přirozeně sdělovat i svoje potřeby tak, jako dnes umím přebírat zodpovědnost za své činy, chyby a nedostatky :-)

Nemusíte se měnit

17. dubna 2018 v 11:31 | Neri |  Sebeláska
Dneska jsem narazila na článek na jiném webu, který mě tak trochu inspiroval k sepsání vlastního. Resp., připomněl mi myšlenku, se kterou se tak nějak dlouhodobě srovnávám. Vidíte ji v nadpisu článku. A ještě jedním dechem dodávám: Nemusíte se měnit kvůli nikomu - ani kvůli sobě! A vím, že pro mnoho z nás, co se tak či onak dostali k seberozvoji se to snáze řekne než vezme za své. Pořád máme dojem, že nejsme dost dobří takoví, jací jsme. Už jen to, že bychom se sebou měli být spokojení, i když nejsme, je tak trochu snaha o změnu, ne? A na psychologii.cz byl také dobrý článek o (ne)měnění sebe sama, když už jsme u toho, klidně si jej přečtěte také :-) Na psychologii mám ráda, že se zabývá duší a její bolístkami (ale v rámci třeba pozitivní psychologie také radostmi), ale zůstává z části vždycky nohama na zemi, v reálné lidské zkušenosti, pokouší se na věc nahlížet logicky a ověřovat ji výzkumem, zatímco duchovno je dobrý dodatečný rozměr, ale někdy až příliš nereálné, sluníčkářské a odtržené od skutečného života. O vztahu psychologie a esoteriky ale dneska mluvit nechci. Možná příště :-)

Možná si to mnoho lidí neuvědomuje, možná je to jen můj názor a mýlím se, ale možná tak 80% lidí, které zajímá duchovno, se k němu dostalo právě proto, že trpí méněcenností apod., dalších 15% si prošlo nějakým traumatem, který nedokázali zpracovat bez víry v něco vyššího a možná tak 5%, pokud vůbec, se zajímá o duchovno jen proto, že se chce rozvíjet, že je to baví, nevychází to z žádného pocitu, že jsou nedostateční a jejich život je nedostatečný a musí se "napravit" a zlepšit. Pravděpodobně jsem v těch prvně zmiňovaných 80%. Všechny ty "nedostatečné děti", které mají odmala pocit, že je nikdo nemiluje proto, že jsou vadní takoví, jací jsou... všichni se snažíme dosáhnout něčeho víc, být něco víc, dokázat ostatním a sobě, že jsme dobří lidé. Snažíme se být dokonalí, nikdy se nechovat dětinsky a nevyspěle, nedržet křivdy a odpouštět, nesoudit lidi a bezpodmínečně milovat... schválně, jestli se v tom poznáváte. A proč? Jen proto, abychom byli dost dobří, dost milovatelní. Psala jsem o tom již stokrát. A kdykoli se snažíme o nějaké to sebe-přijetí, zdá se to jako zbytečná snaha, neb jak přijmout sebe, když už snaha přijmout sebe je snahou se změnit a být lepší, jiní?

Je to trochu neintuitivní, ale vzdát to je asi to nejlepší, co můžou lidé jako my udělat. Vzdát to se sebou, zcela a kompletně. Vzdát snahy být duchovnější a lepší (pokud si něčím máte projít a naučit se to, hádejte co, stejně se to naučíte, i když nechcete, před tím neutečete ani sezením s rukama v klíně). Vzdát to a dělat si, co chci. Klidně i chyby, protože právě chyby jsou ten nejlepší výukový materiál, nikoli snaha jim předcházet a mít vše pod kontrolou. A být dokonalí rovnou.

Ani nespočítám, kolikrát jsem si myslela, že nejsem hodná toho mít vztah, protože se někdy chovám hrozně a dětinsky, urážím se, odháním lidi, moc na nich visím, nejsem spokojená sama, atd., že ještě musím být nezávislejší a schopnější a vyspělejší a zkrátka... bezchybná, než mě někdo bude chtít. A pak jsem nevěřícně zírala na všechny ty holky kolem, co se chovaly často mnohem hůř než já, nezvládaly své emoce, dělaly scény, hádaly se kvůli pitomostem, byly náročné a dětinské a žárlivé a protivné... a měly muže, kteří je milovali. Nechápala jsem, jak je to možné. Já se snažila tyhle věci ovládat a neprojevovat a stejně jsem byla sama. Proč ony můžou být "špatné" a někoho mít a já ne? Jistě, zákon přitažlivosti. Ony se asi dost dobré cítí, vidí chyby na partnerovi. Kdo ví. Já ne. Já vždy hledala chyby u sebe, protože tak to přece vyspělí a hodnotní lidé dělají. Nehážou své problémy na ostatní. Jsou zodpovědní. Ohleduplní. Bezchybní. Znáte to :-)

Jsou ale chvíle - a doufám, že budou čím dál častější - kdy na všechno kašlu. Kdy je mi úplně u prdele, že nejsem dokonalá, že nejdu příkladem, že se někdy zlobím nebo brečím, že si dělám, co chci a možná to není rozumné a možná to není "správné" a možná si nabiju držku, ale čert to vem, já to chci. Chci žít!!! Nechci být pořád rozumná a dokonalá. Chci dělat ty hloupé chyby, protože můžu, protože je to příjemné. Chci to se sebou vzdát a být, kým jsem, místo abych se vylepšovala. Chci být žena, ne "vyrovnaná bezpohlavní duchovní bytost". Chci si tu lidskou existenci užít, když už jsem tady.

A tak znovu opakuji své staré chyby a nebývale si to užívám :-)) Jsem zamilovaná a šťastná, mám konečně pocit že - i když to není dokonalé - mám někoho, na koho se můžu spolehnout, ke komu se můžu přitulit, spát s ním, být "jeho" žena, konečně po tom všem dramatu kolem dvojaprsku si můžu užívat něco klidnějšího, spokojenějšího, něco, co mi neleze na nervy každý den. Něco, co je alespoň z části opětované. Je to na dálku a (zatím?) nezávazné a je mi to vlastně jedno. Chci z toho jen vytěžit maximum, dokud můžu. Už jsem se naučila, že v životě mám, co mám, darovanému koni je lepší nekoukat na zuby a být vděčná za každou trochu štěstí, co si někde zvládnu ulít (ráda bych ale podotkla, že to není "provizorium" jako jsem o tom psala, alespoň to tak necítím, mám pocit, že je to naprosto ok a je mi dobře). Nejprve jsem se tomu bránila, říkala jsi, že jsem pěkně blbá, zase se "takhle" zamilovat do někoho, kdo je daleko a nechce se mnou mít vážný vztah... ale nakonec jsem to vzdala, protože... s tím stejně nedokážu a nechci bojovat. Láska je pro mě něco velmi vzácného, navíc taková, kdy s tím druhým můžu opravdu trávit čas, i když vzácně, kdy vím, že to taky chce a jsme si blízcí psychicky i fyzicky... páni, zázrak :-) Nebudu si stěžovat. Budu si to užívat. Budu prostě ráda, že jsem žena, že mám muže, že to miluju a nic mě netěší jako tohle. Haha, jsem už taková. Jsem jaká jsem. Dělám si, co chci. A je to to nejlepší, co můžu být a dělat.

Se svým dvojpaprskem jsem skončila

13. března 2018 v 17:14 | Neri |  Mezilidské vztahy
Pokud nevíte, co se skrývá pod slovem "dvojpaprsek", čtěte třeba tento speciál vílího magazínu, kde se dozvíte vše potřebné. Jestli ale víte, o co jde, sami jste na té cestě nebo sledujete mou, tento článek je právě pro vás.

Ani nevím, jak s tímto začít, ale myslím, že bych přecejen měla něco říct. Všechno se to ve mně urovnalo nějak postupně a teď už se z toho nepotřebuji ani tak vypsat, jako že bych chtěla uvést věci na pravou míru. Po všech těch dávných optimistických článcích typu "nikdy to nevzdávejte" jsem došla do fáze, kdy věci vidím trochu jinak. A o tom chci dnes psát. Chci to celé pro vás nějak uzavřít a dát "prohlášení" o aktuální situaci na mojí "cestě".

