Zlatá klec nezávislosti

21. února 2017 v 11:17 | Neri |  Moudra ze života
Každá doba má určité hodnoty, kolem kterých se točí. Dřív to byl třeba národ, náboženství, rodina, ... dnes žijeme v době nezávislosti. Což je vtipné, vzhledem k tomu, že jsme na sobě vlastně všichni navzájem závislí. Touha, ba přímo nutnost, být nezávislým se stala předmětem života a hrdosti mnoha moderních (hlavně mladých) lidí. Ženy o svou nezávislost bojovaly. A nejen ony. Státy toužily po "nezávislosti", odpojovaly se po válkách jeden po druhém od větších celků, jen aby uchránily sebe, svou kulturu, jazyk, zvyky. Zajímavé je ale ptát se PROČ? Proč všichni tak toužíme po nezávislosti?

Odpověď zní: Chceme držet všechnu moc - nad sebou, svým životem, ... jen proto, aby ji nemohl mít někdo jiný a zneužít ji.

Co víc je touha po moci než touha být nezávislým na ostatních, naopak udělat ostatní závislé na sobě, aby nám nemohli ublížit, aby ideálně plnili naše přání... anebo se alespoň drželi dál a nebránili nám v tom si je plnit sami. My lidé jsme totiž velmi zranitelní. A za většinou lidí, kteří zoufale vyhledávají nezávislost, stojí ony negativní zážitky z dětství, kdy rodiče, na kterých byli plně závislí, své moci (většinou nechtěně, nevědomky) zneužívali nebo jednoduše jen neplnili potřeby svých dětí tak, jak to ony potřebovaly. Nemá smysl obviňovat rodiče z toho, co třeba ani nedělali schválně, a svalovat na ně veškerou vinu. Dobré je si jen uvědomit, že náš mozek dostal logické důvody, proč se závislosti bát a tyto důvody vyústily v naší potřebu nezávislosti. Žel většinou je velká potřeba nezávislosti spíše na škodu než k užitku. Jde totiž o zlatou klec, ze které často neumíme uniknout, protože přes samé zlato mříže ani nevidíme.

Takzvaně nezávislý člověk nikoho nepotřebuje - nebo si to alespoň myslí. Vydělává si sám své peníze, takže není závislý na tom, aby mu někdo platil účty. Dělá všechno sám, takže nutně nepotřebuje ani přátele a jiné lidi, kteří by mu pomohli. Může být roky nezadaný, protože nepotřebuje partnera, aby se cítil milovaný. Co si budeme povídat, nezávislý člověk přece nepotřebuje ani lásku, protože taková láska by jej jen svazovala. Co víc, nezávislý člověk většinou nechce, aby na něm byli závislí ostatní, protože to by od něj něco vyžadovalo... a on nic dát nechce. Nechce děti, rodinu, chce být sám a mít svůj klid. Samozřejmě mnoho nezávislých lidí rodinu, partnera nebo alespoň přátele má, ale bez ohledu na to, jestli si to uvědomuje, je většinou z takových vztahů jednou nohou ze dveří venku, aby nedostal padající cihlou, když ten dům (vztah) spadne. Jelikož se nikdy k nikomu nepoutá, většinou má ironicky pocit, že to právě on je ostatními opouštěn a odmítán a není na ně spolehnutí - o důvod víc proč být ještě více nezávislý a zvládnout vše sám.


Navíc jsou lidé na svou nezávislost hrdí a obdivují ji i u ostatních. Být na někom závislý je přece hrozné, to je pomalu nadávka, takový nesamostatný člověk je předmětem lítosti - anebo je předmětem lítosti ten, na kom závisí. Záleží na situaci. Pokud se matka chová zle k dětem, jsou chudáčci. Pokud se k nim chová dobře, ale nemá čas na sebe, je chudinka. Pokud je člověk na vozíčku a dává najevo, jak mu vadí být na obtíž, je chudák. Pokud někdo na vozíčku nadává pečovatelce, je chudák ona. Takže v zásadě je nezávislost společensky tolerovanou, ba přímo vyzdvihovanou, metodou vyhýbání se zodpovědnosti, vztahům a zraněním. A to už nemluvě o tom, jak je nezávislost stavěna na piedestal coby svatý grál v komunitě duchovních lidí/těch, co se zabývají seberozvojem. Všechny své potřeby si máme plnit sami, milovat se máme sami, vše zvládat sami, závislost je fuj a špatná a ničí nám život. Přirozeně.

Problém je v tom, že nezávislost je jen iluze. Závislosti se nelze vyhnout. Samotný náš život je závislý na planetě Zemi (kterou mimochodem znečišťujeme a ničíme). Bez kyslíku nepřežijeme déle než několik vteřin, minut. Bez vody dní, bez jídla týdnů. Vodu nám dodávají vodárny a my jsme závislí na jejich dodávce. Jídlo si nepěstujeme sami, jsme závislí na zemědělcích a potravinářském průmyslu. Vše, čím se obklopujeme, za co platíme, to vše nám dávají druzí a my jsme na tom závislí. Oni jsou zase závislí na našich penězích, které dáváme výměnou. Naše finanční nezávislost je závislá na tom, jestli nám zaplatí šéf nebo zákazníci. A naše citová nezávislost? To žádná nezávislost není. To jsme se jen radši rozhodli odmítat ostatní, než aby odmítli oni nás a tím nám ublížili. Dáváme si sami jen proto, že necítíme, že nám dávají ostatní. Mít harmonické a plné vztahy, proč bychom hledali lásku v sobě? Chceme to, co nemáme. A čím větší sklony k závislosti máme, tím více nezávislí chceme být, protože nás děsí, co by se stalo, kdybychom byli závislí a někdo naší závislosti zneužil. O tom to totiž celé je. Možná nám kdysi někdo ubližoval fyzicky, protože byl silnější nebo protože jsme ho potřebovali (třeba rodiče) a nemohli od něj uniknout. Možná jsme neměli dost jídla, dost lásky a objetí, možná jsme se rodičů báli. Možná nás zneužíval partner, na kterém jsme byli citově nebo finančně závislí. Možná zneužíval jeden rodič druhého (otec ponižoval matku na mateřské). Každopádně jsme si závislost spojili s ponižováním, nebezpečím, ovládáním a začali se jí bát a vyhýbat se jí, co to jde. Co víc, mnozí z nás si spojili lásku jako takovou se závislostí a nebezpečím.

(Vztahově) nezávislí lidé totiž vidí všechny vztahy jen jako boj o moc. Buď jsem mocnější já nebo on, přičemž vždy musím být mocnější já, abych se uchránil bolesti a měl naplněné své potřeby. Bojí se, že by je ten "mocnější" zneužíval, manipuloval s nimi, kladl si podmínky, ponižoval je, apod. Pokud nemohou být ti mocní a ovládající, radši vztah rovnou odmítnou, pohřbí, ukončí. Pokud mohou, moc si udržují právě tím, jak jsou nezávislí. Vždy jednou nohou venku. Neprojevují příliš lásky, při každé nespokojenosti dávají na odiv, jak snadné by pro ně bylo odejít (však někdo jiný se mi bude víc věnovat, vydělám si na sebe sám/sama, nepotřebuji tě...), chtějí cítit, že ti druzí je milují víc, potřebují víc, chtějí víc. Mohou sami sobě namlouvat, že jen netolerují neúctu a špatné zacházení, ale ve skutečnosti to přehání právě proto, že je tak děsí být zranitelnými. Mohou si namlouvat, že jsou takto šťastní, ale ve skutečnosti nejsou, protože jejich vnitřní panická hrůza z toho, že budou nakonec ovládnuti, je drží v neustálém vnitřním napětí. Nedokáží se ve vztahu uvolnit, projevovat své pravé emoce, nedovolí si milovat, nedovolí si dávat a někdy ani přijímat. Tím víc pak svou nespokojenost dávají za vinu tomu druhému, manipulují s ním a pak odchází.

Co s tím? Uvědomit si, že určitá (zdravá) míra závislosti je v pořádku. Dovolit si druhému důvěřovat a zariskovat, že možná zraní, možná své moci opravdu zneužije - ale vždy si to můžete uvdomit a odejít. Věřit sám sobě natolik, abych mohl být volný a přitom si držet určité hranice a poznat, kdy je to už příliš. A hlavně vědomě a dobrovolně budovat vztahy na "vzájemné závislosti", kdy jsme oba rozhodnutí si navzájem plnit své potřeby a ani jeden z nás není důležitější nebo mocnější. To ale vyžaduje si v první řadě uvědomit, jak to máme teď a že naše přehnaná nezávislost je výsledek strachu, nikoli sebeúcty. Teprve když uvidíme mříže, začneme hledat způsob, jak se osvobodit.
 

