10 věcí, které miluji na mužích

Včera v 9:19 | Neri |  Mezilidské vztahy
Pořád se tak hezky mluví o tom posvátném ženství a o tom, jak jsou ženy úžasné a duchovně vyspělejší a jak se vrací ke kořenům a svému ženství... a to je skvělé a je to potřeba. Jen o těch "našich" mužích se zase až tak nemluví, jako by kolikrát byli ve stínu žen. A jistě, zřejmě to není jednoduché být mužem v dnešní době, kdy stará pravidla už tak úplně neplatí a nová ještě nevznikla. Ale to neznamená, že bychom muže měly přehlížet :-)

Často to může vypadat, že muže vlastně vůbec nemám ráda. Někdy to slýchám i od lidí v okolí, když jsem naštvaná a zklamaná a mám pak blbé řeči. Jasně, štvou mě. Štvou mě tím, když mě nechtějí, štvou mě, když mě chtějí, někdy mi vadí i když jen dýchají... ale no tak, dělám si legraci :-D Alespoň myslím. Přesto jsem v životě potkala muže, které jsem měla svým způsobem ráda, vážila si na nich různých věcí a neřekla bych, že jedno pohlaví je lepší než druhé. Vždy záleží na jednotlivci.

Uznávám, že muži to se mnou nemají lehké a je těžké se mi zavděčit. Očekávám od nich někdy příliš mnoho. Čekám, že budou silnější a odvážnější než já nebo alespoň přibližně stejně, že budou stát za svou pravdou, budou si jisti sami sebou a i když někdy udělají chyby a budou "slabí", vždy se budou snažit být lepší. Pokud vás to uklidní, stejně tvrdá jsem i sama na sebe.

Ale, jak název článku vypovídá, dnes chci psát hlavně o nich, o mužích, a o tom, co na nich opravdu miluji a proč jsou někdy naprosto skvělí (něco ve mně má chuť sem dodat srdíčko, ale odolám té dětinské touze :-D) a vyvrátit ty fámy, že jsem zlá feministka trpící misandrií. Tak jdeme na to:


1. Jsou sebejistí

To hlavní, co na mužích opravdu obdivuji je, když jsou sebejistí. Není snadné popsat, jak přesně se to projevuje, ale je to prostě poznat. Líbí se mi, když se muži nebojí nějak rozhodnout. Říct si o to, co chtějí a jít si za tím. Když ví, v čem jsou dobří a věnují se tomu. Když zkrátka umí říct, že jsou v něčem dobří, aniž by se tím půl hodiny chvástali (přiměřená skromnost). Nelitují toho, co udělali, protože znají své důvody. A nemusí se před nikým obhajovat ani nic vysvětlovat. Miluji, když se umí omluvit, pokud něco opravdu pokazí, aniž by z toho dělali obří věc a ponižovali se. Miluji, když umí převzít zodpovědnost za svůj život a své životní nezdary a neúspěchy neshazují na nikoho jiného - zkrátka se nevymlouvají. Miluji, když berou věci do svých rukou, nenechají si nic vnutit, ale ani nikomu jinému nic nenutí. Když si váží sami sebe, mají své hodnoty a jsou jim věrní. Když drží slovo. Když jsou odvážní. Zkrátka miluji ty věci, co tak nějak v mých očích dělají muže skutečným mužem :-)



2. Jsou otevřeně inteligentní

Když je žena inteligentní, často žije v pocitu, že by to měla skrývat nebo se za to pomalu omlouvat, protože muže, kteří nesplňují bod 1. její inteligence a případné tituly či vyšší plat ohrožují. Nicméně, když je inteligentní muž, moc se tím trápit nemusí. Když si je tím navíc jistý a nepotřebuje pět titulů a hloupou ženu, aby si to dokázal, tím líp. Každopádně se mi vždy líbili inteligentní muži. A třebas i když rozumí jiným oblastem než já. Mezi muži je spousta techniků, vědců a vynálezců, z části to tak vždy bylo proto, že ženám byla tato odvětví na dlouho uzavřena, z části to pro mnohé ženy možná není až tak lákavé (a nejen díky tomu, že je to pořád trochu nezvyklé, studovat jako žena techniku). Líbí se mi, jak jsou někteří muži inteligentní, vzdělaní, mají přehled, rozumí politice, matematice a nevím čemu všemu, s klidem mi dokáží, že mají pravdu a já ne a pěkně mě to naštve, ale nakonec, přecejen, je dobré vědět, že se mi vyrovnají ba jsou třeba i v některých věcech lepší a můžu jim svěřit složitou a hlubokou myšlenku a oni ji pochopí a ocení. To je hezké :-) Hledá-li muž ženu, může si najít takovou, která je chytrá; takovou, která je dobrá v domácnosti; takovou, která o sebe dbá a je ozdobou společnosti... no když si žena hledá muže, obvykle má na výběr z chytrého a/nebo fyzicky zdatného a šikovného, protože to jsou v 90% případů věci, které se od mužů očekávají a které si rozvíjí. A tak je nejspíš větší šance najít dobrého společníka pro konverzaci mezi muži - ačkoli je nemálo chytrých žen, často se ty opravdu chytré zaměří na rozvoj jiných věcí, než všeobecného rozhledu, protože si správně spočítají, že je to výhodnější...
 

Zklamání, napětí a trocha vzteku... aneb politika

Sobota v 22:46 | Neri |  Archiv mých úvah a názorů
Věc se má tak - obvykle sem politiku a svoje názory příliš netahám. Obvykle nemám proč. Možná, že i kdybych měla, tak v tom nevidím smysl. Někdy mám pocit, že lidstvo jako celek mi přináší jen nekonečné, neměnné zklamání nad svou ignorancí. Nebýt některých lidí, kteří dokazují, že existují i světlé výjimky, už jsem nad lidmi asi dávno zlomila hůl. Ne, že bych často neměla pocit, že už jsem tu hůl opravdu zlomila a na všechny svoje ideály kašlu, protože se "stejně nic nezmění". Na druhou stranu je to výmluva, kterou upřímně nesnáším. Když budu sedět na prdeli a mlčet a to samé udělá 5 milionů lidí, tak je jasné, že se vůbec nic nezmění. Proto, když přecejen jednám dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, musím udělat alespoň něco, abych si dokázala, že se na tom nedostatku snahy něco změnit nepodílím. Alespoň ne tak moc, jako mnozí jiní. A pak jsou tady samozřejmě takoví, kteří se aktivně a bez skrupulí podílí na tom nechat věci při starém a hrozném, protože jim asi vyhovují nebo si dokonce myslí, že směřují k těm lepším zítřkům. To je na tom to nejsmutnější. Jistě, není se čemu divit, když ignorantská většina bojuje proti rozumnější menšině. A i v psychologické literatuře s obecným přehledem se uvádí, že zatímco ti vzdělanější dají na fakta a přemýšlí, těm ostatním stačí silně zapůsobit na emoce plamenou řečí, která vůbec nemusí mít žádný podklad v realitě. Jako třeba ta příšerná hrozba uprchlíků, kteří nás přišli zaplavit! A vlastně u nás vůbec nechtějí být a utíkají do Německa.

Jistě, že mluvím o výsledku dnešních voleb, ale i tak obecně, o lidstvu, idealismu a budoucnosti. Nejsou to ale ani tak dnešní výsledky, co mě znechutilo, jako komentáře lidí na internetu. Možná je to tím, že hloupá ovce se vždycky ozve, zatímco rozumní lidé drží hubu, protože už dávno přišli o chuť se o cokoli snažit. A když přecejen začnou mluvit, jsou označeni za naivní idealisty a umlčeni. Jistě právem, protože snaha o lepší budoucnost a naplnění jakýchkoli jiných ideálů by měla být trestná a mělo by se za ni zavírat, protože nám narušuje naši stabilní, již mnoho let po hnilobě páchnoucí společnost. Když se něco rozkládá, prostě si to nabalzamujeme, vystavíme (jako Lenina) a budeme to obdivovat a tvářit se, že je všechno v pořádku a že pokud se věci změní, tak jen k horšímu, protože to je česká mentalita - radši se budeme mít blbě, co kdybychom se pak měli ještě hůř! Když už jsem u toho Lenina, náš současný prezident také místy připomíná chodící mrtvolu, ale toho už jste si asi všimli i beze mě.

Zajímalo by mě, jak může lidem unikat ta ironie, že nadávají na to, že politika je strašná, jsou v ní jen nepoctiví hajzli a zloději... a pak jdou a ty zloděje volí, všude se tím chlubí a jsou na to hrdí. Protože přirozeně, když někdo hezky mluví a říká to, co chceme slyšet, tak je to určitě pravda. Proč by nám lhal? No proč by? (A pak kdo je tady naivní, pcha.) To, že když si porovnáme výroky z roku dva jedna a roku dva dva, tak si naprosto odporují - u toho samého člověka - přece nikoho nezaráží. Proč by ty výroky také porovnával, to by pak musel uznat, že volil lháře a my tak neradi uznáváme své chyby, že?

Každopádně, abych nebyla jen negativní, těsí mě, že se do sněmovny nečekaně dostali Piráti. Co z toho bude se teprve uvidí, ale rozhodně jim dávám přednost před stranou vedenou amorálním lhářem, který si nevidí na špičku nosu, vymýšlí na lidi způsoby, jak jim ztížit život (a jistě, zabránit únikům na daních) a sám jde příkladem tím, že využije každé kličky, které může, aby se obohatil a přilepšil si. Správný vzor. Nesnáším lidi, kteří si neumí nejprve zamést před vlastním prahem. Ano. No a pak tady máme Zemana, který naší zemi dělá ostudu doma i v zahraničí, vůbec jej nelze označit za reprezentativní osobnost, svoji propagandu zakládá na iracionálním strachu nevzdělaných lidí a chlastá jako duha. K tomu se ohání silnými hesly, jako" Smrt všem abstinentům a vegetariánům." Což je něco, co by si podle mě prezident neměl nikdy dovolit vyslovit - nejen proto, že to uráží mě osobně, ale hlavně proto, že takových "života-nehodných" lidí v jeho zemi můžou být tisíce a všechny je vlastně, jen tak ze srandy, poslal do pekel. Nemluvě už o tom, že nejspíš velmi obdivuje státníky zemí, ze kterých si jistě chceme brát všichni příklad, země tak ach demokratické. Toho chcete i nadále za prezidenta? Mně stačilo, co předvedl za ty poslední čtyři roky...

Abych se přiznala, v minulých volbách jsem v druhém kole volit nešla, protože vybrat si mezi dvěma kandidáty, z nichž jsem nechtěla ani jednoho, jsem odmítla. Pro mě už to bylo prašť jak uhoď, ale letos půjdu do druhého kola volit Drahoše. Radši mu dám šanci ukázat, co v něm je a jestli bude lepším prezidentem, než abych čekala, že se zlepší Zeman. To nehrozí. Ostatně, definicí šílenství je zkoušet pořád tu stejnou věc a očekávat jiné výsledky. Nicméně se zdá, že značná část voličů je s jeho vystupováním spokojená. Přece nemůžu čekat, že lidé, kteří hledají své štěstí u piva v hospodě, bude zajímat, jestli má naše země a její reprezentace nějakou úroveň... hlavně, že pije pivo s nima a mluví stejně sprostě, to je přece super... (a to říkám, i když proti sprostým slovům nic nemám - jen podle mě nepatří do úst prezidenta na veřejnosti)

Možná jsem se rozohnila o trochu víc, než jsem chtěla, podstatné ale je, že pokud chceme, aby to tady nějak vypadalo, aby budoucnost byla lepší než minulost a konečně dát vale stínu komunismu, musíme s tím něco dělat, nevymlouvat se a jít k těm volbám. Spojit se a volit pana Drahoše proti tomu, co už jsme měli a stálo to za nic. A pokud se neukáže být o moc lepším prezidentem - já to risknu. Za čtyři roky budou třeba ješt jiní, lepší kandidáti. Hlavní je se o změnu snažit a nevzdat to, když jednou uděláme chybu. Nejen v našich osobních životech, ale právě i v politice, když jde o budoucnost nás všech a naší Země.

