Moje důvody, proč je skvělé bydlet sama a být single

Neděle v 11:20 | Neri |  Moudra ze života
Ne, nestala se ze mě ještě větší feministka než už jsem (haha) ani nemám nic proti zamilovaným párům. Zkrátka se chci tentokrát podělit o výhody samostatného života podle mě. Pokusím se vynechat ty nejčastější, kterými se ohání ve svých článcích single-a-šťastná! děvčata a přihodit pár specifičtějších. Pokud jste šťastně ve vztahu a nechcete ani slyšet o tom, že by vám mohlo být bez miláčka dobře, radši ani nečtěte, nechceme přece vyvolávat nevraživost o:-) V opačném případě si užijte můj malý seznam, proč někdy vážně miluju svůj život i přes to, že jsem odjakživa single a jiné už to zřejmě nebude.

PS: Ano, pokud je vám z vaší osamělosti do breku, třeba váš to trochu rozveselí. Anebo vám přitíží. Čtení na vaši zodpovědnost!!!


1. Můžu chodit spát a vstávat kdykoli chci

Ano, není nad pořádný spánek dle vlastních podmínek! Možná víte, že je bezva mít pro sebe celou postel, ale co opravdu zbožňuji je chodit spát kdy JÁ chci. Takže pokud mám za sebou těžký den, zhasnu si v deset a nikdo si nestěžuje, že je ještě brzo a chce být na počítači. Nikdo nesvítí lampičkou (nesnáším spaní při světle), nikdo nedělá hluk, nikdo nedrobí do postele při pozdní večeři zatímco se snažím usnout. Ještě víc mě to těší, když mám zrovna záchvat migrény a jsem schopná jít do postele v osm večer a potřebuji naprostou tmu a ticho.

Naopak, pokud se mi nechce jít spát do tří v noci, nemusím, nikoho neobtěžuju a nestěžuje si, že dělám hluk JÁ. Navíc si pak klidně můžu ráno vstávat ve dvanáct, nemám-li jiné povinnosti, a nikdo mě nebudí. Plus, pokud mám zrovna depresi, záchvat menstruačních bolestí nebo jsem jen líná, můžu v posteli ležet celý den, prospat celé odpoledne, můžu si kdykoli zdřímnout po práci, obědě nebo po škole, zkrátka, nikdo mě neruší, já nikoho neruším a nikdo mě nebude kritizovat, že jsem líná a nemůžu být v posteli celý den (maminky jsou na to expertky a tu mou obzvlášť nezajímá, že je den v měsíci, kdy umírám bolestí a nemůžu ani sedět, natož chodit).



2. Mám naprosté soukromí na všechny ty nechutné, nekulturní, trapné nebo jen osobní věci

Přiznejme si to, všichni milujeme své soukromí, protože všichni máme věci, které druhým nechceme ukazovat. Nemyslím ty běžné drobnosti, co bez okolků sdílíme s rodinou, spolubydlícími nebo partnerem, jako jsou neoholené nohy, rozcuchané vlasy, usoplený nos nebo smrádek z pusinky. Myslím ty zábavné věci, za které se stydíte, jako jsou falešné prozpěvování a epileptické tanečky u písníček, poskakování z radosti, hloupé ksichty, co na sebe děláte v zrcadle, zkoušení šatů jen tak pro radost - i když ty vytvořené kreace mohou být hrozné - hraní si na kohokoli a cokoli, třeba tajného agenta nebo modelku (přiznejte, že to občas i v dospělosti děláte, když vás nikdo nevidí). Také ty nekulturní věci. Dloubání se v nose, škrábání na koulích, menstruace, masturbace, sledování porna, vylučování, apod. Možná existují páry, kde jim nevadí před sebou masturbovat nebo se žena se svou krvavou vložkou nemusí schovávat na záchod, aby to drahého nepoložilo, ale kolik takových párů znáte? Vím, vím, nemluví se o tom, takže ani nemůžete vědět, jak to doma mají. Přesto se vsadím, že tak velká intimita se často nevidí. Jenomže já jsem sama, takže klidně můžu tancovat, blbnout, hrát si nebo dělat jiné věci, o kterých se nemluví, takže pšt, nic nevíte.

Někdy si ale hrozně ráda jen tak obleču některé své krásné šaty, co většinou nemám kam nosit, pustím si hudbu a koukám z okna. Jen tak, protože mě to těší. A nemyslím, že by pro to (a jiné "divné" věci, co dělám) měl někdo cizí úplné pochopení.

 

Jak a proč psát básně

19. srpna 2016 v 9:33 | Neri |  Kreativní nápady
Dnešní článek je tak trochu pokračováním původního a docela úspěšného článku o psaní povídek či románů, zkrátka, prózy. Jelikož ale píšu také básně, dnes se zaměřím na ně. Máme před sebou tedy takovou malou půlhodinku poezie (nebo i kratší dobu, záleží na tom, jak rychle čtete :-))


Já a poezie

Sama se psaní básní věnuji asi od čtrnácti let, i když svou úplně první báseň jsem nejspíš napsala o rok či dva dříve. Takže aktuálně tomu bude zhruba sedm let od chvíle, co jsem s tím začala. Pokud vás zajímá, proč jsem s tím začala, jíž jsem to v jednom článku zmiňovala, ale nepamatuji si který to byl a nebudu ho hledat. Proto se k tomu stručně vrátím. K psaní básní mě přivedla jedna hloupá dětinská zamilovanost do kluka, se kterým jsem si tak v těch třinácti-čtrnácti psala a vlastně jsme se ani nikdy neviděli, i když jsme to brali jako strašnou lásku. Že to byl nevyspělý žárlivý blbeček je škoda vůbec zmiňovat (ano, Nerisa vážně bývala taky hloupá a naivní a slepá). Moje první básnička tedy byla cosi jako vyznání lásky a když jsem mu ji celá nadšená poslala (podotýkám, že byla hrozná), obvinil mě, že jsem ji někde stáhla a vydávám za svou. Tolik k lásce a důvěře. Každopádně jsem ho časem opustila, ale básním se věnovala čas od času dál. Moje první vážnější pokusy se datují do věku patnácti let a psala jsem je na koleni na intru, plná zmatených emocí, které jsem neměla kde jinde ventilovat. Od té doby se psaní básní stalo nepravidelně pravidelnou záležitostí. Kdykoli mě něco opravdu žralo a potřebovala jsem to ze sebe dostat, napsala jsem o tom báseň. Později jsem je začala i zveřejňovat. Dodnes si část z nich pamatuji zpaměti a přiznávám, že si je někdy sama čtu a kochám se jimi, protože jsem na část z nich vážně hrdá a dodnes v nich vidím ty pocity a myšlenky, které jsem prožívala, když jsem je psala :-)


Chci na nich především demonstrovat, kde jsem začínala a jak se mé psaní vyvíjelo - a jak se může vyvíjet i to vaše. Vybrané sloky svých básní budu používat také k ilustraci některých jevů popisovaných zde v článku.


Proč psát poezii?

Na rovinu - na 99% si tím nic nevyděláte, básně nejsou výdělečný byznys. Jen minimum lidí se v dnešní dbě dokáže prosadit, obvykle jsou to takoví, kteří píší lehčí poezii pro pobavení. Někteří lidé si rádi přečtou i jinou, vážnější, depresivní, k zamyšlení, ale většinou za ni neplatí. Proto pokud hledáte zlatý důl, hledejte jinde. Na druhou stranu má poezie jiné klady a dokáže svému pisateli prospět především tím, že: 1. Mapuje váš život. Za deset let si můžete přečíst svou báseň a vzpomenete si, co jste tenkrát prožívali. 2. Funguje jako ventil silných emocí. Pokud máte problémy ve vztahu, sebevražedné myšlenky, cítíte zklamání světem a životem nebo naopak chcete do světa vykřičet svou radost z narození dítěte, poezie je ideální prostředek vyjádření pocitů, které jinak vyjádřit neumíme. Používám ji především k tomu. 3. Estetické působení. Když píšete hezké básně (hezké pro vás a ty, co mají stejný vkus, každý preferuje něco jiného a někdo poezii celkově nerad, jako třeba moje máma), potěší vás jejich čtení na srdci i na duši. Milovníci češtiny, krášných vět a slov, zkrátka, jazyka, si při čtení hezkých básní přijdou vždycky na své.


Kde začít

Já začínám vždy u myšlenky či pocitu a když jsem začala se psaním, netušila jsem nic o literární teorii, druzích rýmů či jak to udělat, aby báseň hezky zněla. Eufonie, kakofonie, anafora a další vyšší dívčí, které poznáte na střední škole (a ze kterých musíte odmaturovat) pro mě byly neznámé věci. Já prostě psala, jak jsem to cítila a pokud mi to znělo dobře, tím líp. Jsem dost klasik, nemám ráda volný verš ani moderní poezii, která se nerýmuje, takže jsem vždy všude měla jakýsi druh pravidelného rýmu, s mírnými odchylkami v některých verších u některých básní. Takže ano, můžu vás obeznámit se základy teorie, ale obejdete se i bez ní, hlavně, když dokážete vyjádřit svůj pocit nebo myšlenku. Ale pro pořádek, pár základních věcí...