Všichni máte právo na dobrý život

14. února 2017 v 11:03 | Neri |  Sebeláska
Myslím to vážně. Všichni máte - všichni máme - právo na dobrý život. Máme právo být sami sebou, máme právo se samostatně rozhodovat, máme právo svobodné volby a právo žít svůj život. Máme mnoho práv, které je dobré si uvědomovat a žít s nimi, aniž byste je museli obhajovat. Součástí sebelásky, sebeúcty a zdravých hranic je uvědomovat si, že nemáte povinnosti vůči nikomu jinému, jen vůči sobě. Nemusíte se nikomu zavděčit, nemusíte žít podle nikoho jiného, jen podle sebe. Našla jsem velmi inspirativní seznam "osobních práv" každého člověka, který je mnohem delší ale také mnohem užitečnější než základní dvě pravidla na svobodu a na život. Resp., tato práva jsou samozřejmě obrovsky důležitá, ale málokdo ví, co si pod tím představit a společnost nám neustále ukazuje, jak se máme chovat, což se s osobní svobodou často vylučuje. Takže si dejte závazek. Jen jeden jediný, jedno předsevzetí na tento rok i ty další, Pokud to se sebeláskou a vůbec se šťastným a dobrým životem myslíte vážně, přečtěte si seznam a začněte respektovat svá práva. Zavažte se k jejich respektování. Podívejte se, která stále porušujete a zapracujte na nich. Myslím, že vám to hodně pomůže - prostě vědět, kde začít, co změnit :-)


Český překlad:

Prohlašuji, že...


1. Mám právo prožívat všechny své emoce - nedělají mě ani slabým ani silným, jsou jen přirozenou součástí lidské existence.

2. Mám právo své emoce vyjadřovat a sdílet je s ostatními když se pro to rozhodnu a jestli se pro to rozhodnu. Nemusím se za ně stydět a nemám povinnost je dávat najevo.

3. Mám právo věřit své intuici a následovat ji. (A mám právo - slušně - poslat do p*dele každého, kdo mě považuje za blázna a mou intuici nerespektuje. pozn. překl.)

4. Mám právo NEpřebírat zodpovědnost za chování, pocity a problémy ostatních lidí.

5. Mám právo na zdravý, láskyplný, stabilní, vyživující vztah.

6. Mám právo být ostatními respektován/a a mám právo na soucit - nic míň.

7. Mám právo rozhodovat se sám/sama za sebe.

8. Mám právo se sám/sama starat o svůj fyzický i duševní stav.

9. Mám právo investovat svůj čas a energii do sebe, dělat věci, které jsou pro mě příjemné a chovat se k sobě tak, jak chci, aby se ostatní chovali ke mně. Zasloužím si, aby se ke mně chovali hezky.

10. Mám právo dělat rozdíl mezi tím, kdo jsem a kdo ostatní říkají, že jsem.


Hot ´n´ cold - toxické vztahy lidí se strachem z opuštění

7. února 2017 v 9:43 | Neri |  Mezilidské vztahy
Ráda bych psala jen o tom, jak krásné vztahy jsou a jak je co nejvíce rozvíjet, aby byly zdravé, ale obávám se, že s tím by si mnozí lidé nevystačili a nijak by jim to nepomohlo. Ostatně, na webech jako je pro náladu je takových pozitivních článků o sebelásce a mezilidské lásce spousta. Ve skutečnosti však má jen málokdo předpoklady pro zdravý, krásný a plnohodnotný vztah - a pokud je má, myslím, že mou pomoc a články nepotřebuje. Naopak mám potřebu psát pro lidi, kteří to tak ideální a sluníčkové ve vztahové oblastni nemají. Třeba pro ty, co mají hromadu "issues" (problémů nebo, řekněme, komplexů?), zažívají jeden toxický vztah za druhým nebo naopak nemají žádný a jsou z toho (a ze sebe) zoufalí. Zvedněte ruku vy všichni, kterých se to týká. Ano, držím ji zvednutou také.

Možná už víte, že většina takových předpokladů pro problémy ve vztazích vzniká už v dětství na základě toho, jak se k nám rodiče chovali, kolik jsme dostávali lásky a jaký byl jejich vztah. Nikoho nepřekvapí, že týrané děti nebo děti z rozpadlých rodin mají v životě navazování a udržování vztahů komplikovanější, ale nemusíte zažít ni tak "drastického". Kolikrát stačí, že nejsou respektovány naše pocity, že je nám dáno najevo, že nejsme dost "láskyhodní" takoví, jací jsme a začneme hledat způsoby, jak si tedy lásku zasloužit (láska se pro dítě rovná přežití a automaticky si tak vytváří mechanismy, kterými se snaží si lásku zajistit - je to normální pud sebezáchovy). Takových způsobů může být mnoho. Můžeme se stát lidmi, kteří obsesivně plní přání jiných a snaží se jim zavděčit, můžeme se zhlédnout v roli oběti a toužit po soucitu, můžeme být šašci, kteří chtějí pozornost za každou cenu (ach, některé celebrity), můžeme se snažit změnit své rodiče nebo sebe, hrát si na něco, co nejsme nebo můžeme zcela abdikovat na pocity, vybudovat si hradby a ledovou odtažitost, odmítat ostatní dřív, než odmítnou oni nás. A to jsem vyjmenovala jen několik příkladů. Jak vidíte, vztahové problémy z dětství by vydaly na několik knih. A nejspíš o tom i řada knih vyšla. Dokonce i já jsem už psala článek o tom, proč jsou pro mnoho lidí nejvíce přitažliví lidé, kteří nejsou schopni dávat najevo city a vlastně s partnery jen manipulují.

Ne vždy jde ale o manipulaci, ať už podvědomou nebo promyšlenou. Dnes chci psát o lidech a pro lidi, kteří se vyznačují charakteristikami typickými pro "love addicts" a "love avoidants". Pro vyjasnění těchto anglických pojmů - love znamená láska, addict je závislý a to avoid je vyhýbat se něčemu. V zásadě tedy máme dvě skupiny lidí - ti, kteří lásku pronásledují a jsou na ni závislí a ti, kteří se jí vyhýbají. A já chci psát o tom, jak se projevují, jak vznikají a zdali je možné s tím něco udělat. Píšu jak pro ty, kteří jsou ve vztazích s podobnými lidmi tak pro samotné love addicts a love avoidants. A abych vás nepletla anglickými pojmy, dále budu používat zjednodušená české označení "závislí" a "odtažití".

Mimochodem, velmi často se stává, že závislí a odtažití spolu tvoří vztahy a navzájem se přitahují.


Odtažití se vědomě bojí intimity (blízkosti, upřímnosti, lásky, zranitelnosti, projevování svých pravých emocí a citů, sdělování svých potřeb) a podvědomě opuštění (bojí se, že když si neudrží odstup, budou zraněni a opuštěni). Závislí se vědomě bojí toho, že budou opuštěni (a tak kontrolují, žárlí, pronásledují a dělají vše proto, aby si pojistili partnera) a podvědomě intimity. Dohromady tato dvojice tvoří velmi nezdravý, toxický vztah, kde si navzájem spouštějí své strachy a krmí své nejistoty. Navzájem jeden druhému velmi ubližují, ale často nejsou schopni vztah opustit ani si přiznat, že je někde chyba.


Jak poznat, že jste vy nebo váš partner "odtažití"?

Strach z blízkosti vzniká tehdy, kdy se blízkost stává zbraní proti nám. Většinou mají kořeny těchto obav v dětství, takže běžně strach z blízkosti vzniká tehdy, když se rodiče chovají manipulativně, velmi dominantně, jsou přehnaně ovládající, hrají na city, nahrazjí dítětem partnera, který odešel a mají na něj přehnané požadavky, zkrátka vyvolávají v člověku pocit, že láska je manipulativní, zlá a bere svobodu. Podobný efekt může mít i rozpad vztahu rodičů (ukazuje na nespolehlivost lásky a vztahů, intimita vede jen ke zranění, takže je lepší se jí vyhnout). Odtažitost může vzniknout i tehdy, kdy je dítěti dáváno najevo, že intimita není vítaná. Jeho projevy lásky, emocí a touhy po naplnění některých potřeb jsou zavrhovány, zesměšňovány, odmítány. Chlapcům (ale nejen jim) se často říká, že mají být silní a odvážní a nemají fňukat (nemají projevovat emoce). Rodiče, kteří jsou sami chladní, odmítají lásku, objetí, zájem svých dětí. Děvče chce od matky obejmout nebo jí chce ukázat obrázek, chce podporu, pohlazení - a matka nemá čas, klasifikuje touhu po lásce jako otravování a její zamítavá reakce dítě naučí, že není vhodné projevovat/chtít lásku. Pokud se to opakuje nebo je zážitek velmi silný, problém je na světě.