A možná jsem po většinu času zahořklá a říkám si, že to jde s touhle zemí i s lidma z kopce, že jsou to idioti a nikdy se nepoučí, že si nechávají lhát do očí a ještě tomu tleskají, že vzdávají naděje na vše dobré a vysmívají se idealistům - jako jsem dle všeho asi i já - ale to neznamená, že jsem taková pořád. Jsou chvíle, kdy se ve mně ta polomrtvá chuť bojovat za něco, co má smysl, vynoří a pak je mi jedno, co si kdo pomyslí a jestli lidem připadám hloupá a naivní. Nejsem. Právě proto, že vidím, jak špatné věci jsou, právě proto si musím schválně a záměrně zvolit, že radši budu bojovat za ty ideály, i když ten boj třeba nikdy nevyhraju, než abych to nechala, jak to je, řekla si, že to nemá smysl a rochnila se v sebelítosti nad sebou i lidstvem. A i když, zdá se, umím bojovat lépe slovy než činy, radši dám najevo, co si myslím, alespoň těmi slovy, než bych se na to úplně vykašlala, jako spousta ostatních. Cynismus je bezpečnější, příjemnější, často zábavnější, ale k žádným lepším zítřkům nás nikdy nedovedl. Lidé, kteří chtějí jít vpřed a vzdávají se a mlčí nikam nedojdou. Lidé, kteří vpřed nechtějí, naopak udělají vše proto, aby věci zůstaly při starém. Pak se divte, že prohráváme, když nehneme prstem. Cynismus je možná bezpečnější, ale o něco usilovat a něčemu věřit vám dá něco mnohem cennějšího - smysl. A pokud jste si nevšimli, smysl v životě většiny lidí dnešní západní civlizace chybí. Aby nechyběl, když jsou vším zklamaní, nic je nenadchne, nic je neohromí, nic jim nestojí za snahu a vše už viděli.

Několik let jsem strávila v děsných s*ačkách a někdy si říkám, že už mě to dávno zlomilo, ale ne, ještě nejsem mrtvá. A dokud jsem tady, pořád mám k tomuhle světu co říct a pořád mám o co usilovat a pořád se můžu rozhodnout, že budu hrdým idealistou místo zdeptaného, smutného a poraženeckého cynika. Ostatně, nepřišla jsem sem a neprošla si tím vším, abych prostě seděla a nechala všechno svému osudu. Určitě svět nespasím, ale můžu se alespoň pokusit na něm udělat malou bezvýznamnou stopu.

A pokud alespoň jednoho člověka tenhle článek přesvědčí, aby šel k těm volbám a hodil tam hlas - nebo udělal něco jiného, co má smysl - tak jsem svou stopu udělala a můžu za to být ráda. Nikdo z nás nemá zodpovědnost za celý svět, nikdo ho nezmění... každý je jen kapkou v moři, ale moře je tvořeno spoustou kapek. Bez kapek by nebylo moře. Tak pojďme udělat alespoň malou vlnku :-)




Co obnáší studium psychologie I.

9. ledna 2018 v 8:33 | Neri |  Psychologie
Psychologie je velmi oblíbený, žádaný a prestižní obor, na který se každý rok hlásí až tisíc studentů. Univerzity ale většinou přijímají méně než sto uchazečů, záleží na roku, někdy je to kolem 60, někdy 80, někdy i méně. Tak jsem trochu hrdá, že jsem se tam dostala :-) A jelikož (zatím úspěšně) končím první semestr a už mám trochu přehled, jak to u nás chodí, ráda bych napsala dva články o tom, co obnáší studium psychologie, jak se tam dostat, co je třeba si rozmyslet, než vůbec nastoupíte a všechny ty povzbuzující, ale hlavně odrazující věci, které je dobré znát, pokud chcete být studovaným psychologem. A vím, že mnoho duchovně založených lidí s psychologií tak trochu laškuje.

Já sama už četla pár článků o přijímacích zkouškách z psychologie, takže vím, že existují a nejsem až tak originální... nicméně ráda podám i svůj, trochu jiný pohled a zmíním věci, které mi jiné články předem neřekly.

Mimochodem, v druhé části tohoto článku, která vyjde příště/později se zaměřím na to, jaké věci probíráme, jaké knihy čteme a co je pro vás dobré vědět nejen, pokud chcete studovat, ale hlavně, pokud jste už vystudovali něco jiného a teď si děláte třeba psychoterapeutický výcvik nebo pracujete jako kouči nebo podobné pomáhající povolání, psychologie vás zajímá, chcete si doplnit vzdělání samostudiem a získat základy. Tak vám doporučím, na co se zaměřit, co si přečíst, co se naučit.

Teď už ale k samotnému studiu psychologie.


Co vzít na vědomí, než se pustím do studia psychologie?

Spousta studentů se vrhá do studia psychologie (a na přijímací zkoušky) s poněkud naivní představou o tom, co budou studovat a jaké to bude, být psychologem. Myslím, že bude lepší vám dát rovnou pravdu o tom, ja to je a funguje, než abyste podstoupili to martyrium těžkých přijímacích zkoušek a pak zjistili, že ta psychologie vlastně není pro vás.

Za prvé, proč jdete studovat psychologii? Připadá vám jako zajímavý obor, ale vlastně o ní toho moc nevíte? To je špatný výchozí bod, říkám rovnou, psychologie je obor pro nadšence, takže... přečtěte si poctivě pár knih, spoustu článků a ujasněte si, jestli je to opravdu něco, co vás baví a zajímá. Během studia a i před ním, na přijímačky, toho budete muset přečíst hodně a když vás to bude nudit, jen těžko se prokoušete ke státnicím.

Milujete psychologii jako takovou, zajímá vás natolik, že byste klidně o ní četli pořád a šli i do výzkumu? Pokud vás zajímá psychologie jako taková, je to super, zkuste to. Možná myslíte, že to je jen něco pro budoucí psychology, ale ne, je to vědecký a výzkumný obor jako každý jiný a jestli vás baví dělat "pokusy s lidmi" (humánní, ovšemže), zkuste to. Možná je taky docela dobrou motivací, když chcete poznat sám sebe z psychologického hlediska.

Chcete být psycholog a pomáhat lidem... ano, takových lidí, co to bere jako poslání, jde studovat psychologii hodně. Ironicky je to ta nejvíc "problémová" skupina studentů. Mají totiž nereálná očekávání a někdy ani netuší, co všechno je čeká (i po škole) aby se psychology opravdu stali a nemají dostatečnou motivaci, aby to zvládli. Z mého pohledu je totiž lepší motivací k dokončení psychologie fakt, že vás baví a zajímá, spíše než to, že chcete být psycholog z povolání. Ale ovšem, pokud chcete být psycholog z povolání, musíte mít patřičné vzdělání.


Klinický psycholog, psycholog, psychoterapeut... poradce, kouč?

Klinický psycholog je něco jako doktor. Není to samozřejmě doktor, ale musí mít zhruba stejný objem vzdělání, může pracovat na pojišťovnu a obvykle se věnuje lidem s těžkými poruchami, pomáhá v nemocnicích, příp. poskytuje psychoterapii. Aby se člověk stal klinickým psychologem, musí vystudovat 5 let psychologie (nebo víc). Musí být jednooborová, obvykle z filozofické fakulty. Po studiích ale ještě není oprávněn k tomu, aby byl klinický psycholog. Na to potřebuje atestaci. Na atestaci potřebujete předastetační přípravu, která trvá zpravidla 5 let (praxe). Chcete- li dělat psychoterapii na pojišťovnu, potřebujete ještě k tomu specifický psychoterapeutický výcvik. Takže 5 let školy, 5 let praxe, pak nějaké zkoušky (všechny si platíte sami), ideálně i nějaké další kurzy bokem. Dejme tomu, že za 11 - 15 let od počátku studií se stanete klinickým psychologem. To jsou vyhlídky, co?

Klasický psycholog je vlastně každý, kdo má těch 5 let jednooborové psychologie, do praxe však budete potřebovat ještě další kurzy (např. pro různé diagnostické metody), protože škola vás na praxi příliš nepřipraví a ideálně i psychoterapeutický výcvik, který může trvat cca 3 roky, zahrnuje vaši vlastní psychoterapii (docházíte k někomu), praxi s klientem a školení/přednášky. V zásadě ale můžete být zaměstnaní jako psycholog (školní, firemní, atd.) hned po škole. Teoreticky můžete mít i vlastní praxi, ale pojišťovna vám smlouvu nedá, klienti si musí platit sami - taxa bývá 500 - 700 na hodinu a věřte tomu, že ti na pojišťovnu mají narváno, zatímco platit 500 za hod se málokomu chce a konkurence je veliká.

Psychoterapeut není zákonem úplně definován, obvykle je psychoterapeutem někdo, kdo má alespoň výcvik, je už pak jedno, co vystudoval. Ale mnoho výcviků chce psychologii nebo příbuzný obor už vystudovaný, nevezmou vás tam bez toho.

Všchni ti poradci, kouči, duchovní mentoři... nemusí mít žádné vzdělání. Pokud chcete dělat tohle a vědecká psychologie vás nudí, nemá smysl ji studovat. Protože to, co budete studovat, je věda, ne řeči, jak být empatický a hodný :-)


Obsah studia

Studium psychologie trvá pět let, pokud tedy chcete být psychologem. Můžete vystudovat jen 3 roky bakaláře a pak už na navazující nejít, nicméně s bakalářským stupněm nemůžete být psycholog, max. marketér, personalista, apod. Zkrátka cokoli, kde využijete psychologii, ale nemusíte na to být psycholog... nebo nějak specificky vzdělaný.

První tři roky se na psychologii učíte JEN teorii. Nikdo vám neřekne, jak jednat s klientem, jak poznat sám sebe, nebudete probírat léčbu žádných poruch. Budete se učit jak funguje lidská mysl - paměť, smysly, myšlení. Budete se učit biologii a základy neurověd, aneb jak funguje tělo a mozek. Budete se učit dějiny psychologie a pak teoreticky, obecně, různé pod-obory, jako je sociální psychologie, evoluční, vývojová, ... V zásadě budete znát nejznámější teorie, ale tou zajímavou věcí na psychologii je, že tam je máloco pevně dané. Spousta věcí není úplně prokázána, některé výzkumy není možné opakovat z etických důvodů, poznání se pořád mění, takže je to skvělý a dynamický obor pro výzkum a občas náročný obor pro studium. Dostanete základní přehled, nic se nenaučíte pořádně do hloubky (pokud se tomu nebudete věnovat ve volném čase). Na to není prostor. My máme různé povinně-volitelné předměty, které se zabývají hlouběji určitými oblastmi (např. psychosomatika, nadání u dětí). Výběr takových předmětů - vaše profilace - je na vás. Ale počítejte s tím, že se budete učit teorii, sice psychologickou, ale teorii. Smiřte se s tím předem, nebudete pak fňukat nad tím, že chcete něco do praxe a tohle vám nepomůže navázat kontak s klientem :-)

Magisterský stupeň už se zabývá více věcmi do praxe, ale je to pořád dost obecné a nenaučí vás opravdu jednat s klienty. Proberete si nějaké diagnostické metody, aplikované disciplíny psychologie, ale také, jak provádět výzkum, protože ne každý jde do praxe, někdo pokračuje na doktorském a stane se vědeckým psychologem. Samozřejmě je to pro mnoho lidí zajímavější než ty první tři roky, dostane se víc do hloubky a přiblíží se skutečné práci psychologa. Nečekejte od toho však něco, já nevím, jako že budete sedět a hloubat nad tím, jak řešit konkrétní problém nějakého člověka :-)



Tohle mě neodradilo, chci studovat!

Dobrá, dobrá, pokud jste si jistí, že i tak chcete zkusit studium psychologie na VŠ, řeknu vám, jak je to s přijímačkami.
 


Duchovní nížiny

5. ledna 2018 v 11:46 | Neri |  Duchovní cesta
Dnes není úterý :-D a také nedostanete článek ode mě, chci jen upozornit na článek na jiném webu, který je na několik dní k dispozici i pro ne-předplatitele a úzce souvisí s duchovní tématikou.