Přehled novinek na literárním blogu

16. srpna 2016 v 12:51 | Neri |  Oznámení
Vím, že dle čísel na počítadle je můj literární blog oproti tomuto těžce opomíjen. Ano, opomíjím ho i já, jelikož tam teď přibývá něco nového jen málokdy. Jediné, co čas od času píšu, jsou články, pak mám rozepsanou knihu (tu ale zatím nikde nezveřejňuji) a jeden e-book čistě k fantasy stylu. Přesto mě občas praští inspirace po hlavě (čtěte: chci se vypsat) a nějaká ta básnička vznikne. Proto jen tak informačně přikládám odkazy na ty nejnovější, které jste mohli přehlédnout.

Pokud vás má literární tvorba nezajímá, seznam níže můžete ignorovat. Pokud však sami rádi píšete básně a chcete se zlepšit nebo to chcete zkusit a nevíte, kde začít, zhruba do týdne by měl vyjít článek o psaní básní. Tak si to pohlídejte :-) A ukázku mé tvorby berte jako jakési doporučení, možnost zhodnocení mé tvorby a jestli se vůbec vyplatí poslouchat rady někoho, kdo píše poezii jako já (ačkoli teď mám docela nekreativní období a pokud vás zajímá, řekněme, vrchol mé tvorby, můžu doporučit třeba tyto básně: Spoutaná nadějí; Odmítnutá; Nejsem z kamene; Balada o siréně; Hrdina se domů nevrací; Ach, jak já jim rozumím!; Dopis na rozloučenou)



Kolik obětí dát ještě chcete?
Prosím, jen mi je nabídněte
a já si je vezmu, když jinak nedáte,
nemůžu však mít, čeho se nevzdáte.
...




Kdysi jsem věřila, doufala silně,
že když budu snažit se pilně
přijde zázrak, přijde, nač čekám,
že stačí jenom, když se ho nevzdám.

Měla jsem naději, měla jsem víru,
ale můj plán měl jednu díru.
Zázraky jsou pod taktovkou bohů,
nikoli tvrdohlavých kozorohů.
...



Potichu, miláčku, našlapuj zlehka
podlaha pod námi je tenká, křehká.
Stačí jen dupnout a sny se rozbijí
a střepy bodají, střepy nás zabijí.
...




Je mi celkém ukradené
jaké tu mám poslání,
když žít tady ještě chvíli
jen bolestí zavání.

Je mi celkem ukradené,
jak být správně duchovní,
v téhle válce zpropadené,
když prohrávám nejen v ní.
...



Řekli mi, že láska pro mě není,
že se mám realizovat jinak.
Tak jsem po chvíli vydatného klení
zkoušela sehnat šperhák.

Že budu páčit zámky.
A možná budu mít peníze.
Zkusím zajít do banky,
vybrat jim ty jejich devize.
...


 


Otázky pro mé čtenáře - aneb kdo ne(na)píše není čtenář

14. srpna 2016 v 1:25 | Neri |  Oznámení
Milí čtenáři mého dlouholetého vymazleného blogu,

dnes výjimečně nepíši článek pro sebe (haha, ano, stále ještě píšu články pro sebe nebo přesněji ze své touhy se o něco podělit), ale zajímá mě především VÁŠ názor. Dám vám několik otázek a přeji si, abyste využili komentáře a zodpovědně mi je zodpověděli (není čeština někdy krásná?). Chci vědět, co vám tady chybí, co bych mohla udělat lépe a jak ještě vám můžu prospět. Zajímá mě, o co by byl zájem, do čeho se mám dále pouštět. Zkrátka dnes chci rozproudit obousměrnou komunikaci, nikoli jednosměrnou, jak to obvykle já introvert dělám. Ne, že bych se bála vašeho názoru a už jsem se asi naučila skousnout i nehezké komentáře... navíc nejsem až tak plachá, jak se může zdát... ale přijde mi, že většinou buď nemáte co nebo nechcete komentovat (ano, jsou výjimky, ale ne až tak časté). Tak dnes mluvit nebudu já, dnes je to na vás. Alespoň uvidím, kolik čísel na mém počítadle je náhodná pasivní návštěva a kolik vás sem opravdu chodí, čte a zajímá je, co píšu :-)

A teď už k otázkám.

1. Čtete můj blog pravidelně? Zajímáte se o nové články, které vychází?

2. Sledujete i některý z mých dalších blogů?

3. Jaká rubrika je vaše nejoblíbenější? Jaké téma vás nejvíce zajímá?

4. Je určitý článek, který byste zde rádi viděli? Myslete na to, aby se týkal tematiky blogu a hodil se do některé z rubrik. Postěžujte si, že jsem ještě nenapsala o tom, jak rozpohybovat koště silou vůle, uvařit lasagne nebo jak hrát kriket s andělem (dobrá, toto je těžká nadsázka, vy prosím pište vážně :-D). Můžete chcít klidně i články zaměřené na můj osobní život, zkušenosti či názory, které jsem zde ještě nesdílela (vážně je mi jedno, jestli budu psát o svém názoru na jehovisty nebo interupci, jsem upřímná až hanba).

5. Takže pokud máte nějaké otázky také přímo vy na mě, v tomto bodě máte prostor. Ptejte se na cokoli. Osobního, k blogu, jak jen chcete, cokoli vás zajímá.

6. Chtěli byste se mnou i videa? Co by mělo být jejich obsahem? Myslím, že tato otázka zde už padla, ale reakce nebyly tak velké, aby mě to motivovalo opravdu začít. Chápejte, moje matka si myslí, že youtuber je člověk trpící tuberou (nemyslí si to doopravdy, ale nemá je moc ráda... ačkoli mě nemá ráda už za tolik věcí, že jedna navíc je jedno a já si stejně vždycky dělám co chci).

7. Moc, moc, moc důležitá otázka. Co si myslíte, že opravdu dobře umím? Čemu rozumím natolik, že bych to mohla učit? Co byste se ode mě chtěli naučit? Jistě, něco už jsem sdílela zde na blogu, pár návodů tady je, třeba jak mluvit s anděly (alespoň myslím). Zvažuji, že bych zkusila vést nějaké kurzy, ale nejsem si jistá tím v čem. Samozřejmě se hodně věnuji osobnímu stylu a mohla bych pomáhat lidem určovat ten jejich po svém (strávila jsem tím roky u sebe, takže ano, beru to tak, že mám velkou praxi), ale určitě je i něco jiného, co můžu předat. Jak být tvrdohlavý bastard a stát si za svým? Jak jít za svými sny, i když vám všichni říkají, že vám hráblo? Jak vybudovat nějaké sebevědomí ze stavu "jsem smetí na podlaze"? Jak se naučit řešit své neřešitelné problémy? Jak přežít v depresi i když zůstáváte stále v depresi? Jak zachovat chladnou hlavu když jste zklamání rodiny (to mi moc nejde). Přemýšlela jsem nad tím a má nejlepší kamarádka mi řekla, že umím skvěle řešit cizí (její problémy) tak, že se vykecá, ptám se a ona si sama dojde k odpovědi. Takže možná bych mohla vést kurz sokratovského dialogu nebo spíše jak být humanistický psycholog i bez vzdělání. Myslím, že tomu, co nechtěně dělám, se říká koučování, ale koučů je spousta. Stejně tak spousta lidí učí tvůrčí psaní. Takže mě zajímá, co si VY myslíte, že bych mohla dělat (ano, mám málo práce, na blogu je to vidět- ironie). Četli jste mé články, víte, o čem píšu, čeho jsem schopná, co vám pomohlo a nepomohlo. Takže... Na jaký kurz byste si zašli, kdyby byl ve vašem městě, za slušnou cenu a vedla bych ho já?

8. Pamatujete si některý z mých článků jako váš oblíbený, který se vám opravdu líbil? Který?

9. Pokud čtete také mé povídky či básně, máte oblíbenou? Kterou? Pokud ne, nemusíte odpovídat.

10. Pokud nesledujete také FB stránku blogu, proč? Nezajímá vás její obsah? Rebelujete proti FB? Rebelujete proti FB tím, že nemáte vlastní FB a sledujete ji bez přihlášení nebo vůbec?

Deset otázek zvládnete, takže prosím, odpovězte. Děláte to pro sebe. Mně to poskytne pouze cennou zpětnou vazbu, díky které budu moci psát více článků o věcech, které vás opravdu zajímají a přinášet vám tak více užitečnějších informací nebo zábavy, pokud tady i tu občas naleznete :-) A ano, slyším některé z vás, kteří voláte, že chcete další vílí magazíny. Problém je v tom, že na to teď opravdu nemám čas. Zvládnu dát článek jednou za čas, když mi něco přijde na mysl, ale za každým magazínem je opravdu spousta hodin práce, psaní a vůbec vymýšlení témat, pro které teď bohužel nemám prostor a netuším, kdy zase mít budu.



Dopis pro všechny, kteří se bojí lásky

27. července 2016 v 10:15 | Neri |  Sebeláska
Milý čtenáři,

jistě už jsi mnohokrát slyšel, že láska je nejmocnější silou na světě a dokáže překonat i největší protivenství. Já si však myslím, že láska může být jen tak silná, jak silný je člověk, který jí vládne. Nezáleží na tom, jestli miluje svou práci, jiného člověka nebo přírodu. Tarotová karta Milenci mě naučila jednu důležitou věc. Aby byla láska dostatečně silná, vyžaduje volbu. A svou volbu musíme učinit každý sám. Není žádná zkratka, není žádná možnost to nějak obejít. Můžeme se zamilovat, ale pokud se rozhodneme pro strach místo lásky, naše láska ničemu dobrému neposlouží. Sami ji oslabujeme. Na druhou stranu, pokud se člověk rozhodně pro lásku a rozhoduje se pro ni každý den, pak ta láska ještě zesiluje a stává se čím dál mocnější. Zesiluje s člověkem a člověk zesiluje s ní. Pak, společně s vůlí a odhodláním, dokáže překonat jakoukoli překážku. Přesně, jak se to píše v pohádkách. Ale ty, čtenáři, na lásku nevěříš. A já tě chápu.