Dokáží mít tak silný strach z blízkosti, že ve chvílích, kdy blízkost zažívají, se cítí nejen omezováni, ale přímo jakoby přicházeli sami o sebe, ztráceli se v druhém, topili se, "umírali". Jejich hlavním cílem je udržovat partnera co nejdál, aby je nemohl "pohltit" a často se podvědomě bojí také opuštění - že když pustí partnera příliš blízko, zjistí, jací jsou a opustí je - protože jejich pravé já prostě není hodno lásky v jejich očích. Na druhou stranu je jejich podvědomý strach z opuštění nutí vyhledávat partnery, kteří jsou na nich závislí - protože takové partnery mohou svým chladem ovládat a nehrozí, že by odešli. Ve skutečnosti je tedy vnější chování a vnější strach pouze způsob, jak se vyhnout naplnění toho hlubšího, podvědomého strachu.



1. Odtažití lidé se vyhýbají blízkosti
  • mají obrovský strach ze zranitelnosti a skutečného emocionálního spojení
  • a strach, že budou kontrolováni, omezováni a zbaveni své svobody
  • výjimečně mohou ukázat svou pravou tvář, sdělit své pocity, tajemství, mazlit se...
  • většinou se vyhýbají všemu, co je dělá zranitelnými a opravdovými, nosí masku chladu a nezájmu
 


Divoké ženy vs dámy

31. ledna 2017 v 11:12 | Neri |  Posvátné ženství
Ženy lze zřejmě rozdělit na dvě kategorie - divoké ženy a dámy. Ty druhé se chovají tak, jak se od nich očekává a ty první se chovají tak, jak chtějí. Přičemž někomu je zkrátka vrozené být dámou... a někomu není. Je nám tak trochu vnucováno, že žena, která se nechová jako dáma, není hodna respektu ze stran mužů a většinou ani jiných žen. Přičemž se tak nějak zapomíná na fakt, že být dámou je značně nepraktické a mnohdy i kontraproduktivní. Viděli jste už někdy typickou dámu, jak bojuje ve válce, řídí autobus nebo pronáší odvážnou řeč, věci, které nikdo slyšet nechce, ale měl by? Já tedy ne. Možná proto, že tohle damám (a tedy prý i ženám, neb pro mnohé dáma = žena) nepřísluší. A proč ne? Máme snad méně rozumu a odvahy než muži? Teď se ale nesnažím o feministický článek ani nechci kritizovat dámy. Když jim vyhovuje být takové, ať jsou. Chci se ale zastat nás ostatních, které jsme odsuzovány za to, že nechceme plnit společensky danou roli.

Všichni žijeme ve společnosti, která má svá pravidla a očekává od každého svého člena určité věci, chování, apod. Ano, zřejmě nic nového. Tato očekávání a pravidla se lehce odlišují napříč různými oblastmi světa, ale s rostoucí propojeností všech zemí prostřednictvím médií a internetu lze sledovat, že mnoho pravidel je všude stejných. Co je považováno za špatné, nemorální nebo nevhodné - jistě vás hned napadá několik příkladů. Naproti tomu jsou věci sporné, které někde platí za normální a jinde za neslýchané (interrupce, trest smrti, ...). Co je a není vhodné je krásně vidět na celebritách. Bulvár nám předkládá obrázek reality, který bychom měli následovat. Rozvody, nevěra, divoká párty, střídání mužů, zbytečný luxus, rasistické názory, sporé oblečení, ... jen si projděte, za co jsou běžně celebrity tahány bahnem. My ostatní své malé hříchy zvládáme utajit nebo nejsou souzeny tak přísně, protože se na ně nevidí - nepronásleduje nás banda lidí s fotoaparáty a nikdo se nepohoršuje nad tím, že bychom měli jít mladým generacím vzorem. Nikoho nezajímáme kromě nejbližšího okolí. Ale záleží na tom? Vždyť i to nejbližší okolí umí být nejhorším soudcem. Záleží na tom, v čem vyrůstáte a jakými lidmi se obklopujete.


Pokud máte za rodiče zavilé katolíky, můžete si být jisti, že se špatnými a nemravnými stanete velmi brzo a snadno, stačí jen, abyste neměli stejné "křesťanské" hodnoty jako oni. Platí to ale samozřejmě i pro jiná náboženství nebo jen morální přesvědčení. Moje maminka, ač ateistka, je na dnešní poměry také dost puritánská - a její matka byla ještě víc. Je zajímavé, že většina "rebelujících" pochází právě z takových rodin. Dejte psa na řetěz a když se utrhne, stojí to zato. A on se utrhne, protože pokud je to typ s láskou ke svobodě, tak na vodítku dlouho nevydrží.

Všestranný blíženec (21. května - 21. června)

24. ledna 2017 v 15:26 | Neri |  Astrologie
Blíženci jsou často popisování jako lidé dvou tváří. Nebo ještě přesněji - velmi mnoha tváří. Rozhodně umí překvapit. Někdy nemile, ale jejich přirozené charisma jim obvykle pomůže se z takové situace jednoduše vykecat. Debaty s nimi jsou předem prohrané, mají pohotovou odpověď na všechno a nelze je zastihnout nepřipravené. Odpustíte jim všechno a ani nevíte jak. Blíženec je přesně ten typ člověka, který se pro něco spontánně rozhodně, navrhne schůzku nebo vás zatáhne do jiného plánu, který nakonec zruší, protože musel odběhnout jinam. Klidně potká bandu přátel a místo do obchodu s nimi půjde podniknout něco jiného, než původně plánoval. Vrátí se pozdě, bez rohlíků, lehce přiopilý a tak šťastný a okouzlující (jako obvykle), že mu to manžel/ka stejně odpustí. Možná má nějakou kouzelnou moc.

Blíženec dokáže měnit šaty, zaměstnání, milence nebo domov stejně rychle, jako mění svá rozhodnutí, což je zatraceně rychle.


Zkrátka - blíženci jsou nevypočitatelní, spontánní, chaotičtí, náladoví a stabilním zemským znamením jako jsem já lezou na nervy :-) Samozřejmě (jako u každého znamení) nezáleží naše povaha jen na postavení slunce při narození, vliv mají také scedenty a jiné planety, takže někdo může být zcela typický představitel svého znamení a někdo navenek ukazuje viditelněji vlastnosti třeba ascedentu a nikdo by mu jeho znamení nehádal. Ale zpátky k blíženci.

Dá se říct, že nemají moc trpělivosti a neradi se zdržují "zbytečnostmi". Chtějí všechno hned, mají rádi změny a rychle se začnou nudit. Jde jim výborně multitasking, protože ten jejich tělo a mysl dostatečně zaměstnává. Také rádi a jednouše komunikují s lidmi a nejlépe se uplatní na pozicích, kde tyto své kvality využijí. Manažeři, sekretářky, tiskoví mluvčí, ... a kdokoli, kdo musí zařizovat spoustu věcí naráz, rychle a efektivně. Také mohou být výtečnými baviči, řečníky, herci, zpěváky - právě díky své schopnosti rychle měnit masky. Ne, že by se nutně schválně přetvařovali, jsou prostě nestálí. A na divadle to výborně využijí, protože přepínat mezi rolemi je pro ně velkou zábavou. Pokud jste někdy viděli excentrického herce, který dokázal odehrát představení o pěti postavách zcela sám, nejspíš to byl blíženec. Jsou také nepřekonatelní prodejci.

Ještě jednou to zdůrazním - mají opravdu rádi svobodu a změnu. Zkuste dát blížence do klece a uteče tak rychle, že nestihnete zamávat. V tomto se podobají vodnáři, se kterými si často výborně rozumí. Umí ovšem překvapit. Většinou je u nich nečekaným překvapením to, že udělají, co měli, přijdou, jak je domluveno a vůbec se zachovají jaksi nezvykle spolehlivě a zodpovědně. Jinak jsou ale věčně mladí idealisté a se závazky si příliš hlavu nelámou.