Možná by se nejprve slušelo nějak shrnout, jak ta moje cesta doteď vypadala. Cesta, na kterou jsem - já hloupá - asi v nevědomosti nastoupila dobrovolně, ale později toho značně litovala. Nedávno tomu bylo pět let, co jsem poznala svůj dvojpaprsek, lásku svého života a tak dále. Brzy tomu také bude pět let, co jsme se rozešli. To hezké období mezi námi bylo krásné, pak už to bylo spíše jen bolestivé. Co jsme se potkali, tak jsem (ne nutně v tomto pořadí):

  • zažila tak silné pocity lásky, oddanosti a duševního spojení, jaké jsem si ani neuměla představit
  • prožila asi tři roky v těžkých depresích
  • změnila bydliště a školu
  • měla několik nezávazných vztahů, které byly naprosto nenaplňující
  • měla sebevědomí na bodu mrazu a trpěla sebe-nenávistí takovou, až jsem ze sebe zvracela
  • věřila, že se zase jednou dáme zpátky dohromady
  • umírala bolestí, že je s jinou a mě nechce
  • zkoušela náš vztah dát všemožnými způsoby zpátky dohromady
  • zkoušela na něj zapomenout a být s někým jiným
  • zjišťovala, že to nejde a byla z toho ještě víc zoufalá
  • přečetla desítky článků a snažila se na sobě pracovat a "být lepší"
  • byla na něj naštvaná a všechno mu vyčítala
  • byla naštvaná na sebe a vyčítala sobě, že jsem to posrala
  • silou vůle vytáhla svoje sebevědomí zpátky do plusových hodnot
  • dokončila školu, našla něco, co miluji dělat a začala podnikat
  • strávila dva roky sama v občasné marné snaze si někoho najít
  • zcela ztratila víru v lásku... a pak jí zase věřila, i když šance na zlepšení byla nulová
  • byla zklamaná znova a znova, pořád dokola, zranila se tolikrát, že to ani nespočítám
  • utápěla se ve vzpomínkách a sebelítosti
  • posílala ho do prdele a zase se vracela, dávala vinu jemu a pak sobě a doufala, že se něco změní
  • zjistila, že se nic nezmění a totálně zahořkla
  • začala se přijímat taká, jaká jsem a vykašlala se na nějaké "zlepšování se" pro někoho, kdo mě stejně nechce
  • uznala, že mám hromadu issues a jsem na hlavu, ale asi se s tím stejně nedá nic dělat :-)
  • zkoušela si najít vztah, i když jsem na hlavu a nejspíš ho nikdy mít nebudu :-)
  • kompletně to vzdala

Celé roky jsem se opravdu snažila to celé nějak vyřešit, dostat ho zpátky nebo na něj zapomenout, být s někým jiným, jít dál, prostě se dát dohromady, ale nešlo to. Bylo mi hrozně, život byl hrozný a i když pak byl lepší, můj milostný život zůstal na bodu mrazu. Byla jsem na něj stokrát naštvaná a stokrát mu odpustila a stejně jsme se jeden druhému nakonec vzdálili tak moc, že jsem ztratila jakoukoli naději a víru v lásku. Skončilo to. Dnes už ani nevím, jestli bychom si po tom všem měli ještě co říct. Dnes už s ním ani mluvit nechci. A možná jsem nedokonalá, divná, možná mám hromadu psychických problémů, utíkám před lidmi, co mě mají rádi a běhám za těmi, co o mě nestojí, ale i tak - i přesto, že jsem taková - si zasloužím něco víc. A i kdybych to nemohla dostat, vždycky o to budu usilovat. Nechci být sama jen proto, že mě někdo nechtěl. Nechci se trápit kvůli někomu, kdo na mě možná ani nemyslí. Nechci už nic řešit. Nechci už žádné takové sračky, protože to není láska, to je utrpení. Nechci se nikam rozvíjet ani být lepší. Jsem ok taková, jaká jsem. Mám se ráda. Možná ne tak moc, jak bych "měla", ale čert to vem. Je mi už úplně jedno, co bych měla. Je mi jedno, jestli budeme spolu. Už s ním být ani nechci. Nestojí mi to zato.

Nevím, jak ta změna přišla a co na tom vlastně záleží... takže po letech, kdy mi všichni říkali, jak na něj mám zapomenout a jít dál, po letech, kdy jsem se do toho nutila na sílu a nešlo to, se to nakonec vyčerpalo samo. Už nemám sílu se snažit, doufat a věřit. Cokoli ve mně bylo, co v nás ještě věřilo, už je to mrtvé. Už si nevyčítám, že jsem něco před pěti lety zvorala. Čert to vem. Ze svých chyb jsem se poučila, snažila jsem se to napravit, bohové ví, že jsem udělala, co bylo v mých silách, abych všechno zlepšila. Jenomže to by ta snaha musela být oboustranná. Dnes už vím, že chyba nebyla ve mně, že jsem nebyla "nedostatečná", ale že on - i když mě asi miloval - prostě nebyl schopen a ochoten mít skutečný vztah. Chtěl jen zábavu na dobu, kdy má volno, ne ženu, které se musí věnovat. Ne vztah, o který musí pečovat. Chtěl jen to hezké a snadné a nic skutečného a těžkého. Nechtěl nic řešit, já ano. Budiž mi odpuštěno, že jsem skutečná žena, ne jen panenka na hraní. Zlobím se na něj a jsem zklamaná a ztratila jsem veškerou důvěru, kterou jsem v něj kdy měla. Jistě, nějaká část ve mně ho možná pořád miluje, ale už si neumím představit, že by z té lásky někdy byl reálný vztah. Možná mohl být, kdysi, kdybychom se oba snažili, ale sama jej nevybuduji a už se o to nechci ani snažit. Končím a odcházím.

Výsledek obrázku pro lovers sad

A ano, někdy mě to všechno pořád bolí, někdy brečím nad těmi ztracenými iluzemi a vírou, nad tou holkou, kterou jsem kdysi bývala, nad svou vírou v lásku, nad dítětem, které si muselo projít peklem a nikdo tu pro něj nebyl, aby ho držel za ruku... jen já. A jsem to opět jen já, kdo se mnou je, když takhle brečím. Jen sebe jedinou mám až do konce života. Teď jdu dál. To, co mi připadalo naprosto nemožné je najednou to jediné, co můžu udělat. Tak vypadá přirozený vývoj, tak to má být, takže se nesnažte do něčeho nutit na sílu. Nefunguje to. Potřebovala jsem dojít až na dno a něco nechat umřít a oplakat a to chce čas.

Co teď, co dál? Život ukáže. Už nikdy nebudu stejná, jako dřív a už na tom ani nezáleží, protože už se nechci zavděčit stejnému muži, kterému jsem se chtěla zavděčit dřív. Už nechci být zase ta veselá holka, jen, aby mě měl rád. Už chci víc než nějakou hru. Alespoň, díky tomu, po tom všem, vím, co pro mě znamená skutečný vztah a jak chci, aby můj život vypadal. Vím, co chci cítit. Vím, že chci někoho, koho budu milovat a komu budu oddaná a vím, jaké to je, takže to - až jestli jednou a pokud to přijde - poznám. A také vím, jaké zacházení si od muže zasloužím a vím, že svoje srdce nedám znovu do rukou někomu, kdo ho zahodí do bláta, to fakt ne. To už radši budu sama.

Berte to z mé strany jako takové zakončení tématu dvojpaprsků, už tomu prostě nevěřím, už o tuhle "pravou lásku" nestojím, už to nechávám všechno za sebou a uzavírám tuhle kapitolu svého života. Je to něco, co vám opravdu nedoporučuji prožít, i když mi to možná v něčem pomohlo a někam mě posunulo, tohle není to, co si člověk představuje pod láskou. Já chtěla vztah, ne tohle peklo, ne nějaký sebe-rozvoj a nějakou cestu. A pokud je láska to, co chcete, nemodlete se, abyste potkali svůj dvojpaprsek. Rozhodně nepřijde to, co byste (chtěli) čekali. Co se mě týče, ideální vztah s duchovním spojením a tím pravým/pravou je jen takový mýtus, ve který jsem zbytečně dlouho věřila. Nestane se skutečností. Teď už to vím.

Love is evil. It´s a version of perversion that is only for the lucky people. - The Pretty Reckless

P. S. Ne, nezanevřela jsem na lásku kompletně, jen se smiřuji s tím, že pokud v mém životě někdy bude, tak zřejmě jen ta lidská, nedokonalá, neduchovní, s někým, kdo se ke mně nehodí a kdo mi jen zrcadlí moje vnitřní vzorce. Tak, jako to má každý. Prostě krutá realita a žádná vysněná idylka...

Být šťastný = pozitivně myslet?

6. března 2018 v 9:03 | Neri |  Psychologie
Lidská společnost se neustále mění a s ní i priority. Dříve nám stačilo, že se nemáme až tak hrozně a když jsme se měli hrozně, stačilo nám se mít o trochu líp. Když byl hladomor, chtěli jsme dobrou úrodu. Když mor, chtěli jsme hlavně přežít a být zdraví. Čím méně katastrof nás jako společnost potkává, tím více prázdnoty zůstává. Už neřešíme, jestli se najíme nebo budeme mít střechu nad hlavou, alespoň většina z nás ne. Modlou dnešní doby se stalo štěstí. Ale co je to štěstí?