Víte, jak pořád píši o tom, že se nelze stát zcela duchovním, dokonalým, oprostit se od těla, nikdy nemít špatné myšlenky?

Tak tento článek pojednává nejen o tom, že "špatné" myšlenky budeme mít vždy... ale v čem spočívá ta skutečná "duchovní praxe" a že nestačí meditovat v ústranní a cítit se extra duchovní, že spiritualita je v něčem jiném.

"Je lákavé cítit se jako duchovně pokročilý, protože dokážu zavřít oči na meditační podložce a posílat všem růžový obláček lásky. Ale to není láska. To je imaginací vybuzená emoce, v ideálním, izolovaném prostředí. Je to cvičení, které může být užitečné. Ale je to jenom cvičení. S "prováděním" spirituální vrstvy našich životů to nemá mnoho společného."

Je to dobrý podnět k zamyšlení. Čtěte prosím tady: https://psychologie.cz/duchovni-niziny/ :-)

Celistvost

2. ledna 2018 v 11:11 | Neri |  Sebeláska
Mnoho lidí, kteří jdou spirituální cestou, jdou za nějakým cílem. Chápete, není to procházka, je to cesta. Cesta vede k cíli. Jste-li na cestě k babičce, na konci cesty stojí babiččin dům. Život je vlastně taky cesta, ale její cílem je smrt, něco, za čím moc radostně nejdeme, ale stejně se tomu nevyhneme. Co je cílem duchovní cesty? Někdo by řekl - osvícení. Nirvána. Dokonalost. Povznesení do vyšší (5D) dimenze. Zbavit se všech lidských potřeb a pout k tomuto světu. Ha, ha, ha. Vážně, pokud je vaším cílem se oprostit od lidské existence a povznést se nevím kam, možná bych doporučila spíše sebevraždu než cestu spirituální. Ano, je to poněkud kruté, černý humor a tak, ale... podívejte, pokud myslíte, že cílem je oprostit se od lidské existence a potřeb, stejně do toho svého cíle nedojdete. Protože to cílem není.

"Ah ano, dobrá, když jsi tak chytrá, řekni nám, co tedy je cílem spirituální cesty, ha? Co si myslíš, že to je, to se pobavím, to si poslechnu, jak může někdo tvrdit, že cílem není osvícení a Nirvána..."

Máte to v nadpisu článku. Cílem duchovní cesty je WHOLENESS, tedy česky to lze asi přeložit jako celistvost, ačkoli to slovo není tak krásné a všeobsahující jako jeho anglický protějšek. Cílem je stát se celým, celistvým. Nikoli doplnit si zvnějšku to, co chybí, ale najít v sobě to, co už tam je, jen to bylo ignorováno, nepřijato, odsouváno ve prospěch něčeho jiného. Jedním ze zákonů vesmírů je zákon přitažlivosti. Dalším zákonem je zákon duality. Vše má své nahoře a dole, plus i mínus, uvnitř i vně, ženský a mužský princip, dobro a zlo, ... není nic, co by existovalo samo o sobě. Vše se vymezuje tím, že to má protiklad. Bez světla nepoznáte, co je tma; a naopak.

Vtipné je, že jsem tu celistvost i na čas zažila. Přesně vím, jaký je to pocit. Před několika lety, to bylo tehdy, prosinec 2012, jak se řešilo to převibrování... nevím, jestli to byla náhoda nebo ne, ale na asi měsíc jsem se dostala do změněného stavu vědomí, kdy jsem poprvé v životě měla pocit, že jsem celá a nic mi nechybí, kdy jsem byla neustále bezdůvodně šťastná a věci, co mě dřív štvaly, jako by už nebyly důležité. Jak to přišlo tak to časem i odešlo. Bylo to jako taková "demoverze osvícení", haha. Na čas, když jsem byla v depresích, jsem se tam chtěla vrátit. Nešlo to. A teď... vlastně mi to ani nechybí. Bylo to hezké, to ano, z části to bylo ale i divné, protože jsem přestala chápat lidi kolem sebe a jejich pozemské problémy. Připadaly mi hrozně přízemní :-)

"Jak uvnitř, tak vně; jak nahoře, tak i dole. Pochop to a budeš šťasten." - Thovt, egyptský bůh vědění

(Mimochodem, Thovt je obecně zajímavá postava, je spojován se Smaragdovou deskou a v mytologii je strážcem veškerého vědění. Jeden egyptský princ se mu prý pokusil to vědění ukrást, porozuměl věcem, o kterých se mu ani nesnilo a bylo to víc, než mohl smrtelník unést, protože takové vědění patřilo jen bohům. Možná to bylo tak trochu i o tom, že i kdyby člověk chtěl, nemůže vše vědět hned a porozumět hned všemu, musí si k tomu dojít svým životem a zkušenostmi. Víly mi vždy odmítaly říkat některé věci, na které jsem se ptala, s tím, že mi to nesmí prozradit a musím na to přijít sama. To jen tak mimo záznam.)

Když už jsem u té desky, pobavil mě rozbor textu na jednom webu, kde se spekulovalo nad tím, jestli se v textu pojednává o nějaké prahmotě, částicích, ze kterých je tvořeno všechno, nějakém chemickém něčem... ne.

"Je to síla, síla všech sil, neboť přemůže všechny jemné věci a pronikne všemi věcmi pevnými."

To je láska, žádná částice. A tím myslím tu bezpodmínečnou lásku, světlo, "boží vědomí", jak to kdo chce nazvat. A láska je cestou k osvícenéí. V prvé řadě láska k sobě, ke všemu v sobě, i k tomu, co teď odmítáme, co nechceme, co se nám nelíbí. Láska je to vše přijmout a milovat to, nehodnotit jako dobré a špatné, prostě to je a je to tak v pořádku. Na určité úrovni je stejně všechno jedno, tedy, teoreticky, když dokážete 100% milovat sebe, dokážete úplně stejně milovat vše ostatní. Hrozný ezo-kec, ale něco na tom bude. Tím se teď však netrapte :-)


Pokud chcete jít tou spirituální cestou a dojít na její konec, tedy k celistvosti, tedy k tomu být kompletní, celí, najít v sobě a přijmout všechny své části, své stíny, které jste skrývali i sami před sebou... snažit se o oproštění se od lidské existence a všech potřeb je ironicky to nejhloupější, co můžete dělat. To své tolik chtěné osvícení tím oddalujete, ne naopak. Protože hádejte co, pokud odmítáte svou lidskou část, svoje tělo, svoje potřeby, svoje touhy, nestáváte se celistvými, naopak. Oddělujete - a držíte od sebe oddělené - své části a tím se celistvosti vzdalujete. Odmítnout a přijmout jsou taky opaky. Jenomže odmítání vás nikdy k celistvosti nedovede. Alespoň dokud odmítáte cokoli, co je VY. Můžete odmítnout pracovní nabídku, kterou nechcete. Nebo dar. Nebo cokoli. Ale odmítat sebe? To ke štěstí nepovede. A dokud budete myslet, že štěstí je zbavit se čehokoli z vás a vymazat to z existence, tak hádejte co? Budete bojovat zrovna proti té věci, kterou chcete. Ačkoli, možná ji vlastně nechcete. Pokud to, co chcete, je zbavit se bolesti, zbavit se potřeb, zbavit se čehokoli... spirituální cesta k tomu nevede. Cesta popírání tam vede. Ale ta zas nevede k tomu osvícení.

Zkrátím to.

Co je osvícení? Osvícení je celistvost. Co je celistvost? Přijmout naprosto vše, co v sobě máte. Mít se s tím vším rád.

Celistvost = přijmout


... své fyzické tělo i svou duši - přikládat stejnou hodnotu péči o tělo jako péči o svůj duchovní rozvoj, přikládat stejnou hodnotu svým přízemným fyzickým potřebám, jako svým vyšším potřebám lásky, sebevyjádření apod.

(a speciálně pro vtělené apod. - své lidské já i své "nelidské" - třeba vílí - já)

... svou sexualitu i svou nevinnost - naneštěstí, i když je sex vlastně všude, je to něco, co v sobě my lidé hodně potlačujeme a máme problém si ke své sexualitě - své zvířecí části - vybudovat zdravý vztah; nicméně člověk, který je ze své sexuality zděšený a cítí se špatný může pohrdat čistotou a nevinností úplně stejně, protože na něj působí falešně, naivně a nevyspěle

... své světlo i svou temnotu - svou lidskou, primitivní, temnou, agresivní, sexuální část, která vás teď možná děsí, své pocity lásky, štěstí, sounáležitosti, svou touhu pomáhat druhým, i když ji můžete považovat za slabost a zranitelnost, i když se můžete bát, že když si dovolíte cítit radost, bude vám hůř, když odejde

... svou minulost i svou přítomnost - cokoli jste udělali, je to v pořádku a cokoli se děje teď, je to, jak má být

... své pasivní, ženské kvality i své aktivní, mužské kvality - umět čekat a umět se i rozhodnout, vážit si mužů i žen

... své srdce i svůj rozum - umět využívat oboje, nepovažovat jedno z nich za hodnotnější

... své negativní i pozitivní pocity - přijmout nenávist stejně jako lásku, strach stejně jako odvahu

... svou sílu i svou zranitelnost - umět se za sebe postavit a umět se otevřít a odevzdat

... hojnost majetku i hojnost lásky, zdraví či vědění - odmítat fyzické radosti a materiální věci není cesta k osvícení, pokud něco chcete a nedovolíte si to chtít, je to naopak zase cesta od sebe, do odmítání

... a jak by řekl Jung, přijmout svůj stín i svou personu - stín je to vše, co jsme se naučili, že je špatné a nevhodné, vše, co jsme vytěsnili do nevědomí a odráží se nám to jen skrze zrcadlení nebo si to projektujeme do jiných lidí, jsou to věci, které nechceme - ne vždy jsou špatné, někdo mohl vytěsnit klidně i radost, kreativitu nebo láskyplnost, protože byla v dětství "potrestána"... ale stín je obvykle to, co je především nutné přijmout - a to, co se během spirituální cesty dostává na povrch a stává se z nevědomého vědomým. Člověk, který si je vědom všeho v sobě, pak může být skutečně autentický. A vy víte, jak je pro mě autenticita důležitá. Je to můj "cíl" :-)

Cílem je celistvost. Nemohu vám říct, jak jí dosáhnout, každý z nás v sobě odmítá jiné věci. Většinou na to ale přijdete sami, věci se vynořují jedna po druhé a pokud vám na sobě nebo na jiných něco leze na nervy, pravděpodobně je to něco, co potřebujete přijmout a zpracovat :-) Vzpomeňte si, co vás aktuálně v životě nejvíc štve. Vždycky se něco najde!

A nakonec - celistvost je také přijmout vaši aktuální situaci, aktuální já, aktuální pocity. Nezáleží na tom, že tam ještě nejste. Jste dokonalí takoví, jací jste právě teď. Semínko je stejně důležité a stejně dokonalé, jako květina. Už jen potenciál a co z něj může vyrůst mu dává cenu. Ostatně, hlavně my ženy se často zamilujeme do potenciálu muže spíše, než do něj. Dovolte si milovat i sebe a svůj potenciál, i když se třeba ještě nenaplnil.

Přijměte, že tam ještě nejste; přiznat si, kde jsem, je ostatně jediný možný výchozí bod každé cesty. Bez aktuální pozice "tady stojíte" je vám každá mapa na houby ;-)

Vzhůru do 2018

1. ledna 2018 v 1:00 | Neri |  Mé deníkové zápisky
Někteří z vás možná objevili můj blog teprve nedávno... ale vy, kteří jste tady už několikátým rokem, nejspíš víte, že mám takovou tradici. Každý rok sem (pro sebe) píši zamyšlení nad uplynulým rokem a mých vyhlídkách do roku dalšího. Ke konci roku se ve mně vždy pere několik emocí... hrdost na to, kolik jsem toho zvládla, zklamání, že některé věci nevyšly, obavy, že se to nezlepší ani v budoucnu a s každým rokem jsem déle bez toho, po čem toužím... určitá nostalgie a... reflexe. Posledních několik let bylo dost nabitých změnami - když v tom žijete každý den, ani si to neuvědomíte, ale na konci roku - hlavně když porovnám tento článek s článkem z roku minulého - vidím, kolik se toho událo a změnilo. Možná až na pár věcí, se kterými se mi nedaří pohnout...