Byl jsi zklamaný, raněný a zmatený. Doufal jsi a zmýlil se. Věřil jsi a zklamal se. Chtěl jsi a nic se ti nesplnilo. Možná ses naučil, že láska pro tebe není, že jí nejsi hoden. Možná prostě nevěříš, že by se ti mohlo stát něco tak dobrého, aby tě někdo miloval. Možná prostě neumíš být šťastný. Ale drahý, pověz mi, KDO dokáže být šťastný? Myslíš, že to umí všichni kolem tebe? Ne, drahý, lidé se často přetvařují. Víš to a jsi podezíravý, nevěříš jim, když říkají, že tě mají rádi. Jednu věc jim však věříš. Věříš, že se mají lépe než ty. Ne proto, že by byli tak důvěryhodní ve svých přetvářkách a lžích. Prostě jen nechceš vidět, že jsi zcela v pořádku, že se od nich v tomto nelišíš. Nemáš se dost rád na to, abys pochopil, že ani ostatní se nemají rádi a nejsou šťastní a že dokonce i ta jejich na první pohled dokonalá láska je jen lež.

Proč bys v ni tedy měl věřit? Proč, když ti sama říkám, že je to lež? Jenomže skutečná láska není lež. Lež je dokonalost, protože dokonalost neexistuje. Každá láska mívá překážky, dokonce i když není k jinému člověku. A když je, jsou ty překážky snad ještě horší. Láska znamená přijímat druhého člověka takového, jaký je. Jenomže my máme svou představu o tom, jaký by náš partner měl být a když není, zdá se nám, že bychom měli dále honit svůj přízrak o dokonalosti. I když neexistuje. Existují tady jen překážky. A každý je musí překonávat. Každý vztah má nedokonalosti. Jediný rozdíl mezi fungujícím a nefungujícím je volba. Rozhodneš se pro lásku nebo bolest a strach? Někdy nelze bolest ani strach přehlížet, ani bys neměl. Je dobré si jich být vědom. Přiznat si je. Přemýšlet, odkud se berou a jak svou ránu vyléčit. Ale vzdát to? Podlehnout jim? Nechat ty dobré věci být? To bys neměl. Jsi tvůrcem svého života, ať už tomu věříš nebo ne, a je jen na tobě, jestli si zasloužíš lásku a jestli jí uvěříš a jestli ji přijmeš. Nikdo jiný za tebe tu volbu neudělá.

Ano, je to tak. TY rozhoduješ, co si zasloužíš a nezasloužíš. Nikdo jiný. Žádný Bůh, žádný Vesmír, žádná církev ani náboženství. Nerozhodují o tom dokonce ani tví rodiče, i když ti mohli dát pocit, že jejich láska pro tebe není. Nerozhodují o tom tví přátelé ani známí ani jiní členové rodiny. Nerozhoduje o tom ani ten muž nebo žena, kteří tě odmítli, nerozhodují o tom kolegové v práci ani náhodní kolemjdoucí, kteří na tebe pohoršeně zírají. Ty, jen ty rozhodneš, čeho jsi a nejsi hoden. Pokud ostatním uvěříš, že si nezasloužíš lásku, není to jejich chyba. Je to tvoje chyba. Nevěř všemu, co slyšíš. Kdyby ti někdo řekl, že je tráva fialová, také bys mu to hned spolkl? Nebo by ses šel podívat na tu trávu, jestli vážně fialová je? Tak proč věříš každému, kdo tvrdí, že nejsi dost dobrý, dost obětavý, dost hezký nebo chytrý nebo dost hodný lásky? A pokud už chceš řešit jaký pohled má na tvou hodnotu Bůh nebo Vesmír, měl bys vědět, že pro něj jsi hodný lásky vždy. Dokonce i když si to nemyslíš. Ta síla, která nás přesahuje, vidí dokonalost v každém, dokonce i v jeho chybách, dokonce i když on sám nevěří, že to tak je.

A možná si myslíš, že si lásku zasloužíš. Možná se neobviňuješ za to špatné, možná se prostě vidíš jako oběť. Možná nevěříš ničemu dobrému, co se ti děje. Možná jsi zažil bolest, deprese, zklamání, odmítnutí, možná se ti všechno dobré rozpadlo pod rukama. Možná teď vidíš v každé dobré věci háček, krátké trvání, možnost ještě větší bolesti - a tak nic dobrého nechceš. Odmítáš to a opouštíš, protože nevěříš, že by to vydrželo. Čekáš bolest a zradu a tak radši sám pošleš to dobré pryč a vzdáš se ho, dříve, než tě zklame a zraní. Možná se děsíš pohledu do očí člověka, který tvrdí, že tě miluje. Možná tě jeho láska děsí, i když ji opětuješ. Možná si podvědomě vybíráš ty, kteří o tebe nestojí, protože je to bezpečnější. Možná nechceš být milován. Možná utečeš a ochladneš při první známce zájmu. Máš strach, že láska není skutečná - a takový strach se jen těžko léčí. Já to znám.

Jediný lék na nevíru je totiž víra. A víra znamená hodně. Znamená, že musíš riskovat. Musíš se dát celý všanc. Musíš počítat s tím, že se můžeš znovu zranit a zklamat a že to bude pekelně bolet. Znamená to být zranitelný, vystavit své srdce šípu a doufat, že tě netrefí. Nebo, že to alespoň nebude tak bolet, uzdravíš se a půjdeš dál. Být sám je bezpečné. Je to dobré. Je to poklidné. Nemusíš snášet cizí chyby, nemusíš riskovat bolest, nemusíš se přizpůsobovat. Je to mnohem pohodlnější než být ve vztahu, obzvlášť, pokud se bojíš zklamání. Možná to prostě nechceš, nechceš riskovat. A nemusíš. Můžeš zůstat sám. Můžeš si vybrat. Volba je vždycky na tobě. Není správná ani špatná možnost, je to jen tvůj život. Je to tvé rozhodnutí. Ujasni si, co doopravdy chceš. Ne, co chce tvé okolí, rodina, přátelé a lidé, kteří tě milují. Ujasni si, co TY doopravdy chceš. Chceš s někým sdílet svůj život? Chceš uvěřit lásce, kterou vidíš v očích někoho jiného? Chceš už nechat svou bolest za sebou, chceš to zkusit, chceš zjistit, jestli tentokrát to dobré vyjde? Chceš to risknout, uvěřit, že si zasloužíš a dostaneš štěstí, o jakém jsi snil? A možná se to nepovede, možná to bude bolet. Bolí tě samota méně nebo víc? Co chceš ty?

Pokud to chceš, zapomeň na to, co říkají ostatní. Uvěř sám sobě. Uvěř své touze s někým být, vyslechni strach, ale nenech se zastavit. Buď odvážný a věř, ale nebuď slepý. Nenech si zbytečně ubližovat a když ti ten druhý jen nadává a ubližuje, poplač si a jdi dál, s někým jiným. Buď sám, jestli chceš. Riskuj, jestli chceš. Ale nikdy si nenech namluvit, že někdo jiný rozhoduje o tvém osudu, o tom, co si zasloužíš a jestli tě potká štěstí. Rozhodni to sám. Dej si na čas, jestli potřebuješ, ale rozhodni se. Protože, jak už jsem ti řekla - nikdo jiný za tebe tu volbu neudělá.

STO TISÍC NÁVŠTĚV a novinka pro fanoušky blogu

22. července 2016 v 20:53 | Neri |  Oznámení
Tak a je to tady, po osmi letech existence blogu dosáhla celková návštěvnost krásných sto tisíc návštěvníků. Wow. Musím říct, že tento blog je můj naprosto nejdéle fungující projekt a fascinuje mě, že ani po těch letech jsem to nezabalila a píšu dál. Blog si prošel spoustou změn, začínal jako malá skládka zkopírovaných článků o fantasy a mé velmi nejisté prvotní literární tvorby a dotáhl to až na stálici českého blogového světa. Troufám si říct. Nejsem z těch, kteří by měli velmi slavný a čtený blog. Nejsou o mně články na srdci blogu, nemám za sebou milion návštěv, nejsem Alue ani Lúmenn ani žádná jiná "duchovní superstar". Tím se je nesnažím urazit, jen myslím, že jsou v "oboru" asi nejznámější.

Já možná nemám tolik co nabídnout, nechce se mi každý den přetřásat pozitivní myšlení a více mě zaměstnává můj život než snaha někoho učit a pomáhat, ale sem tam něčím přispěju do mlýna a musím říct, že mi už přišlo několik moc milých reakcí na moje články a osobních zpráv do mailu (ano, občas kontakt na mě využíváte a většinou jste velmi milí, děkuji) a jsem moc ráda, že jsem očividně pár lidem pomohla i se svým přízemním, téměř pesimistickým přístupem :-D

Takže ano, chtěla jsem poděkovat všem za přízeň. Každý den dělám věci, které mi nepřijdou až tak výjimečné. Píšu články, navrhuji šaty, řeším marketing, zpívám, když mě nikdo neslyší, poslouchám a skládám písničky. Tančím a blbnu a povídám si s vílami a je to můj život a připadá mi zcela normální. Občas mě něco napadne a zdá se mi to rozumné (skoro moudré), tak se musím podělit. Jindy mě věci jen štvou a napíšu o tom báseň nebo svojí nejlepší kamarádce. Připadám si výjimečná a zároveň ne a někdy žasnu nad tím, že moje osobní zpovědi a podobné věci skutečně někoho zajímají. Dokonce jsem měla velké ohlasy na svou různou literární tvorbu a to je také hezké.