Psychologie se také dříve zabývala především léčením "nemocí". Později humanističtí psychologové (jako Rogers a Maslow) přišli s jiným přístupem. Místo, aby na lidech hledali chyby a snažili se je opravovat došli k tomu, že "lidé jsou v zásadě dobří a směřují k sebe-aktualizaci", tedy že všichni chceme směřovat ve svém životě někam dál, vyvíjet se. Chceme si naplnit své základní potřeby, ano, ale také chceme dělat něco víc. Čím dál častěji chceme žít smysluplný život. V Americe se objevilo "hnutí" pozitivní psychologie, které staví na podobných základech. Místo nemocí zkoumá štěstí a snaží se přijít na to, jak vypadá šťastný život, jak ho mít, jak se (všichni) mít lépe.

Pozitivní psychologie není jen o tom "jak šťastně myslet". Naopak přichází s myšlenkou, že k dlouhodobému štěstí je třeba víc než jen "být veselý". Pokud chcete, můžete se podívat na TedTalk jednoho ze zakladatelů pozitivní psychologie, kde vám vysvětlí, co je dle psychologů štěstí a šťastný život a jak ho mít. Také, pokud umíte anglicky, se můžete otestovat a zjistit, jak na tom jste právě vy :-) Pro ty líné a ne-angličtináře však shrnu, co to tedy ten spokojený život je.


Podle Seligmana existují tři podoby spokojeného života:


1. Život plný potěšení

V takovém životě člověk zažívá maximum pozitivních emocí, vyhledává věci, které jsou mu příjemné a snaží si ty věci užít na maximum. Může to být dobré jídlo, dobrá společnost, zábava, ... Nevýhodou tohoto života je fakt, že na příjemné pocity si člověk docela snadno zvykne a brzy mu přestávají stačit. Je to jako, když jíte stejné jídlo pořád dokola. Dříve či později se vám zprotiví a už vám tolik nechutná. Takový život by jistě zahrnoval mnoho "bytí v přítomném okamžiku" a "pozitivního myšlení", přesně tak, jak to učí někteří nadšenci do zákona přitažlivosti. Hlavně se vyhýbat negativitě! Z dlouhodobého hlediska je takový život ale poněkud... nenaplňující.


2. Život naplněný

Naplněný život má člověk, který zná své silné stránky a využívá je. Člověk, který dělá věci, které má rád. Člověk, který má dobrou práci a baví ho, spokojené partnerství, dobré zdraví, ... Nemusí mít všechno, ale něco důležitého má. Zažívá tzv. stav "flow", kdy se natolik ponoří do své milované činnosti (třeba práce nebo koníčku), že nevnímá svět kolem, v tu chvíli necítí nic, ale je z dlouhodobého hlediska o dost spokojenější, než jen člověk s životem plným potěšení.


3. Život smysluplný

Smysluplný život máme tehdy, když děláme, co máme rádi, využíváme svých silných stránek a to všechno navíc pro dobro a ve jménu něčeho, co nás přesahuje. Zkrátka pomáháme lidem, měníme svět, máme pocit, že naše práce má smysl. Nemusíte být ani v mírových sborech, abyste měli smysluplný život. Stačí, že máte pocit, že váš život má význam. Smysluplný život může mít i uklízečka, pokud má pocit, že její práce ostatním přináší pohodu a radost a že je pro ně důležitá. Nakonec, když budete vděční lidem kolem vás za to, co pro vás a ostatní dělají, budete šťastnější nejen vy (že umíte ocenit dobré věci), ale i oni (že někdo oceňuje je) a tímpádem znovu vy (jste pro ně nějak důležití, těšíte je).


Z výzkumů vyplývá, že smysluplný a naplněný život přináší větší dlouhodobý pocit štěstí, než život plný potěšení.

A co je největší štěstí? Přece mít život smysluplný, naplněný... a jako třešničku na dortu si ho umět i vychutnat :-)

Nakonec chci říct - a je to i z mé vlastní zkušenosti - že pozitivní myšlení je dobrý nástroj, ale není to ta hlavní cesta ke skvělému životu. Nejprve se pokuste najít něco, co vám jde a milujete to a najít způsob, jak to smysluplně využít pro sebe i ostatní. Když v životě najdete smysl, dostat se z depresí (kde je pocit absence smyslu dost silný) a jiných potíží se dostanete mnohem snáze. A pak se můžete pokusit i o tu vděčnost a oceňování toho, co je.

Spokojený život je tak trochu jako strom - v zemi máte kořeny, to, co je vám dáno už díky genům, předchozímu životu... zkrátka vaše talenty, to, na čem můžete stavět. Potřebujete ale také větve a roztáhnout se do světa (smysluplnost), abyste na nich mohli nést listí (ty drobné radosti).



Zahoďte provizoria a přijměte to, co opravdu chcete!

27. února 2018 v 11:11 | Neri |  Sebeláska
Jsou v životě chvíle, kdy si něco moc přejeme a znalí Zákona přitažlivosti si to také vizualizujeme, snažíme se to získat, podnikáme vhodné kroky, padáme a zvedáme se a říkáme si... tak ono to pořád nepřichází. Možná to nemá být. Možná si to nezasloužím. Může se stát, že vám do života přijde něco podobného. Není to přesně tak, jak jsme chtěli. Nemá to splněné všechny vlastnosti, ale je to lepší než to (nic), co jsme měli. Tak si říkáme - možná mi tohle stačí, možná bych to měl/a přijmout, alespoň prozatím, než přijde něco lepšího... jenomže ono nic lepšího nepřijde. A víte proč? Protože jste se rozhodli, že si nezasloužíte to "top", ale že vám "stačí" něco méně. Jinými slovy, že si vlastně nezaloužíte to, co opravdu chcete. Nevěříte, že byste to mohli mít v plné verzi, tak se spokojíte s demoverzí. A jelikož dostaneme jen tolik, kolik si myslíme, že si zasloužíme - tak je to všechno a pořád jsme nespokojení. Ale to není chyba nějaké vyšší moci, je to jen naše chyba. To my rozhodli, že tohle je vše, co můžeme dostat - tak to tak je.

Myslím, že je to jeden z kroků - jeden z testů - kterými si musíte projít, jakmile se dostanete na určitou úroveň sebelásky, víry v sebe, apod. Ze začátku, když si ještě nic moc nezasloužíte, do vašeho života ty chtěné věci chodí po málu. V zásadě si ani nedovolíte chtít něco moc velkého, tolik si nevěříte, že opravdu jste šťastní, když si přejete něco malého a ono to opravdu přijde. Postupně, po krůčcích, si dovolujete stále víc a víc. Potká vás jedna životní rána, druhá životní rána, opustí vás ti nejbližší a naučíte se spoléhat jen sami na sebe. Naučíte se stavět sebe na první místo, ostatní až potom. Už jste přišli o všechno a přežili jste to, takže se tolik nebojíte. Už umíte říct "NE" a umíte říct občas i to "ANO" a už víte, co chcete a jste si jisti, že to taky můžete dostat. Minimálně věříte, že tady je ta šance. Opravdu si vysníte, co si přejete. Sen, který máte už roky a připadal vám nedosažitelný, je najednou na dosah. A tak seberete odvahu a jdete za ním. Jenže...

To pravé, stoprocentní, pořád nějak nepřichází. Připadá vám to jako špatný vtip. Třeba hledáte práci, kterou jste si vysnili nebo dům nebo vztah nebo příležitost jet někam do zahraničí či si splnit jiný sen. Hledáte příležitosti toho přání dosáhnout a oproti tomu, jak to bylo kdysi (když jste si nevěřili a nic si nezasloužili), nabídky chodí. A na papíře vypadají skvěle. Kdokoli jiný by po nich skočil a byl by spokojený - nebo si to alespoň říkáte. Jenomže jakkoli skvěle ta nabídka zní a vypadá, vy prostě cítíte, že tomu něco chybí, že to ještě není "ono". A tak pochybujete o sobě a o tom, jestli nejste moc nároční, jestli se vám vůbec může přání splnit do puntíku, jestli se vaše intuice nemýlí a tohle je to, co máte dostat, a víc nedostanete. Je to takový test. Vesmír to na vás zkouší, ptá se: Vystačíš si s tímhle nebo to myslíš vážně? Vážně věříš, že si zasloužíš, co chceš? A to vy, ne vesmír, rozhodujete o tom, co si zasloužíte.

Dejme tomu, že si hledáte práci. Projíždíte nabídky a říkáte si: Tohle je moc daleko. Tohle je moc malý plat. Tohle by mě nebavilo. Tady bych musela dodržovat dress-code, který nechci. Ani jedno není přijatelné... A tak hledáte dál. Najednou se vynoří nabídka, která vypadá prostě skvěle. Dobrá lokalita, dobrý plat, nějaké ty benefity, náplň práce by mohla být lepší, ale třeba by vás to bavilo. Tak si řeknete: Neměl/a bych to vzít, co ještě víc chci? Co víc myslím, že dostanu? Nejsem hlupák, když to odmítám? Ale máte z té práce špatný pocit. Jdete na pohovor a nějak jsou vám lidé nesympatičtí. Kancelář je stísněná a jste tam čtyři a vy chcete soukromí. Jsou to drobnosti, ale jste z nich otrávení. Říkáte si: Tohle má být ono? To nechci...