Muži v blíženci jsou, stejně jako ve všem, i v partnerství značně nevypočitatelní a nikdy s nimi nevíte, na čem jste. Mění nálady a povahy tak rychle, že si jejich milá může být jejich city jeden den naprosto jistá a druhý den myslí, že ji začal z ničeho nic nenávidět. Aniž by mu cokoli udělala. Takže pokud chce někdo chodit s blížencem, potřebuje velký vnitřní klid, nadhled, sebejistotu a samostatnost. Vlastně je to většinou život 1+ 1/2, protože občas tady je a občas není, dle toho, jakou má náladu a vůbec a spoléhat na něj je nesmysl. Když tady je, dokáže udělat každý okamžik novým, skvělým a zajímavým a tomu kouzlu mnohá žena podlehne. A když není, tak je víceméně sama. Blíženec je vhodný přítel, pokud chcete někoho, s kým se budete bavit, podnikat dobroružství, začínat nové věci a nechcete se nudit, nikoli stabilní partner do života pokud potřebujete splácet hypotéku a pomáhat v domácnosti. Ač nestabilní, není nutně nevěrný, jeho idealismus většinou přichází s určitou morálkou a smyslem pro poctivost. Pokud zakotví s někým, kdo mu (dle jeho názoru) rozumí, tak si nepotřebuje kompenzovat nedostatky svého vztahu jinde. Pokud zakotví. To je ten problém. Nelze si ho přivázat snahou si ho přivázat, naopak, potřebuje někoho, kdo mu svobodu rád dá a třeba ji i sám potřebuje. Také mají rádi ženy, které se jim vyrovnají a dokáží je "intelektuálně stimulovat".

Žena v blíženci je takový malý harém. V jednom. V mládí jsou pro ni vztahy spíše hra a dobrodružství, usadit se může až později, ale většinou jí v tom brání jakási touha po dokonalosti. Znáte ty typy lidí, kteří nejsou být schopni s jedním člověkem, protože mu něco chybí a tak mají dalšího, který to má, ale zase nemá to, co ten předchozí...? Zkrátka než se smířit s 90%, radši jednoho s 60% a druhého se 40% nebo i tři... hlavně, aby bylo s kým podnikat všechny ty roztodivné zájmy, vyžadující snad zcela odlišné povahy, které se všechny spojují v jedné ženě znamení blížence. Pokud se oprostí od společenských konvencí, bude kromě více mužů a zájmů vyhledávat také více různých zaměstnání, projektů a věcí, ve kterých by se mohla realizovat. Řekněme, že slavná žena v blížencích by byla herečka, zpěvačka, k tomu hájila lidská práva, rozjížděla vlastní značku oblečení a parfémů a sportovní družstvo. A to vše během jednoho měsíce, než si najde zase jiné, klidně i zcela opačné zájmy. Není domácí hospodyňka, radši pronásleduje své sny a ideály - ovšem s bystrou myslí až určitou vypočítavostí. Nenechte se zmást jejími šatičkami a sladkým úsměvem, může být stejně nebezpečná na hřišti, jako v obchodním vyjednávání nebo intelektuální debatě. Bude hrát roli, která se jí hodí (nebo na kterou má zrovna náladu), ale to neznamená, že je taková pořád. Rozhodně ne. A stejně jako muž v tomto znamení se nenechá spoutávat, potřebuje svobodu jít za svými vizemi, zájmy a stejnou svobodu dává dětem. Určitě častěji, než teplou večeři, pokud ji ovšem neobjedná z restaurace. Svého muže, pokud jej miluje, podpoří v čemkoli a nikdy si nestěžuje, že je něco příliš riskantní - změna je ostatně alfou a omegou jejího života.



Proč se tak řeší to "vnitřní dítě"?

17. ledna 2017 v 12:15 | Neri |  Sebepoznání
Možná jste si už všimli, jak často se v "duchovní komunitě" skloňuje pojem "vnitřní dítě". Existují různé meditace a programy na jeho nalezení a práci s ním, řešení traumat z dětství, ... Většina z nás má alespoň tak základní znalosti o psychologii, aby tušila, že spousta našich současných problémů z dětství vychází a že tyto negativní zážitky, co nás jako maličké ovlivňovaly, jsou vytěsněné a lze k nim jen těžko proniknout. Faktem je, že mnohdy prostě netušíme, co se nám mohlo stát a poznamenat nás. Možná by nám pomohlo se do toho více ponořit, ale utrácet tisíce za terapie a doufat, že to k něčemu bude? Proč? Je to pro nás něco potlačeného, neuchopitelného, možná i divného, celý ten koncept s naší dětskou vyděšenou částí. Už jsme přece dospělí. Někteří i s vlastními dětmi. Máme se starat o jedno navíc?

Musím přiznat, že mě samotnou toto téma nechávalo hodně dlouho chladnou. Měla jsem spoustu jasnějších a palčivějších problémů než se snažit utěšovat něco, o čem ani nevím, jestli to tam uvnitř ještě někde je. Jak to tak ale bývá, časem se ukázalo, že některé palčivé problémy mají jiné příčiny, než by jeden myslel. A tak jsem se i já nakonec dostala k zájmu o téma vnitřního dítěte. Vlastně jsem k tomu došla z velké části přes psychologii, která se v mnoha ohledech protíná s "duchovním rozvojem" a v zásadě se lze jen těžko obejít bez alespoň minimální znalosti psychologie, pokud se chcete někam posunout.

Jistě víte, že mě zajímá MBTI a že jsem INFJ, protože o tom docela často píšu a dost i čtu. Důkazem toho, že je vždy co nového objevovat, je tabulka, na kterou jsem náhodně narazila - tabulka hlavních funkcí INFJ a INFP zkombinovaná se základní psychologií. Abych stručně shrnula principy, na kterých byla tato tabulka založená, vysvětlím dvě věci. Zaprvé, v MBTI má každý typ čtyři funkce, podle kterých vnímá svět kolem a rozhoduje se. Například pro mě je to extrovertní cítění (empatie, pochopení ostatních, snaha zajistit dobro všem), introvertní intuice (odhad dalšího vývoje věci na základě vyhodnocování informací a vjemů), introvertní myšlení (vnitřní analýza věcí, hloubání, kategorizování) a extrovertní vnímání (vnímání věcí a dění kolem v aktuálním okmažiku, prožívání světa fyzickými smysly). Přičemž první dvě funkce jsou nejsilněší a nejspolehlivější a druhé dvě nejméně rozvinuté. Tento princip funguje v psychologii a esoterice u mnoha věcí, např. máme všichni nějaký nejsilnější živel nebo dva a pak ty méně rozvinuté, až zcela nevědomé.


Tyto málo rozvinuté nebo nevědomé funkce jsou pak v zásadě temnou stranou osobnosti, tím, co v sobě potlačuje a někdy to přebírá kontrolu, aniž by si to člověk vědomě uvědomil. Ve snaze o seberozvoj a sebepřijetí pak často dochází k tomu, že se učíme pracovat se svými silnými stránkami - silnými funkcemi - a čím více je rozvíjíme, tím blíže se dostáváme i k těm ostatním, méně vědomým, na které později také přijde řada. Zkrátka odhalíme to, co bylo zatím ve stínu a i když z toho nejspíše nebude silná stránka, jako z těch hlavních funkcí, můžeme alespoň tyto slabší funkce dát do určité rovnváhy a uzdravit - tak, aby už nepřebíraly kontrolu a nevyváděly neplechu, protože se cítí opomíjené nebo zavrhované. Když využiju trochu personifikace.

Oheň není na hraní; a démoni také ne

10. ledna 2017 v 9:01 | Neri |  Magie
Nejem z těch, kteří by se neustále zabývali zlem kolem nás. Je tady, ale většinou nemám potřebu před ním varovat nebo o něm psát. K čemu, když to všichni stejně vidíme? Nerozebírám konspirační teorie ani problémy třetího světa, nevaruji před peklem a hříchem, nejsem křesťanka. A i když budu dnes psát o démonech, křesťanské pojetí byste hledali marně. Jediné peklo, které pro mě existuje, je lidská existence - když na to jdete špatně. A nebe? "Nebe" je po smrti pro všechny. Duše bolesti života nezná. Ne, nemusím zachraňovat vaši nesmrtelnou duši, protože nic ublížit nemůže. Přesto se do pekla dostat můžete - a docela rychle - klidně hned a bez velké snahy. Nemusíte čekat na smrt, ne, peklo vás dostane rovnou teď a tady. Jak? Stačí si začít zahrávat s démony.