A v zásadě jenom pořád kecám a přitom nemám slov :-) Co chci říct je, že jsem uvažovala nad tím, jak alespoň trochu poděkovat čtenářům za přízeň a čtení mých článků a napadlo mě něco, co možná není až tak velké díky, ale stejně to zkusím :-D Založila jsem blogu, resp. všem mým blogům a sobě, facebookovou stránku. Všímám si, že zatímco tady je nával, na literární blog až tolik lidí nechodí a třeba si ani nevšimnou, když je něco nového. Nedivím se ani, nové věci jsou málokdy. A tak, pokud máte zájem a Facebook (i přes to, jak je fuj fuj a mainstream), můžete si mě přidat a sledovat co je nového na všech mých blozích, nejen tady. A také tam budu sdílet různé drobnější věci, jako co zrovna poslouchám, čtu nebo sleduju za seriál (většinou fantasy) a třeba dojdete i k nějaké inspiraci. Řekla jsem si, že když čtete články, třeba oceníte i něco menšího. Doteď jsem FB používala hlavně na chatování s kamarádkou a sledování různých stránek a novinek, spíše, než že bych tam trávila celé dny nebo něco psala na zeď... a nehodlám se stát závislákem, ani na to nemám čas :-D Jen chci navázat lepší spojení se svými čtenáři, protože si říkám, že po osmi letech a sto tisících návštěv už je na čase.

Takže ještě jednou děkuji, že tu jste, že čtete a zvu vás na FB stránky. A pro ty, které zajímá i má návrhářská tvorba, psaní o oblečení a Autencia celkově, tak ta má také svůj vlastní FB a to ZDE.

Vaše Nerisa

Osobní příběh duše

17. července 2016 v 16:54 | Neri |  Moudra ze života
Když teď podnikám a celé dny trávím prací, plánováním a vším tím, co na e-shopu není vidět (třeba přípravy podzimní kolekce, finanční plány nebo přemýšlení o marketingu), uvědomuji si tím víc, kam jsem se za posledních pár let posunula, čím jsem si prošla a co jsem se musela naučit, abych vůbec dokázala s tímhle vším začít a jít svou cestou. Dílky skládanky do sebe vždycky nejlépe zapadají až po určitém časovém a myšlenkovém odstupu. Při cestě za vašimi sny neexistují zkratky, cesta je proces, je to učení, je to všechno, co potřebujete, abyste do cíle mohli nejen dojít, ale také svůj sen ZVLÁDNOUT! Pokud člověk touží být například slavný, ale stane se slavným přes noc, je pravděpodobné, že svou slávu neunese. Pokud se předtím (i když ne zrovna záměrně) učí, jak se nestarat o názor druhých, být věrný sám sobě a brát pomluvy a podobně spíše jako možnost zařídit, že se o něm mluví, než jako útok na svou osobu a nebrat si věci osobně, je mnohem větší šance, že pak svou slávu zvládne, chápete?

Mám kamarádku, která už od dětství chtěla být návrhářkou, upravovala si a přešívala oblečení, teď vyrábí občas šperky, ale jinak se tomu vůbec nevěnuje. Chtěla jít na školu a zrovna to nešlo, tak se svého snu vzdala. Naproti tomu, já to nikdy nebrala jako svůj sen, až donedávna. Nemám školu, zkušenosti, nemám vůbec nic, ale když teď tu práci v zásadě dělám, uvědomuji si, že by mi to stejně nepomohlo a je lepší, že budu studovat podnikání. Být návrhářem je hezké, ale pokud děláte na sebe, nejste ničími zaměstnanci, třeba si i sami šijete, nakonec je navrhování to poslední, čemu se věnujete. Je to totiž podnikání jako každé jiné. Hlavní je marketing, plánování, kontrola nad financemi a především kontrola nad sebou. Máte spoustu volného času a zároveň žádný. Pokud svůj čas proflákáte, nic nedokážete, nikdy. Musíte na sebe být tvrdí, držet se u práce a zároveň to nepřehánět a občas si i odpočinout. Jste všichni zaměstnanci v jednom, jste svůj šéf i kolega a pokud nemáte společníky, prostě jste v tom sami a nikdo vám nepomůže, co víc, nikdo vám ani nerozumí. Pokud máte (tak jako já) rodinu zaměstnanců a přátele ještě na škole, kteří neřeší nci jiného než známky, tak si nemáte ani s kým promluvit o tom, co děláte. Nechápou to nebo je to nezajímá, smůla. Jste v tom sami. Něco podobného jsem zmiňovala u jednoho z předchozích článků o osamělých cestách. Teď chci říct, že bych to všechno možná nezvládla, kdybych si neprošla tím peklem, co pro mě byly předchozí tři roky (2013 - 2014 - 2015) a že všechno zlé je na něco dobré. Rozdíl mezi mnou a mou kamarádkou je v tom, že já si našla způsob jak za tím jít; a ona ne. Talent má větší než já, mohla být dobrá, ale nedala se za tím. A tohle, ne talent, je nakonec jediným rozdílem mezi úspěchem a neúspěchem (ačkoli ještě nemám důvod tvrdit, že jsem uspěla, alespoň jsem začala).


Na počátku roku 2013 jsem byla už na třetí střední škole. Změny škol mě naučily hodně. Naučily mě měnit prostředí, naučit se v něm orientovat, fungovat, seznámit se s novými lidmi a dělat si přátele a známé, poznávat učitele a vycházet s nimi, zkrátka, byla to neocenitelná škola života pro mezilidské vztahy. Jsem introvert a jako dítě jsem neměla skoro žádné přátele. Na základní škole jsem byla některými považována za namyšlenou (prostě jsem se s nimi neměla o čem bavit, chlastat a kouřit a krást v obchodě mě nebavilo), na střední už to ale bylo lepší, protože jsem se dostala mezi trochu jinou rozumovou kategorii a vždy se v každé třídě našlo pár introvertů, mezi které jsem zapadla. Většinou byli ještě uzavřenější a klidnější než já, takže jsem byla občas neoficiální vůdce a mluvčí. Vždy jsem byla člověk, který prosazoval své názory - resp. nebál se říct, co si myslí, stál za sebou, ale nenutil ostatní, aby přebírali mé názory - jen je brali v potaz. Takže samozřejmě, určité předpoklady jsem měla odjakživa, ale když jste už na třetí škole, nějak se obrníte proti tomu všemu. Lidé jsou všude stejní, učitelé jsou všude stejní, školy jsou všechny stejné. Liší se v detailech, ale jen v těch A tak jsem se svým nadhledem a zkušenostmi ztratila většinu obav ze školy a spolužáků, protože proč si s tím vším dělat hlavu, když je to pořád dokola? Ano, naučila jsem se prosadit a ignorovat, co si myslí ostatní, hlavně ti, na kterých mi nezáleží. A myslím, že to byla jedna z největších věcí, které jsem se musela naučit - a nejen na školách. Možná někdo tvrdí, že je to bezohledné a sobecké. Ano, někomu to tak připadá. A víte co? Jsou to nářky lidí, kteří to nedokážou, kteří jsou příliš závislí na názoru ostatních a proto nedokážou nikdy nic. Nesplní si své sny. Proto pomlouvají a shazují ostatní. Závidí jim, že mají svobodu, kterou oni nezískají.


Tou těžkou cestou jsem se naučila si stát za svým, věřit svému srdci a intuici a vždy jít svou cestou, bez ohledu na to, kolik věcí a lidí po cestě ztratím. Kdybych to neuměla, nikdy podnikat nezačnu. Mám kolem sebe lidi, kteří sami za svými sny nechodí, radši se drží bezpečných cest prošlapaných jinými. Rodiče by mi to vymlouvali a já bych si to rozmluvit nechala. Prostě bych nedokázala věřit něčemu, čemu nikdo jiný nevěří, ale teď už věřím hlavně sobě. Většina z vás už zná můj příběh. V osmnácti jsem si změnila jméno, přes to, že pro to většina spolužáků a učitelů nacházela jen těžko pochopení. Mí skuteční přátelé mě podpořili, moji rodinu to ranilo, ale zvykla si, a na ostatních mi nezáleželo. Možná mě pomlouvali za zády, ale kdo by se staral o řeči takových lidí, co sami nic nedokázali, jen umí házet špínu na druhé? A jak jsem jednou nastoupila na cestu za svým srdcem, už mě nenechalo ho znovu opustit. Počátek roku 2013 byl asi nejhezčím obdobím mého života. Měla jsem přátele, muže, kterého jsem milovala, měla jsem konečně jméno, jaké jsem chtěla, bylo jaro a vše se zdálo krásné. A pak přišel pád.


Píšu zase knihu?