Nebo hledáte vztah. Jdete na pár schůzek. Najdete někoho, kdo splňuje všechny vaše rozumové představy. Je inteligentní, hezký, máte společné zájmy, společnou představu o skvělém životě, společné názory, vše vypadá dokonale, jenže... nějak tomu chybí jiskra. Netěšíte se na něj/ni, nejste nadšení, nebaví vás to. A tak si říkáte: Co je to se mnou? Proč ho/ji nechci? Vždyť vypadá dokonale... Třeba není ta jiskra až tak důležitá, třeba to přijde časem, třeba... Vždyť nechci být pořád sám/sama, třeba mám moc vysoké nároky, třeba se romantika přeceňuje, třeba to takhle má prostě být.


Věřte, že kdykoli řeknete "ANO" takovému provizoriu, kdykoli se smíříte s tím, že dostanete méně, než chcete, než si zasloužíte, říkáte zároveň "NE" tomu pravému, co na vás někde čeká. Nejspíš je to zrovna za rohem a vynoří se to ve chvíli, kdy opravdu odmítnete všechna ta provizoria, kdy zahodíte své rozumové představy o tom, že tohle by vám mělo správně stačit a čekáte, než narazíte na něco, co vám tak nějak "klikne" a zapadne a pošle pocit "To je ONO!!". Kdykoli jste netrpěliví a spokojíte se s málem hned, místo toho, abyste počkali na víc, říkáte tím, že vlastně vaše úplná spokojenost není důležitá, že vlastně až tolik netrváte na tom se mít dobře a mít vše jak to chcete, rezignujete vlastně na svůj sen a místo, které pro jeho splnění ve svém životě máte, zacpete něčím nedostatečným. A tak pro to skutečné nezbude prostor. Takže pokud chcete opravdu to, co chcete, pokud to chcete dostat na 100% (a já vím, že ano), odmítejte vše, co stoprocentní není. Možná vám to bude připadat nerozumné, nevděčné, možná si řeknete, že víc už nebude... na tom nezáleží. To činy se počítají. A pokdu prokážete, že jste odhodlaní dostat přesně to pravé, co si přejete, úplně a zcela, tak ono to přijde. Nakonec, za odměnu, za složený test vytrvalosti, trpělivosti a hlavně sebe-lásky a sebe-úcty a vědomí, že si zasloužíte vše, co chcete - nakonec to pravé přijde. A možná jinak nebo odjinud, než jste čekali.

Jistě, že budete v průběhu toho procesu hodněkrát zklamaná, otrávení, budete pochybovat a budete se bát a budete mít chuť to vzdát a se vším seknout. Jsou to jen testy. Projděte jimi. Buďte se svými emocemi, dovolte si je cítit. Dejte si pár dní volno, dělejte, co cítíte, že potřebujete a co je správné. A ža se z toho vylížete, jděte dál, zkoušejte to dál. Ukažte, že to myslíte vážně. Stejně jsou ty emoce, strachy a zaklamání hlavně čistěním starých vzorců, které už žít nechcete.

A pokud něco chcete a nemáte pro to v životě místo, třeba chcete lepší vztah a už jeden máte, nezbude vám, než buď ten vztah vylepšit anebo, když to nepůjde, jej opustit. Dokud si nedovolíte zariskovat, že nebudete mít nic, ve víře, že si zasloužíte všechno, ono to všechno nepřijde. Teprve když jste ochotni radši nemít nic než mít něco nedostatečného, teprve tehdy přijde všechno. A vy budete vědět, že tentokrát už není nad čím přemýšlet a rádi tomu řeknete "ANO!!". Možná to nebude "rozumově" dokonalé, ale pocitově si budete jisti, že zrovna toto zrovna teď potřebujete. Věřte sobě a své intuici a nesmiřujte se s něčím nepřijatelným, nedostatečným nebo nedokonalým. Zasloužíte si víc. Myslete na to.



(Jako vždy, tohle je něco, co mě potkalo i v mém životě, lekce, kterou si právě procházím a sama jsem si musela tváří v tvář "skvělým" nabídkám znovu uvědomit, že moje intuice je nejdůležitější, že se nemůžu smiřovat s něčím míň, že je mi vlastně dobře i takto a ničemu by nepomohlo, kdybych do života přijala něco nedostatečného. Nemám to zapotřebí. A radši risknu, že nebude nic, než se spokojit s tím, co mě nenaplňuje. Je to snad poprvé, kdy mě tahle lekce potkala tak otevřeně a kdy jsem si vážně musela říct, že na tohle přece neskočím. Momentálně se ve mně nějak ukotvuje to rozhodnutí říct "NE", i když je to jen na základě pocitů, ne rozumu, říkat, co opravdu cítím a myslím si; a stavět na první místo sebe, bez ohledu na to, jestli to někomu - nechtěně - ublíží. Ale věřím, že je to jen krok na cestě k cíli a že to pravé brzy přijde. Cítím, že jsem na správné cestě a přece už dávno vím, že moje intuice se nemýlí.)

Co obnáší studium psychologie II.

20. února 2018 v 9:02 | Neri |  Psychologie
V minulém článku jsem nastínila, co všechno je třeba, aby se člověk stal psychologem a jak se připravit k přijímacímu řízení. Dnes se chci pobavit krátce o tom, jak samostné studium probíhá, co se učíme a neučíme a jaké máme povinné knížky. Článek je dobrý nejen pro ty, co studium zvažují, mohl by se hodit i těm, kteří si chtějí udělat jakýsi základní přehled o psychologii i bez školy (např. studovali jiný obor, ale chtějí si udělat psychoterapický výcvik nebo psychologii ve své práci jinak potřebují) a neví, kde začít a co si přečíst.

V dnešní době je studium psychologie nejčastěji rozděleno na bakalářský a magisterský stupeň. V bakalářském stupni se berou základy, nenajdete příliš předmětů orientovaných do praxe - až na samotnou jedno-až-dvou-semestrální praxi, která ale probíhá spíše ve sféře sociálních služeb než na psychiatrické klinice. Jak jsem se již zmínila, jsem na FF MUNI, takže moje poznatky o studiu pochází odtamtud, jinde to může být trochu odlišné, ale předpokládám, že obsah studia bude podobný.

Náležitosti vysokoškloského studia jako takového rozebírat nebudu, všude je nutný počet kreditů a nějaký soubor povinných předmětů, my máme navíc povinné dva semestry nějakého sportu, zkoušku z jazyka na úrovni B2 (na psychologii výrazně potřebujete angličtinu kvůli čtení odborných textů v originále) a společného základu filozofie. Studium psychologie se odlišuje od studia např. matematiky nebo ekonomie v tom, že je to věda a to věda, ve které probíhají neustále nové pokroky a objevy a v zásadě není možné sledovat všechny myšlenky, nemluvě o tom, že prakticky neexistují žádné pevně dané, ověřené teorie, jen více či méně ověřené teorie :-) Tím chci říct - na psychologii se budete jen málokdy učit, že je něco tak a ne jinak. Naopak se budete učit, že na vysvětlení každého jevu existují třeba 4 hlavní, slavné teorie (mnohdy i více) a že každá z těchto teorií má důkazy pro i proti, každá má silná i slabá místa. To je vše, co se naučíte. Teorie. Kterou z nich si oblíbíte vy už je vaše věc, psychologie ponechává místo k vlastním závěrům. Všimněte si, že mluvím o vědě a teoricích, nikoli práci s klientem. Studium psychologie je z velké (možná 80%) části zaměřené na poznání té vědy a teorií. Už jsem to říkala v minulém článku, nečekejte žádné sezení s klienty a radami, jak to sezení vést. Čekejte mnoho teorie o vysvětlení psychologických jevů. A také trochu biologie člověka a hlavně biologie mozku.