Nedávno jsem už psala, co se v mém životě dělo, tak to nebudu zbytečně opakovat. Jen stručně - podnikání se rozjíždí, končím první semestr psychologie (ještě mi chybí dodělat 3 zkoušky, které jsem nedělala na předtermín), stále bydlím v Brně na kolejích, před pár měsíci jsme přerušili kontakt s mou dřívější nejlepší kamarádkou a teď mám spíše známé než přátele, se svým dvojpaprskem víceméně nemluvím a snažím se zlepšit svoje stravovací návyky v tom smyslu, že jsem měla vždy sklon se s jídlem trochu zanedbávat, nevěděla jsem, co jíst... teď mi pomohla jedna slečna, která se jídlem zabývá, takže nějaké zlepšení vidím. Ale mohlo by to být i lepší (pořád jsem na sebe moc náročná :-)).

Nejde ale jen o to, co se v minulém roce dělo... momentálně přemýšlím spíše nad tím, jak se cítím, v co doufám, co bych ráda změnila... Rozhodla jsem se, že tentokrát, dnes, v tomto článku, k vám budu absolutně upřímná a, nejpíš, tak trochu zranitelná. Na jednu stranu asi můžu objektivně říct, že se mi plní moje sny o skvělé práci, protože svou práci (stylové poradenství) mám opravdu ráda, baví mě a naplňuje a i má finanční situace se zlepšuje... takže se cítím spokojenější, svobodnější... a mé bydlení je fajn, moje spolubydlící také a jsem za to opravdu vděčná. Škola mě baví. Není čím se trápit... správně? A já neříkám, že se trápím, obvykle příliš ne. Pořád ještě jsem šťastná. Ale...

S každým takovým novoročním článkem cítím, jak stárnu. Jistě, někomu může připadat směšné, že vnímám stárnutí, když mi za pár dní bude teprve třiadvacet. Nejde ale ani tak o to, že bych snad měla být brzy stará - spíše s každým rokem vnímám, kolik let už uplynulo od doby, kdy jsem začala opravdu chtít některé věci a vidím, že se stále nesplnily. Zatímco v některých oblastech se věci lepší, v jiných stagnují nebo se ještě horší. A to mě občas děsí. Děsí mě, že teď v podstatě nemám žádné blízké přátele a že jsem se za poslední rok, dva, snad i odnaučila se s lidmi sbližovata ty vztahy budovat. Najednou nějak nemám chuť ani sílu. Navíc, začínám být ve věku, kdy má každý druhý vážný vztah a většinu času věnuje jemu, nikoli přátelům - a já žádný partnerský vztah nemám. Obvykle o tom nepíšu, nechci fňukat a stěžovat si, navíc mi to připadá hodně osobní a na jednu stranu jsem ráda sama a neumím si moc představit, že by někdo omezoval mou svobodu. Na druhou však bývám někdy osamělá. A nejde jen o to. Už jako malá holka jsem si přála krásný vztah, lásku a takové ty věci. Spříznění duší. Byla to pro mě životní priorita číslo jedna, dokonce i nad tou milovanou prací (ačkoli bych se jí pro muže nevzdala). Pak jsem tu svou "spřízněnou duši" poznala a vždycky věřila... či spíš doufala, že jednou, brzy, tento rok už snad konečně se vrátíme k sobě. Jenomže se to nikdy nestalo a já už jsem unavená z čekání. Jsem unavená z toho "pracovat na sobě" a "soustředit se na jiné věci". Pět let jsem, až na nezávazné známosti, přehlížela svoji touhu po vztahu, protože zkrátka nebylo jak ji naplnit a zároveň být věrná své pravdě a tomu, co cítím, protože mi připadalo nefér s někým zkoušet chodit, zatímco miluji jiného. Nemluvě o tom, že mě nikdo za celé roky ani nedokázal zaujmout. Občas jsem byla ze všech mužů tak zklamaná a otrávená, mlčky jim vyčítala, že se mu ani vzdáleně nepodobají...

Ale faktem je, že i když jeho stále miluji, tak chci stále vztah. Bez ohledu na to, jestli to považuji za nereálné nebo si toho zkouším nevšímat, nechci být sama. A nevím, jestli to dokážu, ale chci zkusit jít dál, chci někoho potkat, chci se zamilovat, chci zažít všechny ty věci, o kterých jsem vždycky snila a teď mi chybí (nevezmu ale zavděk čímkoli, pokud nepotkám nikoho, s kým mi bude opravdu dobře, tak budu radši i nadále sama). No, první krok je asi si to přiznat a přestat tu touhu zavírat s ostatními kostlivci do skříně :-) Navíc vnímám, že moje snaha být autentická a pravdivá často vede k tomu, že na sobě hledám chyby - protože mi to připadá jako objektivnější a pravdivější pohled na sebe, přiznávat si své chyby - ale místo, aby to pomáhalo, tak se na sebe spíš zlobím, podvědomě se trestám a považuji se za špatného člověka a... celkově se pořád moc analyzuji. Tak letos poprvé, ačkoli to nemám ve zvyku, si dávám i pár předsevzetí. Popravdě jsem na nich začala pracovat už před pár týdny, ale i tak jsou to záležitosti pro nový rok. Takže letos chci: konečně mít vztah a lásku a užít si to; pořádně jíst a hezky se o sebe starat; nadále směřovat k finanční samostatnosti; být na sebe méně tvrdá, méně se analyzovat a více přijímat, co je a více žít; být více ve své ženské energii, místo abych byla pořád mužská a racionální; a také trávit co nejvíc času ve svém vílím já, které bylo hodně odstrčené, zanedbané a přitom... je to ono, kdy se cítím nejvíce sama sebou, nejvíce ve své pravdě a šťastná. Posledních pár let jsem žila ve vězení racionality, sebe-reflexe (či spíše sebe-trýznění) a únavy životem a neuměla si hrát, bavit se a házet starosti za hlavu. Je na čase to otočit a zvolit si, že budu možná zranitelná a dětinská a naivní, přesně tak, jak to nesnáším... ale budu šťastnější. Bude to boj. Snad budu vítězit. Držte mi palce.

A vám přeji, abyste do nového roku vykročili v co nejlepší náladě, aby se vám také splnily vaše plány, cíle a předsevzetí a vůbec, abyste byli šťastní a spokojení jak jen to jde. Nakonec přikládám snovou písničku, kterou jsem nedávno "objevila". Holly Henry má zajímavý styl, líbí se mi, tak třeba se bude líbit i vám.

P. S. Ne, stále ještě nejsem schopná sama zpívat před lidmi, žádný pokrok nevnímám a ani nevím, jestli se ho někdy dočkám. Možná jednou ano. Letos si to přát nebudu, jen by mě pak mrzelo, že zase nic. Má-li se to stát, stane se.



Velký muž a malá žena

19. prosince 2017 v 11:12 | Neri |  Posvátné ženství
K napsání dnešního článku mě inspiroval tento článek na webu o psychologii.

"Jako by samy ženy měly strach opřít se o muže, ztratit kontrolu, mít v muže důvěru. Místo toho si pečlivě hlídají, aby ony samy měly věci pod kontrolou. Mnohé ženy jsou nesmírně výkonné - plánují, jsou zaměřené na cíl, zvládají se postarat o rodinu i mít úspěch ve své práci. Kde se v ženách tyto tendence berou?

... To, co spojuje všechny ženy, které se obávají více se uvolnit do ženské energie, je pocit bezmoci, který kdysi zažily."

Abych pravdu řekla, když víte, tak víte. Zato článek komentovala spousta žen, které na autorku útočily, jako by chtěla návrat do středověku. Spousta vyděšených žen, které si ani nedokáží připustit, že by snad chtěly být ženami. Nemají odvahu. Na jednu stranu to chápu. Na druhou je jen určité množství toho, co žena dokáže snášet. A já už nesnesu vše táhnout na svých bedrech, být věčně unavený, zodpovědný dospělý, který není schopen skutečné rádosti, hravosti, ničeho.

Emancipace a rovnoprávnost jsou skvělé věci a rozhodně bych se nechtěla vrátit do dob, kdy ženy neměly příliš volby a svobody. Přesto se však s tím dobrým poutají i nepříjemnosti… ženy už se na muže nemusí spoléhat; to by nevadilo - horší je, že si nedovolí se na ně spoléhat. Nikdy. Čest výjimkám, no já byla dlouho "sama sobě mužem" a ještě pořád z velké části jsem. Možná, že v jádru jsem citlivá a intuitivní a romantická, ale ta výchova, otcovský "vzor"… to vše mě nutilo se o sebe postarat sama, být výkonná,… dokázala jsem s tím trochu pohnout, protože už nechci vše pořád táhnout sama, začala nosit sukně a šaty místo toho praktického oblečení na běhání za pochůzkami. Ale… vidím, že pořád ještě nedokážu být ženou. Nedokážu se uvolnit. Nedokážu si vytvořit prostor pro muže vedle sebe.

Součástí ženství je přijímat - přijímat věci takové, jaké jsou. I když se nám nelíbí. - tak to neumím

A nemluvím o tom, že bychom jako ženy měly být doma a nechat se živit. Mluvím o tom, jak je pro nás těžké pustit kontrolu. Smířit se s tím, že věci nebudou perfektní a nebudou přesně podle nás. Jestli jste alespoň trochu já, tak vás představa, že něco necháte na jiných, že snad svůj osud vložíte do rukou muže, děsí k smrti. Doslova mám pocit, že když tu kontrolu pustím, tak umřu. Buď umřu hlady, nebo se mi vrátí deprese a zabiju se kvůli té bolesti. Byly doby, kdy jsem neměla věci pod kontrolou. Kdy jsem nevěděla, za co si koupím jídlo. Kdy jsem bydlela s lidmi, kteří mě deptali. Neviděla jsem v budoucnosti žádné východisko. Představa, že budu zase takhle bezmocná, že se o sebe nepostarám, že budu s někým, kdo se nebude starat o moje nejvyšší dobro, mě děsí nepředstavitelným způsobem. Kolikrát se to pak odrazí i v maličkosti, že nenechám chlapa, aby vybral restauraci, protože co když tam přijdu, nebude tam nic bezmasého a já budu mít hlad. Což zní možná směšně, ale zažila jsem doby, kdy jsem neměla na jídlo několik dní. A moje tělo z toho má dodnes hrůzu. Nevím, jestli potrvá dalších pět let nebo víc, než se uklidní. Vím jen, že kdykoli nemám doma nic k jídlu, panikařím.

Ale nechci mít muže, který se o nic nepostará. Nechci vše táhnout za sebe i za něj. Radši budu sama. Proto asi jsem sama. Vždy o mě jevily zájem jen ty typy, co mě nepřitahovaly, ti pánové, co nemají vlastní život, cíle, ambice, jen by se pověsili na mě. A já to nechci táhnout. Ale, popravdě, nevím, jak pustit kontrolu. Nevím, jak se smířit s tím, co se děje a jak to přichází a nesnažit se to měnit. Nevím, jak překonat tak obrovský existenciální strach. Nevím, jak být ženou. Mám pocit, že v sobě mám dospělého, schopného muže a malou holčičku. Ženu, která nikdy nevyrostla, která byla tak slabá a neschopná, že jí ten muž nikdy nesvěřil zodpovědnost, aby si neublížila. Nikdy jí nedovolil mít vlastní zkušenosti. Nedovolil jí vyrůst. A já vím, že to dělal pro její dobro. Protože taková holčička potřebuje ochranu, nemůže vyrazit do světa na vlastní pěst. Jenomže možná je trochu rozdíl mezi tím zpovzdálí dohlížet a tím nic nedovolit, dusit toho druhého. A krom toho, když ten můj vnitřní muž dělá tatínka holčičce, ale nemá žádnou partnerku, která by mu pomohla se uvolnit, taky občas opřít, dala mu trochu té něhy - asi se není čemu divit, že je pořád tak unavený. Má na krku vše a ještě k tomu dítě. A je na to sám.


