Základní duchovní pravda, které se nakonec nikdo nevyhne

Úterý v 11:11 | Neri |  Duchovní cesta
Ráda stojím stále nohama na zemi, bez ohledu na to, jak daleko jsem došla na té své neplánované duchovní cestě. Nemám ve zvyku skočit hned na začátku ke krkolomné snaze žít dle všech duchovních pravidel, být šťastná, pozitivní a dokonalá. Upřímně na to kašlu. To je moje osobní duchovní technika. Když je něco příliš v dáli, příliš pro mě těžké, nepravdivé, nedokážu se k tomu přimět a vím, že tam tedy rozhodně ještě nejsem, prostě se na to vykašlu. Někdo by tomu říkal přízemnost nebo lenost, já tomu říkám sebeláska a sebeúcta. Nenutím se být taková, jaká nejsem, jen proto, že někdo řekl, že bych měla.

Nakonec není žádných duchovních technik a pravd vůbec potřeba. Stačí vědět jen jednu věc. Nakonec všechno stojí a padá jen na jedné věci - a tou je láska. Opravdu, je to tak, to velké klišé "All you need is love" má na určité úrovni naprostou pravdu. Nesmíte to ale brát jako lásku k jedné osobě, jako vztah. Nestačí mít vztah a někoho milovat, ale stačí mít lásku a můžete mít všechno. V zásadě je to takto:

Chcete peníze? Milujte peníze.
Chcete zdraví a krásu? Milujte své tělo.
Chcete dobrou práci? Dělejte, co milujete.
Chcete dobré vztahy? Milujte ty lidi i přes jejich nedokonalosti.
Chcete lásku? Milujte bez zábran.
Chcete být šťastní? Milujte sebe.

A vždycky se ptejte: Co by udělala láska?

Nakonec není nic, než světlo. Tma je nedostatek světla, nenávist je nedostatek lásky. Zápory jsou vlastně jen málo kladů. A kde je málo, vždycky může být víc. Nemusíte se ničeho zbavovat, prázdnotu už máte. Může to znít zvláštně, ale je to tak. Pokud chcete, aby někdo něco přestal dělat, většinou nemá smysl mu to vyčítat. Většinou více pomůže říct, co chcete, aby dělal. Chválit ho, když to dělá. Radovat se z toho. Pozitivní emoce táhnou ke změně vše. Negativní stagnují. Nejde přestat nenávidět sebe tak, že si budete svou nenávist vyčítat. Jde ji jen nahradit láskou k sobě. Přidávat a přidávat tak dlouho, až se ze tmy stane světlo. Stejně tak nedostatek peněz. Jak k sobě můžete přitáhnout peníze, když je máte za kořen všeho zla? Milovat peníze, to zní ale hrozně, co? Jako být lakomý, zlý skrblík, kterého nikdo nemá rád. A bohové, chcete, aby někdo miloval vás? Milujte sebe. Chcete mít hezké vztahy? Milujte druhé - bez nároku na to, aby vám to oplatili.

A tady je právě základní problém. My se bojíme milovat. Hlavně se bojíme milovat, když není jisté, jestli nám ten druhý/ta věc/ lásku oplatí. Bezdpomínečná láska je strašně těžká. Neumíme ji. Děsíme se jí. Nechceme ji. Nechceme milovat peníze, kterých máme málo. Nechceme milovat věci, o které můžeme přijít. Nechceme milovat lidi, kteří nás mohou zradit, odmítnout a ublížit nám. Nechceme otevírat své srdce lásce - a tak k nám "láska" (protože láska je základní energie) neproudí. Zašpuntujte umyvadlo. Teď tam pusťte vodu. Představte si, že ta voda je láska, která jde k vám a vy jste trubka pod tím zašpuntovaným umyvadlem. I kdyby umyvadlo přetékalo, k vám se nedostane ani kapka. Nepustíte ji, protože se bojíte, že místo vody proteče nějaký jed. A já to chápu, je to lidské, ale také je to hlavní věc, co nám brání ve štěstí. Strach. Otevřít se je děsivé. Vůbec chtít to udělat je pro většinu z nás naprosto nadlidský úkol, natož to vážně udělat. A proto většina a z nás žije i nadále ve strachu, nedostatku a bolesti.

Všechno je na určité úrovni vlastně láska. Peníze, pozornost, pomoc, majetek, zdraví, ... kolik lásky k sobě pustíte, tolik toho můžete dostat. Přijímat a dávat je na dvou stranách jedné mince. Jakmile se otevřete jednomu, otevřete se i druhému. Proto se často říká, že kdo dává ze srdce, tomu neubývá. Nedáváme, protože se bojíme nedostatku. Nepřijímáme, protože nevěříme, že by někdo jen tak dával (my bychom to taky neudělali). Je vám to povědomé?

Je to to nejprostší a zároveň nejtěžší. A také možná jediná cesta, jak se pohnout dál. Otevřít své srdce a milovat.

Lidi, věci, peníze, svůj život, sebe, přírodu, cokoli. Hledat to dobré a hezké. Nemusíte zavírat oči před ošklivými věcmi, klidně si můžete i nadále stěžovat (dokud budete mít potřebu to dělat), ale je nutno to vyvažovat. Snahou milovat, i když někdy není co. Je to takový ezo-kec, kterému většina lidí nevěří, protože nechce. Protože je to nejrizikovější věc na světě. Myslím, že 99% lidí se k tomu nikdy neodhodlá. Nikdy se neotevřou. A to je jejich volba a je pochopitelná. Ale pokud to se změnou svého života myslíte vážně, nakonec vám nezbude, než být extrémně odvážní a zkusit to. Nakonec vás všechny ty duchovní techniky stejně dovedou do onoho bodu. Vše je buď láska nebo její nedostatek. Je jen na vás, kolik si oné lásky do života pustíte.

Otevřete své srdce. Nejde si jen říct, že to uděláte, nejde jen zkoušet nějaké techniky. Je to vnitřní rozhodnutí, ke kterému musíte dospět celou svou bytostí, aby to vyšlo. A ono to potrvá, možná celá léta. Nejdéle potrvá to opravdu chtít. Zjistit, že není jiné cesty, že se bez toho nepohnete dál, že jakákoli bolest z citového zranění, jakékoli zklamání, není dost děsivé na to, aby vás odradilo od otevření srdce a získání toho, co chcete.

Otázkou je: Kolik toho budete muset zažít, kolik bolesti, kolik překážek a výzev, než pochopíte, že není jiné cesty? Kolikrát se zaseknete, odmítnete jít dál, protože tam nechcete? Jaká bude vaše cesta? To je na vás. Cíl už znáte.

 

Nesejít z cesty

11. července 2017 v 9:45 | Neri |  Moudra ze života
Může se zdát, že základní pravidlo plnění všech velkých snů a přání je naprosto jasné a už nikoho nepřekvapí. Zní: Jít si stále za svým a nevzdávat se. Nescházet z cesty, ať už vede jakkoli překvapivými místy. V praxi jsou ale ty nejjednodušší věci často nejtěžší. Dobře to znám z vlastní zkušenosti.

Někdy už mám také všeho zuby a říkám si, že už mě nebaví, jak mě "ti nahoře" pořád zkouší. Nebaví mě pořád narážet na překážky, pořád se učit, pořád se snažit vláčet dál těmi prašnými cestami. Ale nakonec stejně vím, že nemám příliš na vybranou. A jedna z největších lekcí, kterou mě tahle cesta učí, lekce, kterou dostávám pořád dokola a pořád jsem ji zřejmě plně nezvládla - je nevzdávat se. Resp. stát si za svým, neměnit názor, nepodléhat pochybnostem. Když chcete něco opravdu velkého, věřte, že vás prověří. Není to jako v příbězích, kde hrdinové plní úkoly dané bohy - ne navenek, protože to nejsou vnější úkoly. Nemusíte ujít stopadesát kilometrů, vyhrát souboj ani vyčistit stáje (pokud tedy netoužíte být žokejem, pak se tomu asi nevyhnete :-)), nejhorší překážky jsou vždycky uvnitř a váš vnitřní boj nebývá navenek vidět. Proto jsou často ti největší bojovníci nejméně nápadní. Nikdo neví, co probíhá uvnitř, ale vnitřní bitvy jsou nejtěžší.

Vždycky svádíte boj mezi tím, co je a mezi svou budoucností. Mezi zvykem a touhou. Pochybami a vírou. Nedá se tomu vyhnout. Pokud chcete, aby věci byly jinak než dřív, musíte přemýšlet jinak, než dřív. Musíte žít jinak. A to je sakra těžké a nikdo vás to nenaučí. Musíte se to naučit sami. A naprosto nejtěžší na tom všem je, že tuhle bitvu nemůžete vyhrát bojem, vztekem, vzdorem ani nenávistí. Se zbraněmi, které tyhle bitvy vyhrávají, většina z nás vůbec neumí zacházet.

Je snadné nenávidět, stěžovat si, vztekat se, být nešťastný a nic nedělat pro změnu. Být šťastný je těžké a ve škole to neučí. Být šťastný je nezvyk. Brání tomu stopadesát věcí, zatímco neštěstí je tak snadné, blízko a tímpádem i jaksi lákavé. Takže jaké zbraně potřebujete pro tuto bitvu? Lásku, vděčnost, odpuštění, soucit. Hlavně tu lásku, od té se vše odvíjí a příští týden o tom napíšu více. Vím, že dokud k tomu nedojdete sami, zní to jako hloupé ezo-kecy o lásce ke všemu živému atd., ale popravdě, nakonec přes všechny ty "duchovní techniky" dojdete k tomu, že tohle je základ a to jediné, co funguje. Jenomže jak je to jednoduché, tak je to složité. Láska je pro nás možná tou nejděsivější věcí a kolikrát radši budeme riskovat celý život v neštěstí radši, než riskovat zlomené srdce. A nemluvím teď jen o lásce partnerské.

Abychom se odhodlali riskovat a překonávat ony překážky v sobě, musíme mít nejprve dost silnou motivaci. Proto vzniká bolest. Snaha zbavit se bolesti je hodně silná motivace, která je často na počátku každé snahy o změnu. Dokud to dost nebolí, zůstaneme ve starých, pohodlných, zajetých kolejích. Ale začít se snažit o změnu ještě neznamená, že už je vyhráno.


Snažím se předat, co mi život stále dokola ukazuje a opakuje... a nějak se mi to, zdá se, nedaří. Možná proto, že je těžké jen slovy sdělit něco, co člověk pochopí až tehdy, když k tomu sám dojde a plně to prožije. Když zažije všechna ta znamení, kterými mu jeho duše (či nějaká vyšší moc) dává najevo, co musí pochopit. Pokud něco chceš, musíš za tím jít. A víc než to. Musíš si tím být jistý. Dělat něco - prakticky, fyzicky - je ta nejjednodušší část. Je mnohem snazší koupit lístek do loterie než přimět svou přitažlivost, aby zajistila výhru. Je mnohem snazší jít na rande s milým člověkem, pokud už věříš, že si zasloužíš lásku. Bez správného vnitřního nastavení se nikdo neobjeví nebo se objeví někdo nevhodný nebo mineš příležitost nebo si to rozmyslíš a vycouváš, jakmile to začne být vážné, protože tě něco uvnitř tebe odradí.