Už jsem to totiž viděla. Viděla jsem lidi, kteří si začali zahrávat se silami, kterým nerozuměli. Lidi, kteří si mysleli, že ke štěstí vede zkratka a že moc a podobné věci jsou štěstí. Viděla jsem různé existence, více či méně na dně. Ještě jsem ale neviděla, že by se z toho dna dostali. Netvrdím, že je to nemožné. Problém je v tom, že čím hlouběji jste, čím déle, čím více si zvyknete... tím těžší je změnit svoje zvyky. Je to stejné, jako se závislostí. Dokonce i utrpení je svým způsobem závislost. A často je závislost jeho součástí. Spousta lidí, kteří jsou na dně, trpí alkoholismem, bere drogy nebo má jiné problémy. Rozdíl mezi těmi, kteří do toho netahali "temné síly" a těmi, co ano, je v tom, že ti první se mohou poučit, zlepšit si život a pak třeba díky zkušenostem ze svého utrpení učit ostatní. No a ti druzí musí bojovat s více věcmi než jen se sebou a kdyby na to měli sílu, v první řadě by odolali lákadlům jiných entit.


Když to shrnu, možnosti jsou tři.

1. Pokud se chcete pouštět do vyvolávání démonů, uzavírání dohod, temné magie, ovládání ostatních, vysávání energií, apod., okamžitě na to zapomeňte a nikdy s tím nezačínejte. Proč? Protože magie má jedno pravidlo. Vše dobré i zlé, co uděláš, se ti třikrát zesílené vrátí. Tak si představte, jak asi dopadnete vy když někoho proklejete.

2. Pokud se chcete pouštět do jakékoli magie, buďte zkrátka opatrní. Magie sama o sobě není špatná, záleží na tom, co děláte a s jakým záměrem. Vždy si dobře rozmyslete, jestli je pro to, co chcete, nutné použít kouzlo a nelze to zařídit jinak a také, zdali tím někomu neubližujete nebo nezasahujete do něčí svobodné vůle. Právo na svobodnou vůli je totiž základním lidským právem - nejen ze zákona, ale i duchovním! - a zasahování do něj má své následky.

3. Pokud jste se už do něčeho temného zapletli, to jediné, co můžete udělat, je přestat a nikdy se k tomu už nevracet. Čím déle v tom jste, tím to bude těžší, takže pokud jste teď začali, je nejvyšší čas skončit. Čím déle, tím hůře.

Možná pořád nechápete, proč je hraní si s démony a destruktivní magií tak špatné a co vám to může udělat. Nebo proč je těžší skončit, když to děláte dlouho. Tak dobrá. Vysvětlím vám to.

Obrázky použité v článku jsou z tvorby Abigail Larson.


Zahrávání si s temnými silami je jako oheň. Vykřešete pár jiskřiček a chytne vám celý barák a než se nadějete, máte celý život v plamenech. Začít to může úplně nevinně a za pár let už ani nevíte, jací jste byli dřív. Běžně nás potkávají smutné události, nemoci, deprese, ztráty všeho druhu, ale z těch se lze dostat poměrně bez následků. Proč? Protože máte pořád svou svobodnou vůli. Platí zákon, že do vaší svobodné vůle nikdo nesmí zasahovat bez dovolení. Dokonce i svým andělům musíte dát svolení zasahovat, třeba tak, že je požádáte o pomoc. Pak vám mohou pomáhat více, přihrávat znamení, zkrátka jednat tak, aby došlo k tomu, co si přejete. Vtip je v tom, že s démony to funguje úplně stejně - až na to, že nejsou z čisté lásky, jako andělé, ale z jejího opaku - a rozhodně nemají na srdci jen vaše nejvyšší dobro. Ve chvíli, kdy démony o něco požádáte, kdy jim dáte svolení jednat ve vašem jménu - v té chvíli se jim vlastně zaprodáváte a dáváte jim svolení zasahovat do vašeho života a toto svolení se jen těžko ruší a odvolává. Jakmile jim dáte do rukou otěže, můžete si být jisti, že nepojedou vstříc lásce a štěstí - lásku totiž démoni nenávidí nejvíce ze všeho. Dali byste do domu se svými nejbližšími bombu? Dali byste rozbušku do ruky šílenci, který miluje bolest a neštěstí? Ne? A proč dáváte svůj život do rukou démonům?

Pro dvojpaprsky na cestě k sobě

3. ledna 2017 v 11:02 | Neri |  Mezilidské vztahy
Už dlouho jsem neměla vyloženě "nutkání" něco napsat, ale ke konci roku mě nějak popadlo. Dlouho jsem přemýšlela nad titulkem... jak do pár slov shrnout těžkosti, které potkávají některé osoby na jejich (duchovní) cestě? Jak, když oni sami tomu někdy nerozumí? Pokud nevíte, co jsou dvojpaprsky, doporučuji vám přečíst únorový speciál zaměřený na toto téma. Dozvíte se tam vše potřebné :-)

Tento článek je určen především těm, kteří už své duchovní dvojče našli a katapultovalo je to na cestu, která je občas k zešílení... Chci vám pomoci. Chci vám říct věci, na které nejspíš časem sami přijdete, ale přečíst si je teď vám může ubrat několik starostí a předejít spoustě bolesti. Ne, nestačí si přečíst tento článek a vše nebude hned růžové, ale třeba vám to ukáže, co je třeba dál dělat, aby došlo k dalšímu průlomu nebo zkrátka jakémukoli zlepšení vaší současné situace. Vždy je to na vás, jestli si slova jen přečtete a zapomenete nebo s tím i něco uděláte. A pokud se vás téma dvojpaprsků netýká, můžete si článek přečíst také - spoustu věcí, které zde budu zmiňovat, musí časem pochopit každý, i ten, kdo nastoupil "duchovní cestu" dobrovolně. Poznání dvojpaprsku tento proces jen urychluje a tak trochu i vynucuje :-)

Milí čtenáři, hledající, ztracení i nacházející... chci vám, říct, že...

Vaše intuice má pravdu

Je úplně jedno, co vám říká váš rozum, rodina nebo přátelé a jak věci vypadají navenek. Když potkáte svůj dvojpaprsek, vše, na čem záleží, je vaše srdce a vaše intuice. Co je mezi vámi nedokáže lidský rozum nikdy plně pochopit. Poznáte toho druhého spolehlivě, ale rozum může pochybovat. Můžou se objevit těžkosti, rozejdete se, vypadá to, že je vše ztraceno... a uvnitř cítíte, že není, že k sobě patříte. Tak kdo má teď pravdu? Ten pocit? Rozum? Vždy vaše intuice a pokud pochybujete, pokud nevěříte sobě, ani lásce, ani ničemu z těch krásných věcí, co jste zažili, je to pro vás lekce, jak se naučit sebedůvěře. Protože budou chvíle, kdy to budete jen vy a vaše pravda a celý svět proti vám... a tyto chvíle vás mají naučit, že nepotřebujete ničí potvrzení ani souhlas, dokonce ani souhlas vlastního rozumu. Jen vaše intuice má pravdu. Bez ohledu na to, co kdo říká, bez ohledu na váš rozum, ONA má pravdu.

První věc, kterou se musíte naučit, je důvěřovat sobě. Bez výjimek. Naprosto a zcela. Můžete se zmýlit, každý se mýlí, ale nemůžete žít podle čistého vědomí a svědomí někoho jiného. Budete muset pochopit, že váš vztah s tím druhým - to, co k sobě cítíte - je naprosto jedinečný. Není ani z tohoto světa. Budete muset pochopit, že všichni ostatní se mýlí, protože posuzují dle zkušenosti s jinými vztahy - a tyto zkušenosti se na váš vztah s dvojpaprskem nevztahují. Pravidla pro jiné vztahy neplatí. Dokonce ani pravidla pro vztahy dvojpaprsků, o kterých někteří píší, neplatí. Pravidla neexistují. Je to jen mezi vámi dvěma a jediný návod máte v sobě, ve své intuici, ve svém srdci. Zapomeňte na to, že máte zavolat až tři dny po schůzce, nesnažte se dělat lepšími, než jste. Když se rozejdete, zahoďte všechna chytrá přísloví typu "dvakrát do stejné řeky nevstoupíš". Doslova vyhoďte vše, co víte o vztazích, z hlavy. Dokud si budete vybírat pravdu ostatních před tou vaší, nemůžete svůj vnitřní boj vyhrát. Ta vaše se totiž nikdy nepřestane ozývat - ani když ji budete vytrvale odmítat a zapírat, pořád tady bude a vy budete trpět vnitřní rozervaností tak dlouho, než to konečně pochopíte a začnete jí být věrní.