Myslím, že by ho ta malá mohla přecejen něco naučit, kdyby jí přestal říkat, jak je neschopná a že nic nesmí. Možná by mu ukázala ty hezké věci, které v člověku vyvolají úsměv. Možná by si mohli hrát. Možná by ji mohl učit o světě, pustit ji ven a nabídnout jí náruč, když se někde zraní. Kdyby trochu pustil tu kontrolu, pochopil, že život není jen o práci a cílech a že ta malá jednou musí vyrůst a nemůže vyrůst, když jí to nedovolí. A že mu může být partnerkou. Jednou.

A jistě, jsou dny, kdy v sobě najdu něco ženského. Vždy jsem byla dost emocionální (jen ty city neprojevovala), intuitivní, měla ráda krásné věci... kdysi jsem i věřila na lásku. Ale po těch depresích, kdy to bylo já proti světu, jsem se uzavřela za ještě silnější hradby než dřív a zůstala úplně sama. Sama na vše. A teď je to jako začarovaný kruh, kdy bych se možná i natáhla pro pomoc, ale když se natáhnu, nikdo, kdo by pomohl, tady není, takže si to stejně musím vyřešit sama a opět jsem jen ujištěna v tom, že musím vše zvládat sama, když jsem sama. Nevím, jak nebýt sama. Ale chci to. Jenomže jak se mám naučit nebýt sama, když jsem sama?

Pohrdám "dospělými" holčičkami, co nic samy nezvládnou, nemají ambice, nemají život, jen visí na chlapovi nebo rodičích a neumí se o sebe postarat. Prostě je nesnáším. Nemůžu si pomoct. Možná je to ten můj vnitřní muž, co je naštvaný, že pořád musí dohlížet na malou holku, která nic nezvládne, a okrádá jej to o energii. Ta nespravedlnost, že ony nemusí nic, prostě si zahrají na chudinky a všichni se o ně postarají, zatímco já se musím starat sama. A nikoho nezajímá, jestli mi dojdou síly. I když mi dochází, musím jít dál, jinak skončím špatně. Nikdo mě nechytí, když upadnu. Musím vstát sama. Tak jim asi závidím, možná. Možná i kdybych upadla, nedovolila bych nikomu, aby si všiml. Možná jsem moc hrdá. Ve skutečnosti svou hodnotu jako osoby asi odvíjím od toho výkonu, od té nezávislosti a schopnosti se o sebe postarat. Pokud budu jako žena, malá bezbranná holčička, jako ty holčičky, kterými pohrdám - tak budu pohrdat i sama sebou. Protože někde uvnitř jsem přesvědčená, že pokud nedokážu stát sama za sebe, postarat se o sebe... nemám žádnou hodnotu. Ony pro mě nemají žádnou hodnotu. Já bych ji pro sebe taky neměla, být jako ony. Být ženou je být nikdo. Troska. Hloupý přívěšek. Není divu, že jí být nedokážu. Jak to ale změnit?

Nevím, jestli to takhle bylo vždycky. Vím jen, že sotva jsem začala poznávat a přijímat svou vílí část, život mě hodil do takových sraček, že jsem se musela sebrat a všechno to hravé, veselé a nevinné odsunout stranou, aby to nezavazelo a nepřišlo k úhoně, jelikož tady byly důležitější věci. Přežití. A teď nevím, jak v sobě zase nějakou radost najít. Neovládat se pořád. Neřešit všechno. Nevím. Třeba na to přijdu. A pokud máte podobný problém, no, nejste v tom samy :-)

Také chcete mít vše pod kontrolou?

12. prosince 2017 v 11:35 | Neri |  Moudra ze života
Dlouho jsem vám nevyprávěla aktuální historky ze svého života, tak myslím, že to dnes trochu napravím.

Nemám úplně přehled o tom, kolik toho víte z mého posledního roku. Možná už jsem se někde zmiňovala, že jsem loni v září začala studovat vysokou školu v Brně - ekonomiku, bydlela jsem na kolejích (sama na pokoji) a pár měsíců předtím začala podnikat. To všechno mi život hodně zlepšilo, začala jsem v něm vidět tolik smyslu, jako nikdy předtím, a byla jsem opravdu šťastná. Jistě, byly chvíle, kdy jsem byla smutná, osamělá, atd., ale nespadla jsem do depresí nebo něčeho podobného. To, co jsem tou dobou nejvíc chtěla bylo, abych si to štěstí udržela, abych nadále měla svou svobodu, podnikání, soukromí, prostě, aby mi bylo dobře. Jenomže, jak to tak bývá, lidé mají jiné plány, než co s nimi má v úmyslu osud nebo, chcete-li, nějaká vyšší moc, Vesmír, Bůh.

Je také docela běžné, že máme mnohem větší důvěru v sebe sama než v to něco vyššího. Víme (nebo si myslíme), že se sebou samými máme jen ty nejlepší úmysly, zatímco si nemůžeme být jisti, že i tam nahoře nám přejí jen to dobré. A tak se držíme svých plánů a děsí nás, když jdou věci jinou cestou. Není snadné vidět v problémech, změnách a výzvách skryté požehnání. Ostatně, pokud se máte (tak jako tehdy já) lépe, než kdy předtím - umíte si vůbec představit ještě lepší život? Umíte si představit, že přijde za pár týdnů, aniž byste se o něj snažili? Mám velkou představivost a velké cíle, ale úplně jsem nečekala obrat, který nastal. V mnohém jsem se mu dost bránila a děsila jsem se ho, někdy mi však nezbylo nic jiného, než se tomu odevzdat, přestat bojovat a věci přijmout. A tak mi po pouhém jednom semestru nezbylo, než přijmout, že ani tuhle školu nedodělám (tak jako kdysi několik středních). Nebylo to jako dřív, že by se mi na škole nelíbilo, spíše jsem na ni neměla. Výběr oboru byl špatný, matematika těžká a já měsíc po začátku druhého semestru pochopila, že tento semestr už dost kreditů nenasbírám. Co teď? Chtěla jsem se věnovat podnikání, milovala svou svobodu a bydlení, představa, že skončím zpátky u rodičů a budu si hledat práci - to prostě nebylo něco, co jsem byla ochotná přijmout. A tak jsem udělala tu jedinou myslitelnou věc - podala přihlášky jinam a začala se učit na přijímačky. Abych to zkrátila, po dvoukolovém přijímacím řízení, testech a pohovoru, jsem se dostala na psychologii na filozofickou fakultu (samozřejmě opět v Brně, je to už teď přecejen můj domov).

Jak víte, psychologie mě už nějaký ten pátek zajímá, lidé mi často říkali, abych ji šla studovat, tak jsem to nakonec vzdala a poslechla. Zdá se, že jinou vysokou ani dělat nemůžu. Myslím, že už mi je prostě souzená. Krom toho mě baví, tak můžu si snad stěžovat? :-) Faktem však je, že jsem to neměla v úmyslu, sice jsem se učila - byla to koneckonců nejpříjemnější volba - ale není to sen, za kterým bych roky šla a vím, že jsou i takoví lidé, co zkouší přijímačky tři roky za sebou jen proto, že tam moc chtějí a nedostali se napoprvé. Kdybych se nedostala já, šla bych na záložní obor - lektorství angličtiny - kam mě vzali taky a znovu už to nezkoušela. Ale vzali mě. A já od začátku věděla, že jestli tam mám jít, tak mě vezmou. Přecejen, když mě tam nahoře tak chtějí mít, musí to taky zařídit :-) Je ironie, že v takových věcech funguje zákon přitažlivosti dokonale. Podáte přihlášku, učíte se, moc to nehrotíte, protože si říkáte - má-li to být, bude to. A ono to je. Kdyby to pro mě byla otázka života a smrti, nevím nevím, jestli by to vyšlo tak dobře. Určité puštění kontroly je prostě nutné. Někdy se však věci dějí, i když se o ně nesnažíte a i když tu kontrolu odmítáte pustit, stejně o ni přijdete.

Ti, kteří nás milují, nám neubližují... nebo snad ano?

5. prosince 2017 v 10:04 | Neri |  Moudra ze života
Všechno podléhá vývoji - především pak lidské poznání. A nejen obecné poznání celého lidstva, např. věda (čím více se ostatně vědou zabýváte, tím více zjišťujete, že cokoli je teď "jasné" a potvrzené stejně může být za pár let vyvráceno - ani věda není vševědoucí). Každý jednotlivec se někam vyvíjí. Někdo rychleji, někdo pomaleji. Někdo ujde z bodu A do B za rok, někdo to stihne sotva za celý život. Každý máme jiný plán a jiné lekce ke zvládnutí.

Nejvíce se asi vyvíjejí naše očekávání. S každým zklamáním jsou nižší a zahořklost vyšší, s každým úspěchem vyšší a sebedůvěra také. Za většinu očekávání ale mohou určité naivní představy o životě. S tím, jak tyto iluze postupně mizí, se očekávání mění. Nemá ale smysl si vyčítat, že ty iluze máme. Bez výchozího bodu nikam nedojdete.

Čtenářka Nielian se mnou sdílela myšlenku, která zněla přibližně nějak takto: Naivita je nic nevědět a proto očekávát to nejlepší. Nevinnost je vědět vše a přesto očekávat to nejlepší. A ačkoli asi nikdy nelze říct, že víme vše, přecejen asi půjde vývoj lidského myšlení podobným směrem. Dokud nic nevíme a věříme v to nejlepší, jsme naivní a trošku hloupí. Když už víme a proto očekáváme to nejhorší, jsme zahořklí, ne moc šťastní a život se nám zdá těžký a k nesnesení. Teprve když víme, ale i tak se vědomě rozhodneme, že budeme čekat to dobré, budeme se o to dobré snažit a budeme si život užívat, co nejvíc to jde a budeme schválně trochu jako děti... dostaneme trochu té moudrosti a důvěry v sebe a život :-) Pokud znáte tarotové karty - Velkou arkánu - můžete si všimnout, že karty víceméně zpodobňují duchovní vývoj, různé kroky. Není náhoda, že první kartou je Blázen, který nevědomě, důvěřivě, směřuje k propasti. Tato karta může naznačovat, že máme mít dětsky nevinnou důvěru a vše dobře dopadne... anebo také, že máme být obezřetnější a nehnat se do ničeho po hlavě. Tak jako vše v životě i karty jsou dualistické. A poslední kartou je Svět, který je naprosto celistvý, integroval všechny své části.

A jak tahle moje filozofická úvaha souvisí s nadpisem článku? Jednoduše, chci se trochu pobavit o vývoji jedné své "iluze". Možná ji někteří z vás sdílí se mnou a tímto článkem vám přinesu trochu inspirace, nový náhled na věc a tak vůbec.

Jak být ve vztazích a co od nich očekávat se učíme už od prvních let svého života. Jistě, každý z nás má jiné výchozí podmínky, jiné rodiče - a o vlivu výchovy na vztahy v dospělosti už jsem toho psala v jiné rubrice dost. Podstatné je, že všichni chceme v nějaké podobě vztahy, lásky, pozornost, atd. Jsme společenštví tvorové. A také jsme lidé a náš systém je nastavený na vyhledávání potěšení a vyhýbání se bolesti. To je pochopitelně potřebné pro přežití. Pro vztahy to ale už tak dobré není, protože nás to neustále staví před těžké volby na základě našich protikladných tužeb. Na jednu stranu chceme mít kolem sebe lidi a jsme ochotni pro to udělat mnohé; na druhou stranu takové "obětování se" v zájmu vztahu přináší bolest a té se chceme vyhnout. Jak vyřešit tento základní lidský konflikt? Jak být ve vztazích, které neprodukují žádnou bolest? V zásadě nijak. Takové vztahy neexistují - pakliže nejste naprosto 100% vyspělí a nemáte v sobě vše vyřešené, aby vám vztahy vaši nevyřešenou bolest nemohly zrcadlit. Nakonec tedy, je to takový paradox, pokud chcete vztahy bez bolesti, musíte si tou bolestí ve vztazích projít, abyste ji viděli, mohli s ní pracovat a vyléčit ji.