Pro představu, naše povinné předměty na Bc. jsou tyto:

  • Biologické vědy
  • Dějiny psychologie
  • Obecná psychologie I
  • Úvod do psychologie
  • Společenskovědní základ
  • Praxe v sociální péči I
  • Obecná psychologie II
  • Vývojová psychologie I
  • Metodologie psychologie I
  • Základy neurověd
  • Sociálně psychologický výcvik ve skupině
  • Statistické metody I
  • Sociální psychologie I
  • Psychologie osobnosti I
  • Vývojová psychologie II
  • Metodologie psychologie II
  • Psychologie zdraví a psychohygiena
  • Etika v psychologii
  • Statistické metody II
  • Sociální psychologie II
  • Psychologie osobnosti II
  • Psychopatologie
  • Psychometrika
  • Srovnávací psychologie
  • Základy psychodiagnostiky
  • Základy neuropsychologie
  • Výzkumné praktikum
  • Seminář k bakalářské diplomové práci
  • Základy pedagogické psychologie
  • Základy pracovní psychologie
  • Základy klinické psychologie
  • Bakalářská diplomová práce

Z toho vyplývá, že se učíme především: teoretické základy hlavních psychologických směrů; jak provádět výzkum, měření, statistiku; biologii - a to je tak všechno. Pak máme ještě řadu povinně-volitelných, kterých je třeba splnit určitý počet kreditů. Povinně-volitelné jsou praktičtěji zameřené, patří tam okrajové obory psychologie (pozitivní, práce s nadanými dětmi) a psychosomatika. Příp. předměty sebe-rozvojové - asertivita, prezentování, psaní odborných prací.

Mám za sebou první semestr a neměla jsem ani jeden "praktický" předmět, jen samé teoretické přednášky :-) Když tedy nepočítám ne-oborovou angličtinu a tělocvik. Ale mně to nevadí, věděla jsem, do čeho jdu a psychologie mě zajímá, nejde mi jen o to "pomáhat". Krom přednášek studenta psychologie čeká hromada knih. Některé stihnete přečíst všechny... většinu ani ne z půlky, proto je výhodné mít dobrou třídu, která sdílí výpisky a pomáhá si navzájem. Pokud ale neplánujete studovat, věřte, že knihy jsou hodně dobrým zdrojem informací. My si kolikrát na přednáškách povídáme zajímavosti, ale to na zkouškách je stejně z knih. Dobrá zpráva, pokud se chcete naučit rozumět lidskému myšlení, není až tak nutné studium na VŠ. Prostě čtěte.


Co si přečíst?

(seznam budu postupně doplňovat)

V minulém článku jsem už zmínila četbu k přijímačkám. Začít tou je určitě dobrý nápad, velká a obsáhlá přehledová publikace je Psychologie Atkinsonové a Hilgarda. Mně osobně se dobře četla, někomu nemusí, nicméně je velká a drahá, doporučuji půjčit ve vědecké knihovně :-) Dále se pak hodí mít základní přehled, např. Dějiny psychologie od Hunta. Poznáte základní jména a myšlenky a budete na ně v dalších, odborněji zaměřených knihách narážet, takže se hodí je alespoň zběžně znát, i když nestudujete a "dějiny" zní hrozně nudně. Jelikož je psychologie dost obsáhlá a má různá odvětví, dále budu literaturu dělit právě podle oblastí psychologie, pod které spadá. Pokud to myslíte se zájmem o psychologii vážně, je dobré si něco blíže přečíst z každé významné oblasti a seznámit se s hlavními myšlenkami. Pak se můžete více ponořit do oblastí, které vás nejvíce zaujmou. Např. já mám ráda sociální psychologii, psychosomatiku a psychologii osobnosti :-)

Anatomie fantasy bestselleru

13. února 2018 v 10:43 | Neri |  Knihy
Náměty na články jsou jako motýli. Když za nimi běháte, uletí vám, ale když si v klidu sednete a nevšímáte si jich, mohou se vám prostě posadit na ruku. Námět na ten dnešní ke mně přiletěl ráno ještě v rozespalém stavu, kdy jsem si chystala snídani a přemýšlela (jak už to tak bývá) nad filosofickými otázkami, jako: Proč -zrovna tyhle knihy- se staly celosvětově uznávanými bestsellery a prodávají se nejen dva roky, coby nová hvězda, ale celá desetiletí? K této úvaze mě přivedl fakt, že jsem se rozhodla si oživit filmy s Harry Potterem. Není snad většího fantasy bestselleru, konkurovat mu mohou jen Pán prstenů a v současnosti možná Hra o trůny. Jistě, pak tady máme Stmívání, které také zažilo svou slávu nebo Zaklínač, který je oblíbený mezi fantasy fanoušky, ale nedočkal se drahého filmového zpracování. Což je škoda, kvalitní film (či spíš seriál) by si zasloužil.

Otázkou však zůstává - Proč Harry Potter, proč Pán prstenů a proč Hra o trůny? Proč jsou tyto a žádné jiné autorovy milionové byznysy nejen z knih, ale i filmů a seriálu? Někdo by mohl říct, že je to prostě tím, že byli první se svým nápadem nebo psali nejlépe, měli nejlepší postavy a nejlépe promyšlený svět. Jistě, to jsou také důležité faktory. Nicméně - existuje řada hezkých fantasy knih s podobnými motivy, jednak jako odpověď na ty první, jednak byly i takové, co předcházely - a takového uznání nikdy nedosáhly. Např. Upíří deníky dnes možná znáte jako seriál, pravdou však je, že tady byly ještě před Stmíváním a nikdo si jich příliš nevšímal, dokud se díky Stmívání neproslavila upíří tématika. A troufám si tvrdit, že deníky jsou nejméně 10x lepší čtivo. Nemyslím, že napsat bestseller je jen o štěstí. Možná, ano, měli autoři zrovna štěstí, protože trefili správné téma a protože měli talent. Možná ale byli spíše vizionáři a věděli, co doba potřebuje. Možná byli z části i dobrými psychology a pronikli do hlav svých čtenářů. Co tedy mají tyto bestsellery společného?


Harry Potter (1997) a Pán prstenů (1954)

I když je mezi těmito dvěma díly docela výrazný časový rozdíl vydání, mají mnoho společného. Pochází z období, kdy bylo fantasy teprve v plenkách. Tolkien i Rowlingová byli průkopníky, vizionáři žánru, který se později stal budoucností literatury, filmu i seriálu. V současnosti jeho oblíbenost stále stoupá. Jistě, možná se brzy zastaví. Dojdou témata, nepřijde nic nového, nic tak velkého, aby to dokázalo udržet filmaře a vydavatelství u propagace fantasy. Každopádně ale nelze nezmínit, že opravdu byli první. Tolkien byl první, kdo stvořil celistvý fantasy svět mimo naši realitu a Rowlingová zase stvořila fantasy svět vedle ní. Oba začali tím, že cílili na dětské čtenářstvo. Hobit vyšel už roku 1937, skoro dvacet let před obsáhlejším Pánem prstenů, který byl spíše pro dospělé. Stejně tak Harry Potter začínal jako malý kluk a čtenáři rostli s ním. V době, kdy fantasy bylo házeno na jednu kupu s pohádkami, to byl nejrozumnější způsob, jak začít. Dospělí by nějaké "fantastické nesmysly" nečetli, ale děti ještě věřily v kouzla. A tak si své čtenáře tito autoři tak trochu vychovali. Harry Potter byl tak úzce provázán s reálným světem, že děti rády snily o tom, že i jim jednou přiletí sova s pozvánkou do Bradavic a stanou se kouzelníky. Kolejní systém pak dává pocit zařazení ne-kouzelníkům po celém světě. Kdo je ze Zmijozelu a komu učaroval Havraspár? Kniha se přenesla do reálného světa a stala se součástí kultury. Tomu už se říká úspěch. Když jsem však zmínila věci, ve kterých se knihy trochu liší, pojďme na seznam společných rysů:

Krize identity

23. ledna 2018 v 20:00 | Neri |  Sebepoznání
Musím říct, že po těch letech a letech už mě to opravdu přestává bavit. Už mi to připadá jako špatný vtip. Už jsem pěkně nas- Čím? No přece těmi neustálými krizemi identity, kterými si už od pubertálních let procházím. Ne, vážně. Čekala jsem, že to třeba přejde, že už jsem přece dávno dospělá... a ono ne. Pořád mě, čas od času, někdy až moc často, přepadá ten podivný, nepříjemný a děsivý pocit, že vůbec nevím, kdo jsem. Často se mi to stává když se podívám do své skříně (a obzvlášť, když jsem v té nejvíc kritické fázi svého cyklu, před kterou se žádná nesrovnalost v autenticitě a žádná životní nespokojenost neschová, ne, vše je bolestně zřejmé).