Tradiční zamyšlení nad minulým rokem a co chci od toho dalšího

1. ledna 2017 v 2:07 | Neri |  Mé deníkové zápisky
Připadá mi to jako sotva pár měsíců ode dne, kdy jsem psala minulé shrnutí roku 2015. Ještě teď si vybavuji ty pocity a myšlenky, sny, touhy, cíle... tu nejistotu, protože jsem netušila, co bude dál, jak to všechno zvládnu a jaké bude začít s věcmi, které jsem měla před sebou. Čím více let takto píšete, čím více takových zpráv čtete, tím rychleji vám dochází, že vlastně žádný rok není až tak výjimečný. Ano, každý má své milníky, věci, které se v něm stanou a jsou třeba významné - v tu chvíli - ale zjistíte, že sotva jste naplnili jedny plány a zbavili se jedněch obav, objevují se další. A tak jsem loni psala, že mě čeká maturita a nevím, jak ji zvládnu. Že budu začínat s podnikáním a že chci zůstat v Brně. Měla jsem i další, menší plány, třeba jako pokračovat ve španělštině - a to jsem nesplnila, ačkoli se mi doma válí učebnice a letos už se na to vážně musím podívat, abych s ní mohla - pokud udělám prvák - v druháku pokračovat ve škole. Letos jsem si ale nedávala přesné cíle, co chci naplnit a splnit. Letos jsem pojala plány do budoucna trochu jinak.

Vytvořila jsem si seznam toho, jak se chci cítit. Cesty vesmíru jsou někdy nevyzpytatelné a zatímco lpíme na jedné možnosti, jak dostat, co chceme, může dost dobře posloužit i jiná. Nakonec totiž chceme jen určité pocity, které se snažíme prožít skrze konkrétní zážitky a vlastnění nějakých věcí. A tak jsem na to šla letos jinak a napsala si, co chci zažívat na emocionální úrovni a vytvořila jsem si kromě seznamu i nástěnku s obrázky, které tyto pocity vystihují. A tak se chci letos cítit úspěšná, nezávislá, šťastná, doma a v bezpečí, chci být užitečná - třeba skrze tento blog nebo své podnikání - a chci i další věci, jako cítit se schopně a sebejistě, když zpívám před lidmi, protože aktuálně je to skoro úplný opak :-) Můžete jít do toho "pokusu" se mnou a také si letos své cíle napsat jinak. Třeba to pomůže a začnou se dít zázraky a třeba ne, ale letos poprvé po mnoha letech - možná poprvé vůbec, co si pamatuji - můžu říct, že jsem opravdu šťastná. Že ačkoli jsou občas horší chvíle a dny - jsem šťastná. Líbí se mi, jak žiju.

Když se ohlédnu za minulým rokem, za věcmi, které byly předemnou a teď už jsou minulostí... co k tomu tak můžu říct? Na začátku roku jsem na tom ještě nebyla úplně dobře, každodenní chození do školy, učení a stres před maturitou mi dával zabrat. Maturitní práci jsem ale napsala a úspěšně odmaturovala. S pobaveným úsměvem musím přiznat, že za samé jedničky :-) Dostala jsem se na vysokou školu a odjela na prázdniny do Ostravy za rodiči. Začala jsem pracovat na své historicky první kolekci a zažila vícero různých "poprvé". Poprvé jsem šila pro někoho jiného, než pro sebe. Poprvé jsem opravdu musela dát dohromady soubor věcí se stejným tématem, aniž bych studovala jakékoli návrhářské školy nebo si prošla kurzy. Poprvé jsem si hrála na modelku před fotoaparátem, ačkoli jsem vždycky focení nesnášela a měla dojem, že na fotkách vypadám blbě. V červenci jsem oficiálně začala podnikat. Znovu jsem začala psát články na oba blogy a založila k tomu všemu ještě facebook. Pamatuji si na hektické dny, kdy jsem seděla celý den u počítače a měla pocit, že nestíhám. Na dny, kdy jsem nemohla usnout, jak moc jsem myslela na práci a na dny, kdy jsem si naopak vyčítala, že toho dělám málo :-) Každopádně jsem tak tak zvládla dát do prodeje druhou, podzimní kolekci, se kterou jsem byla už o dost spokojenější a ráda kousky z ní nosím. Pak přišla škola a určitý pracovní útlum, kdy jsem nevěděla, co podniknout dál. Až ke konci roku jsem navíc začala nabízet i stylové poradenství.

V září jsem se stěhovala opět do Brna s několika taškami a dvěma šicími stroji. Prvních pár dní jsem z toho všeho - z nové školy a bydlení - byla dost nervózní, ale jakmile jsem si zvykla, opravdu poprvé po letech mě zalil pocit naprosté spokojenosti. Konečně jsem zase měla domov. Miluji Brno, miluji své koleje a svůj pokoj, miluji své podnikání a svůj životní styl. Miluji, že vstávám kolem poledne a učím se nebo pracuji do noci, píšu články, šiju a dělám to, co mám opravdu ráda. Miluji, že nemusím chodit do školy každý den. Ke konci roku mě jen začalo nervovat zkouškové (zatím mám hotové dvě zkoušky, ještě mi chybí tři nejtěžší, angličtina a zápočet, který mi napoprvé nevyšel; tak snad se to zvládne). Nicméně jsem prostě tak šťastná jako nikdy a jediné, co chci, je si svůj životní styl udržet :-) A také svoji nejlepší kamarádku, která je ještě stále se mnou a stále jsme na tom dobře! :D Nicméně... jsem to zvládla. Zvládla jsem své plány a výzvy minulého roku.

Letos jsou předemnou zase nové. Přemýšlím nad projekty, které chci úspěšně rozjet. Přemýšlím nad články, které chci psát, udržet si pravidelnost každé úterý, jako tomu bylo doteď. Musím nějak zvládnout zkouškové období a projít dál, abych si udržela domov; a přežít prázdniny a každoroční hektické stěhování tam a zpátky na koleje. Na to se asi nejméně těším. Tak vidíte, neumím být pozitivní ani když jsem šťastná. Nevím, na co se těšit. Momentálně je pro mě i docela obyčejný den dost krásný na to, abych se ho nemusela děsit a čekat na nějaký lepší den v budoucnu, kdy se "něco" stane. Je mi fajn. Je mi opravdu dobře a nejvíc ze všeho si přeju, aby mi tak dobře bylo i nadále. A přeji i vám, abyste se měli dobře a mohli vstávat s tím, že každý den je dobrý a není se čeho bát. Opravdu ze srdce vám to přeji :-)

Šťastný nový rok 2017!

Vaše Neri

Odvrácená strana - prosinec 2016

22. prosince 2016 v 16:36 | Neri |  Čísla

Zima a konec roku celkově je období temnoty, únavy a nutné sebereflexe. Vše se ponořuje více do sebe, dochází k různým uvědoměním, propouštění starého a přípravě na změny. Je to také ideální období k sebepoznávání, a protože součástí náš samotných i světa kolem nás je také všechno to označované za "špatné", temnota, zlo, bolest, smutek a všechny formy ubližování a trápení… toto číslo se bude (v oblasti seberozvoje docela netradičně) zabývat právě vším tím temným, zatracovaným a tabuizovaným. Takže lákavým :-) Výzvou tohoto čísla je poznat a přijmout i to špatné (v sobě) a podívat se do očí ne vždy krásné a příjemné pravdě. Takže pozor! Žádný přehnaný optimismus a "spiritual bypassing" vás nečeká a pokud nesnesete slyšet ani slovo o čemkoli méně příjemném, ani nečtěte.

V opačném případě si užijte trochu toho zakázaného ovoce :-)

PS: Případně si to nechce na později, až vás přejde vánoční nadšení a optimismus a začnete se nervovat z toho, že neplníte předsevzetí a celkově v životě opět selháváte.