Taková myšlenka zní sice "hezky" a duchovně, ale taky zní pěkně hnusně, nelidsky a nesnesitelně. A nedokázala bych ji přijmout a ještě nedejbohové propagovat, kdybych si k ní nedošla tou těžkou cestou.

Když jsem byla malé naivní dítě, představovala jsem si lásku jako z románů a romantických filmů, což většina dospělých asi chápe, že je nereálný nesmysl - alespoň na vědomé rovině, mnohdy tomu ideálu "šťastně až do smrti" věříme i tak. Been there done that. Nepřiznali bychom to ani sobě, ale pořád hledáme tu dokonalou lásku a dokonalý vztah a něco, co vydrží napořád. Není manželství samo o sobě takovým ideálem - představa, že někoho potkáme a bude to navždy? A neříkám, že se to nemůže stát, že nemůže být vztah, ve kterém se dva spolu vyvíjí a vydrží spolu celý život. Jenomže to není zrovna norma a je dobré se smířit s tím, že zrovna nám - ano, tobě konkrétně - se to stát nemusí.


Pokud věříte v ideál lásky, budete si říkat, že o lásku je třeba bojovat, že se musíte snažit, přesvědčit toho druhého, jak ho milujete, přimět ho, aby vás chtěl také. Překonat všechny překážky, sami i společně, a padnout si nakonec do náruče, šťastní až na věky. Můžete brát zodpovědnost na sebe, vyčítat si, když to nevychází, dělat vše "ve jménu lásky" a divit se, proč trpíte, proč ten druhý nedělá víc pro vás, proč vám nepomůže, proč vám ubližuje. Jste ale ochotni to pro ideál lásky snášet. Jednou ovšem zákonitě musí přijít vystřízlivění, pocit, že co bylo moc, to bylo příliš. Můžete se ocitnout ve vztahu s domácím násilím, nevěrou, vše táhnout sami - typický scénář, který říká, že je na čase po sobě přestat nechat šlapat. Jednou trpělivost přeteče a začnete se měnit. Sundáte růžové brýle, pochopíte, že takhle to tedy nejde a máte také právo na štěstí. Přichází fáze 2.

Ve druhé fázi se soustředíme na sebe a na své dobro, jsme víceméně sobečtí, ale v mnoha případech zdravě sobečtí. Po letech, kdy jsme byli rohožkou, si řekneme "A už dost!". Už nejsme ochotni tolerovat ubližování, už nebudeme ustupovat, už nebudeme tolerovat tu bolest, co nám druhý způsobuje. Dojdeme k závěru, že bolestivé vztahy jsou nesmysl a nestojí zato a odteď už si do života budeme pouštět jen ty, co se k nám chovají hezky. Začneme si stavět hranice, dávat se na první místo, starat se o sebe a směřovat k sebelásce. Víme, že i když zůstaneme sami, dokážeme se o sebe postarat a nemusíme se ponižovat pro nějakou "lásku" člověka, který nám dává ránu za ranou. Odmítneme být obětmi. Pokud jste v této fázi, asi netušíte, že existuje nějaká další, třetí fáze. Myslíte si, že tohle už je ono, že teď máte tu sebelásku a sebe-úctu a radši budete sami než s lidmi, kteří vám ubližují. Protože skutečné, zdravé vztahy se vzájemným respektem žádnou bolest nezpůsobují. To je druhá fáze. A druhá iluze.

Persefona a sestup do podsvětí

28. listopadu 2017 v 10:16 | Neri |  Duchovní cesta
Příběhy mají velkou sílu. Ať už jsou to pohádky, mýty nebo skutečné historky lidí, dokáží přinést mnoho podnětů k zamyšlení a nejen k němu. Již jsem psala o tom, jaké významy se skrývají třeba ve tvorbě H. Ch. Andersena - dnes se podíváme na jeden starý řecký mýtus, který však není jen pohádkou, je symbolem pro skutečné věci, které v životě zažíváme.

Vezmu vás s sebou na sestup do podsvětí.


Předpokládám, že ten příběh znáte, ale možná za to může můj odvěký zájem o starověkou mytologii. Občas zapomínám, že ostatní nemají takový přehled. Někdy ani základní přehled. Shrnu tedy krátce, o co v onom mýtu jde:

Persefona (původně Koré) byla dcera starořecké bohyně přírody Deméter. Byla velmi závislá na své matce, víceméně bezstarostné dítě, mladá, nevinná, archetyp dívky-panny. Zalíbila se postaršímu bohu podsvětí Hádovi, který ji unesl do své říše, aby se stala jeho manželkou. V temnějších verzích pověsti ji znásilnil. Existují také zmínky o další bohyni (Hekaté), která byla svědkem únosu, ale nijak mu nebránila ani o tom nikomu neřekla. Persefona v podsvětí žít nechtěla, chyběla jí matka, příroda, květiny a denní světlo. Její matka Deméter také trpěla velkým žalem, bloudila po zemi a hledala svou dceru, zapřísahala bohy, aby jí Koré/Persefonu vrátili. Přestala se starat o přírodu a vše na zemi postupně uvadalo. Vládce bohů nakonec rozhodl, že takto to dál nejde a Hádes musí Deméter dceru vrátit. Hádes však oponoval tím, že Persefona v podsvětí snědla pár semínek granátového jablka a kdokoli v podsvětí cokoli pozřel, nemůže se vrátit. Nakonec došli k dohodě - část roku bude Persefona v podsvětí a část roku s matkou. Tak také vznikla roční období. Na jaře se Deméter připravuje a těší na příchod dcery, v létě je s ní a celá příroda kvete, na podzim a v zimě však zas opět truchlí a vše na čas ulehne ke spánku. V podsvětí je Persefona královnou - zasmušilou, éterickou, krotí temperament svého manžela a prosí jej, aby byl občas soucitnější k duším, které do podsvětí zavítají. Když slepý básník Orfeus přišel do podsvětí hledat svou zesnulou lásku, právě Persefona přesvědčila Háda, aby mu ji vrátil. Co by pro svou milovanou ženu neudělal...

Základním tématem mýtu však není, jak se může zdát, varování před muži s nekalými úmysly ani osvětlit vznik ročních období. Je to mýtus o proměně nevinné, naivní, závislé dívky v dospělou ženu, královnu, vědmu. Je to mýtus o přerodu člověka skrze setkání s jeho temnotou. Podsvětí symbolizuje podvědomí. Hádes symbolizuje temnotu v každém z nás. A dívka Koré, později královna Persefona, je čistou, nezkaženou duší, která však nemůže zůstat chráněna před životem a zodpovědností navěky. Jednou musí dospět. Nemůže se navždy schovávat za sukněmi matky.


Disociativní porucha osobnosti vs naše vnitřní osobnosti - v čem je rozdíl?

31. října 2017 v 10:21 | Neri |  Psychologie
V článku My a naše osobnosti jsem řešila, že v zásadě každý člověk má v sobě několik různých osobností, které mají trochu odlišné vlastnosti, názory, náhled na život. Lidé, kteří už u sebe něco podobného vypozorovali, článek jistě pochopili tak, jak byl myšlen. Přecejen i klasická psychologie (Freud etc.) dělí osobnost na několik složek, např. id, ego, superego (zjednodušeně řečeno dětské já, dospělé já a rodičovské já); a tohle nikomu až tak divné nepřijde. Nicméně mé pojetí mohlo a bylo mi řečeno, že i působilo, dojmem, že to v hlavě nemám tak trochu v pořádku a trpím "rozdvojením osobnosti", tedy disociativní poruchou osobnosti. Chápu, že to tak někdo může brát, ale moc mě to netrápí, tak jsem to chtěla původně nechat být. Nicméně. Téma této poruchy osobnosti je natolik fascinující a zajímavé, že mi to nedalo a rozhodla jsem se s vámi sdílet něco více o této poruše a vypíchnout ty hlavní rozdíly mezi "zdravým" člověkem s více vnitřními osobnostmi a člověkem s disociativní poruchou osobnosti (anglická zkratka je DID a pro zjednodušení budu nadále používat ji).

Dodnes se někteří odborníci přou, jestli je DID skutečnou nemocí nebo to lidé jenom hrají a vlastně žádné samostatné osobnosti nemají. Pak tady také máme laickou veřejnost, která DID zdá hlavně z filmů a považuje ji za velmi nebezpečnou poruchu, při které mohou být jiné osobnosti velmi nebezpečné. Mnoho lidí si dodnes prostě představuje, že člověk s DID je takový Jekyll & Hyde. Tento fenomém je ale mnohem složitější a často může vypadat i mnohem méně zajímavý, než jak ho prezentují knihy a filmy. Člověk s DID je málokdy nebezpečný, naopak, většinou je spíš oběť.

Jak DID vzniká?
Odborníci tvrdí, že za vznikem DID nejčastěji stojí nějaká velmi traumatická událost v dětství. Člověk si tak v sobě vytvoří další osobnosti coby ochranný mechanismus. Např. se "ukryje" do jiné osobnosti, aby se oddělil od prožívání onoho traumatu, aby se s ním lépe vyrovnal, může mít další osobnost, která jej chrání, je silnější, schopnější se nějak poprat se situací (třeba zneužíváním), která se děje. Takové dítě si ani nemusí uvědomovat, že je s ním něco špatně - děti málokdy vědí, co je a co už není normální, proto je často tak snadné zneužívání a jiné věci ututlat. Dítě věří, že to je prostě běžné, že tak věci chodí - proč by si někde stěžovalo? Podobně si může myslet, že být více osob naráz je normální.


Jak se DID projevuje?
Jistě máme všichni určitou představu o tom, jak taková rozdvojená osobnost vypadá. Představíme si třeba dvě osoby, které se střídají v jednom těle, nejspíš také víte o výpadcích paměti. Jak si ale představit, co osoba s DID skutečně zažívá, když jste nikdy nebyli v její kůži? Není divu, že nám občas toto onemocnění může připadat značně nereálné. Nepředstavitelné. Ti lidé to musí hrát... nebo ne? Za mě osobně je těžké existenci DID popřít hlavně od doby, co jsem viděla videa jedné slečny s DID (Jess), která tedy také natáčí na youtube. Jistě, takových osob je tam víc, ale myslím, že svou situaci dokázala ze všech zachytit asi nejlépe. Rozdíly mezi jejími osobnostmi jsou tak markantní, že by musela být opravdu neuvěřitelná herečka - nemluvě o tom, že by musela být herečka 24/7, protože i její manžel a přátelé ostatní osobnosti znají a umí mezi nimi rozlišovat. Každá z těch osobností je prostě celistvá a kompletní sama o sobě, ne jen nějaký fragment.

O upřímnosti a o tom, proč je někdy lepší mlčet

17. října 2017 v 12:17 | Neri |  Mezilidské vztahy
Možná to víte, možná ne, ale jsem za pravdu a upřímnost vždy a ne jinak. Vždy? Kéžby to bylo tak jednoduché. Upřímnost je skvělá a důležitá věc, je nutná pro autenticitu a zjednodušuje život. Když se přijímáte, není důvod lhát. Ale lhát není to samé jako říct všechno, co se vám hned přijde na mysl, kdykoli, ať už se to hodí, nehodí nebo to ty ostatní zajímá či nezajímá.

Proč je tedy někdy lepší mlčet a jindy se minimálně krotit? A kdy to tak je?

1. Když toho druhého neznáte.
Jsou věci, které není vhodné ani dobré rozebírat s cizími lidmi. Nikoho nezajímá, jaké máte zdravotní problémy a co provedlo vaše dítě dnes ve škole... alespoň ne nikoho cizího a už vůbec ne, jestli používáte tyto věci jako výmluvu. Výmluvy nemá nikdo rád. Plus, je dobré si zachovat určité soukromí při komunikaci s cizími lidmi. Nikdy nevíte, s kým máte tu čest a co s těmi informacemi udělá. Sem také spadá, že není vhodné říkat cizím lidem, co si o nich myslíte, hlavně když je to negativní. Je ok pochválit cizí paní halenku, třeba ji to potěší. No rozhodně není dobré křičet na někoho, že je blbec nebo má hrozné oblečení. Neznáte ho, tak co vy víte o jeho inteligenčním kvocientu? :-) A koho zajímá, že se vám nelíbí jeho styl? Někomu jinému se třeba líbí. Je to váš subjektivní názor a ten někdy nic neznamená. Snažte se být ohleduplní a neubližovat zbytečně a nespravedlivě.