Nejspíš to víte, ale pro ty nové - zabývám se autentickým oblékáním, zkrátka pomáhám lidem najít oblečení, styl, který vystihuje jejich osobnost a ve kterém se budou cítit sami sebou. Prošla jsem si léty zkoumání různých stylů a charakteristik, které se s nimi pojí. Jeden by řekl, že už musím perfektně vědět, co je to moje... jenomže já to nevím. Někdy myslím, že vím. Jsem blíže než kdy dřív, hodně jsem eliminovala různé přešlapy... ale pořád mám často pocit, že to pořád ještě není ono. Možná proto, že dokonalé oblečení v obchodech stále nenacházím a na šití nemám čas. Anebo je problém v tom, že ačkoli u ostatních to vidím, pořád ještě nedokážu vidět sebe samu a kdo jsem úplně jasně. Pořád své jádro neumím ukázat. Protože tohle autentické oblékání není o tom, co děláme, ale kým jsem hluboko uvnitř - a já asi pořád něco podstatného přehlížím. A kdykoli si to uvědomím, že to pořád ještě není ono, že tam ještě nejsem, ale měla bych být... cítím takovou hroznou frustraci a říkám si, kdo teda, sakra, jsem?! Někdy si říkám, že je to možná proto, že jsem některé podstatné části své osobnosti vytěsnila a nemám k nim přístup a proto se necítím kompletní a sama sebou. Jenomže kdo ví, jak to skutečně je... jak můžu vědět, jestli takové části mám a kolik jich je, když jsou v NE-vědomí a neuvědomuji si je?

Jelikož jsem typický hlavně-se-tomu-pocitu-vyhnout typ (kdo není?), mou obvyklou strategií není si sednout a meditovat nad tím, ale hledat na internetu nějaké řešení, více informací, odpovědi, atd. Vím, že každý extra-duchovní týpek vám poví, že odpovědi máte uvnitř a máte je hledat tam, ale já stejně radši čerpám moudrost strejdy Googla a různých chytrých psychologických i spirituálních webů. To víte, žiju ve své hlavě. Místo, abych věci prožila, tak je analyzuju a hledám pro ně název. Musím přece zjistit, jestli ta krize identity je opravdu krizí identity nebo je to žlučníkový záchvat! Blbej vtip? Dobrá.

Problém je v tom, že podle všeho bych krizí identity vůbect trpět neměla. Udělala jsem si takový hezký dotazník na to, jestli mám podle nějaké psychologické teorie pevnou identitu. Otázky sestávaly z věcí jako: Máte pevně dané náboženské přesvědčení nezávislé na tom vašich rodičů? Víte, co chcete v životě dělat, baví vás vaše povolání? Atd. Takže podle všeho bych měla mít se svou tvrdohlavostí, nezávislostí a vlastním názorem na všechno betonovou identitu, jenže nemám. Zřejmě špatná teorie. Copak asi soudruzi z USA udělali špatně?

10 věcí, které miluji na mužích

16. ledna 2018 v 9:19 | Neri |  Mezilidské vztahy
Pořád se tak hezky mluví o tom posvátném ženství a o tom, jak jsou ženy úžasné a duchovně vyspělejší a jak se vrací ke kořenům a svému ženství... a to je skvělé a je to potřeba. Jen o těch "našich" mužích se zase až tak nemluví, jako by kolikrát byli ve stínu žen. A jistě, zřejmě to není jednoduché být mužem v dnešní době, kdy stará pravidla už tak úplně neplatí a nová ještě nevznikla. Ale to neznamená, že bychom muže měly přehlížet :-)

Často to může vypadat, že muže vlastně vůbec nemám ráda. Někdy to slýchám i od lidí v okolí, když jsem naštvaná a zklamaná a mám pak blbé řeči. Jasně, štvou mě. Štvou mě tím, když mě nechtějí, štvou mě, když mě chtějí, někdy mi vadí i když jen dýchají... ale no tak, dělám si legraci :-D Alespoň myslím. Přesto jsem v životě potkala muže, které jsem měla svým způsobem ráda, vážila si na nich různých věcí a neřekla bych, že jedno pohlaví je lepší než druhé. Vždy záleží na jednotlivci.

Uznávám, že muži to se mnou nemají lehké a je těžké se mi zavděčit. Očekávám od nich někdy příliš mnoho. Čekám, že budou silnější a odvážnější než já nebo alespoň přibližně stejně, že budou stát za svou pravdou, budou si jisti sami sebou a i když někdy udělají chyby a budou "slabí", vždy se budou snažit být lepší. Pokud vás to uklidní, stejně tvrdá jsem i sama na sebe.

Ale, jak název článku vypovídá, dnes chci psát hlavně o nich, o mužích, a o tom, co na nich opravdu miluji a proč jsou někdy naprosto skvělí (něco ve mně má chuť sem dodat srdíčko, ale odolám té dětinské touze :-D) a vyvrátit ty fámy, že jsem zlá feministka trpící misandrií. Tak jdeme na to:


1. Jsou sebejistí

To hlavní, co na mužích opravdu obdivuji je, když jsou sebejistí. Není snadné popsat, jak přesně se to projevuje, ale je to prostě poznat. Líbí se mi, když se muži nebojí nějak rozhodnout. Říct si o to, co chtějí a jít si za tím. Když ví, v čem jsou dobří a věnují se tomu. Když zkrátka umí říct, že jsou v něčem dobří, aniž by se tím půl hodiny chvástali (přiměřená skromnost). Nelitují toho, co udělali, protože znají své důvody. A nemusí se před nikým obhajovat ani nic vysvětlovat. Miluji, když se umí omluvit, pokud něco opravdu pokazí, aniž by z toho dělali obří věc a ponižovali se. Miluji, když umí převzít zodpovědnost za svůj život a své životní nezdary a neúspěchy neshazují na nikoho jiného - zkrátka se nevymlouvají. Miluji, když berou věci do svých rukou, nenechají si nic vnutit, ale ani nikomu jinému nic nenutí. Když si váží sami sebe, mají své hodnoty a jsou jim věrní. Když drží slovo. Když jsou odvážní. Zkrátka miluji ty věci, co tak nějak v mých očích dělají muže skutečným mužem :-)



2. Jsou otevřeně inteligentní

Když je žena inteligentní, často žije v pocitu, že by to měla skrývat nebo se za to pomalu omlouvat, protože muže, kteří nesplňují bod 1. její inteligence a případné tituly či vyšší plat ohrožují. Nicméně, když je inteligentní muž, moc se tím trápit nemusí. Když si je tím navíc jistý a nepotřebuje pět titulů a hloupou ženu, aby si to dokázal, tím líp. Každopádně se mi vždy líbili inteligentní muži. A třebas i když rozumí jiným oblastem než já. Mezi muži je spousta techniků, vědců a vynálezců, z části to tak vždy bylo proto, že ženám byla tato odvětví na dlouho uzavřena, z části to pro mnohé ženy možná není až tak lákavé (a nejen díky tomu, že je to pořád trochu nezvyklé, studovat jako žena techniku). Líbí se mi, jak jsou někteří muži inteligentní, vzdělaní, mají přehled, rozumí politice, matematice a nevím čemu všemu, s klidem mi dokáží, že mají pravdu a já ne a pěkně mě to naštve, ale nakonec, přecejen, je dobré vědět, že se mi vyrovnají ba jsou třeba i v některých věcech lepší a můžu jim svěřit složitou a hlubokou myšlenku a oni ji pochopí a ocení. To je hezké :-) Hledá-li muž ženu, může si najít takovou, která je chytrá; takovou, která je dobrá v domácnosti; takovou, která o sebe dbá a je ozdobou společnosti... no když si žena hledá muže, obvykle má na výběr z chytrého a/nebo fyzicky zdatného a šikovného, protože to jsou v 90% případů věci, které se od mužů očekávají a které si rozvíjí. A tak je nejspíš větší šance najít dobrého společníka pro konverzaci mezi muži - ačkoli je nemálo chytrých žen, často se ty opravdu chytré zaměří na rozvoj jiných věcí, než všeobecného rozhledu, protože si správně spočítají, že je to výhodnější...

Zklamání, napětí a trocha vzteku... aneb politika

13. ledna 2018 v 22:46 | Neri |  Archiv mých úvah a názorů
Věc se má tak - obvykle sem politiku a svoje názory příliš netahám. Obvykle nemám proč. Možná, že i kdybych měla, tak v tom nevidím smysl. Někdy mám pocit, že lidstvo jako celek mi přináší jen nekonečné, neměnné zklamání nad svou ignorancí. Nebýt některých lidí, kteří dokazují, že existují i světlé výjimky, už jsem nad lidmi asi dávno zlomila hůl. Ne, že bych často neměla pocit, že už jsem tu hůl opravdu zlomila a na všechny svoje ideály kašlu, protože se "stejně nic nezmění". Na druhou stranu je to výmluva, kterou upřímně nesnáším. Když budu sedět na prdeli a mlčet a to samé udělá 5 milionů lidí, tak je jasné, že se vůbec nic nezmění. Proto, když přecejen jednám dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, musím udělat alespoň něco, abych si dokázala, že se na tom nedostatku snahy něco změnit nepodílím. Alespoň ne tak moc, jako mnozí jiní. A pak jsou tady samozřejmě takoví, kteří se aktivně a bez skrupulí podílí na tom nechat věci při starém a hrozném, protože jim asi vyhovují nebo si dokonce myslí, že směřují k těm lepším zítřkům. To je na tom to nejsmutnější. Jistě, není se čemu divit, když ignorantská většina bojuje proti rozumnější menšině. A i v psychologické literatuře s obecným přehledem se uvádí, že zatímco ti vzdělanější dají na fakta a přemýšlí, těm ostatním stačí silně zapůsobit na emoce plamenou řečí, která vůbec nemusí mít žádný podklad v realitě. Jako třeba ta příšerná hrozba uprchlíků, kteří nás přišli zaplavit! A vlastně u nás vůbec nechtějí být a utíkají do Německa.