16. července 2016 v 9:30 | Neri |  Oznámení
Světe div se, píšu další knihu. Vlastně ji píšu už několik let, ale vždycky jsem po pár stránkách skončila, pak to zase celé přepsala, nechala rok ležet, atd. Momentálně se počtem stran blížím k 50 (A4), což je asi největší úsek oné knihy, který jsem napsala. Když jsem s ní začala, zdálo se mi, že je ještě pořád moc "plyšákovská", možná jsem potřebovala vyrůst, abych dokázala lépe vykreslit dramatičtější okamžiky. Nesnažím se o roztomilou pohádku, spíše je to taková fantasy-psychologicko-filozofická záležitost. Ale to byste museli přečít celou knihu (resp. celou plánovanou trilogii) abyste pochopili, jak to myslím. Tedy alespoň doufám, že to bude pochopitelné! Po dopsání své první knihy jsem měla tříletý totální spisovatelský blok, kdy jsem nepsala skoro nic, skoro ani články. Teď, když je konečně knihkupeck áškola za mnou, se mi možná vrací trocha toho spisovatelského elánu, ačkoli nevím, jestli to ještě někdy bude jako dřív. Povedlo se mi připsat pár stran, vím, co chci psát dál, spíše není čas (a chvílemi chuť) než nápady, co bude dál. Hlavní osu příběhu mám pro všechny tři knihy už ostatně naplánovanou celá léta. Je třeba jen dopsat detaily.

Příběh se odehrává ve fiktivním fantasy světě, který je rozdělený Hranicí na dvě strany. Proč tomu tak je se v knize dozvíte. Zjednodušeně lze říci, že se svět dělí na "ty dobré" a "ty zlé". Na jedné straně Hranice žijí lidé, kteří se starají jen o sebe, jsou krutí, sobečtí a radši by si ukousli ruku, než aby ji někomu podali. Království vládne mocná čarodějka Zina a ničí každého, kdo by měl byť jen trochu magie. Magie na této straně Hranice existuje, ale mít ji znamená smrtelné nebezpečí.

Na druhé straně je pak království lidí podobné takovému, jaké bylo ve středověku. Církev není tak rozšířená, vzhledem k tomu, že bohyně v zásadě zmizely ze světa, ale existuje společenství rytířů ve městě Lunaris. Ženy mají stejná práva jako muži, mohou se svobodně rozhodovat, dokonce i bojovat, častěji si však stejně volí klasickou roli manželek a matek, neboť i přes rovnoprávnost nejsou ženské válečnice mezi ostatními ženami hodnoceny příliš vysoko.

Zatím se zdá, že je v obou zemích klid. Bohové zasahovat příliš nemohou, válkám brání Hranice, kterou nikdo nedokáže překonat, ale jak už tomu tak bývá, staré proroctví říká, že se věci mají brzo změnit a to pro obě strany. Nová válka je na spadnutí, i když to zatím tuší snad jen elfové, schovaní ve svém městě, o kterém lidé prozatím nesmí vědět...

V zásadě je to klasický fantasy námět, souboj dobra proti zlu, proroctví, atd., ale zpracování bude (doufám) jiné, než jak jste na to zvyklí. Už proto, že žádný člověk není černobílý a nic není tak jednoduché, jak to ze začátku vypadá. Překvapení tam myslím bude víc než dost.

A ještě malá ukázka, když už se s tím píšu :-)

Aktuální playlist - aneb dlouho nebyly písničky

14. července 2016 v 9:05 | Neri |  Hudba
Kdysi jsem měla ve zvyku se dělit o písničky, které mi zrovna hrají v uších a hlavě, novinky, které mě zaujaly. Teď už jsem to dlouho neudělala, ale dnes to chci napravit a protože jich je hodně, tak tady máte celý playlist :-) Dnes to bude různorodá směsice, staré i novější, pop, rock, metal, zkrátka uvidíte jaké šílenosti běžně poslouchám. Všímat si můžete i témat písniček. Skoro vždycky poslouchám jen věci, které se mnou (i textově) nějak souvisí.

BTW, úžasná zpráva, se kterou jsem se zatím nepochlubila. V srpnu, přesněji 6. 8., jsu na koncert - a teď se podržte - WITHIN TEMPTATION! Tedy si mojí nejoblíbenější skupiny vůbec, co si pamatuji. Zbožňuju jejich písničky asi tak od čtrnácti a teď jim můžu jít na koncert. Nikdy jsem na tak velkém konertu nebyla, max. komornější jako Asonance nebo XIII. století, ale teď mě čeká pemiéra a zrovna s těmi, které jsem ani nemyslela, že někdy uvidím. A nikoli v Praze, ale tady, v Ostravě. Takže jsem nadšená a docela se i těším, přes to, jak je obvykle těžké ve mně vykřesat byť jen jiskřičku radosti. Jej!

Edit: Tak vložit celý playlist mi nejde, blog zlobí :-/ Tady máte alespoň odkaz https://www.youtube.com/playlist?list=PLDLkctg-28K2Ei0mqtoA70WllEoNODbkR

Některé cesty jsou osamělé

12. července 2016 v 8:20 | Neri |  Moudra ze života
Mám teď nějak psavý týden, proto tolik článků. Nepotrvá to dlouho, tak se moc neradujte. Pak až zase zhruba za měsíc, možná :-D Dnes se chci lehce vrátit k tématu z článku Je možné vyléčit osamělost?. Přesněji tedy k poslední části, kde jsem mluvila o Platónově podobenství o jeskyni. Číst článek nemusíte, příp. pokud jste ho už dříve četli, tu část sem zkopíruji:

Znáte Platónovo podobenství o jeskyni? Předpokládám, že ne, proto vám jej zlehka nastíním. Spočívá zhruba v tom, že lidé jsou připoutáni v temné jeskyni, kde je jen pár zdrojů světla a místo skutečných věcí vidí jen jejich stíny a slyší zvuky, které nevydávají věci, ale lidé, kteří je nosí. Jednoduše řečeno, nikdy nevidí skutečnost, celý život žijí v iluzi. No a dále si představte, že někdo je zbaven pout a vyvlečen ven z jeskyně, kde vidí slunce, trávu, zkrátka, skutečný svět. Když se pak vrátí dolů mezi připoutané a vypráví jim o tom, nikdo mu nevěří, mají ho za blázna, co víc, připadá jim nešikovný a slepý, protože si odvykl tmě a už nedokáže žít jako oni. Jakmile jednou vidíte svět z jiné perspektivy než lidé kolem vás, už nikdy vás nemohou pochopit a vy nemůžete pochopit je. Platón nazývá onoho "vidoucího" člověka filozofem. Já bych mohla říct, že je to duchovní člověk, ale neřeknu to tak, ne. Nechť se člověk, který viděl okolí jeskyně, jmenuje Osamělý a nechť je tedy osamělým, dokud se i další lidé nevymaní z pout. Nejspíš se nikdy nedočká. Tak, jako já.

Neztotožňuji se s Platónovou filozofiíí, setkala jsem se s jinými, které jsou mi bližší (hlavně jeho utopie společnosti je lehce postavená na hlavu, Aristotelova je lepší), přesto si myslím, že na té věci s jeskyní a filozofy něco je. Člověk se nemusí zrovna považovat za filozofa, aby si pokládal otázky, ale pro mě je nepopiratelné, že existují lidé, kteří se ptají, vyzvídají a zajímá je víc, zpochybňují způsoby, jakými lidská společnost funguje a vyvíjejí se - a pak jsou lidé, kteří to nedělají. Tyto dvě skupiny se samozřejmě mohou bavit, dokonce i přátelit, ale nikdy si nebudou rozumět. Především ti "slepí" nebudou věřit a rozumět "vidoucím". My víme, v čem vyrostli ti, kteří se nezajímají o věci za věcmi. Vyrostli jsme ve stejném světě. Prostě nám jen nestačí, co nám bylo řečeno. A tak se vydáváme na cestu, která je poměrně osamělá.

První kolekce a jak mě vůbec napadlo tvořit oblečení

10. července 2016 v 12:30 | Neri |  Mé deníkové zápisky
V přdminulém článku jsem psala o tom, jak se můj život opět posunul za posledních pár měsíců, že jsem odmaturovala, zapsala se na vysokou a začala podnikat jakožto "švadlenka", ač já dávám přednost termínu návrhářka, neboť nešiju na míru dle přání zákaznic, ale spíše tvořím kolekce. Máma mi pomáhá s focením, daňovou evidencí a někdy radí při šití (narozdíl ode mě má asi 20 let zkušeností, i když není vystudovaná švadlena) a od září, až budu zase s ní v Brně, zaúkoluji ještě kamarádku. Stejně jako já je nadšená pro neobvyklé oblečení, ona tedy spíše pro steampunk a larp věci, zatímco já jsem přes tu romantiku, gothic a fantasy. Je skvělé, že se takto můžeme doplňovat a poradí mi s věcmi, které až tolik nenosím :-)

A ano, ta moje (naše) první kolekce už je nafocená a k zakoupení na Fleru. Eshop ZDE. Samozřejmě po kouscích, nemusíte to brát jako komplet (i když zajisté můžete ;-). Je spíše romantická, vílí, modrá a s tematikou vody ("Jezerní království"). Příští by měla být více larpová a lovecká, pro podzim a zimu, ale pracovat na ní bude muset již brzy, aby se všechno stihlo (ne jako ta letní).


Musím sem vecpat nějakou fotečku, jsem na ně docela hrdá!
I když je divné tak často vídat sebe a svůj ksicht na fotkách, na eshopu a všude,
jsem z toho trochu nervózní...