Pokud v sobě máš pochybnosti a překážky - a ty je máš, jinak by stačilo si přát a hned by to tu bylo - cesta za tvým cílem nebude procházka růžovou zahradou. Zjistíš na ní, že nemůžeš věřit ničemu, ani sám sobě a přesto jen sám sobě. Trvalo mi roky, než jsem si dokázala udržet určitý nadhled a stejně mi i dnes vydrží jen pár chvil, možná dní. Nadhled, který říká: Cokoli je kolem mě je jen iluze. Pokud pochybuji, svět kolem mi bude pořád potvrzovat pochybnosti. Ne proto, že by moje pochybnosti měly pravdu - ale jen proto, že jim věřím, že pochybuji. Dokud dovolím okolí, aby mě svádělo z cesty, dokud dovolím svým pochybnostem vítězit, dokud si nebudu jistá, že vážně chci, co chci, že je to možné, že mě to potěší, že si to zasloužím, tak se nehnu z místa a nesplní se to. Tohle je jediná formulka na úspěch. Jít pořád vpřed a věřit, že když budu věřit, okolnosti se změní. Že jsem tvůrce svého života. Vnímat pochybnosti pouze jako jeden pohled na věc, který jsem si kdysi vybrala, ale už si ho vybrat znovu nemusím. Vědět, že nezáleží na ničem kolem, jen na tom, co mám uvnitř.

Není žádná skutečná, všeobecná pravda - jediná pravda je to, čemu věřím.

A když chceš začít věřit něčemu jinému, nejprve se vždy vynoří to, čemu věříš teď. Musí se ti to ukázat, abys o tom věděl. Takže nejprve se vyrojí pochybnosti a strach a staré přesvědčení. Ukazuje se ti, protože ho v sobě už máš, zkouší tě, jestli si ho zase vybereš a zase mu uvěříš. Teprve když odmítneš a hledáš jiné cesty, jiný a nový úhel na věc, postupně se ti ukáže a můžeš to přesvědčení změnit. Jen se nesmíš chytit do staré sítě. A to je lehké si přečíst, ale je těžké to v praxi opravdu uchopit a zažít. Jak říkám, mně trvalo roky, než se ten pocit doopravdy dostavil - a přesto jej nedokážu udržet dlouho. Ale jsem na cestě. A vím, že už jsem mnohokrát sešla z cesty a uhnula, že jsem mnohokrát začala pochybovat o tom, co chci a že jsem už možná dávno mohla to vysněné mít, kdybych se nevzdala těsně před cílem při pohledu na překážky.

Protože to byla jen zkouška, ne realita, a já neprošla. Uvěřila jsem temnotě před úsvitem, že slunce nevyjde, a proto nevyšlo. Byla jsem blízko, lekla se a ustoupila. Je jedno, co mluvilo - strach, hrdost, neochota se otevřít. Poslouchala jsem. A doteď mi to nejde. Když se potkám s pochybností, cítím bolest, protože se vyděsím, že svého cíle nemohu dosáhnout, že moje intuice kecá a já se mýlím. Bojím se, že nebudu mít pravdu. Bojím se, že ji bude mít můj rozum. Bojím se, že se nic nezmění a nemůžu dostat, co chci. Zatím je pořád mé staré přesvědčení často silnější než já.

Jak jsem říkala, tohle je jedna z posledních a nejtěžších zkoušek, které před vás vaše hlava postaví. Budete stát na okraji propasti, dívat se dolů na ty ostré kameny a před sebou jen neviditelný most víry a váš sen na dosah. A pokud v této chvíli uhnete, zkusíte to obejít, pokud nebudete věřit svému mostu, ale řeknete si, že jste blázni a ty kameny jsou zatraceně ostré a umřete - nedosáhnete toho, co chcete. Vždy se můžete snažit znovu a znovu, ale vždy budete narážet na stejnou překážku. Nesmíte sejít z cesty. Nesmíte podlehnout pochybnostem. Nesmíte si rozmyslet, co chcete.

Můžete, ale dokud to budete chtít a pak zase nebudete a pak zase budete (a já tohle moc dobře znám), tak to nepřijde. Je to tak jednoduché. A tak těžké, jako držet se svého záměru bez ohledu na vše. Nerozmyslet si svůj cíl, ať jsou překážky jakékoli. Vnímat důkazy toho, že neuspějete, pouze jako výmysl vašeho starého přesvědčení. Cesta k novému vede jen skrze staré. Teprve až prohlédnete skrze jeho hry, můžete vidět cestu za tím, co nejvíc chcete.

Chápete alespoň trochu? Doufám, že ano, lépe to sdělit nedokážu. A doufám, že to pochopíte a zvládnete a budete se držet cesty. A je jedno, kolikrát selžete - šance splnit si váš sen nikdy nevyprší. Je jedno, kolik uděláte chyb, vždy budete mít další šanci uspět. Je jedno, kolik vám bude let a kolik budete mít jizev. Stačí jen znovu vstoupit na cestu, znovu se pokusit, znovu uvěřit. Možná nedostanete to, co jste si původně mysleli, že je vaše štěstí - možná to bude vypadat trochu jinak - ale nikdy vám to nebude plně nedostupné. Já už selhala tolikrát, že to snad ani nepočítám. A nebudu sobě ani vám slibovat, že to tentokrát vyjde. Prostě jen zkusím napnout veškerou svou tvrdohlavost kozorožky, zapřít se rohy o ohradu a ona nakonec padne :-)

Hodně štěstí - a vnitřní síly!

Chci se mít hrozně, litujte mě

4. července 2017 v 11:16 | Neri |  Psychologie
Dnešní článek bude asi poněkud kontroverzní a předem avizuji, že není vhodný pro všechny. Pokud kolem sebe máte lidi, kteří trpí depresemi, osamělostí, pořád si stěžují, apod., tak bude možná lepší, když ho číst nebudete. Nikomu nepomůže, když si najdete "důkaz" pro své teorie, že to ti lidé jenom "hrají". Na druhou stranu, pokud vy sami trpíte a trpíte dlouhé roky a tvrdíte, že se s tím nedá nic dělat, nikdo vás nemá rád, nikdo vám nepomůže a všechno je špatné, myslím, že je tento článek přesně pro vás. Potřebujete totiž tak trochu otevřít oči. Možná, že se vám nebude líbit, co píšu, možná si řeknete, že tomu nerozumím - ale věřte, že já byla (a občas stále jsem) tam, kde vy a trvalo mi léta, než jsem sama došla k tomu, co vám dnes chci sdělit.

Chcete se mít lépe, chcete mít hezčí život, chcete mít přátele a lásku a být normální a dostat se z bolesti?
Já vím, že nechcete. A to je ten důvod, proč se vám to nepodaří.


And we talk a big game like we wanna get well
In our prison made of pain
Only fooling ourselves
- - - - - - - - - - - - - - - - - -

A důležitě mluvíme o tom, jak se chceme mít lépe
- ve svém vězení z bolesti -
ale jen si lžeme do kapsy

Icon for Hire - Get Well II


Vypůjčila jsem si kousek textu od jedné kapely, která píše poněkud kontroverzní písničky, právě s tématikou depresí, bolesti, sebepoškozování - zkrátka píše pro ty, kteří si těmito věcmi prošli a prochází, ale ne jen proto, aby jim ukázala, že v tom nejsou sami. Naopak se je snaží vyburcovat k tomu, aby s tím něco dělali. A já to znám, vím, jak těžké to člověku připadá. Říkáme si, že jsme prostě takoví, že to změnit nejde. Že naše bolest je pochopitelná, svět je strašný a že se strašně moc snažíme mít líp, ale nejde to. Jenomže čím déle jsem se "snažila", tím více jsem docházela ke zjištění, že z té temnoty není žádná dlouhá a vytrvalá cesta. Je to rychlý řez, ke kterému se málokdo dokáže odhodlat. Netrvá dlouho se začít mít líp, dlouho trvá dospět k přesvědčení, že už toho všeho bylo dost a vážně se chcete mít líp. Ne, že to tvrdíte, ale rozhodnete se, tentokrát doopravdy a z celého srdce, že už toho bylo dost. Že cokoli ztratíte tou změnou, stojí to za to. To riziko stojí za to. A proto to uděláte.

Ráda dávám k dobru tuto historku: Jeden muž šel kolem domku, kde na zápraží seděl děda a vedle něj ležel pes. Pes strašně kňučel, ale děda nic. Muži to vrtalo hlavou, tak přišel za starcem a zeptal se: "Proč ten pes tak kňučí?"
"Protože leží na hřebíku," odpověděl děda.
"A proč nevstane?" ptal se muž.
"Bolí ho to dost na to, aby kňučel, ale ne dost na to, aby vstal."

Takže víte co? Možná se vám to nebude líbit (a říkám to hlavně proto, že jsem tím stejně vinna jako vy), ale vy se nechcete mít líp, chcete jen kňučet. Přiznejte si to. Bolí to dost na to, abyste kňučeli, ale ne dost na to, abyste vstali. Pokud máte epizodu deprese poté, co jste se dlouho dřeli a psychika už to nezvládala, ok, je to zlý a potřebujete pomoc. Taky potřebujete udělat změnu - ale pokud ji vážně udělat chcete a uděláte, nejspíš se ta epizoda opakovat nebude. Pokud se vám deprese vrací celé roky, jste v zásadě pořád nešťastní, na sebevraždu, máte dojem, že vás nikdo nemá rád a všichni jsou zlí - můžete si za to sami. Vstaňte už konečně.

Protože já vím, že bolest je návyková. Vím, že je to ponuře romantické, zajímavé a speciální, být pořád v depresi, pořád osamělý, nepochopený zlomený hrdina. Je to jednodušší a bezpečnější brečet osamělostí do polštáře a říkat lidem, že vás nemají rádi, nevěřit jim a odhánět je. Funguje to bezchybně. Jste zvyklí na odmítnutí, děsí vás k smrti, co by se stalo, kdybyste si dovolili jednou si to odmítnutí nevydupat. Začít dávat své sebevědomí a své štěstí za zodpovědnost sobě, přestat si stěžovat, přestat toužit po tom, aby někdo uznal, jací jste chudáci a jak trpíte a napravil vás a poslepoval. Nikdo to neudělá. A pokud budete ležet, fňukat a čekat na záchranu, nikdy nebudete žít žádný život, protože ze země a na jednom místě se žije těžko. Možná toho zatím nemáte dost, možná se potřebujete v tom svém bahně rochnit ještě pár let, aby vám došlo, že můžete kdykoli vstát, jen se vám nechce. Že chcete, aby někdo přišel a zvedl vás, že tvrdohlavě odmítáte pochopit, že všechna ta vaše bolest je jen iluze, kterou si záměrně pěstujete. Bolí to, já vím. Bolí vědět, že nejste speciální, úžasní a nepochopení, jenom jste jako děti, které trucují.

Netvrdím, že ta bolest není skutečná. Jistě, že je velmi skutečná. Když se řiznete do prstu, tak to reálně bolí. Když se schválně mučíte myšlenkami na to, jak jste na tom bídně, nikdo vám nepomůže, nic nemá smysl, atd., bolí to stejně reálně, jako kdybyste se řezali nožem. Problém je, že to děláte vy. Vy se schválně řežete. To si musíte uvědomit. Kdykoli vám začne být lépe, rozhodujete se, že budete na věci nahlížet oním pohledem nepochopeného, trpícího, nemilovaného chudáčka. A pak vše vidíte tak, aby to podpořilo vás obraz o sobě. Váš tragický životní příběh. Jste tak uzavření ve svém světě, že ani nevidíte dveře, kterými můžete vyjít ven. Máte na to moc zavřené oči, pořád obrazy v hlavě, které ale nejsou skutečné, pokud je skutečnými neděláte. Nestačí mluvit o tom, že se chcete mít lépe. Musíte otevřít oči a vyjít ven. I když je to venku děsivé.