Jistě, že mluvím o výsledku dnešních voleb, ale i tak obecně, o lidstvu, idealismu a budoucnosti. Nejsou to ale ani tak dnešní výsledky, co mě znechutilo, jako komentáře lidí na internetu. Možná je to tím, že hloupá ovce se vždycky ozve, zatímco rozumní lidé drží hubu, protože už dávno přišli o chuť se o cokoli snažit. A když přecejen začnou mluvit, jsou označeni za naivní idealisty a umlčeni. Jistě právem, protože snaha o lepší budoucnost a naplnění jakýchkoli jiných ideálů by měla být trestná a mělo by se za ni zavírat, protože nám narušuje naši stabilní, již mnoho let po hnilobě páchnoucí společnost. Když se něco rozkládá, prostě si to nabalzamujeme, vystavíme (jako Lenina) a budeme to obdivovat a tvářit se, že je všechno v pořádku a že pokud se věci změní, tak jen k horšímu, protože to je česká mentalita - radši se budeme mít blbě, co kdybychom se pak měli ještě hůř! Když už jsem u toho Lenina, náš současný prezident také místy připomíná chodící mrtvolu, ale toho už jste si asi všimli i beze mě.

Zajímalo by mě, jak může lidem unikat ta ironie, že nadávají na to, že politika je strašná, jsou v ní jen nepoctiví hajzli a zloději... a pak jdou a ty zloděje volí, všude se tím chlubí a jsou na to hrdí. Protože přirozeně, když někdo hezky mluví a říká to, co chceme slyšet, tak je to určitě pravda. Proč by nám lhal? No proč by? (A pak kdo je tady naivní, pcha.) To, že když si porovnáme výroky z roku dva jedna a roku dva dva, tak si naprosto odporují - u toho samého člověka - přece nikoho nezaráží. Proč by ty výroky také porovnával, to by pak musel uznat, že volil lháře a my tak neradi uznáváme své chyby, že?

Každopádně, abych nebyla jen negativní, těsí mě, že se do sněmovny nečekaně dostali Piráti. Co z toho bude se teprve uvidí, ale rozhodně jim dávám přednost před stranou vedenou amorálním lhářem, který si nevidí na špičku nosu, vymýšlí na lidi způsoby, jak jim ztížit život (a jistě, zabránit únikům na daních) a sám jde příkladem tím, že využije každé kličky, které může, aby se obohatil a přilepšil si. Správný vzor. Nesnáším lidi, kteří si neumí nejprve zamést před vlastním prahem. Ano. No a pak tady máme Zemana, který naší zemi dělá ostudu doma i v zahraničí, vůbec jej nelze označit za reprezentativní osobnost, svoji propagandu zakládá na iracionálním strachu nevzdělaných lidí a chlastá jako duha. K tomu se ohání silnými hesly, jako" Smrt všem abstinentům a vegetariánům." Což je něco, co by si podle mě prezident neměl nikdy dovolit vyslovit - nejen proto, že to uráží mě osobně, ale hlavně proto, že takových "života-nehodných" lidí v jeho zemi můžou být tisíce a všechny je vlastně, jen tak ze srandy, poslal do pekel. Nemluvě už o tom, že nejspíš velmi obdivuje státníky zemí, ze kterých si jistě chceme brát všichni příklad, země tak ach demokratické. Toho chcete i nadále za prezidenta? Mně stačilo, co předvedl za ty poslední čtyři roky...

Abych se přiznala, v minulých volbách jsem v druhém kole volit nešla, protože vybrat si mezi dvěma kandidáty, z nichž jsem nechtěla ani jednoho, jsem odmítla. Pro mě už to bylo prašť jak uhoď, ale letos půjdu do druhého kola volit Drahoše. Radši mu dám šanci ukázat, co v něm je a jestli bude lepším prezidentem, než abych čekala, že se zlepší Zeman. To nehrozí. Ostatně, definicí šílenství je zkoušet pořád tu stejnou věc a očekávat jiné výsledky. Nicméně se zdá, že značná část voličů je s jeho vystupováním spokojená. Přece nemůžu čekat, že lidé, kteří hledají své štěstí u piva v hospodě, bude zajímat, jestli má naše země a její reprezentace nějakou úroveň... hlavně, že pije pivo s nima a mluví stejně sprostě, to je přece super... (a to říkám, i když proti sprostým slovům nic nemám - jen podle mě nepatří do úst prezidenta na veřejnosti)

Možná jsem se rozohnila o trochu víc, než jsem chtěla, podstatné ale je, že pokud chceme, aby to tady nějak vypadalo, aby budoucnost byla lepší než minulost a konečně dát vale stínu komunismu, musíme s tím něco dělat, nevymlouvat se a jít k těm volbám. Spojit se a volit pana Drahoše proti tomu, co už jsme měli a stálo to za nic. A pokud se neukáže být o moc lepším prezidentem - já to risknu. Za čtyři roky budou třeba ješt jiní, lepší kandidáti. Hlavní je se o změnu snažit a nevzdat to, když jednou uděláme chybu. Nejen v našich osobních životech, ale právě i v politice, když jde o budoucnost nás všech a naší Země.

A možná jsem po většinu času zahořklá a říkám si, že to jde s touhle zemí i s lidma z kopce, že jsou to idioti a nikdy se nepoučí, že si nechávají lhát do očí a ještě tomu tleskají, že vzdávají naděje na vše dobré a vysmívají se idealistům - jako jsem dle všeho asi i já - ale to neznamená, že jsem taková pořád. Jsou chvíle, kdy se ve mně ta polomrtvá chuť bojovat za něco, co má smysl, vynoří a pak je mi jedno, co si kdo pomyslí a jestli lidem připadám hloupá a naivní. Nejsem. Právě proto, že vidím, jak špatné věci jsou, právě proto si musím schválně a záměrně zvolit, že radši budu bojovat za ty ideály, i když ten boj třeba nikdy nevyhraju, než abych to nechala, jak to je, řekla si, že to nemá smysl a rochnila se v sebelítosti nad sebou i lidstvem. A i když, zdá se, umím bojovat lépe slovy než činy, radši dám najevo, co si myslím, alespoň těmi slovy, než bych se na to úplně vykašlala, jako spousta ostatních. Cynismus je bezpečnější, příjemnější, často zábavnější, ale k žádným lepším zítřkům nás nikdy nedovedl. Lidé, kteří chtějí jít vpřed a vzdávají se a mlčí nikam nedojdou. Lidé, kteří vpřed nechtějí, naopak udělají vše proto, aby věci zůstaly při starém. Pak se divte, že prohráváme, když nehneme prstem. Cynismus je možná bezpečnější, ale o něco usilovat a něčemu věřit vám dá něco mnohem cennějšího - smysl. A pokud jste si nevšimli, smysl v životě většiny lidí dnešní západní civlizace chybí. Aby nechyběl, když jsou vším zklamaní, nic je nenadchne, nic je neohromí, nic jim nestojí za snahu a vše už viděli.

Několik let jsem strávila v děsných s*ačkách a někdy si říkám, že už mě to dávno zlomilo, ale ne, ještě nejsem mrtvá. A dokud jsem tady, pořád mám k tomuhle světu co říct a pořád mám o co usilovat a pořád se můžu rozhodnout, že budu hrdým idealistou místo zdeptaného, smutného a poraženeckého cynika. Ostatně, nepřišla jsem sem a neprošla si tím vším, abych prostě seděla a nechala všechno svému osudu. Určitě svět nespasím, ale můžu se alespoň pokusit na něm udělat malou bezvýznamnou stopu.

A pokud alespoň jednoho člověka tenhle článek přesvědčí, aby šel k těm volbám a hodil tam hlas - nebo udělal něco jiného, co má smysl - tak jsem svou stopu udělala a můžu za to být ráda. Nikdo z nás nemá zodpovědnost za celý svět, nikdo ho nezmění... každý je jen kapkou v moři, ale moře je tvořeno spoustou kapek. Bez kapek by nebylo moře. Tak pojďme udělat alespoň malou vlnku :-)




Co obnáší studium psychologie I.