2. Když někoho váš názor prostě nezajímá.
Je neslušné svůj názor ostatním lidem bezdůvodně vnucovat. Je to neohleduplné a není to upřímnost, je to prostě bezohlednost. Pokud se vás někdo zeptá, co si myslíte, máte plné právo mu to říct - když nesouhlasíte s jeho, tak co nejslušněji (minimálně do té doby, dokud je ten druhý slušný taky, ale je lepší si to udržet i pak). Naopak přijít k nějaké matce na pískovišti a říct jí, že své dítě vychovává zcela špatně a je hrozná matka a neměla by toto a měla naopak toto... to je její věc a věřte, váš názor ji opravdu nezajímá. Stejně jako sraz vegetariánů nezajímá, že vy milujete maso a oni jsou blázni. Vždy se zamyslete nad tím, co takovým prohlášením získáváte. Jsou chvíle, kdy je dobré říct váš názor, i když se na něj nikdo neptá. Například když jde o něco, co je pro vás osobně důležité z morálního hlediska. Pokud vidíte někoho, jak ubližuje dítěti nebo zvířeti a štve vás to, je v pořádku zakročit. Pokud ale někdo dělá něco neškodného a vám se to "jen" nelíbí, protože byste to udělali jinak a lépe, nemusíte se do toho plést. Stejně je ok promluvit proti nespravedlnosti, vymezit se vůči činům, které odsuzujete, zkrátka demonstrovat, bojovat za to, čemu věříte... ale jen pokud to má vyšší smysl a není za tím jen vaše potřeba všem ukázat, že máte pravdu; a snaha měnit lidi kolem sebe k obrazu svému :-)


3. Když nemáte co hezkého říct, jen urážky.
Skoro stejný případ jako u jedničky. Klidně řekněte někomu cizímu, že vypadá dobře; ale neříkejte, že vypadá strašně. Je to jen váš subjektivní názor a nijak toho dotyčného neobohatí. Složitější už je to v případě, že mluvíte s kamarády, partnerem, rodinou... anebo vás někdo cizí opravdu rozzlobil a je přirozené se bránit. Tehdy přichází na řadu mluvení pravdy, ALE ohleduplné. Pokud něco kamarádce nesluší, je vhodné jí říct, že podle vás jí to nesluší. Není vhodné říct: "Vypadáš v tom jako tlusté prase." Vždy to lze říct třeba: "Podle mě tě to dělá širší." Vnímáte ten rozdíl? A obojí je upřímnost. Stejně tak můžete někomu říct obhleduplně, že s ním nesouhlasíte nebo vám vadí jeho chování. Dusit to v sobě není dobré, pokud jsou to blízcí lidé.

Co dělat v případě hádky, když vám někdo ublížil? Pokud nejste v tu chvíli schopni říct něco konstruktivního, je lepší odejít, uklidnit se, nechat si trochu času a probrat to jindy. No pokud vás naštval někdo cizí, asi to nepůjde. Snažte se omezit nadávky a urážky na minimum a místo toho, abyste mluvili o druhém, mluvit o sobě. Je to jedno ze základních pravidel asertivity. Řekněte, jak se cítíte vy, co se vás dotklo, co vám připadá nespravedlivé a co si vy myslíte o oné situaci. Při hádce s bližními je možné zajít i víc do detailu, obzvlášť pokud se onen problém opakuje, klidně popište, jak moc špatně se z toho cítíte, jak byste rádi, aby se ten druhý choval, omluvte se za cokoli, co víte, že jste naopak špatně udělali vy... pokud myslíte, že nic, hlavně to druhému nepředhazujte ;-) Snažte se hledat řešení a společnou řeč, ne mít za každou cenu pravdu.

Co je to hojnost (peněz) a jak jí dosáhnout?

10. října 2017 v 9:12 | Neri |  Rady a tipy
V sobotu jsem cestou z obědu minula výlohu knihkupectví a najednou mě, po hodně dlouhé době, napadlo, že by bylo hezké si prohlédnout nějaké knihy. Láska ke čtení mě nějak opustila během střední školy a dnes už máloco přečtu, když nepočítám "odborné" knihy. Následně mě také napadlo, že bych se měla zastavit v lených knihách. Byl to takový ten neodbytný, intuitivní pocit, tak jsem si řekla, proč ne. Obcházela jsem regály, aniž bych věděla, co jsem hledala a mou pozornost upoutalo několik knih. Jedna byla o vílách a skřítcích a už jsem ji dříve četla. Pak tam byla nějaká o marketingu, ale tyhle triky už znám a stejně mám pocit, že jejich neznalost není můj hlavní problém. Můj problém je trochu jiný. A tam, za tou knihou o marketingu, byla schovaná kniha Klíč k bohatství od Napoleona Hilla. Známější je možná její předchůdce, Myšlením k bohatství, ale když už si mě ta kniha našla, koupila jsem si ji. Protože peníze a hojnost jsou téma, kterým se poslední dobou hodně zabývám.

Faktem je, že peníze pro mě byly vždycky velký problém. Dá se říct, že tenhle kanál mám obrovsky zablokovaný. U nás doma se ostatně vždycky mluvilo jen o tom, jak je peněz málo, jak na nic nemáme, jak jsme na tom špatně... a byly doby, kdy byli oba rodiče na úřadu práce a já byla vyděšené malé dítě, závislé finančně na rodičích, naprosto neschopné nějak odvrátit hrozbu "bankrotu" a žití na ulici, které rodiče zlověstně předpovídali. Také se kvůli penězům často hádali a byla to hlavní věc, která položila jejich manželství. Přitom oba měli vysokou školu a otec, když vydělával, tak měl přes dvacet tisíc měsíčně. Tyto peníze však raději "investoval" do pochybných léčitelů než do rodiny a vyčítal matce, že neumí šetřit. Kdo byl v tomto případě na vině je nasnadě, ale nemá smysl to dnes příliš řešit. I když jsem se z té krize příliš nevyhrabala, vzhledem k tomu, že otec je opět na nemocenské a hrozí mu ztráta práce... dnes už nejsem desetileté dítě. Je mi dvaadvacet a i když studuji, můžu se svým osudem už něco dělat. Tenkrát jsem nemohla a tohle zoufalství, strach a bezmoc - a pocit, že nemáme žádné peníze a já s tím nic nedokážu udělat - se mě tak trochu drží dodnes.

Jednou jsem se z toho zkusila na sílu vytrhnout, věřit, že můžu mít peníze, najít si práci a postarat se o sebe... no skončilo to velkým fiaskem, žádnou práci jsem nenašla a skončila málem na té ulici, kdyby mě rodiče "nevzali zpátky" za to, že budu dále studovat. Takže abych to zkrátila - vydělávat peníze pro mě vždy bylo něčím téměř nemožným, něčím, co se v mé realitě vůbec nevyskytovalo. Až na jednu výjimku jsem neměla žádné brigády a jakýkoli pokus si vydělat selhal. Takže zřejmě, nějaké ty velké bloky tam mám a je to docela odyssea s nimi pohnout.

Jak si tedy troufám vám radit, jak pohnout s těmi svými bloky? Netroufám. Nicméně jsem začala zkoušet pár věcí a zaznamenávat malé pokroky, tak mohu doporučit něco, co se třeba vyplatí také zkusit... anebo to berte tak, že já to zkouším taky a můžete to zkusit se mnou a navzájem se podpoříme. Uděláme pokus! Pokud to zvládnu já, tak vy taky :-)

Teď, když jsem vysypala svůj příběh, bylo by dobré vyjasnit si, co jsou to vlastně peníze a co je hojnost.

Možná už jste to slyšeli - hojnost není jen o penězích; a peníze jsou jen energie, nic víc. Dává to smysl, dokonce ani v bance při převodu peněz z jednoho účtu na druhý neoperujete se skutečnými "papírky" - vše jsou to jen čísla. Odněkud se berou, někam jdou, lze si za ně pořídit téměř cokoli, ale peníze jsou více myšlenka než fyzická věc. Přecejen, papír si můžete ustřihnout a potisknout, ale to z něj peníze nedělá. Dělá to z něj jen ustálený zvyk, myšlenka, že papír s určitými atributy je platidlo. Nic víc v tom není. Tak proč je sakra tak těžké si přitáhnout do života nějaké papíry nebo čísla? Čísla jsou přece všude, spoustu papíru taky není problém získat. Takže to jediné, co ze získávání peněz dělá problém, je opět myšlení. Pro každého mají ty papírky jinou myšlenku - pro někoho jsou to papírky, které mu zajišťují vše, co potřebuje a zbavují ho starostí; pro jiného jsou ty papírky něčím, co zoufale chce a potřebuje, ale nedokáže získat. Jsou to vlastně malí hajzlíci, co se mu pořád vyhýbají. Nebo se objeví a zase zmizí. Jen tak. Lze asi odvodit, kdo má z peněz lepší pocit.

Hojnost, na druhou stranu, je víc než soubor papírků nebo čísel. Hojnost je životní pocit. Hojnost využívá peníze, ale nejen ty a nejen vaše. Hojnost je, že cítíte dostatek, případně i bezpečí, svobodu, klid, protože se nebojíte, že o vás nebude postaráno. Hojnost je opakem strachu. Strach je ale to, co většina z nás zná mnohem lépe a zažívá častěji, než hojnost. Pro každého taky znamená hojnost něco jiného. Ano, může to být hojnost i ve vztazích a zdraví, zůstaňme však pro účely tohoto článku u materiálních věcí a služeb. Někdo potřebuje 20 tisíc měsíčně, aby cítil hojnost, někdo 30 a někdo 150. Nikdo z nich není lepší či horší, úspěšnější či neúspěšnějí. Jediné měřítko úspěchu je pocit štěstí, spokojenosti a naplnění. Pokud máte potřebu se srovnávat s jinými a chcete mít peníze, abyste se jim vyrovnali, problém je třeba hledat a řešit v jiné oblasti. Říká se jí sebevědomí a sebehodnota :-) Pokud však potřebujete určitou částku, abyste měli vše, co je pro vás osobně v životě důležité (a dá se koupit), pak víte, na jaké částce leží vaše hojnost. Na druhou stranu - a na to je důležité nezapomínat - není hojnost jen o tom, kolik máte peněz v ruce, ale také o tom, co všechno máte a co dostáváte - ano, i zadarmo. Dostali jste dárek? Dostali jste slevu? Dostali jste něco jen tak? Zaplatil vám někdo oběd? Pomohl vám někdo, poradil? To všechno je z hlediska energie to samé, jako dostat peníze na ruku. Jen my to tak většinou nevnímáme a tím přehlížíme spoustu hojnosti, která se nám dostává a tímpádem přicházíme i o spoustu radosti, kterou můžeme cítit. Nevidíme dostatek, i když ho máme. No pak je těžké dostat ještě víc :-)


Existuje hodně věcí, které lze zkusit, abyste se posunuli, dostávali víc, cítili víc hojnosti, pohli se svými bloky. Pro každého může být více či méně relevantního něco jiného. Záleží také na tom, kde konkrétně máte "slabiny". Můžete mít problém přijímat, protože máte pocit, že si peníze nezasloužíte. Můžete mít pocit, že lidem "ubližujete" tím, že po nich chcete peníze (za svou práci, službu), využíváte je. Můžete si myslet, že nejste dost dobří a schopní na to, abyste "se prodali". Že nedostanete tu vysněnou práci. Můžete utrácet víc, než je zdrávo, jako byste schválně vše rozházeli za nesmysly jen proto, že nedokážete s penězi zacházet. Ano, pocit, že nevíte, co s penězi, vám také blokuje jejich přijímání. Možná jste totálně nevděční (to je ok, vděčnost nás doma většinou neučí). Možná vás děsí, že se vzdálíte své rodině a přátelům, lidé vám budou závidět, stanete se horšími lidmi, ... přecejen, většina lidí si pořád jen stěžuje. Stěžují si, že dělají práci, kterou nesnáší - a stěžují si, že mají málo peněz a hned je utratí. A když řeknete - já svou práci miluju a peněz mám dost! Co oni asi na to? Je toho hodně. Proto si vyberte něco, z čeho máte nejlepší pocit... a zkuste to aplikovat co nejdéle, minimálně měsíc nebo dva, abyste si zvykli a stalo se to samozřejmostí.