OBSAH:

Poznejte své démony - aby vás nemohli sežrat
Temná noc duše - nejhorší propad na spirituální cestě
Umění z bolesti - proč se bojíme, že bolest ztratíme?
Průzkumník ISTP - další z MBTI typů
Odvrácená strana osobností MBTI: INTJ a INFJ - jací by byli zločinci a jak jednají ve stresu?
Pšššt, o tom se nemluví! - tabu v dnešní společnosti
Provinilé slasti... BDSM - je sex špatný? A co je vlastně BDSM?
Všestranný blíženec - série charakteristik znamení horoskopu


Články, které vyšly před magazínem:



Temnota je naší součástí

22. prosince 2016 v 16:33 | Neri |  Moudra ze života
Proč bychom to vlastně měli dělat, vrtat se v temnotě? Není cílem seberozvoje se jí právě zbavit a být tou nejlepší verzí sebe sama? Možná to pro vás bude novinka, ale není možné se svých špatných vlastností zbavit. Můžete se naučit s nimi pracovat, ale nelze je odstranit. Můžete je zkusit vytěsnit. To se řeší v psychologii, říká se tomu stín a funguje na podvědomé úrovni. Pokud na ostatních něco vyloženě k smrti nesnášíte, nejspíš to v sobě máte. Potlačené. Proč? Protože jste třeba v dětství získali pocit, že je to špatné a být špatný znamená být nemilovaný a to znamená umřít, takže jste to potlačili. Tak prostě dětská mysl funguje, když se setká s rodiči a vrstevníky, kteří odsuzují některou z jeho částí. Možná ani neexistuje osoba, která by se takovému "ochočování" vyhnula a neměla potlačené nic. Takže žádné strachy, jste úplně normální. Všichni. I když v sobě něco těžce potlačujete. Dělám to taky.

No ale už nejsme děti, to říkám pořád, už se můžeme zkusit rozhodnout to potlačené najít, dostat na světlo a přijmout. Krom toho, šance jsou, že i teď něco potlačujete zcela vědomě. Třeba máte materiální touhy a připadá vám to nesprávné, tak si vyčítáte, že chcete to nablýskané auto a zakazujete si to. To je taky forma potlačování a nepřijímání sebe sama.

A pak jsou tady věci, které vyloženě potlačovat musíme. Jako např. chuť k nezákonnému jednání nebo ubližování ostatním nebo sobě. Samozřejmě víme, že je špatné někoho zabít, i když nás totálně naštval a nenávidíme ho. Nebo že podléhat svým sexuálním úchylkám může skončit špatně. Říct šéfovi, že je kretén - ne zrovna ten nejlepší nápad, pokud si chceme udržet práci. Každý má v sobě nějakou míru temnoty a věcí, za které se stydí, nechce je a ví, že jsou špatné, ale jsou prostě tam a nelze se jich zbavit. A každého to sere. Ano, v tomto čísle budu občas sprostá, protože je to součást de-tabuizace. Mluvíme o hrozných věcech tak o nich budeme mluvit hrozně, syrově a bez přikrašlování ;-) Varovala jsem vás.


Hlavní problém temnoty a všeho tzv. zla je v tom, že je potlačované, skrývané, zahalované tajemstvím a do hezkých slov. Tím se stává tajemným, neuchopitelným, tabuizovaným a ještě více lákavým. Snahou získat kontrolu nad svou špatností nad ní kontrolu ztrácíte. Je to jako když zavřete řvoucí, zlobivé dítě do pokoje plného věcí, necháte ho tam a zacpete si uši. Řádí tam, rozbíjí věci,… ale vy to nevidíte. Bojíte se to vidět. Utíkáte před tím. To ale neznamená, že se to neděje a nic se nerozbije. Je mnohem lepší vidět, co se děje, mít to pod dohledem a jednat podle toho. Zmínila jsem pojem spiritual bypassing. Ten souvisí s Tajemstvím. V zásadě jde o to, že samou snahou o pozitivní myšlení začnete přehlížet vše ne-pozitivní a předstírat, že to neexistuje. Ono to bude existovat dál a dál se vás to bude týkat, jen to nacpete do podvědomí… a zatímco si budete myslet, že nemáte žádné problémy s penězi, budete na mizině, protože jste si "zakázali" cítit nedostatek, ale i tak ho podvědomě cítíte. Nic se nezměnilo, jen jste se odmítli dívat. Tak takhle pozitivní myšlení úplně nefunguje.

Je potřeba svou temnotu vidět, pracovat s ní, přijmout ji a nebát se jí. Ne nutně jí podléhat, ale vědět o ní. Teprve potom ztrácí moc. Ale nejprve můžete dlouho bojovat a prohrávat, než vám to dojde. Seznamte se se svými démony, poznejte je v duchu úsloví "přátele si drž u těla a nepřátele ještě blíž". Naučte se je brát jako svou součást.


Poznejte své "démony"

22. prosince 2016 v 16:33 | Neri |  Sebepoznání
Strávili jste už se sebou nějaký ten pátek a jistě víte, co na sobě máte a co naopak vážně nemáte rádi. Určitě máte i nějaký ten morální kompas, ať už je váš nebo převzatý od rodičů či společnosti, který vám říká, co je tedy naprosto špatné, nemyslitelné a jste oškliví už jen proto, že jste na to pomysleli. A já vím, že přesně víte, o čem teď mluvím. Je jedno, co vám ten vnitřní káravý hlásek říká. Ukazuje přesně na ty vaše nejhorší tajemství, nejšpinavější poklesky a všechny odpornosti, za které se stydíte i sami před sebou. Ty věci, na které si nedovolíte ani myslet natož je dělat nebo si alespoň přiznat, že je někde v hloubi své temné dušičky vážně chcete. Hrozné, že vám to vůbec připomínám, co?

Patří tam především:
  • negativní emoce
  • zakázané touhy
  • sexuální fantazie
  • psychické poruchy
  • povahové vlastnosti
  • a hříchy všeho druhu

Snad každý má nějaké své "démony" z těchto oblastí. Křesťané mají sedm hříchů. Ti opravdu zapálení se cítí provinile kdykoli jsou pyšní, lakomí, líní, vzteklí, závidí, pořádně se nacpou nebo zatouží po sexu. Ale nemusíte být zapáleným křesťanem, abyste na sobě tyto věci nesnášeli. Všichni máme seznam povolených a nepovolených emocí a činů a smýšlíme o sobě opravdu hrozně, když začneme byť i jen myšlenkou koketovat s těmi nepovolenými. Dokonce i navenek naprostý světec může mít pocit, že je strašně špatný člověk, jen proto, že občas pomyslí na něco nevhodného. On sice vždy pomůže stařence přes cestu, ale jednou už ho napadlo, že by jí podkopl nohy a utekl. Taková zlá myšlenka. Jak se v něm vůbec mohla objevit? Musí být zlý člověk, když má takové myšlenky.



Každý máme nějaké myšlenky, které nás samotné děsí.

Každý máme chuť dělat věci, které neschvalujeme.

Někdy je i uděláme. A pak si to vyčítáme.

A tohle všechno jsou naši vnitřní démoni.

Je na čase je opravdu dobře poznat a smířit se s nimi.


Nemusíte být pořád jen pozitivní

22. prosince 2016 v 16:33 | Neri |  Sebeláska
Svým způsobem je legrační, že zatímco mezi běžnými občany ČR je převaha škarohlídů, pesimistů a alibistů všeho druhu, "duchovní komunita", lidé, kteří pracují na seberozvoji, apod., ujíždí naopak na pozitivním myšlení a optimismu za každou cenu. Nic proti světlým výjimkám, které nezapadají ani do jednoho z těchto extrémů, nicméně, občas může mít každý dost velký problém s určitým pocitem, že je nějak špatně - buď proto, že si stěžuje málo anebo proto, že naopak není dost pozitivní. Většina čtenářů zde by mohla mít, hádám, ten druhý problém. Chceme svůj život řídit, chceme si přitahovat věci, které se nám líbí a těší nás a víme, že k tomu vede vizualizace, práce na sobě a ano, pozitivní myšlení. Pak jsme naštvaní, že jsme naštvaní nebo smutní a vyčítáme si, že si kazíme život. Jenomže faktem je, že potřebujeme negativní emoce.

Dokonce je ani nemůžeme nemít. Nikdo z nás není natolik vyspělý a duchovní, aby nikdy neměl negativní myšlenku nebo pocit. Pocity jsou náš kompas, ukazují, co je v našem životě špatně, co už nám neslouží, co je třeba prozkoumat, co se naučit - a někdy jsou prostě a jen přirozeným důsledkem situace. Pokud vám zemře někdo z rodiny, asi je v pořádku nad tím pociťovat smutek. A pokud máte radost nebo necítíte nic, tak je to taky v pořádku. Nikdy si nevyčítejte, že necítíte to, co byste "měli". Ve světě emocí totiž není žádné dobré nebo špatné, žádné "tak by to mělo být". To si vymysleli jen lidé, aby mohli porovnat, kdo je jako oni a kdo je prostě "vadnej". A na vadné se pak svedou všechny ty katastrofy, co se kolem dějí. Ať už jsou to Židé nebo čarodějnice. Teď už ale žijeme ve 21. století nebo ne? Chtělo by to převzít zodpovědnost.