Ano, trucujete jako děti. Ležíte na troskách svých představ a srdceryvně je oplakáváte, i když už jste dávno mohli jít dál.

Ale vy nechcete, chcete se mít hrozně a chcete, aby všichni viděli, jací jste chudáci.

Možná se bojíte, že bez vší té bolesti už nebudete nikdo. Nebudete zajímaví. Nebude o vás nikdo stát.

Je to vaše maska, vaše identita, jediná zajímavá věc na vás. Děsí vás být normální a v pořádku. Přijít o svou "hloubku".

Jenomže cesta ven vede jen přes největší strachy, proto nikdo ven nejde.

Chcete být nešťastní a sami, protože je to pevný, jistý hrad, kde jste za všemi svými zámky v bezpečí.

Ale pokud se vám tam líbí a nejste ochotni otevřít dveře, tak alespoň držte hubu a netvrďte, že klíč nemáte a jsou zamčené. Protože to vůbec není pravda a někde v hloubi duše to víte.

Máte strach, že jste se mýlili. Že je ta bolest opravdu vaše chyba. Že nejste výjimeční. Že vás někdo může milovat, ale také zradit, aniž byste to čekali a odehnali ho předem. Strach, že místo stežování si budete muset vyjít ze své ulity a být tady pro ostatní stejně, jako chcete, aby tu byli oni pro vás. Strach, že budete muset investovat, protože vám bude chybět výmluva, že sami nemáte dost lásky, natož abyste ji dávali. A máte strach, že budete muset být dospělí, kteří stojí na svých nohou, které nikdo nebude podpírat a zachraňovat. Jste děti, které chtějí být milované a opečovávané a pořád čekají na to, až to někdo udělá - a do té doby se odmítají pohnout z místa. Jenomže nikdo vaše dětské rány nevyléčí. Nikdo nepřijde. Teprve až přestanete čekat na to, že vás někdo zvedne, teprve až se zvednete a půjdete ven sami, můžete mít normální a hezké vztahy. Ale dospělé vztahy. Pořád toužíte po tom, aby vás někdo miloval jako dítě, ale už nejste dětmi. A dokud nezahodíte tu představu o tom, jak vás mají lidé milovat, nedokážete ocenit to, když vás milují normálně a dospěle a upřímně. Ne jak chcete, ale jak to umí. Jak je to reálně možné. Protože zatím žijete ve snech, které se nemohou stát skutečností. Myslíte si, že potřebujete něco, co nepotřebujete. Potřebujete jen vstát z toho hřebíku. Tak to udělejte.


Ráda bych řekla, že mě mrzí, pokud jsem se vaší vnitřní oběti nějak dotkla a teď fňukáte, že to není pravda, že jste opět nepochopení, že jsem na vás zlá a že se mýlím. Vybrali jste si to sami. Nemrzí mě to. Většinou člověku stačí jen, aby přijal pravdu; a když ji přijme, přestane ho tak bolet. Já vím, že v sobě tu vnitřní ufňukanou oběť mám, tu, co se nechce vyléčit, ale je to ok. Není špatné takový být. Špatné je si to nepřiznat a tvrdit, že to tak není a házet vinu někam ven, na ostatní. Pokud se nechcete mít lépe, netvrďte, že nemůžete. A pokud chcete, tak s tím začněte. Otevřete oči a dveře a běžte ven mezi skutečné lidi a buďte "normální", i kdybyste pak měli být jiní než dřív a ve svých očích "nudní". Vyberte si, jestli chcete být šťastní (a "nudní") nebo nešťastní (a výjimeční). Ta volba je na vás.


PS: Proč vlastně chceme být výjimeční? Aby nás někdo miloval? Abychom ho pak odehnali, protože to nedokážeme přijmout? Není to zatraceně šílené?!
 


Jak poznám, že se v životě opravdu někam posouvám a zákon přitažlivosti funguje?

27. června 2017 v 11:02 | Neri |  Duchovní cesta
Věčně píši o tom, jak se to nesmí se seberozvojem přehánět a musíme zůstat taky z části nohama na zemi; a pořád si za tím stojím. Přesto si myslím, že většina čtenářů se seberozvojem zabývá - ať už nějak hodně, až obsesivně, nebo jako jedním ze způsobů, jak si obohatit život. Přecejen, platí to oběma směry - není dobré zanedbávat fyzickou a materiální stránku existence, ale také není dobré zanedbávat svou duši a její potřeby. Důvod, proč píši tento článek, je prostý - mnoho z nás občas pochybuje, jestli má jejich seberozvoj nebo duchovní rozvoj vůbec nějaký efekt. Nacházíme spoustu metod, spoustu myšlenek, věcí, které zkoušíme - ale jak poznáme, že fungují? Jak poznáme, že zákon přitažlivosti pracuje pro nás a ne proti nám? Jak poznáme, že jsme se někam posunuli, duchovně rozvinuli, že všechna ta práce na sobě a snaha přinesla své ovoce?

Zas a znovu musím zdůraznit základní pravdu, že nejprve je třeba sám sebe přijmout a mít se rád - se všemi svými chybami, nedokonalostí, "špatností", slabostí, prostě se vším. Přijmout svou situaci, ať je jakkoli špatná a jakkoli ji chceme změnit. Pokaždé, když máme chuť něco transformovat, musíme si nejprve přiznat, kde jsme TEĎ. Chci krásný dům? Dobrá, to je budoucnost. Jaký dům mám teď? Možná nemám žádný. I to je třeba přijmout. Ok, teď jsem tady, nemám dům. Až s tím budete smířeni, můžete přistoupit k dalšímu kroku - chci krásný dům. Vtip je v tom, že dokud nepřijmete, co je, vynakladáte velké množství energie na stežování si, pocit odporu, zoufale toužíte po změně - a vše tohle blokuje příchod něčeho lepšího. Jakmile se uklidníte a jste ok s tím, co je, můžete začít čistě pozitivně snít o tom, co bude. To jsem ale trochu odbočila. Nevadí, navážu na to:

Možná už víte, co jsou vibrace. Mluví se o tom pořád, že všechno vibruje na určité úrovni, včetně nás, a do života si přitahujeme věci, které vibrují na stejné úrovni, jako my. Např., že když jsme na úrovni nedostatku, přitahujeme si nedostatek a lidi, kteří taky mají nedostatek a vše nám ho v životě odráží tak dlouho, dokud se neposuneme vibračně jinam - třeba na energii dostatku. Vibrační posun (nahoru, to je totiž naším záměrem) je však často velmi nenápadný. Dokud nás něco trápí a nechceme to, všímáme si toho hodně, ale jakmile se situace změní, problém vyřeší, ztratí naši pozornost a zabýváme se jiným, novým problémem. Tak se může zdát, že v životě pořád jen řešíme nějaké problémy a nic se vlastně nelepší. To ale nemusí být pravda. Pokud jdete touhle cestou, snažíte se zvednout své vibrace, vybudovat život dle svých představ, duchovně růst, apod., doporučuji si zavést deník a každý měsíc v určitý den provést zápis. Napište si, jak na tom jsou aktuálně všechny důležité oblasti vašeho života. Práce, peníze, zdraví, rodina, láska, bydlení, ... cokoli je pro vás podstatné. Pod to zapište třeba tři hlavní problémy, které vás teď trápí. Pak si napište, jak byste chtěli, aby každá z těch oblastí vypadala. A za měsíc to udělejte znovu. Pak se můžete kdykoli, až vás bude trápit, že neděláte pokroky, podívat na ty zápisy a porovnat, jestli se změna stala nebo ne :-) Myslím, že to bude mít překvapivé výsledky.

Na druhou stranu, pokud žádné takové zápisy nemáte, vždy existují způsoby, jak si ověřit, že se opravdu posouváte, jdete správně, zkrátka, vaše snahy mají nějaký výsledek. Vzpomeňte si, jaký byl váš život úplně na začátku, předtím, než jste se začali zabývat duchovnem, zákonem přitažlivosti, seberozvojem, psychologií, ... cokoli používáte k tomu, abyste měli lepší život. A pak se podívejte na seznam níže. Pokud jsou některé body z něj pravdivé - a dříve, před tím vším, pravdivé nebyly, je jasné, že jste se posunuli a jste na správné cestě. I přesto, že vše ještě není jak chcete, že vás potkávají nové problémy a překážky, i přesto už jste ušli kus cesty a udělali kus práce. Pochvalte se za to :-)



Tady je několik ukazatelů toho, že vaše vibrace jdou nahoru:


  1. Potkávají vás šťastné náhody víc, než kdy dřív. Najednou dojdete na zastávku a hned vám jede tramvaj. Spěcháte na vlak a nestíháte a on má zrovna zpoždění, takže ho stihnete. V obchodě narazíte na něco, co nutně potřebujete - je to už poslední kousek, ale čeká tam na vás. Potkáte nějakého člověka zrovna, když s ním potřebujete mluvit. Atd. V zásadě jsou to maličkosti, ale ukazují, že k sobě podvědomě přitahujete dobré věci, i když se nesnažíte.
  2. Synchronicity jsou vaší každodenní realitou. Šťastné "náhody" ve vašem životě se netýkají jen dopravy a podobných drobností. Pokud něco potřebujete, věci se samy seskládají tak, abyste to dostali - i bez větší snahy a vizualizace. Potřebujete někam jet a zavolá vám kamarád, který tam jede na pracovní cestu a nabídne vám, že vás vezme s sebou. Potkáte člověka, který má zrovna ty správné známosti pro rozvoj vašeho podnikání. Narazíte na skvělou nabídku práce nebo bydlení. Všude vídáte znamení - reklamy na věci či služby, které ale opravdu sháníte a potřebujete, věty, co vám nějak pomohou, poradí do života, ... je toho spoustu. Jednoduše, kdykoli něco chcete (a nic ve vás tomu nebrání), prostě se to nějak objeví.
  3. Posloucháte svou intuici a jste spokojeni se svými rozhodnutími. Většinou víte, jak se nějaká situace vyvine, kdy je čas zůstat, kdy odejít. Když vybíráte z více produktů nebo třeba míst, kam jít, spolehnete se na svou intuici a ona vás zavede někam, kde se budete mít dobře. Vždycky to funguje a víte, že se na svůj vnitřní pocit můžete spolehnout. Už jej rozeznáte od těch ostatních a víte, kdy mluví rozum a kdy vaše vyšší já.
  4. Věci jdou hladce. Když vás čeká nepříjemný rozhovor s šéfem, kolegou, partnerem, dětmi, doktory i úplně cizími lidmi, povede se vám trefit ten správný okamžik, takže se vše nějak vyřeší co nejlépe pro všechny zúčastněné. Zaměstnanec, kterého jste měli vyhodit, odchází sám. Partner je otevřený diskuzi, i když obvykle nebývá. Na úřadě narazíte na ochotnou paní, co vám vše pomůže vyřídit.
  5. Vyděláváte víc peněz, než dřív. Ať už to bylo nebo nebylo vaším cílem, do života vám přichází více peněz, více práce, která vás baví a klienti, kterým upřímně chcete pomoci. Máte pocit, že to, co děláte, má smysl. A také za to dostáváte na oplátku hezké peníze - nebo jiné dary, třeba pomoc na oplátku, nějaké drobnosti, ... to vše je ukazatelem toho, že se dostáváte víc do vibrace hojnosti. Také už se tolik nebojíte peníze dávat, protože věříte, že máte dost a že se vám vrátí. Máte k penězům úctu, nerozhazujete je bez rozmyslu, nezavrhujete je, ani na nich nelpíte jako Strýček skrblík. Více také zvažujete, jestli je dáváte na dobrou věc - nemusí to být nutně charita, ale chcete raději podpořit lokálního zemědělce místo zahraniční firmy nebo je zaplatit člověku, který se opravdu snaží svou práci dělat dobře. Umíte ostatní ocenit.
  6. Chováte se k sobě s větší láskou, než dřív. Mluvíte k sobě jemněji, už si nenadáváte, máte větší trpělivost, odpouštíte si své chyby, pečujete o své tělo, snažíte se dobře jíst a spát a nepřepínat své síly. Zastanete se sami sebe, když je to potřeba. Dáváte přednost asertivnímu jednání před pasivním (nebo agresivním).
  7. Máte pochopení pro ostatní i pro sebe. Už víte, že děláte chyby a nejste dokonalí a máte se i tak rádi. Stejně je to s ostatními. Možná jsou lidé, které ve svém životě nechcete a na tom není nic špatného. Ale také je váš vztah k lidem obecně spíše pozitivní, vidíte na nich to dobré, máte pochopení pro jejich pády a selhání, protože víte, že se vám to stává také a také je to v pořádku. Snažíte se na ostatní být milí, ne proto, aby vás měli rádi, ale protože máte pochopení. Usmějete se na prodavačku, protože víte, že je důležitá a bez ní byste si nemohli koupit své věci - neměl by vám je kdo namarkovat - a také, že to nejspíš není práce jejích snů. Úsměvy vás nic nestojí a nešetříte jimi.
  8. Nemáte potřebu ostatním nutit svůj názor, ale nebojíte se ozvat, když je to potřeba. Uvědomujete si, že každý má právo na svůj vlastní pohled na věc a každý má jinou cestu. Věříte svému úsudku dost na to, abyste si ho nemuseli potvrzovat přesvědčováním jiných. Argumentujete hlavně, když je to potřeba a když to podle vás poslouží "vyššímu dobru".
  9. Umíte odmítnout věci, které nechcete a přijmout věci, které chcete. Pomáháte z lásky k ostatním, ne z nutnosti, ne proto, aby vás nepřestali mít rádi. I když vám pořád může záležet na tom, co si o vás ostatní myslí, na prvním místě máte své dobro - a uděláte to nejlepší pro sebe, i když vás pak mohou ostatní "odsoudit". Většinou vás ale neodsoudí - ne, pokud sami sebe v duchu neodsuzujete vy.
  10. Pořád narážíte na příjemné lidi. Stalo se pro vás téměř samozřejmostí, že když musíte s někým jednat, je milý, příjemný, sympatický, rozumíte si a možná i zjistíte, že máte něco společného, nějak i navzájem pomůžete nebo se stanete přáteli. Jen tak, jako byste toho člověka dostali darem. A co víc, i ten člověk je rád, že se s vámi setkal, sympatie a pomoc jsou vzájemné, jako by se kouzlem setkaly dvě osoby na stejné vlně. Není to kouzlo, je to zákon přitažlivosti - pokud vy vibrujete na úrovni vzájemné pomoci a harmonie, potkáváte lidi, kteří to mají stejně.
  11. Ostatní vám častěji nabízí pomoc. Především pokud jste dříve měli ve zvyku vše zvládat sami a nevěřili lidem, nyní už se tolik nezdráháte přijmout pomoc, finance nebo dar. Dokážete se chytit nabídnuté ruky, nechat si pomoci s těžkou taškou, máte kolem sebe lidi, kteří tady jsou pro vás, vyslechnou vás, pomohou vám. Necítíte se sami. A také jste ochotnější než dřív pomáhat na oplátku ostatním.
  12. Vaše vztahy jsou láskyplné. Lidé kolem vás vám dávají mnoha různými způsoby najevo, že si vás váží, záleží jim na vás, snaží se vás potěšit a cítíte se ve svých vztazích bezpečně. Více lidem důvěřujete, jste si bližší, častěji vytváříte přátelství, která jsou hluboká a smysluplná. Jsou kolem vás lidi s podobným náhledem na život, také duchovněji zaměření, kteří na sobě pracují a snaží se světu něco přinést. Sdílíte své cesty, názory, konflikty nejsou časté a pomáhají vám lépe poznat sami sebe a růst. Cítíte se milovaní a snažíte se lásku sami dávat.
  13. Za mnoha událostmi vidíte skrytý záměr. Všímáte si, že vám okolí odráží něco ve vás. Víte, na co se zaměřit, aby se věci změnily. Už sami poznáte, kdy vám vaše tělo nebo emoce sdělují, co je špatně. Rozumíte jim. Když něco nevyjde, netrápí vás už to tak, jako dřív, protože věříte, že je to pro vaše dobro. A že si dokážete přitáhnout něco stejně dobrého nebo lepšího. Využíváte příležitostí, ale nebojíte se, že nepřijdou další, když nějakou minete. Věříte své schopnosti mít život dle svých představ. Když jste si přitáhli něco jednou, zvládnete to znova.
  14. Spoléháte víc na sebe než na rady ostatních lidí, i když je umíte vyhledat, když je to potřeba. Stejně tak nejdete slepě jen podle toho, co vám říkají andělé nebo karty. Jste zdravě skeptičtí.
  15. Když se podíváte do minulosti na to, jaký byl vás dřívější život, zjišťujete, že se mnohé oblasti vylepšily. Možná jste našli lepší místo k žití, máte více denní režim dle svých představ, máte věci, po kterých jste toužili. Možná jste si ani nevšimli, ale když se zamyslíte, věci opravdu jsou lepší. A možná už i vidíte, že ty vaše snahy měly smysl.


P. S. Pokud se vám stále neplní váš velký sen, jste z toho zoufalí a objevují se nové a nové překážky, místo chtěné věci, a máte dojem, že zákon přitažlivosti nefunguje, silně vám doporučuji si přečíst TENTO článek.

Vaše životní cesta podle čaker

20. června 2017 v 10:34 | Neri |  Duchovní cesta

Duchovní komunita někdy trochu připomíná uskupení vědců, akorát bez vědy. Má své "odborné termíny", své kurzy, akce, weby a literaturu. Věci, které zná skoro každý "nováček" a složitější koncepty, které sotva chápou mistři. Astrologie, numerologie, reiki, zákon přitažlivosti, afirmace, vizualizace, meditace, minulé životy, karma, čakry, ... Nechci být tím slepým nadšencem, který se vrhá do každé z těchto oblastí a celé dny žvatlá jen o karmických poutech, harmonizaci čaker a svém aktuálním horoskopu. Preferuji praktičtější využití spirituality než abych ji používala k tomu si "honit ego", třeba pomlouváním lidí, kteří ego mají... stejně jako já :-) Tak mě čakry nechávaly hodně dlouho chladnými, přece se nemusím vrhnout na každý spirituální koncept tam venku, jedno jak rozšířený. Nakonec jsem však byla několika "náhodami" (znameními) vedena k tomu, abych se jimi začala trochu zabývat. Nebudu vám vykládat, jak si je harmonizovat a otevřít a takové ty běžné věci, co se dočtete na spoustě jiných webů a v knihách, rozhodně se v tomto nepovažuji za odborníka. Chci sdílet pouze pár zajímavostí, na které jsem narazila.

Pro neznalé - co jsou vlastně čakry? Jednou ze základních, řekněme, spirituálních teorií je, že vše kolem nás je tvořeno energií. Někdo jí říká prána, v Hvězdných válkách by jí říkali síla :-) Tuto energii každý z nás využívá, nějak s ní nakládá, vydává ji a přijímá. No a 7 čaker jsou, zjednodušeně řečeno, taková ohniska energie v těle, určité uzly, kterými prochází, soustředí se v nich. Lze si to představit třeba jako potrubí, ve kterém jsou otvory, které lze více či méně otevřít nebo uzavřít. Když jsou otvory (čakry) otevřené, energie jimi volně proudí, když jsou zavřené, zasekne se a stagnuje a nemůže se projevit. V praxi jsou s každou čakrou ztotožňovány některé oblasti života, části těla, barvy, zvuky, apod. Např. krční čakra odpovídá za komunikaci, takže někdo s uzavřenou krční čakrou může mít problém se vyjadřovat, ozvat se, sdělit svůj názor, také zpívat, může trpět nemocemi, které souvisí s krkem. Energie čakrou volně neproudí a způsobuje to problémy v oblasti, která s čakrou souvisí.




Zajímavé je, že čakry lze v zásadě rozdělit na dvě skupiny. První tři (odspodu) - kořenová, sakrální a solar plexu - souvisí s materiálním světem, řekněme, pozemskou existencí, zatímco poslední tři (horní) - krční, třetího oka a korunní - zase s duchovním životem. Mnoho lidí v duchovní komunitě má skvěle rozvinuté ty tři horní, ale tři spodní naopak strádají. To se může projevovat jako nedostatek peněz, bezpečí a vůbec spojení se Zemí a lidskou existencí jako takovou. Lidé s horními otevřenými a dolními uzavřenými čakrami se soustředí na své životní poslání, duchovní růst, ale necítí se na Zemi příliš doma, chtějí se povznést, dostat se pryč od tělesných a jiných potřeb, nejsou v souladu se svou aktuální lidskou, přízemní a materialistickou existencí. Často je pro ně důležité, aby toto dorovnali, zaměřili se více na přízemnosti lidské existence a uznali, že i ony jsou důležitou součástí naplněného života. Čaker je však sedm, tak která chybí? Čakra srdce spojuje pozemské a duchovní. Je prostředníkem mezi těmito dvěma skupinami. Má významné postavení a málokdo ji má dostatečně otevřenou. Všichni se bojíme bolesti, zrady, všichni jsme trpěli, měli zlomené srdce, všichni někoho nesnášíme a kritizujeme. Je těžké žít život s otevřeným srdcem, resp. je těžké si to dovolit, protože se pak cítíme zranitelní a to nás děsí možná nejvíc ze všeho. Nic nebolí tak, jako rána do srdce.

Dnes chci ale hlavně probrat jednu věc, která mě zaujala - jak numerologie souvisí s čakrami a životní cestou člověka.

Duchovní naturalismus, aneb vraťme se na zem

13. června 2017 v 10:09 | Neri |  Duchovní cesta
Je zajímavé, že po většinu času narážím pouze na dva typy lidí. Jsou to: a) lidé, kteří považují vše nadpřirozené, mezi nebem a zemí, duchovno a podobné věci za vědecky neověřený nesmysl, který je pouze pro divné lidi a blázny; b) lidi, kteří jsou ti divní blázni, kteří žijí jen duchovnem, zcela ztrácí kritické myšlení a zavrhují materialistické věci. Vím, že existují světlé výjimky, ale málokdy je potkávám. Takže v zásadě jsem pro duchovní lidi moc přízemní, materialistická a racionální a pro ty ostatní jsem tak trochu (hodně) magor, když věřím na víly nebo reinkarnaci. Být věřící ve smyslu křesťanského náboženství je ovšem tolerované. Pokud je váš imaginární kamarád Bůh, je to ok, pokud je to anděl, víla nebo vícero bohů, jste blázen. Nutno dodat, že i když je to Bůh, tak s ním nesmíte mluvit. Pro ty, co neslyší, jsou slyšící magoři. Ale to je detail.