Kdo zná mě a tento blog, očekával by, že skončím spíše jako spisovatelka, kartářka, duchovní něco, nevím, než návrhářka. Faktem je, že mám hodně zájmů, které se mě drží celé roky a občas se k nim vracím. Není to tak, že bych každý den dělala něco nebo všechno, nejsem expert asi v ničem, ale baví mě různé věci, jsem typ člověka, který je zvědavý a čte o čemkoli, co ho zaujme. Miluji hudbu a zpěv, zpívám roky (akorát mi psychický blok brání v tom zpívat před lidmi, i když mám pár mizerných nahrávek z webky a dynamického mikrofonu), na kytaru jsem se začala učit, ale jsem věčný začátečník. Všichni asi ví, že jsem psala krom článků také umělecké texty a básně (nerisa.blog.cz). To už mě tolik nebaví a aktuálně nepíšu asi vůbec. Ráda tančím (amatérsky, doma), zajímá mě psychologie, duchovno, umím trochu kreslit (možná v galerii tady něco mám?) a další věci. Prostě mě to baví, nikdo mě k tomu nevedl, nikdo to nepodporoval, všechno jsem si našla sama.

Naštvaná nebo smutná žena - pohádat se nebo být oporou?

8. července 2016 v 13:13 | Neri |  Mezilidské vztahy
Každý máme v podvědomí zakódováno přesvědčení, že muži a ženy se liší, co víc, že jsou jako z jiné planety. Ženy jsou více emocionální, muži zase racionální. Muži lžou a ženy pláčou. Ženy hůře parkují nebo se orientují v prostoru, ale lépe si všímají detailů. Atd. V zásadě víme, že to neplatí pro všechno a všechny, ale jisté genderové stereotypy tady máme. A co je nejčastější problém v pratnerských vztazích z mužského pohledu? Ženiny emoce. Když žena pláče, muž neví, co si s ní má počít. Neví, co ji rozplakalo a proč, neví, jestli to byl on nebo něco jiného a vzlykající žena obvykle nemá náladu nic příliš vysvětlovat anebo se rozjede řetězec obvinění. Pak většinou následuje hádka. A proč? Protože muži neví jak si poradit s ženskými emocemi. Většinou to nevěděli ani jejich otcové, dokonce ani matky nebo jiné ženy, tak kdo by je to naučil? Jako hráčka pc her jsem měla více mužských přátelství než vztahů, ale tam je to podobné. Ať už v partnerských nebo přátelských vztazích, vždy je nutný vzájemný respekt a důvěra. Jenomže muži neumí respektovat ženské emoce a ženy pak mužům neumí věřit, což jen prohlubuje propast mezi dvěma jedinci opačného pohlaví.

Muži na emoce ženy reagují racionálně. Pak si nerozumí a vše se jen zhorší. Proč? Protože žena mluví jazykem emocí. A jazyk emocí a jazyk racionální se diametrálně liší. Proto se ti dva nemůžou domluvit. Žena se cítí nerespektovaná a ztrácí vůči muži důvěru. Což je problém a už jsem to jednou zmiňovala. Bez důvěry není vztah. A tečka.

Nemůžu to už více zdůraznit. Pokud se žena před mužem rozpláče (a obzvlášť když je ten typ, že na veřejnosti nebo před cizími by neplakala nikdy), není to snaha o manipulaci, ale projev obrovské důvěry. Dovoluje si být zranitelná. A když je zranitelná, může být snadno zraněná. Možná to mužům může připadat zvláštní, ale podobnou důvěru žena projevuje i když křičí a říká, co jí vadí nebo co si myslí, že muž dělá špatně. Kdyby mu na něm nezáleželo, neřekne mu, co by měl ZLEPŠIT aby byla šťastnější. Prostě by vztek dusila v sobě (co je mu po tom, proč se zlobím??), odtáhla se, ukončila vztah, apod. V zásadě je vztek a křik lepší než tichá domácnost a vnitřní hněv. Na to první můžete reagovat a ženin pocit zlepšit, ale pokud vám neřekne, co je špatně, nemůžete dělat nic a jste ten idiot i kdybyste se omluvili (aniž víte, co jste provedli). Když žena mlčí, je naštvaná a nedůvěřuje vám natolik, aby myslela, že má smysl něco říct. Buď si myslí, že ji nepochopíte nebo že si nezasloužíte ani šanci věci napravit. Ženy mlčením trestají.

Dobrá a teď to hlavní. Jak se tedy domluvit, když je žena smutná, naštvaná nebo vůči vám (nebo celkově) projevuje jakoukoli negativní emoci?

Rok, kdy (skoro) začnu žít, jak chci?

6. července 2016 v 8:15 | Neri |  Mé deníkové zápisky
Vím, že od posledního magazínu už uběhlo hodně vody a články, které píšu, jsou zase poněkud osobnější. Jako tento :-) Momentálně mám v životě úplně jiné priority než psát články o vílách, i když se vůbec nic nezměnilo na tom, že jsou to moje sestřičky a pořád spolu mluvíme. Pouze to nepotřebuji ventilovat, většinou. Možná by se slušelo trochu vysvětlit, jaké že se to dějí věci, které odpoutávají mou pozornost od blogu. Magazíny jsem psala v době, kdy jsem byla na střední škole a měla odpoledne (hlavně v zimě) nechutné množství volného času. Minulé září jsem ale nastoupila do čtvrťáku a první rok v životě se docela i učila, navíc jsem byla hodně ve stresu (jestli stihnu odevzdat maturitní práci a vůbec udělám zkoušky), takže chuť a síla o něčem psát šla kamsi do kytek. Krom toho jsem začala plánovat co budu dělat, až školu dokončím a proto jsem zavedla druhý blog, kde píšu o oblečení, hledání osobního stylu, jak to souvisí s tím být šťastný a sám sebou atd. Zkrátka, to je teď moje téma více než duchovno. Ačkoli si pořád dokážu udělat čas na nějaké zajímavé články (čtení, nikoli psaní, rozumějte) večer, po práci, nic to nemění na faktu, že to není moje priorita. Když už něco píšu, obvykle tedy píšu na druhý blog, abych trochu budovala vztah s lidmi, co se zajímají nejen o to, co mají v hlavě, ale i na hlavě :-)

A teď zpátky k té maturitě. Moc jsem se tím nechtěla chlubit, protože jsem typ, který neustále přikládá obrovský význam svým chybám, neúspěchům, negativním vlastnostem... a opomíjí úspěchy. Faktem je, že pololetí jsem uzavřela s vyznamenáním (dokonce jednička z matematiky, JÁ, a obě pololetí, nechápu a nepochopím, nikdy mi nešla...) a odmaturovala za samé jedničky. Ano, ano, štěstí na otázky. U odborných jsem si vytáhla velkoobchod a maloobchod, což byla docela sranda. Ekonomika, management, marketing a tak mi problémy nedělá. Docela mě to i baví. Jinak, vystudovala jsem knihkupecké činnosti, ale už rok nebo dva jsem rozhodnutá se stejně věnovat podnikání v navrhování a prodeji oblečení. A to bych nebyla zatraceně tvrdohlavá kozorožka, kdybych si za tím nešla, že? A já jsem, zaručeně jsem!

Bolest, lhaní a odpouštění

26. června 2016 v 0:56 | Neri |  Mezilidské vztahy
Aktuálně mám problém, se kterým si nevím rady. Táhne se se mnou už delší dobu, několik let, ale stále jsem nenašla řešení. Každý z nás má chvíle, kdy dokáže poradit lépe ostatním než sobě. Tím spíš, pokud mu někdo ublíží a do hry se krom logiky dostanou i rozbouřené city. Co pak dělat, aby se vše zase napravilo, kdo ví... A dnes budu psát o lhaní, zatajování pravdy a o tom, jak to bolí příjemce lží a jak dokáže jedna malá lež zruinovat nejen důvěru, ale i celý vztah, ať už přátelský nebo partnerský. A nemusí to být ani něco tak velkého, jako je nevěra, zadlužení se nebo kriminální minulost. Stačí málo a člověk jako já neví, jak takovou věc odpustit. Tomu druhému i sama sobě. Takže ano, můj problém je, že nedokážu odpustit, i když bych chtěla.

Byly časy, kdy jsem lhala také, ale jakmile jsem si uvědomila, že v tom pokračovat nechci, můj celkový náhled na lhaní se dost změnil. Teď, když jsem u navenek sama sebou a nemůžu zakrývat své prohry a bolístky pod pohodlné lhaní... mi připadá smutné a zbabělé, že si někdo myslí, že musí lhát. Vidím, jak je to zbytečné a vidím lhaní jako smutnou ukázku nedůvěry v lásku druhého člověka, jako čisté sobectví, strach a pohodlnost. Proč lidé lžou? Protože se bojí. Bojí se, že za pravdu budou potrestáni, že přijdou o lásku a důvěru, ale je to právě naopak. To lži lásku a důvěru ukrádají tak dlouho, až nezbude nic, jen pocit hořkosti a zrazenosti. A jakmile už jednou dojdete do bodu, kdy nedokážete pomyslet na druhého člověka aniž byste si vzpomněli, jak vám lhal, ublížil a oklamal vás... žádný skutečný vztah není nadále možný. Čím více takových okamžiků bylo, čím více zmařených šancí, čím více jste tomu člověku chtěli věřit, tím víc to bolí. A bolest se neodpouští snadno.

Vím, proč lidé lžou a vím, proč by neměli, už kvůli sobě. Dneska se však chci zaměřit na jinou věc a berte to jako článek pro lháře. Ano, právě pro ty, kteří ničí vztahy a způsobují lidem těžké dilema, jestli odpustit nebo odkopnout. Chci, aby si lháři uvědomili, kolik škody tím pro druhého i pro sebe napáchají, když se snaží utajit pravdu. Aby viděli, jak obelhanému skutečně je. Pak možná pochopí, že lež v konečném důsledku ublíží vždycky více než pravda. Nejen ostatním, ale i tomu, kde lež vypustil z úst nebo si ponechal pravdu pro sebe ve chvíli, kdy by bývalo lepší ji říct.