Teď už rovnou k metodám, které můžete zkusit (a já už je zkouším/zkoušela):

Láska spočívá v tom nudném a obyčejném

3. října 2017 v 9:09 | Neri |  Mezilidské vztahy
Občas vím, že bych měla napsat článek, ale žádné téma mě nenapadá. Občas na mě vyskočí čtyři témata za večer, která si někam poznamenám, ale pak se mi o nich nechce ani psát. Možná je to tím, že poslední dobou píšu moc věcí, dva blogy, pak tady byl e-book, ... člověk se i tak nějak mentálně unaví. Takže, náměty na články mám a některé docela pěkné, jen musíte být chvíli trpěliví, než se dostanu k tomu je napsat. Také jsem se stěhovala, asi dva týdny jsem zase na kolejích, chtělo to čas si zvyknout - nové prostředí, nové lidi, nová škola. A do toho mám hlavu jako balón z rodinných záležitostí.

Ale před pár dny večer mě během mého přemítání "o ničem" napadla myšlenka - nijak přetvratná, pro některé, ale často se na ni zapomíná. A to, že to nejkrásnější, ta největší láska, spočívá v tom nudném a obyčejném. Jako je každodenní život.

Proč je to tak trochu převratná myšlenka?

Na jedné straně jsou lidé, kteří mají dlouholeté vztahy, pracují na nich a tohleto (možná) moc dobře ví.

Na druhé straně jsou ti ostatní, co lásku znají hlavně z filmů a knih, kde je to samá romantika za zvuků orchestru :-)

Mluvit o tom ale chci hlavně ve spojitosti s dvojpaprsky, i když u těch filmů je to dost podobné.

My, lidé na duchovní cestě... hlavně ti, kteří máme nebo chceme mít svůj dvojpaprsek... si někdy představujeme, jak to bude všechno výjimečné, jiné a unikátní a pak můžeme být zklamaní, když nám dojde, že... no, není to takové. Ne tak úplně. Všude se řeší, jak je vztah dvou DP výjimečný, jak funguje a existuje hlavně na duchovní rovině, jak se musí oba dva léčit a rozvíjet a řešit si své problémy a stoupat nahoru a málem se duchovně povznést až k nebi... až by jeden myslel, že takový pak bude i jejich vztah, samé duchovno a magie a vůbec nic obyčejného. Jenomže on je to vztah jako každý jiný. A nelze jej vybudovat pouze na jedné rovině - i ta fyzická se počítá.

Mezi duchovním a fyzickým musí mít člověk rovnováhu jak v životě, tak v (DP) vztahu. Nestačí se jen duchovně vyvíjet, nestačí duchovní stránku opomíjet. Je potřeba mít obě. A tak, zatímco se povznášíte a pracujete na sobě a nejradši byste jeden s druhým mluvili jen o významných, život-přesahujících tématech, nakonec, pokud se vztahu dočkáte, zjistíte, že o tom to není. Zjistíte, že i přes svou nadpozemskou lásku se spolu musíte sžívat jako každý jiný pár. Také vás čekají třenice, otravní příbuzní a přátelé, nošení čajíčků v nemoci, utírání zadků vašich dětí a chození na úplně nudné a přízemní nákupy, kdy jeden si koupí salám, druhý salát, a oba žasnou nad tím, jak to ten druhý může jíst. Rozdíl je jen v tom, že... tyhle naprosto běžné a nudné činnosti byste za nic nevyměnili jen proto, že je můžete dělat a sdílet s tím druhým.

Tak prostá totiž láska je.

Je jedno, kolikrát vás ten druhý naštve, zklame, jak moc je někdy lidský a obyčejný, jak moc je někdy rozdílný, jak moc obyčejný váš neobyčejný vztah je. Záleží jen na tom, že on je on a vy jste vy a nikoho jiného vedle sebe nikdy mít nechcete. To je láska. Vážit si takových prostých okamžiků a být za ně vděčný. Ne v prvním roce zamilovanosti, ale po zbytek života. I když ten zbytek bude stejně nudný jako u jiných párů, stejně pro vás bude výjimečný, protože ten druhý je pro vás výjimečný. A neexistuje nic krásnějšího, než s ním jít nakupovat nebo vybírat, co si dáte zítra k obědu.

Láska není v romantice - láska je v těch každodenních chvílích.

Když to pochopíte a začnete cítit, už vám ta romantika a výjimečnost nikdy chybět nebude.

Ve skutečnosti je to jen takové pozlátko, které se skutečné, upřímné a neokázalé lásce nevyrovná.

A tak je to u "normálních" vztahů i u dvojpaprsků. Dvojpaprsky taky sedí doma a koukají spolu na filmy, taky musí něco jíst, taky jsou nemocní, taky mají spory, taky... cokoli, doplňte si. Ale milují se natolik, že žádný spor není dost velký na to, aby je rozdělil; a ušli už takový kus cesty, překonali tolik zkoušek a museli se tolikrát ujistit, že ten druhý je opravdu to, co chtějí... že se jeden druhého prostě nevzdají, jakmile už se jim povede skončit spolu. Je to vztah na celý život. Je to práce jako každý jiný vztah. A tak na to myslete a někdy, pokud třeba spolu ještě nejste, vemte zavděk i normálními, přízemními radami pro obyčejné páry. Třeba jak komunikovat, jak mluvit jazyky lásky nebo jak si získat důvěru partnera. I vztah dvou dvojpaprsků totiž má svou zcela přízemní, fyzickou rovinu, na které musíte fungovat stejně dobře, jako na té duchovní. Nezapomeňte na ni. Kytička potřebuje k životu nejen slunce, ale i zeminu - a vztahy jsou takové kytičky :-)

Pozemští - vtělení - andělé

19. září 2017 v 10:15 | Neri |  Víly, bohyně a ostatní bytosti
V posledním magazínu jsem psala o andělích a o tom, co jsou tyto bytosti zač. Původně jsem chtěla další článek napsat o tom, jak je kontaktovat, ale faktem je, že o tom nemám příliš co napsat z vlastní zkušenosti. Pro mě bylo kontaktování mého anděla dost jednoduché a přirozené (a jsme v kontaktu dodnes), stačilo si v zásadě jen připustit, že to jde a "promluvit" na něj myšlenkami. Jenomže já slýchala jiné bytosti už předtím. Tím chci jen říct - netuším, jak pomoci někomu, kdo anděly neslyší, neví, co mu říkají, neměla jsem pro to velké překážky, které bych osobně překonala. Vím jen, že každý má svého strážného anděla a každý k němu může mluvit, i když ho neslyší. A on může mluvit zpátky k vám - třeba skrze znamení ve vnějším světě, automatické kreslení, psaní, vykládací karty, intuitivní pocity, ... hledejte, co je pro vás přirozené. Dnešní článek tedy nebude o kontaktování andělů, ale o tom, jestli jsou mezi námi nejen vtělené víly, ale i vtělení andělé a jak poznáte, jestli mezi ně patříte.

Vtělení andělé jsou, stejně jako je tomu u vtělených víl, andělské duše, které se rozhodly pro lidský život. Obvykle proto, aby pomáhaly lidem, pomáhaly lidstvu se posunout, vyspět. Také se mohou snažit lépe pochopit lidský život, na vlastní kůži. Psala jsem, že andělé nemají ego, jsou zcela nesobečtí a milující. To pochopitelně pro vtělené anděly platit nemůže. Nelze být člověkem - duše v lidském těle, žít v lidském světě - a nemít ego. Ego nás chrání, vyčleňuje naši osobnost, dává nám hranice, která vymezují nás oproti všemu kolem. Bez ega není žádné "já". A dovedete si představit člověka bez "já"? Přesto vtělení andělé mají mnoho charakteristik podobných andělům v jejich jemnohmotné podobě.


Ve své lidské existenci se cítí jiní, než ostatní, jaksi oddělení. Mají pro ostatní lidi pochopení a mají je rádi, ale jsou velmi citliví - hlavně mají citlivé nervy - a těžce snáší odmítnutí, urážky nebo násilí. Dokonce i násilí v televizi se vyhýbají, protože je dokáže hluboce zasáhnout. Co teprve zpravodajství o přírodních katastrofách, vraždách, ... Mohou občas pocítit smutek či dokonce hněv, když vidí, jak si lidé ubližují - navzájem i sami sobě tím, že se shazují, nemají se rádi, ... Táhne je to k pomáhajícícm profesím, mohou být psychology, doktory, zdravotními sestřičkami, pracovat v sociální péči se závislými, dětmi či lidmi v tíživé finanční situaci. Cítí se být povolání k pomoci lidstvu. Často jim dělá problémy si vytyčit hranice, jsou velmi empatičtí a problémy ostatních je zasahují do hloubi duše. Syndrom vyhoření ze snahy pořád všem pomáhat není nijak neobvyklý. Také se jim stává, že své potřeby odsouvají na druhou kolej, protože příliš žijí potřebami ostatních. Za partnery si často vybírají osoby, které potřebují "zachránit". Setrvávají v toxických, bolestivých vztazích, protože pořád věří, že svou láskou toho druhého změní.

Mívají příjemnou tvář, působí sympaticky a proto se jim se svými problémy svěřují kolikrát i úplně neznámí lidé. Docela běžná je také nadváha, která plní funkci ochranného obalu organismu. Mohou v jídle hledat útěchu, protože jsou zahlceni bolestmi ostatních, anebo mohou naopak jíst tak málo (díky nezdravému, přehnaně nesobeckému přesvědčení, že si to nezaslouží a že ostatní to jídlo potřebují více) a tím "nutit" svůj organismus k tomu, aby si dělal zásoby. Nadváha je často také náhradou hranic, které lidé nemají "v hlavě" - zkrátka ochranou před energiemi, které tak citlivě vnímají, ale neumí se vůči nim nijak energeticky "bránit", dočasně uzavřít.

Mohou se narodit do rodin, kde jsou různé závažné problémy - týrání, alkoholismus, psychiatrická choroba, ... mohou být málo milovaní a trpět nízkým sebevědomím. Zkrátka si před narozením vybírají těžké lekce, aby co nejlépe rozuměli lidem v podobně těžkých situacích a z první ruky věděli, jak je zvládnout. A stejně jako u vtělených elementálních bytostí většinou nehrozí, že by se tito vtělení andělé nějak chlubili svým původem. Může jim dlouho trvat, než se smíří s tím, že nejsou jako ostatní, že jsou jiní, že pochází z "nebes"... což je nedělá lepšími ani horšími než ostatní lidi, jen trochu odlišnými. Některým mohou být vzpomínky na nebe a kontakt s anděly (který je jim přirozený) útěchou, jiní projdou životem, aniž by zjistili, kdo jsou. Každá cesta je jiná.

Svět andělů jim ale bývá blízký, často je již od dětství/mládí zajímají věci mezi nebem a zemí, sbírají sošky andělů a někdy mohou díky své vnímavosti cítit i svá astrální křídla. Není pro ně těžké slyšet anděly, mohou mít talent pro astrální cestování, práci s energií, léčení, apod. Mají silnou intuici, křesťanskou (příp. jinou) víru, vnitřní sílu, jasné morální hodnoty. Považují pravidla a jejich dodržování za důležité a jen velmi málo a neradi lžou. Podvádění je jim trnem v oku. Snaží se vždy pomáhat, zastanou se slabších. Mohou se díky tomu dostat až do život ohrožující situace. A pokud se náhodou dostanou k penězům, většinou radši žijí skromně a rozdávají na charitu a účely, které jim připadají důležité.

Věří, že láska je to jediné a nejdůležitější - ať už je to láska k Bohu, bližnímu svému, přírodě nebo k sobě sama.

Kam dál