Podstatou tohoto článku je, že lidem chybí rovnováha mezi fyzickým a duchovním. Většinou se zaměřují jen na jedno a to druhé opomíjejí a nepřijímají. Buď lidé materialismu nebo lidé ducha, ale obojí se nenosí, protože tyto v zásadě protikladné skupiny nemohou přijmout osobu, co je "tak materialistická" nebo "tak praštěná". Ve skutečnosti jsou obě v něčem stejné. Mají strach. "Duchovní" se bojí svých pocitů, potřeb a lidské přízemnosti. Považují "ego" za špatné, tělo často za nečisté, potřeby za zvířecí a chtějí se nad vše povznést (protože se bojí, že je to ovládne, budou špatnými lidmi anebo jsou jejich emoce bolestivé a potřeby nenaplněné - a dle jejich názoru nenaplnitelné - tak je radši odmítnou, aby před onou bolestí utekli... je to snazší než měnit svůj život a náhled na svět a potřeby si plnit). Na druhou stranu lidé, kteří jsou v kontaktu se svými potřebami (a emocemi nebo myslí a logikou) odsuzují nadpřirozeno, protože mu nerozumí, nelze jej uchopit vědeckými důkazy a zpochybňuje myšlenky, kterými léta žili a se kterými byli vychováni. Bojí se, že budou za blázny, ztratí sami sebe a budou muset obětovat příjemnosti lidské existence, ať už je to nezdravé jídlo nebo přirozený lidský vztek. Abych to zkrátila, důvody mohou být ještě další a je na každém, aby si položil onu otázku: PROČ je pro mě duchovno tak důležité a chci být povznesený duchovní člověk? Proč se chci zbavit ega, potřeb, pocitů, ..., a být vyšší bytostí? Anebo - PROČ se tak bojím pustit do svého života i trochu duchovna, nadpřirozena, proč k tomu mám odpor? Čeho se bojím?

Musím přiznat, že mě obě tyto vyhraněné skupiny dokáží naštvat svým osobitým způsobem. Jedni zpochybňováním všeho, co řeknu, protože za tím nestojí vědecké důkazy a dalekosáhlý průzkum, který by mé intuitivní pocity jaksi podepřel a dal jim razítko (aby byly skutečné, protože to, co zažívám, bez razítka skutečné být nemůže). Druzí přezíravým odsouzením cílů, jako vydělávat peníze, mít hezký dům a pocitů, jako je vztek, žárlivost, smutek, ... které přece povznesené bytosti necítí, protože jsou špatné. Správný člověk totiž nežárlí a není smutný, je šťasten, když mu někdo zlomí srdce a je s někým jiným. Odpouští a nehněvá se a tak vůbec. Ne, vážně ne. Krom toho jsme přišli sem na Zemi, abychom prožívali lidskou existenci se všemi jejími vzlety a pády, s pocity a potřebami, problémy a radostí. Nebylo účelem se nad vše povznést a být stejně čistý a dokonalý jako nevtělená duše - kdyby ano, nebyl by důvod se vůbec vtělit. Ale samozřejmě si může někdo přezíravě myslet, že ze mě mluví mé ubohé ego, které se bojí, že zemře a snaží se uchránit svou existenci zuby nehty. Mít a udržovat si vlastní osobnost je totiž hřích. Říkám to pořád a řeknu to znovu. Musí tady být rovnováha.

Rovnováha mezi vírou a skepsí, mezi idealismem a realismem, mezi sněním a praktickým fungováním, mezi rozumem a srdcem, mezi "vznešenými" pocity, jako je láska a odpuštění a "nízkými" pudy - protože obojí je součástí lidské přirozenosti. Rovnováha mezi tělem a duchem. Není to náhoda, že Maslowova pyramida potřeb stojí na biologických potřebách a seberealizace je až nahoře. Nebo že stejným způsobem stoupají čakry od kořenové, nejnižší, až po korunní, nejvyšší. Dům potřebuje pevné základy a člověk potřebuje uspokojit své materiální potřeby, aby měl klid na jiné věci. Potřebuje spojení se svou lidskou přirozeností, snad až zvířecí, protože je jeho součástí a je nesmysl před tím zavírat oči a odmítat to. Ano, člověk se může ovládat a odpírat si, co potřebuje, ale uvnitř něj se bude hromadit bolest a neštěstí, které může překrývat úsměvem na povrchu, ale to onu bolest nedonutí zmizet. To chce čas a skutečnou pozornost. Jenomže my jsme populace běžců a utíkáme k jídlu, sexu a alkoholu stejně, jako k duchovnu a meditacím.

Výsledek obrázku pro maslowova pyramida
(Ano, existují lidé, kteří si především naplňují vyšší potřeby, aniž by byli plně spokojeni s těmi nižšími. Nejde o to, že nejde si naplnit nejprve ty horní a pak jít dolů - problém je spíš v tom, že bez pevných základů spodních potřeb člověk nebude šťastný ani, když rovnou přeskočí na seberealizaci. Může za sebou zanechat velké věci a pomoci mnoha lidem, ale sám bude mít za sebou život nešťastný a nenaplněný, protože opominul prázdnotu v jiných oblastech.)


A tak by to, jak jsem jednou trochu z legrace navrhla, chtělo takový duchovní naturalismus. Přiblížit se lidské přirozenosti, přírodě, materiálním potřebám, vytvořit rovnováhu mezi přízemním a vyšším, tělem a duchem, atd. A všímat si všeho, včetně toho nejméně pozitivního, krásného a vznešeného - tak jako literární naturalisté až s gustem popisovali stinné stránky života. Mám ráda psychologii, protože zkoumá lidské chování a docela úspěšně a přitom je přístupná i duchovním lidem (nakonec v mnoha ohledech potvrzuje to, co už si myslí) i těm ne-duchovním. Lze se snadno vykašlat na nějaký koncept karmy (který beztak slouží hlavně k tomu, aby člověk hodil zodpovědnost za svůj život na nějaké minulé já) a zamyslet se nad tím, jak jednoho utvořilo dětství a věci, které si vybral prožít v tomto životě. Psychologie vidí člověka jako vyšší bytost a zároveň jako pozemskou bytost, která má někdy stejné problémy a reakce, jako jakýkoli jiný savec. Její hlavní výhodou je, že si je ale může uvědomovat a znát jejich příčinu. Lidská duše je důležitá, ale tělo neméně, protože tělo je naší schránkou a odráží se na něm vše, co už je v duši a hlavě. Je našim úkolem se o tělo starat, ne jej zavrhovat jako něco podružného. Je dobré spojit psychologický, přízemnější pohled s určitou vírou a duchovnem. A pokud jste strávili roky snahou se povznést, zbavit potřeb, nebýt otroky těla a probudit v sobě soucit, odpuštění a nevímjaké vznešené vlastnosti, je na čase se zase vrátit na zem a spojit se přesně s tím, čemu se vyhýbáte. Najít v sobě své nejtemnější, nejpřirozenější pudy a pocity, všechen ten vztek, strach, touhu po majetku, bezpečí, odplatě, ... cokoli se tam skrývá. Tančit, běhat, užívat si, ... Být skeptičtější, více zkoumat. Žít také v těle, ne jen v duchu. A přestat stavět vzdušné zámky bez pořádných základů. Jak nahoře, tak i dole. Ne jen nahoře a dole prázdno. Myslete na to, nebo se vám ten zámeček jednou zhroutí.


(Je krásné využívat intuici a být spojen s duchovním světem, ale trpět přitom úzkostí, osamělostí a depresemi těžko zajistí naplněný život. Potřebujeme jídlo stejně, jako kvalitní mezilidské vztahy a peníze, které zajistí bezpečí. A potřebujeme cítit a přijímat sebe a své emoce, ať už jsou jakékoli. Odmítat to na věci nic nezmění.)

Perličky ze života filozofů (a psychologů)

6. června 2017 v 9:55 | Neri |  Psychologie
Na otázku "Jaká je vaše oblíbená kniha?" by asi málokdo odpověděl "dějepisná učebnice". Pro většinu lidí se nejedná o nejoblíbenější četbu pro dlouhé zimní večery. Naneštěstí si my, studenti, nemůžeme vždy vybírat to nejpříjemnější čtivo a tak se některým místo hory detektivek, románů a jiných napínavých příběhů na stole vrší knihy s nápisy "biologie" či "dějiny psychologie". Jeden by myslel, že lze jen stěží najít nudnější knihu, než bude právě taková dějepisná učebnice. Na druhou stranu, pokud si čtete o osobnostech, jakými byli filozofové a psychologové, může vás čekat nejedno překvapení. Možná jste o nich již něco slyšeli v hodinách středoškolských základů společenských věd, možná jen ty nudné popisy teorií a nic nebo jen málo z jejich života (naše učitelka tomu říkala "bulvárek"). Učebnice z mého stolu však zážitky ze života (v ní popisovaných) osobností nešetřila a jelikož byly některé příhody docela humorné, přináším vám přehled absurdních náhod, ironických zvratů a možná i nějaký ten doják. Vítejte v životě osobností, které utvářely dějiny lidského myšlení.

Začneme od začátku, ačkoli začátek se z pohledu dějin psychologie nachází někde v 17. a 18. století, tedy období racionalismu. Asi nejvýznamnějším představitelem tohoto období byl René Descartes. Tento muž se nevyhýbal milostným avantýrám a byl vášnivým hráčem. Než zasvětil život filozofii a "hledání pravdy" strávil mnoho let v armádě. Tenkrát, zdá se, nešlo o až tak nebezpečný podnik, neboť vyvázl docela nezraněn. Zdá se však, že býti učencem bylo to pravé, životu nebezpečné dobrodružství. Nesejmuli jej chladné zbraně, nýbrž rýmička a následný zápal plic, který si uhnal ve švýcarské, špatně vytopené knihovně, když vyučoval královnu Kristinu. Poučení zní - raději jděte do války než do knihovny, přežijete déle.

Francis Bacon, proslavený jako politik, filozof a ctižádostivý intrikán na anglickém dvoře, po dosažení svých politických cílů vedl poměrně divoký život. Nakonec byl usvědčen a zavřen za braní úplatků do slavného Toweru. I když byl nakonec propuštěn, na svou politickou kariéru už nenavázal a místo toho se uchýlil na venkov a psal filozofické spisy. Nakonec jej zabila prachobyčejná zvědavost. V zimě vyrazil s přítelem na vyjížďku a nenapadlo ho nic lepšího, než vyzkoušet, jestli lze sněhem konzervovat maso. Plnil mrtvé kuře ledem, nachladil se a ano... za několik dní zemřel. Odtud patrně pochází také mužská hrůza z rýmičky.

George Berkeley, rodák z Irska, byl profesorem, knězem a samozřejmě také filozofem. V mládí prý byl svědkem popravy, což jej natolik fascinovalo, že přemluvil přátele, aby jej pověsili a nechali ho se chvíli houpat - prý, aby věděl, jaký je to pro škrtícího se prožitek. Při tomto pokusu ztratil vědomí a málem zemřel, přesto se nakonec (bez dalších vylomenin) dožil 68 let. Jako jeden z mála filozofů té doby byl ženatý.