Jsem osoba, která k sobě ostatní příliš nepouští. Citlivá a zranitelná pro ty, kdo se blízko dostanou a ukrytá za hradbami lhostejnosti pro ty, kteří si něco takového nezasloužili. Je to obranný mechanismus, je to tak a nebude to jiné. Chci se bránit. Chci mít ochranu proti bezohledným hloupým lidem, kteří ubližují klidně na potkání. Faktem je, že velmi pečlivě zvažuji, koho pustím dál a pokud už někoho pustím, nechci toho litovat. A tady problémy začínají. Řekněme, že mám blízkého přítele, někoho, komu věřím a věřit chci. Říkám mu pravdu, říkám mu i věci, na které nejsem hrdá a bylo by pohodlnější je skrývat. Proč? Protože mi na něm záleží, protože mu chci věřit, chci s ním mít skutečný blízký vztah, chci, aby měl rád takovou, jaká jsem, i přes ty slabosti a chyby. To dělám, pokud mám někoho ráda. Sdílím s ním všechno. Pokud někoho ráda nemám, nemám důvod se mu svěřovat. Vtip je v tom, že to samé očekávám od ostatních. A teď řekněme, že mi někdo zatají důležitou informaci. Něco, co bych měla vědět. Dozvím se o tom, ale mlčím, doufám, že mi to nakonec řekne sám. Jenomže neřekne. Kdyby řekl, zase až tolik by se nestalo, odpustila bych mu. Jsem schopná a ochotná snášet mnoho věcí, dokážu lidem odpustit mnoho jejich chyb a omylů, respektovat jejich rozhodnutí, pokud za nimi stojí, i když mně osobně se nelíbí... ale co neodpustím je lež. V zásadě je mnohem rozumnější mi říct krutou pravdu než mi lhát. Protože jakmile mi někdo lže, vztek, který pak mám, je nejméně trojnásobny oproti každé pravdě. V zásadě by mi lhal jen blázen. A pokud je někdo takový blázen, aby mi lhal, snadno mě ztratí.

Proč? Protože když mi někdo lže nebo zatajuje důležité informace nebo půl pravdy, mé pocity a myšlenky jsou:
  • Jak mi to mohl udělat?
  • Neváží si mě. Nerespektuje mě. Dělá ze mě blbce.
  • Nezáleží mu na mně dost na to, aby mi řekl pravdu.
  • Nevěří mi, i když já mu věřím. Proč? Čím jsem si to vysloužila?
  • Vložila jsem svou důvěru do nesprávného člověka.
  • Byla jsem hloupá a slepá a naivní.
  • Zradil mě, ale co hůř, já mu dovolila, aby to udělal. Jsem neschopná.
  • Nevím, jak tohle odpustit. Snažím se, ale nejde to. A nedokážu odpustit ani sobě.
  • Pokud je tak snadné mě obelhat, jak bych vůbec mohla mít blízké vztahy?
  • Pokud s tím člověkem budu dál v blízkém vztahu, dávám mu další šanci mi ublížit.
  • Dávat někomu další šanci je nerozumné. Asi si sebe dost nevážím, když si nechám ubližovat.
  • Jenomže když jemu a sobě neodpustím, bude mě to užírat.
  • A užírat se něčím je taky ubližování si. Navíc mi na tom člověku pořád záleží.
  • Ale jak bych mu mohla znovu věřit? Teď budu vidět lež v každé větě, kterou řekne.
  • Když jsem lež nepoznala jednou nebo ji nechtěla vidět, jakou mám jistotu, že podruhé ji uvidím?
  • Riziko převažuje možné zisky. Už mu nikdy nesmím věřit. Nikomu nesmím věřit.
Takže, jak vidíte, jedna lež mě dokáže uvrhnout do neřešitelné spirály nedůvěry v toho druhého i v sebe. Nevím, jak odpustit. Nevím, jestli chci odpustit. Bojím se, že když to udělám, nechám si zase ublížit. A když si nechávám ubližovat, pak musím být buď hloupá nebo masochistka, která se nemá ráda. A kdo by se chtěl cítit jako někdo takový? Já ne. Lež dokáže napáchat velké zlo i na vztazích s lidmi, kteří jsou důvěřiví, umí odpouštět a mohli by pravdu odsoudit. Lhát někomu, jako jsem já, někomu, kdo lidem už tak přirozeně nevěří, drží si vysoké hradby a má problém k sobě někoho pustit, je holé šílenství. Dokážu se přenést přes zklamání z toho, že někdo není dokonalý a udělal chybu. To je lidské. Neberu si to osobně. Na druhou stranu se nedokážu přenést přes to, když mi někdo lže. Měla bych, chtěla bych, ale neumím to. A tak se už pár let vytrvale užírám tím, jak jsem důvěřivá hloupá kráva, já, která má velký problém komukoli věřit...

Mimochodem, pokud máte někdo zkušenost s tím, jak se vyrovnat se zradou a odpustit si, klidně se podělte. Nějaká ta rada by se mi možná výjimečně i hodila. Což neznamená, že si ji hned vezmu k srdci. Jsem svéhlavé, tvrdohlavé stvoření a už jsem toho dost zkoušela a dost nefungovalo... Jo ehm, to bylo zamýšleno jako obrana proti vašemu zklamání, ne snaha kohokoli od udílení rad odradit. Chápete. No. Snad.



Je těžké být šťastný a ve škole se to neučí

23. června 2016 v 1:35 | Neri |  Mé deníkové zápisky
Upřímně, nikdy jsem neuměla být šťastná. Snažím se si vzpomenout, jestli jsem někdy byla - tím myslím trvaleji než pár hodin nebo dní - a mám pocit, že mám v hlavě vakuum, které odmítá najít jakoukoli stopu mé "veselé" povahy". Ach ano, vzpomínám si, že takové okamžiky byly. Jednou snad i měsíc nebo dva, ale to nebylo mojí rukou. Přišlo to náhle a odešlo samo od sebe. Neumím být šťastná "by choice" - vybrat si, že budu; a být. Nejde to. Duchovní články a kecy mohou být strašně chytré a říkat, že své štěstí máme ve svých rukou a že nás nikdo a nic neudělá šťastné, když neuděláme šťastnými sami sebe, ale to je mi jedno. Prostě to neumím, nikdo mě to nikdy nenaučil a ve školách se to neučí už vůbec. Chtělo by to předmět pro naše děti, jak být šťastný. Šťastný člověk by se líp učil, všechno by mu šlo líp. Neštěstí zamořuje mysl, otupuje tělo a celkově člověka obírá o energii. Věřte mi. Myslím, že na bolest, neštěstí, smutek, osamělost, zoufalství a podobné emoce jsem odborník. A už jsem se s tím tak nějak smířila. Smířila jsem se s tím, že neexistuje způsob, jak změnit svoje vnitřní nastavení a být prostě šťastná. Že nikdy nebudu jako normální lidé, kteří jsou schopní být víceméně spokojení, ale stěžovat si, jací jsou chudáci a jak jsou nespokojení, ačkoli neví, co to skutečná bolest je. A možná nevím, jak se vlastně cítí, nevím to. Nikdy jsem nebyla normální člověk a nikdy nebudu. Jsem zatracený idealista, který chce vždycky víc, než může dostat, než je vůbec možné a pak je zklamaný a trpí svým zklamáním a ztracenými ideály. Ano, moje neštěstí je můj problém, žel neumím přestat být kým jsem. A tak se s tím smiřuji.

Nečekám změnu, nečekám řešení,
čekám, že démoni zuby zas vycení
a čekám bolest a čekám všechno
to svoje trápení, smutek a temno.

A jsou dny, kdy si říkám, že je to takhle vlastně skvělé. Nemusím se snažit být jiná než jsem, můžu přestat bojovat sama se sebou. Je mi lépe samotné, bez lásky, vlastní rodiny, bez domova, bez lidí, které bych mohla trápit a zklamat a trestat je za své nesplněné ideály. Že je ostatním lépe beze mě. Že jsem samotář a neumím tu být pro nikoho dalšího. Protože jsem četla o takových, jako jsem já, o idealistických snílcích. Andílci na potkání a pro trvalejší svazek peklo. Protože nám nikdy nic nestačí. Protože vždy chceme od druhého víc. Chceme aby naši partneři byli hrdinové jako my, aby dokázali pohlédnout sami sobě do očí a přiznat si pravdu, aby nemuseli lhát sobě ani jiným, aby neutíkali před problémy, aby byli dospělí. Ale lidé jsou zbabělci a muži většinou obzvlášť. Nechtějí výzvy, nechtějí ženy, které je postrkují za hranice jejich možností a nutí je být lepšími. Chtějí klid, pohodlí a faleš. Lépe falešné lichotky a obdiv než skutečně vidět, jací jsou. Nedokonalí, s chybami, ale také s dobrými stránkami, pro které je jejich ženy milují. Skutečně milují, i ty, co nemažou med kolem pusy a dokáží říct svým mužům, že něco nedělají správně. Nelžou. Jenomže většinou lidé lžou a chtějí být obelháváni. A já jsem z toho unavená. Neumím být taková.