Takže, je v pořádku se cítit blbě. Je v pořádku být smutný, naštvaný, zklamaný, raněný, nenávistný nebo v depresi. Je to součást života, které se nevyhnete ani jí neutečete, ačkoli zkusit to můžete - a pak si ponesete následky až ten přetlakovaný hrnec bouchne. Mimochodem, taková poznámka k zákonu přitažlivosti - pokud si svou negativní emoci přiznáte, projdete si jí, prožijete ji, tak se vyčerpá a zmizí. Bude působit na vaše pole přitažlivosti jen chvíli. Naopak pokud ji v sobě budete potlačovat, bude tam pořád a bude se pořád na podvědomé úrovni ve vaší přitažlivosti objevovat. A pak se budete divit, proč jste stále víc a víc naštvaní a potkáváte víc rozčilujících situací a nevíte proč. Teď už to víte.

Je v pořádku mít občas špatný den, blbou náladu nebo chuť někomu jednu vrazit. A hej, někdy je v pořádku to i udělat. Pokud vás někdo obtěžuje, klidně se braňte. Nemusíte být uber-duchovní-mouchy-snězte-si-mě-týpek. Možná chcete být tou nejlepší verzí sebe sama, ale pořád jste jen lidi, tak na to nezapomínejte. A nenechte se pohltit výčitkami jen proto, že cítíte věci, které jsou vrcholně lidské. Máte na ně právo.

Nesnáším tebe, celý svět a sebe!

22. prosince 2016 v 16:32 | Neri |  Mezilidské vztahy
Ne, dneska to nebude o PMS (ačkoli by to sedlo jak prdel na hrnec), ale spíše o tom, jak máme všichni občas sklony si vylívat své vlastní negativní emoce a problémy na lidech, se kterými vůbec nesouvisí. Že vy to neděláte? Já se taky snažím to nedělat. Ale někteří neumí převzít zodpovědnost za své činy a pocity a klidně si je na ostatních ventilují i tehdy, kdy je zrovna ti napadení nezpůsobili. A pak jsou tady ti, co se neumí bránit vůbec a neventilují nic ani, když je někdo opravdu vytočí. Hlavně mi ale jde o to, že někdy jsme všichni nechtěně obětí špatné nálady někoho jiného a někdy je těžké si to nebrat osobně. Jak tedy poznáte, jestli jste někomu opravdu ublížili a máte se do příště zlepšit - anebo vás bezdůvodně napadl jen proto, že má zrovna náladu pod psa?

Pokud nedokážete ani při nejlepší vůli pochopit, proč je na vás někdo nepříjemný, buď něco přehlížíte anebo to prostě není vaše chyba. Někdy na to není třeba křišťálová koule. Rodiče se pohádají a pak si vylijí svůj vztek na partnera křikem na dítě, které nechápe, proč maminku tak naštvalo a čím. Možná si tohle ještě pamatujete z dětství. A pak jsou tady ty chvíle, kdy vůbec netušíme, co výbuchu druhého předcházelo. Nevíme, jestli celou noc nespal, pohádal se s někým nebo mu právě přišla špatná zpráva. Najednou je tady a křičí kvůli nějaké drobnosti a my se cítíme zle. Co s tím?

Já jsem, jakožto melancholik, expert na přehnané analyzování každého společenského konfliktu. Jakmile je na mě někdo naštvaný, dokážu z toho být půl dne skleslá a zkoumat, co jsem řekla nebo udělala špatně. Někdy ani po několika hodinách analýzy nedojdu k dostatečnému důvodu. Tehdy mi nezbývá než uklidnit svou vyděšenou melancholickou část a zkusit do ní vemluvit trochu rozumu s tím, že někdy prostě není moje chyba, že se něco stalo. Ano, možná jsem si to nějak přitáhla, že to postihlo zrovna mě, ale nikomu jsem neublížila. Tedy, myslím, že si to často přitahuju tím, že se nechci hádat a ozývat, když nutně nemusím, takže je na mě někdo protivný, já se nebráním a ten špatný pocit mám pak za to, že jsem se neozvala. Někdy bych ráda, aby mě vesmír konečně přestal zkoušet a nutit se učit takové věci, jako dohadovat se s protivnými lidmi. Vážně to nemám ráda.


Nedávno se mi povedlo v menze narazit na hrozně nepříjemnou ženskou. Resp. nepříjemnou na mě. Byla jsem první ve frontě a místo, aby se mě zeptala, co chci, se nejprve ptala kluků za mnou. Když už obsloužila asi třetího, slušně jsem řekla, co bych chtěla. Dočkala jsem se pořádně jízlivého tónu, protočení očí, celkově otráveného výrazu, zkrátka jako bych byla neskutečné drzé stvoření jen proto, že si dovoluju chtít oběd. Tak nevím, jestli má nějaký problém s holkama a slabost pro kluky, ale vážně jsem nepochopila, co jí tak vadilo. Byla jsem slušná… a to jsem měla právo být naštvaná a ohradit se, že jsem na řadě já; a neudělala jsem to. Příště to asi řeknu. Ať má důvod být protivná. Nicméně…

Prostě za to nemůžete. Nemůžete za to, že se někdo špatně vyspal, má nějaký konflikt nebo má třeba komplex. A tak se stává, že profesorka šikanuje studentky, protože jí manžel utekl s mladší… podnikatel v restauraci křičí na servírku, protože mu krachuje firma… a třídní hajzlík šikanuje šprta, protože má nízké sebevědomí a doma si ho rodiče dost nevšímají. Ano, svět je plný nespravedlnosti, ale co naděláme? Můžeme se jen snažit nebýt stejní a nevylívat si vztek na těch, co si to nezaslouží - a také si nebrat osobně, když se staneme terčem takového útoku. A třeba se i bránit.

Většinou se lze na věc podívat i z pohledu toho druhého a trochu ho i litovat. Pokud se na vás někdo bezdůvodně osopil, asi má chudák sám problémy, se kterými si neví rady nebo si jich ani není vědom, možná problémy v rodině nebo se sebevědomím a možná je na tom ještě hůř než vy. Člověk, který si musí svou nespokojenost vybíjet na ostatních, je často prostě nešťastný a, jak název článku napovídá, nesnáší vás, nesnáší svět, ale nejvíce ze všeho nesnáší sebe… A s tím je mnohem horší žít než s faktem, že na vás byl jednou někdo protivný. Ostatně, když se naučíme soucítit se sebou a svými špatnými stránkami a slabostmi a máme se rádi, dokážeme pak také více soucítit s ostatními… a snažíme se jim tolik neubližovat. Tak si na to vzpomeňte, až vás zase potká něčí špatná nálada :-)


Jak hluboko můžeme klesnout?

22. prosince 2016 v 16:32 | Neri |  Sebepoznání
Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. Ačkoli nás tato myšlenka může uklidnit a můžeme se jí ve chvílích té největší bolesti opíjet jako rohlíkem, čím horší věci zažíváme, tím víc nás děsí nejen, že neskončí, ale že může být ještě hůř. Existuje vůbec nějaké absolutní dno? Jak poznáme, že tohle už je příliš, že je to prostě příliš zlé a dál se nedá? To by mě také zajímalo. Zatím se mi v životě ona první věta tohoto článku výsměšně ukazovala až příliš často. Je ti blbě? Tak koukej. A teď je ti blbě? Je, že? Hrozné je to? Ale koukej, teď je to ještě horší. Paráda, co?

A tak člověk netuší, co bude dál, co může být ještě horší a jak to vůbec dokáže přežít. Jako by nás utrpení připravovalo na ještě větší utrpení… a kde je to štěstí? Proč si radši nemůžeme zvyknout na něj? Je smutnou realitou, že většina naší transformace probíhá skrz bolest. Proč? Protože dokud to dostatečně nebolí, tak se z hřebíku nezvedneme. A tak pokud se ptáte, jestli může být ještě hůř a jak moc, vždy se ptejte, nakolik snášíte svůj hřebík a kolik si toho dovolíte - kolik se nutíte - snést. Čím déle setrváváte ve špatném vztahu, čím déle se chováte tak, že vám to neslouží, čím více odkládáte své sny a zlepšení své situace… tím více to bude bolet. Pokud nevnímáte slabé signály, tak zesílí.

Jenomže někdy prostě nevíme, jak se z toho hřebíku zvednout. Nevíme, co dělat. Musíme si projít určitým vývojem, musíme na to teprve přijít. A jindy víme, co je potřeba udělat, ale nechceme. Bojíme se. Nelíbí se nám to. A tak klesáme ještě hlouběji.


Kam dál