Máte někdy pocit, že je toho na vás v práci nebo škole příliš? David Hume byl studentem práv, ale měl ke svému studiu takový odpor, že s ním skončil a trávil veškerý čas čtením beletrie a filozofických spisů. Že se to s ničím nemá přehánět dokazuje fakt, že se v 18 letech ze všeho toho čtení (a možná i nedostatku slunečního světla) nervově zhroutil. Pak už jeho život ale ubíhal docela poklidně, věnoval se psaním přátelům, dokonce i vaření a zemřel v klidu a míru ve svém domě.

John Stuart Mill si svou intelektuální krizí a depresivní epizodou prošel o něco později, v 21 letech. Narozdíl od výše zmíněného Davida Hume však za přepínání jeho schopností nemohl on sám, ale jeho náročný otec. Tento chlapec se začal učit řecky už ve třech letech, v osmi latinsky, následně se věnoval několika odvětvím tehdejší vědy a v 11 letech napsal svou první odbornou práci (tehdy už plynule četl řecké klasiky v originále). Zkuste si představit, že byste ve druhé třídě dostali místo slabikáře Aristotela. Dříve nikdo neznal pojem "dětství". Ve 24 letech se John zamiloval do krásné a chytré vdané ženy, na kterou si počkal celých 20 let. Poté se s ní oženil a zřejmě na něj měla dobrý vliv, neboť začal lobovat za práva žen a zdůrazňovat, že by měla být manželství rovnocenná.

Julien Offray de la Mettrie doplatil, jako mnoho dalších, na svou zvědavost a oddanost vědě. V tomto případě lékařské. Na jednom večírku snědl lanýžovou paštiku připravenou na zkaženém tuku. Místo, aby vyhledal pomoc, snažil se (jako obvykle) využít svou nemoc k zjišťování jejího vlivu na organismus. O tom, že svůj stav tehdá trochu podcenil, svědčí i fakt, že nakonec zemřel na otravu. Filozofové byli zřejmě specialisty na prazvláštní úmrtí.

Návrat domů - květen 2017

2. května 2017 v 18:13 | Neri |  Čísla
Jaro je obdobím nových začátků, radosti, inspirace. Po dlouhé zimě si zase můžeme užívat tepla a hlavně přírody, která se probouzí a celá rozkvétá. Ideální čas pro to se jí zase začít věnovat, chodit ven a také - chránit ji. Matka Země je domovem nás všech a je chybou zapomínat, jak nerozlučně jsme s ní spjati. Venku mezi stromy, hlavně daleko od dalších lidí, se s ní můžeme spojit a vnímat, jak je stará - mnohem starší než my - a moudrá. Jak je s ní vše provázáno, včetně nás. Můžeme načerpat novou energii nebo přijít na nové myšlenky. Přecejen, už ve starých dobách lidé chodili najít moudrost, vnitřní klid a sami sebe hluboko do přírody. Dodnes to tak někteří dělají.

Co je tedy domovem, o kterém titulek tohoto magazínu mluví? Je to naše Země, příroda a je to také místo v nás, naše nitro, skutečné já, které si někdy neuvědomujeme a utíkáme před ním. Sami před sebou. Je to naše duše a je to vědomí všech a všeho kolem. A je na čase se tam zase vrátit.

PS: Příští čtyři týdny nebudou nové články - jednoduše proto, že vy teď máte článků za dva měsíce a já potřebuji věnovat čas jiným věcem :-)


OBSAH:

Citlivý rak - série charakteristik znamení horoskopu
Tvůrce ISFP - MBTI typologie
Beltaine - jarní pohanský svátek
Oonagh - hudba pro víly
Ekologické stravování - tipy, jak zlepšit své návyky
Dopis víl lidem - připomenutí staršího článku



Užitečné články, které vyšly před magazínem:

Cesta k dobrému vztahu je pro každého jiná - máme se trápit, když máme vyšší požadavky než ostatní?


Domov je tam, kde máš srdce

2. května 2017 v 18:09 | Neri |  Sebepoznání
Co je to vlastně domov? Pro každého toto slovo znamená něco jiného a zdá se, že domov je čistě výsadou lidského druhu. Ačkoli, kdo ví, možná i některá zvířata považují za svůj domov noru, do které se stále znovu vrací. Těžko však říct, jestli se jim po domovu také stýská.

Pro mě je domov místo, kde se člověk cítí bezpečně. Místo, kam se rád vrací, kde se cítí přijímaný, kde může být sám sebou a na nic si nehrát. Je to místo, kde odpočívá a třeba tam má i svou rodinu, lidi, které miluje. Ne každý ale takové místo má. Někdo je od domova stále znovu oddělován, musí se často stěhovat a necítí se z chvíli doma a bezpečně už nikde. Vždy ví, že za chvíli může o své zázemí znovu přijít. Někdo domov možná ani nikdy neměl. Dětem mají domov poskytnout rodiče, ale co když se doma necítí bezpečně? Co když místo oázy odpočinku přichází každý den ze školy do dalších hádek, sporů, kritiky a třeba i násilí? Svůj domov pak může nacházet jinde, třeba v partě přátel, později u milovaného partnera nebo někde mimo známé lidi, třeba na určitém místě v přírodě, v knihovně,…

Někdo domov má, někdo jej hledá a někdo jej vlastně ani nepotřebuje. Lidé jsou různí. Říká se, že domov je tam, kde máš srdce - a jistě, pro někoho jsou domov spíše určití lidé než místo. Pro někoho je domov tam, kde složí klobouk - taková osoba se cítí dostatečně doma sama se sebou a je nezávislá na lidech i místech. Nakonec je to tak možná nejrozumnější, najít domov v sobě, neboť to jediné máme po celý život jisté. Víme, že my budeme pořád my, pořád sami se sebou, bez ohledu na to, jestli lidé přichází nebo odchází a jestli přijdeme o dům, pořád máme sebe, tu nejznámější "věc" na světě. Přecejen, známe se od narození.

Zamyslete se nad tím, co znamená domov pro vás. Kdy jste se cítili nejvíce doma? A cítíte právě teď, že domov někde máte… nebo jste jako strom vyvrácený z kořenů, který bloudí světem a nemá, kde by zakotvil? Lidé, zdá se, pocit domova potřebují. Je to základní lidská potřeba - potřeba bezpečí. Potřeba se někam schovat a doplnit síly, když se zbytek světa a život sám zdá být jedním velkým bojem. Dá se říct, že čím obtížnější nám život připadá, tím víc před ním toužíme někam utéct - domů. Pokud domov nemáte, co přesně vám chybí? Chybí vám lidé, se kterými byste byli doma? Chybí vám nějaké prostředí, možná les, chaloupka nebo městský byt? Po čem opravdu toužíte?

Já sama bych si přála mít alespoň trvalé bydliště, byt nebo dům, kde můžu bydlet celoročně a nemusím jezdit pořád tam a zpátky, stěhovat svoje věci, každý rok bydlet na jiném místě nebo s jinými lidmi. Brno je pro mě domov, ale co jsem na intru/kolejích, nějak mi chybí kotva. Vědomí, že někde můžu být, zůstat, aniž bych musela svůj domov pořád opouštět. Sotva se někde zabydlím, musím zase pryč a rozčiluje mě to. A u rodiny se doma necítím, tam jezdit "musím". Nemluvě už o tom, že lidi, kteří by mi byli domovem, nemám, stejně jako někdy nevnímám celou lidskou existenci jako "správnou". Chtěla bych se vrátit mezi víly, ale jediné, co můžu dělat je, snažit se přiblížit své tehdejší existenci co to jde a být díky tomu více doma. Ostatně, o vtělených a jejich potřebě domova je celý další článek. Ale stejně jako u ostatních je pro ně největší výzvou najít sebe - a svůj domov v sobě. Být opět tím, kým byli vždycky, než je život zde změnil. Být věrní své duši, autentičtí, věřit sobě a získat integritu. Ano, to je asi hlavním úkolem všech, co postrádají pocit domova. Najít svou duši - neboť jen ona ví, co je to být skutečně doma, součástí všech a všeho, v jednotě.

A krom toho je hlavním domovem nás všech planeta Země. Tento domov více než cokoli jiného musíme chránit, protože jakmile ho jednou lidstvo zničí, zničí jediné prostředí, ve kterém jejich fyzické tělo dokáže přežít - a tím i svou rasu.

Návrat k sobě

2. května 2017 v 18:09 | Neri |  Duchovní cesta
Jestliže si svůj domov nosíme v sobě, ve své duši, ale přesto se necítíme doma a nějak jsme své kořeny ztratili - co se s tím dá dělat? Jak se vrátit domů, jak se vrátit k sobě? Zkuste takový malý trik, který jsem našla kdysi v jedné knize. Zastavte se, utište na moment myšlenky a položte si otázky: "Kdo jsem?" a "Co se tady děje?" Účelem není na tyto otázky odpovídat, jen si je položit a nechat otevřenou mysl. Nesnažte se hledat odpovědi. Snažte se jen cítit - přítomný okamžik, ono tady a teď, které vnímáme tak vzácně. Pravděpodobně ucítíte lehký odstup vůči situaci, jako byste ji viděli jinýma očima, než normálně. Jako byste možná byli někdo jiný, možná vyrovnanější.

Psychologové, kteří dělali pokusy s hypnózou, zjistili, že existuje tzv. vnitřní pozorovatel, část osobnosti nezávislá na vědomí. Možná víte, jak funguje hypnóza. Zhypnotizovaný jedinec dělá, co po něm hypnotizér chce (ale neudělal by něco, co se příčí jeho zásadám - i v takovém stavu vědomí, jako je hypnóza, zdá se existuje vnitřní regulační mechanismus). Může mu být řečeno, aby zapomněl celý průběh hypnózy a vzpomněl si na něj pouze při určitém znamení (slovu, gestu), případně aby při tomto gestu i po "probuzení" z hypnózy udělal předem domluvenou věc (např. otevřel okno). Přičemž člověk si není vědom toho, proč otevírá okno, tak vytvoří racionální vysvětlení, kterým si nutkání onu věc udělat zdůvodní (často to děláme i v běžném životě, když uděláme něco, z čeho nemáme dobrý pocit).

Zajímavé je, že i když je člověk pod vlivem hypnózy a později její průběh zapomene, jedna jeho část vědomí vnímá celou dobu a hypnotizér s ní může komunikovat. Této své části si zhypnotizovaný vůbec nemusí být vědom. Je to jedna ze záhad lidské mysli. A možná, jak by řekl člověk duchovně založený, je touto částí právě duše, která skrze člověka promlouvá, když je vědomí "mimo". Výše zmíněné cvičení může napomoci se s touto svou částí spojit. Vnímat to něco objektivního, nad věcí, co v nás zůstává, ať už nás životní drama vtahuje do svých spárů jakkoli silně.

Víte, jaká je vaše duše? Je lidská? Dokážete s ní komunikovat, třeba různými cvičeními intuice, naslouchání svému srdci? Jak často s ní přicházíte do kontaktu? A jak často naopak zapomínáte, že jste věčnou bytostí, která se dokáže povznést nad všechno lidské utrpení, která i po smrti těla pokračuje dál, zase a znovu? Duší, která je součástí vyššího vědomí a není od něj nikdy oddělená? A dokonce dokáže poznat i podobné duše, své spřízněné duše či dvojpaprsek, se kterými se cítíte doma a v bezpečí. Skrze tyto duše poznáváme sami sebe, protože když vidíme, jací jsou oni - nám podobní, naše duchovní rodina - více vidíme, jací jsme my sami. Jaká je naše duše. Náš domov. Ne vždy je možné se dostat do kontaktu s tak dobrými zrcadly, ale i když je nemáme, dokážeme se svou duší komunikovat a "vrátit se domů". Prvním krokem je třeba naslouchat svému srdci a tomu, co chce a nechce, co ho těší a zlobí - a přijmout to a zařídit se podle toho. Když víte, kdo nejste, víte, kdo jste. Když víte, co nechcete, víte, co chcete. A když víte, co chcete (A třeba i proč to chcete), poznáváte sami sebe. A když se poznáte… možná konečně zjistíte, jak sami se sebou také být, ne jen utíkat před svými chybami.