9. ledna 2018 v 8:33 | Neri |  Psychologie
Psychologie je velmi oblíbený, žádaný a prestižní obor, na který se každý rok hlásí až tisíc studentů. Univerzity ale většinou přijímají méně než sto uchazečů, záleží na roku, někdy je to kolem 60, někdy 80, někdy i méně. Tak jsem trochu hrdá, že jsem se tam dostala :-) A jelikož (zatím úspěšně) končím první semestr a už mám trochu přehled, jak to u nás chodí, ráda bych napsala dva články o tom, co obnáší studium psychologie, jak se tam dostat, co je třeba si rozmyslet, než vůbec nastoupíte a všechny ty povzbuzující, ale hlavně odrazující věci, které je dobré znát, pokud chcete být studovaným psychologem. A vím, že mnoho duchovně založených lidí s psychologií tak trochu laškuje.

Já sama už četla pár článků o přijímacích zkouškách z psychologie, takže vím, že existují a nejsem až tak originální... nicméně ráda podám i svůj, trochu jiný pohled a zmíním věci, které mi jiné články předem neřekly.

Mimochodem, v druhé části tohoto článku, která vyjde příště/později se zaměřím na to, jaké věci probíráme, jaké knihy čteme a co je pro vás dobré vědět nejen, pokud chcete studovat, ale hlavně, pokud jste už vystudovali něco jiného a teď si děláte třeba psychoterapeutický výcvik nebo pracujete jako kouči nebo podobné pomáhající povolání, psychologie vás zajímá, chcete si doplnit vzdělání samostudiem a získat základy. Tak vám doporučím, na co se zaměřit, co si přečíst, co se naučit.

Teď už ale k samotnému studiu psychologie.


Co vzít na vědomí, než se pustím do studia psychologie?

Spousta studentů se vrhá do studia psychologie (a na přijímací zkoušky) s poněkud naivní představou o tom, co budou studovat a jaké to bude, být psychologem. Myslím, že bude lepší vám dát rovnou pravdu o tom, ja to je a funguje, než abyste podstoupili to martyrium těžkých přijímacích zkoušek a pak zjistili, že ta psychologie vlastně není pro vás.

Za prvé, proč jdete studovat psychologii? Připadá vám jako zajímavý obor, ale vlastně o ní toho moc nevíte? To je špatný výchozí bod, říkám rovnou, psychologie je obor pro nadšence, takže... přečtěte si poctivě pár knih, spoustu článků a ujasněte si, jestli je to opravdu něco, co vás baví a zajímá. Během studia a i před ním, na přijímačky, toho budete muset přečíst hodně a když vás to bude nudit, jen těžko se prokoušete ke státnicím.

Milujete psychologii jako takovou, zajímá vás natolik, že byste klidně o ní četli pořád a šli i do výzkumu? Pokud vás zajímá psychologie jako taková, je to super, zkuste to. Možná myslíte, že to je jen něco pro budoucí psychology, ale ne, je to vědecký a výzkumný obor jako každý jiný a jestli vás baví dělat "pokusy s lidmi" (humánní, ovšemže), zkuste to. Možná je taky docela dobrou motivací, když chcete poznat sám sebe z psychologického hlediska.

Chcete být psycholog a pomáhat lidem... ano, takových lidí, co to bere jako poslání, jde studovat psychologii hodně. Ironicky je to ta nejvíc "problémová" skupina studentů. Mají totiž nereálná očekávání a někdy ani netuší, co všechno je čeká (i po škole) aby se psychology opravdu stali a nemají dostatečnou motivaci, aby to zvládli. Z mého pohledu je totiž lepší motivací k dokončení psychologie fakt, že vás baví a zajímá, spíše než to, že chcete být psycholog z povolání. Ale ovšem, pokud chcete být psycholog z povolání, musíte mít patřičné vzdělání.


Klinický psycholog, psycholog, psychoterapeut... poradce, kouč?

Klinický psycholog je něco jako doktor. Není to samozřejmě doktor, ale musí mít zhruba stejný objem vzdělání, může pracovat na pojišťovnu a obvykle se věnuje lidem s těžkými poruchami, pomáhá v nemocnicích, příp. poskytuje psychoterapii. Aby se člověk stal klinickým psychologem, musí vystudovat 5 let psychologie (nebo víc). Musí být jednooborová, obvykle z filozofické fakulty. Po studiích ale ještě není oprávněn k tomu, aby byl klinický psycholog. Na to potřebuje atestaci. Na atestaci potřebujete předastetační přípravu, která trvá zpravidla 5 let (praxe). Chcete- li dělat psychoterapii na pojišťovnu, potřebujete ještě k tomu specifický psychoterapeutický výcvik. Takže 5 let školy, 5 let praxe, pak nějaké zkoušky (všechny si platíte sami), ideálně i nějaké další kurzy bokem. Dejme tomu, že za 11 - 15 let od počátku studií se stanete klinickým psychologem. To jsou vyhlídky, co?

Klasický psycholog je vlastně každý, kdo má těch 5 let jednooborové psychologie, do praxe však budete potřebovat ještě další kurzy (např. pro různé diagnostické metody), protože škola vás na praxi příliš nepřipraví a ideálně i psychoterapeutický výcvik, který může trvat cca 3 roky, zahrnuje vaši vlastní psychoterapii (docházíte k někomu), praxi s klientem a školení/přednášky. V zásadě ale můžete být zaměstnaní jako psycholog (školní, firemní, atd.) hned po škole. Teoreticky můžete mít i vlastní praxi, ale pojišťovna vám smlouvu nedá, klienti si musí platit sami - taxa bývá 500 - 700 na hodinu a věřte tomu, že ti na pojišťovnu mají narváno, zatímco platit 500 za hod se málokomu chce a konkurence je veliká.

Psychoterapeut není zákonem úplně definován, obvykle je psychoterapeutem někdo, kdo má alespoň výcvik, je už pak jedno, co vystudoval. Ale mnoho výcviků chce psychologii nebo příbuzný obor už vystudovaný, nevezmou vás tam bez toho.

Všchni ti poradci, kouči, duchovní mentoři... nemusí mít žádné vzdělání. Pokud chcete dělat tohle a vědecká psychologie vás nudí, nemá smysl ji studovat. Protože to, co budete studovat, je věda, ne řeči, jak být empatický a hodný :-)


Obsah studia

Studium psychologie trvá pět let, pokud tedy chcete být psychologem. Můžete vystudovat jen 3 roky bakaláře a pak už na navazující nejít, nicméně s bakalářským stupněm nemůžete být psycholog, max. marketér, personalista, apod. Zkrátka cokoli, kde využijete psychologii, ale nemusíte na to být psycholog... nebo nějak specificky vzdělaný.

První tři roky se na psychologii učíte JEN teorii. Nikdo vám neřekne, jak jednat s klientem, jak poznat sám sebe, nebudete probírat léčbu žádných poruch. Budete se učit jak funguje lidská mysl - paměť, smysly, myšlení. Budete se učit biologii a základy neurověd, aneb jak funguje tělo a mozek. Budete se učit dějiny psychologie a pak teoreticky, obecně, různé pod-obory, jako je sociální psychologie, evoluční, vývojová, ... V zásadě budete znát nejznámější teorie, ale tou zajímavou věcí na psychologii je, že tam je máloco pevně dané. Spousta věcí není úplně prokázána, některé výzkumy není možné opakovat z etických důvodů, poznání se pořád mění, takže je to skvělý a dynamický obor pro výzkum a občas náročný obor pro studium. Dostanete základní přehled, nic se nenaučíte pořádně do hloubky (pokud se tomu nebudete věnovat ve volném čase). Na to není prostor. My máme různé povinně-volitelné předměty, které se zabývají hlouběji určitými oblastmi (např. psychosomatika, nadání u dětí). Výběr takových předmětů - vaše profilace - je na vás. Ale počítejte s tím, že se budete učit teorii, sice psychologickou, ale teorii. Smiřte se s tím předem, nebudete pak fňukat nad tím, že chcete něco do praxe a tohle vám nepomůže navázat kontak s klientem :-)

Magisterský stupeň už se zabývá více věcmi do praxe, ale je to pořád dost obecné a nenaučí vás opravdu jednat s klienty. Proberete si nějaké diagnostické metody, aplikované disciplíny psychologie, ale také, jak provádět výzkum, protože ne každý jde do praxe, někdo pokračuje na doktorském a stane se vědeckým psychologem. Samozřejmě je to pro mnoho lidí zajímavější než ty první tři roky, dostane se víc do hloubky a přiblíží se skutečné práci psychologa. Nečekejte od toho však něco, já nevím, jako že budete sedět a hloubat nad tím, jak řešit konkrétní problém nějakého člověka :-)



Tohle mě neodradilo, chci studovat!

Dobrá, dobrá, pokud jste si jistí, že i tak chcete zkusit studium psychologie na VŠ, řeknu vám, jak je to s přijímačkami.

Kam dál