Ne, není v mé povaze se vzdávat, když mi na něčem nebo někom skutečně záleží. Jsou věci, které ze svého života nemůžu vyškrtnout, lidé, kteří v něm musí být, bez ohledu na to, jak moc si myslím, že by jim beze mě bylo líp. A tak se snažím. Snažím se přežívat, snažím se dát dohromady, snažím se vzpomínat na časy, kdy jsem nebyla časovaná bomba a zdeptaná troska. Snažím se zjistit kdy a proč je mi lépe a držet se toho. Snažím se nevzdat. Překonávat překážky. Vybrečet se, vstát a jít dál. A není to lehké. Není lehké být zdeptaný přecitlivělý idealista, který snad nedokáže být v žádné situaci aniž by trpěl. Když miluji, vyčítám si, že bych neměla, že ten druhý toho není hoden, protože mi ublížil. Ale pak si vyčítám, že chyba je ve mně, že očekávám víc, než je v lidské moci a nikdo mé požadavky nesplní. Že si ubližuji sama. Ale nemůžu si pomoct. A pak zase, pořád dokola. Když se o něco snažím, vytvořím si plán a když věci nejdou dle mého očekávání, zhroutím se. Většinou to vzdám. Nevzdávám se jen tehdy, kdy je příliš v sázce. Není to až tak často, jak by se mohlo zdát. A tak se učím, učím se tou těžší cestou. Učím se nevzdávat. Učím se hledat dobré věci, učím se vracet do přítomnosti, učím se držet na uzdě své výkyvy nahoru a dolů a učím se znovu věci, které jsem už dávno zapomněla. Pořád někam spěchám a už ani nevím, jak si užít prchavé každodenní momenty. Je pro mě důležitější výkon, kolik toho zvládnu, než jak se cítím. A když se cítím špatně, snažím se to zaspat, snažím se hledat útěchu a bezpečí ve fyzických záležitostech, protože tak jsem se to naučila za poslední tři roky nejhorších depresí a to i přesto, že vím, že to NEFUNGUJE. Marně hledám útěchu v drobných fyzických radostech, protože už nevím, co je to radost psychická a duševní. Snažím se ji najít a je to jako učit se chodit. Znovu. Od naprostého začátku. Tohle s vámi udělají roky depresí.

A někdy zapomínám, že chodit dokážu, že jsem to vůbc kdy uměla. Vím, že byly časy, kdy jsem se radovala z věcí kolem sebe. Časy, kdy jsem nepotřebovala ty fyzické věci, kdy jsem neměla berličky. Nemusela jsem se zabalit do hrubého svetru v třicetistupňových vedrech, protože jsem neměla psychosomatické zimnice. Jenomže od jisté doby se teplo a měkkost staly jediným bezpečím, které znám. Postel, do které se můžu schoulit, když už je svět příliš studený a krutý. Měkká teplá látka, která mě obejme, když jsem na celém světě sama. Když mě přepadne záchvat paniky a nevím, co s ním. Stává se to. Někdy slabounké, jindy horší, ale je to teď součástí mého života, o kterou jsem se neprosila, ale je tu. A já už nevím jak hledat útěchu a bezpečí v čemkoli jiném. Nevím, co funguje, co mi pomůže. Nevím nic a děsí mě to.

Slýchám, že jsem hubená, anorektička, že nejím, že jsem štíhlá z vegetariánství a nevím, co všechno. Faktem je, že jsem byla štíhlá vždycky a vždycky budu, bez ohledu na to, kolik toho sním. Druhým faktem je, že jsem nervový NE-jedlík. Trpím téměř chronickýcm nechutenstvím, jídlo je pro mě otrava a ztráta času, který bych mohla využít jinak. Nečím praktičtějším, jako je dělat svoji práci nebo něčím příjemnějším. Ne, že bych měla tolik času jako dřív na příjemné věci, ale vlastně mi ani nechybí. Mám ráda svou práci. Měla jsem až moc volného času, na škole. Stejně jsem ho využívala jen k těm drobným fyzickým potěšením a ke hraní her a válení se v posteli, což na moji psychiku působilo kupodivu hůř, než mít něco opravdového na práci. Ironií je, že se snažím odměňovat právě jídlem, koupelí a podobnými věcmi. Nikdy jsem si až tak nezakládala na fyzickém potěšení, měla jsem radost ze spousty jiných věcí. To bylo kdysi. Aktuálním faktem je, že už ji nemám. Tělo je ještě schopné se cítit dobře, ale moje hlava nějak ne. Protože snažit se potěšit hlavu ztratilo smysl, zkoušela jsem utěšit alespoň tělo. Oblíbené jídlo, měkká postel, sexuální známosti. Ale bylo to jen prchavé a krátké uspokojení. K ničemu. Můj psychický stav to nijak nelepšilo. Nejspíš mi dělá problém si užívat i tyhle věci. Jak jsem již řekla, nenacházím v jídle skoro žádné potěšení. Nějaká dobrá věc, zmrzlina, meloun, jahody, něco, co mám ráda, na okamžik je to potěšující. Ale normálně jíst? Hm, špatné. Nejsem schopná se postarat ani sama o sebe a pořádně se najíst, odkládám jídlo, protože budu radši pracovat než se vystavovat své hrozné frustraci z toho, že na nic nemám chuť, nevím, co si nachystat a netěší mě jíst. Dříve by to byl nicotný problém, ale teď, když se ty ostatní v zásadě vypařily je docela blbé, že si neumím zajistit ani základní lidské potřeby. Seberealizace prioritou nad jídlem. Maslowova pyramida jak vyšitá. Ironie. Jaké štěstí, že nemám děti, ještě bych je nedokázala ani nakrmit a selhávala v té nejzákladnější mateřské úloze.


Ano, v zásadě nemám problémy. Ale pořád se cítím prázdná, protože nemám ani žádné potěšení. Čím víc vzpomínám na své dětství a mládí, na holku, kterou jsem byla, tím víc si uvědomuji, kolik jsem toho v životě ztratila. Kolik radosti. Dřív jsem si i to jídlo docela užívala, měla jsem hodně oblíbených jídel, teď mi připadají všechna skoro stejná. Ráda jsem jen tak mlsala ovoce a zeleninu, teď si ani nevšimnu, že nějaké doma máme. V břiše kručí, ať zmlkne, už mě nebaví ho pořád něčím krmit. Tady máš dva rohlíky a ticho, za chvíli půjdeme spát. Musíš pořád otravovat? Ale dneska jsem se přemohla, vyhradila jsem si na jídlo čas. Opravdový čas. K těm dvěma rohlíkům jsem si nakrájela několik rajčat, papriku a půlku okurky. Zní to banálně, ale pro mě je to něco nezvyklého. Už ani nepamatuju, kdy jsem jen tak jedla okurku, že bych si ji nachystala. Do mého života se vkradla účelnost, která řídí všechno mé chování. A účelem je zahnat hlad a k tomu okurka nestačí, takže jíst ji jen tak je ztrátou času, nutné je břicho něčím zacpat. Strašný přístup? Ano, je, ale to jsem prostě já. Velmi emocionální citlivý snílek a odporně racionální a bezcitná mrcha. Zároveň. Tak jsem vzpomínala na to, jak jsem jako dítě milovala salátové okurky, jak je otec krájel na kolečka a já mu je kradla a hrála si na dinosaura. Jak jsem krmila několika kolečky svoje králíčky a morčata, jen abych viděla, jak jim chutná. Teď mám už jen jednoho králíka a zeleninu mu vždycky hodím a rychle utíkám dělat něco dalšího, třeba oběd. Vařím i pro matku, takže ten udělat musím, i když mě vaření k smrti nebaví. Alespoň si u něj můžu zazpívat.

Ale dobrá, vzpomínala jsem. Na dívku, která uměla mít radost z drobných věcí, jako je spokojený králíček. A pořád ho miluji, pořád ho mám ráda a chci pro něj to nejlepší. Jenom se neumím zastavit a vychutnat si ten pocit, že pro něj něco dobrého dělám. Všechno je tak prchavé a prázdné, jako by mi něco nedovolovalo to štěstí prožít naplno. A tak jsem se dneska zastavila, dala králíčkovi plátek okurky z ruky a čekala, než ho celý sní, protože od zvířat se vždycky můžeme hodně učit. On nikam nespěchá, on nic na práci nemá, jemu o nic nejde. On si ji v klidu schroupe svými malými zoubky a nemá, kam by utíkal potom, jen si leží a vůbec necítí výčitky, že plýtvá svým časem. Skoro se mi chtělo utéct, přišlo mi, že chroupě moc pomalu, ale já se rozhodla se dívat. Je tak roztomilý. Chci si užívat jeho přítomnost, dokud žije, protože zítra už tu být nemusí. Nic tu zítra být nemusí. A čas pádí, život utíká kolem a my neumíme být šťastní. Já to neumím. Ale chci. Chci alespoň na chvíli zastavit a vidět, že svět se nezblázní. Zblázním se jen já, protože chci pokrok. Protože neumím stát na místě. Neumím si vychutnat, kde zrovna jsem. Kdysi jsem to uměla, ale vyrostla jsem a nezbylo mi nic než smutné, prázdné a prchavé pocity. Možná, že to tak všichni dospělí mají. Já mám jen ten dar a prokletí, že i když dělám stejné chyby jako ostatní lidé, i když plýtvám časem a životem a přitom pádím tak rychle, že nestíhám nic vidět... alespoň vím, že to dělám a že je to špatně. Neumím být slepá a hluchá vůči svým chybám. A občas se proberu a snažím se žít. Vážně se snažím. Jen mě to nikdo nenaučil.





Kam dál