A vrátíte se domů.


Citlivý rak (22. června až 22. července)

2. května 2017 v 18:09 | Neri |  Astrologie
Raci jsou snivá, emocionální, citlivá stvoření a rodinné typy. Jejich nálady se proměňují stejně jako počasí a z nadoblačných výšin padají do nejhlubších propastí melancholie. Často jim stačí málo, aby byli ranění a uražení. Raněný rak mlčí, ignoruje, případně je pasivně-agresivní. Stejně jako se člověk v depresi vyhýbá kontaktu s lidmi, rak se drží v ústraní, když ho přepadne melancholie. Své slzy si schovává do soukromí, nerad o svém utrpení mluví. Vlastně vůbec nerad odhaluje jiným hlubiny svého nitra. Má mnoho tajemství a mnoho si nechává pro sebe - ač cizí tajemství poslouchají raci rádi.


Také bývají poměrně tolerantní a empatičtí. Alespoň do té doby, než se vaše problémy nějak dotknou jejich štěstí. Nemají ostatně rádi, pokud něco považují za své a záleží jim na tom a někdo se pokusí jim jejich věc (či osobu) sebrat. Pak se v nich probudí nečekaná houževnatost. A pokud o něco teprve usilují, většinou si za svým jdou tiše a nenápadně, jakmile však dojdou dost blízko cíli, rychle shrábnou odměnu. Sami neradi dávají, pokud nemusí, ale vidí-li někoho v nouzi a vidí, že nikdo jiný už mu nepomůže, mohou být těmi velkorysými - ostatně, jejich soucit by jim nedovolil nechat někoho příliš dlouho trpět.



Raci jsou těmi typy, co si schovávají věci z dětství a rádi se občas utápí ve vzpomínkách. Milují svůj domov a jsou vyloženě mateřské typy (i muži), pečovatelé.



Někdy možná až moc starostliví. Důležitý je pro ně také pocit bezpečí, kterého však málokdy dosahují. Neustále si dělají starosti s budoucností, bojí se nedostatku a ztráty, proto šetří na horší časy, potřebují se ujišťovat o partnerových citech a nevrhají se do žádného podniku, který není dost rozumný a promyšlený. Na druhou stranu mají měkké, citlivé jádro snílka a potřeštěnost klauna a dokáží překvapit husarským kouskem v ten nejméně vhodný moment.

Muži v raku jsou gentlemani, navenek rozumní (peníze si umí spočítat, také většinou slušně vydělávají a nebudou rozhazovační - ačkoli za kvalitu si rádi připlatí), ale pod povrchem romantici a snílci. Očekávají, že ve své ženě budou mít něžnou dámu, o kterou mohou pečovat - a která bude pečovat o ně, jako to dělávala jejich maminka, neb maminku často velmi milují a jejich partnerka se jí nejspíš nikdy nevyrovná. Proto by s ním měla dobře vycházet. Raději. Jelikož se raci nevrhají do nebezpečných podniků a mívají na partnerku vysoké nároky, často jim trvá, než se zamilují, a když už milují, mají strach, že jim jejich milovaná uteče - taková ztráta by je totiž mohla ranit na hodně dlouho. Na druhou stranu se nemusí hnát do ženění, vlastně ani do intimností, neboť se rádi nejprve ženě dlouho dvoří. Když už se však rozhodnou a drahá začne mít pochybnosti, stanou se značně vytrvalými a ne neberou jako odpověď. Jednou z jejich kvalit je vřelý vztah k dětem, občas příliš ochranitelský, ale jinak jsou dobří otcové a se svými dětmi rádi tráví čas a jsou na ně patřičně hrdí.


Ženy v raku mají k financím stejný přístup, jako muži, takže rády spoří a dávají přednost muži, který dokáže také spořit a vydělávat, jinak se vážně obávají o zabezpečení své rodiny. Bývají dobré kuchařky, bez řečí se starají o muže i o domácnost (a samozřejmě o děti). Milují svou matku a o tchýních se nežertuje - alespoň ne v jejich přítomnosti. Bude si držet svá tajemství a často i svou snivou povahu projeví teprve tehdy, když podlehne kouzlu okamžiku. Může působit stydlivě, jako křehká víla, a nechat muže, aby si ji pomalu získal. Také si může nějakého vybrat a pověsit se na něj s otravnou neodbytností. Jen těžko pak může takový muž račici přesvědčit, že to má marné. Častěji přesvědčí račice okolí, že spolu opravdu něco mají.

Většina žen v raku je dost nejistá. Nepřipadají si dost krásné, dost chytré a dost milované a potřebují časté ujišťování. Jsou schopné sehrát dramatický pocit ublížení a ohromný smutek, jen, aby si získaly lítost a ochranu, po které touží. Ač dokáží být dost samostatné, muži se s nimi obvykle cítí jako nepostradatelní hrdinové - což, přiznejme si, spousta mužů chce a lichotí to jejich egu. Račí výkyvy nálad naopak dohání muže k šílenství, neboť je mívají horší než většina ostatních žen. Některým mužům by to mohla vynahradit její oddanost, která je stálá a změnám nepodléhá. Žena v raku se po rozvodu málokdy vzpamatuje, stále bude lpět na starých vzpomínkách a tiše truchlit po ztracenou lásku.

Tvůrce ISFP

2. května 2017 v 18:09 | Neri |  Psychologie
Tentokrát se budeme zabývat MBTI typem, který je introvertní, svět vnímá svými smysly, řídí se spíše srdcem, než rozumem a nemá rád omezování a striktní řád - ISFP. V populaci je zastoupen zhruba pěti procenty. ISFP jsou velmi citliví, mají bohatou představivost, mohou být skvělými umělci díky svému smyslu pro krásu. Žijí v přítomnosti, nikoli ve svých myšlenkách, jako INFP. Lze je přirovnat k hippies, bohémským lidem, protože si cení svobody (všech, proto neradi vedou, ale také neradi následují, jsou individualisté), lásky, často i přírody, své kreativity a chtějí žít relativně nespoutaný život. Mohou se také angažovat v nějakém mírovém hnutí, objevit v sobě idealismus a touhu pomoci dobré věci, ale spíše náhodnými, občasnými akty, než vytrvalým úsilím. Mají své hodnoty a ty často vehementně brání. Jsou introvertní, proto potřebují trávit čas o samotě, málo se svěřují se svými nejhlubšími pocity a myšlenkami, trvá získat jejich důvěru. Potřebují často odpočívat, mají citlivou psychiku a snadno podléhají stresu, hlavně když na ně někdo "tlačí". Někdy se mohou stát rebely, jít záměrně proti konvencím a provokovat, ať už svým oblékáním, názory nebo uměním.


Většinou jsou si dobře vědomi toho, jací jsou teď a co cítí, spíše, než že by se rochnili v chybách minulosti. Rozhodují se podle toho, co je správné, co cítí jako dobré. Jejich hlavní psychickou funkcí je totiž introvertní cítění - tedy emoce zaměřené dovnitř, zkoumání jejich vlastních pocitů (zatímco třeba INFJ s extrovertním cítěním sami sobě nerozumí, ale všem ostatním ano). Nedá se říct, že by ostatním lidem vůbec nerozuměli, jejich porozumění však nesestává z vcítění se a empatie, ale spíše z jejich velké všímavosti. Dokáží dobře získávat informace ze svého okolí, všimnou si, když je něco nakřivo, něco zajímavé, něco neobvyklé,… mají až detektivní schopnosti (podobně jako ISTP), jediný rozdíl je v tom, že dokáží věci vidět, ale logická analýza je jim cizí. Více je zajímá, jaký mají z věcí dojem, pocit, než co z toho lze rozumem odvodit. Nemají rádi "suché žvásty" nebo dalekosáhlé přemýšlení a filozofii, radši půjdou rovnou do akce a postup nějak vymyslí cestou. Přičemž mohou dojít k originálním řešením. A pokud už jim někdo něco říká, měl by se přesvědčit, že to je praktické a užitečné pro život, ne jen nějaká hezká myšlenka k ničemu. Také rádi pracují rukama a stejně jako jiné P typy si příliš nepotrpí na závazky ani ve vztazích, resp. málokdy s někým vyloženě plánují budoucnost. Dokud je jim oběma dobře, tak je vše v pořádku a co bude dál, se uvidí, ne? Naneštěstí se jim však také stává, že se do lásky vrhnou po hlavě a pak jsou využiti a raněni vypočítavějším, méně citlivým typem. Často se pak zase rychle vzpamatují a milují znovu, jako by je nikdo neranil.

Jejich touha po zážitcích, silných pocitech a ignorace budoucnosti je může dovést ke zkoušení nebezpečných věcí, adrenalinovým zážitkům, mohou vyhledávat dobrodružství a nové prožitky. Neřeší budoucnost, netrápí je, že by měli šetřit na důchod nebo studovat, aby jednou měli dobře placenou práci a mohli být platnými členy společnosti. To je daleko a je to nuda, zrovna teď se určitě děje něco zajímavějšího, co by jim uniklo, kdyby spořili nebo studovali. Plánování jim dělá problém, proto mohou někdy přijít o dobré příležitosti, které by od nich vyžadovaly více trpělivosti a vytrvalosti. Ač navenek mohou vypadat lehkovážně, ve skutečnosti se berou velmi vážně, bývají sebekritičtí a špatně snáší kritiku ostatních.

Silné stránky: citové vnímání, velmi vyvinutý smysl pro krásu, mírumilovný, kreativní, plný inspirace
Slabé stránky: neorganizovaný, nerozhodný, plachý, nemá rád autority, špatně snáší kritiku


Oonagh

2. května 2017 v 18:08 | Neri |  Hudba
Chcete-li si poslechnout řádnou "vílí hudbu", určitě můžu doporučit svůj nový objev, německou zpěvačku Oonagh. Narazila jsem na ni v souvislosti s proslavenější hudební skupinou Celtic Woman, neb byla součástí jejich videoklipu k písni Tír na Nóg. Sama vytváří podobnou hudbu, melodickou, často odkazující na příběhy Tolkiena, třeba knihu Silmarilion, jednoduše - má ráda elfskou tématiku, ale má i píseň o Matce zemi - Gäa (Gaia). Zpívá německy, občas s prvky tolkienovské elfštiny, ale i když textu jakožto angličtinářka nerozumím, její písně jsou dost kouzelné na to, aby si mě získaly i tak. Také se mi velmi líbí její videoklipy, většinou v přírodě, ještě si oblékne krásné šaty… Podezírám toto stvoření, už z volby témat, vzhledu a vystupování, že je také víla. Vílí písně od víly, co víc si můžete přát :-)





Její umělecké jméno Oonagh je jménem keltské bohyně tvořivosti, vlastním jménem je Senta-Sofia Delliponti, což jak sami vidíte, nezní typicky německy - zřejmě proto, že její rodina má spíše italské kořeny. Narodila se 16. dubna 1990 ve znamení berana a studovala zpěv v Berlíně. Mimoto má za sebou několik pěveckých zkušeností, např. účast v talentové soutěži. Své první album Oonagh vydala v roce 2014, posléze jí vyšly ještě další dvě - Aeria a Märchen enden gut.









Ukázky:



Víly a magie

2. května 2017 v 18:08 | Neri |  Víly, bohyně a ostatní bytosti
Oficiálně je magie připisovaná hlavně mágům a čarodějnicím, ale jistě i z pohádek znáte různé příběhy o tom, jak víly svou kouzelnou mocí pomohly (či uškodily) lidem. Víla kmotřička v americké verzi pohádky o Popelce změní dýni v kočár, vykouzlí vozku, šaty a střevíčky,… Jinde je zmiňován bájný vílí prach a třeba v Petru Panovi je možné s tímto prachem létat. Víly jsou viděny jako stvoření, která svými kouzly pomáhají přírodě a zvířatům, ale také dětem a lidem, kteří potřebují pomoci. Ty ošklivější pověsti pak víly lehce démonizují a považují za škodolibá, zlá stvoření, bavící se na úkor smrtelníků. Všelijak jim škodí, berou děti a podstrčí za ně své. Samozřejmě také neopatrné smrtelníky, kteří vstoupí do vílího kruhu, utancují k smrti. Folklór hodně závisí na zemi, v Británii a Irsku je velké množství lepších či horších skřítčích a vílích stvoření a právě tam nejčastěji naleznete příběhy o jejich zlovolnosti.

Řekněme však, že víly používají magii k dobru. Dokáží svými myšlenkami ovlivňovat svět - víceméně okamžitě zhmotňovat - podobně jako by to mohli dokázat lidé, kdyby nebyli zablokovaní množstvím psychických překážek. Někdy jim tak plní přání víly, zatahají za nitky, aby vše proběhlo, jak má - třeba aby se dostali na školu, prodali dům dobrým lidem nebo našli veterináře pro svou kočičku, který k ní bude opravdu laskavý. Ne vždy mohou víly zasáhnout, nemohou zcela měnit běh věcí, které jsme si naplánovali jako duše, resp. nedokáží jednat proti naší vůli. Chceme-li něco, ale blokujeme si to, ani víly nemusí onen silný odpor překonat. Pokud však naše přitažlivost směřuje k tomu, co chceme, rády nám pomohou onu věc uskutečnit.


Další zajímavou věcí ohledně víl a magie je fakt, že existují skupiny čarodějů a čarodějek, kteří provozují magii více či méně ve spojení s říší víl a přírodou a přírodními bytostmi vůbec. Většina si pod pojmem přírodní magie dokáže představit šamanismus nebo druidismus, věděli jste však, že existují i dvě přírodní odvětví s podobnými tradicemi, jako má Wicca? Jednou z nich je Green (či Wild) Witchcraft - tedy zelená magie - zabývající se především uměním tradičních babek kořenářek, tedy bylinkařením, cykly přírody, zkrátka životem v souladu s Matkou zemí. Toto odvětví magie (tedy ona magie je jen jedna, ale lidé ji používají různými způsoby a za různými účely) lze dokonce považovat za předchůdce wiccanství. Mnoho moudrosti zelených čarodějek se předávalo z generace na generaci. Vyznavači zelené magie jsou ve spojení s přírodními bytostmi, resp. bytostmi čtyř živlů - skřítky (země), salamandry (oheň), rusalkami (voda) a sylfami (vzduch). Narozdíl od vyznavačů wiccanství se příliš nezabývají rituály, ale stejně jako oni uctívají Boha a Bohyni, představující ženský a mužský prvek.

Feri Witchcraft má své jméno odvozené přímo od víl (fae, fairy, faerie) a stojí za ním Victor a Cora Andersonovi. Jde o poměrně nový směr, vznikl v Americe 20. století, a nejspíš není dodnes příliš rozšířený. Od klasických magických učení se liší tím, že se nesoustředí na oslavy sabatů ani rituály, spíše zdůrazňuje duchovní rozvoj každého jedince a jeho jedinečnou cestu, která začíná v jeho srdci. Poznání má člověk najít sám v sobě, důraz je kladen na sebevyjádření a zkoumání vlastního nitra. Feri vychází z mnoha dalších učení, třeba ze zmíněného šamanismu a wiccanství, ale má své vlastní tradice. Typické je pro něj také silné spojení s říší víl, skřítků a dalších bytostí a snaha o život v rovnováze s přírodou. Jednou z odnoží Feri Witchcraft je tzv. Recklaiming, hnutí, které klade větší důraz na fyzický svět, ekologii a ochranu přírody. Jsou to tedy takoví "čarodějní ekoaktivisté".

Mimoto existuje také velšská odnož čarodějnictví, která vychází z tamějšího folklóru o vílách, druidismu a tradic Piktů a jmenuje se Welsh Faerie Witchcraft, či Dynion Mwin.

Informace o čarodějnických vílích tradicích byly čerpány převážně z knihy Goth: Magická stránka temné subkultury, autora Raven Digitalis.

Kdo jsou andělé a mohou padnout?

2. května 2017 v 18:07 | Neri |  Víly, bohyně a ostatní bytosti
Je až neuvěřitelné, že zde doteď nemám jediný článek o andělech. Dříve tady takové články byly, ale v rámci přebudování blogu a mazání starých příspěvků (které jsem psala jako mladší a v mnoha ohledech už bych je dnes napsala jinak) byly odstraněny a pořád jsem je nenahradila. Někdy sama zapomínám, kolik "článků ve frontě" mám. Resp. témat. A ironicky na to nejvíc zapomínám, když nevím, co psát. O vílách, včetně vtělených víl, jsem psala již dříve. Dnes se podíváme na to, kdo jsou to andělé a jaké je jejich poslání. Původně jsem chtěla rozebrat také, jak je kontaktovat a vzpomenout i vtělené anděly, ale nakonec to nechám na další články, neboť by tento byl příliš dlouhý. Očekávejte tedy pokračování.

Andělé jsou jemnohmotné bytosti, to znamená, že nemají ve své pravé podobě fyzická těla, pouze pro většinu lidí pouhým okem neviditelní, inu, jemnohmotní. Stejně jako víly či zemřelé duše jsou andělé viditelní pouze některým jedincům, kteří se s touto schopností narodili nebo ji časem získali, třeba otevřením svého třetího oka. Samozřejmě je ale nemusíte vidět, abyste s nimi mohli komunikovat. Pokud už se zjevují, třeba i jen formou představy nebo obrázku automatické kresby, mohou vypadat v zásadě jakkoli. Jsou to bezpohlavní bytosti, tedy mohou vypadat jako muž nebo žena. Většinou si volí co nejpříjemnější podobu pro toho, komu se zjevují. Mohou mít velká, bílá, pernatá křídla anebo vypadat jako docela obyčejný člověk v bílé říze, příp. poněkud éterickém, volném, beztvarém oblečení. Často mají modré oči, blond vlasy a kulaté nebo srdcovité, milé tváře, ale to především proto, že si je tak představujeme a očekáváme to. Zajímavé je, že většinou má strážný anděl ženy podobu muže; a naopak. Nemusí to být pravidlem, ale zatím jsem se s tím takto setkala. I můj anděl, Kazmiel, se mi ukazuje v mužské podobě. Je tím typickým příkladem anděla s kudrnatými blonďatými vlasy, ačkoli nemívá křídla a jeho typický oděv jsou volné šedivé kalhoty a bílá tunika.

O andělech se říká, že nemají ego. Z lidského pohledu je ego tím, co nám dává vědomí vlastní existence, jedinečnosti a oddělenosti od všech ostatních, brání naši individualitu a snaží se nám (a naší osobnosti, dá se říct) zajistit zachování existence. Andělé se v několika věcech navzájem liší, nejsou tedy všichni zcela stejní jako přes kopírák a určité znaky osobnosti mají. Nemají ovšem na zřeteli vlastní potřeby, vlastně potřeby ani nemají. Andělé existují čistě proto, aby chránili lidi, pomáhali jim, vedli je. Nedokáží nenávidět, odsuzovat, mají pro lidi nepředstavitelné množství trpělivosti, soucitu, bezpodmínečně lidstvo milují.

Narozdíl od víl jsou spíše vážní, mají smysl pro řád a pravidla, někdy své svěřence pro jejich dobro napomínají, sice s úsměvem, ale poměrně neodbytně. Mají v sobě cosi rodičovského. Nemohou bez dovolení nijak zasahovat, neřkuli nás k něčemu nutit nebo manipulovat, to je jejich povaze velmi vzdálené - lidská svoboda volby je nedotknutelnou výsadou, zákonem a respektují ji. Přesto někdy pevně a nesmlouvavě udílí rady, když o ně člověk požádá, a pak jsou opravdu vážní. Přejí si pro nás to nejlepší, ale nedá se říct, že pokud je neposloucháme a dále se sabotujeme, tak cítí smutek. Cítí jen ten soucit a mají nekonečnou trpělivost s našimi chybami. Jsou tak chápaví, jak je to jen možné.

Nelze říct, že nemají vůbec smysl pro humor nebo zábavu. Dokáží se svými lidskými svěřenci lehce žertovat, i když se nejspíš nikdy nezačnou veselit s vílí nespoutaností. Mají holt určitou důstojnost :-) Drobné žertování jim nejspíš hlavně pomáhá lépe komunikovat s lidmi, resp., přiblížit se jim. Asi sami chápete, že se budete cítit lépe s bytostí, která dokáže pochopit vaši potřebu odlehčit situaci. Krom toho je už samotná energie andělů milující, chápavá a velmi uklidňující a většina lidí se cítí klidnější hned poté, co v duchu zavolají na pomoc svého strážného anděla.


Každý člověk má svého strážného anděla. Každý jeden bez rozdílu. Není nikdo, kdo by se narodil bez něj a není nikdo, kdo by jej mohl ztratit. Ať už mu naslouchají nebo ne, ať se chovají jakkoli "zle", andělé mají pro své svěřence stále pochopení. Vnímají jejich bolest a vše, co stálo za "nesprávnými" rozhodnutími a chápou je, neodsuzují. Někdy má jedinec najednou více strážných andělů, třeba v těžkém období přijde na pomoc další, ale většinou nezůstává napořád. Napořád zůstává ten jeden, hlavní, určený od narození. Vždy je při svém svěřenci, dohlíží na něj nepřetržitě, nikdy nikam neodchází. Dále pak existují archandělé, kteří dohlíží na lidstvo jako celek a pomáhají tomu, kdo je zrovna potřebuje nebo zavolá. Jejich jména jsou známá - Michael, Gabriel, Ariel,… Narozdíl od, řekněme, řádových strážných andělů, mají komplikovanější osobnost a snad i zárodek vlastní vůle, podobně jako lidé. Vychází to z jejich historie. Můžete se také ptát, jestli existují padlí andělé, jak se o nich píše v Bibli, případně fantastické literatuře. Padlí andělé s utrženými křídly, kteří provedli něco neslýchaného, třeba se zamilovali do člověka (což není tak úplně možné, neboť lidi sice milují, ale asexuálně, bezpodmínečně, bez jakékoli touhy - přecejen, nemají těla). Na tuhle otázku však neexistuje jednoduchá odpověď.

Kam dál